Prezident Václav Havel - 40/?

5. července 2017 v 16:29 | gregor moldavit

Václav Havel - 3
Ti, co zradili za nakyslý chléb,
aneb jak bylo všechno úplně jinak
Deutsches museum

Jak už jsem napsal, život v emigraci, zvláště začátek, nebyl pro mnoho Čechů vždy lehký. Nebylo nic snadnějšího, než udělat v neznámých situacích chybné rozhodnutí a doplatit na to. Nešlo jenom o ten první rok, konečně se třeba člověk rozhoduje kam na důchod a zase se může zmýlit. Mnohokrát přišly velké potíže a bylo nutno začínat se vším zase znova. Považoval jsem tyto těžkosti za celkem přirozené a rozhodně jsem nikdy nelitoval, že jsem z těch socialistických jistot venku. Nikdy jsem ani na vteřinu neuvažoval o tom se vrátit. (Tedy v začátcích, s důchodem tahle otázka přišla, rozhodnutí znělo - zůstat v Německu.) Někdo si hned našel dobré místo a žil nakonec podobně jako v socialismu, ovšem s větším platem ve směnitelné marce a se svobodou cestování.* Jinak už jsem napsal, že emigrant žije v cizině z hlediska usedlého Čecha. Tak tomu ovšem není, emigrant si dávno zvyknul a žije ve své zemi. Sice jiné, než ve které se narodil, ale rozhodně to pro něj není cizina. (Dokonce třeba i ve více zemích, moje dcera byla česká Němka, pak Australanka, teď je Italka.) Jeho děti někdy mluví i česky, (s německým, nebo jiným, nádechem) u některých je to jinak, identifikují se s novým domovem a na své děti už česky nemluví. Ti pak znají sotva pár českých slov. Třetí generace už ale česky prakticky nikdy neumí.**

*(Znal jsem i Čechy, kteří údajně kvůli svobodě cestování emigrovali, kupodivu ale stejně necestovali. "Musím nejdříve našetřit na auto." Rozumí se nějaké hodně reprezentativní. Ale to byla jejich věc, nikdo je nenutil. Já chtěl vidět svět a dalo by se říci, že jsem ho kus viděl. Rozhodně není pravdivá fráze dnešních oplakávačů totality, "co je mi platná svoboda cestování, když na to nemám peníze." Kdo si přeje cestovat, ten si na to vydělat dokáže. Čechy jsem potkal v minulých letech v Himalájích, na Seychelách... o nějakých "obyčejných" Kanárských ani nemluvě. Když jsem tam potkal Čecha v době komunistů, byl to emigrant, jako já. Tady se hodně změnilo k lepšímu. Když jsme u této lokality a ceny, tedy cestu na Fuerteventuru, na dva týdny s letem, autem na celou dobu a ubytováním, jsem se ženou před pár lety udělali za 1000€ pro oba dohromady. Ne do hotelu, máme rádi klid a našli jsme si ubytování soukromě. Vše předem sami v internetu. Tolik peněz dá snad pracující pár v ČR dohromady na dovolenou taky. Pokud ne, těžko to bude vina režimu.)

**(Ve věku 50 - 60 let, když přišla letí vedra, jsem vždy dostal stesk po ledovci a sjel do Berniny, abych si ho v dolní části přeběhl. První noc jsem trávil v horolezecké chýši Boval, kde byl několik roků správce jménem Vondráček. Tedy Wondratschek. "Umíte česky?" otázal jsem se ho jednou. Odpověděl německy, "Děda ještě uměl.")

Moje informace od komunistů (kteří mnoho mluvili a málo věděli) před útěkem zněla, "takovej mladej kluk se nechá obelhat západní propagandou, emigruje, pak se válí v zavšiveném lágru a všeho lituje." ("Takže když ho odstřelíme při pokusu o přechod hranic, má to aspoň ušetřené.")

Nuže, do lágru nikdo nemusel, když měl třeba příbuzné, kteří ho nechali bydlet u sebe. To nebyl žádný povinný kriminál, jenom zaopatření pro ty, kteří ho potřebovali. Já pochopitelně musel a zábava to zrovna nebyla. V každém případě život rozhodně lehčí a příjemnější, než byla socialistická vojna* a to platí i o jídle. Zavšivený ten lágr nebyl, a neměl jsem čas se v něm válet. Pracoval jsem na černo kolem, večer jsme často zašli do Zirndorfu do jedné z mnoha hospod na pivo (půllitr výborného za 0,90 DM, grilované kuře s pomfrity a salátem za 3,50 DM. V cs v tu dobu stála čtvrtka na stojáka bez ničeho 25 Kčs, rohlík se platil zvlášť.) No a často jsem sjel autobusem do Norimberku a toulal se centrem.

*(Před pár dny jsem viděl na ČT film "tankový prapor". Knihu jsem četl už v 70. letech, v NSR se dala objednat jakákoli kniha v ČSSR zakázaná, jako Mráz přichází z Kremlu, Jeden den Ivana Denisoviče... ale i Čapek (proč nejsme komunista), Hrabal (anglický král), ... za marky šlo všechno. Tedy onen film ukazoval tu vojnu, kterou já tak zažil taky. Žena odešla, že to řvaní nebude poslouchat. Být v lágru na cimře s pěti Araby, žijícími v noci, nebyla zábava, ale nějak se to dalo naspat, což na vojně ten případ nebyl.)

Už ten lágr byla jenom komunistická lež. Vtip je v tom, že oni ze svého hlediska nelhali. Napsal jsem dříve, že komunismus nepochází od Marxe, ale je odvařen z katolického náboženství. Když věřící katolík vykládá dětem, jak je čert zlý a jak je mu nutno odpírat, pak si sám vůbec nepřiznává, že dětem lže. On se to tak naučil, on tomu věří, no a dává vše mechanicky dále. Zeptat se ho, kolik čertů už potkal a jestli byli skutečně zlí, by asi moc nepřineslo. Právě tak veškeré informace uvedeného typu pocházely od věřících komunistů, kteří měli dále společnou vlastnost, že nikde ve světě nebyli, na západě už vůbec ne. (Zajímavá otázka opačně, jestli zcestovalý člověk může být věřící komunista?)

Mladý člověk, který "si asi myslí, že na tom západě..." o sobě bezpochyby zároveň ví, že na cestu do světa rozumově nemá a zůstane raději doma. Právě tak, jako zůstali ti staří, od kterých jsem tuhle větu slýchával. Kdo se vydává do světa dobře ví, že jde celkem do neznáma, čeká ho strádání, tvrdá práce a výsledek je zcela nejistý. Má ale odvahu a tak jde. Ono dobrodružství ho totiž láká nesrovnatelně více, než socialistické jistoty. Jak už jsem napsal, když tam zkrachuje a vrátí se, mají u poserů posvícení. Oni to věděli a proto nikam nešli. Z jejich zbabělosti se stala moudrost. Rovněž jsem napsal o vandrovnících za Rakouska, kteří byli rok ve světě a přinášeli domů cenné zkušenosti. Tohle už za komunistů nešlo, kdo odešel byl zrádce a návrat znamenal kriminál. Tím mimo jiné zbytečně připravili hospodářství o statisíce pracovních sil.

Zámek Neuegling
Ta brána tam tenkrát nebyla, průjezd byl volný.

Pak přišel asyl a čas růžových zítřků, když jsme dostali 6 měsíců kurs němčiny na schlosse Neuegling. Život jak prase v žitě na zámku u jezera, na obzoru Alpy. Občas nás naložili do autobusu a my viděli Deutsches Museum v Mnichově, zámek Neuschwanstein, kláštery, města, a celý ten podalpský bavorský kraj. Na oběd se šlo do restaurace, vše platila neviditelná ruka trhu. Byl jsem do nekonečna okouzlen. Já, bagrista z maringotky v českém pohraničí, který si večer ohříval skleněnou konzervu* hotového jídla. Když jsem vzpomínal na proroctví komunistů, jak budu litovat, pochopil jsem, že jsem vyrostl mezi absolutními cvoky. Konečně ale taky mezi vědomími lháři. Ono totiž nešlo přehlédnout, že ti lidé tam v tom Bavorsku kolem žijí v obrovském blahobytu. Jistě, tvrdá práce, ale krásné domky, před každým auto na úrovni a když jsem pracoval s tím truhlářem**, byl jsem v mnohých vevnitř. V každém barevná televize a automatická pračka (kterou jsem já tenkrát ještě vůbec neznal.) Jistě by se ve městech našel nějaký bezdomovec, ale to podstatné bylo, že s odstupem nejširší byla střední třída a ta rozhodně nebyla chudá. Právě tohle byla ta nejhorší komunistická lež. ("Dělník, který by rád utekl k nám nemá na vlak. Proto tu nemáme jediného imigranta ze západu.") Dovolená na Kanárských byla pro dělnickou rodinu už zcela běžná. Nezaměstnaní měli nezaměstnaneckou (nepříjemné, ale nežili v nouzi) a sociální podpora pro ty zkrachované byla zhruba tak vysoká, jako v ČSSR v tu dobu průměrný plat prodavačky. Nikde není život jenom růžová zahrada, ale jedno se nedalo přehlédnout, že egoismus kapitalistů dal průměrnému občanovi určitě více blahobytu, než nám celá rodná komunistická strana se všemi úspěchy v budování socialismu.

*(Bylo jich asi 5 druhů. Lečo s klobásou, svíčková, dušené hovězí, ňáký fazole... Za nějaký čas už mi stačilo vidět je v obchodě v regálu a dělalo se mi špatně. V hospodě na vesnici měli kolikrát akorát turistický salám, utopence, nebo párek.)
**(Dostávali jsme myslím 90 DM měsíčně kapesné a mnoho z nás si přilepšovalo prací kolem. Bylo ji dost. Jednou jsem se při práci s tím truhlářem bavil, co jako válka, jak to vidí? A on jen ukázal na tu plnou dílnu a řekl:
"Dokud je práce, tak válka není.")

Neuschwanstein, foto z internetu

Ona instituce, která nám platila ten půlroční kurz, se jmenovala "Otto Benecke Stiftung". Když jsme se první den shromáždili, domníval jsem se, že nám nejprve budou vykládat kdo byl tento pán, jak mu máme být za jeho dobrotu vděční a která strana to za dělnické peníze umožnila. Nebo snad dokonce, že to je kapitalismus, který nás živí. Nic takového se nestalo, ten den ani jiný, a kdo byl ten dobrodinec OB nevím dodnes. To bylo jedno z mnoha překvapení u těch Němců. Když něco dávali, neomílali to hubou, komu mám být neskonale vděčný. Dostal jsem kurz němčiny, studienkolleg a univerzitu. Pak si to stát zase odemě vybral ve formě daní, když jsem pracoval. Byl jsem v dětství naučen, že mám být vděčný za každou maličkost a vážit si ji. Tady jsem viděl, že ti, co dávají věci velké, žádnou vděčnost nepožadují a jestli si toho vážím se neptají. No a nějak se mi to tak líbilo mnohem více, než onen svět, ve kterém jsem vyrostl.

Ale ono bylo vlastně všechno obráceně. 1. května byl svátek práce, volný den, což mě v kapitalismu překvapilo. (Byl jsem prostě úplně zelený a nevědomý.) Na rozdíl od ČSSR se ale nenadělával. (Moje generace si vzpomene, že první neděle pak byla pracovní, dělníci byli nuceni jít do průvodu, ale pak ten den nadělat. Ono "neděle je jako středa.") Šlapal jsem do blízkého městečka, podívat se, co se tam děje. Odboráři měli nějaký stánek a řečnili, jinak se nedělo nic. Pro dělnickou třídu to byl prostě jeden den bez práce.

Všimnul jsem si ještě další pozoruhodné věci. Onen výraz používaný s takovou oblibou komunisty tehdejšími i dnešními, "zrádce", nebyl slyšet za měsíc ani tak často, jako v socialismu denně. Ono vlastně ani nebylo možné něco, nebo někoho zradit. Když se mladý Němec rozhodl zkusit své štěstí v Austrálii, bylo to jeho dobré právo a žádná zrada. No a když se zase vrátil, tak se nic nedělo. Demokracie žádné zrádce na nic nepotřebovala.

Jak se na nás dívali Němci? Pro moji generaci (ti staří už to mohli vidět jinak) jsme byli docela obyčejní lidé jako oni, chovali se úplně normálně a přátelsky. Mnoho z nich pronajímalo na žáčky kurzu, protože se na zámek všichni nevešli. I já bydlel ve vesnici za jezerem a když mi ujel večer autobus, šel jsem docela rád domů pěšky. S místními jsem se často bavil v hospodě, jen bylo těžké jim rozumět, mluvili bavorsky. Konečně už tenkrát to bylo tak promíchané a Němci byli sami tak často v cizině, že onen pojem "ausländer" už sotva používali a když, pak ne v negativním smyslu. V každé firmě pracovalo mnoho lidí ze všech koutů světa, k tomu přicházeli gastarbeiter z Řecka, Turecka, Jugoslávie... V posledních mnoha letech před důchodem jsem pracoval u malé firmy, kde ti v Německu narození byli menšina, byl tam i jeden černoch. (Jméno jsme neuměli vyslovit, tak jsme ho nazývali Komombo.) Měli jsme zákazníky po celé Evropě a v Turecku, takže němčinu člověk slyšel tak akorát v polední pauze. (Byl jsem párkrát i služebně v Čechách, zavádět kapitalismus.) Jinak se často mluvilo anglicky, kteroužto řeč Němci ironicky nazývali "Neudeutsch".

Mimochodem, do světa se vydávají dnešní mladí právě tak, jenom už nepotřebují ilegálně přes hranice a žádat o asyl. Vláda těch, kteří to zavinili, zaslouženě padla. Někteří jdou na zkušenou a zase se vrátí, jiní tam zůstanou navždy. U holek je běžné jít ve věku 16 let na rok do nějaké rodiny, kvůli řeči. Mojí dceři bylo 19, když se vydala na rok do Austrálie, na bázi work&travel. S tím dobrodružstvím to přehnala, vrátila se o berlích, nohy zhnisané od kousanců hmyzu, ale živá. Když se holka vydá do světa po dvaceti, už se nevrátí, jelikož se tam někde vdá. Když ji chtějí rodiče nazpět, tak ať se snaží vyexpedovat ji co nejdříve, (ne naopak, jí to zakazovat a ještě si něco nalhávat). Kdo chce do světa, ten si stejně cestu najde.

Mohl bych vyprávět ještě hodiny, ale už je to dost dlouhé a zůstaneme tedy jenom u téhle ukázky ze začátku v emigraci. Pokud by na tyto řádky zabloudil nějaký dnešní neokomunista, dozvěděl by se stejně pouze to, co se dozvědět nechce. Že totiž až jeho komuistická strana zvítězí, pak si další generace zase jen zopakuje to, co má moje za sebou.

Pak jsme šli studovat a když za pár let začali jezdit rodiče na návštěvy, tak jsme si s nimi už vůbec nerozuměli, protože každý z nás žil na jiné planetě. Na všechno se dívali vyjeveně a kladli dotazy, jako by právě slezli ze stromu.

No a v téhle době, kdy socialismus v ČSSR jednoznačně zvítězil, lidé jsou ve své hrdosti zlomeni a zastrašeni, nejmenší odpor zadušen, tisk je černobílá propaganda a soudruzi od StB třímají kormidlo totality pevně v ruce, se objevuje nějaký pan Václav Havel, který říká, že jemu se to tak nelíbí a lid má právo na trochu svobody.

pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka matka | 6. července 2017 v 13:49 | Reagovat

"...lid má právo na trochu svobody...."

A tak já svobodně zůstala v republice, jiní ne.
Je kontraproduktivní přemýšlet, kdo na tom byl lépe, kdo zaostával, kdo....

Každého osobní volba.

Ten, kdo odcházel, věděl, že jeho příbuzní, kteří zde zůstali, budou šikanováni.
(Přesto jeden příbuzný odešel, s sebou vzal syna, ale dceru vzít nechtěl, nechal ji napospas zde v republice.)

Ti, kdo zůstali, věděli také, že budou šikanováni. Přesto zůstali.

Kdo zvolil jednodušší cestu?

Ále, každému, co jeho je. Vím, co prožívala tetinka při každém odjezdu z republiky, nikdy nevěděla, jestli se ještě někdy bude moci vrátit ( poslední roky již kvůli věku).

To bych nikdy zažít nechtěla. Za žádnou cenu. Má jednoznačná volba, zůstat doma a žít tak, jak umím a chci.
Jo a že Vaši rodiče "slezli ze stromu"?
Jde o to, jestli jste je nechal spadnout z toho stromu. To jste mohl, ale nemusel. A oni? Mohli Vám Váš život přát, nebo závidět, nebo mu nerozumět - ale mohli jste se vzájemně tolerovat.
Ale to je Vaše záležitost. Já tetince nikdy nestihla říci, jak mnohem raději  bych ji měla poblíž v republice, jak mi chyběla,...

2 gregormoldavit gregormoldavit | 6. července 2017 v 16:44 | Reagovat

[1]: matka
Kdo zvolil jednodušší cestu? Nejspíše ti, co se rozhodli nedělat nic. Mnozí si z toho dnes dělají i hrdinství, jiní zbaběle uprchli, oni statečně zůstali. Další zase rok co rok emigrovali hubou, ale z paneláku nevylezli. Že tu odvahu neměli si dnes si berou jako vlastenectví.
Jenže ono to bylo jednoduché jenom zdánlivě. Přišel rok 1989 a najednou dostávám dopisy, že nám se to v našich bohatých zaběhlých zemích žije. Oni musí nyní začínat znova. Tentokrát jsou to oni, kdo je na řadě. A to se mnohým vůbec nelíbilo, to jsou ti, kteří dnes brečí po komunistech. Ti co emigraci 20 let záviděli svobodu a pak jim začali nadávat do zrádců. O tom v příštím dílu, o tom je tenhle seriál. Nikdo není nucen ho číst.
Kdyby se dnešní mladí komunisti dostali k moci, bude se všechno jenom opakovat. Můžou moralizovat jak chtějí, půlka národa jim okamžitě emigruje. Ta produktivní půlka.

3 nar.soc. nar.soc. | 6. července 2017 v 22:59 | Reagovat

Můj děda i otec mluvili plynně německy a mohli mne alespoň něco naučit. Neudělali to. Otec mi před smrtí řekl, že to neudělal schválně, abych neutekl za kopečky a oni by byli navíc perzekuovaní ( už jako kulak ). Chtěli mít také zastání ve stáří. Mohl jsem pro rodiče dost udělat, nakonec jsem vyřizoval restituci za neoprávněný zábor jejich majetku státem a zlepšil tak rodičům poslední léta života. I takové důvody měly omezující funkci.

Jsem přesvědčen, že i přes jakési žvásty o dobrodiní socialismu nemá ani dnešní KSČM chytlavou vůli změnit násilně stát.
"Soudruh" Filip, předseda KSČM má advokátní kancelář a je násobný milionář. Poslanci KSČM mají revoluci jen v hubě. Jejich hlavní starost je,  aby to takto setrvalo a měli své jisté bez další, obvykle špinavé práce. Protestní hlasy voličů vítají, protože by měli více poslanců (vyšlo by i na další "čekatele") a slibotechna by vypadala zase o něco líp.

4 matka matka | 6. července 2017 v 23:53 | Reagovat

[2]: Já se k emigraci rozhodovat nemusela, nucena jsem k ní nebyla. Ale nešla bych stejně, ty tetiny smutné oči nikdy nezapomenu.
Chodila jsem 9 let do školy, pak další 4 roky na střední s maturitou. Dále, na vysokou jsem jít nechtěla, chtěla jsem se co nejdříve živit sama. Učila jsem se 8 let rusky, a anglicky. Kdybych se dostala do těchto prostředí, zřejmě bych se velmi brzy domluvila, když tu byl návštěvou člověk z Londýna, chválil mou angličtinu, kterou ale nemám desítky let od školy možnost používat, takže sama bych si ji nechválila.
V 19ti letech jsem získala zaměstnání,
narodily se mi postupně i s dlouholetým odstupem 3 děti, postavili jsme dost slušný barák, děti si vedou celkem slušně, nejmladší se sebrala a odletěla na cca 8 měs. do Londýna, pracovala jako ó-pérka u kantorky v černošské čtvrti, přitom si platila a získala jakýsi jazykový certifikát ze dvou tamních jazykových škol, ale je to certifikát vystavený a ověřený jakousi jinou známou školou. Teď se chystá znova studovat u nás na VÚT (titul Bc již má). Dnes díky znalosti angličtiny sjednává obchody pro firmu, kde je zaměstnána.
Druhá dcerka se domluví německy, je schopna rodině i tlumočit. Což je velmi náročné, kdysi jsem zvládla  takto tlumočit z ruštiny a do ruštiny.
No a syn? No, bylo by to na nekonečně dlouhé psaní. Mé děti mají v genech nesmírnou pracovitost a u té nejstarší znám i velkou, pro mne až nesmírnou hodnotu IQ.
Vlastenectví, zásluhy, závist,...
No, ve státních bytech tu lidé měli přímo směšné nájemné, takže nám, kteří jsme za cenu dřiny a třeba i složitějšího financování stavěli, se vysmívali, kdybychom raději jezdili každý rok na dovolenou,... A ejhle, když se jim zvedli nájmy, tak záviděli, že teď si budeme moci na dovolenou jezdit spíše my a oni vyjdou naprázdno. Nechávám to bez komentářů.
To není můj problém.
Ale smát se tomu (hlouposti, závisti,...) někdy musím. Např. - kdysi kdy to ještě nebylo až tak obvyklé, dolní soused pořídil bazén. A ejhle, kdosi mu tam hodil hlínu s drtí a kousky břidlice, která se vyskytovala na polnici, kousek nad našim pozemkem. Brzy na to jsme pořídili kvůli 3 dětem i nám, mnohem menší bazén i my. A konečně o nějaký ten rok později i horní soused. A ejhle, začaly u nich dýchánky, chlubení se návštěvám vším možným i nemožným. Jenže se stalo, že jedna návštěvnice se přes plot podívala k nám dolů a :"Jé, Vaši sousedi mají také krásný bazén". Jak reagovala sousedka? "Ale oni mají menší, než my."  Takže chápete, měla jsem co dělat, abych se nesmála nahlas. Hloupost a závist je nekonečná, zejména když jsem se letos stihla vykoupat dříve, než kdokoliv z oněch horních sousedů. Pak si vyslechnu hódně hloupostí. A oni velmi dobře ví, že jsem na dvorku a slyším. Hloupost, závist, šikana,...
Jo a ti mladí komunisté - musím oponovat - oni vůbec nemusí vyhrát, protože řada komunistů se uklidila jen do jiných partají a mnozí z nich nyní rozhodují, a to nejen na politických postech. A s tím já, jako jednotlivec souhlasit vůbec nemusím, mohu proti tomu hlasovat, ale pravidelně jsem byla přehlasována. Důsledky vidím ve svém nejbližším okolí, kdy se ti "správně" hlasující diví, co se stalo, že mnohdy dochází na má slova....
Emigrovat s půlkou národa? Dcerka určitě měla možnost v Anglii zůstat, dokonce za ní přijel i jeden člověk z Londýna,.... ale neudělala to. Začíná si zařizovat svou budoucnost zde. A to nejen proto, že ví, že bych za ní netroufala přiletět.

5 matka matka | 7. července 2017 v 0:01 | Reagovat

Mám tam pravopisné i stylistické chyby, píši příliš rychle a nekontroluji to po sobě...

6 gregormoldavit gregormoldavit | 7. července 2017 v 9:34 | Reagovat

[3]: nar.soc.
Problém rodičů jsem tam zmínil jednou větou tak ze srandy. Jenže ono to bylo horší. Údajně chce vlastní matka pro děti to nejlepší, běda tomu, kdo by si ji nevážil a nectil ji. Ale i tohle může být jinak. Rodiče dokážou být sobci a tyrani vlastních dětí. Oni si děti vykrmili, jsou jejich majetkem.Na vlastní život právo nemají. Generace mých rodičů nám zavřela hranice a zavedla cenzuru. Přesto máme povinnost jim být vděční.
"Na co do Alp, když máme Krkonoše?Já taky v cizině nebyl a jsem šťastný přesto."
A když to někomu nestačí?
"S takovými už si poradíme." (= zavřem do kriminálu, nebo i hůře)
"Každému podle potřeb. Co já nepotřebuji, nepotřebuje nikdo!"
To se to KSČ vládlo s takovým národem. Jenže jednou přichází naše generace a ta říká, že nechceme cenzuru a zavřené hranice. Nyní dochází ke generačnímu konfliktu.
Moje rodiče rozhodně moje právo na svobodu nikdy neuznali. Já mám povinnost dělat do jejich smrti to, co mi poručí. Nakonec nezbylo, než s nimi kontakt přerušit.

7 matka matka | 7. července 2017 v 10:49 | Reagovat

[6]:Svým dětem do života nekecám, je to jejich věc. Pokud přijdou, neurčuji jim co a jak, maximálně situaci s nimi rozeberu, ale rozhodnutí je na nich. A nemusí se mi vůbec líbit styl jejich života, že letí na dovolenou do Egypta, či jinam.
Ale  bylo to tak - těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Dost tvrdě jsem se snažila je naučit všemu, co je potřeba , co jsem sama znala. I kdyby to nikdy nepoužily ve svém životě, ta znalost jim zůstává, také určitá zručnost, schopnost si v životě poradit. Snad se tedy neztratí. V naší kultuře. Co bude dál, nikdo neví.

8 Jaroslav Pokorný Jaroslav Pokorný | E-mail | 15. července 2017 v 16:56 | Reagovat

Alkoholikům v Čechách svítá na lepší časy. MF jedná s Kubou o možnosti splatit 7-mi miliardový dluh z dob komunismu dodávkami kubánského rumu. Problém je v tom, zda jej Kuba bude mít dostatek a bude dost lahví na jeho stáčení. Protože zájem o dodávky kvalitního rumu mají i Američané, lze předpokládat, že Kuba dá přednost platbě na dřevo, před splácením své pohledávky Československu.
Mamko o těch 7 mld. Kč jsi mohla mít dnes vyšší penzi. A neodešla jsi ze svobodné vůle, ale proto, že jsi nesměla, pokud jsi nechtěla riskovat postih nebo zastřelení na hranici.

9 gregormoldavit gregormoldavit | 15. července 2017 v 17:09 | Reagovat

[8]: JP
Nevím, na čem se s Kubou dohodli, jenom že karibský rum je poslední břečka. To je tak přidat si v zimě do čaje, nebo v létě do koly. V Karibiku se prodává ve dvoulitrovkách za pár grošů jako u nás minerálka s příchutí. Za sedm miliard korun bych si představil jednu miliardu litrů. No to se český národ pěkně spíchá.

10 matka matka | 16. července 2017 v 13:00 | Reagovat

[8]:* penzi mám sice malou, ale jsem spokojena, vyjdu.
A jsou horší dluhy, než nám dluží Kuba.
A sice, ty, které vznikají v současnosti a vlastně žádnými dluhy nejsou, ale vyvádí kvanta peněz mimo republiku. Např.: Kromě své hlavní profese (účetnictví, zpracování přiznání k dani z příjmů,...) jsem měla i další pracovní úvazky. V jedné firmě jsem pracovala na cca 1,5 hod. denně jako uklizečka. Úklidová firma, pro kterou jsem uklízela, vyhrála soutěž na úklid v jednom z bankovních ústavů po celé republice. Tedy rakouská firma. 1/2 peněz, které dostávala, šla okamžitě do Rakouska, teprve ze zbytku firma hradila mzdy uklizeček, manažerů, materiál na úklid. A uklizečky jsou zajisté troškaři, odklonění jinými firmami je určitě daleko větší.

* neodešla bych ze svýho bydliště. Nejsem typ, který by uměl žít jinde, než žije. A také jsem viděla matky několika dcer, které odešly do Ameriky. Jedna z těchto matek (má bývalá spolupracovnice) přišla o rozum a manžel se pak oběsil. A odejít bez ohledu na rodinu, která by zůstala v republice? Na to bych žaludek také neměla.
Ale pokud někdo přes to všechno odešel? Jeho věc a jeho blízkých.

11 matka matka | 16. července 2017 v 13:07 | Reagovat

[10]: P.S. U další firmy jsem uklízela souběžně. Nevím čím to, že to byla čs. firma, nebo mi paní chtěla dopřát, nebo si denodenně se mnou povykládat? Ale odměnu jsem u ní dostávala 5 x vyšší, než u té rakouské firmy.
No a když mi manažerka rakouské úklidové firmy nemínila poskytnout nůžky na ostříhání keřů a motyčku na jejich okopání (což jsem byla povinna dělat), s tím, že mi platí dost, abych si to koupila ze svého, dala jsem výpověď, protože ta odměna byla naprosto směšná na to, abych polovinu ještě dala za nářadí. Do týdne jsem byla volná. a pracovnice, která tam nastoupila po mě, je na tom ještě hůře,... no, dokud budou lidé ochotni takto pracovat,  bude odklon peněz nadále pokračovat,...

12 gregormoldavit gregormoldavit | 16. července 2017 v 18:59 | Reagovat

[10]: matka
Člověk - Homo - se vyvinul v severní Africe a odtud rozšířil kolem celé Zeměkoule. Když Viking Erich Rudý přistál v sev. Americe a narazil na Indiány, dochází k historickému setkání. Po desítkách tisíc let na se vzájemně potkávají ti, co šli na východ a ti co šli na západ. Pozoruhodné, že se příliš neliší, oba jsou Homo sapiens sapiens. V každém případě k tomu dojít muselo, všechny druhy zvířat se šíří tam, kde je pro ně život možný.

Na jednom blogu jsem vyprávěl, kterak Libuše soudila dva znesvářené bratry, Chrudoš a Šťáhlav. Jeden chtěl všechno, že je starší. Libuše rozhodla, že dostanou stejným dílem. Poněkud krátkozraké. Kdyby se jejich potomci dělili dále o to pole dodnes, měl by každý plochu sotva velikosti pohlednice. Po tisíce let je zvykem, že starší přebírá půdu, mladší se vyplatí a jde si hledat štěstí jinam, třeba do Austrálie. Možná jednoho dne přijde na návštěvu nazpět. Aspoň tomu tak bylo dokud náhle nepřišli komunisti a neudělali z toho kriminalitu. Naštěstí jejich zrůdný systém padnul a já si běžně zajedu do Čech na pivo.

Když doroste dítě do věku dospělého, je zcela přirozené, že se vydá někam do světa a třeba tam zůstane. Jednoho dne se budou děti rodit v kosmické lodi na cestě k jiným slunečním soustavám. Pokud jim nějaký český sedlák zato bude nadávat výrazy: zrádce, naplavenina, uprchlík... tak je to na jejich cestě ke hvězdám nezastaví.

13 matka matka | 16. července 2017 v 22:18 | Reagovat

[12]: Nemyslím, že bych nadávala, psala jsem : "...Ale pokud někdo přes to všechno odešel? Jeho věc a jeho blízkých...."

A mou věcí zase je, žít zde. Zde jsem si vybudovala zázemí, aniž bych ze své původní rodiny na to do začátku nějaké finance dostala.

I když vím, že v našem rodu se skutečně odcházející děti vyplácely. Za každého režimu. Pokud tedy neodešly do Ameriky, Argentiny, Rakouska a vzaly si své, co měly, legálně s sebou. Myslím, že podobně to bylo v manželově rodu, vyplácelo se.
Co se týká sedláků - kdysi přišel k manželově rodině v době žní strejček, který říkával: "Vy se máte, vyběhnete na dvůr a vždycky na oběd něco trefíte. To my ostatní musíme těžce na jídlo dřít,..."
No, hrnul se při žních pomáhat. Jak to dopadlo? Vy máte hroší kůži,... a utekl z několika postů od mlátičky.
Ono mu holt bylo později líp kdesi v Kanadě na lovu medvědů. Bez dcery ovšem. Ta by mu byla na obtíž.
Ále - přijel se i k nám jako Angličan rozloučit, když cítil, že brzy zemře. Byl přivítán.
Jeho věc, jak žil a co sklidil.
A já holt žila zde. Za mne trajdali po světě mí předci, trajdají mé děti a trajdat budou i vnuci.
Ostatně např. Bruck/Mur, blízké Alpy nejsou škaredé, ale žít bych tam z určitých důvodů nechtěla. Usť Čornaja - krásná krajina, velmi hodní a vstřícní lidé, ale žít bych tam také nechtěla. Pécs a řada dalších míst i našich různých měst a městeček, dědin - to samé.  Jó, není to zkrátka naše městečko, rozbitý silnice, méně kvalitní  potraviny v obchodech než je jinde ve světě, suchej neúrodnej kopec, suchá tráva, větrno, šumění borovic, srny na poli ničící úrodu,....
A vůbec - Vínečko bílé.....to si tu mohu kdekoliv zahalekat  :-)

14 matka matka | 16. července 2017 v 22:22 | Reagovat

Cesta kosmickou lodí? No, nač? DNA reaguje na stejnou DNA, i když je mimo tělo, jak jsem četla.
Dovést to k dokonalosti a - no vidíte, ne a ne mne dostat spoza mé pece.

15 Jaroslav Pokorný Jaroslav Pokorný | E-mail | 18. července 2017 v 18:09 | Reagovat

Komunistické dorostenky, budou stále věřit, že dnes se děje ta největší krádež národního majetku. Naprosto nechápou, že komunisté ukradli v roce 1948 veškerý majetek státu i soukromníků a v rove 1953 obrali i drobné střádaly. Po čase svého panování rozfofrovali tento i vše co bylo vyrobeno do gramona. Na příkladu Kuby je vidět malá část co nám do dnes bývalé lido-demo dluží.

16 matka matka | 18. července 2017 v 23:09 | Reagovat

[15]: * Já nepsala o krádeži, ale o vyvádění peněz z republiky (holt za blbost se platí).
A Vy si jako myslíte, že jednotlivec to může ovlivnit? Taková je holt schválená legislativa, že to lze.

* Ale chápu, že v r. 1948 i 1953 se kradlo. Vy si jako myslíte, že naši rodinu to nepotkalo?
A Vy si myslíte, že jednotlivec to mohl ovlivnit? Zvlášť nějaká naivní pitomá komunistická dorostenka....

Protože nejsu komunistická dorostenka, nemyslím si, že tato diskuse má další smysl.  
Klidně Vás nechám při Vašem a já si půjdu po svém.

17 Jaroslav Pokorný Jaroslav Pokorný | E-mail | 22. července 2017 v 10:40 | Reagovat

Milá mamko, v roce 1989 zbyl v ČR už jen zlomek majetku ukradeného komunisty v roce 1948 A o tento zbytek se postarali komunističtí potentáti, kteří věděli kde je a jak jej převést na svá konta. Bývalý člen UV KSČ a předseda Centrální banky, založil dva privatizační fondy a následně je vytuneloval. Komunisté ve vedoucích funkcích jiných bank, si poskytovali bezúročné úvěry, za ně nakupovali nemovitosti a spláceli je z nájemného. Takové možnosti jsi ty, ani já neměli. Nebyli jsme náměstky, ani vedoucími úvěrových oddělení za komunismu a nezůstali jsme ve svých funkcích, jako jiní komunisté. To byli hlavní tuneláři státního majetku, jako byla Labská plavba, nebo majetek ROH. Všechno tohle se ztratilo, jako pára nad hrncem.

18 matka matka | 22. července 2017 v 19:20 | Reagovat

[17]:To je mi naprosto jasný. A tak nebudu chválit současný "demokratický" systém vytvořený a vedený komunisty. I když prekabátěných do jiných stran a funkcí.
Námořní plavba Labsko - Oderská? Že by mimo jiné Kožený? A Klaus se vyjádřil něco v tom smyslu: "Více takových podnikatelů".
Salzman v bance se tuším také vyznamenal.
Jo a Ježek? Když Klaus radil cosi o zavření očí, tak on snil o legislativě, která by zaštítila malou a velkou privatizaci. Neprosadil nic. A tak byla tma. A bežní obyvatelé buď o tom neměli ani tucha a pokud ano, co by asi byli prosadili? Těm, co tahají nitky, stačí všechny ignorovat.
"Dobrý", ne?  Daří se to dokonale, týhle "demokracii".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama