Červenec 2017

Prezident Václav Havel - 40/?

5. července 2017 v 16:29 | gregor moldavit

Václav Havel - 3
Ti, co zradili za nakyslý chléb,
aneb jak bylo všechno úplně jinak
Deutsches museum

Jak už jsem napsal, život v emigraci, zvláště začátek, nebyl pro mnoho Čechů vždy lehký. Nebylo nic snadnějšího, než udělat v neznámých situacích chybné rozhodnutí a doplatit na to. Nešlo jenom o ten první rok, konečně se třeba člověk rozhoduje kam na důchod a zase se může zmýlit. Mnohokrát přišly velké potíže a bylo nutno začínat se vším zase znova. Považoval jsem tyto těžkosti za celkem přirozené a rozhodně jsem nikdy nelitoval, že jsem z těch socialistických jistot venku. Nikdy jsem ani na vteřinu neuvažoval o tom se vrátit. (Tedy v začátcích, s důchodem tahle otázka přišla, rozhodnutí znělo - zůstat v Německu.) Někdo si hned našel dobré místo a žil nakonec podobně jako v socialismu, ovšem s větším platem ve směnitelné marce a se svobodou cestování.* Jinak už jsem napsal, že emigrant žije v cizině z hlediska usedlého Čecha. Tak tomu ovšem není, emigrant si dávno zvyknul a žije ve své zemi. Sice jiné, než ve které se narodil, ale rozhodně to pro něj není cizina. (Dokonce třeba i ve více zemích, moje dcera byla česká Němka, pak Australanka, teď je Italka.) Jeho děti někdy mluví i česky, (s německým, nebo jiným, nádechem) u některých je to jinak, identifikují se s novým domovem a na své děti už česky nemluví. Ti pak znají sotva pár českých slov. Třetí generace už ale česky prakticky nikdy neumí.**

*(Znal jsem i Čechy, kteří údajně kvůli svobodě cestování emigrovali, kupodivu ale stejně necestovali. "Musím nejdříve našetřit na auto." Rozumí se nějaké hodně reprezentativní. Ale to byla jejich věc, nikdo je nenutil. Já chtěl vidět svět a dalo by se říci, že jsem ho kus viděl. Rozhodně není pravdivá fráze dnešních oplakávačů totality, "co je mi platná svoboda cestování, když na to nemám peníze." Kdo si přeje cestovat, ten si na to vydělat dokáže. Čechy jsem potkal v minulých letech v Himalájích, na Seychelách... o nějakých "obyčejných" Kanárských ani nemluvě. Když jsem tam potkal Čecha v době komunistů, byl to emigrant, jako já. Tady se hodně změnilo k lepšímu. Když jsme u této lokality a ceny, tedy cestu na Fuerteventuru, na dva týdny s letem, autem na celou dobu a ubytováním, jsem se ženou před pár lety udělali za 1000€ pro oba dohromady. Ne do hotelu, máme rádi klid a našli jsme si ubytování soukromě. Vše předem sami v internetu. Tolik peněz dá snad pracující pár v ČR dohromady na dovolenou taky. Pokud ne, těžko to bude vina režimu.)

**(Ve věku 50 - 60 let, když přišla letí vedra, jsem vždy dostal stesk po ledovci a sjel do Berniny, abych si ho v dolní části přeběhl. První noc jsem trávil v horolezecké chýši Boval, kde byl několik roků správce jménem Vondráček. Tedy Wondratschek. "Umíte česky?" otázal jsem se ho jednou. Odpověděl německy, "Děda ještě uměl.")

Moje informace od komunistů (kteří mnoho mluvili a málo věděli) před útěkem zněla, "takovej mladej kluk se nechá obelhat západní propagandou, emigruje, pak se válí v zavšiveném lágru a všeho lituje." ("Takže když ho odstřelíme při pokusu o přechod hranic, má to aspoň ušetřené.")

Nuže, do lágru nikdo nemusel, když měl třeba příbuzné, kteří ho nechali bydlet u sebe. To nebyl žádný povinný kriminál, jenom zaopatření pro ty, kteří ho potřebovali. Já pochopitelně musel a zábava to zrovna nebyla. V každém případě život rozhodně lehčí a příjemnější, než byla socialistická vojna* a to platí i o jídle. Zavšivený ten lágr nebyl, a neměl jsem čas se v něm válet. Pracoval jsem na černo kolem, večer jsme často zašli do Zirndorfu do jedné z mnoha hospod na pivo (půllitr výborného za 0,90 DM, grilované kuře s pomfrity a salátem za 3,50 DM. V cs v tu dobu stála čtvrtka na stojáka bez ničeho 25 Kčs, rohlík se platil zvlášť.) No a často jsem sjel autobusem do Norimberku a toulal se centrem.

*(Před pár dny jsem viděl na ČT film "tankový prapor". Knihu jsem četl už v 70. letech, v NSR se dala objednat jakákoli kniha v ČSSR zakázaná, jako Mráz přichází z Kremlu, Jeden den Ivana Denisoviče... ale i Čapek (proč nejsme komunista), Hrabal (anglický král), ... za marky šlo všechno. Tedy onen film ukazoval tu vojnu, kterou já tak zažil taky. Žena odešla, že to řvaní nebude poslouchat. Být v lágru na cimře s pěti Araby, žijícími v noci, nebyla zábava, ale nějak se to dalo naspat, což na vojně ten případ nebyl.)

Už ten lágr byla jenom komunistická lež. Vtip je v tom, že oni ze svého hlediska nelhali. Napsal jsem dříve, že komunismus nepochází od Marxe, ale je odvařen z katolického náboženství. Když věřící katolík vykládá dětem, jak je čert zlý a jak je mu nutno odpírat, pak si sám vůbec nepřiznává, že dětem lže. On se to tak naučil, on tomu věří, no a dává vše mechanicky dále. Zeptat se ho, kolik čertů už potkal a jestli byli skutečně zlí, by asi moc nepřineslo. Právě tak veškeré informace uvedeného typu pocházely od věřících komunistů, kteří měli dále společnou vlastnost, že nikde ve světě nebyli, na západě už vůbec ne. (Zajímavá otázka opačně, jestli zcestovalý člověk může být věřící komunista?)

Mladý člověk, který "si asi myslí, že na tom západě..." o sobě bezpochyby zároveň ví, že na cestu do světa rozumově nemá a zůstane raději doma. Právě tak, jako zůstali ti staří, od kterých jsem tuhle větu slýchával. Kdo se vydává do světa dobře ví, že jde celkem do neznáma, čeká ho strádání, tvrdá práce a výsledek je zcela nejistý. Má ale odvahu a tak jde. Ono dobrodružství ho totiž láká nesrovnatelně více, než socialistické jistoty. Jak už jsem napsal, když tam zkrachuje a vrátí se, mají u poserů posvícení. Oni to věděli a proto nikam nešli. Z jejich zbabělosti se stala moudrost. Rovněž jsem napsal o vandrovnících za Rakouska, kteří byli rok ve světě a přinášeli domů cenné zkušenosti. Tohle už za komunistů nešlo, kdo odešel byl zrádce a návrat znamenal kriminál. Tím mimo jiné zbytečně připravili hospodářství o statisíce pracovních sil.

Zámek Neuegling
Ta brána tam tenkrát nebyla, průjezd byl volný.

Pak přišel asyl a čas růžových zítřků, když jsme dostali 6 měsíců kurs němčiny na schlosse Neuegling. Život jak prase v žitě na zámku u jezera, na obzoru Alpy. Občas nás naložili do autobusu a my viděli Deutsches Museum v Mnichově, zámek Neuschwanstein, kláštery, města, a celý ten podalpský bavorský kraj. Na oběd se šlo do restaurace, vše platila neviditelná ruka trhu. Byl jsem do nekonečna okouzlen. Já, bagrista z maringotky v českém pohraničí, který si večer ohříval skleněnou konzervu* hotového jídla. Když jsem vzpomínal na proroctví komunistů, jak budu litovat, pochopil jsem, že jsem vyrostl mezi absolutními cvoky. Konečně ale taky mezi vědomími lháři. Ono totiž nešlo přehlédnout, že ti lidé tam v tom Bavorsku kolem žijí v obrovském blahobytu. Jistě, tvrdá práce, ale krásné domky, před každým auto na úrovni a když jsem pracoval s tím truhlářem**, byl jsem v mnohých vevnitř. V každém barevná televize a automatická pračka (kterou jsem já tenkrát ještě vůbec neznal.) Jistě by se ve městech našel nějaký bezdomovec, ale to podstatné bylo, že s odstupem nejširší byla střední třída a ta rozhodně nebyla chudá. Právě tohle byla ta nejhorší komunistická lež. ("Dělník, který by rád utekl k nám nemá na vlak. Proto tu nemáme jediného imigranta ze západu.") Dovolená na Kanárských byla pro dělnickou rodinu už zcela běžná. Nezaměstnaní měli nezaměstnaneckou (nepříjemné, ale nežili v nouzi) a sociální podpora pro ty zkrachované byla zhruba tak vysoká, jako v ČSSR v tu dobu průměrný plat prodavačky. Nikde není život jenom růžová zahrada, ale jedno se nedalo přehlédnout, že egoismus kapitalistů dal průměrnému občanovi určitě více blahobytu, než nám celá rodná komunistická strana se všemi úspěchy v budování socialismu.

*(Bylo jich asi 5 druhů. Lečo s klobásou, svíčková, dušené hovězí, ňáký fazole... Za nějaký čas už mi stačilo vidět je v obchodě v regálu a dělalo se mi špatně. V hospodě na vesnici měli kolikrát akorát turistický salám, utopence, nebo párek.)
**(Dostávali jsme myslím 90 DM měsíčně kapesné a mnoho z nás si přilepšovalo prací kolem. Bylo ji dost. Jednou jsem se při práci s tím truhlářem bavil, co jako válka, jak to vidí? A on jen ukázal na tu plnou dílnu a řekl:
"Dokud je práce, tak válka není.")

Neuschwanstein, foto z internetu

Ona instituce, která nám platila ten půlroční kurz, se jmenovala "Otto Benecke Stiftung". Když jsme se první den shromáždili, domníval jsem se, že nám nejprve budou vykládat kdo byl tento pán, jak mu máme být za jeho dobrotu vděční a která strana to za dělnické peníze umožnila. Nebo snad dokonce, že to je kapitalismus, který nás živí. Nic takového se nestalo, ten den ani jiný, a kdo byl ten dobrodinec OB nevím dodnes. To bylo jedno z mnoha překvapení u těch Němců. Když něco dávali, neomílali to hubou, komu mám být neskonale vděčný. Dostal jsem kurz němčiny, studienkolleg a univerzitu. Pak si to stát zase odemě vybral ve formě daní, když jsem pracoval. Byl jsem v dětství naučen, že mám být vděčný za každou maličkost a vážit si ji. Tady jsem viděl, že ti, co dávají věci velké, žádnou vděčnost nepožadují a jestli si toho vážím se neptají. No a nějak se mi to tak líbilo mnohem více, než onen svět, ve kterém jsem vyrostl.

Ale ono bylo vlastně všechno obráceně. 1. května byl svátek práce, volný den, což mě v kapitalismu překvapilo. (Byl jsem prostě úplně zelený a nevědomý.) Na rozdíl od ČSSR se ale nenadělával. (Moje generace si vzpomene, že první neděle pak byla pracovní, dělníci byli nuceni jít do průvodu, ale pak ten den nadělat. Ono "neděle je jako středa.") Šlapal jsem do blízkého městečka, podívat se, co se tam děje. Odboráři měli nějaký stánek a řečnili, jinak se nedělo nic. Pro dělnickou třídu to byl prostě jeden den bez práce.

Všimnul jsem si ještě další pozoruhodné věci. Onen výraz používaný s takovou oblibou komunisty tehdejšími i dnešními, "zrádce", nebyl slyšet za měsíc ani tak často, jako v socialismu denně. Ono vlastně ani nebylo možné něco, nebo někoho zradit. Když se mladý Němec rozhodl zkusit své štěstí v Austrálii, bylo to jeho dobré právo a žádná zrada. No a když se zase vrátil, tak se nic nedělo. Demokracie žádné zrádce na nic nepotřebovala.

Jak se na nás dívali Němci? Pro moji generaci (ti staří už to mohli vidět jinak) jsme byli docela obyčejní lidé jako oni, chovali se úplně normálně a přátelsky. Mnoho z nich pronajímalo na žáčky kurzu, protože se na zámek všichni nevešli. I já bydlel ve vesnici za jezerem a když mi ujel večer autobus, šel jsem docela rád domů pěšky. S místními jsem se často bavil v hospodě, jen bylo těžké jim rozumět, mluvili bavorsky. Konečně už tenkrát to bylo tak promíchané a Němci byli sami tak často v cizině, že onen pojem "ausländer" už sotva používali a když, pak ne v negativním smyslu. V každé firmě pracovalo mnoho lidí ze všech koutů světa, k tomu přicházeli gastarbeiter z Řecka, Turecka, Jugoslávie... V posledních mnoha letech před důchodem jsem pracoval u malé firmy, kde ti v Německu narození byli menšina, byl tam i jeden černoch. (Jméno jsme neuměli vyslovit, tak jsme ho nazývali Komombo.) Měli jsme zákazníky po celé Evropě a v Turecku, takže němčinu člověk slyšel tak akorát v polední pauze. (Byl jsem párkrát i služebně v Čechách, zavádět kapitalismus.) Jinak se často mluvilo anglicky, kteroužto řeč Němci ironicky nazývali "Neudeutsch".

Mimochodem, do světa se vydávají dnešní mladí právě tak, jenom už nepotřebují ilegálně přes hranice a žádat o asyl. Vláda těch, kteří to zavinili, zaslouženě padla. Někteří jdou na zkušenou a zase se vrátí, jiní tam zůstanou navždy. U holek je běžné jít ve věku 16 let na rok do nějaké rodiny, kvůli řeči. Mojí dceři bylo 19, když se vydala na rok do Austrálie, na bázi work&travel. S tím dobrodružstvím to přehnala, vrátila se o berlích, nohy zhnisané od kousanců hmyzu, ale živá. Když se holka vydá do světa po dvaceti, už se nevrátí, jelikož se tam někde vdá. Když ji chtějí rodiče nazpět, tak ať se snaží vyexpedovat ji co nejdříve, (ne naopak, jí to zakazovat a ještě si něco nalhávat). Kdo chce do světa, ten si stejně cestu najde.

Mohl bych vyprávět ještě hodiny, ale už je to dost dlouhé a zůstaneme tedy jenom u téhle ukázky ze začátku v emigraci. Pokud by na tyto řádky zabloudil nějaký dnešní neokomunista, dozvěděl by se stejně pouze to, co se dozvědět nechce. Že totiž až jeho komuistická strana zvítězí, pak si další generace zase jen zopakuje to, co má moje za sebou.

Pak jsme šli studovat a když za pár let začali jezdit rodiče na návštěvy, tak jsme si s nimi už vůbec nerozuměli, protože každý z nás žil na jiné planetě. Na všechno se dívali vyjeveně a kladli dotazy, jako by právě slezli ze stromu.

No a v téhle době, kdy socialismus v ČSSR jednoznačně zvítězil, lidé jsou ve své hrdosti zlomeni a zastrašeni, nejmenší odpor zadušen, tisk je černobílá propaganda a soudruzi od StB třímají kormidlo totality pevně v ruce, se objevuje nějaký pan Václav Havel, který říká, že jemu se to tak nelíbí a lid má právo na trochu svobody.

pokračování...