Prezident Václav Havel - 29/?

2. dubna 2017 v 20:14 | gregor moldavit

Generál Ludvík Svoboda - 1
Války vyhrané i prohrané

Ludvík Svoboda
hrdina Sovětského svazu
Герой Советского Союза
železný kříž
Eisernes Kreuz

Na obou stranách 2. války bylo hrdinů tisíce, výsledek ale nakonec nebyl příliš slavný. Němci prohráli tu válku, Rusové ten mír po ní.

Už blázni pošetilí jsou na oprátce,
dnes vládce zavraždili, ať žije vládce!
Lid znovu vypravili a jede se dál,
dnes krále popravili, ať žije král.

Novotný byl tedy sesazen, ale bylo nezvyklé poslouchat v rádiu jiné jméno. Existuje taky něco jako myšlenkový stereotyp. Pro hlasatele v rádi bylo těžké pronést frázi "První tajemník ústředního výboru komunistické strany Československa soudruh..." a nedodat jméno Antonín Novotný. Měli to tak spojené a docházelo k přeřeknutí. Tak jsem si vzpomněl na něco podobného:
V rádiu kdysi běžel nějaký šachový kurz, který vedl jistý Jan Ámos Pokorný. Hlasatel rádia, který ho uváděl, stál předem na ztracené vartě. Jednou se mu totiž nezbytně muselo stát to, co si teď určitě každý myslí. No a taky to přišlo, "Slyšeli jste šachový kurz, který vedl Jan Ámos Komenský." Kolegové mu to řekli a on se utíkal omluvit. Jenže se při tom přeřekl zase a pak už byl tak zblblý, že si nebyl jistý, jestli ten Jan Ámos Pokorný vedl šachy, nebo byl učitelem národů.


***

Ona se ta vojna zdá být taková sranda, jenže, lidi, dva roky! A většina toho času zas taková sranda nebyla. Ne všichni z nás tam za ty dva roky ještě byli. Několik sebevrahů*, pár zraněných a onemocnělých**, co šli předčasně do civilu, no a nakonec i několik těch, co tu vojnu raději vyměnili za práci v dolech. Už jsem napsal, že jsme se kvůli stravě 2x vzbouřili. Jeden takový potetovaný typ, vojín V., přišel na vojnu z kriminálu. Ten nám říkal, že tam bylo jídlo mnohem lepší. "Tohle žrádlo nám dát Na Borech, tak jim to tam tím okýnkem lítalo zpátky!" Jeden z nás, jistý Kuba, byl v mém družstvu, ten vzal taky onu možnost, podepsat v dolech a jít o 9 měsíců dříve. Místo 70 Kčs měsíčně hornický plat. Vojín V. to vzal taky a toho jsem náhodou potkal pár měsíců po odchodu z vojny. No a tak se ptám, co dělá ten Kuba? "Jo ten už byl mrtvej, když vy ste šli do civilu. Zasypalo ho to."

*(Ráno hlásí dozorčí: "Během mé služby se nic zvláštního nestalo, až na to, že vojín T. v noci vyskočil v pyžamu z okna.")
**(Voják si jednoduše už za pár dní dostane epileptický záchvat. Jak říkal onen stabsarzt, "Das ganze tschechische Volk ist eine Bande von Simulanten.")

Každou chvíli slyším ve zprávách: "...při náletu zahynuly i civilní osoby, mezi nimi i ženy a děti..." Když zahyne voják, tak se to počítá jinak. To je pouze statistika, jeho život není lidský život. Že ten člověk se do té uniformy necpal a měl doma svoji rodinu a hospodářství? Koho to zajímá? Byl to jenom voják.

Jak je to vlastně s tím rozkazem pro vojáka? Tak nám se stal takový případ:
Někdy asi v půlce roku 1968 jsme vyjížděli na manévry. Jak nás poučil velitel útvaru* v hodnosti podplukovníka, "Není možné, abychom vyjeli z bodu A do bodu B a po několika hodinách byla kolona zase v bodě A, protože se její velitel nevyzná v mapě." Ono to možné bylo a dost dobře. Velitel topografické baterie nás učil astroorientaci na Polárku, ale vybral si jakousi libovolnou hvězdu, konečně se domníval, že je to jedno. Poukázal jsem na to, že Polárka je támhle, nadšený tím nebyl. O to tady ale nejde. Jak je to s tím rozkazem?

*(Tento velitel taky přišel s "geniálním" nápadem, že kolona se nebude roztahovat do délky. Není prý možné, aby vyjelo první auto a pak jedno po druhém. Jeho rozkaz: "když se pohnou kola prvního auta, pohnou se i kola toho posledního!" Řidiči u toho šíleli, to přeci nejde. Každý věděl, že je to technická debilita. Jak ví ten poslední, že první se pohnul? I kdyby se tak secvičili, zbývá ještě jeden problém, když ten první šlápne na brzdu, pak si všichni za ním pocvakají.)

Nuže ony manévry. Vojín Z, coby schopný a spolehlivý voják, dostal při výjezdu rozkaz řídit dopravu na jedné křižovatce v centru města. Ujal se toho velmi svědomitě a řídil takovou žlutou dlouhou baterkou. Jenže to zjistila místní policie a rychle poslala své lidi, než tam vojáci ucpou celé město. Přiběhl policajt, že to přebírá a jal se řídit takovým pruhovaným dřevěným obuškem. Jenže vojín Z se své funkce nevzdal a řídil provoz dále. Na křižovatce zavládlo dvojpapežství. Policajt se konečně naštval a jednoduše vytlačil vojína Z pryč z křižovatky. Ten se ale vzchopil a vytlačil zase policajta. No a pak si provoz už nějak řešili řidiči sami a pečlivě objížděli střed křižovatky, kde se vojín Z pral s policajtem o funkci řídícího provozu.

Byl z toho strašnej průser. Policie od armády nekompromisně požadovala, aby ten voják, co fyzicky ohrožoval policistu a bránil mu ve výkonu funkce, byl příkladně potrestán. Ten se ovšem hájil tím, že jednal na vojenský rozkaz, který přece nemůže odvolat nějaký obecní ponocný. Všem bylo jasné, že vojín Z není tak blbej, jak ze sebe dělá, jenže co s tím? Tohle byla věc principu. Řečeno vojensky, když voják dostane rozkaz od jakkoli blbého lampasáka a zbytečně zahyne, tak se defakto hovno stalo. Voják je zadarmo, plodné matky dodají dalšího. (Konečně na to dostaly porodné.) Horší už by to bylo, kdyby ten voják si zachránil život a své stanoviště opustil. To by se celý vojenský svět sesypal. Proto je ho nutno zastřelit, aby se tím odstrašili ti další, co by rádi zůstali na živu! No a vojín Z své stanoviště neopustil. Kdo má právo odvolat daný rozkaz, když tam ten důstojník právě není? Tresty sice padaly bez velkého přemýšlení, ale tady bylo jasné, že vojín Z se okamžitě odvolá a může vyhrát. Tento problém zůstal mezi armádou a policií otevřený až do srpna, kdy náhle bylo město plné sovětských tanků a provoz neřídil nikdo. Pak přišly jiné starosti! (Bylo by zajímavé vědět, jak by rozhodl juristicky vystudovaný vojenský prokurátor? K tomu to ale nedošlo.)

***

Nevím kolikáté to bylo výročí bitvy u Sokolova, ale ten rok obzvláště slaveno. Mohlo mi být asi 14 let. Četl jsem ten popis v novinách a večer v rádi poslouchal rekonstrukci. No a ráno ve škole nám sdělili, že jdeme všichni do té haly v suterénu, protože naší školu navštíví soudruh generál Ludvík Svoboda. Tam už ležela na stole připravená halda jeho v té době vydané knihy "Z Buzuluku do Prahy".

Zatímco kapitána Otakara Jaroše* jsme měli coby pozlacenou sádrovou bystu na chodbě už vždycky, jméno Ludvík Svoboda jsme slyšeli až před krátkým časem. I Svoboda patřil k těm zavrženým. Když upadl v nemilost vystřídal ho na ministerstvu onen legendární Čepička, který chodil ke Gottwaldovi pro podpis s flaškou vodky v tašce. Svoboda si v tu dobu tak soukromě občas povzdechnul, že když on žádal o více peněz pro lepší podmínky a životní úroveň svých vojáků, tak je nedostal. Při tom stačila jedna flaška kořalky!

*("Mladý komunista" nadporučík Jaroš padl v bitvě u Sokolova coby hrdina. Jak, to se přesně neví, zato dnes dobře víme, že nikdy komunista nebyl. Posmrtně byl povýšen a vyznamenán řádem "hrdina Sovětského svazu". Právě tak ale nebyl v době té bitvy komunistou podplukovník Ludvík Svoboda. Ten vstoupil do KSČ až po únoru 48.)

Ludvík Svoboda měl jistě pohnutý život, hlavně spojený s armádou a dvěma válkami. Na růžích ustláno neměl nikdy, to se dokonce nezměnilo ani když se stal na sklonku života československým prezidentem. Snad tam měl aspoň pár hezkých dnů když jako takový sponzoroval hromadný výstup na Rysy. Byl to jeho oblíbený kout světa, kam před tím chodil coby důchodce se svou dcerou. (Moc pěkný výstup, náhodou jsem to kdysi vyšlapal taky, společně s oním vojínem Z.) Byl ministrem obrany 1945 - 1950 a byl to on, kdo v únoru nepoužil armádu proti komunistickém puči. Proč a jak, to já nemůžu posoudit, možná by to bylo ani nepomohlo a byl by to zase vojenský puč proti politickému vývoji. (Tady nutno soudit Beneše, ale o tom už jsem psal.) Myslím, že se mu osobně ten vítězný únor moc nelíbil, jenže nezakročil. Celou tu dobu od války až do smrti se zřejmě cítil nějak podřízen Kremlu. Byl vojákem a politická rozhodnutí přenechával jiným.

Generál - důchodce, Ludvík Svoboda vstoupil do školního sálu v generálské uniformě, vzpomínám, že nějak převládala červená barva. Svoboda se ujal vyprávění o bitvě u Sokolova. Dozvěděl jsem se to, co jsem znal už jeden den z rádia, prakticky přesně v té samé formě. Bylo to z té jeho knihy. Tenkrát jsem nemohl tušit, že to je sice přesně podle scénáře té doby, ale historicky velmi nepřesně. Česká a ukrajinská jednotka byla vlastně Rusy nechána ve štychu a stála s lehkými zbraněmi proti německým tankům. Splnili rozkaz a nepustili Němce přes řeku, nejspíše ale jen proto, že Němci se na tom druhém břehu podle plánu sami zastavili. Ludvík Svoboda mluvil klidným a prostým hlasem důchodce-vypravěče, žádný generál z něj nesálal. Působil sympatickým dojmem. Co mu vůbec nesedělo, byla role kvizového šoumástra,udělená ředitelem školy. Ten koupil ty knihy a Svoboda měl klást dotazy a knihy rozdávat. No a tak se ptal jestli ten voják měl hodit do náklaďáku s Němci granát nebo minu (myslím správně minu) a proti tanku granát a na skupinu Němců raději střelit samopalem...? Nejspíše bych to ještě dnes zodpověděl, ale nehlásil jsem se, protože mi připadalo nesportovní dělat znalce v tom, co včera bylo v rádiu. Takže jsme tu bitvu probrali coby sportovní disciplínu, to mohl klidně vést Emil Zátopek.

Svoboda si sám absolutně nehrál na nějakého hrdinu. Na otázku, jestli byl sám raněn, odpověděl, že to nemohl, byl vždycky v bezpečné vzdálenosti vzadu*.
*(Myslím že na Dukle padl jeden český generál, ale ne v boji, jeho auto kdesi najelo na minu.)

V roce 1950 byl Svoboda odvolán z funkce ministra obrany, dokonce i zatčen, ale na přímluvu z Kremlu z toho vyváznul. Gottwald na něj zcela zanevřel. Nějaký komunista popisoval, že byl u poslední vládní schůze, kde Gottwald jednoduše vůbec nebral Svobodu na vědomí. Jednou pak přiletěl do Prahy Chruščov a na Svobodu se ptal, že s ním chce mluvit. Rychle ho tedy hledali, dělal v tu dobu údajně účetního v nějaké vesnici.

Svoboda vyprávěl celkem věcně, jenom na české straně vojáci hrdinně padli, na německé hynuli agresoři po stovkách bez nějakých lidských vlastností. Nebylo v tom ale ono dříve běžné, Němec = vrah a fašista*. Svoboda byl voják a v Němcích viděl taky vojáky. Nějak dobře věděl, že vojákem se člověk nenarodí, do uniformy ho někdo navlékne, když dorostl. Jestli se mu to líbí, se nikdo neptá. Nikdo se mě neptal, kdy a kde se chci narodit? Narukoval jsem ve věku 18 let a nikdo se mě neptal, jestli chci sloužit v socialistické armádě, nebo raději v Bundeswehru? A kdyby? V tom věku jsem ještě tak moc toho nevěděl, ale o podmínkách a délce služby docela dost. Těžko si v těch letech ještě představit jednoho brance, který by raději volil tu armádu socialistickou. Uvědomělý kadet Biegler, nebo Dušan Jasánek už v tu dobu v mojí generaci žádný nebyl.

*(bylo mi 6 let když jsme s rodiči přijeli na dovolenou do vesnice Rynoltice v Sudetech. Najatý prázdný dům, možná po odsunutých Němcích. Mimochodem, tihle Němci Čechům zase neodpustili to odsunutí. Že Hitler udělal válku? Oni normálně pracovali a ničím se neprovinili. Jenom tím, že mluvili německy. Za svůj majetek byli pak v Německu odškodněni. Nutno si ovšem uvědomit, že "dům" o který přišli, to byly 2 místnosti, žádný sklep a půda, na dvoře suchá latrína a ruční pumpa. Za takový dům by dnes nikdo nedostal jízdní kolo. Tak jsme tam my o dovolené taky žili. Jako první to otec oběhl kolem a hlásil, "v těch dvou domech vedle bydlí Němci." Vyděsil jsem se, "ale vždyť nás zabijou." To pro mě znamenal výraz "Němec". Druhý den mě rodiče poslali k nim, že ten jeden je švec, ať nám zpraví 2 páry bot. (V tu dobu ševci boty spíše zpravovali, než šili a prodávali nové.) No a já k nim klidně šel a sám, protože jsem je zdálky viděl a zjistil, že vůbec nevypadají jako ti Němci v mateřídoušce, kteří byli o kus menší, než ti sovětští vojáci a vypadali jako vyděšené myši. Tohle byli zcela normální lidi. Já neuměl německy ani pípnout a tahle rodina česky jenom málo, jenže když přinesete ševcovi boty, tak mu toho moc vykládat nemusíte. Ten švec nám boty zpravil a vůbec mě nezabil. No a přešly roky a já byl sám vojákem a nebyla moje zásluha, že jsem do žádné války nemusel. A pak přešel zase nějaký čas a já v Německu jednoho dne seděl s jedním člověkem před penzí a on mi vykládal, že mu bylo 15 a s kamarády se bál, že ti starší vyhrajou válku a ovládnou celý svět ještě dříve než oni dorostou a na jejich generaci z té slávy nic nezbude. "Ale báli jsme se zbytečně, i my dostali uniformu a šli někam na východ, kde už té slávy ale moc nebylo. Jednoho z nás Rusové zajali, přivázali mu na záda minu a poslali ať utíká k nám nazpět. On utíkal a utíkal a my se chystali ho zastřelit, jenže ta bomba vybouchla a z něj nic nezbylo. No a pak nás Rusové rozprášili a já se vydal pěšky směrem na západ. Ve dne jsem spal v lese a v noci šel asi tak někam podle hvězd. Občas mi lidi dali najíst a neptali se kdo jsem. Že mají taky syna ve válce. (Patrně už po kapitulaci Německa.) Tak jsem šel mnoho nocí, až jsem došel domu. Vyhublý na kost, ale živý..." A jiný německý voják, typický hrdinný Prušák, mi vyprávěl, jak ještě týden před kapitulací byl jeden z nich pověšen, když už nechtěl střílet.)

Když Novotný, coby diktátor, konečně padnul, byl novým prezidentem zvolen Ludvík Svoboda. O tom příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 3. dubna 2017 v 17:19 | Reagovat

Z bitvy u Sokolova dělá zdejší komunistické podhoubí dodnes jaksi zásadní bojové vystoupení. Ovšem pravda z dostupných zdrojů je poněkud jiná. Ti všichni bojující byli v podstatě obětováni. Přešli zamrzlou řeku Mži a obranu zaujali ve vsi Sokolovo. S nedostatečným vybavením měli čelit nájezdu německých útočících tanků. Měli je zastavit, aby nepronikly za řeku. Nikdo ze sovětských "přátel" si nedal řádnou práci zjistit, zda je led únosný pro německé tanky. Slabší led ( možná stačilo rozrušení ženijními náložemi = ovšem to by je musili mít ) byl dostatečnou obranou proti německému průniku za řeku. Potvrdilo se to po skončení toho zbytečného boje, když ruský T34 vjel na led a propadl se do vody. Příprava akce byla sovětskými "přáteli" zpackaná a Čechoslováci zbytečně krváceli. Jarošův život a životy i těžká zranění dalších byly dražší než posmrtně udělená sovětská vyznamenání. ;-)

2 gregormoldavit gregormoldavit | 3. dubna 2017 v 19:50 | Reagovat

[1]: nar.soc.
Já tam jistě nebyl, ale dle historických záznamů Němci dojeli jenom ke břehu a sice ne pro odpor českých a ukrajinských jednotek, ale pro to, že to tak měli v rozkazu. Na obou stranách byly ztráty a byli hrdinové, ale celá ta slavná bitva byla vlastně k ničemu. Na průběhu války nic nezměnila.
Ona kniha "Z Buzuluku do Prahy" (já ji nečetl) vyšla už 1949 a potom 1960. Ta první patrně mluví o skutečnosti, ta druhá je už ideologicky upravená. Mají se dost rozlišovat.

3 nar.soc. nar.soc. | 3. dubna 2017 v 21:51 | Reagovat

Ony bajky o hrdinném útoku Čechoslováků na Duklu, by bylo potřebí také změnit na pravdivé vylíčení. Byl jsem tam kdysi. Hřbitov česl. hrdinů vypovídá dostatečně každému chápavému. Padlý velitel roty, plukovník XY, velitel čety št. kapitán atd. To byli důstojníci převelení z Anglie ke sboru v SSSR. V přípravě útoku na Duklu, upozornili na německou připravenou a zastřílenou obranu o několika pásmech. Rozvědka ze sovětské strany fronty skoro žádná, mlhy, mrazíky, silné deště vše zhoršovaly. Ruský nakaz, za týden zvítězit, vyvolal odpor části čsl. důstojníků. Koněv rozhodl, funkční degradace a povýšení do velitelských funkcí jen těch poslušných ( Svobody), ať to stojí co stojí. Paradezantní jednotka (asi 2000) byla převedena na pěší útočnou kolonu. Místo seskoku do oblasti Košic, k podpoře dvou slovenských divizí připravených ke změně praporu, zaútočili v neznámém terénu a 800 maníků padlo, zbytek byl odražen. Němci ztráty neměli. Později tanky, po úzké namrzlé cestě svážné na Slovensko a před děla zastřílených Němců. Couvnout v koloně nešlo, otočit se znamenalo spadnout do postranní bažiny. Zařvaly tam všichni. Po půl roce a po obejítí přes Polsko až k Ostravě, donutili Němce stáhnout se z dukelské pozice. Mezitím odzbrojili Němci ty čekající slovenské divize a celá "pomoc" slovenskému povstání vyšla na psí štěk a cca 6000 padlých.

4 gregormoldavit gregormoldavit | 4. dubna 2017 v 7:53 | Reagovat

[3]: nar.soc.
Dobývat Duklu byla blbost, když se dala obejít. Cílem byla Praha a ne pár kopců po cestě. Nějak tu taky chybí letectvo, kterého Rusové měli dost a které mohlo předem německou obranu vyřadit. Existuje dokonce teorie, že Stalin to vše tak udělal plánovaně, aby se zbavil co největšího počtu českých vojáků. Ti nebojovali za něj, ale za svoji zemi. Tu on však chtěl připojit po válce ke své říši (což taky udělal pomocí Gottwalda 1948) a bylo celkem jasné, že pak by mohli bojovat zase proti němu. Ti, co tam byli a přežili, mluví o naprostém chaosu a nezodpovědnosti sovětských velitelů, pro které životy českých vojáků nic neznamenaly.

5 nar.soc. nar.soc. | 4. dubna 2017 v 12:06 | Reagovat

Před třiceti lety jsem byl "na Dukle", tedy na té slovenské části asi 2 dny a dobře si tu situaci prohlédl. Byly tam narafičené ( a nepochybně dosud jsou ) vymyšlené situace o hrdinském boji.
Také se tam stranou nacházel zarostlý a zanedbaný válečný hřbitov padlých Němců z let 1915 - 16, když se o přechod pokoušeli Rusové. To bylo memento, pro čsl. důstojníky v r. 1944, kteří o tehdejší situaci věděli. Poměr 1 padlý Němec proti 10 - 15 útočícím Rusům vypovídal celkem jednoznačně, že opakovat tuto situaci je nesmysl. Svůj odpor napřed zaplatili funkční degradací a pak i  životem na "hřbitově hrdinů".
Ve Svidníku byl památník, kde zasedli diváci před diorámu a po zmáčknutí knoflíků začala "válka". Sestaveno pro naprosté blbce. Tehdy tam vozili žáky vojenských škol, aby je "vzdělali". S takovým lampasáckým dorostem chtěli dobývat, ale co vlastně a pro koho?
Dám na to hlavu, že ta blbost je stále na místě a funkční. Slováci si "váží" své hrdinské historie i kdyby po ní hovno bylo a vozí tam děcka, aby vstupné živilo pár starých lumpů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama