Povídání o Bavorsku a jeho králi 1/?

26. prosince 2017 v 10:54 | gregor moldavit

Vzpomínky dávné i nedávné
Před tímto zlatým kočárem Ludvíka II. Bavorského v Deutsches Museum jsem stál kdysi za mlada a mohl na něm oči nechat.
Ač něco takového se mi líbí více.

***

Tohle odehrálo se před krátkou dobou, tuto zimu. Byla temná noc, vsjo čórnyje i ťómnyje. Mrzlo a sníh tam v kopcích na hranici mezi královstvím českým a germánskou župou vrzal pod nohama. Stál jsem v onom 5 km širokém pásu, kde za mého mládí bdělý pohraničník střežil klidný spánek žen a dětí. Ty se dnes musí v noci budit hrůzou, neboť už je nehlídá nikdo a já si tam chodím, jak se mi zachce. Za mého dětství se tudy plazil záškodník, aby vyhodil do povětří socialistický most, či přehradu. Pak se to změnilo, špijonskije si do Prahy přijel klimatizovaným autobusem a než potají vyfotografuje Karlův most aparátem skrytým v zapalovači, tak si ještě zašel koupit nějakou tu drobnost do TUZEXu. Bdělý pohraničník však musel zůstat, aby opačně neprošel nějaký mladík zblblý kapitalistickou propagandou, aby posléze svého činu litoval. Při troše štěstí byl tedy zastřelen, čímž si to zklamání ušetřil.

Vstoupil jsem do hospody, která se dnes nalézá v této dřívější todeszone a objednal jedno pivo. A což skleničku becherovky na zahřátí, tu bych nedostal? Inu dostal. No a pak jsem zase chtěl jít, jenom před tím ještě zaplatit. Jenže to je tak, já nemám vůbec žádné peníze. I pravil jsem šenkýřce, "napiš mi to na tabuli". Jak říkal Jaroslav Hašek, "jak může někdo říci, že jsem nezaplatil, když jsem to tu poctivě zůstal dlužen". I já jsem poctivý podobným způsobem. Šenkýřka pokývla, ona to věděla, na mně je na dálku vidět, že nemám žádné peníze. Posílen vyšel jsem do noci.

Tu odkudsi ozvalo se zvonění kopyt koní a drnčení kol kočáru. Hned jsem věděl, že tady se děje cosi podivného, pohádkového. Ten kočár byl celý zlatý a v něm seděl sám bavorský král. Pokynul kočímu zastavit a otázal se mě.
"Zdališ ty jsi občan Bavorska a můj poddaný?" Hluboko jsem se poklonil.
"Tak jest vaše královská výsosti. Já jsem bavorský malorolník, pěstuji celer a brambory, taktéž mrkev, česnek a cibuli, a jsem vděčný poddaný jeho královské milosti."
"Tak je to správné", pronesla jeho milost. "Já nenávidím průmyslovou revoluci v Anglii." Tu sáhl král Ludwig der Zweite do mošny a daroval mi stříbrné hodinky.

Zdališ je to všechno pravda? Ale jistě! Eh, tedy až na ten poslední odstavec. Bavorsko už dávno krále nemá. Vlastně to ale ani tak dávno není. Tento Luvík II. měl skutečně i ten zvyk objevovat se náhle kdesi mezi lidem a rozdávat mince, nebo hodinky. On miloval své poddané a oni milovali jeho. Pravím vám, oni ho milují dodnes.
Klosterkirche Ettal

S tímto Ludvíkem jsem byl konfrontován hned po útěku, kdy jsem několik měsíců dělal kurz němčiny na takovém malém bavorském zámečku. Často nás naložili do autobusu a někam odvezli, abychom se mohli seznámit s okolím. Tak jsem (na účet německých daňových plátců) viděl Mnichov, hospodu Hofbräu, (kde začínal Hitler), Deutsches Museum*, rokokové kláštery Wies, Ettal, a taky zámky pohádkového krále Ludvíka II. Vždy jsme šli do nějaké hospody, kde si každý mohl vybrat z jídelního lístku. Pivo taky! Půl roku jsem tedy v té kapitalistické zemi zažil komunismus, kdy jsem bez placení dostával podle potřeb, dokonce i to, co jsem dle komunistů nikdy nepotřeboval. Třeba vidět Alpy. Před tím jsem žil coby bagrista v maringotce a večer si ohříval jednu z pěti skleněných konzerv hotových jídel, jež byly v socialismu ke koupi. Můj rozum nějak nebral, čeho jsem měl po tom útěku v tom kapitalismu litovat?
Jägerschnitzel s pomfrity
Jägerschnitzel mit Spätzle

Často jsem si dával "Jägerschnitzel", základní německé jídlo. (Už jsem ho neměl roky. Žena mi ho nikdy neudělá, neboť jsou v něm žampiony a ona houby nejí. Je to lovecký řízek v takové tmavé omáčce. V hospodě ho v Německu dostanete všude.)

*(Kdo se dostane do Mnichova a má jen trochu zájem o techniku, neměl by opomenout tohle museum navštívit. Za den ovšem projdete jenom část.)
Planetarium

I v něm jsem zažil takové překvapení. Nahoře bylo planetárium, kde jsme shlédli jedno představení. Můj otec mi vždy v tom ve Stromovce vykládal, že tohle dokáže na světě postavit jen jedna firma, Zeiss-Jena. Pospíchal jsem k onomu pánovi s dotazem, zdali je to Zeiss? Ale jistě. Zeiss-Jena? Ne, Zeiss-Köln. To město už nevím jistě, ale bylo to NSR. Další informaci, že to dokážou jenom na východě, bylo nutno si poopravit.

Jak jsem přišel na to, začít vám tohle vše vyprávět? Vlastně zcela náhodou. Ironií osudu se to stalo na české straně hranice (která tam dnes už vlastně ani není vidět).
V jednom obchodě se mi líbil bochníček chleba a přidal jsem ho do nákupního vozíku. Tmavý chléb, 500 gramů. Když ho kasírka chtěla zanést, tak se zarazila. Pohlédla na mě (hned viděla, že nemám peníze) a jala se vysvětlovat. Ono to tam není napsáno, ale tenhle chleba stojí 49,90 Kč. Mám si ho prý vyměnit za nějaký levnější. Naštěstí se mnou byla moje žena, která peníze má. (Mimo jiné i ty moje.) Ta byla toho názoru, že chceme tento a ne jiný.

Je to chléb výborné chutě a kvality, od té doby ho vždycky kupujeme. Jmenuje se "König Ludwig" (Král Ludvík) a o něm i onom králi si budeme dále povídat příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 26. prosince 2017 v 16:42 | Reagovat

Pane Moldavite, pěkně jste přednesl ochranu "pomýleného lidu", který chtěl útěkem dobrovolně podstoupit "kapitalistické vykořisťování" a následné zklamání. Dobře mířená dávka ze samopalu za poskytnutou odměnu, mu to znemožnila.

Prohlédl jsem si kočár, dost pitomou a mizerně funkční věc. Množství vyřezávaného dřeva a zlacení kabiny visí na závěsech a ty musí být nutně upevněny na pevném rámu s kováním a to vše něco váží. Je mi známo, že se k tahu zapřahalo mnoho koní ( čím víc tím líp). Ovšem jak se ten krám brzdil z kopce mi i při pozorné prohlídce snímku uniklo. Zřejmě tehdy jezdili jen po rovině a krokem, protože na Hané v obci Čechy pod Kosířem je kočárové museum, kde stojí arcibiskupský kočár a také bez brzd. Apropó tehdy měli jen jeden druh brzd = špalkových na ráfy kol. V každém řádném westernu má kočí dostavníku vedle sedadla mohutnou páku na kterou šlape při brzdění. Kromě toho míval každý tažný pár koní zapřažený k oji "zádržný postroj". Tj. řemení kolem koňských stehen propojených až na oj, k zadržování taženého vozidla tak, aby mu nemohlo najíždět na zadní nohy a hlezenní klouby ( což jsou "paty" u koně).

2 gregormoldavit gregormoldavit | 26. prosince 2017 v 17:44 | Reagovat

[1]: nar.soc.
Takový kočár byl dělaný pro slavnostní účely. Nemyslím, že by s ním král byl někdy přejel Alpy. Na to měl určitě kočár jiný. V tom bylo mimo jiné potřeba i v zimě topit, tedy přikládat do kamínek. Ten táhly 2 a nebo 3 páry koní a ty klusaly. Kolem bezpochyby jezdci na koních, kteří mu čistili cestu. Po vzdálenosti řekněme 20 km byli koně nahrazeny jinými, čerstvými. Tak mohl král za den urazit slušnou vzdálenost. V době Ludvíka II. už ale dávno existovaly i vlaky.

3 gregormoldavit gregormoldavit | 26. prosince 2017 v 17:54 | Reagovat

[1]: Vyobrazený kočár váží 2 tuny. Do terénu by se tedy byl určitě nehodil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama