Prezident Václav Havel - 27/?

24. března 2017 v 18:53 | gregor moldavit

Antonín Novotný - 9/10
Vojna není kojná! (aneb, kdo nekrade, okrádá rodinu.)

Česká země má mimořádně úrodnou půdu pro legendy, pověry a předpovědi. Konec roku 1967 se blížil a v kasárnách se roznesla zvěst, že vojna se má zkrátit na jeden rok. Vždyť všichni víme, že 2 roky je debilita. Oni to sice všichni skutečně věděli, ale ti mocní to tak chtěli, možná právě ty vyhozené miliardy z okna jim dávaly pocit vlastní moci a důležitosti. Spíše se to ale rozhodovalo v Kremlu, kde pro maršály byla československá armáda spotřební materiál na první tři dny války. Ono by to taky bylo znamenalo obrovské změny. Vždyť na nějakých 5 záklaďáků přišel jeden voják z povolání. To se každý druhý pošle do civilu? Nebo se zruší hodnost vojína a budou jenom důstojníci? Ono už tak nebylo co s nimi dělat. Tak třeba funkci staršího řidiče u naší baterie vykonával vojín základní služby, který bral 70 Kčs měsíčně. U sousední baterie byl přesně na té samé funkci major.

Ty zvěsti se asi objevovaly každý rok, no ale kdosi tvrdil, že Novotný o tom bude mluvit v novoročním projevu. Tu noc jsem byl ve službě jako dozorčí, seděl k zešílení promrzlý na chodbě a snažil se i přes tu zimu neusnout. Jeden kolega tam měl tranzistorák* a ten mi půjčil. No a přišla půlnoc, nadešel rok 1968 a já napjatě poslouchal. Blbej Tonda Novotný vyzdvihl naše úspěchy v budování socialismu, poukázal na význam říjnové revoluce a zakončil nějak tím, že musíme i nadále být bdělí a nepolevovat, neboť západní imperialisté ... bla bla bla. Zase jenom ty samé žvásty a sračky, jako všechny ty roky před tím. Dokonce tím samým šedým hlasem, jako vždy před tím, ačkoli tentokrát bylo tam nahoře ve vládě vše úplně jinak. My to nevěděli, ale on měl za sebou nezdařený pokus o vojenský puč k upevnění své moci. O tom příště.

*(Socialistická armáda může mít nadzvukové stíhačky, ale něco jako rádio na cimře, vysavač, nebo dokonce teplá voda u nás neexistovalo. Jednou týdně nás odvezli do nedaleké fabriky, kde jsme se mohli v teplé vodě osprchovat. I holit jsme se museli v ledové vodě a kdo neměl bony na tuzexové západní žiletky, ztratil mnoho krve při pokusech oholit se českými plíšky. Odtoky záchodů byly ucpané, hovna vytékala stěnou na gorodek, kde se po pár metrech vlévala do kanálu. Tak jsme sloužili socialistické vlasti. Měli jsem ale jednu černobílou televizi na učebně. Když se člověk zadíval na nějaký film, přišel většinou rozkaz, že za 10 minut máme stát na bráně ve vycházkové uniformě, abychom pochodovali do města vítat jednoho soudruha z partnerského města v SSSR. Pan starosta bude žvanit z balkonu, my mu máme tleskat. Vymetli s námi všechno.)

Ráno se mě ostatní ptali co jako ten Tonda, a já zahanbeně přiznal:
"Kluci ten Novotný, to je vůl jak lef! Zase jen prázdný blábol. Jenže my jsme blbci taky, když jsme od něj čekali nějaké změny v tomhle debilním režimu. Kdo přišel s tou kravinou, že on v projevu řekne jednu konkrétní větu? Tady se nikdy nic nezmění."
Jenže ten rok měl přinést takové změny, jaké si onoho 1. ledna 1968 neuměl v celých Čechách představit určitě nikdo! Snad ani soudruh Antonín Novotný.

Vojna mě zas tak strašně nezatěžovala, byl jsem zvyklý na ledacos, ale určitě se mi nezalíbila. Stála za hovno! Za ty dva roky jsem taky nepotkal nikoho, komu by se na té vojně bylo aspoň trochu líbilo. Kdo chce vědět více, ať si přečte od Škvoreckého "Tankový prapor". Tak nějak jsem to prožil taky, jenom jsme už neplnili FO. (Fučíkův Odznak, znalost sovětské literatury, tahle blbina už byla zrušena.) Jinak na vojně dále panovala temná 50. léta. V nich naši vyšší lampasáci rozumově zůstali.

K výcviku ovšem ještě přišlo všechno možné. Celý podzim jsme třeba museli každou neděli na pomoc zemědělcům, sbírat brambory a podobně. Něco jako náš volný čas se vůbec neuznávalo. Byli jsme otroky 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Bylo nám ale řečeno, že tyto odpracované hodiny dostaneme zaplacené. Lampasáci dokonce přiznali, že JZD peníze poslalo, ale my z nich nikdy neviděli ani halíř. Ještě když jsme za dva roky odcházeli z vojny, ptali jsme se na naše peníze a slyšeli zase znova jen tu samou větu:
"Soudruh kapitán Eibl ještě neměl čas to vyúčtovat."
Lampasákům vůbec nebylo trapné nám ty peníze ukrást. Tihle kapitáni a majoři byli v KSČ všichni a socialismus už trval 20 let. Kde bylo ono proroctví Lenina, že kriminalita a kradení je příznak společnosti kapitalistické? V socialismu kradení přestane. Tenhle soudruh Lenin to nemohl mít v hlavě v pořádku. Je zcela neuvěřitelné, že tento blázen dodnes platí coby Ježíš Kristus komunistického náboženství a pořád by někdo ještě chtěl dělat nějaký -ismus dle jeho pomatených představ.

S tím kradením to bylo skutečné šílenství. Kradli lampasáci, kradli kuchaři, kradli skladníci, řidiči kradli benzín, který prodávali místním ve městě, s námi nastoupili zloději, kteří nám kradli soukromé věci i vyfasované oblečení. Kradly se košile, boty, čistící potřeby a dokonce výbava pro naši vojenskou činnost, jedna četa kradla to chybějící druhé. Stát dával dost peněz na jídlo, ale k nám se toho dostalo jen málo. Prakticky celou vojnu jsem měl pocit hladu. V druhém ročníku jsme se dokonce 2x vzbouřili a přinesli to žrádlo ukázat veliteli útvaru. Ten byl zrovna někde na převychování, zastupoval ho major H. Ten se na tu kejdu podíval a přislíbil změnu. Neudělal nic. Vzbouřili jsme se znovu, táhli s talíři k jeho kanceláři. Vylezl, přiznal, že zatím neměl čas něco podniknout, ale tentokrát určitě... a neudělal zase nic. Koncem 1. roku jsem byl v poddůstojnické škole a jeden z výcviků byl uvařit guláš. Každý svůj v ešusu. Toho jsem se rád ujal, nechal si vše odvážit dle předpisů a pustil se do práce. S tím provianťákem jsme se neměli rádi a když pak nás měl hodnotit od každého ochutnal. Po tom mojem se mu prý zkřivila huba. Objektivně to tak mohlo být, to nepopírám, užíral jsem z toho už při vaření, ale já si náramně pochutnal a toho dne se do syta najedl. Hlavně jsem žasnul, kolik je to masa, když dostanu váhu podle předpisu. Stát dával myslím asi 14 korun na den a vojáka, což by při tak hromadném vaření bylo k najedení normálně stačilo. (Uhlí pod kotle bylo extra, pracovní síla kuchařů zdarma, byli to záklaďáci.) Jenže v tomhle státu nebylo proti kradení žádné odvolání. Konečně už slavný soudruh Kutuzov kdysi řekl, že každého provianťáka je potřeba za rok zastřelit.

Vojenská bundokošile (ten jeden cvoček na výložkách byl tenkrát svobodník)
V té době se mezi civilisty rozmohla móda nosit vojenské bundokošile. Měl ji na sobě kde kdo, ale nikde v žádném krámě se nedala koupit, fasovala se jen na vojně. Každý měl tedy koupenou od nějakého vojáka, tedy kradenou. Nikdo se nad tím nepozastavoval. (Když jsem přišel do civilu a pracoval na stavbách, tak to tam nebylo moc jiné. Rozkradlo se všechno. Existovali chataři, kteří dokonce s pýchou ukazovali, který kus chaty si kde ukradli. No a když jsem už byl na západě napsal mi jeden známý, že přijede a potřebuje pro svého starého opla karburátor, tlumiče, vejfuk ... zakončeno: "ukradni mi to někde na vrakovišti!")

Byli jsme dost odborný útvar a jednou mi dal velitel baterie, kapitán S, rozkaz, že mám večer (tedy v mém osobním volnu) naučit vojína K logaritmovat. Prý to stále nepochopil. Zvyklý na celý ten prolhaný svět jsem ráno hlásil, že rozkaz byl splněn. Netajil jsem se ovšem tím, že bude lepší to nekontrolovat. Vojín K je zcela slabomyslný a dokáže sotva počítat na prstech do deseti a těžko tedy pochopí logaritmy. K tomu jsem se ještě vyjádřil, že kdo ho poslal k našemu útvaru, nebude mít v mozku více. No tak ho dali na zimu na ošetřovnu, aby tam ráno zatápěl ve všech kamnech na tuhá paliva. (Jiná ani v těch kasárnách neexistovala.) To sice zvládnul, ale ukradnul tam dvě injekční stříkačky, sadu jehel, fáč, záplaty na rány a ještě všechno možné, takže si mohl otevřít vlastní lékařskou praxi. Když mu všechno prohledali a snesli to dohromady, tak se kdosi zeptal, co s tím chtěl dělat? Vojín K vysvětlil, že chtěl na jaře chytat zmije a odebírat jim stříkačkou jed. Ten pak prodávat, nebo sám k čemusi použít. No a ten vojín K měl takový deníček, kam si svou zjednodušenou češtinou zapisoval různé příhody a veršíky. Dva zlí vojáci (vojín Z a já) mu ho jednou ukradli a na jednu stránku namalovali veliký nemravný obrazec, s nápisem "PÝČA". Pak jsme to ještě okótovali a připsali další prasárny. Nato jsem mu notýsek zase poctivě vrátili. Co jsme mu taky ukradli a už nevrátili, byl kus koláče, který dostal v balíku z domova. Ten jsme sežrali. Pak jsme si ale přiznali, že jsme svině a občas mu třeba v jeho těžkém životě trochu pomohli.

Ono se vlastně už kradlo nějak mechanicky. Druhý rok byl vojín Z staršinou baterie a nový velitel, klasický major Terazky, mu jednou předhodil, že u brány se cosi přestavuje a leží tam role podehtovaného papíru. Tu je potřeba zužitkovat. Ať ji sebere a přinese do našeho skladu. Z. namítal, že nám nepatří a nikdy ji na nic nebudeme potřebovat. A co když pak někdo přijde, že jsme jim ji ukradli?
"Hm, no tak jim ji pak vrátíme," rozhodl Terazky.

U mě se nějakou dobu zdálo, že tu vojnu projdu celkem poklidně. Konečně jsem měl tu odbornou kvalifikaci právě u této baterie požadovanou, celou buzeraci k tomu jsem nějak lhostejně snášel. Možná to tak mohlo jít i dva roky, ale pak se vše změnilo, stal se ze mě průserář. Myslím, že to začalo jednoho rána, kdy jsem spal tak mdlobně, že jsem vůbec nevnímal budíček. Jak jsem zmínil, neměl jsem dobrý základ z dětství a na vojně jsme chronicky trpěli nedostatkem spánku. No a zrovna tam byl jeden kontrolor, takový praporčík fízl, který si mě zapsal. Nebral jsem to ani moc na vědomí, to přeci musí každý chápat, mám po službě, nemohl jsem se probrat. Ale následky byly velké. Ten šmírák to donesl na velitelství útvaru a tam si zavolali velitele naší baterie. U něj byl spáchán ten zločin, že jeden voják byl minutu po budíčku ještě v posteli. Tento vyděšen přislíbil nápravu. Byl jsem k němu předvolán a on z toho udělal tragedii. Můj poukaz, že nevyspalý člověk se jednoduše někdy neprobudí ani při hluku, neuznal. Trest, ještě nesmyslně vysoký, (aby ten dobytek ukázal, jak zjednává pořádek), byl pro mě vyslovenou urážkou a onen důstojník se stal navždy mým nepřítelem. Z vojáka se tím taky navždy stal trestanec. Od té doby ten chlap byl u mě hajzl, ta vojna byla jeho vojna a já propadl naprosté pasivitě. Pak už jsem měl tresty* furt. Nedokázal bych si dnes ale vzpomenout na jediný důvod, protože jsem je nechápal ani tenkrát a přijímal vše bez řečí zcela lhostejně a rozhodně neprojevoval lítost a nesliboval, že se polepším. Ten khaki-mozek mi pak za cosi udělil kázeňskou odměnu, pochvalu před nastoupenou jednotkou, čímž to dle své představy nějak vykompenzoval. Jenže u mě byl navždy odkecaný a jeho blábol mě nezajímal. Jak už jsem napsal - moje generace neviděla v komunistech své nepřátele, jenže oni si je z nás rychle udělali!

*(Občas jsem si pomyslel, že je lepší takový trest, než kázeňská odměna jistého vojína Šmatlavy, který se z lidské blbosti nechal zbytečně od nějakého diverzanta zastřelit, za což byl posmrtně povýšen o 2 stupně na desátníka. (vojín-svobodník-desátník-četař) Pokud mají tresty někoho napravit, pak u mě se minuly účinkem a fungovaly přesně obráceně. Dnes mám doma ještě v šuplíku rozsudek z Prahy za moji emigraci, asi 9 měsíců v 2. nápravní skupině. Zatím jsem si to neodseděl, ale pochybuji, že bych v opačném případě byl tímto způsobem napravený. Že by se v tom vězení stal ze svobodného člověka genetický otrok. Tyhle zrůdné tresty na vojně dělaly z dobrého vojáka špatného a ze špatného ještě horšího. Asi to tak bude všeobecně. Že by třeba skutečný zloděj vylezl z kriminálu jako poctivý člověk, tomu taky nevěřím. Jestli "nápravné zařízení" je ten správný název, o tom pochybuji.)

No a tak jsem se stal průserářem. Nebyl jsem v té situaci zdaleka sám, tresty jenom pršely a my nenáviděli rozhodně více vlastní důstojníky, než naše údajné nepřátele, jakési imaginární západní imperialisty. Náš staršina J, (funkce, ne hodnost) byl nějak dobře zapsán a měl odznak "Vzorný Voják". Ten jeden den najednou povídá, "v případě války musíme nejdřív postřílet naše lampasáky".

Přišel květen 1968. Já měl zrovna podmínku 14, kterou jsem právě prosral a dostal k tomu dalších 21. Ať prý tedy jdu ještě na vycházku a od zítřka si to začnu odpykávat. Vrátím se do kasáren a kdosi mi povídá, "ty seš tedy dítě štěstěny." Pak mi to vysvětlili. Prezidentem se stal generál Ludvík Svoboda a coby první vyhlásil amnestii. Ta se vztahovala i na vojenské tresty a pro mě na všechny mé zločiny a právě v den nástupu. (Lampasákům se to vůbec nelíbilo, ale utěšili se tím, že ta basa dlouho prázdná nezůstane.) Jistě jsem byl rád, že se to tak stalo, ale něco jako vděčnost vůči Svobodovi jsem nepocítil. Neuznával jsem svá provinění, tím tedy ani ty tresty a tím ani tu milost*. Svoboda byl pro mě nakonec taky jenom lampasák, ale o něm bude další díl.

*(Ironií osudu se mohla taková "milost" v mém životě po mnoha letech opakovat. V půlce 80. let komunisti už jasně viděli, že jsou hospodářsky v koncích a mohou vyhlásit státní bankrot. Našli si tedy jeden další zdroj peněz, prodávat milost emigrantům. Kdo zaplatil, výhradně v západních valutách, vlastní měnu komunisti neuznávali, mohl dostat prezidentskou milost a jezdit do Čech. Mnoho emigrantů to udělalo, většinou pro okolí s výmluvou na starou matku, apod. Já tohle počínání odsuzoval a kategoricky jsem odmítnul takového lumpa, jako Husáka, žádat o milost. Tím bych totiž přiznal, že můj rozsudek na 9 měsíců vězení považuji za spravedlivý. Až tam budu moci přijet bez nějakých podmínek, pak se tam podívám. Ono to přišlo poměrně brzy, už za pár let. Přejet Rozvadov pak byl šok, ta česká země vypadala jak vybombardovaná. Ale to už je jiné téma.)

Příště se už ale se soudruhem Novotným určitě rozloučíme a přijde další prezident...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 26. března 2017 v 11:13 | Reagovat

3.1.1960 jsem byl ráno nahnán do zvláštního vlaku z obsazeného nádraží v Brně. Vlak nás ( většinu ožralých maníků ) vezl různými přískoky a po vedlejších tratích do Zákup u České lípy. Tam jsme dorazili ve 23,30. Nádraží obstoupeno SNBáky a přistavené Tatry s otevřenými zadními čely kontrovaly tu truchlivou hru na bdělost a ostražitost při rukování "živlů". 5. techn. pluk v Zákupech byl jeden ze zbývajících sedmi, který byl zformován po zaniklých PTP, aby zdárně dokončil co předchůdci započali. 1. byl zrušen, 2. v Rajhradě, 3. ve Zdechovicích ( rozpouštěn), 4. v Krnově, 5. v Zákupech, 6. v Krupce - Bohosudově a 7. jako správní v Praze změněn na Vojenské stavby.
Pluk byl vybaven šrotem ( Tatry 128 a 111 kořistní kde byl na dveřích při bočním světle patrný zatřený hakenkrajc). Staré kopřiváky a půllitry ještě se cvočky ( což zavinilo dost nehod při sklouznutí z železného pedálu ). Zbraně, samopal vz. 24 na pistolové náboje dostali všichni řidiči a odsluhy strojů. Omlácené "břízy" až z mobilizace 1939, dostali "lopatáři". Jen nové lopaty byly na předpokládané úrovni. Po měsíci "základního výcviku" byly pracovní jednotky přiděleny na pracoviště, aby dostavěly muničáky, žel. vlečky, letiště, vylámaly skalní bunkry a další speciality. Každá jednotka dostala náklaďák ( i tři ) na dovoz lidí a lehčího materiálu.
Dostal jsem po dvou měsících z generálky T 128 a musím poctivě říci, že jsem s ní dost najezdil po celých Čechách i Moravě ( za 10měsíců asi 25000km ). Vojna mi dala řidičskou průpravu. Vozil jsem lidi, vodu, prádlo do prádelen, proviant z nákupních skladů, pekáren, mlékáren a jatek, také boty zimní výstroj a deky, ale i lehčí materiál na dokončovací práce, vše včas a bez nehody. Možná i proto jsem byl vybírán na delší cesty ( nikdy jsem nepil za volantem ) a nikoho nezramoval, což se o 1/3 řidičů říci nedalo. Samozřejmě, že po rozkoukání jsem  nezůstal ve zlodějně pozadu. T 128 byl vhodný stroj na drobnou zlodějnu. Pod sedadly byl (po vystlání ukradeným prostěradlem ) čistý prostor pro cokoliv prádlem počínaje a tyčkami salámu konče. Vše prohozeno z pod plachty do kabiny couvacím okénkem a pohotově uschováno pod sedadlem. Zřejmě jiní kradli víc, protože na mě žádné podezření neulpělo. Když jsem Tatru předával, vystěhoval jsem z různých schovávaček opasek, nové boty, čepici, rukavice, 15košil, prostěradlo, dvě deky, hromadu konzerv a buhví co ještě. Jenže mne odveleli s batohem po železnicí, tak jsem skoro vše rozdal těm, co šli do civilu a ledacos jim scházelo.

2 gregormoldavit gregormoldavit | 28. března 2017 v 19:46 | Reagovat

[1]: nar.soc.
Jedna z věcí, které si naše armáda nemohla dovolit, byly taky popelnice. Smetí se házelo na hromadu, pak lopatama naložilo na véesku a vyvezlo na smetiště. Často jsem byl velitel vozu a řidiči v tom pašovali jejich kradený benzin. Já z toho nic neměl a jejich zlodějna se mi vůbec nelíbila. Jenže jsem si tu mafii nemohl znepřátelit, žil jsem mezi nimi. Kdyby nás byl někdo chytil, byl bych ale první na prokurátora. Naštěstí se to nestalo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama