Prezident Václav Havel - 17/?

21. ledna 2017 v 18:26 | gregor moldavit
Antonín Zápotocký - 2

Po válce nás bylo dětí jako smetí a chudáci staří důchodci v ulici, když se nás tam potulovaly celé hordy a celý den bylo slyšet naše dětské řvaní. Zatímco holčičky byly hodné a hezky nás udávaly, my kluci jsme byli stále trestaní rošťáci. K nejvyššímu dobrodružství patřilo získat ilegálně sirky a ty škrtat, ač nám to dospělí přísně zakazovali. Občas někdo z nás pyšně prohlásil, že má jednu korunu, šel do krámu, kde byl buď vyhozen, nebo skutečně za tu korunu jednu krabičku dostal. (Po ujištění, že ho pro ni poslala maminka!) No a pak jsme si třeba i rozdělali na louce ohýnek a pilně přikládali vše hořlavé, co se dalo nalézt.
nová koruna

Jednoho dne však ti dospělí přinesli jiné peníze, naše známá koruna se stala neplatnou. Krabička sirek od té doby stála 20 haléřů. Za jednu korunu už byla polárka, eskymo stálo 50 haléřů, tatranka 1,50 Kčs, játrová paštika v konzervě 4 Kčs, 2 kg chleba (v Praze vyloženě špatného) 5,20 Kčs, vajíčko Béčko 1 korunu, (Áčko 1,10), táflička sojové čokolády 100g (více mouka než kakao) 3,50 Kčs, pravá čokoláda asi 10 korun, lístek do kina 2, 3 a ty vzadu 4 Kčs, (v tuhle dobu byla i odpolední představení za pouhou korunu), rohlík stál 35 haléřů, houska 55, táflička mejdlíčka 1 korunu, někdy jsem ale přišel vítězně z dvacetníkem a nechal si ulomit pětinu, lipo myslím 15 haléřů, šumák dvoudílný 25 haléřů, (chudáci prodavačky, které kvůli zakázce za 20 haléřů lezly po regálech), žvejkačka 1 korunu (ale až snad někdy v 1960, za mého dětství ji měli v hubě pouze ti, co měli příbuzné na západě. Bylo nám 5 let a už jsme bezvýhradně uznávali, že kdo má tetu v Americe je něco lepšího, než my!), nanuk stál 1,40 Kčs, raději jsme tedy brali levnější polárku, nebo půlkouli zmrzliny do oplatkového kornoutku, smetanová 1,0 Kčs, vodová 0,70 Kčs, atd... Komunistům nutno nechat, že tyto ceny se po dlouhá léta neměnily.

(V jedné české hospodě jsem před časem viděl eskymo, tak jsem si ho z té lednice vytáhl, snědl a nabídl 50 haléřů. Kapitalistická vykořisťovatelka však požadovala 10 korun. Vtip je ovšem v tom, že jako vojáci jsme měli 70 Kčs a coby začínající technik po maturitě 1000 Kčs hrubého, asi 800 na dlaň. Boty "pohory" (přišly o mnoho později) stály myslím 220 Kčs, svetr 300 kčs. V relaci je tedy pro mě, německého důchodce, dnes 10 Kč méně, než tenkrát ten padesátník. Ovšem pro mě, česká babička s důchodem 6000 korun to vidí jinak. Jenže moje babička v té době měla důchod 195 korun - měsíčně!)

Komunisti skutečně moc nezdražovali a když už zdražili pivo, tak se zase zlevnila letenka z Prahy do Moskvy, když se zdražilo máslo, zlevnily se lokomotivy. Ten skutečný problém byl, že v 50. letech se ve státních obchodech nedaly koupit kvalitní boty nebo oblečení. Drahé to snad ani nebylo, ale boty filcáky v zimě okamžitě prosákly a tepláky tedy taky moc teplé nebyly. Výběr potravin byl jen velmi malý a na všechno se stály nekonečné fronty. Jako děti jsme měly výrok "dlouhý, jako fronta na maso". Jinak jsme to považovaly za samozřejmé, nic jiného jsme v Praze v našem životě neznaly. Na vesnicích už na tom lidé byli pochopitelně lépe, ale i na malých městech. V zimě nejlépe ten, kdo zdědil oblečení po dědečkovi. Moje neuvědomělá babička stále prskala na mého uvědomělého otce, že to komunistické žrádlo je svinstvo a děti mu pochcípaj!

Pionýři, foto z internetu

Kolik stála cesta do Vídně? Nic, to bylo prakticky vyloučeno. Komunisti, vyděšení masovým útěkem obyvatelstva, hranice zavřeli. Jenže ono nešlo ani tak o to, že jim tam všichni zůstanou. Horší nebezpečí by znamenali ti, co se vrátí a začnou mluvit. Nedalo se totiž přehlédnout, že ten západ je mnohem uspěšnější. Komunisti by kapitalistovi odpustili, že vykořisťuje, ale ne že dobře platí a sice mnohem lépe, než oni. To muselo zůstat za každou cenu utajeno. Co tomu říkal lid?

George Orwell (jméno jsem poprvé slyšel až na západě) položil kolem roku 1948 otázku, "Moderní diktatury mají k dispozici masové sdělovací prostředky. Třeba je nyní možné vypěstovat člověka, který by si nepřál svobodu, jako je možné vypěstovat plemeno bezrohých krav".

Věřící komunisti té doby považovali za samozřejmé, že budoucnost jim dá za pravdu. To byl základní kámen jejich komunistického náboženství. Jenom je nutné ty jinak smýšlející vymlátit, nebo zastrašit. "Budoucnost ukáže, že..." Moji generaci, narozenou kolem vítězného února, už považovali za jistou kořist. Vždyť nás podchytili už v mateřské. To byl ovšem jejich největší omyl. Když jsme přišli do puberty a začali myslet vlastním rozumem, nebyl ani jediný z nás ten nový socialistický člověk. U mých rodičů se jim to ale povedlo. Bylo mi asi 8, když jsem řekl matce, že bych chtěl vidět moře. Odpověď: "No tak Československo moře nemá, tak ho nikdy vidět nemůžeš." Můj otec byl vzdělaný a měl velké znalosti dějin, památek, apod... ale byl to člověk beznadějně dvourozměrného myšlení. Ten začal vše chápat. Máme přece zdravotní ošetření zdarma, není nezaměstnanost, ke koupení není moc, ale nikdo nehladoví... Pojem svoboda mu nic neříká, moje rodiče nebyli ani za 1. republiky dále než někde na Slapech. (Tenkrát Svatojánské proudy.) Ostnatý drát na Šumavě je tedy nerušil, jich se to netýká a jejich děti by přeci nikdy neemigrovaly. (Omyl jako všechny jejich představy.) Jednou otec přišel z práce a vykládá: "Kolega říkal, že by chtěl vidět Alpy. Tak jsem se ho zeptal jestli byl v Krkonoších? Prý ne." A rozchechtal se nadšený vlastní vtipností a duchaplností. Z komunisty přímo čišelo pudové přesvědčení o vlastní duševní nadřazenosti. Takovýmto ovcím se to vládlo, těm bylo snadné zavřít hranice a zavést cenzuru. Dokonce když jsem po útěku na západ cestoval po světě, chápala to matka jako nějaký druh kriminality. Komunisti mi to nedovolili, ona mi to nedovolila. Co mám tedy co pohledávat někde v Turecku, nebo Iránu? Vždyť jsem mohl mít v ČSSR stálé místo a vše si přečíst od Hanzelky a Zikmunda. Kdo jsem já, abych si sám jezdil někde mimo své vlasti!? Komunistou se tedy člověk rodí, třeba v kapitalismu, vychovat se nedá, jako ze psa nevychováte kočku.

Onen týden roku 1953 v naší ulici lidé šuškali, že je měna, ale nic víc jsem neslyšel a nikde se nic nedělo. Všude vlály prapory a rádio i tisk se předháněly v jásotu nad naším šťastným životem. Snad až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že v Plzni dělníci dostali plat o dva dny dříve, který pak mohli akorát vyhodit. Ceny šly na pětinu a za 100 starých korun bylo 20 nových, čímž by se tedy nic neměnilo. Jenže tento kurz byl snad jenom na 300 korun, což tedy bylo 300 krabiček sirek. Dále už to bylo 1:50. Staří lidé přišli o životní úspory, firmy o své finanční rezervy. Dělníci v Plzni vtrhli do radnice odkud vyházely bysty i obrazy komunistických svatých jako Lenin, Stalin Gottwald, Zápotocký... Ukázalo se, že komunisti nemají národ pod kontrolou, jak se domnívali. Nepokoje se šířily i jinde. Třeba v Přerově se obyvatelé vzbouřili i kvůli zbouráni sochy Masaryka, který byl komunistům vždy trnem v oku. Leč tyto vzpoury byly neorganizované a vládě se je za pomoci policie a LM podařilo potlačit. Těžké tresty pak lid na dlouhé léta definitivně zastrašily.

Stát tím ovšem získal tolik peněz, že bylo možné zrušit "body", tedy lístky na různé nedostatkové zboží. To se dalo koupit i na tzv. "volném trhu" ale za mnohem více peněz. Tuto novou měnu pak už komunisti dokázali udržet stabilní až do roku 1968. Byla tu ovšem taková závada, které si lidi povětšinou (při zavřených hranicích) ani nevšimli. Reforma byla provedena bez souhlasu mezinárodního měnového fondu a Československo bylo z této organizace vykopnuto. Koruna je od té doby v cizině nesměnitelná a státu chybějí "devizi".

Po měnové reformě je jasné, že komunisti si lid nezískali. Kdyby udělali skutečné volby, nebyla by KSČ dostala ani tolik hlasů, kolik měla členů, kdyby otevřeli hranice, zůstala by tam vláda sama s důchodci. Ale měření sil ukázalo, že mají dost LM a policie, aby se svržení bát nemuseli. Jestliže se do této doby ještě "nějak věřilo", že ten režim se neudrží, nyní je situace už jasná. A národ se začíná přizpůsobovat.


Všechno je dle propagandy v nejlepším pořádku, lid je šťastný, miluje komunistickou stranu a nadšeně buduje. Vše špatné zavinili západní diverzanti, třídní nepřítel, nezodpovědní soudruzi, ... ale s nimi už si poradíme. Koncentráky jsou plné.

Jak se mohl cítit tenhle Zápotocký, který kdysi skutečně na cosi věřil a nyní vidí realitu? Tenhle bodrý strejda, který chtěl dát vládu dělnické třídě a růžové zítřky lidu a který má nyní před sebou skutečnost? Lid jásá na povel, ale nenávidí ho a on má ruce od krve tisíců nevinných. Je to mentálně jednoduchý člověk, ale ne vrah bez svědomí.

Zápotocký, vrchní pán totalitní diktatury a koncentráků, vlídně kývá lidu z tribuny a usmívá se, ale dobře mu není. Na rozdíl od Gottwalda, který všechny problémy utápěl v alkoholu, by Zápotocký rád vzal všechno nějak nazpět. Řekl lidu to, co jsem měl později slyšet od více komunistů: "Já to všechno myslel jenom dobře. Tohle, co jsem udělal, jsem udělat nechtěl." Nebo, "já nic, to všechno udělali ostaní."
Jeho pokusy o nějaké zmírnění komunistické totality jsou však odsouzeny ke ztroskotání. Teror nelze dělat jenom na půl. A v zádech mu sedí StB (stát ve státu) plus Antonín Novotný, který každé jeho zakolísání hlásí v Kremlu. Konečně Zápotocký v tichosti i nabízí demisi, ale to u komunistů, kteří se přeci nikdy nemýlí, nepřichází v úvahu. Uvnitř KSČ tedy Zápotocký odvolává své pokusy o zmírnění a kaje se z hříchů. Nakonec vlastně už spíše dosloužil Novotnému, který si tím ono místo pěkně pro sebe zajistil.

Ale příště ještě něco k Zápotockému, třeba o jeho literárních produktech...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 21. ledna 2017 v 21:12 | Reagovat

Nevlastní otec mojí ženy byl také komunista "dobrodinec". Vzal si ženu s děckem ( 5letým děvčátkem ) a to nechal ve výchově u svojí matky ( nevlastní babičky ). Staří měli předčasný důchod dědy ( ruského legionáře )s následky syfilidy, který musil na dráze z funkce oficiála do předčasného důchodu a v 56 zemřel. Teď ty dvě duše ( 60 + 14let) žily v Praze z jednoho vdovského důchodu a přídavky na děvče brala rodina její matky bytem v Kralupech. Bída s nouzí a občasnou výpomocí širší přízně byla jejich osudem. Když jsem se oženil a později i přijel na "otcovu" chatu do jedné české osady, hned jsme byli v sobě. Poškleboval jsem se jeho uvědomělým řečem ( byl tehdy náměstek koncernového ředitele vybraných chemiček v Pardubicích ). Když už nevěděl jaký argument předhodit tak vždy spustil "my to děláme pro Vás" tím nahrál na smeč, "my Ti na to serem" a bylo nejméně dva dny mlčení, než to vydýchal. Později jsme se handrkovali už jen my dva, ostatní švagři si nás už ani nevšímali. Když zase padlo "my to děláme pro Vás" replika byla, "tak se rozhlédni koho ta tvoje snaha vůbec zajímá". No jo to jste Vy, co není ze Svobodné Evropy nebo z Tuzexu to neuznáte. "Tak si alespoň připusť, že to je taky výsledek toho, co pro nás děláte". Jako důchodce brzy umřel ( asi měl také nějaké genové následky otcovy  syfilidy), ale zemřel jako soudruh s přesvědčením v nemocnici.

2 nar.soc. nar.soc. | 21. ledna 2017 v 21:27 | Reagovat

Ještě pár slov o Zápotockém.
Když jsem byl v lednu r. 1990 zvolen za předsedu odborové organizace ( protože jsem remcal veřejně na listopadové stávce) nebyl jsem ani členem ROH. Při převzetí kanceláře a odborářské knihovny, jsem třídil získané škváry na dary a topení. Jednu knihu jsem si přečetl pro bližší seznámení "dějiny odborů v ČSSR", byl to sice taky škvár, ale s naprostou otevřeností se tam popisovala funkce Zápotockého na Kladensku a zejména po založení KSČ, kdy se stal odborníkem na zakládání rudých odborů. Většina skopičin které tato sestava provedla byla s ideovým vedením a zastrašováním "našeho Tondy". Nebyl to žádný dobrosrdečný strýček, ale sekerník, kterému za I. republiky moc pšenice nekvetla. Teprve po r. 1945, jako koncentráčník se s Erbanem vrhli na protektorátní ústřednu "pracovní fronty". Tamní osazenstvo, sloužící do poslední chvíle Němcům, převzali s pomyslným karabáčem ( každého práskneme "národnímu soudu ) kdyby se nám postavil. Tak vznikla ÚRO
"Ústřední rada odborů" a v ní hrálo prim komunistické "revoluční odborové hnutí". Odbory jiných stran byly v ÚRO, ale v podstatě zašlapány do země. To vše se událo dávno před únorem 1948. To bylo v té knížce popsáno skoro po hodinách děje i se jmény "uvědomělých". Proto já žádné pochopení pro "Tondu" nemám, pro mne to byl a zůstává gauner bez svědomí a charakteru.

3 matka matka | 22. ledna 2017 v 1:05 | Reagovat

- ten president Zápotocký mi vzhledem někoho připomíná, jen nevím, koho.
- "my to děláme pro Vás" - jistě. V duchu hesla: "Kdo nekrade, okrádá rodinu", případně : "Ve jménu Páně..."
A když se domluví, tak se střílí.

4 gregormoldavit gregormoldavit | 22. ledna 2017 v 10:19 | Reagovat

[3]:[2]:
Ten pámbíček s tím má taky co společného. Dle komunistů oni dělali komunismus vědecký. (Jako by marxismus-leninismus byla věda. Vždyť to je snůška pitomostí.) Ve skutečnosti celý systém odvařili od katolické církve. "Tohle budeš věřit a tyhle rituály vykonávat!" Pámbíček je nadevše dobrotivý, ale když se nebudeš správně plazit po kolenou, uvrhne tě do plamenů pekelných. Kolikrát jsem tohle v dětství slyšel, "Máme režim rovnosti a bratrství, ale kdyby někdo... s tím bychom museli..." a koncentráky jsou plné.
Ono "děláme to pro vás". Představa, že lidi je nutno ke štěstí nutit. Zase ono církevní, "Kristus se pro naší spásu nechal ukřižovat a ty nejsi ochoten ani jít mu za to do kostela poděkovat. Ale jednou poznáš..." Následuje, jak ti mladí všechno mají a ničeho si neváží, oni si asi myslí, že na tom západě... řečeno právě od těch, co na rozdíl od nás mladých o západě věděli pouze to, co stálo v Rudém Právu, tedy nic.
Komunistům znamenitě pomohlo i ono lidské plebejství, které jsem zmínil:
"Já neměl kolo, lyže... a přesto jsem byl šťastný. Ty dnešní mladý už nevědej, co si vymyslet...
"Ty bys chtěl do světa? Ha, ha, na tebe tam zrovna čekaj. To by byl pěkný pořádek, aby si každý jezdil kam se mu zachce."
A konečně i závist: "Já nikde nebyl, je tedy v pořádku, že druhý nesmí."
K tomu přišla i představa, že kdo něco vidí jinak, stal se obětí západní propagandy. Právě z takových omezenců ale čišelo skálopevné přesvědčení, že ti mladí jsou na špatné cestě, ale jednou sami poznají, jednou pochopí... a to jsme zase u toho komunistického: "budoucnost ukáže, že my máme pravdu." "Jak to víte?" "Však uvidíš."
S takovými nevolníky se to dělala totalita. Když moje generace dorostla, bylo jasné, že vláda komunistů se nemůže na dlouho udržet. A dělat změny? To je asi jako reformovat katolickou církev. Jednoduše to nejde. Jak jsem napsal, teror nelze dělat na půl.

5 nar.soc. nar.soc. | 22. ledna 2017 v 10:44 | Reagovat

[4]:

Jsem ateista a klidně přiznám, že jsem se postaral aby byl v městské knihovně k dispozici katolický katechismus výsledek II. vatikánského koncilu ( 1964), redigovaný předchozím papežem Benediktem ( ??).
Myslím si, že redakce kněze Ratzingera o něčem přesvědčila ( že je to snůška dnes už nepoužitelných citátů ), aby odstoupil z funkce, což dosud žádný papež neučinil. Nástupcem je jihoamerický jezuita!, který s jasnými prvky sociálního přístupu k lidem, chce víru polidštit. Sám si oškliví pozlátko a bezduché hraní kněží na cosi co nikdy být nemohou.
Tyto příznaky, jsou nějakými snahami o reformaci a je otázka zda z přesvědčení (u Františka asi ano ) nebo z pragmatismu ( kdo by nás při stálém úbytku věřících, živil?? ).
Duševní teror, celá staletí základní postoj katolické církve, není dnes patrný!!!

6 gregormoldavit gregormoldavit | 22. ledna 2017 v 13:05 | Reagovat

[5]: nar.soc.
Ratzinger byl 2. papež v dějinách Vatikánu, který odstoupil. Slyšel jsem ho kdysi mluvit v německé televizi - strašný inkvizitor. Ale to byl i onen zdánlivě lidový Wojtyla. Už kdysi vysvětlil nějakému Pijusovi, že církev nesmí povolit pilulky. Pro mě to byl typ vraha. Takových mírných bylo taky už více, ale nakonec si nikdo z nich nedovolil sáhnout na ono strašlivé pekelné dogma katolické církve. Požadováno je věřit a ne pochybovat a zkoumat.Když kněz něco vykládá pak běda tomu, kdo by se odvážil zeptat: "Je to skutečně pravda?"

7 nar.soc. nar.soc. | 22. ledna 2017 v 14:40 | Reagovat

[6]:

V mém případě je to s katolicismem zřejmé. Nasměroval mne otec, který si se zdejším farářem notoval, jako vinohradník a vinař, jinak se štérovali vyrovnaně. Otec jednou řekl faráři, "nejlíp by bylo, všechny faráře a všechny komunisty do jednoho pytle a pustit s jarní velkou vodou". Prý komunisty, to chápu, ale proč faráře? Komunisti slibují z toho co nakradli, kdežto faráři z toho co nikdo nikdy ani neviděl". Osobně jsem v takové debatě nepokračoval. Poslal jsem na faru doporučený dopis s žádostí o výmaz z římsko-katolické víry, v niž jsem podle rodného listu byl pokřtěn a to hned v roce 1990, jak mile začala církev nárokovat na státu majetek a současně si ponechala placení kněží ze státních peněz. S takovými lumpárnami nechci mít ani formálně nic společného ( i když jsem kdysi stříkával faráři strojně vinici, při práci pro JZD - na potvoru místním komoušům ).

8 Petr Petr | 8. února 2017 v 23:07 | Reagovat

No vidíte a u nás jsou teď dva největší soukromí zemědělci a vinaři s místním farářem zase jedna ruka, protože on je před věřícími důchodci stále vychvaluje, a  oni od nich postupně stále natajno bez vědomí chytřejších příbuzných skupují po několika skleničkách restituovanou půdu za 5Kč za metr.

Přitom ve vedlejších vesnicích se dává běžne za metr 15Kč a průměr EU kde jsou v průměru už stejné dotace i podobná cena jídla je 50Kč za metr.

Teď k základnímu chlebu vyráběnému v kapitalistickém a moderně "ekologickém" Česku.
Jelikož retězce neumí moc plánovat, a regály musí být neustále plné, tak si dávají podmínku, že dodavatelé pečiva musí neprodané pečivo i odebírat zpět.
Jelikož nezkušení obchoďáci se soustředí jen na cenová vidírání, chybí v těch smlouvách zpětné brzdy ohledně regulace množství toho zpětného odběru.
A tak ten neustále rostl a rostl.

A nakonec se to množství stalo tak velké, že dnes je většina základního chleba v řetězcích vyráběna s příměsemi starého pečiva z minulého týdne, a ještě k tomu pekárny šetří i na energiích, že ten chleba méně pečou, ten nemá tu zvonivou kůrku a i s tím recyklovaným základem ze staroby už po zakoupení začíná za 3 dny viditelně plesnivět.

Plus jelikož je nekonečný výběr různých druhů chleba v různých řetězcích, a recyklace stále narůstá, tak ani u dražšího chleba pokud ho nemáte vyzkoušený a nenakupujete na stejném místě nevíte, jestli tam ten kapitalistický ekologicky šetřivý recyklát už letité plísně nepřidali taky.

Zato za komunismu nám nejlevnější chleba  vydržel v pořádku až týden, a pak ztvrdl a dal se králíkům či prasatům.

Nevím jestli jste si mohli či nemohli v Praze přivydělávat třeba melouchařením v opravách bytů a jejich vybavení.
Ale u nás na vesnici se bralo za samozřejmé minimálně v sedmdesátých a osumdesátých letech, že je osmihodinová pracovní doba, kdy se pracuje od 6 do 14 hodin pro stát, a pak si můžu až do večera pracovat a vydělávat jen sám na sebe a rodinu.

9 gregormoldavit gregormoldavit | 9. února 2017 v 11:43 | Reagovat

[8]: Petr
Chleba, to je celá věda. Ten pražský nám jednou přivezla příbuzná, když už jsem byl zvyklý na úplně jiný. Kousnul jsem do něj a vyplivnul to.
V Praze pak přišla nějaká výražka a chléb moskevský. Byla to změna, ale moskevský chutnal jak politý maggim.
Jan Werich si nechával přivážet chleba letadlem z Moravy. Tam existovala jedna soukromá pekárna, kterou zapomněli znárodnit.

Chléb kapitalistický pro mě nikdy neexistoval. Jednoduše je tu řada pekáren a já vím v jaké mám kvalitní a pro mě chutný koupit. Druhů je několik desítek. Rohlíky kupuji na české straně hranic, Němci je neumějí.
Uvažuji o tom upéci si ho jednou sám, podle všech návodů. Tedy nechat těsto dlouho kvasit, atd... Jenže to je hromada času a elektřiny a jestli se mi povede, to ví čert?

Když našinec tmavý chleba dlouho nemá, pak mu chybí. Třeba dceři jsem vozil do Itálie míchaný chléb německý. Vždy několik bochníků i pro její známé.

V Iránu jsme museli jíst několik týdnů jejich bílé placky a už jsme je nemohli vidět. Pak jsme přejeli hranice do Turecka a campovali na kraji malého městečka. Mě tam poslali pro chleba. Lidi mi ukázali jakýsi žebřík do podzemí, odkud vycházela libý vůně. Slezl jsem tam a přinesl pak vítězně velkou šišku tmavého chleba. Okamžitě mi ho rozervali v rukou a každý se tím cpal. Ať prý koukám mazat nazpět a přinesu ještě aspoň tři.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama