Prosinec 2017

Povídání o Bavorsku a jeho králi 1/?

26. prosince 2017 v 10:54 | gregor moldavit

Vzpomínky dávné i nedávné
Před tímto zlatým kočárem Ludvíka II. Bavorského v Deutsches Museum jsem stál kdysi za mlada a mohl na něm oči nechat.
Ač něco takového se mi líbí více.

***

Tohle odehrálo se před krátkou dobou, tuto zimu. Byla temná noc, vsjo čórnyje i ťómnyje. Mrzlo a sníh tam v kopcích na hranici mezi královstvím českým a germánskou župou vrzal pod nohama. Stál jsem v onom 5 km širokém pásu, kde za mého mládí bdělý pohraničník střežil klidný spánek žen a dětí. Ty se dnes musí v noci budit hrůzou, neboť už je nehlídá nikdo a já si tam chodím, jak se mi zachce. Za mého dětství se tudy plazil záškodník, aby vyhodil do povětří socialistický most, či přehradu. Pak se to změnilo, špijonskije si do Prahy přijel klimatizovaným autobusem a než potají vyfotografuje Karlův most aparátem skrytým v zapalovači, tak si ještě zašel koupit nějakou tu drobnost do TUZEXu. Bdělý pohraničník však musel zůstat, aby opačně neprošel nějaký mladík zblblý kapitalistickou propagandou, aby posléze svého činu litoval. Při troše štěstí byl tedy zastřelen, čímž si to zklamání ušetřil.

Vstoupil jsem do hospody, která se dnes nalézá v této dřívější todeszone a objednal jedno pivo. A což skleničku becherovky na zahřátí, tu bych nedostal? Inu dostal. No a pak jsem zase chtěl jít, jenom před tím ještě zaplatit. Jenže to je tak, já nemám vůbec žádné peníze. I pravil jsem šenkýřce, "napiš mi to na tabuli". Jak říkal Jaroslav Hašek, "jak může někdo říci, že jsem nezaplatil, když jsem to tu poctivě zůstal dlužen". I já jsem poctivý podobným způsobem. Šenkýřka pokývla, ona to věděla, na mně je na dálku vidět, že nemám žádné peníze. Posílen vyšel jsem do noci.

Tu odkudsi ozvalo se zvonění kopyt koní a drnčení kol kočáru. Hned jsem věděl, že tady se děje cosi podivného, pohádkového. Ten kočár byl celý zlatý a v něm seděl sám bavorský král. Pokynul kočímu zastavit a otázal se mě.
"Zdališ ty jsi občan Bavorska a můj poddaný?" Hluboko jsem se poklonil.
"Tak jest vaše královská výsosti. Já jsem bavorský malorolník, pěstuji celer a brambory, taktéž mrkev, česnek a cibuli, a jsem vděčný poddaný jeho královské milosti."
"Tak je to správné", pronesla jeho milost. "Já nenávidím průmyslovou revoluci v Anglii." Tu sáhl král Ludwig der Zweite do mošny a daroval mi stříbrné hodinky.

Zdališ je to všechno pravda? Ale jistě! Eh, tedy až na ten poslední odstavec. Bavorsko už dávno krále nemá. Vlastně to ale ani tak dávno není. Tento Luvík II. měl skutečně i ten zvyk objevovat se náhle kdesi mezi lidem a rozdávat mince, nebo hodinky. On miloval své poddané a oni milovali jeho. Pravím vám, oni ho milují dodnes.
Klosterkirche Ettal

S tímto Ludvíkem jsem byl konfrontován hned po útěku, kdy jsem několik měsíců dělal kurz němčiny na takovém malém bavorském zámečku. Často nás naložili do autobusu a někam odvezli, abychom se mohli seznámit s okolím. Tak jsem (na účet německých daňových plátců) viděl Mnichov, hospodu Hofbräu, (kde začínal Hitler), Deutsches Museum*, rokokové kláštery Wies, Ettal, a taky zámky pohádkového krále Ludvíka II. Vždy jsme šli do nějaké hospody, kde si každý mohl vybrat z jídelního lístku. Pivo taky! Půl roku jsem tedy v té kapitalistické zemi zažil komunismus, kdy jsem bez placení dostával podle potřeb, dokonce i to, co jsem dle komunistů nikdy nepotřeboval. Třeba vidět Alpy. Před tím jsem žil coby bagrista v maringotce a večer si ohříval jednu z pěti skleněných konzerv hotových jídel, jež byly v socialismu ke koupi. Můj rozum nějak nebral, čeho jsem měl po tom útěku v tom kapitalismu litovat?
Jägerschnitzel s pomfrity
Jägerschnitzel mit Spätzle

Často jsem si dával "Jägerschnitzel", základní německé jídlo. (Už jsem ho neměl roky. Žena mi ho nikdy neudělá, neboť jsou v něm žampiony a ona houby nejí. Je to lovecký řízek v takové tmavé omáčce. V hospodě ho v Německu dostanete všude.)

*(Kdo se dostane do Mnichova a má jen trochu zájem o techniku, neměl by opomenout tohle museum navštívit. Za den ovšem projdete jenom část.)
Planetarium

I v něm jsem zažil takové překvapení. Nahoře bylo planetárium, kde jsme shlédli jedno představení. Můj otec mi vždy v tom ve Stromovce vykládal, že tohle dokáže na světě postavit jen jedna firma, Zeiss-Jena. Pospíchal jsem k onomu pánovi s dotazem, zdali je to Zeiss? Ale jistě. Zeiss-Jena? Ne, Zeiss-Köln. To město už nevím jistě, ale bylo to NSR. Další informaci, že to dokážou jenom na východě, bylo nutno si poopravit.

Jak jsem přišel na to, začít vám tohle vše vyprávět? Vlastně zcela náhodou. Ironií osudu se to stalo na české straně hranice (která tam dnes už vlastně ani není vidět).
V jednom obchodě se mi líbil bochníček chleba a přidal jsem ho do nákupního vozíku. Tmavý chléb, 500 gramů. Když ho kasírka chtěla zanést, tak se zarazila. Pohlédla na mě (hned viděla, že nemám peníze) a jala se vysvětlovat. Ono to tam není napsáno, ale tenhle chleba stojí 49,90 Kč. Mám si ho prý vyměnit za nějaký levnější. Naštěstí se mnou byla moje žena, která peníze má. (Mimo jiné i ty moje.) Ta byla toho názoru, že chceme tento a ne jiný.

Je to chléb výborné chutě a kvality, od té doby ho vždycky kupujeme. Jmenuje se "König Ludwig" (Král Ludvík) a o něm i onom králi si budeme dále povídat příště...

Ušanka a pejsek Barbucha

21. prosince 2017 v 20:55 | gregor moldavit

Chumelí se chumelí,
padaj vločky z nebe,
když nemám na kožuch ovce,
hudělám ho z tebe!

Zpíval myslím Š+G.

Blíží se Vánoce, tak necháme politiky a budeme si povídat něco pohádkového! Chtěl jsem o Bavorsku a jeho králi, k tomu ale až příště. Stala se totiž věc nemilá: Náš tibetský pejsek Barbucha rozerval mi ušanku. Nadranc!
"Víš co, Barbušo?" pravil jsem k němu, "já si teď udělám novou z tebe!"

Barbuškovi to bylo jedno. Žena k němu většinou mluví německy, já česky, ale on neumí ani jednu z těch řečí. Jistě rozumí pár slov, jenže na delší diskuzi to nedá. Nejlépe to vidím, když jsem třeba v Itálii a poslouchám, jak tam někdo psovi cosi obsáhle vysvětluje o nesmrtelnosti duše. Když to nerozumím já, jak by tomu měl rozumět pes? Kdyby mi rozuměl, pak by mu to bylo jedno taky. Dobře ví, že bych to neudělal. Majitel psa se považuje za "pána". Z hlediska Barbuši nejsem jeho pánem, ale sluhou a má celkem pravdu. Já ho musím krmit, hladit, vodit na procházky... Vždycky jsem si myslel, že pes přijde na zavolání. Tenhle ne. "Dojdi si pro mě, zvedni mě, dones mě domu!"

Však i Barbucha má své představy a myšlenky. V noci často sní o svém dávném původu a občas vyje jako vlk. Ve dne to nedokáže, v noci zcela přesně. Jak to znám ze sovětských kreslených filmů. Patrně se mu vynoří scény z doby, kdy jeho předkové žili ve smečce a museli tvrdě bojovat o přežití. Buď to má v genech, nebo je to jak říká žena, že si vzpomíná na své dřívější životy.

Barbucha je pejsek pohádkový. Buddha, ten vznešený, ten osvícený, měl právě takového. V případě nebezpečí se pejsek proměnil ve lva a Buddhu ochraňoval. Tahle rasa by se tedy česky nazývala "lví pes". (Je to šitsůnek.)

Na pohled je to pes dobrého vychování a neublížil by mouše. Jenže výrobek z pravé kožešiny u něj vzbuzuje divoké pudy. On se domnívá, že to obživne a vyžere mu jeho mističku. Jakoukoli pravou kožešinu okamžitě za zlostného vrčení napadne a začne ji škubat. Při tom si svého žrádýlka často ani nepovšimne. Je to pes beznadějně rozmazlený, prožraný a vybíravý.
Toho krmit, to by i číšník z nóbl hotelu vyletěl z kůže. Žena mi v obchodě ukáže nějakou šunku. "Ta vypadá pěkně, co říkáš?" Jsem nadšen, že ji taky jednou zajímá, na co já mám chuť a souhlasím. "No tak vezmeme 200 gramů, to si dá náš pejsek."
Doma mu kus nabídnu. Neochotně udělá pár kroků ke mně:
"Vokaž! Já si čuchnu. Eeee, tahle to bejt neměla, to tam nebyla nějaká lepší?"
"A tvrdý sýr, ementál, ten bys nechtěl? Ty ho přeci rád?"
"Hm, to by šlo, ale pravej to není, že jo? No dobrá tak dneska malej kousek, ale příště chci více uzrálý!"

Vždycky si při tom vzpomenu na své dětství v početné rodině v 50. letech. Šunka či tvrdý sýr byl absolutní luxus, měli je pouze občas a cena byla mastná. Každý dostal spíše jednohubku než porci a náš uvědomělý otec z toho ještě dělal přednost. Jinde děti dostanou co chtějí, pak si ničeho neváží, jsou rozežrané a kdyby přišla válka, pak by... Dle jeho představy jenom ten, kdo si nedá na krajíc více než jedno kolečko salámu, kdo si do vody nedává sirup... ten jednou přežije výbuch atomové bomby a pak bude rodičům za jejich výchovu vděčný. Jeden kamarád mi vykládal, že jeho otec mu taky moc nedopřává, neboť je prý potřeba trénovat na vyspělý komunismus, kdy nebude k žrádlu nic. Shodli jsme se, že tím oba myslí stejný stav, pouze to každý nazývá jinak.

Dnes ale žiju ve vyspělém kapitalismu a na dobu nouze netrénuji. Takže se dívám, jak žena snažně prosí Barbušku, jestli by nespapal kus šunčičky a nic neříkám. Když se podívám, co stojí psí konzervy, tak je ta šunka vlastně levnější. Jinak mi není jasné, co na nich znamená "chutné kousky s kuřetem". On je tam základ většinou velryba, jejíž maso lidem nechutná. To se vezme jedna velryba a jedno kuře, rozmixuje a smíchá a je z toho ona psí konzerva "s kuřetem".

Ona ušanka už byla stará a žena pravila hlasem biblického proroka, "já ti v Petrohradu říkala, že si máš koupit novou". (To už je taková holčenčí vlastnost, že vždy vše už říkala, ale já holt...) Ona to tam říkala, to je pravda. Už nevím, jak se to řekne rusky. Mimochodem, umíte německy? Jak se řekne "ušanka"? Přeloženo doslovně zase nazpět "Živago-čepice".

To bylo v Petrohradu, městu taky jak z pohádky. Ona si tam jednou všimla takového krámu s kožešinami, tam že se dnes vydáme, potřebuje kabát s límcem a pak ještě... No, co všecko ženská ještě potřebuje, to by byl dlouhý seznam, na rozdíl odemě, který nepotřebuje nic. Šli jsme podle Něvy a já myslel, že tam bude nějaký autobus. Nebyl! Už se mi podlamovaly nohy, když jsme došli na "Finnladskij vokzal". Tam přijel v dubnu 1917 Lenin po dlouhé cestě z Curychu, financované Německem. (O čemž se socialistický člověk neměl nikdy nic dozvědět.) No a nyní jsme zase v pohádkách.

Lenin mluví z obrněného vozu, na pohádkovém obrazu z roku 1930

Jistě jste viděli i ve filmu, jak tady Lenin mluví z obrněného vozu. Myslím, že měl taky ušanku. Tam pronáší ono slavné, "ať žije socialistická revoluce na celém světě". Dav užasle naslouchá a jásá. Je to ovšem pouze herec v pozdějším filmu*. Skutečnost byla, že v onom čase na nějakou revoluci nevěřil ani on sám a těch pár bolševiků, co ho přišlo uvítat, (mezi nimi Stalin) vrtí hlavou. Co to ten Lenin mele? Bolševici mají v tu dobu jiné starosti.

*(Přes celou řadu takových filmů je tomu tak, že filmový záběr skutečného Lenina z roku 1917 neexistuje!)

Právě tak pohádková je Aurora, jejíž výstřel započal jednu legendu, ale žádnou revoluci. VŘSR byl puč jedné strany a žádná revoluce, výstřel Aurory v 21:40 rudí námořníci nemohli slyšet, protože už v Zimním paláci dávno byli.
Lokomotiva 293

Na onom Finském nádraží konečně vidím i onu slavnou lokomotivu, kterou Lenin, dle našich čítanek, přestrojen za topiče, unikl carské policii. Tady nutno poopravit: Car v tu dobu už žádný nebyl, zatykač na něj vydal demokrat Kerenski, když měl důkazy, že Lenin je německý agent.

Takže v tomto pohádkovém městě je mnoho pomníků onoho slavného času před sto lety, o kterém jsme ve škole slyšeli tolik pohádek, o kterém jsme se ale nikdy neměli dozvědět pravdu.

Leč hned za rohem se nalézal onen obchod, kde ležely kožešiny až přecházely oči. Chápu lidi, kteří jsou proti pravým kožešinám, proti zabíjení zvířat. Já jsem uvažoval o tom chovat králíky. To jsem zavrhl, protože bych je dokázal krmit, ale ne zabíjet. Jenže jsou jiní, kteří pasou stáda sobů, yaků, koz, ovcí... kteří nemůžou žít jinak a kožešiny musejí prodat, když chtějí přežít. Obrovská Tajga skýtá obživu spíše lovcům, zemědělec by to měl těžké. V Petrohradu měli na sobě kožešiny prakticky všichni místní. Když letím na nějaký ostrov kdesi v oceánu, pak si můžu přečíst, že nemám kupovat lastury, protože ti místní tím plundrují moře. No dobrá, ale není to jejich moře a jejich obživa? Pak ale taky můžeme všem cizincům nařídit, že nemají od Čechů kupovat škodovky. Vždyť tam, kde stojí ta továrna, by se mohl rozprostírat les. Když od Čechů nikdo nebude kupovat průmyslové výrobky, můžou všichni šťastně v přírodě sbírat kořínky.

Kam moje žena vleze, tam se zadrbe. Mně bylo jasné, že se tam asi těžko domluvím německy, nebo anglicky. Co se týče mojí ruštiny, byl jsem na průmce známý pětkař, ale trochu jsem si ji před cestou zopakoval. No a prodavačky klehotaly až se hory zelenaly. Ta jedna vyprávěla, že má přítele v Německu a letí k němu. Kde že v Německu? Gámburk! Aha, v Hamburku. (Proč Rus nedokáže vyslovit H?) No a prý bere všechny kolegyně z obchodu sebou. Ujistil jsem ji, že německý přítel bude celý nadšený. Své město prodavačky nazývaly Leningrad, změnu prý neuznávají.

Žena si koupila prošívaný kabát a k němu límec z lišky. Frčela v něm, všichni se jí klaněli. (Když je člověk na několik fotek zaplatil.)

Na mě se ty Nataši sesypaly jak včely na med a co prezentovaly bylo skutečně nádherné. Když jsem viděl tu sobolinu, připadal jsem si jako Ilja Muromec, bohatýr stolnokyjevský, jasné slunéčko, atd... Peníze jsem měl, žena ukazovala na jednu překrásnou ušanku, ale já tentokrát musel sám přiznat, že (zase to komunistické "podle potřeb") ji nepotřebuji. Byla tak od mínus 10° dolu a to u nás na Rýnu není skoro nikdy. Takže já si nekoupil nic. Snad teď, až/když Petrohrad zase někdy navštívím.

Vánoce jsou už tady a v televizi běží údajně slavné vánoční filmy. Na některých je znát, že jsou z doby temna, kdy se nic jiného ani točit nesmělo. (Někomu to třeba ani nepřijde, ale já bych se na to celé dívat nevydržel. Může být, že film koupilo Švédsko a Německo, ale jsou to průměrné filmové výrobky.) Vzpomínám na mé dětství, kdy v kinech běžely sovětské kreslené filmy. To tedy byla skutečně nádhera. Nechápu, proč je dnes nějaký televizní kanál nemůže koupit? Vždyť ještě musí někde existovat. Dokonce mám jakési temné podezření, že s tím má co dělat církev svatá. Kdyby totiž tenhle sibiřský Děda Mráz zaplavil televizi, nezbyl by z Ježíška ani mastný flek. (Už někdo z vás viděl Ježíška, jak má na zádech pytel dárků? Těžko, vždyť je to novorozeně.)

Obrázek z internetu

To byly takové dvě holčičky a ty psaly vánoční dopísky. Jedna si přála plyšového zajíčka a druhá medvídka, který bude mít na nožičkách oříškovou čokoládu. Děda Mráz to všechno pročítal, nějak vyčaroval, až měl plný obrovský pytel. Naložil ho na saně, zapřáhl soby a vydal se na cestu ledovou pustinou. Jenže jak projížděl pod nějakým stromem, tak mu větev ten pytel roztrhla a z něj vypadly právě tyhle dvě hračky. Zajíček a medvídek zapřemýšleli, co budou dělat? Půjdou po stopách saní. Jenže medvídek měl tu čokoládu a jít nemohl. Zajíček ho zkoušel tlačit, ale ono to nešlo. Kdyby to prý aspoň byla mléčná, ty oříšky drhnout. Tu se objevila smečka hladových vlků. "Nežerte nás", volají ti dva, my nejsme k jídlu, jsme jenom hračky. Vlk ochutná kus ouška zajíčka. Brrr, to skutečně není k ničemu. Tu jim nabídne medvídek čokoládu na nožičkách. Jeden vlk ji urve a zblajzne. Fuj, ořechová, tu vlci neradi. Medvídek má teď ale volné nohy a může chodit. No a tak se zajíček a medvídek vydají zasněženou Tajgou po stopách saní, aby našli své dvě holčičky...

Prezident Václav Havel - 46/46

9. prosince 2017 v 20:11 | gregor moldavit

Prokletý Havel

Žili, byli, otec a matka a ti měli už dospělého syna. Nevedlo se jim špatně a tak ze syna vyrostl flákač. Dokázal jenom rozhazovat peníze a k žádné práci se neměl. Když si jednou zase přišel k otci říci o peníze, ten už toho měl dost a rozhodl:
"Umíš jenom peníze vyhazovat, jako by to byl bezcenný papír. Chceš si něco koupit? Běž a vydělej si na to. Ty peníze mi pak ukaž!"
Jenže syn se k ničemu neměl a matka mu tedy peníze podstrčila. Přešlo několik dní a syn je přišel otci ukázat. Otec na ně pohlédl a zavrtěl hlavou.
"Lžeš, tyhle peníze sis nevydělal." Otevřel kamna a hodil je do plamenů.
Syn poznal, že otce neošálí. Našel si tedy skutečně práci a celý den hrbil hřbet. Pak dostal peníze a přišel s nimi k otci. Ten je vzal a hodil zase do kamen.
"Ty ses otče pomátl na rozumu," vykřikl syn. Otevřel kamna a holou rukou z nich začal mince lovit.
Nyní otec přikývl, "teď vidím, že jsou to skutečně vydělané peníze, když je holou rukou taháš z ohně. Od teď budeš jinak hospodařit, protože jsi poznal cenu peněz."

A co jako? Ono je to s tou svobodou stejné. Kdo za svoji svobodu nebojoval, komu ji vybojovali ostatní, pro toho nemá žádnou hodnotu. Když jsem po roce 1989 viděl tyhle typy mého věku, co dříve na komunisty nadávali, nyní se při prvních potížích na svobodě otočili a mazali je volit, dělalo se mi z nich špatně. Ještě si to takový soudruh pěkně zdůvodní. Za těch komunistů přeci jenom... On konečně nevolí špatného soudruha Husáka, on volí dobrého soudruha Grebeníčka. On přeci volí ten pravý komunismus. (Hlavně už tu svobodu zase zrušte! Když my nikam nejedeme, ať ostatní nesmějí.) Pak se pomátne na rozumu a začne ostatní misionovat. Je to jako když přijdou svědkové Jehovy. Jemu to bylo vysvětleno, on pochopil, kdybych já si vzal čas ho poslouchat, pak přeci musím pochopit taky. No a neokomunista začne vyučovat své představy na úrovni komunisticky věřícího dělníka roku 1900, vše hlasem biblického proroka, který hlásá absolutní božské dogma. Postavit na nohy od komunistů zcela zničený stát je nekonečně těžké, proč se nevrátit nazpět a nežít dále na účet další generace? Po komunistech zůstávají bilionové dluhy*, ale proč my je máme splácet? Proč nežít dále na dluh a hodit to na ty po nás? Za pár let už to ze všech stran jenom prší. "Co jste si vycinkali, to máte, já klíčema necinkal. Co je mi platná svoboda cestování, když na to nemám peníze..." A náhle si to národ ujasní,
"To všechno tenhle Havel!!! To on nám zničil ten krásný režim socialistických jistot."

Dnes je to 28 let, mnoho se od těch prvních roků po převratu už změnilo, mnoho rodilých otroků už i vymřelo. KSČM, dlouho 2. strana, nyní dostala 7,76% a je na 5. místě a doufám na odchodu. Co ale zůstalo, je protihavlovské šílenství. Názvy "nicka" (senátor Jaroslav Doubrava právě teď), "vožralej kulisák" (ze všech stran už po léta), to jsou ještě takové mírnější výrazy. Tento Havel, po roce 1989 národem zbožňovaný, je nyní více prokletý než císař Zikmund, nebo Klement Gottwald. (Kteří začínají být naopak rehabilitováni.) Co se vlastně událo?

*(Kdosi spočítal pro ČSSR 20 bilionů tehdejších korun. Na zkrachování stát ovšem nepotřebuje komunisty. Kapitalista dokáže zkrachovat taky. Často zmiňuji, že v ČR je budoucnost velmi nejistá. Státní dluh každým rokem stoupá a právě tak počet chudých, kteří potřebují sociální podporu. Počet lidí v "bytové nouzi" (definici neznám, bezdomovci se do toho asi nepočítají) se za posledních 5 let ztrojnásobil. (Na 200 000, za dalších 5 let se odhaduje půl milionu.) Tohle nepůjde do nekonečna řešit finančními požadavky na stát a jednoho dne může dojít k naprostému zhroucení sociálního systému.)

Ona už ta nepřízeň začala s tou chartou 77. Na západě vzbudila velkou pozornost a jednou jsem četl (myslím SPIEGEL) zajímavou poznámku: "... chartisté jsou zavrženi vládou, což je pochopitelné, ale chartisty nemá v lásce ani průměrný Čech..." Chvíli jsem přemýšlel a pak v duchu přikývl. Když jsem odmítl při prověrkách podepsat, byl jsem nepříjemný kádrovákům, kteří si museli špinit ruce a brát na sebe vinu, ale byl jsem nepříjemný i kolegům, kteří podepsali. Byl jsem jejich potlačené špatné svědomí. "Vždyť ono se nedá nic dělat."* Tak nic dělat nebudu a jsem omluven. Náhle někdo ukáže, že ono se něco dělat dá.

*(Z mého dnešního pohledu se dalo dělat mnoho. Když mě kádrováci odsoudili k propuštění, přiběhl rozzuřený vedoucí oddělení. (Který to musel podepsat.) Vždycky mi vykal, ale teď jenom řval jak na kluka, co ukradl jabko: "Cos to udělal za blbost? Já tě teď musím propustit a kde vezmu někoho nového na tu práci?"
Nikdo není nenahraditelný, jenže já tady měl přehled, plány, projekty... Na pracovním trhu v tom oboru odborníci nebyli a to mohlo nadělat různá zdržení. Takže! Kdyby 10% těch kádrovaných bylo udělalo to, co já, musel Husák sdělit Brežněvovi, že kádrování nutno zrušit, když to nemá hospodářství položit. Jenže on mu mohl pyšně oznámit, že úkol byl splněn, všichni podepisují, národ byl zlomen. Tím si ale Češi taky na dlouho podepsali ortel.)

Přichází "cukr a bič". Sověti dali potají velkou pomoc, ono to vypadá, že stačí odstranit svobodu tisku, zavřít hranice a zavést totalitu a všichni začneme bohatnout. Platy stoupají, v obchodech je více zboží, Husák si pronajme rodidla dělnic, které místo stát na pásu mají líhnout socialistického člověka. Lidé se dají koupit a sotva kdo vidí, že už teď je hospodářství na slepé koleji. Už koncem 70. let se všechno hroutí, v 80. letech jde plánovanému hospodářství o holé přežití. Sověti nepomůžou, mají svých starostí dost. To se má v celém východním bloku prohlubovat až do totálního krachu. Nikdo komunisty neporazil, zkrachovali sami na vlastní prolhanost, zkorumpovanost a neschopnost, v neposlední řadě i na to, že si vlastní lid znepřátelili.

"Vítězství má mnoho otců, porážka je sirotek." Dobré pořekadlo. Vítězem je papež, který porazil komunistické neznabohy, ač se tím zbožný nikdo nestal, kancléř Kohl se nechává slavit coby sjednotitel Německa, kterým nikdy nebyl, no a vítězové jsou chartisté, kteří socialismus nikdy porazit přímo nechtěli. Komunisté jsou v koncích, bylo by potřeba všechny ceny nejméně zdvojnásobit, zpoplatnit všechno včetně zdravotnictví (a nakonec i zavést soukromé podnikání jako musel i Lenin 1923, NEP). To by ovšem vyvolalo bouře protestů a vedlo i ke krveprolití. (A lidé by na zdvojnásobené ceny jednoduše neměli!) Je mnohem pohodlnější odstoupit a nepopulární opatření přenechat kapitalistům. Dodnes tedy můžou poukazovat na to, jak za jejich vlády byly činže levné, jak stát neměl dluhy... a je stále dost mentaláčků, kteří to papouškují.

Nyní ale přichází otázka, kdo se má té vlády ujmout, kdo bude presidentem? Husák na hradě blábolí cosi o tom, že on tam má sedět ještě rok, tak proč nějaké volby? (Asi jako když se 1945 Göring domníval, že ho Američani udělají nástupcem Hitlera.) Kdo na jeho místo? (Rozhodně ne dnes často citovaný Karel Kryl. Zdůvodnění by bylo moc dlouhé.)

Václav Havel je v tu dobu s odstupem nejznámější Čech, je oblíbený doma i v cizině a konečně je i uznávaná vůdčí osoba. Zvládne ale takovou úlohu v tak těžké době? Hospodářství zkrachované, příroda zničená, města a silnice rozpadlé, vědci, politici a umělci v emigraci, národ zdemoralizovaný... Těžko! Ale existoval tenkrát někdo, kdo by to dokázal? Dovoluji si tvrdit, že ne.

Bohužel je Havel od divadla, žije bohémským způsobem a tak říká mnoho chybného. Slavné, "Já věřím, že pravda a láska..." dále znáte, je nešťastný výrok. Já ale odsuzuji už ono "já věřím". Právě to říká i před rozpadem Československa. Mně to připomíná proslovy 50. let, "víte soudruzi a já věřím...". Komunistům se jejich víra nikdy nevyplnila a dva měsíce po víře Havla bylo cs rozděleno. Kdo věří, má dělat faráře a ne politika. Havel si ale bohužel bere i poradce podobného typu a brzy přichází i ta nemoc vládců, obklopit se těmi, co říkají co chce slyšet a ne to, co by slyšet měl. Nešťastný je projev, "Budou vás strašit nezaměstnaností...". V tu dobu přišli Buchprüfer z NSR do NDR a zjistili, že firmy, které tak hezky budovaly socialismus už léta pracují s prodělkem. Mnohé nelze ani záplatovat, musí být zavřeny. Nezaměstnaní určitě budou!
To podivné - německý kancléř Helmut Kohl je profi politik, zhruba v tu dobu mluví v NDR a pronese: "To vám slibuji, nikdo nebude žít hůře." Se mnou to přímo trhlo. Zbláznil se? (Za rok tam chce mluvit zase a je poházen vajíčkama. Mnoha lidem nezbytně musí být hůře.) Havel tedy nebyl sám s optimizmem té doby.
Právě tak jsem nikdy nesouhlasil s lavinou amnestií, kterou Havel uvedl do pohybu. Amnestuje zloděje a vrahy, kteří vyjdou z vězení a kradou a vraždí. Jenže co ti po něm, kteří s ním v tu dobu nesouhlasí? Václav Klaus i Miloš Zeman se od toho distancují a náhle amnestují sami tak podivně, že se národ musí ptát, jestli nebyli s těmi hospodářskými zločinci od začátku pod jednou dekou?

Za pár let se taky nedalo přehlédnout, že i Havel usnul na vavřínech. V jednom německém příspěvku v televizi, 3/4 hodiny, s ním byl rozhovor. Odehrávalo se v zahradě nějakého prezidentského paláce. Dozvěděl jsem se, že jeho pes se jmenuje Ďula, že měl nějakou pěknou (svojí) fotku, kterou ztratil, ale že v Americe je fotograf, který má negativ a může ji znovu udělat... V duchu jsem se ptal, jestli ten Havel ještě ví, v jakém kritickém stavu je právě jeho stát a jaké starosti má běžný člověk?
Konečně jsem s Havlem nesouhlasil ani v jeho posledním vystoupením, kdy jako důchodce dělal reklamu pro Zelené.
"V roce 1989 jsem byl z Václavského náměstí na okraji Prahy za 20 minut. Nyní tam stojí podivné stavby, ani vesnice, ani město..." a je vidět zcela běžná zóna industrie, kde jsou špedice, obchody s auty... Jaksi mi nebylo jasné, jestli by Havel ten rok 1989 nakonec nechtěl sám taky nazpět? Ty kamiony zase zrušit i s nákupními centry a v každé ulici bude zase jen krámek, kde za pultem stojí jedna prodavačka, která na otázku "máte...?", odpovídá "nemáme!".

Na internetu dnes nelze přehlédnout úplnou ofensivu kritiky a nenávisti vůči osobě Havla. Jak zmíněno, není ušetřena ani Dagmar Havlová. Uvedl jsem svou kritiku, a jaké jméno bych tedy dnes vyslovil coby kandidáta na prezidenta roku 1989? Můj návrh - Václav Havel!

Brzy po převratu mi jeden takový nazpět konvertovaný revolucionář napsal, "Ten soudruh Havel nás chce zatáhnout do EU a do NATO..." (Z mého hlediska naprosto nutné! Je mi známo, v jakém stavu se dnes EU nalézá a stejně jsem pro pokus o její udržení.) Uvědomil jsem si, že ten Havel vlastně může dělat co chce, a vždycky ho nějaká skupina šílenců za to napadne. Mezi tím ten Havel upadl v absolutní nemilost. Je mnoho těch, co mu vyčítají všechno možné, ale sotva kdo se proti tomu postaví, aby poukázal na jeho zásluhy. Nechci o tom s nikým diskutovat, jeho osobu ať hodnotí další generace.

To je konec celého seriálu. Snad ještě takový malý dodatek:

Nemrud Dag (foto z internetu, naše fotky už jsou zahnědlé)

V jednom tom roce počínající "normalizace" jsme s vojínem* Z, autem VW-Variant, upraveným na spaní, projeli Řecko a Turecko. To už jsme oba žili v NSR, jinak by to bylo těžko uskutečnitelné. (Moje žádost v cs o devizový příslib do Jugoslávie byla zamítnuta, spíše tedy nebyla vůbec čtena.) Byl v tom kus dobrodružství a taky to byl veliký zážitek. Dojeli jsme až daleko na východ a v úplných pustinách jednou nocovali na vrcholu Nemrud Dag. Tenkrát tam turista zavítal jen řídce, ty úžasné sochy z jiného světa patřili pouze nám a pár místním pastevcům.

*(Vojíni jsme dávno už nebyli. On měl nějakou hodnost v americké armádě (do penze šel jako major) a moje hodnost v té československé socialistické byla a je dodnes "dezertér".)

Kdo byl v Turecku aspoň u moře, což je dnes v ČR tak běžné, jako za mého mládí Máchovo jezero, ten jistě zná onoho nejvíce ctěného otce Turecka jménem Atatürk. (Vlastním jménem Mustafa Kemal.)
Tento Atatürk je vysoce vážený a ctěný, kdybyste se ale byli zeptali těch, co v jeho době žili, dozvěděli byste se, že on bere národu tisíc let staré tradice, on si počíná hůře než nějaký paša před ním... Skutečně tomu tak bylo, tento diktátor se rozhodl udělat z Turecka Evropu, což se mu podařilo, ale jen tvrdou rukou. (Jde to tedy i bez stěhování národů, i jiné státy si můžou udělat Evropu u nich doma.) Atatürk zrušil tradiční arabské písmo a nahradil naším. Zakázal nosit orientální oblečení (u mužů, žen si celkem nevšímal), kdo si nasadil féz (ona červená čepička s černým střapcem) riskoval život. Atatürk nebyl žádný pravdoláskař, znal jen tu pravdu svoji a prakticky jenom jeden trest, trest smrti. Turecko se mění a modernizuje, v jeho době už taky nesedí na úřadech nějaký omezený paša, ale vzdělaný úředník. Dnes ho za to Turci uctívají a jsou mu vděční.

Když jsem v 70. letech studoval v NSR, řekl mi jeden z těch starších, "My byli na Adenauera nespravedliví. On pochopil, že Německo nelze zachránit a nechal ho raději rozdělit, než zcela zničit. On věděl, že Stalinovi nelze stále ustupovat a je nutno se opřít o USA... Tenkrát jsme mu to vyčítali, dnes jsme mu vděční."

Snad se tedy ještě dožiji i toho, že další generace Čechů bude Havla hodnotit s více rozumem, než to dělá ta dnešní.