Duben 2017

Prezident Václav Havel - 32/?

19. dubna 2017 v 17:52 | gregor moldavit

Gustáv Husák - 1
Příchod nových bohů

soudruh Gustáv Husák

Když se srpnovou Prahou projížděly sovětské tanky, měl údajně Husák prohlásit:
"Já národ z této tragedie vyvedu."
Těžko říci, kde vzal ono přesvědčení, že je mesiáš seslaný Bohem*, který je povolán být jakýmsi Mojžíšem Čechů a Slováků. Udělal tedy hodně (špatného) pro to, aby se stal diktátorem, aby měl tu moc** státi se spasitelem. Patrně zase vycházel z toho, že jednou poznáme... jednou pochopíme... že ho dějiny následovně očistí. Když trochu předběhneme, tedy v tomto odhadu své osoby se těžce přecenil a jeho dílo schvalují dnes pouze ti, co by se do socialismu zase vrátili, protože jim je svoboda jenom na obtíž! To ovšem není většina. Husák nebyl zvláště silná osobnost, dosadil si ho tam Brežněv coby svého místodržícího a držel nad ním ochranou ruku. V ČSSR samotném nechtěla Husáka StB, nechtěli ostatní komunisté, pro ani protireformní, a už vůbec ho nechtěl lid. Snad leda soudruzi z LM za ním trochu stáli coby za svým chlebodárcem a chodili mu organizovaně tleskat na jeho slaboduché projevy. Husák za pár let pyšně poukázal, že se mu podařilo obnovit pořádek bez velkých procesů***. Pravda, ale zato těch malých byly tisíce. I já mám ještě někde v šuplíku rozsudek na průklepovém pauzáku na 9 měsíců basy. (Zatím jsem si to neodseděl.) Co on nazýval "pořádek", tomu se ovšem jinde říká totalita.

*(Jelikož tu o pámbíčkovi ještě bude řeč, tedy trochu bokem, ale je to v dnešním, stále více věřícím, Česku důležité. Právě ze strany oněch pobožňáků se ozývá, že dokonce Husák před smrtí vstoupil do církve. I kdyby se to stalo, tento člověk rozhodně není příkladem pro další generace. Jeho rodina tuhle bajku stejně popírá. A když už jsme u toho, Havlíček Borovský, nepřítel církve, si měl před smrtí pozvat kněze. Lež! Toho k němu zavolali jiní, když on už nebyl při smyslech.)
**(Jenže moc lidi tak demoralizuje, že to není prostředek k dosažení cíle, ale cíl sám. Nic není horšího, než dát nekontrolovanou moc do rukou jednoho člověka, ať slibuje co chce.)
***(Husák byl knechtem sovětské vlády, tedy Brežněva. Jestliže nedošlo k velkým procesům, pak jen proto, že si to v Kremlu nepřáli.)

Sovětské tanky přinesly českému lidu "socialistické jistoty" na dalších 20 let. Jenže jinými slovy, žilo se zase na účet dalších generací a je dodnes co splácet. Můj odhad než jsem v roce 1990 dojel autem od Rozvadova do Prahy byl, že tuhle katastrofu budou napravovat asi dvě generace. Rozpadlé silnice, vychcípané lesy, zamořený vzduch, Plzeň jak vybombardovaná, korupce do horoucích pekel, ve fabrikách stroje z války a to nejhorší - tma v lidech. Tohle by si měli uvědomit všichni ti, kteří dnes ten režim oplakávají. (Jenže oni si to uvědomit nemůžou.)

Takové varování tady bylo už před tím. Proti komunistům už psal K.H.Borovský.
"Oni chtějí dělat z člověka něco lepšího, nebo něco horšího, jenom ne to, co člověk je."
Zajímavý je rovněž tento výrok:
"Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen v jedné generaci panovati měl."
----František Palacký na Žofínském ostrově l.p.1861
Karel a Josef Čapek si dali dost záležet napsat rozbor důvodů, "proč nejsem komunista".

Tyhle "socialistické jistoty" jsou totiž dvousečná zbraň. Jak už jsem napsal, vedou ke zdegenerování národa a zničení hospodářství. Musím tady ale přidat, že to nebylo pouze v socialistických státech. Právě tak v západních kapitalistických se vede od války silná levicová politika, což v praxi znamená, že pracující jsou stále více ždímáni na stále rostoucí vrstvu nepracujících. Když k tomu ještě přijde taková Merkel, která rozdává desítky miliard € do celého světa ("My jsme bohatí, musíme se podělit s chudými") a pozve si miliony imigrantů z islámského světa, pak je katastrofa hotová. Je to onen už dříve zmíněný princip "čtyři generace od ničeho k ničemu". Práce se vůbec nevyplatí (např. dělat si děti přinese více) a blahobytná společnost se sama svojí degenerací zničí a může se začít zase od začátku.

Napsal jsem, že z následků srpna 1968 a následující "normalizace" se český národ nevzpamatoval dodnes. (Pod pojmem Čech míním všeobecně česky mluvícího obyvatele ČR.) Tento národ je zdecimovaný jednou vlnou emigrace za druhou už od roku 1938, roky nacistů i roky komunistů, tedy strachu, udavačství, cenzury... Kromě známých hospodářských problémů tady vidím ještě jeden nový další - náboženství. Od kdy jsou Češi národ věřících? (Jestliže mě dosud komunisti chtěli zastřelit, nyní mě bude chtít katolická církev upálit, ale já do toho vosího hnízda píchnu!) Považuji to za velmi vážné. Náboženská svoboda a duchovní život, to je jedna věc a stoupající moc církve svaté, to je zase druhá. Stačí pustit českou televizi, dozvím se, že támhle na tom vršku se zjevila matka boží* a tisíce poutníků ročně tam chodí jásat, otevřít český časopis a nějaká začínající hvězdička tam ujišťuje, že miluje Krista a chodí do kostela, kliknout na internet a mám odkazy na církevní témata. (Např. u mých článků na tomto blogu, což se mi nelíbí, ale nemůžu to ovlivnit.) Katolická církev dostala miliardy a ví jak je množit. Napsal jsem posledně i v jiných historických článcích před tím, že "temný středověk" zas tak temný nebyl. Temný tam byl vlastně jenom jeden faktor - církev svatá. Ta nyní v Čechách táhne národ zase nazpět do onoho středověku. "Ty nemáš vědět a myslet, ty máš věřit!" Před touhle tendencí nelze nikdy dost varovat. Musím jenom doufat, že to zase nějak přejde, jako přešla už v 60. letech víra na ono tehdejší mocné náboženství komunistické**. Ono by totiž ani nebylo nutné vracet se až do středověku. Poslední církevně odsouzená čarodějnice v Evropě byla upálena v roce 1792. Stačilo by se tedy rozumově vrátit o trochu víc než 200 let nazpět a máme to tu znovu. Nezahrávejte si s církví!

*(Tato místa ukazovaná v televizi, kam se mají věřící jít ve své víře posílit, jsou hlavně na Moravě. V Čechách to zatím tak zlé zřejmě nebude.)
**(V době normalizace už šlo čistě o moc a koryta. Na nějaký komunismus v tu dobu nevěřili už ani ti, co se jeho hlásáním živili.)

Myslím, že tahle víra a vzývání různých nadpozemských mocností, má jeden společný jmenovatel. Někdo všemocný má udělat něco za mě. Viděl jsem v televizi před pár lety takovou svatou pouť v Kremlu k mauzoleu Lenina. Těch lidí bylo asi 30, všichni zřejmě hodně přes 70. Nesli sovětské vlajky, obrazy Stalina a ještě nějaké podobné fangle. Ten jejich vůdce to vysvětlil reportérům:
"My si přejeme, aby zase přišel soudruh Stalin. Já bych se mu vrhnul k nohám a prosil, Soudruhu Staline, zaveď zase socialismus a udělej znovu Sovětský svaz..."


Socialistické jistoty, Stalin, Kristus... prostě jedna vyšší mocnost, které my se vrhneme k nohám, před kterou budeme klečet na kolenou a ona se nad námi smiluje a za nás vyřeší naše problémy. Ty nohy jí budeme líbat a naše vlastní nohy už nepotřebujeme používat. A když jednou ten spasitel zase odejde? Pak zjistíme, že jsme žili tak dlouho na kolenou, že se nyní na ty naše vlastní nohy nedokážeme postavit. Bohužel je dost těch, kteří se to ani nechtějí znovu učit, raději zase hledají někoho, před kým by si znovu klekli.

Při tom sám ani nejsem tak úplně ateista, jenom něco jako "víru" skutečně nemám. Husák snad může chvíli počkat, když už jsem to začal, budu vám vyprávět takovou příhodu ze začátku 90 let:

Ve SVAZARMu nás byla hromada, nějaký bůh tam nebyl nikdy žádné téma, jednoduše na něj nikdy nepřišla řeč. Šlo o to se učit a umět a ne věřit. Jenom jeden z nás byl věřící a praktikující katolík. Nikdo mu to nerozmlouval, nikdo ho v tom nenásledoval, byla to jeho věc. Zůstali jsme spolu v kontaktu, on stále nadával na komunisty, a po převratu mi napsal, že jeho dceři je 20 a chtěla by vidět Německo. Žádný problém, až se někdy zase budu vracet z Prahy ať si nastoupí, může u nás být třeba 2 týdny a pak jí zaplatím vlak nazpět do Prahy. Půl roku je všechno jasné, až napíšu, že příští týden pojedu kolem, datum a zhruba hodina. V tu chvíli zakročí jeho zatímnicženuška, která sama nedělala žádný sport, nevykonala žádnou cestu, jednoduše nedělala nikdy nic, prostě takový panelákový produkt socialistických jistot. Cože, tak ta holka skutečně pojede? To nesmí nastat. Povolila to plánovat, ale skutečně vyjet? "No vy jste se zbláznili. Co když ve vlaku... co když na nádraží..." Za chvíli už katolík maže s expresním dopisem na poštu. "Co když ve vlaku... Rodinná rada usoudila, že ona zatím nikam nepojede." Holka dostane kudlu do zad, je to přeci pro její dobro. Jednou pozná, jednou pochopí...
Dokud ten věřící klečí v kostele, umí jeho pámbíček obživovat mrtvé. Sotva vyleze, je to už zcela jinak. Že by ochránil jeho dceru na žabomyší cestě, takovou důvěru už k němu zase přeci jenom nemá.

No a mojí dceři v tu dobu bylo 10 let a měla malé kotě o které se hezky starala. Vyrostla z něj pěkná silná kočka, která se toulala po nocích, nosila domu myši a krtky a jinak byla v každé kočičí rvačce kolem. Jednoho rána se vrátila od krve, měla prokousnutou nohu. Moc se s tím dělat nedalo, zavázat si tu ránu nenechala. Přišel večer, kočka se dovlekla po třech ke dveřím a zamňoukala, ať je otevřeme. Je na čase jít na potulky. Dcera zabědovala, že ji nepustí, co když je tam venku pořád to zlé zvíře? Leč kočka mňoukala dále. Musel jsem holce říci:
"Nezbývá, než ji pustit. Ta tvoje kočička nemá žádnou víru, ale bůh, ten co skutečně je, ten co stvořil vesmír a stvořil život, jí řekl, že je kočka a má se toulat po nocích. Proto musí zase ven do tmy. Ten skutečný bůh není dobrý a není zlý, protože dobro a zlo je lidská vlastnost, v přírodě se nenachází. Jestli se ti ráno vrátí, nevím já, neví ta kočka a neví ani ten bůh. On stvořil život ve vesmíru, život jedince už není jeho starost, rodí se a umírá po milionech. My víme jenom to, že tvoje kočka chce a musí jít a ne si zdůvodňovat, proč zatím nikam nepůjde. No a ona jde, protože má v jedné malé kočičí tlapce více toho skutečného boha, než jistý pražský katolík v celém těle."

Katolík už pak všechno jen korunoval když mi napsal, odpapouškováno zase po bezduché ženušce, že až mojí dceři bude 20, pak poznám, pak pochopím...
Dcera jela sama vlakem do ČR když jí bylo 15 a když jí bylo 19 odletěla sama na rok do Austrálie. Tam si ze šrotu postavila busa a tím objela na vlastní pěst kontinent. Vrátila se zřízená jako ta kočka, nohy zhnisané od ran, ale vrátila se jako vítěz, protože měla boha té kočky a pochopitelně hlavně tu úroveň takovou cestu vykonat. Vrátila se ve věku, kdy jsme dle katolíka měli pochopit, že zatím nemůže jet sama vlakem.

Nejde o tohoto člověka s poškozeným rozumem, ale o to, co je vlastně ta víra? Dle běžných představ je to jakási pozitivní lidská vlastnost. Já na ní rozhodně nic pozitivního nevidím. Cením spíše lidi, kteří více vědí, než věří.

Ono to ale šlo dále. Onoho katolíka, dříve velikého komunistobijce, si ženuška (která nikdy žádný politický názor neměla, zato chodila po srpnu 68 na vstréči se sovětskými vojáky, ukazovat nohy za pár ubohých osobních výhod) vedla v prvních volbách po roce 1989 jak ovci na provázku volit komunisty. To ještě udělal s omluvou, oni přeci jenom ti komunisti... Pak si ho ale svými "argumenty" kompletně konvertovala ze slepě věřícího katolíka na slepě věřícího komunistu. Jeho maily byly stále agresívnější a já dle jeho výkřiků blbec, kterému to bylo tolikrát vysvětleno a on pořád nic nechápe. Nechápal jsem nikdy jeho katolického boha a nechápal jsem jeho komunismus. (Pochopitelně tentokrát už ten pravý, já si asi myslím, že ...) Nakonec ztratilo význam mu ještě na něco odpovídat. No a jestli ho ještě nezavřeli do blázince, tak jistě dodnes bojuje za růžové zítřky dle návodů Marxe, Lenina a hlavně své ženušky, co pro jistotu ještě nikdy nejela sama vlakem.

Příště tak nějak dále...

Prezident Václav Havel - 31/?

14. dubna 2017 v 18:57
30. díl: prezident-vaclav-havel-30

Generál Ludvík Svoboda - 3/3
Soumrak bohů

Píchni ho, řízni ho!

Bylo to někdy v té době, kdy došlo k oné odporné schůzce politiků v Čierné nad Tisou. (1.8.1968) Ta se odehrála ve vlaku na hranicích, asi jako když se mají sekat představitelé dvou spolu válčících států a vyjednat příměří. Při tom se vlastně jen sešli představitelé bratrských komunistických států. Nikdo vůbec nevěděl, co to má znamenat a nějak to asi nepochopili ani čeští politici. Byl tam Dubček, Svoboda, Smrkovský... a taky onen Zdeněk Mlynář, od kterého jsme se později o tom něco dozvěděli. ...Gomulka (Polsko) a Ulbricht (NDR) byli zlostní ješitní staříci. Z obou přímo čišelo samolibé opojení z vlastní moci. Bylo jasné, že oba předem odmítnou cokoli pochopit. Za Bulharsko tam byl Todor Živkov, který vynikal neuvěřitelnou tupostí (dokonce i na komunistického funkcionáře). Většinou ani nechápal o čem je řeč a když se snažil přitakat Brežněvovi, vlastně mu odporoval. Nade všemi vynikal v lidském smyslu maďarský Jánoš Kadár. Pokusil se Čechy varovat, ale marně...

Delegace se vrátila v mylné představě, že to nějak ukecali. Jenže Pražské jaro bylo odstrašujícím příkladem pro ostatní komunistické státy, tady se nic ukecat nedalo.* Komunismus a lidská svoboda, to jednoduše nejde dohromady a ostatní vládci se celkem právem obávali, že by tahle jiskra mohla přeskočit i do jejich země.

*(Brežněv nebyl k invazi rozhodnut a váhal. Byl to hlavně Walter Ulbricht, který se o vojenský zákrok zasadil. Měl taky nejvíce důvod. V jedné české, dobré, historické knize jsem četl, že v roce 1989 přelézali obyvatelé z NDR v Praze přes plot na konzulát NSR, aby tam zažádali o asyl. To je nesmysl! Ano, občan jiného socialistického státu, který zdrhnul na západ, musel zažádat o asyl, ne ale občan z NDR. Ten měl v NSR automaticky občanství, byl to Němec v Německu. Navíc se taky nemusel nejprve učit cizí řeč. Kdyby se byla hranice jen trochu uvolnila, byl by tam zůstal Ulbricht prakticky sám s pár komunistickými fanatiky. Čtenář si snad vzpomene na uvolněné hranice mezi Maďarskem a Rakouskem v roce 1988-89. V NDR se říkalo, "poslední zhasne světlo".
V 80. letech přišla stížnost z Berlína, že západ láká socialistické občany na svoji životní úroveň. Vláda v Bonnu se otázala, "A co od nás chcete? Máme kvůli vám život v naší zemi zhoršit na vaší úroveň?")

Vzpomínám na Smrkovského, který promluvil v Bratislavě k davu, čekajícímu na výsledky. Mám to v paměti zhruba následovně:
"Tak jestli nám to tady funguje, tak si něco povíme. ... Můžu vám sdělit, že jsme odevzdali dobrou práci. ... bla bla bla. A nyní si můžeme zavolat, ať žije Sovětský svaz."
Čekal jsem, že ho lidi stáhnou z tribuny a rozšlapou mu hubu, ale bezduchý zmanipulovaný dav to skutečně provolal. Smrkovský neřekl jedinou konkrétní větu.

Jeden veterán z války, přesvědčený komunista, který se znal se Svobodou z Ruska, tam v Bratislavě k němu přišel a zeptal se:
"Soudruhu generále, jak to proběhlo?"
"Dobře," odpověděl Svoboda nejistým hlasem, "ale my musíme být opatrní..." Generál si zřejmě neuměl spočítat, jak se věci mají, nebo si to spočítat nechtěl. Že totiž do útoku přítele-nepřítele není daleko. Jak si to měl spočítat náš bezduchý major?

Pokud by Svoboda byl ten správný člověk na své funkci prezidenta, měl tady uplatnit své vědomosti a zkušenosti generála, který prošel dvěma válkami. Připravit svoji zemi na útok z východu. (Jak? Nevím, já generál nejsem.) Nic takového se nestalo. V kasárnách jsme si dále hráli jako blbečkové na vojáky a dělali, jako by to zase byli ti zlí Němci, pochopitelně jen ti západní (v létě všichni na Kanárských) před kterými musíme naší vlast bránit.

Ona hodina politické přípravy se udála ještě snad před tím. Major J vedl svůj blábol, za který měl svůj měsíční plat majora a onu socialistickou jistotu stálého místa. Snad už nějak chápal, že nikdo z nás ho vůbec nebere vážně, ale co? Říci mu, že to je blbost, vstát a jít pryč, to nikdo z nás nesměl, to by mělo těžké následky. Tak co si lámat hlavu? A pak, voni sou mladý tak sou eště hloupý, oni si asi myslí... ale jednou poznají, jednou pochopí... No a v takové debatě onen vojín Z (v tu dobu jsme myslím byli oba už svobodníci) řekl svůj názor:
"Rusové nám sem vlítnou, jako v roce 1956 do Maďarska."
Pár z nás souhlasně přitakalo a major J pocítil svoji duševní převahu nad těmi mladými blbými, kteří si asi myslí...
"Vy blázínkové, vy blázínkové! To je nesmysl. V Maďarsku byla kontrarevoluce*, tam se zabíjelo, to u nás přeci není..." křičel šokovaný major. "Sovětští přátelé by nikdy..."

*(Ironií osudu to byl právě on za necelý rok, kdo jako první pochopil, že ona vlastně kontrarevoluce byla. Nikde sice nebyla vidět, ale být musela, jinak by naši bratři nepřišli na pomoc. Že kontrarevoluce byla, se stalo základním kamenem dogmatu doby normalizace. Jinak se totiž mohl jít živit prací a to raději obětoval zbytek charakteru. Nebyl sám, půl národa najednou pochopila a nechala si zlomit hřbet. O tom později u Husáka.)

Srpen se táhnul, mazáci stříhali metr, že to mají za pár. Přišlo ráno, 21. srpna 1968. Dozorčí nás budí, vyskočit na rozcvičku. "Kuci, sou tady Rusáci. Ze všech stran jedou do naší země tanky."

Každý měsíc je v noci jeden cvičný poplach. Všechno zabalit, naházet na sajtnu a do pár minut musí být kasárna vyklizena. Kolona jede do záložního prostoru. Teď není vůbec nic a po nějakém lampasákovi ani stopy. Pouštíme televizi. (Rusové měli v plánu ještě v noci obsadit centra sdělovacích prostředků, noviny radio, ale v tom zcela selhali. Trvalo jim to dokonce několik dnů.) V šoku sledujeme co se děje. Pak je nástup na gorodku. Táhneme se jak stádo sviní a nadáváme na zasrané Rusáky. Velitel nám oznamuje, že dnes žádný výcvik nebude, ať si děláme co chceme. Jen se neválejte po ložnicích, ať z toho není ratejna. Povalujeme se všude, díváme na televizi a nadáváme. Kdo má na pivo, ten si ho jde do army koupit a začne se mazat. Na bráně stojí vojín T, celou vojnu více opilý než střízlivý. Jde kolem babička:
"Bude válka vojáče?"
"Nevím paní, ale asi jo," odvětí bodře vojín T.
(Tenhle T. (to nebyl onen, co vyskočil oknem) byl už svobodníkem, ale pro samé průsery ho zase zdegradovali. Sundali mu z nárameníku tu jednu pecku a hodili na zem. On ji zlostně nakopnul a trefil důstojníka. Jinak byl slavný tím, že se vyhnul base. Když trest není nastoupen do (myslím) 30i dnů, tak propadá. Vojín T simuloval všechny jemu známé nemoci, pil benzin, aby měl teplotu a skutečně 30 dní dokázal.)

Jenže co bude, to neví ani vojín ani generálové. Nikdo neví nic, panuje chaos. Radio říká, "zachovejte pasívní rezistenci." Jeden straší důstojník zabručí, "Aha, už zase, to jsem slyšel už v roce 38."
Dodnes mi není známo, jaký rozkaz vydal prezident republiky Svoboda, nebo ministr obrany generál Lomský*. Nejspíše žádný. My, trestaní bezprávní záklaďáci, říkáme, že bychom přeci měli bojovat. Lampasákům se do ničeho rozhodně nechce a mě tak u toho napadá, že kdyby přišli ti imperialisti, nedělali by asi taky nic. Oni jsou tu od toho, aby nás trestali za chybějící knoflík na kabátě.

*(Lomský měl být jeden z prvních kolaborantů, stejně ho pak ale vyhodili. Svoboda dal jen jakousi výzvu, aby se národ nebránil. Vojensky zvítězit Češi nemohli, on se ale ani nepokusil někde něco zachránit, nebo jejich postup zbrzdit. Jestliže rádio se udrželo několik dní, mělo to pro český národ velký význam. Byla to ovšem zásluha neorganizovaného civilního odboje, armáda nedělala nic!)

Jdeme s vojínem Z po gorodku a potkáváme majora J.
"Tady máte ty své Rusáky!" zařve na něj vojín Z.
"Soudruzi, oni zase odjedou, já tomu věřím, oni zjistí, že se zmýlili a zase odjedou," blekotá major J a připadá mi ten den ještě debilnější, než kdy před tím. Už zase tady někdo něčemu věří. A co čeká naší generaci v životě dále? Co chtějí ti Rusáci z naší země udělat?

Nad kasárny proletí nějaký malý ruský bombardér a mává nakláněním ze strany na stranu. Letecký pozdrav. Někdy snad odpoledne se objevují kolem kasáren ruské tanky. Projede obrněný transportér, na něm samopalníci a jeden u těžkého kulometu. I ti kluci nám mávají na pozdrav. My na ně řveme ať dou do prdele. Ukazujeme směr východ, "Iditě damoj!" Oni ale nechápou, co se děje? Vždyť nám přišli na pomoc v boji proti kontrarevoluci. Někteří z nich ani nevědí, ve kterém státu se nalézají. Jsou vyčerpaní, mají hlad a žízeň. Lidi jim nechtějí dát vodu.

Vláda je unesena do Moskvy, Svoboda tam myslím přilétá až trochu později. Mezi českým lidem se vypráví bajka:
"Brežněv ho chtěl na letišti líbat, ale Svoboda ho odstrčil."
Teprve snad později v Německu jsem to viděl nafilmované. Svoboda ho vůbec neodstrčil. Naopak, líbali se tak strašně, že jsem s hrůzou čekal, kdy začnou souložit.

V Moskvě se vláda nechce podvolit sovětskému nátlaku. Svoboda je jiného názoru:
"Pořád jenom kecáte a kecáte, už jste se dokecali tak daleko, že máte okupovanou republiku..." On je pro to, aby všichni podepsali a společně se vrátili do Prahy. Toho názoru je i Husák. Je tu ale přeci jenom rozdíl. Husák čistě přisluhuje, Svoboda jedná coby starý voják dvojrozměrného myšlení. On ví, že takové přesile nutno ustoupit a navíc, jeho velitelé byli vždycky v Kremlu. Jedině František Kriegel, pro Brežněva Žid z Halič, zůstává neoblomný a nepodepíše. O tom někdy příště, až přijde na řadu soudruh Husák.

Abych závěrem tohoto dílu ukončil prezidenta Svobodu. Jaký to byl člověk, jaký byl prezident, a jakou odevzdal práci, ať posoudí placení historikové, kteří historii někde přednáší a mají patent na rozhodování. Tohle je blog jednoho člověka, který píše na co on si vzpomíná. Po týdnu byl aktivní odpor českého národa zlomen. Zvolna se začali objevovat první znormalizovaní, naši lampasáci ve své většině. Našemu majorovi J a tisícům podobným ty tanky zajistily jeho parazitní a neužitečný vojenský život až do důchodu. Nejen, že jeho práce neměla žádnou hodnotu, ale on zdržoval od práce ročně 300 mladých kluků, které národní hospodářství mohlo potřebovat jinde. Snad většina lidí se ale s okupací nesmířila a pasívně vzdorovala dále až do roku 1989. Někteří v Čechách, jiní v emigraci. Aktivně ale jenom hrstka a tu mnoho lidí ani nechápalo. "Co si myslíte, že zmůžete?" Od srpna 1968 do konce roku 1969 emigrovalo 138 000 obyvatel ČSSR. O tom příště.


A Svoboda? To byl první znormalizovaný. Nevyřvával sice svoji věrnost novému režimu, jako řada jiných, ale přizpůsobil se. Kde se objevil, tam v roli nějakého strýce, kterého se politika netýká. S Husákem tu otevřel most, tam zase přihlížel nějakému teátru. Jednou jsme se dívali v televizi na stavbu pontonového mostu za účasti prezidenta republiky. Technicky docela pěkné, ale naše otázka zněla, co tím chce kdo říci? Naše země čerstvě okupovaná a vojáčkové si hrají s lodičkami. Most byl hotový, jel přes něj tank, aby ukázali, co to unese a pak nastoupili do latě. Maskáče zcela nové, čepice v předpisovém tvaru komínku, (ve kterém držely pár minut jen když se vycpaly tvrdým papírem a člověk měl pocit, že si strčil hlavu do krabice od bot, prostě vojáci ze škatulky). Svoboda je pochválil, že jim ten most dokonce i plave, a každému z nich podal ruku. My bručeli, ať už si ty lodičky zase vezmou a jdou všichni do prdele, že potom bude film.

Jednoho večera si ten Svoboda pozval nějaké zástupce lidu na pokec. Zase takové představeníčko, že vlastně žijeme spokojeně a skutečné starosti nemáme. Díval jsem se na to v televizi a celkem se mi obracel žaludek. Jak besídka pomocné školy. Jedna tetka tam bezuzdně tlachala a pak se obrátila na Svobodu:
"Ále, soudruhu prezidente, nemáme špatnou mládež?"
"Nemáme špatnou mládež," přitakal Svoboda, "ale my jim musíme trpělivě vysvětlovat..."
Věta zůstala neukončena. Co vysvětlovat už neřekl. Mně to však úplně stačilo, zaplál jsem hněvem. Tak jedeme druhou rundu. Tahle šílená zrůdná generace nám mladým zavřela hranice, zavedla cenzuru, zruinovala hospodářství, pokusila se vypláchnout mozky šílenou propagandou a teď ještě z nás na dva roky udělala podvyživené bezprávní otroky, ale my si toho nevážíme, my si asi myslíme, že na tom západě... Ty sovětské tanky ještě stojí na každém rohu, ale my jsme už zase blázínkové co si myslí, že by sem Rusové vlítli... ale jednou poznáme, jednou budeme vděční... Tohle nám ta pitomá, debilní kráva, co měla 20 let socialistické jistoty a teď nedá dohromady větu, musí trpělivě vysvětlovat. Soudruh prezident jí to uložil. Po tomto výroku u mě (mluvím jen za moji osobu, ne za moji generaci!) tenhle Svoboda toho večera ztratil svéprávnost. Ometálovaný generál se mi zcvrknul na našeho majora J.

Národ v něm ještě viděl symbol Pražského jara, ale on už jenom přisluhoval okupantům. Myslím, že ho dobře vystihla exilová literatura:
"...nezaslouženě milovaný stařec zase splnil svoji funkci vrchního zástupce sovětských zájmů v Československu!"

příště soudruh Husák...

Prezident Václav Havel - 30/?

7. dubna 2017 v 20:27 | gregor moldavit
29. díl: prezident-vaclav-havel-29

Generál Ludvík Svoboda - 2
Pražské jaro

Čelem k lidu

Tento záběr pochází údajně z 1. Máje 1968. Skoro bych řekl, že to musí být fotomontáž. Zleva Gustav Husák, Ludvík Svoboda, Alexandr Dubček a ten menší František Kriegel. Předně nevím, proč jdou v řadě na ulici a nekynou vlídně davu z tribuny, jako jejich předchůdci? Tak kdo tam vlastně za ně kynul? Dav přeci musí nějaké vrchnosti mávat a volat "ať žije soudruh XY"! Za další jsem nikdy vedle sebe neviděl 4 lidi, kteří by ve skutečnosti k sobě tak absolutně nepasovali. Tady zdánlivě 4 vůdci komunistické strany, ale každý z úplně jiného těsta. Na každého ještě přijde řeč.

Ludvík Svoboda byl, na návrh Dubčeka, zvolen prezidentem 30. března 1968. Tentokrát už to bylo trochu jinak, než s Novotným. Hlasování bylo tajné a dostal 282 hlasů ze 288. Protikandidát asi neexistoval. Dubček neusiloval o tyto obě funkce, jako před ním Novotný a po něm Husák, (který to spojení za Novotného silně kritizoval).

Onen hlavní politický, major R, s námi přišel bodře podiskutovat o této volbě. Nenahnal nás do kinosálu nebo na gorodek do trojřadu, jen tak přišel k nám na cimru a zapředl diskuzi. Co že tomu říkáme, že se prezidentem stal tak dobrý člověk, který má takové zásluhy, který sám byl pronásledován? Jistě souhlasíme, aby on mu naším jménem poslali blahopřání!? Proti tomu jsme nic neměli, ale náš souhlas nebyl bezvýhradný. Ten člověk je na ty dnešní změny už dost starý (bylo mu tenkrát 73, což by na prezidenta šlo, ale Svoboda toho taky už měl dost za sebou) dále je tady ale ještě něco. "Teď v době demokratizace totalitního režimu není dobré, aby se na takové místo dostal voják." To řekl onen vojín Z. Byl už trochu starší než my a politika byla dost jeho silná stránka. Na rozdíl od nás, dost nejistých a kolikrát lhostejných typů, měl on už zcela politicky ujasněno. Ovšem přesně obráceně, než se od vojáků naší socialistické armády čekalo. Byl to přesvědčený antikomunista. My se k tomuto přesvědčení teprve dostávali a sice stále více. Obráceně to u nikoho z nás rozhodně nefungovalo. Major R vznesl dotaz, "když ne on, tak kdo jiný?" Na to ovšem byla odpověď velmi těžká. (A troufám si tvrdit, že tomu tak mělo být i v budoucnosti a je až dodnes. Je to sotva uvěřitelné, ale stále tady skutečně není dominantní osobnost, kterou by si tam většina lidu rozhodně přála. K tomu se ještě dostaneme u Havla. Jak čtenář jistě ví, není to jen v ČR. USA, vzor demokracie, nám to právě předvedly. Volba mezi strašným a ještě strašnější.) Major R spokojeně prohlásil, že jsme mu tedy dali domácí úkol napsat blahopřání jménem nás všech a vítězně odešel.

Jak už jsem se zmínil, Svoboda udělal amnestii, která ulehčila život i mně, průseráři. Snad jsem pak viděl svět i trochu více pozitivně a jestliže jsem napsal, že tyto tresty dělali ze špatných vojáků ještě horší, pak jsem se možná potom na čas i trochu polepšil.

Přišel čas, kdy všemocní byli svrženi, mrtví vstávali z hrobů a kriminálníci 50. let zasedali na vládnoucí místa. Zdálo se, že přišel úsvit a s ním odchod temných nočních strašidel. Jenže ono to mělo být jenom na krátký čas, než zase všechno potemnělo a obrátilo se do horoucích pekel za pomoci sovětských tanků. Co Brežněv zakázal Novotnému, to musel nyní prvést on sám. Jak už jsem napsal, potom přišla nehorší doba temna.*

*(My dnes říkáme "temný středověk". Ti lidé v té době si ale něco takového rozhodně nemysleli. Oni věděli, že žijí v době osvícenské. Právě tak mnoho Čechů žádnou temnotu nevnímalo. Ono se přeci zlepšilo zásobování, práci máme, v pátek večer jedeme na chatu, tak co by kdo chtěl více? Pro mnohé bylo naopak nepříjemné ono procitnutí z temnoty v roce 1989.)

Jako první položil Svoboda věnce na hroby prezidentů předchozích a taky hroby legionářů. (Ti totiž platili za komunistů coby zavrženíhodní, neboť bojovali proti bolševikům. Právě tak jako byl třeba Masaryk buržoazní, tedy špatný, prezident.) Posléze přišla gigantická úloha jmenovat skoro celou novou vládu. (K tomu neustále ujišťovat Brežněva věností k jeho socialistickému impériu, k podřízenosti bohům v Kremlu.)

Na vedoucí vládní funkce se náhle dostalo mnoho těch, kteří v 50. letech seděli řadu let ve vězení. Asi nejznámější byl Husák a Smrkovský*. Například ministrem vnitra se stal bývalý zavřený Josef Pavel. Ten se tam hned setkal se svými zatýkači a jednomu řekl, "aha, ty seš ten, co mě při tom kopnul." Vůbec to tam na hradě muselo vypadat jako v cirkuse. Jeden člověk mi vyprávěl, že byl svědkem na ÚV, když se tam tenhle Pavel po propuštění a rehabilitaci dostavil. Jakýsi zástupce vedení KSČ mu tam řekl:
"Jste očištěný a můžete si i znovu podat přihlášku do KSČ."
Pavel odvětil, "Proč bych se do ní hlásil, když jsem z ní nikdy nevystoupil?"
"Hm," zamyslel se činitel, "ale pak si musíte doplatit příspěvky za celou tu dobu."
"Tak nevím," řekl mu Pavel, "jestli jsem tady na ÚV KSČ, nebo na koňském trhu?"

*(Smrkovský byl ten, kdo zabránil Pattonovi osvobodit Prahu a inteligence mu to nezapomněla. Stal se oblíbeným tribunem lidu, ale spíše lidu prostého. Já bych mu za ty jeho výroky byl nikdy netleskal:
"Vy mladí si asi myslíte, že nám ze Sovětského svazu někdo dělá nějaké předpisy. Tak já vás ujišťuji, že se velice mýlíte."
"Odbourat lidové milice? A komu vadí?"
atd...
Na nějakém potlachu v železárnách dělníci Smrkovskému slíbili, že za ním stojí a kdyby byl odvolán z funkce, zahájí stávku. Když pak z té funkce skutečně odvolán byl, žádný dělník po něm ani nevzdechl. Dělnická třída snad může být revolučním faktorem, když ji žene hlad. Dokud se ale dělníkovi tak nějak vede, na barikády nikomu nepůjde. Když mu kapitalista dá více než komunista, půjde bezvýhradně za kapitalistou. To věděl dokonce už Lenin, za jeho vlády dělníky v továrnách hlídala jeho milice. Po celou dobu vlády komunistů zdrhala na západ nejen inteligence, ale právě tak dělníci. Tohle by si měl uvědomit každý dnešní revolucionář, který by se snad domníval, že dělnická třída půjde za ním. Na nějakého Marxe dělníky nenachytáte.)

Smrkovský a Svoboda

Prezident Svoboda musel stát před nekonečně problémy, nakonec to ale nebyl on, kdo tenhle chaos řídil. (A nebyl to nakonec ani spasitel Husák a za 20 let ani Havel.) Prezident má celkem omezenou pravomoc a je nakonec zrníčko písku mezi mnoha mlýnskými kameny, ten největší se nazýval Kreml. Snad by ten Svoboda na této funkci skutečně nebyl tak špatný, kdyby byl nepřišel onen strašný srpen. Potom se pro něj všechno změnilo a zřejmě se (můj názor) změnil i on.

V našich kasárnách panovala dost napjatá atmosféra. Lampasákům se ta demokratizace ale vůbec nezamlouvala. Dávno věděli, že jich je jak psů a vlastně nemají celý den do čeho píchnout. Pak tu bylo skutečně ono nebezpečí, že se základní služba zkrátí na rok, (což se v roce 1989 okamžitě stalo), čímž by se jim to impérium pěkně smrsklo. Pro některé přišel těžký problém, jak teď provádět politické školení?

K vyučovacím předmětům totiž patřila i politická příprava. Ze začátku ji dělal velitel baterie. Byl to absolutní khaki-mozek, ale celkem soudný a nedělal si iluze o naší politické vyspělosti. Pragmaticky nám to všechno odříkával. Jako každý předmět, byl i tenhle zkoušen a známkován. Když tedy někdo byl vyvolán, dostal třeba otázku:
"Domníváte se, že vojna je ztracený čas?" Byl by ovšem omyl domnívat se, že je tázán na svůj názor. Musel začít odříkávat jednotlivé body.
"To se nedomnívám, protože se zde naučím žít v kolektivu, seznámím se s moderní technikou..." myslím asi 5 bodů.
Za špatné známky byla šikana a nebo i tresty.
Občas se nás i otázal, co si myslíme sami, ovšem způsobem zaváděcím, takže vlastně čekal pouze kladnou odpověď.
"Musíme tady my vojáci být?" Nikdo raději neodpověděl. "No musíme! Kdybychom tady nemuseli být, tak bychom tady nebyli." Další bod byl probrán a vysvětlen. Tak rozhodli bohové a on byl seslán, aby hlásal jejich vůli. Jenže právě tahle otázka se stále častěji začala objevovat v roce 1968 a to se mnohým vůbec nelíbilo.

Koncem roku 1967 přišel rozkaz z nejvyšších míst, že politická výchova v armádě se musí zkvalitnit. (Velmi naivní představa, že tady se dát něco zlepšit. V tu dobu už moje generace nevěřila komunistům ani že Země je kulatá.) Takže jsme dostali profesionála, majora J, který se zatím v kasárnách jenom placatil, zřejmě bez nějaké funkce. Byl to člověk celkem dobromyslný, to na něm bylo znát, ale taky člověk celkem blbej, což na něm bylo jaksi znát právě tak. Byl to typický politický produkt oněch zlatých 50. let, kdy ještě více lidí na to celé dogma věřilo a on v tom zůstal.

Tahle politická příprava byla oblíbená v zimě, kdy jsme venku mrzli. Vzadu na učebně byla kamna a k těm jsme se hned nacpali. Když vešel vyučující vydal nejprve rozkaz, aby ti zezadu od kamen si sedli do prvních řad, zejících prázdnotou. Všichni chtěli teplo kamen, nikdo nechtěl tak zblízka slyšet, jak jsem se dožili mezníku vývoje lidstva, jak za nás tisíc let dělnická třída bojovala, kolik lidí položilo v dějinách své životy za to, aby nám mohla vládnout KSČ.

Jednou vykládal, jaká je u nás svoboda, jak se volně dýchá, to jako na rozdíl od těch západních zemí, kde dělnická třída ještě nezvítězila, kde existuje vykořisťování...
"Soudruzi, my máme plnou svobodu a demokracii, my ovšem nepřipustíme stranu kapitalistickou, to je snad jasné."
Byl už rok 1968 a kdosi namítnul, že to jasné vůbec není. Kde je ta demokracie, když vládne jedna strana? Není náhodou možné, že by ta kapitalistická strana byla pokrokovější a taky dostala více hlasů než KSČ? Nechápeme, proč nepřipustíme jinou stranu? Major J byl zmaten. Co je tohle za protisocialistické elementy? Přislíbil, že se na to připraví a vysvětlí nám vše v další hodině. Načež předčasně odplul.
No a v té další hodině začal:
"Soudruzi! V prvobytně pospolité společnosti si pračlověk ještě nemohl přivlastňovat nadhodnoty, protože jich moc nebylo..."
Všichni jsme nechápavě čuměli. Za nějakou dobu se dostal ke společnosti otrokářské a čas se vlekl. Ozývali se výkřiky, že tohle rozhodně nebyl náš dotaz. Leč on pokračoval, jak ti otroci...
Vedle mě úpěl vojín Z. "Tenhle člověk, který má poloviční vzdělání jako já, mi tady cituje učebnici dějepisu z 5. obecné."
Hodina skončila, major byl u průmyslové revoluce, polovina vojáků blaženě spala. Další hodinu major překonal kapitalismus, došel k VŘSR, socialismu a konečně zakončil naším krásným časem. Přišel dotaz, jestli by nyní tedy mohl konečně vysvětlit, proč nepřipustíme stranu kapitalistickou? Major jen zasténal, že to přeci právě tak obsáhle vysvětlil, kolo dějin jde přeci od pračlověka ke komunismu, tak my nepovolíme krok nazpět. Musel se smířit s tím, že jsme to nepochopili a namítli, že kapitalistické státy jsou rozhodně dále, než celý náš socialismus. Snad tam poprvé uslyšel, že pro nás je budoucnost spíše zase kapitalizmus. (Což muselo jednou taky přijít a přišlo.)

Tomu majorovi a tisícům podobným, kteří 20 let žili z obtěžování vojáků blábolem se hroutil svět. Kde je nějaký výsledek jeho práce? 20 let přesvědčuje, ale kde je někdo přesvědčený?* Jeho funkce byla mimo jiné při školení odhalovat protisocialistické elementy a zanášet jim to do posudků. Co ale teď, když jsou to všichni?

*(Viděl jsem úžasně zajímavý pořad o jednom americkém katolickém misionáři, který se vydal na Amazonku přesvědčovat divochy v pralese. Přinést jim toho boha "jediné pravého", tedy toho jeho. Ti mu ovšem vysvětlili, že mají své bohy, takové a takové, a ty bělošské na nic nepotřebují. Vrátil se asi za rok, vystoupil z církve a prohlásil, že oni převedli na jejich víru jeho. Že bohové můžou být i krásní a příjemní a on už nikdy nechce nic vědět o nějakém pámbíčkovi, který nechal ukřižovat svého syna.)

To Pražské jaro přineslo mnoho nadšení a pro lid nejen svobodu, ale taky šokující informace o tom, co bylo dlouho zakázáno vědět. O vraždění 50. let, o 4. oddělení KSČ se soudruhem Mamulou, o policajtech, kteří ilegálně zabíjeli nepohodlné, o hospodářské katastrofě pětiletek, o skutečném kapitalismu na západě... Jenže tím také stoupalo napětí mezi nadšenou mládeží a starými ortodoxními komunisty, mezi frakcemi v KSČ, mezi Prahou a Kremlem, mezi starými důstojníky a mladými záklaďáky...

Na jednom takovém politickém školení se soudruhem majorem J náhle prohlásil vojín Z: "Rusové sem vlítnou jak do Maďarska."

o tom příště ...

Prezident Václav Havel - 29/?

2. dubna 2017 v 20:14 | gregor moldavit

Generál Ludvík Svoboda - 1
Války vyhrané i prohrané

Ludvík Svoboda
hrdina Sovětského svazu
Герой Советского Союза
železný kříž
Eisernes Kreuz

Na obou stranách 2. války bylo hrdinů tisíce, výsledek ale nakonec nebyl příliš slavný. Němci prohráli tu válku, Rusové ten mír po ní.

Už blázni pošetilí jsou na oprátce,
dnes vládce zavraždili, ať žije vládce!
Lid znovu vypravili a jede se dál,
dnes krále popravili, ať žije král.

Novotný byl tedy sesazen, ale bylo nezvyklé poslouchat v rádiu jiné jméno. Existuje taky něco jako myšlenkový stereotyp. Pro hlasatele v rádi bylo těžké pronést frázi "První tajemník ústředního výboru komunistické strany Československa soudruh..." a nedodat jméno Antonín Novotný. Měli to tak spojené a docházelo k přeřeknutí. Tak jsem si vzpomněl na něco podobného:
V rádiu kdysi běžel nějaký šachový kurz, který vedl jistý Jan Ámos Pokorný. Hlasatel rádia, který ho uváděl, stál předem na ztracené vartě. Jednou se mu totiž nezbytně muselo stát to, co si teď určitě každý myslí. No a taky to přišlo, "Slyšeli jste šachový kurz, který vedl Jan Ámos Komenský." Kolegové mu to řekli a on se utíkal omluvit. Jenže se při tom přeřekl zase a pak už byl tak zblblý, že si nebyl jistý, jestli ten Jan Ámos Pokorný vedl šachy, nebo byl učitelem národů.


***

Ona se ta vojna zdá být taková sranda, jenže, lidi, dva roky! A většina toho času zas taková sranda nebyla. Ne všichni z nás tam za ty dva roky ještě byli. Několik sebevrahů*, pár zraněných a onemocnělých**, co šli předčasně do civilu, no a nakonec i několik těch, co tu vojnu raději vyměnili za práci v dolech. Už jsem napsal, že jsme se kvůli stravě 2x vzbouřili. Jeden takový potetovaný typ, vojín V., přišel na vojnu z kriminálu. Ten nám říkal, že tam bylo jídlo mnohem lepší. "Tohle žrádlo nám dát Na Borech, tak jim to tam tím okýnkem lítalo zpátky!" Jeden z nás, jistý Kuba, byl v mém družstvu, ten vzal taky onu možnost, podepsat v dolech a jít o 9 měsíců dříve. Místo 70 Kčs měsíčně hornický plat. Vojín V. to vzal taky a toho jsem náhodou potkal pár měsíců po odchodu z vojny. No a tak se ptám, co dělá ten Kuba? "Jo ten už byl mrtvej, když vy ste šli do civilu. Zasypalo ho to."

*(Ráno hlásí dozorčí: "Během mé služby se nic zvláštního nestalo, až na to, že vojín T. v noci vyskočil v pyžamu z okna.")
**(Voják si jednoduše už za pár dní dostane epileptický záchvat. Jak říkal onen stabsarzt, "Das ganze tschechische Volk ist eine Bande von Simulanten.")

Každou chvíli slyším ve zprávách: "...při náletu zahynuly i civilní osoby, mezi nimi i ženy a děti..." Když zahyne voják, tak se to počítá jinak. To je pouze statistika, jeho život není lidský život. Že ten člověk se do té uniformy necpal a měl doma svoji rodinu a hospodářství? Koho to zajímá? Byl to jenom voják.

Jak je to vlastně s tím rozkazem pro vojáka? Tak nám se stal takový případ:
Někdy asi v půlce roku 1968 jsme vyjížděli na manévry. Jak nás poučil velitel útvaru* v hodnosti podplukovníka, "Není možné, abychom vyjeli z bodu A do bodu B a po několika hodinách byla kolona zase v bodě A, protože se její velitel nevyzná v mapě." Ono to možné bylo a dost dobře. Velitel topografické baterie nás učil astroorientaci na Polárku, ale vybral si jakousi libovolnou hvězdu, konečně se domníval, že je to jedno. Poukázal jsem na to, že Polárka je támhle, nadšený tím nebyl. O to tady ale nejde. Jak je to s tím rozkazem?

*(Tento velitel taky přišel s "geniálním" nápadem, že kolona se nebude roztahovat do délky. Není prý možné, aby vyjelo první auto a pak jedno po druhém. Jeho rozkaz: "když se pohnou kola prvního auta, pohnou se i kola toho posledního!" Řidiči u toho šíleli, to přeci nejde. Každý věděl, že je to technická debilita. Jak ví ten poslední, že první se pohnul? I kdyby se tak secvičili, zbývá ještě jeden problém, když ten první šlápne na brzdu, pak si všichni za ním pocvakají.)

Nuže ony manévry. Vojín Z, coby schopný a spolehlivý voják, dostal při výjezdu rozkaz řídit dopravu na jedné křižovatce v centru města. Ujal se toho velmi svědomitě a řídil takovou žlutou dlouhou baterkou. Jenže to zjistila místní policie a rychle poslala své lidi, než tam vojáci ucpou celé město. Přiběhl policajt, že to přebírá a jal se řídit takovým pruhovaným dřevěným obuškem. Jenže vojín Z se své funkce nevzdal a řídil provoz dále. Na křižovatce zavládlo dvojpapežství. Policajt se konečně naštval a jednoduše vytlačil vojína Z pryč z křižovatky. Ten se ale vzchopil a vytlačil zase policajta. No a pak si provoz už nějak řešili řidiči sami a pečlivě objížděli střed křižovatky, kde se vojín Z pral s policajtem o funkci řídícího provozu.

Byl z toho strašnej průser. Policie od armády nekompromisně požadovala, aby ten voják, co fyzicky ohrožoval policistu a bránil mu ve výkonu funkce, byl příkladně potrestán. Ten se ovšem hájil tím, že jednal na vojenský rozkaz, který přece nemůže odvolat nějaký obecní ponocný. Všem bylo jasné, že vojín Z není tak blbej, jak ze sebe dělá, jenže co s tím? Tohle byla věc principu. Řečeno vojensky, když voják dostane rozkaz od jakkoli blbého lampasáka a zbytečně zahyne, tak se defakto hovno stalo. Voják je zadarmo, plodné matky dodají dalšího. (Konečně na to dostaly porodné.) Horší už by to bylo, kdyby ten voják si zachránil život a své stanoviště opustil. To by se celý vojenský svět sesypal. Proto je ho nutno zastřelit, aby se tím odstrašili ti další, co by rádi zůstali na živu! No a vojín Z své stanoviště neopustil. Kdo má právo odvolat daný rozkaz, když tam ten důstojník právě není? Tresty sice padaly bez velkého přemýšlení, ale tady bylo jasné, že vojín Z se okamžitě odvolá a může vyhrát. Tento problém zůstal mezi armádou a policií otevřený až do srpna, kdy náhle bylo město plné sovětských tanků a provoz neřídil nikdo. Pak přišly jiné starosti! (Bylo by zajímavé vědět, jak by rozhodl juristicky vystudovaný vojenský prokurátor? K tomu to ale nedošlo.)

***

Nevím kolikáté to bylo výročí bitvy u Sokolova, ale ten rok obzvláště slaveno. Mohlo mi být asi 14 let. Četl jsem ten popis v novinách a večer v rádi poslouchal rekonstrukci. No a ráno ve škole nám sdělili, že jdeme všichni do té haly v suterénu, protože naší školu navštíví soudruh generál Ludvík Svoboda. Tam už ležela na stole připravená halda jeho v té době vydané knihy "Z Buzuluku do Prahy".

Zatímco kapitána Otakara Jaroše* jsme měli coby pozlacenou sádrovou bystu na chodbě už vždycky, jméno Ludvík Svoboda jsme slyšeli až před krátkým časem. I Svoboda patřil k těm zavrženým. Když upadl v nemilost vystřídal ho na ministerstvu onen legendární Čepička, který chodil ke Gottwaldovi pro podpis s flaškou vodky v tašce. Svoboda si v tu dobu tak soukromě občas povzdechnul, že když on žádal o více peněz pro lepší podmínky a životní úroveň svých vojáků, tak je nedostal. Při tom stačila jedna flaška kořalky!

*("Mladý komunista" nadporučík Jaroš padl v bitvě u Sokolova coby hrdina. Jak, to se přesně neví, zato dnes dobře víme, že nikdy komunista nebyl. Posmrtně byl povýšen a vyznamenán řádem "hrdina Sovětského svazu". Právě tak ale nebyl v době té bitvy komunistou podplukovník Ludvík Svoboda. Ten vstoupil do KSČ až po únoru 48.)

Ludvík Svoboda měl jistě pohnutý život, hlavně spojený s armádou a dvěma válkami. Na růžích ustláno neměl nikdy, to se dokonce nezměnilo ani když se stal na sklonku života československým prezidentem. Snad tam měl aspoň pár hezkých dnů když jako takový sponzoroval hromadný výstup na Rysy. Byl to jeho oblíbený kout světa, kam před tím chodil coby důchodce se svou dcerou. (Moc pěkný výstup, náhodou jsem to kdysi vyšlapal taky, společně s oním vojínem Z.) Byl ministrem obrany 1945 - 1950 a byl to on, kdo v únoru nepoužil armádu proti komunistickém puči. Proč a jak, to já nemůžu posoudit, možná by to bylo ani nepomohlo a byl by to zase vojenský puč proti politickému vývoji. (Tady nutno soudit Beneše, ale o tom už jsem psal.) Myslím, že se mu osobně ten vítězný únor moc nelíbil, jenže nezakročil. Celou tu dobu od války až do smrti se zřejmě cítil nějak podřízen Kremlu. Byl vojákem a politická rozhodnutí přenechával jiným.

Generál - důchodce, Ludvík Svoboda vstoupil do školního sálu v generálské uniformě, vzpomínám, že nějak převládala červená barva. Svoboda se ujal vyprávění o bitvě u Sokolova. Dozvěděl jsem se to, co jsem znal už jeden den z rádia, prakticky přesně v té samé formě. Bylo to z té jeho knihy. Tenkrát jsem nemohl tušit, že to je sice přesně podle scénáře té doby, ale historicky velmi nepřesně. Česká a ukrajinská jednotka byla vlastně Rusy nechána ve štychu a stála s lehkými zbraněmi proti německým tankům. Splnili rozkaz a nepustili Němce přes řeku, nejspíše ale jen proto, že Němci se na tom druhém břehu podle plánu sami zastavili. Ludvík Svoboda mluvil klidným a prostým hlasem důchodce-vypravěče, žádný generál z něj nesálal. Působil sympatickým dojmem. Co mu vůbec nesedělo, byla role kvizového šoumástra,udělená ředitelem školy. Ten koupil ty knihy a Svoboda měl klást dotazy a knihy rozdávat. No a tak se ptal jestli ten voják měl hodit do náklaďáku s Němci granát nebo minu (myslím správně minu) a proti tanku granát a na skupinu Němců raději střelit samopalem...? Nejspíše bych to ještě dnes zodpověděl, ale nehlásil jsem se, protože mi připadalo nesportovní dělat znalce v tom, co včera bylo v rádiu. Takže jsme tu bitvu probrali coby sportovní disciplínu, to mohl klidně vést Emil Zátopek.

Svoboda si sám absolutně nehrál na nějakého hrdinu. Na otázku, jestli byl sám raněn, odpověděl, že to nemohl, byl vždycky v bezpečné vzdálenosti vzadu*.
*(Myslím že na Dukle padl jeden český generál, ale ne v boji, jeho auto kdesi najelo na minu.)

V roce 1950 byl Svoboda odvolán z funkce ministra obrany, dokonce i zatčen, ale na přímluvu z Kremlu z toho vyváznul. Gottwald na něj zcela zanevřel. Nějaký komunista popisoval, že byl u poslední vládní schůze, kde Gottwald jednoduše vůbec nebral Svobodu na vědomí. Jednou pak přiletěl do Prahy Chruščov a na Svobodu se ptal, že s ním chce mluvit. Rychle ho tedy hledali, dělal v tu dobu údajně účetního v nějaké vesnici.

Svoboda vyprávěl celkem věcně, jenom na české straně vojáci hrdinně padli, na německé hynuli agresoři po stovkách bez nějakých lidských vlastností. Nebylo v tom ale ono dříve běžné, Němec = vrah a fašista*. Svoboda byl voják a v Němcích viděl taky vojáky. Nějak dobře věděl, že vojákem se člověk nenarodí, do uniformy ho někdo navlékne, když dorostl. Jestli se mu to líbí, se nikdo neptá. Nikdo se mě neptal, kdy a kde se chci narodit? Narukoval jsem ve věku 18 let a nikdo se mě neptal, jestli chci sloužit v socialistické armádě, nebo raději v Bundeswehru? A kdyby? V tom věku jsem ještě tak moc toho nevěděl, ale o podmínkách a délce služby docela dost. Těžko si v těch letech ještě představit jednoho brance, který by raději volil tu armádu socialistickou. Uvědomělý kadet Biegler, nebo Dušan Jasánek už v tu dobu v mojí generaci žádný nebyl.

*(bylo mi 6 let když jsme s rodiči přijeli na dovolenou do vesnice Rynoltice v Sudetech. Najatý prázdný dům, možná po odsunutých Němcích. Mimochodem, tihle Němci Čechům zase neodpustili to odsunutí. Že Hitler udělal válku? Oni normálně pracovali a ničím se neprovinili. Jenom tím, že mluvili německy. Za svůj majetek byli pak v Německu odškodněni. Nutno si ovšem uvědomit, že "dům" o který přišli, to byly 2 místnosti, žádný sklep a půda, na dvoře suchá latrína a ruční pumpa. Za takový dům by dnes nikdo nedostal jízdní kolo. Tak jsme tam my o dovolené taky žili. Jako první to otec oběhl kolem a hlásil, "v těch dvou domech vedle bydlí Němci." Vyděsil jsem se, "ale vždyť nás zabijou." To pro mě znamenal výraz "Němec". Druhý den mě rodiče poslali k nim, že ten jeden je švec, ať nám zpraví 2 páry bot. (V tu dobu ševci boty spíše zpravovali, než šili a prodávali nové.) No a já k nim klidně šel a sám, protože jsem je zdálky viděl a zjistil, že vůbec nevypadají jako ti Němci v mateřídoušce, kteří byli o kus menší, než ti sovětští vojáci a vypadali jako vyděšené myši. Tohle byli zcela normální lidi. Já neuměl německy ani pípnout a tahle rodina česky jenom málo, jenže když přinesete ševcovi boty, tak mu toho moc vykládat nemusíte. Ten švec nám boty zpravil a vůbec mě nezabil. No a přešly roky a já byl sám vojákem a nebyla moje zásluha, že jsem do žádné války nemusel. A pak přešel zase nějaký čas a já v Německu jednoho dne seděl s jedním člověkem před penzí a on mi vykládal, že mu bylo 15 a s kamarády se bál, že ti starší vyhrajou válku a ovládnou celý svět ještě dříve než oni dorostou a na jejich generaci z té slávy nic nezbude. "Ale báli jsme se zbytečně, i my dostali uniformu a šli někam na východ, kde už té slávy ale moc nebylo. Jednoho z nás Rusové zajali, přivázali mu na záda minu a poslali ať utíká k nám nazpět. On utíkal a utíkal a my se chystali ho zastřelit, jenže ta bomba vybouchla a z něj nic nezbylo. No a pak nás Rusové rozprášili a já se vydal pěšky směrem na západ. Ve dne jsem spal v lese a v noci šel asi tak někam podle hvězd. Občas mi lidi dali najíst a neptali se kdo jsem. Že mají taky syna ve válce. (Patrně už po kapitulaci Německa.) Tak jsem šel mnoho nocí, až jsem došel domu. Vyhublý na kost, ale živý..." A jiný německý voják, typický hrdinný Prušák, mi vyprávěl, jak ještě týden před kapitulací byl jeden z nich pověšen, když už nechtěl střílet.)

Když Novotný, coby diktátor, konečně padnul, byl novým prezidentem zvolen Ludvík Svoboda. O tom příště...