Prezident Václav Havel - 34/?

6. května 2017 v 18:31 | gregor moldavit
33. díl: prezident-vaclav-havel-33

Gustáv Husák - 3
Pomýlení soudruzi a universální voják

Jak hodnotit Alexandra Dubčeka?

Upadl v nemilost u sovětských soudruhů, byl nenáviděn onou vládní mafií jménem "zdravé jádro", ale byl po srpnu 1968 také stále více terčem kritiky běžného Čechoslováka. Vždyť to on vedl politiku, která zavinila okupaci naší země. Já bych mu spíše vyčetl, že se po srpnu začal sám podezřele ohýbat a otáčet. Podepsal v Moskvě, podepsal např. i onen "pendrekový zákon", který dával právo tvrdě zasahovat proti demonstrantům a zavírat je prakticky bez soudu a začal z vůle Kremlu čistky ve vládě, jichž se brzy stal sám obětí. Koncem roku 1968 byl ještě s Brežněvem na lovu. V dubnu 1969 ho nahradil Husák na klíčové funkci 1. tajemníka. Tento jako první odepsal Brežněvovi, který si ho tam dosadil. "Drahý soudruhu Brežněve..." Dál nevím, noviny jsem zmačkal a hodil do kamen. Pak jsme si na cimře jenom řekli, "tak už tam má Brežněv svého sluhu." Dubček byl později poslán jako diplomat do Turecka*, pak vyhozen úplně a dělal prý kdesi řidiče.

*(Údajně se někde hrála hra "Strakonický dudák". Když tento řekne, "odcházím do země turecké", tak diváci řvali, "pozdravuj Dubčeka". Nato prý byla hra i přerušena, diváci vyhozeni. Nejspíše to ale bude jedna z tehdejších legend. Pokud já vím, ten Švanda tuhle větu v té hře vůbec neříká. Vždyť ani nevěděl, kam vlastně jde? Jenom někam pryč z české země. V cizině dostane za svou hru na dudy více. (Byl to zrádný emigrant, jako třeba Komenský!))

Pro moji osobu byl Dubček symbolem Pražského jara a ten člověk, který umožnil mojí generaci, narozené kolem 1948, čichnout si k něčemu jako je svoboda tisku, svoboda cestování, svoboda politického názoru, život jiný, než jen v černobílé policejní totalitě. Vím, byl to taky komunista a rusofil, ale on nám umožnil poznat, že existuje i nějaká necenzurovaná pravda a skutečnost a ne jen výplach mozku. To pro mě zůstane jeho nehynoucí zásluha.

Domníval jsem se tenkrát po srpnu, že tím vpádem sovětských vojsk je aspoň všechno jasné a už nikdo nebude poukazovat na nějaké výhody socialismu, prezentovat ho jako vládu lidu a vést nějakou komunistickou propagandu. To byl ovšem hluboký omyl, tady jsem skutečně byl ještě mladý a nezkušený. Neměl jsem tušení, jak jsou lidé přizpůsobiví, kolik se jim toho dá vysvětlit a jak rychle se všechno vrátí do starých kolejí, aby to po nich jelo nazpět do 50. let.

Nejrychleji se znormalizovala armáda a StB. Pochopitelně, vždyť jim byly ty tanky jen vítané, přijely v jejich zájmu. Tomu státu, na jehož těle 20 let parazitovali, v rozhodnou chvíli vrazili kudlu do zad. Už asi za 2 týdny nám to měl vysvětlit jeden z těch mnoha politických našeho štábu útvaru, vyčouhlý major M:
"Máme ještě povinnosti k Varšavské smlouvě a ty my plnit buuuuudeméééé..." na zvyšení důrazu se tak předklonil, že být tam nějaký stolek, praštil do něj čelem. Od teď je tedy zase vše při starém. Posloucháme politické školení a hrajeme si dále na vojáky, jako že hlídáme vlast před západními imperialisty, (kteří se v tu dobu nad námi už mohli tak jenom soustrastně pousmát). Zase dále ta samá buzerace, jako by se vlastně nic nestalo. Když vojáci ráno mrznou na rozcvičce, přijde si je takový dekadentní komunisticko-carský důstojník zkontrolovat, sám v kožichu a s cigaretou v hubě. Záklaďáci mrznou v nevytopené ložnici, ale když velitel ráno přijde do své kanceláře, musí tam už hodinu být rozdělaný oheň v kamnech, o což se musel postarat jeden z jeho otroků. Běda, když to někdy nechytlo! Jeho blahorodí si zapálí cigaretu, přečte Rudé Právo a nechá si předvést provinilce minulého dne k potrestání. Tenhle krásný život mu nyní zase zajistily sovětské tanky.

Těžko si představit absurdnější situaci. Na kopci nad městem stálo 30 sovětských tanků a mířily na nás děly. Večer jsme nakonec ani nevěděli, jestli se ráno probudíme. Oni přišli bojovat a nějakého nepřítele hledali. No a my už zase stáli pod buzerací morálně zvrácených lampasáků-kolaborantů, odhodláni bránit naši zemi proti oněm západním imperialistům, kteří Brežněvovi slíbili, že se mu do okupace Československa nebudou motat. A vojín Z mi vykládal, že chtěl vlastně na západ zdrhnout už dříve, ale nějak se mu to v životě zamotalo a tak raději nenápadně zmizel v socialistické armádě. Ale že po vojně určitě na ten západ okamžitě zdrhne. Ve dnech okupace pohraničníci* zrušili kontroly a český národ se k těm imperialistům přímo valil. Komunisti zvolna dostávali vše zase pod kontrolu, aby se jim stát nevylidnil a my vojáci ještě vůbec měli koho v té naší socialistické vlasti před imperialisty chránit. My vojáci naší socialistické vlasti, kteří o tom západu stále více snili a na západ od hranic viděli spíše naši budoucnost, než nějakého nepřítele.

*(Jak jsem se pak sám na tom západě dočetl, v letech 1969-71 zdrhal asi jeden pohraničník měsíčně. Se samopalem a někdy i se psem. Komunisti nato zabudovali samostřílná zařízení, která rozstřílela člověka na mleté. Vyvinuli je kdysi soudruzi od SS na hlídání koncentráků a dodělali v sovětském zajetí. Na ostré mezinárodní protesty byla československá vláda přinucena je zase odstranit. Jinak se totiž mohlo stát, že dobrotivý tatíček Husák bude postaven před mezinárodní soud za těžký zločin proti lidskosti.)

Tam za plotem, v tom civilu, to trvalo asi rok, než se všechno aspoň zdánlivě znormalizovalo, ale nakonec byli všichni neuvědomělí nějak povyházeni, nahrazeni, nebo aspoň sraženi na kolena. Zavládla cenzura, hranice byly zavřeny a propaganda se rozjela na plné pecky. Vyděšeně jsem se díval, jak si lidé lámou hřbety a začínají vše hezky chápat. Kdyby místo Rusů byla přišla nějaké křížová výprava a přinesla nám středověk, byla by to polovina českého národa pochopila taky. Hvězdáři a navigátoři letadel by podepisovali, že Země je placka, aby si svá dobrá místa udrželi. Dříve byli pomýlení*, ale teď to pochopili, no jistě, tak tomu je. Je to sice pochopitelné, ale byli i jiní, kteří si hřbet nezlomili a nechali se raději z práce vyhodit. Dovoluji si poukázat, že mezi ně jsem patřil i já. (Je pro mě zábavné, když mi nějaký klouček dnes vykládá, že za komunistů měl každý své místo jisté. Lidi byli vyhazováni z práce po stovkách. Ti špičkoví doktoři, co myli okna, existovali skutečně, ne jen v Kunderově románu). Leč o tom v dalším dílu, zůstaňme teď ještě na vojně.

*(Výraz "pomýlený" do té doby v češtině neexistoval. Zavedl ho Čechům Slovák Husák v roce 1969. Používá se dodnes v různém smyslu. Tenkrát ale znamenal, že kdo šel za Dubčekem toho lituje a je ochoten se přizpůsobit a přísahat věrnost novým pánům. Někdy stačilo přiznat, "byl jsem pomýlený" a bylo mu třeba odpuštěno. Jenže ono to taky záleželo na tom, kdo jiný, více kovaný, měl zálusk na to samé koryto. O tom konkrétně příště.)

Ten podzim 1968 byl rozbouřený, docházelo ke srážkám mezi obyvatelstvem a ruskými vojáky. Ti ještě často kempovali po lesích a o myslivce se pokoušela mrtvice. Vystříleli jim zvířata a co horší, vylévali třeba olej z náklaďáků jednoduše v lese na zem. Škody na české přírodě byly značné. No a někdo přišel s tím, že policii posílí armádou. Vojín Z a já dostali rozkaz jít hlídkovat jednu noc s policajtem v autě. Vzali jsme si svůj samopal a každý dostal malý balíček, ve kterém bylo zapečetěno 20 nábojů, ať si ho dáme do kapsy. Odvezli nás do jednoho nedalekého městečka a tam vysadili před policejní stanicí. Celkem vlídně nás přivítal jeden polda, posadil do jeho modré škodovky s bílým pruhem a jelo se po hospodách. Někde byli ti lidé skutečně na nervy, mladí jsou prý k Rusům agresivní a ti mají ostře nabité zbraně.

No a pak jsme si funkce rozdělili, já měl s poldou sloužit do půlnoci a vojín Z pak do rána. Dále jsme jezdili po hospodách, kde se celkem nic nedělo, jen hospodský mi vlídně nabídnul pivo a skleničku kořalky. Já to do sebe ochotně obrátil a jelo se dále. Někdy jsme i trochu přisedli a kdosi cosi objednal pro toho vojáka. Jenže ono těch hospod bylo nějak moc. Polda mě o půlnoci přivezl na strážnici zpitého do němoty*. Co se dělo dále nevím, jen že jsem na chvíli přišel k sobě a potřeboval blejt. Nevěděl jsem kde se nalézám a vrhnul se k oknu. Pod ním stálo policejní auto, které jsem důkladně poblil. Pak mě zase obestřely mrákoty z otravy alkoholem.

*(Jsem si vědom, že mám v české zemi za mé vyprávění řadu nepřátel, kteří by mě rádi zastřelili, oběsili, upálili. Někdo z nich si jistě právě zamnul ruce:
"Aha! On tady kritizuje zasloužilého soudruha prezidenta a při tom se sám vožere jako prase! Ták, jako prase!"
Nuže, vážení nepřátelé, tak tomu je. Tohle je vyprávění českých dějin z pohledu člověka, který se sám nenarodil na sluneční straně života. Levičáci mi neodpustí, že jsem proti nim a pravičáci mi neodpustí, že jsem sám byl proletářem. Jenže v tom je ta zkušenost toho bědného vojáčka a vykořisťovaného všech režimů, že totiž levice dá chudým ještě méně, než kapitalistický vykořisťovatel. A co se týče mojí osoby, tedy kritizuji politiky z historického hlediska i vlastních zážitků, ale rozhodně jsem nikdy ani nenaznačil něco v tom smyslu, že já sám bych byl výkvětem všech rytířských ctností! Jsem jenom ten, kdo tady vypráví, co bylo.)

Tělo dvacetiletého kluka něco vydrží. Ráno mi polda sdělil, že jsem nablil taky plné umyvadlo, což jsem vůbec nevěděl. Čekal jsem, že dostanu na rozloučenou pár facek, ale on se nademnou smiloval. (Konečně jsem s ním půl noci bděl nad klidným spánkem našich žen a dětí.) Vojín Z táhnul můj samopal a můj balíček se zapečetěnými dvaceti asi?* ostrými náboji, přičemž mě nepřestával ujišťovat o tom, že jsem vožralý prase, dobytek a hovado. Byl jsem dalek toho mu to vymlouvat a nějak jsem si uvědomoval, že zase bude průser, ale mám strašné štěstí, že ten samopal a balíček tady vůbec je. Vrátit se totiž bez nich do kasáren, by asi bylo vyneslo tak aspoň rok v Sabinově, tedy vojenském kriminálu.

*(Dodnes nevím, co v tom balíčku bylo? Vážil dost, asi tedy patrony. Ale jaké? Považuji za velmi pravděpodobné, že slepé. Dva vojáci třeba mohli samopaly nabít, unést nějaké auto a prostřílet se na západ. Nebo začít přestřelku s Rusy na vlastní účet. Nikdo nám totiž vůbec nedefinoval, za jakých okolností smíme ten balíček otevřít a střely použít. Jinak to bylo tak důkladně zafačované, že by ten obal člověk musel nůžkami pěkně dlouho žužlat, než by se dostal na obsah. Pak ještě napáskovat do zásobníku a nakonec by to dalo na jednu krátkou dávku. Těžko tím tedy bojovat proti sovětským tankům. Taky nevím, co by se bylo stalo, kdybych se byl vrátil s tím balíčkem a pečeť byla porušená. Možná to dnes ví vojín Z, který do toho všeho více viděl.)

Přešel další rok plný vojenských radovánek, průserů a buzerace, já měl přes to všechno hodnost četaře (tři pecky) a velel družstvu, a vojín Z to coby staršina dotáhl na roťáka, při propuštění do civilu dostal rotmistra (2 stříbrné hvězdičky). (Moje dnešní hodnost v socialistické armádě by se nazývala "dezertér".) Vojín Z, jak zmíněno, dostal kázeňskou odměnu, "fotografie před rozvinutou zástavou". (Černobílou, barevnou si ta socialistická vlast nemohla dovolit.*) Mě se přišel zeptat major K, co vlastně jako se mnou, že bych přeci jenom taky něco zasloužil? Leč něco jako jedno pivo zdarma, tak velké moje zásluhy přeci jen nebyly, a tak jsem odvětil, "vy mi děkujete, já říkám rádo se stalo, a bez pochvaly před natočenou véeskou už se nějak obejdu". Jeden trest za druhým a teď mě za to chtějí odměňovat!

*(Ve výčtu kázeňských odměn stálo i "peněžitý dar". Nikdo nikdy v kasárnách nezažil, že by ho byl kdokoli dostal. To si bezpochyby rozdávali generálové mezi sebou.)

Poslední den vojny nám vydal velitel kasáren ještě rozkaz, "Do týdne začít pracovat!" (Jste konečně votroci a ne lidi!) Že by nám někdo za ty dva roky služby 24 hodin denně dal na rozloučenou deset korun, to nepřicházelo v úvahu. (Já i vojín Z za to ovšem dnes máme od ČR důchod. Na nějaké to pivo by to dalo, třeba i s počesnekovanou topinkou.)

Já se ještě projel trochu po české zemi, stopem, jak jinak, a pak v podzimních mlhách pracovat začal. Pracoval tak dlouho, než mě komunisti při politických prověrkách z té práce vyhodili. Vojín Z se kdesi ztratil, pracovat nezačal vůbec, učinil pouze to, co měl vždy v plánu. Zdrhnul k imperialistům a jelikož to byl univerzální voják, dal se naverbovat ke konkurenci do US-army. No a tam pak udělal zase kariéru, tentokrát asi s více přesvědčením. On vlastně vždycky coby socialistický voják sympatizoval s nepřítelem*. Dnes je majorem americké armády ve výslužbě.

*(Jestliže existují dvě znepřátelené strany, má člověk právo vybrat si tu, kterou svým rozumem považuje za správnou a spravedlivou, nebo je tu povinnost identifikovat se s tou jednou stranou, na které se čistě náhodou narodil?)

***
Watzmann, foto z internetu

Asi deset let po té vojně.
Jdeme s univerzálním vojákem Z sněhem a ledem osamělého údolí v Berchtesgadenu pod Watzmannem. Je vánoční čas, kdo by tu v tom mrazu co pohledával? Máme ty hory jenom pro sebe. On jde coby hrdina bez bázně a hany, já jdu tak nějak obyčejně, nikdy jsem hrdina nebyl. On mi občas vynadá, že já ženu jak blázen, on takhle chodí svým tempem celý život. Brzy se stmívá, postavíme stan a zalezeme do spacáků. Náš malý teploměr ukazuje mínus 17°. Stan se naším dechem potáhne vrstvou ledu, ona to zas taková sranda není. Ráno vstáváme, uvaříme čaj a táhneme dále.

Jdeme tím opuštěným údolím a univerzální voják Z (s komplexem biblického proroka, který musí kárat hříšníky) se do mě začne sířit:
"Kdyby ti dali zakázku, pak tady klidně postavíš dálnici, co?!"
"Kdyby se místní rozhodli, že se tu má stavět a mě dali práci, pak ji vezmu."
Má zvrhlost ho přímo šokuje a tak se pro změnu zase ptám já.
"Kdyby tobě dal velitel rozkaz hodit sem atomovou bombu, co uděláš? To je přeci zase tvoje práce?"
Pokud si na to dnes vzpomínám, tedy ta atomová bomba by z jeho hlediska zase tak špatná jako ta dálnice nebyla. No a jdeme dále.

Postěžuji si, že ony značky červené barvy, dle kterých vede naše trasa, už jsou nějak omšelé.
"Ty občas natírají krví horolezců", informuje mě vojín Z. Máme objemné ruksaky, z jeho trčí nahoru lyžařská hůlka s ostrým bodcem. Náhle ho napadne, že si zaváže botu a sehne se. Dostanu bodnou ránu jeden cm pod pravé oko, která mě hodí směrem dozadu. Sáhnu si na obličej, ruka celá od krve. Vojín Z se narovná, vidí mě, jak natírám značku čerstvou krví horolezce.
"Co to děláš ty vole?" Otáže se zcela zblblý.
Nějakou dobu mu trvá si to v hlavě srovnat. Pak na mě vyčítavě zahuláká,
"Tady je jeden zraněnej a ty si z toho děláš srandu!"

St Bartholomä, foto z internetu

A jdeme zase dále sněhem a mrazem. Ten večer dorážíme na břeh Königssee, kde stojí kostelíček Sant Bartolomä. Je tam dokonce krásná hospůdka. Postavíme v lese stan a jdeme se do ní podívat. Strašně krásná a prázdná, kolem totiž v tu dobu jsou jen hory a lesy, skoro nikdo tam nebydlí a poslední loď už dávno odplula. Je tam jen žena s kočárkem a pak ten hostinský. Skutečně moc se mi v ní líbilo. Pokud někdo čeká, že jsem se tam vožral jako prase, musím ho zklamat. Když žiju jako člověk, nepotřebuji chlastat jako dobytek. Myslím, že jsem vypil dvě piva, což je po celodenní túře jako když dá volovi malinu. Vylezeme ven, kde hustě sněží. Naštěstí je kdesi vidět takový malý bílý pahorek, náš stan. Směrem dolu si do něj prohrabeme tunel a spokojeně uléháme k spánku.

pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 7. května 2017 v 22:48 | Reagovat

Mám dojem, že Dubček nebyl moc chytrý. Od mala v SSSR v rámci interhelpáckého třeštění a přesto nic nepochopil a nic se nenaučil. Chtěl "lidský" komunismus, což je protimluv. S takovou výbavou se škrábal výš a výše. Nakonec musil zákonitě narazit na lumpy a vrahy. Pomáhal Husákovi k rehabilitaci a ten se mu odvděčil, jako Machiavelli "kdo ti pomohl nejvíc, toho zbav nejdřív". Nakonec i to dobré, co by po něm zůstalo, pokálel postupem v Moskvě a následně i doma. Jakési vykoupení své pověsti získal při smrtelné nehodě na dálnici. I to si zaonačil, když nebyl připoután bezp. pásem a z auta při akvaplaningové rotaci vypadl. Byl to smolař z vlastní viny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama