Srpen 2016

Prezident Václav Havel - 5/?

30. srpna 2016 v 21:44 | gregor moldavit

Buržoazní prezidenti - povídání z pohledu Gottwaldova vnuka (tedy generace narozené kolem 1948)

Prezident osvoboditel


Masaryk nás svolává,
rozkazy nám vydává,
vstávejte vy čeští legionáři
zlá vojna vám nastává.

... tak dále a nakonec

Tomáš Garrigue Masaryk,
chodil s námi na žejdlík,
to si žádný z dnešních prezidentů
už nemůže dovolit.

Prozpěvovali jsem coby vojáci s kytarou na sajtně VéSky, když se někam jelo. Znali jsme text, jenže o tomto člověku jsme vlastně nevěděli nic. Psal se rok 1967, ale co do historických informací vládlo temno 50 let. Masaryk? Jakýsi buržoazní prezident, dokonce ani na průmce jsme o něm v dějepisu neměli skoro nic. Za rok na to, kdy se v ČSSR náhle Zeměkoule otočila na hlavu, se Masaryk vynořil z mlhy. Byli jsem při nějaké příležitosti s útvarem v Praze na výstavě v Juldě Fuldě. U jednoho stánku se tam prodávaly fotografie Masaryka, myslím jedna za korunu. Jeden z nás si ji koupil a pyšně ukazoval lidem, "podívejte, to byl nás táta". Lidi se chechtali, ale také vážně přikyvovali. Rok před tím bylo něco takového nemyslitelného, asi jako by ve Vatikánu někdo prodával fotky rohatého čerta. Vždyť to byl buržoazní prezident.

V tom malém městě, kde jsem ty 2 roky sloužil, bydlel nějaký můj nepřímý dědeček, se kterým jsem se tam občas večer setkal.
Dle toho, jak mluvil o komunistech, to byl jeden z těch, o kterých můj komunistický otec říkal, "takové bychom museli někam zavřít". Leč v tu dobu už byl můj otec se svým názorem velmi osamělý. Rok nato začali vstávat z hrobů ti od něj zavření, najednou se objevilo 4. oddělení KSČ se soudruhem Mamulou, které mělo na starosti mučírny a můj otec změnil tvorbu věty. Z onoho "my" se rychle stalo "oni". "To oni někoho mučili a zavírali, já nic!" Pochopitelně nic nevěděl, na nic si nevzpomínal, to co celou dobu říkal, nikdy neřekl.

Onen dědeček byl včelař a choval taky slepice. Takže když jsme jeli na manévry a vyhazovaly naše KD-čka - průjem způsobující konzervy poslední prasečí kvality, na každý den přesně ty samé - tak jsem je pro něj sesbíral. Tedy myslím jenom jednou. On je otevřel, dal slepicím a já se pak za 2 dny ptal, jak jim to chutnalo? Prý to ještě nezkusily, ale dokud to nesežerou, nic jiného nedostanou. Varoval jsem ho, že slepice nevydrží to, co voják socialistické armády, a když jim nedá nic jiného, tak mu pochcípají. Na rozdíl od vojáka-záklaďáka není slepice zadarmo, takže to bude lepší už nezkoušet.

(Na každé konzervě byla vyražena 2 písmena, jejichž význam nikdo neznal. Jakési mleté se dalo první den jíst, ale to bylo všechno. V té hned první se nalézal pochybný rajský protlak vyrobený patrně v nějaké socialistické chemičce a nesl písmena AP. Obsah dostal jméno "Ančo-Píčo" a konzerva se vyhazovala automaticky okamžitě. Takže první den na manévrech rozkládalo se po českých luzích a hájích poházené Ančo-Píčo. Po více letech jsem šel s jedním americkým agentem přes Alpy a jedli jsme konzervy americké armády. Tak např kuře s rýží. Nikoli obráceně, prvotřídního kuřete tam bylo více než té rýže. Když jsme v socialistické armádě měli rýži s kuřetem, tak na tunu slepené rýže připadalo jedno hladem chcíplé kuře. Uvědomil jsem si opět a zase, jak bylo dobře zradit socialistickou vlast a stát se přisluhovačem západních imperialistů. Na té vojně se mnou sloužil jeden takový potetovaný typ, před tím byl v kriminále. A ten nám při obědě jednou povídal: "Tak tohle by se byl nikdo neodvážil dát nám k žrádlu na Borech. Už by jim to tam lítalo tím okénkem zpátky")

A ten dědeček sloužil na vojně za 1. války. Legionář nebyl, bojoval v Alpách. Válku přežil nezraněný ale s podlomeným zdravím. Taky někdy v době Dubčeka zemřel i když nebyl příliš starý. Po válce pracoval coby učitel a měl následující vzpomínku:
Byl jsem s dětmi na výletě v přírodě. Tu náhle jede kolem takové honosné auto. Všichni jsme na něm mohlo oči nechat. Auto najednou zastaví a kdo z něj vystupuje? Pan Masaryk. Potřásl mi rukou, co tady prý děláme a pak si povídal s dětmi. Pan Masaryk byl velmi lidový typ. S každým se zastavil a rozprávěl. Prezident Beneš už byl jiný.

Tedy ono "chodil s námi na žejdlík" by odpovídalo. Prezident Novotný by si to byl asi skutečně dovolit nemohl, o něm ale někdy příště. Masaryk byl také známý pro rozhovory se spisovateli v Lánech. Tak tohle po něm Novotný zkusil, ale bylo to velmi nepřesvědčivé. Jednoduše na to rozumově neměl.

Ale jak je to s tím "...svolává..."? Tedy od začátku:

Skutečně pravda vítězí? Kde a jaká?

Do prezidentské standarty dal tento nápis T.G.Masaryk, veliký bojovník za právo a pravdu. (Ještě netušil, že výraz "pravdoláskař" se bude jednou v Čechách užívat jako nadávka.) Navázal tím na Jana Husa, jenže poněkud nepřesně. Tento myslím řekl, že "boží pravda vítězí". To je dogma a otázka víry, takže nemá cenu dále zkoumat. Hus se údajně nechal za pravdu upálit, což ovšem tak úplně pravda není. Hus napadl církev, když do Prahy přišli papežští preláti prodávat odpustky. Takové kšefty by si ani dnes nenechal Vatikán pokazit! Kvůli pravdě by se s ním byl asi nikdo nehádal. U věřícího je to s pravdou stejně vždycky velmi sporné. Pravda je u něj to, co mu dogma jeho víry předepisuje věřit. Skutečnou pravdu věřící nehledá.
(Co vlastně Hus chápal pod slovem "pravda", mi není vůbec jasné. Upalování kacířů považoval za správné i když dobře věděl, že jejich přiznání jsou vymučená a s pravdou nemají co dělat.)

A ta naše lidská pravda?
Masaryk se narodil v Hodoníně a chodil do školy v Brně. Jeho matka byla Moravanka a Tomáš k ní měl velmi silný vztah.
Masaryk se narodil v Hodoníně a chodil do německé školy v Brně. Jeho matka byla Němka a Thomas k ní měl velmi silný vztah.

Pravda patrně obojí, ono se to nakonec vůbec nevylučuje. Přesvědčený Čech/Moravan může být klidně Němec. Karel IV. byl něco takového, ale i národní buditel Josef Dobrovský, patronka českých žen M.D. Rettigová a já jsem konečně taky taková kříženina. Člověk může být klidně vlastencem v několika různých zemích.
(Nebyl český skladatel Smetana náhodou německý Friedrich, který se až v dospělém věku naučil česky a jméno si změnil na Bedřich?)

Masaryk se v každém případě rozhodl Čechem být a pro Čechy pracovat. Masaryk byl český vlastenec, ale na rozdíl od mnoha tehdejších i dnešních pseudovlastenců, kteří své zemi spíše škodí, on jí prospěl.
(Jeden příklad pomatených vlastenců: http://gregormoldavit.blog.cz/1207/den-pohranicni-straze Lidé to kupodivu stále čtou.
Znal jsem ale i cvoka, který chtěl bránit českou zem před užíváním anglické cizáčtiny a takových škůdců tam pobíhá více.)

To fascinující na Masarykovi - držel se přísně pravdy. Neprorokoval, že něčemu věří a něco zvítězí, ale on hledal a vyžadoval pravdu. Život si tím neulehčil. Češi jsou v odkazu Husa zvyklí pravdu ctít a milovat. Pravdu si přiznat, to už je ovšem něco zcela jiného.
Když se našel rukopis Zelenohorský, pročetl ho Josef Dobrovský a označil za padělek. Dokonce určil, kdo za tím stojí. Český národ se na něj s hněvem vrhnul, od nějakého Němce si nenechají hanit vyspělé české písemnictví.
Masaryk patřil do skupiny Jana Gebaura, který tento rukopis jednoznačně coby padělek dokázal. To se Čechům nelíbilo ani trochu a dobré slovo za to neslyšel.
Byl to zase Masaryk, kdo odsoudil závěr soudu s oním Hilznerem, který měl podřezat Anežku Hrůzovou. (Čtenář možná zná z knihy Černí baroni.) Češi tak dostali velmi vhodného vraha, a zavládla spokojenost. Masaryk poukázal na to, že jeho vina vůbec nebyla prokázána. Česká lůza mu za to rozbila okna. (Pachatel není dodnes jistý, patrně její bratr, který ji zabil kvůli dědictví.)

Do politiky šel Masaryk až ve věku 63 let, kdy už každý myslí spíše na důchod. Dokázal prakticky nemožné, vytvořit ČSR a dlouhou dobu ho přes velké problémy národnostní, politické i hospodářské udržet.

Proč komunisti prakticky vymazali Masaryka z českých dějin? Přepsali dějepis tak, že vývoj od pračlověka znamenal cestu ke konečnému, poslednímu systému lidstva, tedy komunismu. Masaryk nebyl komunista, ani se v tomto smyslu nějak nevyjádřil. Byl to buržoazní prezident, tedy špatný. Co pro ně muselo být zcela neodpustitelné, byl titul, který mu národ udělil - "prezident osvoboditel". Pod pojmem "svoboda" měli zcela jinou představu, tu přeci přinášejí oni. Pro dva osvoboditele nebylo v dějepisu místo.

pokračování ...

KSČM a širší souvislosti

24. srpna 2016 v 20:41 | gregor moldavit
Jako děti jsme měly takové přirovnání: "dlouhý jako fronta na maso". To nebyla provokace ani třídní neuvědomělost, to se tak samo vyvinulo a ne náhodou.

Communist Party of Bohemia and Moravia logo.svg
Souzi a soušky!
Je to několik dní, co jsem diskutoval na internetovém fóru KSČM s jedním členem této strany. Na rozdíl od jiných návštěvníku nepoužívá tento hned sprosté nadávky, takže občas něco prohodíme. Jak jsem se dočetl jinde, máme volit slušné lidi a tito jsou právě v této straně. Tento člověk je slušný. Až zvítězí jeho strana, nechá mě možná zastřelit, jistě při tom ale nepoužije neslušné výrazy.

No a tento uvědomělý soudruh tam právě cosi vysvětloval jednomu neuvědomělému přisluhovači kapitalistů:
"Moje 90 letá babička ti vzkazuje, že abys mohl kritizovat nedostatek stavebního materiálu a dostupný sortiment v té době je nutno si uvědomit, že se stavěly celá města jako Havířov, Karviná, Ostrava... . Stavěly se přehrady atd. Pokud chceš polemizovat o tom, že bylo něčeho málo, je nutno vidět věci v širších souvislostech a vycházet z okolností tehdejší doby."

Při tom se mi vybavilo moje dětství a mládí, kdy v obchodech nebylo nic, neboť nejprve bylo nutno vybudovat těžký průmysl a potom měl přijít na řadu spotřební. (Kdo neměl štědrou tetu na západě, kde bylo dávno všechno, neboť se tam patrně nebudovaly přehrady, ten měl smůlu. Třeba žvejkačku, která v ČSR přišla do krámů až v 2. polovině 50. let. Do té doby se s ní patrně zalepovaly díry v té přehradě.) Jízlivě jsem připsal:
"Když se staví Slapská přehrada, tak přeci nikdo nemůže v obchodě požadovat pytel cementu. Takový člověk by nechápal širší souvislosti."

Důvody pro nedostatek byly různé, když pomineme ten základní - vláda komunistů a jejich plánované hospodářství. V krámě nebyla výjimečná odpověď, "to nebylo naplánované v této pětiletce". Chceš znojemské okurky, nebo aspoň ocet na vlastní nakládání? Přijď za 5 let! Při troše štěstí...

Něco přímo řvalo do nebe. Tak např. továrna, která vyráběla roury do kamen, byla hodnocena podle váhy výrobků. Plán bylo nutno nejen splnit, ale překročit, jinak mohl mít ředitel velké problémy. Jelikož je mnohem snadnější vyrobit rouru rovnou, než zahnutou, přešla výroba pouze na roury rovné a jinde se to nevyrábělo. Socialistický občan si tedy mohl koupit 100 metrů rovné roury, ale koleno k nim už nesehnal.

Ještě když mě jednou, někdy asi 1977, navštívil můj komunistický otec (v tu dobu už z této víry vyléčený, žijící ovšem v iluzi, že o nic, to napáchali ostatní), řešil rok problém kontaktů na svého trabanta. Nakonec ale přijel bez náhradních, na světě nebyla mocnost, která by mu je sehnala.
"Výrobu náhradních dílů plánuje v RVHP jeden člověk. Ten má moskviče, tak můžeš jeho díly koupit od Šumavy po Vladivostok. Ale ne na trabanta. V Praze se rozkřikne, že v Drážďanech budou kontakty. Druhý den jede z Prahy 500 trabantů za tímto účelem do Drážďan. Než tam dojedou, skoupili už je ti místní. Jsou lidé, kterým stojí auto 2 roky odhlášené před domem, protože nemají kontakty v ceně pár korun"

Ale nejednalo se jenom o materiální nedostatky. Byl jsem úplně šokován, že moje rodiče nemají ani tušení o únosu z Entebbe, právě tak jako neznali jméno Idi Amin. Četli denně Rudé Právo, aniž by vůbec věděli, že tam je pouze výtažek zpráv pro socialistického člověka. Zbytek se u StB nazýval, "tím není potřeba znepokojovat dělnickou třídu". Informace o událostech, které otřásly světem, se do temnot jejich "normalizace" nedostaly.


Tedy při tom povídání na fóru KSČM se mi vybavila taková scénka, asi z roku 1970. S papírem popsaným různými stavebními potřeby jsem vstoupil do obchodního domu Rott v Praze. Na schodech do 1. patra tam seděl postarší muž a brečel jak malé dítě.
"Ježíšmarjá," štkal nešťastník, "sem přijít starej Rott, tak se z toho zblázní. Dyť voni tady vůbec nic nemaj."
(Patrně zrovna kolem nešla ona babička, aby mu vysvětlila, že musí chápat širší souvislosti.)
Já prošel celý ten obchoďák a na mé otázky "máte..." jsem poslouchal odpovědi "nemáme!"

(Mimochodem, dnes jsem byl tady v jednom místním baumarktu, kde mají prakticky všechno. Naštěstí tento stát nebuduje Havířov.)

U toho Rotta měli hřebíky krováky, míchačku na maltu a ještě tak ledacos, ale z toho co jsem chtěl já - just nic! Inu stavěly se přehrady...

Právě tak jsem slýchával v době normalizace, že jsme přátelský národ a naše země má mnoho památek. Proto také přijíždějí zahraniční turisti v hojném počtu. Nemůžeme se tedy divit, když u řezníka není maso, neboť turisti nám ho všechno snědli. Ony souvislosti jsou dokonce velmi široké.

Co kupodivu bylo všude a nikdy jsem neviděl frontu - banány. Právě ty banány, které dnes komunisti nastrkují, jako by se bylo jednalo pouze o ně. Emigranti, kteří riskovali život při ilegálním přechodu hranic, to dělali jenom pro banány. (znamená - zradili z mrzkých důvodů.)

Taky jsem si vzpomněl na to, jak jsem po dlouhé době přijel na jaře 1990 do ČSSR a žádal u řezníka řízky, šunku... u zelináře červenou papriku a slyšel od "kde bysme to vzali?", až po "to ste čéče nějakej blbej?".

No dobrá. Jenže ten soudruh z toho fóra mi jednou odepsal, že když budou demokraticky zvoleni, zavedou zase plánované hospodářství. Pak by ale měli taky poctivě přiznat:
"Odbouráme nezaměstnanost, všichni budou mít socialistické jistoty, budeme budovat přehrady... jenže z toho důvodu až půjdete do krámu koupit ... (každý si doplní dle svých vzpomínek, třeba cement, kontakty do trabanta, nebo kosu, olej, ocet, nebo vložky, nebo ... ach ano banány) pak je nutno vidět věci v širších souvislostech".

K tomu by si měli komunisti uvědomit, že plánované hospodářství znamená znárodnění. Když o tom se jenom roznese pověst, mají do měsíce všechny produktivní pracovní síly v cizině. Nikdo nebude čekat, až začnou omotávat hranice ostnatým drátem. Pak si třeba jejich voliči poslechnou tu větu, kterou já jsem v dětství slýchával tak často:

"Co jsme lidem slíbili, to jim taky dáme. My komunisti držíme slovo. Jo ale když to teď nejde..."

Prezident Václav Havel - 4/?

7. srpna 2016 v 20:47 | gregor moldavit

Emil Hácha

Bylo mi tak asi 17, když mě jeden kamarád ze svazarmu vyzval, abych s ním šel večer na nějaké náboženské školení. Jako jediný z nás byl věřící a praktikující katolík. Celkem jsem se mu do toho nemíchal, každý jsme nějaký. Patrně to bral tak, že kdyby ostatní věděli to co on, pak by taky věřili jako on. To samé si mysleli i starší komunisti, to je představa věřících a myslí si to možná i včelaři a sběratelé známek. Jenže to je hluboký omyl, tak to nefunguje. Každý člověk je trochu jiný i co se týče víry a záliby. No dobrá, tak jednou půjdu na takové školení. Sešlo se tam asi 20 lidí zhruba mého věku, ti tam ovšem chodili pravidelně a byli více či méně věřící. Ten farář, který to vyučoval, si v 50. letech odseděl nějaký čas v base, ("Jednoho Boha mít budeš!" platí pro komunisty i katolíky, proto se potírají) ale ta doba byla už pryč a mohl tedy dokonce pořádat takový večerní kurz. Trval asi hodinu, slyšel jsem, jak se ti kolem s ním modlí, k čemuž jsem se nepřipojil, pak jsem se dozvěděl co je to advent a pochopitelně co Kristus kdy začaroval a řekl. No a pak jsme šli s tím přítelem do hospody na pívo a on chtěl vědět, co tomu říkám?

Mohl jsem mu však jenom odpovědět, že u mě tohle jednoduše nefunguje. Co ten farář předvedl, to už jsem dávno zažil ve škole v 50. letech, tedy totální výplach mozku. Tady je tohle dogma, takhle my ho věříme a ty se můžeš/musíš připojit. Vlastní myšlenky a vědomosti jsou nežádoucí, pochybnosti trestné! Když tomu věří tolik lidí, musí to přeci být pravda. Kdo věří, jako by věděl. Tohle perfektně fungovalo u mého otce, který byl věřící komunista, chodil po večerech na stranická školení KSČ a pak doma ty blbiny papouškoval. Jelikož měl víru v genech a já ne, muselo později dojít ke generačnímu střetnutí. Tento konflikt byl pro onu dobu typický.

Mimochodem s tím katolíkem jsme zůstali v kontaktu ještě dlouhá léta i když já už žil na západě. On mi psal neohrožené dopisy, kde stále znovu barvitě líčil, jaké jsou komunisti svině! Věděl, že to StB čte, ale možná hledal mučednickou smrt. Tu mu nikdo nedopřál, asi takových bylo tenkrát více. Pochopitelně se taky rozhodli se ženou emigrovat, ale ona mu každý rok vysvětlila souvislosti, že letos ještě ne, vypadá to venku na déšť, raději až za rok, takže za 20 let z paneláku nevylezli. No a pak přišel rok 1989. Ze svých souvislostí si udělali se ženuškou vlastenectví, oni nezradili, a v prvních volbách utíkali volit KSČM. To ještě s omluvou, "ono přeci jenom, ... když to člověk tak vidí..." Pak byly jeho dopisy stále hrůznější, až z každého přímo řval mně tak dobře známý pocit nadřazenosti věřícího komunisty. Věty začínající, "ty si asi myslíš, že ..." a ze všeho ještě přímo bučela uvědomělost jeho ženušky. A jestli nezemřeli, nebo si to jeho ženuška nerozmyslela jinak, je zuřivým komunistou dodnes. Bude ale jistě jenom tak dlouho, než se komunisti dostanou k moci. Pak se od něj bezpochyby všichni dozví, že "takhle my jsme to nechtěli, my jsme to mysleli dobře, my jsme chtěli jenom aby..." jak jsem to v 70. letech slýchával od generace mých rodičů. V každém případě pro něj bude další vláda zase jenom špatná a tím jsme u našeho tématu. Jakou politiku a jaké politiky by ten český národ v té vládě chtěl? Vždyť jsou vždycky a všichni špatní.

Ale vraťme se k onomu večeru. Ten farář se tak trochu a velmi opatrně zmiňoval i o minulosti, kterou zažil a tam nějak přišlo jméno "Hácha". Řekl větu:
"Naše dějiny se k tomuto člověku zachovaly velmi nespravedlivě."
To mě zaujalo více, než jaký zázrak kde udělal Kristus a já zbystřil pozornost.
"Hácha tu funkci prezidenta nikdy nechtěl, byl starý a nemocný, ale obětoval se. U Hitlera mohl za Čechy jenom prosit a to věděl, že Hitler bude křičet a vyhrožovat. Jeho žádosti o možnost odstoupení nebyly přijaty... Češi zato nechali Háchu po válce zemřít ve vězení."

To jsem vůbec nevěděl, v dějepisu jsme měli jen že to byl kolaborant s nacisty, ale právě tuhle jednu větu. Výraz "dělnický prezident", jsme slyšeli každou chvíli, jméno Hácha, ale právě tak Masaryk a Beneš, jenom snad jednou informativně, byl to buržoázní politik, dělníci strádali a stávkovali... V době komunistů jsem určitě neviděl nějakou ulici "Masarykova", apd... Ti staří po něm ještě něco nazývali, třeba nádraží, ale napsáno tam jeho jméno už nebylo. Právě tak babička, když s námi šla kupovat nějaké ty kecky, říkala, "jdeme k Baťovi". (Ten kdyby v tu dobu mohl vidět to socialistické obuvnictví, tak ho z toho krámu vynesli na nosítkách.)

Ta starší generace o Háchovi taky nemluvila, ať už byla za komunistů na jakékoli straně. Jenom jsem krátce před tím slyšel jednoho baviče prozpěvovat nějakou lidovku z války:

Zahoďte lidičky,
nože a vidličky,
stejně už není co žrát.
Všechno nám sebrali,
Háchu nám nechali
a Protektorát.

Tedy taky žádná óda na něj.
Hácha a Reichsprotektor Reinhard Heydrich

V tu dobu moje dospívající generace začínala chápat, že ono je vlastně všechno úplně jinak, než máme věřit že je a se školními dějinami to bude asi podobné. V druhé půlce 60. let se moje podvedená, obelhaná generace staví na odpor. Pro mého komunistického otce trestuhodné. Ptát se na pravdu? Té by mohli zneužít nepřátelé našeho lidově demokratického zřízení. Náš problém ovšem byl, že jsme prolhanost té věřící staré generace odhalili, pravdu ale neznali. Většina z nás si pak dala v životě záležet, pravdu hledat. Ale potkáte taky dnešní sedmdesátileté, ze kterých stále ještě mluví školní dogma 50. let.

Toho Háchu jsem nezapomněl, ale nebyla možnost se informovat, napsáno nebylo nic a neznal jsem nikoho z generace mých rodičů, ke komu bych měl důvěru. Pustil jsem to jméno z hlavy, měly přijít jiné události. Poslední den roku 1967, byl jsem voják, se vykládala fáma, že vojna se má zkracovat na 1 rok. (Tenkrát byla 2 roky a možná se to věřilo každý rok.) Prý o tom bude mluvit Novotný v novoročním projevu. Tak jsme si o půlnoci pustili rádio. Novotný semlel pár běžných prázdných frází, jak jsme všichni v socialismu šťastni, poukázal na význam říjnové revoluce a zakončil přáním nového roku. Pochopil jsem, že jsem se nechal oblbnout pohádkou, že ono se nebude měnit nikdy nic, tenhle prolhaný podvodný režim bude asi věčný. Leč mělo se měnit docela dost. Už v lednu jsem uslyšel dvě jména, která jsem vůbec neznal. Alexander Dubček, převzal půlku moci Novotného, tedy 1. tajemník KSČ, a Oldřich Černík, předseda vlády. Nejprve tomu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale mělo přijít to, co vešlo do dějin jako "pražské jaro". Někam hodně nahoru ve vládě se dostal mladý komunista Zdeněk Mlynář, z jehož pozdější knihy "Mráz přichází z Kremlu" jsem v emigraci čerpal mnoho informací. Mimo jiné se Mlynář táže, kde se v roce 1968 vzalo to nadšení lidu? Zhruba:
"Kdyby KSČ byla kdykoli udělala skutečné volby, nebyla by dostala ani tolik hlasů, kolik měla členů. A nyní všichni jásají, volají politikům slávu, darují zlato do státní pokladny..."

Naše nadšení bylo v srpnu rozmačkáno pod pásy sovětských tanků. Přišla doba strašného temna, doba "normalizace", ze které se český národ nevzpamatoval dodnes. Ve své knize Mlynář popisuje všechny své kolegy, jejich vlastnosti a co se jak událo. O Háchovi nic až náhle na jednom místě. V srpnu 68 byla celá vláda ČSSR zajata a odvlečena do Moskvy. Tam dostali kruté ultimatum "podepsat!" Jinak může rudá armáda třeba střílet do shromážděných lidí a podobně. Pro dva z nich bylo podepsání samozřejmé, Svoboda a Husák. Až budu psát o nich, pak se na tohle místo vrátíme. Ale nyní přišlo v knize ono jméno:
"Řekl jsem Smrkovskému, ... že pro mě osobně je přínosem něco nečekaného: pochopil jsem Emila Háchu. Nikdo se nepohoršil, na Háchu jsme si tam asi vzpomněli všichni."

Byl to onen Černík, který jako první začal podpis prosazovat. Ostatní si to nechali vysvětlit a nakonec podepsali všichni, jenom ne František Kriegel.
Mimochodem, právě tenhle Černík se pak ještě pokusil změnit pány, vysloveně zradil reformní politiky a začal přisluhovat. Nebylo mu to nic platné, musel nakonec přiznat: "Prosral jsem si čest i pozici".

Pokud bylo spravedlivé zavřít Háchu po válce do vězení, pak v roce 1989 měli jít taky do vězení všichni ti, kdo v Moskvě pod nátlakem podepsali. Na prvním místě Gustav Husák.

Snad můžeme shrnout: Hácha na sebe vzal úlohu obětního beránka. Byl už starý a nemocný a nakonec nemohl dělat nic, než za svůj národ u nacistů prosit. Je známo, že v rádiu odsuzoval český odboj i exilovou vládu v Londýně, ale patrně to bylo něco za něco, aby pak vymohl určité úlevy. Mimo jiné to bylo v roce 1944, kdy už byl tak nemocný (arterioskleróza), že už ho bylo těžké činit za něco zodpovědným.

Nemyslím, že by se Háchovi měly dnes stavět sochy, ale český národ se k němu skutečně zachoval nevděčně a nespravedlivě a Hácha si bezpochyby zaslouží určitou rehabilitaci.

pokračování ...

Prezident Václav Havel - 3/?

2. srpna 2016 v 21:47 | gregor moldavit

O tom, jak pravda a láska zvítězily, díl 2/2. Z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi".
...Gilgameš věděl, že ona podivná bytost může být jenom Enkidu. Jenže to byl divoch ve stepích, více zvíře, než člověk. Jak nyní na to?

Svolal tedy radu, což byl jeho velekněz Kalchas a dále pár statistů, které tento ještě nestačil odstranit, nebo stačil podplatit. Kalchas byl slizký jako úhoř, záludný a bezohledný, nutno mu ovšem přiznat, že mu to po čertech myslelo. Byl to vlastně on, kdo v Uruku vládl a rozhodoval, Gilgameš se většinou nechal přesvědčit. Dobře totiž věděl, že Kalchas za pomoci svých kněží i bohů by mu mohl být nebezpečný, ale právě tak mu je užitečný, když se spolu nějak shodnou. Kalchas hlavně zvěstoval vůli bohů, kteří se ovšem zdáli být v jeho službách. Vždycky požadovali od lidí to, co jemu se právě hodilo.

Jako první v radě promluvil vrchní generál, rovnou s vědomím, že bude přehlasován. Navrhnul poslat na Enkiduha armádu. Stalo se jak očekával, ale Kalchas ho pochválil za snahu, s poukazem na bohy, kteří si to nepřejí a dobrotu Gilgameše. Generál byl celý šťastný, že ho tak rychle odmítli, protože dobře věděl, že jeho armáda nestojí za nic a on, coby vrchní velitel, není výjimka. Vláda města Uruku to věděla taky, ale nedělala s tím nic podle jakéhosi pravidla:
"Von je blbej, ale jednou tam je, tak proč to měnit? Dáme tam jiného a ten bude blbej taky, třeba eště víc."
Každý si totiž uvědomoval, že kdyby se začali z nejvyšších míst vyhazovat blbci, mohlo by dojít na leckoho z nich. Takže se vládlo na principu - ruka ruku meje.
Pokud to někomu ze čtenářů nápadně připomíná dnešní dobu, není s tím názorem určitě sám.

Všichni věděli, že to stejně rozhodne Kalchas a ten symbolicky vyzval k rozhodnutí Gilgameše.
Tento povstal a slavnostně pronesl:
"Já věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí."

Pak už méně slavnostně zabručel:
"Jenže co s tím budeme dělat v praxi? Kalchas!!! Navrhni něco!"

Tento jinak pohotový politik se ale nad tím výrokem vyděsil, co s tím byla oprávněná otázka, on to taky nevěděl, takže se jal koktat.
"Tedy, eh, pravdu hlásáme my kněží. Občas se ale jaksi stává, že eh..."
"Že vám tu vaší pravdu nikdo nevěří, že jo? A já se nedivím." Zaburácel Gilgameš.
Kalchas to rychle zamluvil.
"Ale co se týče lásky, máme tu jednu schopnou spolupracovnici. Děvka Šamchatka! Její výkony jsou úžasné.

Gilganeš chvíli zauvažoval a pak přikývl. Nebudeme zbytečně zatěžovat státní kasu, místo armády pošleme na Enkiduha tajného agenta, děvku Šamchatku. Snad to takhle přijde levněji.
"Kalchas! Ať se u mě obratem hlásí."

"Je to nejstarší řemeslo lidstva," můžeme vždy znovu slyšet. Jako mnoho podobných, běžně opakovaných a nepochybných frází, je i tahle úplně chybná.
Argument:
"Vždyť to říkají všichni," ještě neznamená, že by to musela být pravda. Byla doba, kdy všichni, až na pár bláznů, říkali, že Země je placatá. Všichni říkají to, co říkají všichni. Občas má pravdu ten, kdo neříká to, co všichni.
Výrobce zbraní, zaříkávač hromů (předchůdce dnešního papeže) rybář nebo lovec byli tisíce let před tím. Láska z lásky a láska za peníze se ještě dnes občas těžko rozlišuje. Ono je nějak vždycky něco za něco.

Jak to bylo s tou Šamchatkou? Inu, ta byla jistě moc dobrá děvka, když dostala od krále státní zakázku. V tu dobu se odehrály slavné bitvy, které zvířily prach jenž dávno se byl usadil. Někdo zvítězil a někdo prohrál, my už dnes nevíme kdo. Z těch bitev nezůstalo ani tolik, jako ze skromných výrobků hrnčířů a zedníků. Však bohatýrský epos o Šamchatky vaginálním výkonu vešel do dějin a přežil říši sumerskou. Važme si řemesel, jejichž produkty přežívají nesmrtelné krále i tisícileté říše.

Kterak se to odehrálo?
Gilgameš jí to ještě vysvětlil, co že má jako dělat, až potká Enkidua, ale to věděla sama taky. Mistrem řemesla tu byla konečně ona.
"Pořád ty samé návody od amatérů," pomyslela si Šamchatka.
"Jsem kurva já, nebo král?" Však Gilgamešovi nadšeně kývala:

Ano prosím, vašnosto ovšemže zajisté.
Bylo-li by libo-li vám snad ukázku?
Jednou zapíchat na určeném místě,
to máme účet za čísla a trenýrky čisté,
vše jak na provázku, vyřídím zakázku,
k plné spokojenosti, spolehlivě a jistě.

Však Gilgameš pokračoval neúprosně ve školení.

Až divocha spatříš, tak všeho nech,
cudně mu navrhni, že bys ho chtěla,
odhal prsa i lůno, stáhni ho v mech,
dělej tak, jak žena s mužem dělá,
k vášni ho ztrhni, však vezmi mu dech.

Pak obcujte vydatně, u huby pěnu,
do sebe vtáhni ho jak vodní vír,
přitom zvířata lesní odcizí se jemu,
v lesích a pastvinách zavládne mír.

Šamchatka plála třídním uvědoměním.

Chci zdarma život za mír dát,
drobné nebudu vracet,
prsa jsou za tři padesát
mé lůno za pět dvacet.

Já nechci kazit náladu,
meč překováme v rádlo,
však garantujte náhradu,
když rozerve mi prádlo.

Prsa svá odhalím,
lásky nápoj namíchám,
dech jeho zpomalím,
vše poctivě odpíchám.

Jen snad malý dodatek,
v mechu, či bazénu
chci diety a příplatek,
to je práce v terénu.

Já vše ráda udělám
pro krále a klenoty,
na muže zadělám,
laň překoná temnoty,
však zaplaťte můj elán,
i daň z přidané hodnoty.

Gilgameš si pomyslel cosi o děvce prohnané, ale nakonec rád souhlasil. Kdyby si byla řekla méně, byl by ji možná odmítl coby nezkušenou začátečnici. Co by to bylo za kurvu, aby nevyrazila ze situace maximum? Dal jí ještě poslední příkaz.

V tom jsme si tu za jedno
řemeslo má zlaté dno,
ty budeš skutečně klasa,
ať ti tedy zvoní kasa.

Teď ukaž co dovedeš,
máš dostat plat za lásku,
až nám ho sem přivedeš
jak ovci na provázku!

Nato předal Šamchatku lovci, jenž ji měl odvésti za město na pastviny. V temnotě večera opustily dvě nenápadné postavy město Uruk. Šamchatka neznala strach ze tmy jako se tmy nebojí kočka. Nebála se ani pustin kolem města ani divé zvěře. V její branži je zapotřebí mít aspoň tolik odvahy, kterou má král, když vede vojsko do boje. Jenže král je v takové situaci jednou za čas, děvka prakticky každou noc. Proč tedy dodnes obdivujeme odvahu a statečnost vojevůdců?

Lovec dovedl Šamchatku k napajedlům. Tam ji uložil do trávy pohybem, kterým my dnes klademe do pastičky na myši kus špeku, a rychle se vzdálil. Šamchatka osaměla pod klenbou hvězd mezi dravou zvěří, odkázaná sama na sebe.

Nadešla noc, v níž noční zvířata a děvky loví. Tu přišla divá zvěř i Enkidu k napajedlům. Šamchatka neměla oči sovy, ale instinktivně poznala kdy je třeba jednat. Když před ní v měsíčním svitu vyvstal stín mohutné postavy, tu svá prsa i lůno odhalila. Enkidu byl sice absolutně nezkušený, ale nějak mu nakonec došlo, že s tím by se mělo něco dělat.

Divoký Enkidu,
v horách byl zrozen,
podlehl přeludu,
i jemu byl vrozen.

On ulehl na ni
a vydal vzdech,
tak měla ho v dlani
a vzala mu dech.

Snad pod vyšší mocí
se ty věci pak dály,
šest dní a sedm nocí
bez ustání obcovali.

Všechno se dozvíme,
jak dávali, tak brali,
ač dodnes nevíme,
kde tu sílu vzali.

Šamch pevná jak skála
ta ku slovu stála,
všechno mu dala,
jen dech mu vzala.

Když se byl nasytil
vyšel na světlo denní,
však ten koho bývalo,
toho již více není.

Pak nazpět se vraceli,
tu laně člověka se bály,
a když přišly gazely
před ním na útěk se daly.


Co se událo? Enkidu se pokusil vrátit ke stádům, se kterými předtím žil, ale zvířata před ním utíkala. Prodělal plánované přeškolení, Šamchatka mu přidala na hodnotě. Enkidu nebyl již zvířetem, stal se člověkem.

Tento záznam v klínovém písmu prastarého eposu je mimořádně zajímavý. Podle Bedřicha Engelse to byla práce, která polidštila opici. Dle tohoto eposu to byla jiná (mezi námi, podstatně příjemnější) činnost. Pravda bude asi někde uprostřed, pro Šamchatku to konečně práce byla. Prostě tu hominizaci někdo odpracoval za něj, on se jenom tak nějak aktivně vezl.
Marx a Engels mají ovšem také pravdu. Práce je v lidské společnosti nutná, ale jenom pro toho, kdo ji nedokáže naložit na hřbet těm druhým.

Šamchatka pak dále plnila stranický a vládní úkol. Vzhledem k hodnotě její práce nejprve zaplatila daň z přidané hodnoty do státní kasy. Potom si ji nechala obratem vyplatit nazpět i s výlohami a dietami. Ze mzdy zaplatila daně, poté co z nich nejprve odepsala dva čtvereční metry zválené trávy, cestovní výlohy, výdaje na reprezentaci a pracovní oděv. Při práci ona sice žádný nenosila, ale vzhledem k vysokému postavení měla povolený roční paušál i bez vyúčtování. Takže vlastně nakonec nezaplatila nic a státní kasu plnili dále ti, co vlastnili toliko bederní pás, z daní neodepsatelný. Tento děvkou Šamchatkou založený dvoutřídní daňový model se stal předlohou pro všechny pozdější státní a vládní činitele a používá se v prakticky nezměněné formě dodnes. Tím je také vysvětleno, proč tak často slyšíme na adresu vlády výroky, že to jsou všechno samé kurvy. To je ovšem omyl, ve vládě sedí nezřídka i pracovníci, kteří mají také jiné funkce. Kdo četl pozorně tuto kapitolu, ten už to snad nesplete.

Dalšího dne Šmachatka umyla a oblékla Enkidua, dala mu pojísti chleba a napíti piva, konečná to fáze hominizace.

Pij Enkidu pivo,
to patří k žití
a chleba jez,
to lidské je bytí.
Chléb znamená božství,
pivo znak je království.

Pak ho vzala za ruku
a odvedla do Uruku.
Enkidu nově zrozeného
do Uruku hrazeného.

Chléb Enkidu jedl,
když zas nabral dech
s ní ke stolu usedl,
tam ve města zdech.

On pivo pil pěnivé
než ulehl k spánku,
sny pak snil děsivé,
sedm vypil džbánků.

Ještě více se vypráví
o dění v tom místě.
Něco budou pověsti,
něco my víme jistě,
o tom si však povíme
až zase někdy příště.

Kniha jde pak dále, my se ale vrátíme zase do ČR ...