Září 2017

Levné peníze, aneb "mí house, mí cástle" - 5/?

11. září 2017 v 13:24 | gregor moldavit

Jak řekl Jiří Voskovec, "Domov je něco, co se dá vzít sebou."
Po tolika letech na Rýnu, mi tady, v chladné kraji kopců, jezer a lesů, chyběly vinice. Tak jsem si zkusmo založil svoji. A hleďme, jsem úspěšný, réva je sladká. Tak ji teď rozšířím podél celé jižní stěny domu.

Jak se krade v malém a jak ve velkém!

likvidace-mesta-ze-ktereho-zmizela-vule-zit?
Když budete na kraji takového umírajícího městečka hledat domek, asi ho rychle najdete a bude jistě levný. Jak už jsem se ale zmínil, cena není dána jen domkem a velikostí zahrady, ale taky lokalitou. 3+1 v paneláku na okraji Prahy má jinou cenu, než v Teplicích, nebo Lovosicích, nebo třeba tady. A ty rozdíly se bezpochyby musí dále prohlubovat.

...v roce 1921 měly Kraslice 12 526 obyvatel, z toho jen 33 Čechů. (Pozn. autora: Zbytek tedy, až na výjimky, Němci.") Dnes tam žije okolo 6700 obyvatel....
Jo, "obyvatel"! Ono stačí to městečko projet a už víte, proč upadá a hyne. A on je tohle jeden příklad pro více podobných lokalit kolem. Jel jsem tudy před časem, smutný pohled! Sem žádný důchodce nepřijede, aby opravil domek a zvelebil zahradu po těch, kteří zemřeli, nebo to zde raději opustili a šli jinam. Už jenom to spojení. Než sem dojedete, tak si vykroutíte volant.
Jedna místní mi vyprávěla, že se tam kus v kopcích lidé rozhodli postavit lyžařský vlek, aby aspoň v zimě přilákali pár turistů lyžařů. Jenže co ve dne postavili, to v noci někdo zase rozmontoval, ukradl, aby nové součástky prodal na váhu jako staré železo. Takže ti mladí pracující tady často vidí jen jednu možnost - odejít! Ve městě je to prý samá herna, kde ti nepracující, kteří věří na zázraky, prohrávají své sociální dávky.
Na každý takový problém v pohraničí je v Praze ministerstvo! Jeho zaměstnanci "vykazují činnost", co ale vykázat nemohou, je jakýkoli úspěch v jeho řešení!
Ti staří místní vzpomínají na "zlaté komunisty", po jejich pádu se vše začalo zhoršovat. Jistě by to nějaký Stalin s plánovaným hospodářstvím a násilným přesídlováním nějak vyřešil, ale bylo by to zase jenom řešení umělé, dočasné, ve skutečnosti vůbec nefungující. Jedno by mohl namítnout, že jinak to nefunguje taky. Těžko říci, jak to tady má vypadat v budoucnu, když se ty problémy dále jenom přiostřují.

Za dávných dob jsem si napsal v EXCELu tuhle tabulku na hypotéku.
Víte přesně kdy budete kolik dlužit, kolik ušetříte zvláštní splátkou (většinou povoleno 5% ročně, napřed ty peníze ale musíte mít) a o jak dlouho tím zkrátíte dobu splácení. Pokud někdo zrovna hypotéku bere a chtěl by tu tabulku, ať napíše (věrohodně) do komentáře email. Já mu ji pošlu. Stačí přepsat sumu, nominální úrok a data a má vše vypočítané. Datum je ovšem potřeba přepsat v celém sloupci až dolu. Jak možná víte, přepíšete první 2 políčka, aby byla jasná závislost stoupání a pak uděláte pivot-ziehen. No a máte to! Musíte mít pochopitelně na vašem PC EXCEL zainstalovaný a trochu vědomostí neuškodí.

Když to pak budete srovnávat s bankovními účty, asi zjistíte, že občas musíte udělat korekturu o jeden cent a sice k vlastnímu neprospěchu. To je tím, že EXCEL zaokrouhluje matematicky, banka ku svému prospěchu. Takže když máte platit 1,4 centu, dostanete účet na 2,0.

Takovou ideu měl jeden programátor banky a dal si tam ještě drobnou korekturu. Některé odchylky v zaokrouhlování si nechal posílat na své konto. Šlo to dobře, na rozdíl od toho socialismu, kde se kradlo ale údajně nic nechybělo, tady nechybělo skutečně nic. No a když už měl na svém kontě asi sto tisíc, tak tu korekturu chtěl odstranit a při tom ho načapali.

Banky ovšem nekradou zrovna jen v malém:
Po převratu jsem přijel do Čech a založil si účet v jedné rozšířené bance. Brzo jsem zjistil, že to není banka, ale penězožrout. Když si tam uložím v lednu tisíc korun a nic dále nedělám, tak z nich nemám na konci roku nic. Vše si banka zvolna odčerpala na různé poplatky. Takže když jsem tam jednou zase měl mínus 50 korun, tak jsem to konto s kraválem zrušil, k tomu s poukazem, že nic doplácet nebudu! Nakonec to museli přijmout. Moje německá banka byla trochu slušnější, kradla ovšem taky. Poplatek měsíčně (naposledy myslím 4 €) za každou transakci trochu a za vybrání v zahraničí docela hodně. Proto když ke mně přišla moje zkušená dnešní žena, všechno se zrušilo a od té doby jsme online bez poplatků. Když to člověk za ten rok sečte, je to dost velký rozdíl. V té bance mi ještě řekli, že to musím chápat, oni staví budovy pro filiálky a mají tam zaměstnance pro osobní kontakt. Já to chápal, jenže jsem přeci jen raději ty peníze ušetřil. Festgeld online dával 3%, oni nabízeli (ovšem s vlídným úsměvem) 0,7%.

Když máte hypotéku, pak je na 5, či 10 let úrok přesně dohodnut. Ale vy platíte taky za určitý čas poplatky a ty si oni můžou zvýšit kdy se jim zlíbí a ono se jim zlíbí často. To samé platí, když si uzavřete pojistku na život. (Což jsem já nikdy neudělal, ač mi všichni agenti tvrdili, že to musím!) Tam jsou poplatky často takové, že vám ty úroky sežerou.

Když jsme u toho, udělal jsem si i podobnou tabulku na šetření. Takže když mi někdo vykládal kolik dohromady zaplatím a kolik nakonec dostanu, (v domnění, že mluví s idiotem, který neumí počítat), vyhodilo mi to, kolik % úspora obnáší. Prakticky vždycky to bylo méně než ona 2 %, která jsem měl na modré poštovní knížce, na které navíc nebyly žádné poplatky, což oni měli. Z té jsem si mohl taky vybírat, tohle muselo být vázáno do důchodového věku.
Knížka měla ještě další výhodu, mohl jsem si z ní vybírat i v cizině v jiné měně a zase bez poplatků. Jednou jsme přiletěli na Tenerifu a všichni se tam postavili do fronty před takové ty zlodějské boudičky. Já si bez fronty vyměnil peseta na poště k nesrovnale výhodnějšímu kurzu. Bohužel pošta tuhle knížku za krátký čas zrušila.

Když jsem splácel ten byt, přišel mi od banky na konci roku dopis, že právě dlužím xy peněz, a z konta zmizelo 5 DM. To jako za tu drahocennou informaci. Šel jsem jim vynadat, ale marné protesty, to prý patří k té hypotéce. Nějaké roční poplatky tam byly taky. Nyní máme hypotéku na náš dům s jasnou domluvou, že poplatky jakéhokoli druhu neexistují. Zatím tomu tak skutečně je a to už máme polovinu splacenou. Mimochodem, dohromady jsou splátky nižší, než platit někde v bytě činži, o bydlení ve vilce ani nemluvě. Navíc to tady za pár let doběhne, činže se platí pořád a většinou se nezlevňuje! (Ač je někdo jiného názoru, kdo jde do důchodu tady může být klidně ještě 20 let a třeba i stále při síle, aby se o dům a zahradu staral.)

Psal jsem o vesničkách někde v teple na jihu. Jestli se taková sídliště pro důchodce ještě dnes budují, mi není známo. Už dlouho jsem o nich neslyšel. Jak zmíněno, staří lidé tam udělali většinou špatné zkušenosti. Na Kanárských je takových domků hromada, ale ty jsou třeba pro bohaté, kteří si tam zaletí na zimu. Pak taky existuje "time shaering", tedy koupě části domu, ve kterém se střídáte s ostatními majiteli. To bych já tedy nikdy neudělal. Většinou jsou turisté pozváni na večer na schůzku, naliti alkoholem a tam jim to vysvětlují a chtějí podpis. V každém případě si na to dejte na dovolené pozor.

Rovněž taky pozor na koupi celého domku někde v cizině, tady už se událo všechno možné. Kdysi, asi v roce 1960, objevil mladý německý podnikatel takový ideální opuštěný pozemek u moře, kdesi v jižní Itálii. Tam by mohl postavit "sluneční městečko" a na něm zbohatnout.
Tak to nějak odkoupil od starosty té oblasti, který si peníze patrně strčil do kapsy. V Itálii se na zákony zas tak moc nekouká:
https://www.novinky.cz/zahranicni/447675-k-milionu-italskych-staveb-nacerno-patri-i-miliony-hlasu.html
Najal architekta, prodejní agenty, půjčil si peníze a vrhnul se do stavby. Co nevěděl, že tato plocha vůbec nepatří oné obci, ale italské armádě. Architekt se dal do práce, jako první se ale objevil dost velký problém - voda! Musela se dovážet z velké dálky a když vyhloubíte u moře studnu, budete v ní mít slanou vodu. To by byl jistě problém i oněch důchodců, kteří tam měli žít. Žádné výdaje za topení, ale nedoplatili by se za vodu. (Ono i tam může být v zimě pár dní pěkně chladno.) Stavba začala poněkud váznout a objevily se první pochybnosti o tom pozemku. Takže agenti pozvali všechny vážné zájemce, ať se přiletí podívat a zajistí si svůj domek. Z těch tam zatím byly jen základy a holé stěny. Pro rychle odhodlané ten den sleva 10 000 DM. Nutno ale hned poukázat polovinu hodnoty domu. Zřejmě se jim to skutečně podařilo na německé zájemce rozprodat. Mladý podnikatel spolupracoval s nějakým starým makléřem, který si ty peníze vzal na starost, jinak že tu funkci dělat nebude. Za pár dní po prodeji domů se objevili italští vojáci s buldozerem, sdělili, že tam bude aeropuerto a srovnali před zraky architekta všechno se zemí. (Dovedu si představit, že to Italové těm neoblíbeným Němcům udělali s tou největší radostí.) Podnikatel zmizel, ze zaměstnaných nedostal nikdo zaplaceno a důchodci nikdy neviděli ani své domy, ani nazpět peníze. Ty měl onen prohnaný makléř, všem ostatním zbyly jen dluhy a zoufalství. No a on se ještě prohlásil za škodného a navrhl jim podat hromadnou žalobu. Kdo se chtěl k ní připojit, musel u něj zaplatit členský poplatek. Nebylo mu vůbec blbé dále ždímat chudáky, kterým on vzal životní úspory. Na onom místě "slunečního městečka" je dnes asi zase pustina, stejně tam nebyla voda, ruiny domků zavál písek a letiště tam taky nikdy nikdo stavět nepřišel.
Fachwerkhaus

Při kupování staršího domku se vyplatí pozvat k tomu odborníka. Je to asi jako kupovat staré auto. Můžete koupit ruinu, která je akorát na vyhození. Drzost prodávajících občas nezná mezí. Jednou jsem četl inzerát, "Fachwerkhaus pro řemeslníka". (Hrázděná stavba) Cena 110 000 DM a ještě pod památkovou ochranou. Ze zvědavosti jsem se na to šel podívat. Dřeva už dávno pokroucená, jednoduchá nedovírající okna, střecha děravá a šťouchnout do toho loktem, tak to celé spadlo. Navíc si na tom žádný řemeslník nic opravit ani nesmí, stejně by to nedokázal. Pokud z toho město chce udělat památku a dům zrenovovat, přijde to na víc, než postavit tam dva domy nové.* Nutno nacpat nekonečné peníze a máte pořád jen 300 let starý dům, ve kterém když vám upadne kulička na zem, tak se hned odkutálí do kouta.

*(Když se opravuje katedrála z roku 1200, což se děje vlastně nepřetržitě, pak nutno vyměnit kámen po kameni. Nakonec už tam není ani jeden původní, ale stavba je stále originál z oné doby. Když ji zbouráte a postavíte zase celou znova, máte přesně to samé, už to ale originál není!)

Ten dům pochopitelně nekoupil nikdo a nikdo ho nechtěl ani zadarmo, protože i tak by byl moc drahý. Starosta nakonec dokázal zrušit památkovou ochranu, druhý den přijel buldozer a srovnal ho se zemí. Pak tam postavili dům nový, moderní. Kdyby takhle šlo zrušit památkový úřad!

Hm, vlastně jsem myslel, že tohle by mohl být poslední díl, ale když jde o kradení, to člověka napadá mnoho příkladů. Takže ještě příště...

Levné peníze, aneb "mí house, mí cástle" - 4/?

1. září 2017 v 21:05 | gregor moldavit
Nestavte dům bez sklepa. Sice ušetříte, ale bude vám celý život chybět.
Když venku zapadáme sněhem, mám část zásob dřeva pod námi ve sklepě. No a pak tu jsme zalezlí jak broučci od Karafiáta.

Díl 4. Ti, co si nenakradli, to musí chápat, jako že nevyhráli.

Jak zde už nastínil nar.soc., jsou vesnice, které vymírají, zatímco města praskají ve švech a mladí marně hledají byty. Co takhle dát začínajícím důchodcům nějakou podporu na vlastní domek někde na vesnici? Byt v paneláku v Praze se uvolní a v pohraniční vesničce přibude pár důchodců, kteří se o dříve opuštěný domek a zahradu budou starat!? Navíc tím třeba pro ně bude vyřešen problém, že nevyjdou s důchodem. Činže žádná, topení levným dřevem a vlastní zelenina. (Třeba i vlastní slepice a prase, leč na to tak akorát doplatíte.) Jak jsem uvedl, já se ženou nyní taky žijeme poněkud levněji v domku, než když jsme bydleli v nájmu v bytě.

Ti místní si jistě za čas uvědomí, že ten důchodce z města třeba neumí zacházet s kosou, ale že jim přišel obrovský potenciál vysoce kvalifikovaných lidí. Ti důchodci se totiž jako takoví nenarodili. On takový dědek je třeba zkušený architekt, právník, nebo doktor a mluví 4 řeči. Babka je zdravotní sestra, učitelka piána, lékárnice... Doktor už praktikovat nezačne, ale když se vesnice rozmnoží, může se tam nějaký mladý doktor usadit. Dosud museli dojíždět 20 kilometrů. No a důchodce třeba zase zjistí, že když má celý den v ruce hrábě, není zdaleka tak často nemocný, jako byl v činžáku ve městě. (Já tady dostanu od paní dr. každé dva roky vyčítavý dopis, že jsem si nebyl nechat udělat krevní rozbor. Jinak ji nic vydělat nenechám.)

Jakkoli v principu logické, v praxi už je to horší. Těch, co by se jim to líbilo a třeba šli, by možná bylo dost, těch co se zvednou a skutečně půjdou, už pak podstatně méně. V mládí jsem v pohraničí vídal vesnice skoro opuštěné, domky po odsunutých Sudeťácích se rozpadaly. Nějak se to pak částečně osídlilo, často se ale jednalo o tzv. "chalupáře", kteří si z toho udělali chalupu na víkend, jinak dále žili a pracovali ve městě. Vzpomínám taky na kritickou situaci po roce 1989, kdy více těch trvale usídlených trnulo hrůzou, kdy se objeví ten původní německý majitel. Oháněli se tím, že ten domek poctivě koupili a vrazili do něj nekonečně peněz a práce. Přesto tušili, že ono tady není něco v pořádku. Oni ho koupili od komunistů, ale ne od toho, kdo ten domek postavil a komu patřil.*

*(Manželský pár důchodců Sudeťáků mi vyprávěl, jak někdy 1990 navštívili svůj rodný dům v Nejdku. Zazvonili a představili se, "my jsme ti, co ten dům postavili. My v něm žili."
Krizová situace se ale uvolnila, když řekli, že se do něj chtějí pouze podívat. Jsou už staří, mají svůj nový dům na Rýnu a každé z jejich dětí už si svoji vilku tam kolem postavilo taky. Vím ale o případech, kdy potomci svůj dům kategoricky požadovali nazpět. Myslím, že ho nedostali. Zdůvodnění: "neměli jste dělat válku."
Nutno si uvědomit, že v tu dobu už ty domy skutečně vypadaly trochu jinak než v roce 1945. Sám jsem byl s rodiči, ve věku 6 let, v jednom takovém v Sudetech na dovolené. 2 místnosti, na dvoře pumpa a dřevěná latrína. Za takový dům by dnes byl tak jeden oběd v hospodě.
Jistě ale existovaly i domy honosné a konečně se jednalo o domy kamenné, či cihlové. Když rudá armáda v roce 1945 dorazila do Německa, byli vojáci šokováni. Oni sami znali vesnice jen dřevěné a velmi jednoduché, bez tekoucí vody a elektřiny. Museli se tázat:
"Co vlastně ti Němci u nás v Rusku chtěli? Tihle lidé, kteří bydlí v takových palácích, ti přišli k nám, aby nám vzali těch našich pár prkýnek?")

Takováto výměna bydliště pochopitelně přichází v úvahu jen pro ty, co jsou odhodlaní, fyzicky pohromadě a chtějí na vsi žít a pracovat. Nemocná vdova ve věku 80 let se vám z Prahy do Zapadlé Lhoty stěhovat nebude. Když už má ale ČR řadu ministerstev pro každou hovadinu, měl by pak stát být schopen taky něco takového řešit a nabídnout! Není možné, aby Praha jednou sahala až k Rokycanům a pohraničí vypadalo jako za kněžny Libuše.

Když jsme u téma hospodaření v důchodu, jak je to s takovou komunou? Jednou jsem tu navrhl, místo brečet po komunistech, si komunu založit a budovat zase růžové zítřky. Jeden známý komunista to kdysi dokonce plánoval, ale já mu na to řekl, že to může až v důchodu. Žít z toho by nešlo, nikdy se nedostanou do plus. Pak se může dát dohromady se stejně smýšlejícími a něco takového uskutečnit. Žít budou komunardi z penze a při tom sbírat zkušenosti pro ty mladé pokračovatele. Kdesi u Chebu bylo jakési území ležící lady, jednoduše se tam nikomu nevyplatilo nic sázet. Němci nakoukli přes hranice, pachtovali si ho a hleďme, oni vydělávali. Takže takové možnosti tady pro nějakou takovou komunu jsou. Míněno zcela vážně:
Po 41 letech totality přešla jedna generace a už zase je tu komunistů jak máku. Celé 20. století ukázalo, že veškeré komunistické teorie nejsou nic jiného, než snůška pitomostí. Pokud chcete budovat komunismus, udělejte to obráceně. Žádné žvanění, předveďte to v praxi! Vybudujte komunu! Až dělníci uvidí vaše úspěchy a váš blahobyt, poutíkají od kapitalistů a přidají se k vám. Pak jste dokázali komunismus ne revolucí, ale evolucí a ten může fungovat.

Nyní ale k praktickému budování. Chtěl jsem vás upozornit, že snad nikde se tak strašně nekrade a neokrádá, jako ve stavebním sektoru. (Snad kromě socialistické armády, u které jsem sloužil.) Často jsem slýchával žvanily, co se vrátili z návštěvy v NDR a začali tlachat ono standardní:
"Nikdo nepracuje a všechno je hotovo. Nic není ke koupi a všichni všechno mají. Všechno se rozkrade, ale nikde nic nechybí... hehehehehe..."
V internetu už si dnes můžete dokonce přečíst, že za komunistů se nelhalo, ono se nekradlo... Český národ se snad už úplně zbláznil. Jak strašně se kradlo ve stavebnictví, o tom svědčí nekonečné kolonie víkendových chatek. Nemůžu tvrdit, že co majitel, to zloděj, naopak mi ale jeden z nich, kolega v tehdejší práci, docela pyšně sdělil, že ta jeho je výhradně z nakradeného materiálu a ten si tam odvozil firemním vozem v pracovní době. Ono totiž za komunistů toho stavebního materiálu nebylo moc ke koupi. Takže se kradlo ze státního, až se hory zelenaly. Jednoho rána chybí klika u kostela, odpoledne už zdobí chatku opodál. Já byl traťák a měl zanášet do projektů hotové stavby spojů a jejich provedení. Byl jsem v zoufalé situaci. Buď mě zabijí vlastní kolegové, nebo jednou uživatelé staveb. Rozčiluji se, že tady má být vedení v cihlách zalitých asfaltem, leč po cihlách ani stopa. To se zahrabe do země a je to vyřešeno. "Tak to tam napiš, to se nikdo už nedozví!" To bylo prakticky denně. Cihly, betonové žlaby, cement... všechno se rozkradlo! Byl jsem skoro rád, když mě vyhodili z práce a já šel na bagr. Ale i tam jsem viděl jenom kradení a ještě s tím chodili ke mně, já že mám vejtřasku, ať jim to odvezu na nádraží. Jak strašně se kradlo na vojně, to jsem tady už popsal. Dle výkazů sklad praskal ve švech, ve skutečnosti jenom prázdné regály. Každou neděli večer byl napsán šunkový salám, na talíři byl nejlevnější česnekový. Důstojné zakončení týdne, ve kterém to nevypadalo jinak.

Kradení ovšem nebyla výhrada socialismu, krade se všude. Kdo se tedy chystá stavět domek, musí být jak ostříž. Viděl jsem v televizi pár takových příkladů. V Německu. Odborník uhodí do zdi dřevěnou paličkou, sype se písek. V maltě jaksi chybí cement. Ve střeše má být skelná vata, jenže není. (Poznáte v zimě, když vám na střeše hned taje sníh.) Atd... atd... Pokud se chystáte stavět, tedy to začíná už podložím. Byl jsem sám coby odborník u jednoho soudního případu v Sársku. Vilka pro 3 rodiny, pěkná, hotová, leč neobydlená. Dům se totiž začal nořit do země. Jak jsem snadno zjistil, byl postaven na bývalé skládce odpadků, zavezené půl metrem hlíny. Ty 3 rodiny přišly o všechno. Stavební firmu nelze odsoudit. Tady jste dům chtěli, tady ho máte.

V roce 1995 jsem pro rodinu koupil takový byt, co byl jako řadový domek, jenom nad námi bylo ještě jedno patro. Údajně odhlučněný, ve skutečnosti jak zvon. Izolace vodorovná i svislá chyběla. V tu dobu přišel nějaký útlum a byty vůbec nešly na odbyt. Postavilo se toho moc. No tak jsem ho dostal o hodně levněji. Tím oni ovšem zdůvodňovali to chybějící. Přeci byl se slevou. Takže místo mramoru překližka, zasklená pergola, ale jenom napůl, prý takový umělecký dojem, atd... dokonce půda na zahradě o 15 cm méně, než v projektu slíbeno. Tak jsem odmítl zaplatit poslední splátku a hádal se s nimi 2 roky, než aspoň něco vylepšili. K tomu celá hromada věcí zfušovaná, nějaká německá kvalita tedy zcela chyběla. Kde by se taky vzala, polovina stavebních dělníků vůbec neuměla německy. Právě tak v ČR asi nebude možné žádnou velkou perfekci požadovat, když ukrajinský dělník bere 50 korun na hodinu.

Proto jsme se ženou mnohem raději koupili domek starší, ještě z doby, kdy se stavělo poctivě. Navíc hned vidíte, jestli je dobře založený. Když si podloží sedá, tvoří se praskliny v prvních měsících. Jestliže za rok je domek v pořádku, pak může dalších sto let vydržet taky. O jeho údržbu se ale musíte starat a to je rovněž hromada práce a materiálu.

Jenže tady bych chtěl říci, (už jsem zmínil), že koupit domek je výhodnější, než koupit byt. Jak řečeno, mnoho si můžu udělat sám, v činžáku musí na všechno přijít firma, nejprve postavit lešení, pak se několik týdnů pracuje. I rozpočítáno na všechny, je to pro každého třeba 10 000 €, zatímco já koupil pytel cementu, kýbl barvy, pár drobností a udělal opravu ze žebříku.

Činžák musí mít správce, nevím kolik jsem platil tenkrát já, kolega v práci před 5i lety 30 € měsíčně. Topit dřívím v bytě nemohl a ony senzory na topeních, které údajně měří spotřebu tepla, jsou akorát výsměchem. Když nebudete topit vůbec, vypařuje se ta tekutina stejně. Můžete doma sedět v kožichu, co je vám to platné, když soused vedle chodí v trenýrkách a má pořád okna na škvíru. Platíte polovinu spotřeby dohromady. Pak je tu podzemní garáž, výtah, ... všechno potřebuje elektřinu a údržbu. Dále platíte do fondu na opravy a když třeba jeden platit nechce, musí ostatní platit o to více. Tohle měl zmíněný kolega, když se do jejich domu nastěhovala jistá nepřizpůsobivá rodina. Předně co noc to kravál, odpadky létají z okna a platit oni cokoli odmítali. Nemají práci, tak nemají příjem. Práci si najít? Odpověď: "Vždyť já nic neumím, nikdo mě nezaměstná." Vlastní domek vás tedy přijde levněji a jste svým pánem.

Konečně je tady ještě jedna velmi důležitá věc. Máte mnohem větší klid! Mimo jiné se nemusíte hádat se sousedy, kdo hází do popelnic nepovolený odpad, kdo v baráku to a ono zničil, kdo krade z kaslíků noviny, kdo rozmlátil na schodech flašku piva a neuklidil... A snad to nejdůležitější - V naší společnosti není celkem těžké být nasycený, nebo mít v bytě dostatečné teplo, ale večer si lehnout a spát nerušeně do rána, to už je jiná věc, to je kus luxusu. Více než polovina obyvatel Německa si stěžuje na neustálý hluk, většinou od sousedů. Takže kdo má vlastní domek někde trochu stranou, může si skutečně říci, "mí house, mí cástle".

pokračování, snad ještě jeden díl o financování...