Září 2016

Prezident Václav Havel - 7/?

26. září 2016 v 20:59 | gregor moldavit

KSČ-2

Milena Jesenská

V koncentračním táboře Ravensbrück (ženský tábor, ne vyhlazovací, ale i tam se umíralo) se jednoho rána udála podivná věc! Jako obvykle stály vězeňkyně venku seřazené, to se jmenovalo apell.
Mrzly a nezřídka padla i bezdůvodně rána obuškem a tak den v koncentráku začínal. Mezi nimi stála i podivná Češka, jménem Milena Jesenská. Její koncentráčnické číslo bylo 4714, ale ostatní ženy jí nazývaly 4711. (Označení voňavé Kolínské vody) Byla pro ně určitým způsobem obdivuhodná a dodávala jim odvahy a optimizmu. Panovalo ono ustrašené ticho, ženy čekaly, kdy už ten apell skončí. Náhle se ozval zpěv. Tahle Milena Jesenská si prostě začala klidně a nahlas zpívat. Uniformované příslušnice SS, s obušky za pasem, se vyjevily, ale nakonec se nepohnuly a snad dokonce i tuhle ženu v duchu obdivovaly. Tu se ale zvedla vlna nevole a nadávek ze skupiny koncentráčnic. "Ty krávo, tak dlouho už seš v lágru a nevíš jak se chovat!" Na Milenu zaútočily její spoluvězeňkyně komunistky. Je ona svým chováním pobouřila.
Milena pak na to řekla: "Těm komunistkám se tady v koncentráku žije, vždyť jsou to rodilé trestankyně."

Skutečně se komunisté v nacistických lágrech začaly organizovat. Dokonce jsou známy případy, že za komunisty určené k smrti nastrkovali nic netušící jiné vězně a tak už v koncentráku plnili důležitý stranický úkol. I v ženském Ravensbrücku tomu bylo podobně. Milena byla zděšena chováním komunistek sloužících v lazaretu. "Ony se neptají na nemoc, nebo bolesti, ale na politické vyznání. Komunistky lečí, ostatní ženy nechají lhostejně umřít."

I soudruh Antonín Zápotocký, by jistě o tom mohl něco vyprávět. O jeho pobytu v koncentráků kolují různé legendy, asi se ale nic přesného nedochovalo. Je pouze známo, že to tam dotáhl na kápo. O něm jeho kapitola.

Milena často varovala, že po porážce nacistů vyjdou komunisti z války posíleni a zorganizováni a mohli by na sebe ztrhnout moc. V tom měla mít pravdu. Sama se ale konce války nedožila, v Ravensbrücku zemřela na nemoc.

Hitler a nacisti tak skutečně znamenitě dopomohli komunistům k jejich 40i letům vlády po válce. (Jakož komunisti svým pádem pak znamenitě dopomohli ke vzmachu církve svaté.) Jak jsem uvedl, za 1. republiky měla KSČ asi 10 %. Od roku 1948 pak 99,7 %, nebo něco kolem. Právě tak je tím vysvětlena jejich metoda vládnutí. Naučili se to od Hitlera a svoji surovost získali v jeho koncentrácích. Podle toho pak praktikovali svoji cestu k růžovým zítřkům, tedy své neomezené moci. Právem mohli poukázat i na to, že jejich vzor bolševici to nedělali jinak. Jestliže už Gottwald hulákal, že kapitalistům postaví šibenice, pak Rusko, možná spíše Stalin, a 2. světová válka vtiskla komunistické vládě v ČSR svoji pečeť. Taky to do značné míry vysvětluje, proč mnoho nadšených komunistických idealistů používalo i Gottwaldovu slovesnost - "po bolševicku zatočit" (= lidi jiného smýšlení umučit, zavraždit). Sami se třeba ničeho nedopustili a nakonec nikdy nedokázali ani pochopit, že i na jejich rukách je krev jejich krajanů. Pravě tak souhlasili se Stalinským vyvražďováním komunistů vzájemně mezi sebou. (S čímž by měli i příští komunisté počítat. Na dělení kořisti je potřeba méně lidí, než na její získání!)

V Dikobrazu asi roku 1968 byl na titulní stránce kreslený vtip. Jeden soudruh kouká přes hřbitovní zeď a říká směrem k řadě hrobů. "Soudruzi, co jsme si, to jsme si..." (V dalších letech se z tohoto "humoristického" časopisu stal už taky jenom nástroj normalizace.)

Za komunistů jsem často slýchal výroky: "Komunisti že dělali koncentráky? Naopak, oni v nich sami byli." Jenže ono to jedno vůbec není opak druhého.
Když se Hitler dere k vládě v Německu, říká se mezi lidem: "Hitler zažil 1. válku a byl sám 2x raněn. Není to snad záruka, že bude usilovat o mír?" A na to se věřilo.
Co se týče těchto principů však lidi bohužel dodnes nepochopili vůbec nic. Jak už jsem tu napsal, mezi největším humanistou a masovým vrahem se těžko rozlišuje.

O roce 1948 si můžeme povídat příště, to přijde na řadu prezident Beneš. Následuje upevnění moci komunistů a jejich pozvolný rozklad a pád. Staří fanatici vymírají, na jejich ideologii věří stále méně lidí, až nakonec už jenom blbci. Moje generace se staví proti, neprosíme se jich o jejich cenzuru a chceme svobodně cestovat. To u nich budí nevoli. Jako děti jsme pochodovaly v pionýrských krojích a volaly, "ať žije KSČ". Co si to nyní dovolujeme nejásat a klást požadavky. (Nový socialistický člověk přeci svobodu nepotřebuje.) My v komunistech neviděli naše nepřátele, ale oni si je z nás sami udělali.

"Pražské jaro" v roce 1968 přináší značnou míry svobody. Jenže tím taky svobodu tisku a to je s komunistickou vládou neslučitelné.
4. oddělení KSČ, mučení, vraždění, vedoucí soudruh Mamula, bylo rozpuštěno. ...
Ptám se mého komunistického otce, co o tom věděl? "NIC!" Ale vždyť z něj celých 20 let přímo čišela vševědomost. "Oni si ti mladí asi myslí, že na tom západě...s takovými si my už poradíme..." Náhle se nestačí divit, že ti mladí něco věděli, zatímco on nevěděl nic. Dokonce zjišťuje, že ti mladí věděli i o tom západě vždy mnohem víc, než on si domu nosil ze stranického školení. A co jeho "S takovými si poradíme"? Náhle jsou to ONI, kdo mučili a vraždili. Kde je to jeho "MY", které 20 let používal? Nevěděl? Můžu mu pouze říci: "Němcům jste to jejich "nevěděli" po válce neuznali."

Následuje ono "my to mysleli jenom dobře, ... já jsem tenkrát věřil..." ale každý člověk zodpovědný za to co napáchal. Co myslel a věřil může být jenom polehčující okolnost.

Píši to ne kvůli tomuto člověku, který už dávno zemřel, zhrzený a zatrpklý, ač byl 20 let skálopevně přesvědčen, že mu budoucnost dá za pravdu a že se dožije úcty svých dětí i kolegů v práci. Těch zmanipulovaných západní propagandou, kteří byli vždy názorově proti němu, ale jednou měli něco pochopit. Budoucnost dala za pravdu jim, úcty se nedočkal a nikdy si ji nezasloužil. Tady jde o mnoho lidí s podobným osudem, kteří často v té (nesprávné) cestě právě teprve začínají. Kde jsou kořeny této lidské katastrofy?

Dovoluji si tvrdit, že jsme zase u Masaryka. PRAVDA! Jak často vítězí, to nevím, ale jak vidět, občas se to stává. Kdyby lidi jako můj otec byli hledali pravdu, nemohli dělat 20 let vše chybně. Jenže oni za pravdu považovali svoji víru a skutečnou pravdu potírali. A v tom je jejich vina, kterou jim nikdo nesmyje.

(Když farář tak procítěně vypráví, jak Ježíš vzal placku chleba a nasytil s ní celé zástupy, zkuste se ho zeptat:
"A je to pravda?"
Co uslyšíte?
"My tomu věříme."
Jistě, on musí věřit, ale tak nezněla otázka. Skutečně se to stalo? Je možné aby kdokoli, i kdyby to byl sám nebeský pámbíček, nakrmil sto lidí jednou plackou?
Jenže církvi to funguje, ona mluví zase jenom k věřícím, tedy k těm, kteří chtějí věřit a ne vědět. Skutečnost se má člověk dozvědět po smrti tam, odkud se ještě nikdo nevrátil.)

Komunisti zase tenkrát běžně používali frázi, "ty to nevidíš správně třídně". Tím si pravda a lež měnily místo, ze lži se pravda stávala. Právě na tuhle jejich lež dojeli jak lidsky jednotliví uvědomělí soudruzi, tak všechny komunistické vlády tehdejší doby.

Dalo by se říci, že komunisti, přes celou jejich cenzuru a propagandu, to museli nakonec zabalit, protože tady pravda zvítězila. Snad z toho můžeme (aspoň tak opatrně) vyvodit poučení - ona Masarykova PRAVDA by měla stát u každého člověka v popředí, zvláště když hledá nějakou politickou cestu.

pokračování...

Prezident Václav Havel - 6/?

19. září 2016 v 21:37 | gregor moldavit


KSČ-1

Souzi a soušky!
Než se dostaneme k dalšímu buržoaznímu prezidentu, chtěl bych vám vyprávět dějiny KSČ. Opět z pohledu dítěte beroucího rozum v 50. letech. (To braní rozumu mojí generace se mělo stát pro komunisty tím největším problémem. Děti oni považovali za jistou kořist, děti se přeci dají vychovat. Mýlili se v tom jako ve všem. Děti se vychovat nedají - naštěstí!)
Členem této strany jsem nikdy nebyl! Nikdy jsem o to ani nežádal, ač mi jedna zapálená stalinistka vícekrát opakovala, že mi půjde za ručitele. (O tom možná někdy taky něco.) Samozřejmě jsem ale byl v jejím dorostu, pionýru a ČSM. Bílé košile, modré košile. Pionýři všech východních zemí, v západních to bylo dětem ušetřeno, nosili rudé šátky, jenom v DDR modré. To prý za trest, že udělali válku. Kdo tohle rozhodoval, toho mumii by měli ještě dnes vystavovat. Nejlépe někde v panoptiku, určitě měl aspoň dvě hlavy. Bylo požadováno, abychom ty šátky nosili stále, do školy i na ulici. Vzpomeňte na film "Cesta do pravěku", kde začíná vyprávět kluk s pionýrským šátkem. (Když dorostl taky zdrhnul na západ.) Jenže to nějak nefungovalo, kdo měl šátek na krku, stal se terčem výsměchu. (Těch ostatních, co byli pochopitelně v pionýru sami taky.) Takže jsme se začali za jejich nošení stydět a koncem 50. let už se nosily tak leda k uniformě na 1. Máje.

V páté obecné jsme byli s naším uvědomělým učitelem v Břevnově, v hostinci U Kaštanu. Byla tam taková výstavka slavné události. Tam bylo založeno KSČ. Tak nám to aspoň říkal onen náš pan učitel a ještě jedna paní, která tam dělala průvodkyni. Nazpět prý smíme opustit horní patro po tajných schodech. Takové úzké, příkré. Dnes si myslím, že byly nouzové pro případ požáru, ale ta paní nám to prezentovala jako nějakou útěkovou cestu pro komunisty, kdyby tam na ně přišla kapitalistická policie. Když jsme pak vyšli ven a šlapali k tramvaji, zastavil se pan učitel u takové malé skály, sebral z ní jeden kámen, který nám ukázal:
"Podívejte, tahle hornina se jmenuje opuka."
Dnes můžu potvrdit, že ten kámen se tak skutečně jmenuje. Všechno ostatní toho dne by ovšem potřebovalo silně poopravit. V onom hostinci byla založena strana sociálně demokratická, která se až za dlouhou dobu rozštěpila na jiné, podobně jako stejně zvaná strana v Rusku. Tedy na bolševiky a menševiky. Početní poměr v ČSR mi není známý, ti bolševici byli KSČ a došlo k tomu 1921 v Karlíně. (Karlínští kluci. Kdo by tenkrát tušil, co z nich ještě vyleze.)

Rok před tím, 1920, se tato krajní levice pokusila o českou VŘSR. (Jelikož to měli zcela nedomyšlené a zkrachovali, neměli jsme o tom v dějepisu nejmenší zmínku.) Byl to onen "boj o lidový dům", který je dodnes vykládán různými způsoby. Komunisti to nazývají "Masaryk nechal střílet do dělníků", jiní (určitě většina) zase chápou, že vláda musela vojensky zasáhnout proti násilné akci menšiny.

(Zatčení prozatímní, legální, vlády v Zimním paláci byla od Lenina čistá kriminalita. Jemu to ovšem vyšlo. Eseři ve Smolném paláci mluví tu noc o sprostotě bolševiků a dělají smrtelnou chybu - na protest odcházejí. Bolševici si pak odhlasují, co se jim hodí.)

Lidový dům byl pokus o svrhnutí buržoazní české vlády a nastolení vlády dělnické třídy. Byla vyhlášena generální stávka, která skutečně začala. Vláda nasadila policii, 14 dělníků bylo na různých místech zastřeleno. To celé byl více chaos, než nějaká revoluce a zneužít se k tomu nechala spíše nějaká Anna Proletářka (o které příště) než dělnická třída. Nutno si uvědomit, že v těch dobách se na nějaké převzetí vlády dělníky věřilo a KSČ na to později šikovně nastavila svoji vládu. I dnes, generaci po pádu komunistů, už zase běhá dost těch, kteří by si revoluci a vítězství dělnické třídy rádi zopakovali. Měli by si ale uvědomit, že nejsou většina a nemůžou mluvit za celý národ.

(Lenin už nestačil po VŘSR zabránit volbám. Bolševici dostali 25%, Eseři 50%, Lenin je nechal pozatýkat a povraždit. To byly taky v Rusku poslední volby na 70 let.)

Českým a německým komunistům se něco podobného nepodařilo, Leninova vysněná socialistická revoluce na celém světě nepřišla.

Pokud ovšem vycházíme z toho, že v onom Karlíně 1921 byla strana jenom přejmenována, její kořeny jsou starší, pak tedy datum onoho večera u piva v Břevnově bylo 7. dubna 1878. Jak nám v onom muzeu říkali, zakladatelé byli toliko 3 lidé, Bohumír Šmeral, onen legendární Ladislav Zápotocký-Budečský a třetí jméno si nepamatuji. Pak tam v té místnosti byly vystaveny prvomájové odznaky. (V těch prvních letech po 1948 byl každý rok jiný, až pak komunisti zůstali u takového, co vypadal jako rudá vlaječka. Jeden z těch předchozích byl i skleněný, náš komunistický otec nám každému přinesl jeden. Jenže když upadl tak se rozbil. Ve věku asi 3 roky jsem z toho byl hrozně nešťastný, že byl takový pěkný červený.) No a pak tam byla zakládací listina té strany. Co na ní bylo napsáno nevím, asi to neví nikdo. Byla to tak strašlivá mazanice, že se to číst vůbec nedalo. Kdyby se šlo přesunovat časem, pak bych se tam chtěl na závěr oné zakládací schůze objevit a říci těm třem:
"Tak jste tu dnes soudruzi založili stranu, která omotá českou zemi ostnatým drátem, zavede vyhlazovací koncentráky, vyžene do emigrace umělce, vědce, doktory, spisovatele..., hospodářsky celou zemi zničí, nechá vychcípat lesy, zamořit vzduch i vodu... Nakonec bude lidem svržena a rozpuštěna. A ty, Ladislave Budečský, se raduj ze syna Toníka. Jednoho dne se stane prezidentem ČSR. Výsledek bude: obere měnou lidi o jejich celoživotní úspory, nechá od sovětské NKVD zavraždit Masarykova syna Jana a bude přihlížet vyhlazování svých stranických spolubojovníků, právě tak jako českých letců z Anglie, bojovníků proti okupantům ČSR. Tvůj Toník bude takový bodrý lidový typ, právě tak jako masový vrah a nejvyšší vládce ve státu teroru a koncentráků." (O něm taky někdy příště.)
Patrně by mi nikdo z přítomných neuvěřil, že něco takového je v nejbujnější fantazii možné. Oni přeci právě založili stranu s přesně opačným cílem.

KSČ tady tedy stojí od roku 1921. Ta se má řídit podle druhé, či třetí internacionály. (O těch jsme ve škole vlastně vůbec nic neměli. Dělnické internacionály měly zastávat zájmy dělníků a zabránit válce. V tom naprosto selhaly. V době mé školní docházky nemohli komunisti rozhodně potřebovat nějakou mezinárodní instituci, která by zastávala zájmy dělníků, kterých oni byli zaměstnavatelé.) Jenže tento směr původních komunistů vydrží asi 9 let, než se ve straně prosadí radikální skupina Stalinských komunistů vedená Gottwaldem. "My se učíme od sovětských soudruhů, jak pro vás postavit šibenice..." Směr strany je tím jasný. Členové jiného názoru buď vystupují, nebo jsou povyházeni. (Což se má opakovat po roce 1948 i 1968.) I zakladatel Šmelar je odsunut a nakonec se od té strany i distancuje. Gottwald nazývá demokratické zřízení terorem a Masaryka pohůnkem fašistů. Jeho KSČ má v tu dobu kolem 10%. S původní sociální demokracií už nemá nic společného.

Základní poučení! Jméno strany a její stanovy neříkají absolutně nic o tom, jak se ta strana zachová po volebním vítězství. Její jednání je v rukou několika vedoucích činitelů, někdy taky pouze jedné osoby. Členové pak třeba můžou hlasovat, očekává se schvalovat, kdo se postaví na odpor, je vyhozen. (Což může být klidně zakladatel té strany a to má ještě štěstí, že neskončí na popravišti.)

(Nemusí se jednat pouze o stranu extrémní za totality. Do jaké zrůdnosti může diktatura jednoho člověka v demokracii dojít, předvedla názorně Merkel koncem roku 2015. Když jí se zachce, může si svůj národ vyměnit za nějakou asijskou islámskou hordu. Její šílenství stálo miliardy EUR, rozvrátilo EU, přineslo neřešitelné problémy a co se změnilo? Nic! Němci se na všechno zděšeně dívají, Merkel ve své většině nenávidí, ale svrhnout ji nedokázali!)

Když se strana dostane k moci, tak staré věřící plebejce začnou vytlačovat schopní, nebo taky jenom bezohlední, kariéristé. Kdyby Reinhard Heydrich byl v roce 1948 mladým Čechem, možná to v KSČ dotáhl na generálního tajemníka, jakož by se Lubomír Štrougal byl mohl stát vysokým funkcionářem NSDAP, kdyby se byl narodil coby Němec o něco dříve. To už jsou typy, které chtějí moc a ve jménu jakého -izmu ji hromadí, jim je srdečně buřt. Je to celkem osud každé strany, levice, či pravice, to nehraje velkou roli. Věřící plebejci rychle vyletí a na jejich místo si sedne oligarchie profesionálních vládců. Strana už má s tou původní společné jenom jméno. To by si měli uvědomit všichni prosťáčkové, členové i voliči, nějakých dnešních stran spasitelů lidstva.

Můj komunistický otec, komunista pravý poctivý, mi vykládal v 70. letech, jak oni všechno mysleli dobře, oni chtěli jenom aby... ale pak ve straně převládli soudruzi nepoctiví a ti převzali tu skutečnou moc. Mohl jsem mu jenom říci:
"Ano, tak to bylo, nepoctiví zvítězili a následek? Tím končí éra vašich procesů a vyhlazovacích koncentráků. Národ si může aspoň trochu oddychnout. Dokonce se smí i trochu říkat pravda. Vy jste uvědoměle lhali, mučili a vraždili, oni neuvědoměle kradli. Mně je tedy ten nepoctivý komunista milejší, je pro mě menší zlo!"

Panuje představa, že komunista za vlády komunistů se tam dal z vypočítavosti a měl z toho materiální výhody. Jistě tomu tak v mnoha případech i bylo, ale hned po válce skutečně existovalo dost věřících plebejců, kteří to dělali z idealismu. Můj otec jezdil v neděli na bezplatné brigády na vesnici. Celý den stáli a sekali srpem kořeny řepy. Nikde ani stolička, nikde záchody, ... jenom širé lány. Jezeďáci se bezpochyby na ty pitomé Pražáky dívali oknem z hospody a mohli se potrhat smíchy. Otec chodil na brigády, na různé jiné akce, večer na stranické školení, a jeho rodina byla chudá jak proletariát za průmyslové revoluce. Ještě pak doma ty pitomosti vykládal a matka po něm v prvních letech i papouškovala. V jeho představách jednou vše pochopíme a budeme si ho vážit. Toho se niky nedočkal a vděku nějakých dalších generací za jeho socialismus už vůbec ne. Naopak se všechno průběhem času mělo zhoršovat do horoucích pekel. Komunistický cvok vystoupil ze strany po roce 1968, v hlavě si to ale srovnat nikdy nedokázal. Kolikrát jsem tenkrát slyšel, "my jsme věřili, že ..." To ale není, juristicky viděno, nic jiného, než přiznání viny.

Jednoho večera, tak v druhé půlce 50. let, jsme seděli coby rodina u stolu v kuchyni a otec bodře započal svoji politickou desetiminutovku. Soudruh Chruščov prý dnes řekl imperialistům, že ... dále už přesně nevím. Nejmladší bratr byl ještě malý a uvědoměle přidal, že už soudruh Lenin taky cosi říkal. V tu chvíli v afektu vylítla nejstarší sestra, která už brala rozum, a zařvala na něj: "ty bolševiku!", načež mu vrazila tak strašnou facku, že sletěl ze židle. Otec zbledl a snad ho v tu chvíli napadlo, že jeho komunistické zrno nepadá na úrodnou půdu. Leč facku dostal malý bratr a ne on, v jeho hlavě se ještě na mnoho let nemělo rozsvítit.

pokračování o vítězné cestě rovnosti a bratrství zase příště...