Srpen 2018

Tři padlí vojáci - 2/2

21. srpna 2018 v 12:54 | gregor moldavit


Tak ono už je to 50 let. Ráno nás budí dozorčí baterie. Normálně na čas. "Kluci, sou tady Rusáci..." A proč tedy nepřišel v noci bojový poplach? Kde jsou naši lampasáci, jinak tak slídiví kontroloři ranní rozcvičky? Co vlastně ti Rusové chtějí? Ale těch otázek je více a nakonec nejsou zodpovězeny dodnes.

Tak úplné překvapení to pro mě zase není. Asi měsíc před tím jel nějaký středně známý český politik do Anglie a nevrátil se. Požádal tam o asyl. Teď, když najednou všichni jásají? Kdyby v roce 1967 byla KSČ povolila skutečné volby, nebyla by dostala ani tolik hlasů, kolik měla členů. Možná ani ne těch dnešních minimálních 5%. Najednou jde celý národ (tedy kromě soudruhů od LM a tzv. "zdravého jádra") za Dubčekem a věří vládě. Jak to, že tenhle politik v té euforii emigroval? Odpovídá z Anglie, "ono se to nepovede, tohle nemůže vyjít". Kde vidí ten problém? To už se nedočteme.

Tak 2 týdny před tím se událo při politickém školení mužstva, že jeden z nás měl hádku s politickým, majorem J. Nebyl to člověk zlý, inteligentní rozhodně taky ne, vedl svůj blábol, kterému zřejmě sám věřil, (z nás ovšem nikdo), a žil si z toho pěkně krizensicher. V roce 1968 lampasáci znejistěli a bylo znát, že se jim nějaká demokratizace absolutně nelíbí. Ono bylo v těch kasárnách více lampasáků než záklaďáků a že polovina z nich nemá do čeho píchnout a vojenskému řemeslu vůbec nerozumí, se nedalo přehlédnout. (Velitel topografické baterie neuměl číst mapu a když vyučoval astroorientaci na Polárku, vybral si libovolnou hvězdu, neboť vycházel z toho, že všechny jsou stejné. Kde se nějaká Polárka nachází, o tom neměl tušení.) Jeden z nás při tom školení řekl majorovi J.: "Rusáci k nám vlítnou, jako vlítli do Maďarska!"
"Vy blázínkové!" vyděsil se major J. "Tam skutečně kontrarevoluce byla, u nás přeci žádná není." (Ani ne rok potom už věřil, že byla, ač nebyla vidět. Byl to základní kámen dogmatu normalizace a ono je lepší věřit, než se jít živit prací do civilu.) Ono se to zdálo příliš fantastické, ale tenhle vojín se vyznal a odhadl vývoj správně. Něčeho takového ovšem nebyl schopen major J. a nebyla schopna Dubčekova váda. My vojáci se onoho 21. srpna poflakujeme po kasárnách, sledujeme televizi, nadáváme na zasrané Rusáky, kdo má trochu peněz si jde do army koupit pivo a začne se jím od rána mazat. Pod pásy tanků za nás vojáky umírají civilisté. (Dnešní číslo - 400.) Jenže civilista, ač násilím nacpaný do uniformy, jsem dle mého pohledu na sebe byl já taky. Jednoduše se na tohle řemeslo nehodím. Možná kdyby byla válka, já musel skutečně bojovat, mohl jsem se vojákem stát. Nějakou nesmyslnou náhodou třeba i hrdinou. Ale v téhle armádě pořadového cvičení a pasívní rezistence jsem jen průserář a bordelář.

Odpor českého a slovenského lidu trval asi týden, pak byl zlomen. První uvědomělí soudruzi se začali otáčet a brzy tím strhli úplnou lavinu prosovětského prdelolezectví. Za rok už se lidi přímo předháněli ve vděčnosti za bratrskou pomoc. Všichni věděli, že kdo nezradí, bude zrazen, kdo řekne svůj názor, je si svým neštěstím sám vinen, kdo se ukáže coby bezcharakterní prodejná kurva, dostane pěkné korýtko a dobře bude mu na zemi. Ze srpna 68 a následující normalizace se český národ nevzpamatoval dodnes.

***

Pohřeb tohoto vojáka je jistě věc armády a bezpochyby jeho rodičů. Já mám u toho obrázku ovšem pocit všelijaký. Pro mě by nemohl být větší výsměch, než mít na mém pohřbu tyhle chlapečky v obleku mrtvoly do rakve. (Na mém blogu varuji: nezahrávejte si s církví!*) Možná si církev přihřála polívčičku, možná tady zapracovali rodiče, kteří ho v dětství k tomu nutili. Za ministrování (existovalo i za komunistů) farář dával nějaký peníz, takže to třeba dělal dobrovolně, nějak ze všeho ale vyplývá, že věřili jeho rodiče, ne on. Pro mě je to podobné, jako by za mou rakví šel oddíl mladých pionýrů, s poukazem, že jsem byl pionýrem taky. Pro mě by to byl ovšem spíše posmrtný trest za to, že jsem v 50. letech, ve věku 8 let, jako tenkrát každý z celé třídy, do pionýra vstoupil. (V tu dobu od nás požadovali, abychom ty šátky nosili každý den i ve volném čase. Skutečně se to stávalo, ale stále více byl takový pionýr se šátkem cílem posměchu. Všichni jsme toho brzy nechali. Snad v Čechách taky nějak podobně za čas zase opadne i tahle víra rituálně-křesťansko-dogmatická.)

*(Mezi věřícími se stále setkávám se samolibým výkladem, že i Husák si pozval kněze... že Havlíček Borovský (odpůrce pobožňáctví) se chtěl vyzpovídat... atd. Tedy Husákova rodina to popírá a k Havlíčkovi přišel farář když už byl v komatu a nic o tom nevěděl.)

Neustále se dočítám, že po roce 1989 se z vojáka stal žoldák. Stát udělal to jediné správné, začal vojáky pořádně platit a nedělat si z nich bezplatné otroky. Právě tak je rozumné mít armádu profesionální a ne takové stádo, jako to vidíte ve filmu "Černí baroni", nebo "Tankový prapor".

Patnáctileté holčičky, dnešní komunistický dorost, nás poučují, že za komunistů jsme měli obranyschopnou armádu, teď jenom pár žoldáků. Já u té armády zabil 2 roky. Všechno jenom lež a podvod, jako celý socialismus. Na co se člověk podíval, to nefungovalo. Sklady byly dle papírů plné výstroje a výzbroje, ve skutečnosti prázdné, všechno dávno rozkradené. Technika byla v havarijním stavu a stejně s tím nikdo ani neuměl zacházet. Snad nejhorší byla absolutní pasivita nás vojáků. Byli jsme jenom špinavá a zdemoralizovaná banda. (Teplá vody v našich kasárnách neexistovala.) K západu jsme zbožně shlíželi a nikdo z nás by neměl nejmenší motivaci proti němu bojovat. Že tam po vojně zdrhnem, říkalo mnoho z nás celkem na plnou hubu. Pro Sověty byla celá tahle armáda stejně jenom spotřební zboží na první 3 dny války.

Jak to ale bylo s tou úmrtností? Skutečně nemohl český socialistický voják padnout v Afghánistánu? Vzpomínám na ten strach, když tam vlítnul Brežněv. Všude se šuškalo, "co když si tam vezme i naše vojáky?" Pokud mně je známo, tak to neudělal, umírali vojáci sovětští. Stačila ale jedna věta a Husák mu ochotně obětoval tisíc kluků českých. To mohlo být padlých hrdinů.

Jenže my žádnou válku na zdecimování našich stavů nepotřebovali. Narukoval jsem za Novotného (70 Kčs měsíčně, žoldákům jsme mohli tak závidět). Za měsíc poté už nás bylo mnohem méně. Pár šlo do civilu pro nemoc. Třeba vojín D. dostal hned záchvat epilepsie (a sice skutečný), pak tu byla bohatá kolekce dalších nemocí. Jeden (od jiné baterie) se pochcával tak cílevědomě, že taky dostal civil. Časté byly úrazy, hlavně nehody dopravní. Za volant usedali zcela nezkušení řidiči, kterým chyběla praxe i prozřetelnost, náklaďáky byly ve špatném stavu, na korbě třeba 20 vojáků. Na těžká zranění od nás taky pár vojáků odešlo. Údajně měly pár mrtvých každé manévry. Jednou jsme 48 hodin vůbec nespali a pak se měli v koloně dále přemísťovat. Usínali jsme ve stoje a řidiči za volanty.

Mimo to jsme byli baterií chronických sebevrahů. Naše řady rychle řídly zásluhou různých skokanů ze skály a podobně. V armádě byla střelná zranění, náhodná, či úmyslná. Dokonce o tom jednou opatrně napsal časopis "Voják". Snad nemusím zdůrazňovat, že žádná čísla mrtvých dodnes nikde nejsou k vidění. To bylo snad největší vojenské tajemství té doby. Byl jich ale určitě mnohonásobek těch dnešních někde na misích. Že by vláda odškodnila třeba rodiče, to považuji taky za vyloučené. Zcela naopak, za sebevraždu byl prokurátor. Jeden z nás to ale udělal chytře. Vyskočil v noci oknem z 2 patra. Jako důvod udal, že se na něj řítilo černě oděné strašidlo. (Na zbabělost před strašidlem žádné zákony nebyly.) Spekuloval to tedy na hlavu a pokud vím, mu to vyšlo. Ten skok ovšem chybně naplánoval, takže se nadosmrti zmrzačil.

Co se týče nějakého odškodnění, tedy to byla naprostá katastrofa. Na úrazy jsme byli údajně u armády pojištěni. Zažil jsem tam takové případy, nikdo nedostal ani korunu. Jeden z nás na konci služby onemocněl. Když vyšel z nemocnice byl už civilista, nemohl ale ještě 2 měsíce pracovat. Museli ho živit rodiče, stát mu nedal jednoduše nic. Že by nám armáda dala na rozloučenou za ty dva roky sto korun, bylo nepředstavitelné. Ale ono to bylo ještě horší! Už Kutuzov prohlásil, že každého provianťáka by měl za rok nechat zastřelit. Potomci toho našeho jistě zdědili obrovskou vilu. Na začátku naší služby jsme museli každou neděli jezdit na pomoc do JZD. Sbírat brambory a pod. To je prý ale placeno. Bylo, jenže jezeďáci to poslali do kasáren a našim lampasáků, každý komunista jak prase, nebylo vůbec blbé nám ty peníze ukrást. Ještě když jsme šli za 2 roky do civilu jsme se na ně ptali a dostali od zlodějů zase tu samou lež. "Soudruh kapitán Eibl ještě neměl čas to vyúčtovat."

Byla možnost se půlce vojenské služby vyhnout, když to někdo podepsal do dolů. Ovšem na řadu let, ne na ten jeden. Z naší baterie to udělali tři kluci. (Myslím všichni nějak bez vzdělání.) Místo 70 Kčs dostali najednou slušné peníze a horší práce než ta naše služba na bázi válečných zajatců to taky nebyla. Aspoň jim někdy končila pracovní doba, naše byla 24 hodin denně. Jednou nás navštívili, platili nám pivo a vykládali, jak vydělávají. "My, když jdeme chlastat, ne jednu, ale 3 stovky prochlastáme." No dobrá, proč ne? Jenže jednoho to pak zasypalo a když my šli do civilu, byl už mrtvý.

Nějaký dnešní chudák bez mozku by k tomu tady pronesl standartní, "no co, on si to dobrovolně vybral". Proto jsem napsal tento článek. Je zcela neuvěřitelné, jaký hyenismus se po smrti těchto tří vojáků v Afghánistánu ozval. Jako by se všechny socky z toho vysloveně radovaly.

Nějak to nemám ujasněné s tím hrdinstvím. Když řidič, při výkonu svého povolání zahyne za volantem, taky nedostává vyznamenání za statečnost. Jinak jsou to ale kluci, kteří konali svoji práci, patřili jen mezi ty, u kterých to nevyšlo. Pracovali pro nás, jako řidič, kominík, hasič, ... Kdo na ně plive, by se za trest měl jít živit prací!

Co jsem chtěl ještě říci? Kdybych já musel dnes zase na 2 roky na vojnu, pak bych rozhodně raději bral místo žoldáka někde ve světě, než znova ty 2 roky služby socialistické vlasti. Dokonce ani to riziko bych tu neviděl o moc větší.

Tři padlí vojáci - 1/2

18. srpna 2018 v 21:55 | gregor moldavit

V posledních dnech mě přímo šokoval hyenismus, se kterým se na internetu vrhla celá řada různých komentátorů na tři padlé české vojáky v Afghánistánu. Největší jásot se nesl z hrdel těch, kteří stále znovu uvádějí příklady, jak se nám za komunistů dařilo dobře, jak byl tenkrát svět v nejlepším pořádku. Mohl tenkrát český voják padnout v Afghánistánu? Nemohl! Tak prosím, další důkaz, jak jsme si 1989 pohoršili. Je to skutečně pravda? Jak to bylo s úmrtností vojáků v socialistické armádě? Vojín bral 70 Kčs měsíčně, žoldák to nebyl, o slušném platu mohl toliko snít. Byl to bezprávní otrok. Ale skutečně nemohl přijít o život?* O tom chci psát.
*(V ruské dnešní armádě zahyne ročně zhruba tisíc vojáků bez válečných akcí. Umláceni od důstojníků, nebo vzájemně, do nekonečna sebevraždy. A jak to bylo v té socialistické české?)

Nejprve musím zdánlivě odbočit.
Máme tady našeho lokálního kominíka. 2x ročně přijde, vyčistí nám komín (my topíme vlastním dřevem), pak ty saze ve sklepě vybere a spolu je nějak zlikvidujeme. No a tschuß zase na jaře. Jenom jednou přišel jiný. Kde že je ten náš? Musí se půl roku léčit. Jedno takové to lešeníčko u komína bylo staré a pod ním povolilo. Nějaký čas byl v nemocnici, teď se zvolna sbírá dohromady. No a pak se přibelhal zase on. Tohle je přeci jeho revír, nikdy by ho nenapadlo, že by měl dělat něco jiného.

Když právě čtu ty špinavé, zrůdné komentáře na adresu tří padlých vojáků, pak ty primitivní socky můžou přeci to samé říci i tady. Ten kominík byl žoldák, který pro peníze riskoval život a má co chtěl. On věděl co dělá, proč tam lezl? Jak je to, když při výkonu svého povolání zahyne řidič, horník, policista, ... byl to taky jenom žoldák, který má, co si vybral?

***
Když ještě odbočím jinam, tedy:

"Vojáky (oni to stejně nebyli vojáci, ale žoldáci), nelze litovat, oni věděli, do čeho jdou."
Tuhle větu si lze v různých obměnách (s různým i/y*) přečíst na internetu kam se člověk podívá. Na co tam lezli, je to naše území...?

*(Vzniklo dokonce internetové fórum "Čeští vojáci umřely zbytečně pro"
(Tak, jak to vidíte.) Tam se dozvíme třeba dodatek: Martin1973: Pro to co si zvolily!

Žiji skoro 50 let v cizině a v gramatice jsem za dob v Čechách nikdy nebyl perfektní, ale tady mi okamžitě vykolejí oči. Jinak už se běžně stává, že "býti" a "bíti" se používá v chybném smyslu, nebo pokaždé "i". Nelze přehlédnout, že v Čechách se šíří analfabetismus.

***

Odsuzuji tento blábol a cynizmus a o tom bude článek. Jedno ovšem skutečně neschvaluji. Evropští a Američtí vojáci umírají v Afghánistánu, zatím co mladí Afghánci se v Německu davově povalují jak prasata, pijí kafe za peníze daňových poplatníků, kradou, znásilňují a vraždí. Právě u Afghánců je kriminalita mimořádně vysoká. Když takový mladík přijde do Německa, vysype dvě naučené věty: "Talibáni mi zabili otce. Chtěli zabít i mě, ale na poslední chvíli jsem uprchl." Na poslední chvíli se v Kábulu rozběhl o život a když se zastavil, zjistil, že je v Německu. Že má sám tetování talibána zřejmě německým soudcům nevadí. Coby věk udá 16 let, být nezletilý je výhodné. (Všechno vědí už z domova.) Že je mu přes 20 nikdo nemusí vědět a že Evropan je idiot, který musí všechno věřit, považuje muslim za samozřejmé. (Taky se v tom nemýlí!) Tady mají evropští politici v zákonech ještě mnoho co měnit. (Bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by na změny pomýšleli.)

To ovšem nedělá vojenskou prezenci v NATO v Afghánistánu chybnou. Ona představa, že to je daleko a nás se to netýká, je cosi, s čím rozhodně nesouhlasím. Ono by se nás to jednoho dne mohlo týkat dokonce velmi silně. Bohužel je tu zase ona nesmyslnost, že tam proti nim bojujeme, tady si je hýčkáme a necháváme žít na náš účet. Oni by ti talibáni museli být mimořádně hloupí, aby si sem k nám s migranty neposlali své lidi. Takže tady za německé peníze pěkně v bezpečí a bezpracně žijí a čekají, až dostanou pokyny k akci. Vražedné akci proti těm evropským psům, kteří je živí. (A že ty pokyny přijdou, o tom nelze pochybovat. Za blbost se platí a ten účet dostaneme!)

Pochopitelně by taky byla oprávněná otázka, jestli se nasazení jednotek zatím nějak do budoucnosti kladně promítlo, nebo to bude zase něco jako USA ve Vietnamu, nebo SSSR v Afghánistánu*, tedy pár let zbytečných výdajů a ztrát a nakonec vlastně jenom porážka. (Jakkoli vojáci asi zase řeknou, že oni tam neprohráli, to za ně udělali politikové.) Jestliže takovou misi považuji v principu za správnou, pak netvrdím, že je to nezbytně ten případ tady v Afghánistánu. Pokud míní stejně za pár let odtáhnout s nepořízenou, pak to tam můžou zabalit rovnou.

*(Možná čtenáře překvapím, ale Brežněva (Rusy) v Afghánistánu celý svět odsuzoval, já byl v mnohém na jejich straně.)

Když už jsem odbočil a rozšířil to, tedy ještě jedna odbočka. Jak je to s tím pojmem "hrdina"? I tito tři prý padli jako hrdinové, já ale myslím hrdiny všeobecně. (Okolnosti těchto tří jsem sice četl, ale to je pouze oficiální verze pro tisk. Není třeba možné, že tam kdosi cosi parádně zblbnul? Naši důstojníci za socialismu tedy rozhodně neměli nejmenší kvalifikaci vést nás do nějaké války. Byli to takoví Terazkové.)

Jak vysoké hrdinství, jak vysoké vyznamenání, to ať rozhodují generálové a politici. My na vojně (konec 60. let) slavili sportovním memoriálem hrdinu (v tu dobu dávno přežitého), jménem desátník Šmatlava. Nikdo se nám už ani neodvažoval vykládat, jak to s ním bylo. On to byl vojín, který se vlastně z vyložené blbosti nechal zbytečně zastřelit nějakou protikomunistickou bojůvkou. Když měl přísahat, že na ně nebude střílet, odvětil ono slavné, "Prisahal som iba raz a viackrat nebudem!" Jim tedy nezbylo, než ho zastřelit, což vůbec neměli v úmyslu. Za svůj čin byl posmrtně povýšen na desátníka (o 2 stupně) a vyznamenán medailí "Za statečnost". Statečný byl, to mu nutno nechat, ale blbej byl taky, to je nutno taky nechat. Chtěl bych podtrhnout, že tyto tři vojáky s ním nesrovnávám.

Jakou hodnotu má vlastně ještě dnes nějaké vyznamenání za hrdinství, když se třeba za dob komunistů rozdávalo po celých ošatkách?


Hrdina Sovětského svazu

Nejvyšší sovětské vyznamenání ve 2. světové válce byl "Hrdina Sovětského svazu". Tohle vyznamenání sice dostalo několik tisíc lidí, ale nebylo o něm pochyb. Dostal ho skutečně jen hrdina a požíval opravdu úctu lidí, bez rozdílu politického přesvědčení. (Nositel dostal i určitý důchod. Když generál potkal poručíka s touto hvězdou na prsou, musel ho pozdravit jako první.) Z Čechů ho dostalo šest hrdinů. Otakar Jaroš, Jan Nálepka, Josef Buršík, Antonín Sochor, Richard Tesařík a Štěpán Vajda. Pět z nich jsme měli v čítankách, (hlavně Jaroš a Nálepka) ale o tom šestém jsem nikdy neslyšel ani slovo. (Právě tak jako jméno Mašín a podobně.) Josef Buršík se po válce a únorovém převratu netajil tím, že za tuhle tyranii tedy rozhodně nebojoval a na poslední chvíli se mu podařilo z vojenské nemocnice emigrovat na Západ. Všechna jeho vyznamenání mu byla komunisty zrušena*, tohle ovšem nemohl vzít ani Gottwald. (Jenom Sověti a oni to neudělali.) Vyřešil to tím, že ho orwellovským způsobem nechal vymazat z českých dějin.

*(Když je někdo jednou hrdina, lze to později jednoduše vzít nazpět?)


Sériový hrdina Brežněv

Po srpnu 1968 Buršík tohle vyznamenání Sovětům na protest vrátil. Ale jakou hodnotu v tu dobu vlastně ještě mělo? Třeba Brežněv si ho totiž sám sobě udělil 4x. Ti, co ho dostali za skutečné hrdinství, si při tom museli připadat dost blbě, nebo se aspoň obracet v hrobě.

Byli ovšem diktátoři, kteří jakoby chtěli překonat v množství metálů všechny rekordy. Například Bokasa Hrozný (člověk celkem mrňavý), si musel nechat ušít speciální frak s dlouhými šosy, aby se mu tam všechny ty medaile vešly. Brežněv byl čtyřnásobným Hrdinou SSSR, dvojnásobným držitelem nejvyššího československého státního vyznamenání Řádu Klementa Gottwalda - za budování socialistické vlasti, nebo trojnásobným držitelem státního vyznamenání Hrdina ČSSR. Když přiletěl do Prahy, obdržel jako první od Husáka nějaké vyznamenání. Husák je pak zase sbíral v Moskvě. Jak se tihle klauni při tom dekorování cítili, je mi záhada. Vždyť museli vědět, že jsou jak malé děti, které si hrají na vojáky.

Čtenář odbočky promine, příště k úmrtnosti v socialistické armádě v době míru...