Červenec 2016

Prezident Václav Havel - 2/?

31. července 2016 v 12:23 | gregor moldavit

O tom, jak pravda a láska zvítězily, díl 1.

Tohle vyprávění má být o československých prezidentech, aspoň z toho úhlu, ze kterého jsem je já vídával v průběhu mého života, nebo o nich slýchal od těch starých. K tomu se ještě dostaneme, času máme dost.

Po dopsání předchozího dílu jsem si najednou uvědomil, že ono s tou láskou, která zvítězila, tady kdysi cosi podobného už bylo. Takže dnes odbočím a budu vám vyprávět o lásce. Sice lásce profesionální, ale ona je to určitým způsobem láska taky. Začněme v dávnověku, v dobách skutečně nejstarších. Je tomu asi 5 000 let...

Stalo se, že přišla bouře tak strašná, že i bohové seděli na okrajích mraků a třásli se strachy. 6 dní a 7 nocí bez přestání pršelo a strašlivá potopa zaplavila celou zem. Vše živé zahynulo, ale přeci jenom ne úplně vše. Žil tehdy muž jménem Utanapištim, který včas postavil sobě archu, schopnou pobrat i něco zvířectva a přestát takovou potopu. Když vody opadly, vystoupil Utanapištim z archy a přinesl bohům zápalnou oběť. Tito seběhli se ze všech stran a s rozkoší čuchali tu libou vůni. Nato vyvedl zvířectvo z lodě a to znovu osídlilo zemi.
Ilustrace Jana Holečková

I lidé se začali zase množit a náš příběh nyní začíná u páté generace po této potopě světa. Ještě musíte vědět, že Utanapištim a jeho žena, dostali za tento historický čin, jako jediní z lidí všech dob, od bohů nesmrtelnost. Tak vyprávějí nám to hliněné destičky s klínovým písmem, nalezené v troskách měst, která byla už prastará, když se v Evropě rodily první počátky civilizace. Nuže, ve městě Uruk, v říši Sumérů, vládl mocný král Gilgameš...

Dále necháme vyprávět jednu knihu, kde to všechno bylo už podrobně zpracováno.
Výňatek z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi".

Ve městě Uruku budoval král Gilgameš mocné město a stavěl nezdolné hradby. Každý den burcuje buben obyvatelstvo ze spánku. V rytmu bubnu vstávají poddaní a v rytmu bubnu kladou muži jednu hliněnou cihlu na druhou, dny, měsíce a roky. Nepouští Gilgameš muže k ženě, nepouští milence k jeho dívce. Veškerou mužnou sílu musí vložit do stavby hradeb.

Tento názor, že pohlavní styk bere muži jeho sílu, je i v dnešní době ještě rozšířen u některých přírodních národů. Muži tedy žijí tím způsobem, že demonstrativně přehlížejí celé ženské plemeno, aby si to vždy za pár dní rozmysleli a všechno za jeden večer nenápadně dohnali.

Já sám jsem sice vyrostl uprostřed Evropy, ale v nějakém podobném systému. Sexyfilmy, striptýz, nebo aspoň holá prsa se nepěstovala, jakkoli o ně byl zájem přímo neutuchající. To vše bylo jen pro nebohé vykořisťované obyvatele zemí ovládaných třídním nepřítelem. Nikdy jsem dobře nepochopil, proč byla komunistická vláda v tomhle bodě tak puritánská. Erich Honecker ovšem sám chodil na striptýz pro uzavřenou vládní společnost. To se oficiálně nazývalo, že se informuje o módě pracujícího lidu, ačkoli tomu lidu tato móda byla zcela upřena. Při hospodářské tendenci státu si možná skutečně chtěl udělat představu o dovršeném komunizmu, v němž budou všichni chodit nazí.
Myslím, že důvod pro tuto morální přísnost byla ona gilgamešovská teorie, že holá ženská prsa odvádějí dělníka od jeho životní i historické funkce, tedy budování socializmu.

Snad snášeli muži v Uruku oddaně tu práci, ale jejich ženy v plodném věku byly trestně zanedbávány. I stěžovaly si ženy bohům a tito zakročili podivným způsobem. V těch dobách měli bohové jiné pochopení pro sexuální problémy, než má v naší době bůh katolický nebo komunistický. Tu bohové procitli a stvořili muže silného jménem Enkidu. Z hlíny ho stvořili, praví nám prastará destička s klínovým písmem, napsaná dávno před tím než byla napsána první řádka bible. (V naplaveninách Eufratu žádný jiný stavební materiál nebyl.) Nikoli však pro potěchu žen, jak by se snad dnes někdo povrchně domníval. Proto, aby se utkal s Gigamešem a přivedl ho pak ne jiné myšlenky, než toliko budovatelské. (Kdo zná tu celou knihu, ten ví, že to i nějak vyšlo, vydali se třeba spolu zabít zlého Chumbabu. Leč nepředbíhejme.)

... Enkidu byl člověkem i zvířetem a praví se v nejstarším spisu jenž nám zanechalo lidstvo, že:

Nejí Enkidu chléb
a pivo nepije
takové věci on nezná.

Jen s divou zvěří žil ve stepi a lovcům pasti vylupoval. Kdo však zmůže co, proti takovému silákovi.
Skutečně byly ve střepinách džbánů z té doby objeveny nepatrné krystalky, jejichž analýza to potvrdila. Lidstvo znalo pivo už před pěti tisíci lety.

Z hlíny vznikl člověk,
z hlíny dělali zdivo,
konečně přestal pravěk,
když začali pít pivo.

Ten kdo ho nepil,
ten prodělal velice,
to byl jen debil,
to byla opice.

Opici nezavrhuji
však lidstvu navrhuji,
aby se to pravidlo
dneska zase zavedlo.

Tu přišli lovci ke Gilgamešovi a stěžovali si na divokou příšeru, která jim odhání zvěř, vylupuje pasti a zahrabává nástrahy. Co zmůže kdo z nich proti takovému silákovi? Tady musí zakročit strana a vláda. Však Gilgameš dobře věděl, že Enkidu nesmí být zabit. Bohové ho stvořili proto, aby vstoupil do jeho života.

Té noci měl Gilgameš dva podivné sny. Zdálo se mu, že na něj spadla z nebe hvězda a svou tíhou jej zavalila. Pokoušel se hvězdou pohnout, ale hvězda byla příliš těžká. Gilgameš byl zjevně znepokojen představou, že se má v jeho životě objevit jakási překážka, která bude nad jeho síly.
Druhý den se mu zdálo, že nalezl sekeru podivných tvarů, ke které pocítil lásku. Sekera ležela v ulici Uruku, obklopena davem lidí, kteří si ji zvědavě prohlíželi.

Matko má, sen já v noci měl,
byly v něm hvězdy na nebi.
O jednu jsem se s bohy přel,
ta na mě spadla, zdálo se mi.

Já silou zvednout jsem ji chtěl,
však hvězda příliš těžká byla,
tobě já k nohám ji složit měl,
tys mně ji naroveň postavila.

Matko má, sen já druhý měl,
zvláštní sekera ležela na zemi,
před ní divá změť lidských těl,
sekeru objal jsem, zdálo se mi.

Jak by to byl můj vlastní úděl,
ta sekera blízká a milá mi byla,
já ti ji podal, hlas můj se chvěl,
tys mně ji naroveň postavila.

sny Gilgamešovy, babylonská verze

Oba sny mu vysvětlila jeho moudrá matka. Ta hvězda i sekera je člověk, který se v brzké době objeví v jeho životě a stane se mu přítelem a ochráncem. Se kterým spojí svůj život, vykoná hrdinské činy a získá nesmrtelnou slávu.

Synu můj, hvězda na nebi,
je člověk jehož brzy zřím,
toho jenž nám seslaly sny,
tobě já naroveň postavím.

Synu můj, sekera na zemi,
bude tvůj přítel, tak pravím,
toho jenž synem stane se mi,
tobě já naroveň postavím.

Gilgameš věděl, že ona podivná bytost může být jenom Enkidu. Jenže to byl divoch ve stepích, více zvíře, než člověk. Jak nyní na to?

Jelikož je to už moc dlouhé, musím tady ukončit. Pro všecnhy, kteří chtějí vědět, jak to s tou láskou bylo, zainstaluji brzy pokračování. Lásky tam bude mnoho a ta zvítězí. Mimo jiné se tam bude i mnoho souložit. Těšte se! ...

Prezident Václav Havel - 1/?

27. července 2016 v 20:47 | gregor moldavit
Jak říkají místní, tady bylo to vždy zváno "Na Zilvarově". Tento dříve odlehlý kout světa leží v Podkrkonoší, nedaleko města Trutnov, za kopcem by byla vidět Sněžka. Když jsme šli letos v dubnu touto cestou s mojí ženou, byl jsem tu poprvé, ač jsem vše hned poznával z mnoha televizních záběrů. Dokonce už z německých, z 80. let, kdy pod bedlivým dohledem StB tady dělali rozhovor s disidentem Václavem Havlem.
Pro moji ženu tomu bylo zcela jinak, zná to tu z dětství, na tomhle místě ona vyrostla. Byl to její děda, pan Kulhánek, který po válce koupil trosky tohoto statku po Němcích a vše tvrdou prací zvelebil*. Když zestárnul, prodal tu usedlost, už prakticky v dnešní podobě, roku 1967, tenkrát málo známému dramatikovi jménem Václav Havel. Od tohoto pochází dnes užívané pojmenování "Hrádeček". Tak se ale dříve říkalo pouze této trosce, stojící o pár kroků dále.

V tomto domě žil a tvořil nakonec i zemřel dramatik, disident a prezident ČR Václav Havel. Onen člověk, kterému český jazyk vděčí za nadávku "pravdoláskař", výraz vyslovovaný hlasem plným nenávisti, což je dost typické i pro hodnocení tohoto velmi sporného člověka. Sotva která osoba českých dějin byla tak vysoko uctívaná a tak hluboko prokletá, jako právě on. Nikdy jsem se s panem Havlem nesetkal, nevyměnil si s ním jeden email a neviděl ho nikdy jinak než v televizi. Ale ti lidé tady a právě tak příbuzní mojí ženy ho znali a já bych o tom tak trochu opatrně napsal. Právě tak i něco o prezidentech před ním. Více z nich nějak ovlivnilo můj život, vděk ovšem od Gottwalda až k Husákovi odemě nemůže očekávat ani jeden.
Nelze přehlédnout, že sem přicházejí lidé dobré mysli a zanechají tomuto prokletému světci svíčku na vzpomínku. (Na internetu čtu jejich spíše nepřátelské označení "havloidní pravdoláskař".) Ale přichází i mnoho jiných, kteří by památku tohoto "vožralého kulisáka" nejraději vyhladili z povrchu této planety.

Počkáme, až odejde pár turistů, abychom nedávali špatný příklad, a pak vstoupíme na soukromý pozemek paní Havlové. Žena jí napsala o povolení a celkem obratem přišel vlídný dopis. Jistě, vždyť tu byla doma, je vítána a kdyby tu paní Havlová pravě byla, ráda by s námi i mluvila. Trochu zatrpklý dodatek, on tam stejně chodí každý i bez povolení a je to na mnoha místech i vidět. Jenže ono "kdyby tu byla..." To se zřejmě nestává nikdy, bylo by i pochopitelné, kdyby k tomuto místu neměla zase tak vřelý vztah.

Žena chtěla vědět, jestli bych tady dokázal žít? Dotaz věcný, ono se o tom prodeji neustále něco šušká. Je známo, že paní Havlová nemá čas se o Hrádeček starat, kupců by bylo více než dost a cena se odhaduje na 12 milionů korun. Hlavně vzhledem k jedinečné poloze a taky historickému významu. Rodina mé ženy tuto možnost drží v patrnosti. Nikdy ovšem za tuto cenu! Bratr mojí ženy říkal, že mu děda ukazoval, jak si tenkrát ty peníze dal na knížku, 27 000 Kčs. (Nikoli tedy 14 000, jak píše wikipedia.) V tu dobu velké peníze, nové auto by za ně byl ale neměl. (MB 1000 stálo myslím 60 000 Kčs.) Pan Havel se švagra dokunce jednou ptal, jestli by se rodina chtěla na tohle místo vrátit? Uvažoval tedy zřejmě sám o prodeji, ovšem až po své smrti. Snad věděl, že by to tak bylo asi docela správné. O ceně ale nikdy nemluvili. Matka mojí ženy zde prý často pila s paní Olgou Havlovou kafe a dobře si rozuměly. Švagr říká, ale tak spíše pro zábavu, že by dal stonásobek prodejní ceny, tedy 2 700 000. Vtip je totiž v tom, že Dagmar Havlová by ten Hrádeček asi ráda prodala, jenže jsou tu problémy morální. Český národ by se na ni dost zle díval. (Když pomineme, že český národ se snad ve své většině dívá zle skoro na každého.) Předat ho nazpět původní rodine už by se asi hodnotilo jinak. Co by pak asi dělal švagr, kdyby na tu cenu kývla a druhý den mu někdo nabídnul oněch 12 milionů? Vydělat přes noc 10 milionů, to by se asi těžko odmítalo. To spíše pro zasmání, žádné skutečné rozhovory tady neprobíhají.

Jistě nám ten dům nikdo nevnucuje, 12 milionů nemáme, ale jaké by to asi bylo žít tady? Mně se předně vůbec nezamlouvají ti výletníci, chci žít v klidu. Tohle prý bývala úplná samota, říká žena. Tenkrát v těch 50. letech to tady byl ráj na zemi. Vyrůstala v přírodní idyle a nějak jí to dalo do života vyrovnanost, kterou třeba já nevlastním. Jen jednou prý na ten pozemek přišla skupina Cikánů. Děda vzal pušku a psa a šel se jich vlídně zeptat, co si přejí? No a Cikáni Rómové, když viděli tolik ochoty, si už nepřáli nic. Jinak tu sotva kdo prošel. Dnes je to vlastně poutní místo a já nemíním každý den sbírat před vraty odpadky, které mi tu zanechaly školní výpravy. Pochopitelně je tady hlavně věc jiná, že už jsme na stěhování staří. Zkultivovali jsme se ženou právě starší dům s větším pozemkem v Bavorsku a na další takovou akci už síly nezbývají. Pro nás zůstane u tohoto výletu.

Kolem domu jde naučná stezka, je tam taky nástěnka týkající se pana prezidenta. Tahle hákenkrojcem poškrabaná fotka říká cosi o tom, že osoba Havla je dnes právě tak uctívaná, jako prokletá. Ale než se spolu podíváme do minulosti české země, jak to vlastně bylo s tou pravdou a láskou?

Někdy brzy po převratu jsem přijel na Mladoboleslavsko. Tam vyprávěli mi lidé, že tu právě měli demonstraci. (Pro mladé: za komunistů byly pouze manifestace, tedy masové vyjádření souhlasu s politikou vlády, demonstrace je přesný opak. Ta se dělá v kapitalismu, kde si sám nevládne pracující lid.) Vláda prý nějak zorganizovala přesun Cikánů trochu po krajích českých, aby nevznikala ghetta. Tedy z Prahy do okolí, což už ovšem udělali i komunisti za mého dětství. No a ten lid český nějak nechtěl chápat návody pana prezidenta humanisty, jak má mít otevřená srdce pro nové sousedy. Takže demonstrace, místo provolávat slávu moudré vládě, hulákala: "My je tady nechceme, ať si je Havel vezme na hrad!"
Snad někdy tehdy pronesl Havel onu nešťastnou a zcela nelogickou a nereálnou větu:
"Já věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí."

Pokud jsem o tom dalším čase správně informován, tedy to se zatím nestalo, pravda a láska nezvítězila. Právě tak si Havel ty Cikány na hrad sám taky nikdy nevzal.

pokračování...

* Často slyšíme, už od roku 1968, o právním nároku původních německých majitelů, kteří byli po roce 1945 odsunuti. Rozhodně to nemíním juristicky řešit, chtěl bych jen upozornit na jeden technický detail. V dětství jsem tyto domy viděl. Když nebereme hodnotu pozemku, tedy onen dům byla v mnoha případech jedna místnost, třeba rozdělená hobrou na dvě, jednoduchá okna, kamna na dříví, žádný sklep, snad půda se senem a na dvoře ruční pumpa a budka latrína. Za takový "dům" by dnes už nikdo nedostal ani oběd v restauraci. Domy, které tu dnes stojí si skutečně postavili až ti noví majitelé v pozdějších letech. Pravda, pokud dokázali více, než spálit podlahu a okenní rámy a táhnout zase dále. To bohužel bylo taky dost časté.

Ještě v 70. letech jsem v Sudetech vídával opuštěné, rozpadlé vesnice. Ty pak začali zvolna objevovat Pražáci a dělat si z nich chalupy na víkendy a dovolené. Naopak jsem navštívil v roce 1990 jednu vesnici nedaleko německých hranic, která v 50. letech kvetla. Nyní byla opuštěná, jen v jednom domě bydleli Cikáni. Na zahradě metr vysoká hora prázdných konzerv, kolem mračna much, dům naprosto neudržovaný. Ti původní zemědělci buď poutíkali na západ, nebo do měst. Tato vesnice tedy zašla za komunistů.

Problém západního pohraničí není vyřešen dodnes. Za komunistů byly postaveny továrny, které lidem dávaly práci a nějak se žilo. Jak říkají pamětníci zlatých komunistů, "lidé měli jistoty". Tyto zastaralé budovy stojí dnes opuštěny a život je dost tvrdý. Jistotu totiž lidé měli tenkrát jenom jednu, že hospodařit se ztrátou nebude do nekonečna možné.
Práce je tady ale více než dost. Všude vidím plakáty: "přijmeme prodavačku..." Spíše je těžké zaměstnance sehnat. Kdo tady rozumí řemeslu a něco umí, přejede 10 km za kopec a nechá se najmout od německé firmy, která platí mnohem lépe. Tak bývalo tomu ale už před více než sto lety, kdy čeští zedníci chodili přes léto stavět vyhořelý Hamburk.

A Cikáni? Jejich počet se v ČR každých 14 let zdvojnásobuje. Od roku pravdy a lásky už jich je tedy čtyřnásobek. Tady vidím taky jednu jistotu. Že tu tiká časová bomba, která jednou musí vybouchnout!

Stěhování národů - konec Evropy? - 35/? Zánik Říma - konec věčnosti

17. července 2016 v 16:08 | gregor moldavit

Koloseum 80 n.l.
Po pádu Říma se z něj stal na tisíc let kamenolom. Tento osud stihl i mnoho jiných antických staveb.

Ve 2. století n.l. dosáhl Řím největší rozlohy. Sahá od Gibraltaru po Kaspické moře. Je tak velký a mocný, že se nemusí bát žádného nepřítele. Jeho početné legie mají perfektní zbraně i taktiku, žádná mocnost kolem by Řím, coby celou říši, nemohla napadnout. Je tu jenom ten problém, že tyto legie stojí více peněz, než stát může vybrat na daních. Rozpustit je nelze, protože musí hlídat nekonečně dlouhé hranice, za kterými stojí barbarské kmeny. A legie se bez výbojů samy už nezaplatí. To je začátek a nejspíše i hlavní příčina bídného konce slavného Říma. Je příliš velký na to, aby se dokázal udržovat a financovat! K tomu přijdou nepokoje v provinciích, lokální války a v neposlední řadě degenerace obyvatelstva i stoupající počet uvnitř žijících migrantů. Ti nemají ke svému státu jiný vztah než čistě materiální a k tomu se často jedná o analfabety, se kterými je těžké udržet stát při životě. Daně stoupají natolik, že zardousí hospodářství. Pokusy o reformy nechybí, ale všechny selhávají.

Pro dnešního čtenáře nic nového. Podobné byly důvody i pro zánik SSSR a nakonec celého komunistického impéria. Je tu StB, která funguje skoro perfektně. Ta hlídá vládu před hněvem lidu, ale to stojí miliony. Je tu obrovská armáda proti imperialistům (jejíž funkčnost je velmi pochybná), ale ta stojí miliardy. Recept na léky stojí jednu korunu, zdánlivě hezká propaganda, jenže lék stojí ve skutečnosti třeba tisíce a zdraví ho musí platit těm, kteří si z nemoci udělali zaměstnání. Práce se tedy sotva vyplatí, mladí šilhají po západních platech. To celé socialistické hospodářství pracuje s prodělkem a na tom žádná cenzura a propaganda nic nezmění. Ženy mají pro děti školky, činže jsou levné... jenže na konci tohoto pozemského ráje musí stát na výrobek v hodnotě jedné koruny vynaložit pět korun. Není na údržbu staveb a silnic, modernizaci továren a zdravotnictví, ochranu přírody… A komunistům už nikdo na světě nepůjčí. Každý ví, že to nikdy nesplatí. Jsou politicky i hospodářsky v koncích. Komunisti se cítili ohroženi západními imperialisty a vnitřním třídním nepřítelem. Proti nim stáli na stráži. Ti ovšem nakonec mohli jen pobaveně vyčkávat, až zkrachují sami. Může být, že kapitalismus má skutečně rozpory, jak to řekl Marx. Jenže ten si s nimi zatím poradil. Komunisti na rozpory socialismu zašli. Reformovat plánované hospodářství je asi jako reformovat katolickou církev, jednoduše to není možné. S Římem to bylo do určité míry podobné.

(Nedělejme si ovšem iluze o dnešním kapitalistickém hospodaření. Zadlužení ČR každým rokem roste a jednou se tedy nezbytně dostane do situace dnešního Řecka. Pak budou nutné reformy, které tu už ovšem mohly být dnes. Proč nejsou? Kapitalismus viníkem není, spíše politika, nazývaná "levicová". My se ještě uděláme populární a po nás potopa. Počet nepracujících v gehettech se v ČR za posledních 10 let zdvojnásobil a stát jim dává peníze za nic. Chudáci příští generace! Ti budou těm Kocábům a Dínstbírům žehat.)

Mezi Římem a dnešní Evropou byl ještě jeden rozdíl, který ovšem nedokážu vysvětlit. Nemám potřebné znalosti bankovnictví. Vnitřní zadlužení! Německo půjčuje Řecku, při tom je samo dávno zadlužené do horoucích pekel. Peníze jsou stále více fiktivní, žije se na účet příštích generací a jednoho dne se z našich peněz může stát přes noc pouze papír, jako kdysi z akcií. Zatím to ale nějak funguje. V Říme bylo v oběhu příliš málo peněz, zadlužovat stát a žít s tím, že to zaplatí naše děti, tedy nešlo. (Kdo se cítí kvalifikovaný, ať vysvětlí v komentáři.) Římané to ovšem řešili podobně, znehodnocením jejich mincí. V době zhruba od 150 do 300 stoupla hodnota zlata 45x a stříbra 68x. Takže inflace.
(Tohle zadlužení na úkor příštích generací může zdůvodnit NSR. Muselo napumpovat biliony do zkrachovalého NDR. Je tedy celkem spravedlivé, rozložit tyhle výdaje na více generací. Ale ČR dělá dluhy na běžný současný život. Jistě je tu podobně zátěž oněch 40i let komunistické katastrofy, jenže od té doby už uplynulo dost času na nějakou stabilizaci.)

V Římě se císaři i jejich úředníci snaží státní kasu nějak vylepšit. Nero snad dokonce nutil bohaté rodiny k sebevraždě a odkázání majetku státu. To bylo ještě vlastenectví! Zřejmě ale nepřineslo dostačující výsledek. Nehynoucí slávu po všechny časy získal sobě císař Vespasián svým: "Pecunia non olet". Latinsky "peníze nesmrdí". Zpoplatnil totiž veřejné záchody v Římě. Lidi se tomu tenkrát strašně divili, záchody v ulicích byly přece vždycky zdarma. Ale stát potřebuje peníze, ber kde ber. Řešení to jistě taky nebylo. (Lidi bohužel nechodili tolik na záchod, aby tím utáhli státní kasu.) Nechyběly ani návrhy zkrátit žold legionářům, což takový reformátor ovšem rychle zaplatil životem. Císař je pouze tak mocný, jako jeho armáda je silná. Pak jsou tady pretoriáni, tedy jeho ochranka. Ty málo platit by se rovnalo sebevraždě. (A stejně občas svého císaře zakuchli.)

Z reformátorů zmíním aspoň Diokleciána, který říši rozdělil na 4 správní celky a definoval volbu císařských následníků. Vládl 284 až 305 n.l. Ruiny jeho paláce plné boudiček se suvenýry znají Češi ze Splitu. Tam on taky zemřel, naprosto zklamaný a zatrpklý, že jeho dílo nevedlo k úspěchu. Jako poslední se taky pokusil potlačit hnutí křesťanů, ale neuspěl. Křesťanství nakonec vítězí, existují kláštery, papež, v každém velkém městě biskup, tedy mocná církev, která si dělá vlastní politiku. A její zájmy jsou jiné, než zájmy státu a lidu. (Srovnej dnešní ČR.)

(Křesťanství bylo jeden z více nových směrů té doby, kdy staré pohanské (řecké) náboženství začíná být přežité. Je zásluha apoštola Pavla, že ho nějakým způsobem pro lidi zpracoval. Skutečná osoba Krista mohla být i jiná, než on z něj udělal. Takových kazatelů bylo tenkrát mnoho, je konečně i dnes. Kdyby bylo zvítězilo jiné náboženství, byl by tu dnes jiný bůh, ale i ten by byl jediný pravý a církev by byla stejná, protože by to byli ti samí lidé.
Právě tak je dnes přežité křesťanství, kolik lidí na ty pohádky ještě skutečně věří? K tomu i nám přišlo stěhování národů, hordy muslimů se valí do Evropy, aby se tady v nejlepším podhoubí množili. Za 20 let jich bude většina a málo se budou ptát, který bůh je ten jediný pravý? Islám byl vždycky šířený mečem a ten tu nyní máme! (Děkujeme snad skutečně duševně nemocné Merkel!) Možná se pak nějaký farář nechá v rychlokurzu přeškolit na muláha a jede se dál. Za komunistů byla v cs řada farářů členem KSČ.
Jistě to před tím může ještě změnit třeba vyvražďovací válka, ale kdo zvítězí? Oni s vyvražďováním nás Evropanů už dávno začali, my jim klademe na dlaň naše miliardy a vojenské lodě NATO jim denně vozí z moře tisíc nových muslimů spolubojovnků. Tady není těžko vítěze odhadnout! Dekadentní Evropan si svůj konec poctivě zaslouží.)

Dioklecián se pokusil i zmrazit ceny, ale to nefunguje, právě v jeho době se stupňuje inflace. (Co říci na pokus současné německé vlády, zmrazit činže v bytech? V Německu těžký problém, činže jsou astronomické a byty se ve městech nedají ani sehnat. K tomu je potřeba 540 000 bytů pro Merklové loňské imigranty, což bude sotva řešitelné. Vláda musela přiznat, že její zákony na max. výši činže směšně selhaly. Majitelé domů je ignorují, kdo se na ně odvolá, byt nedostane. Kdyby si tak Merkel přiznala, že selhala předně ona.)


Karte des Römischen Reichs während der ersten Tetrarchie, ab 293 n.Chr

Ve 4. století je Řím už slabý a zchudlý. Zvyšování daní zničí střední třídu, nůžky mezi bohatým a chudým se otvírají. (Bohatí totiž daním, tenkrát jako dnes, nějak přeci jenom snadněji uhnou. Ždíme se tedy střední třída.) Tím je ovšem pryč i nějaké vlastenectví a národní hrdost. Římany už se stávají všichni možní cizinci, kteří přišli jako gastarbeitři, přijali řeč i státní příslušnost, ale zůstali často tím, co Římané nazývali (řecky) barbary. Už to není ten lid, který tento stát vybudoval a za něj bojoval, který byl ochoten za svou zemi položit život. Degenerace ve státu socialistických jistot hraje taky značnou roli. (Největší problém dnešní doby! To by si měl uvědomit každý dnešní revolucionář, který by právě tohle chtěl nabídnout.)

Řím žil ze zemědělství, ale tehdejší výnosy statků sotva pokryly daně. Sedláci tedy nechali půdu ladem a šli do měst coby socky.* Vláda se snažila jejich půdu propachtovat cizím přistěhovalcům, čímž pak ale měla více imigrantů než místních.

Do toho přijde stěhování národů. Jak zmíněno v dílu 20, v roce 376 jsou Vizigótové napadnuti a poraženi od Hunů a požádají Řím o asyl. Lze předpokládat, že Římané si to rozmýšleli, nebyli tak bez rozumu a prozíravosti, jak nám to právě předvádí vláda EU. Císař nejprve odmítá, ale co když si Gótové vynutí vstup násilím? Třeba se k tomu i s Huny spojí? Legie na hranicích jsou nepostačující a už dávno je tu problém jejich financování. Když je naopak přátelsky přijmou, získají spojence a Gótové pro ně zdarma převezmou ochranu hranic na tomto úseku.

Rozhodnuto - herzlich willkommen. Snad to vyjde? Nevyšlo! Z této smrtelné chyby se Řím už nikdy nevzpamatoval!

Od této chvíle je zánik tohoto impéria neodvratný. Vizigótové pramálo pomýšlí na dodržení nějaké smlouvy, začnou drancovat a loupit. (Podobně jako si právě počínají hosté paní Merklové na německém území.) Hranice nejen že nehlídají, ale přes tyto pronikají stále další germánské kmeny. Řím tedy nakonec musí stejně nasadit armádu, ale je pozdě. Nyní už jich je příliš mnoho a ještě osvobodili zajaté Germány na římském území. Gótové ji porazí a od této chvíle se stávají pány oni. Má sice trvat ještě sto let, než se jim definitivně podaří zničit celou Římskou říši, ale je to skutečně už jenom otázka času.

Germánský král Alarich táhne na Apeninský poloostrov, drancuje a loupí, nakonec obsadí a vyplení i hlavní město Řím. Obyvatelstvo se nezřídka dobrovolně přidává na stranu nájezdníků. Může být, že mnozí v nich vidí své krajany, Germány, ale hlavní důvod budou římské daně. Lidé si od okupantů slibují lepší podmínky pro život, než měli dosud. Tohle by si měla každá dnešní vláda dobře uvědomit. Jedno jestli pravice nebo levice! Práce pro vlastní zem se musí vyplatit, jinak nikdo nemůže apelovat na nějaké vlastenectví a stát může zavřít.

Roku 418 vzniká Tolosánské království, (od Toulouse k Atlantiku) tedy stát ve státu. Řím dělá ústupky, ale stále ještě svou existenci nevzdává. Jenže konec přijít musí.

476 je císařem Romulus (náhodou stejné jméno, jako ten první) vládce z vůle jeho otce Oresta, který svrhnul toho císaře před tím. Skutečnou moc už dávno žádnou nemá a řemeslu ani nerozumí. Jeho tělesná garda už jsou Germáni a tím je všechno celkem naprogramováno. Tito žádají pozemky, císař, věk 16 let, odmítá. Tu navrhne jeden z nich, Odoaker, z kmene Skirů: "Když mě zvolíte císařem, dám vám pozemky."

"Dej mi tvé císařské odznaky moci, zůstaneš na živu, dostaneš dům a doživotní rentu," oboří se na Romula. Klouček souhlasí a tak si zachová život. Je 4. září 476.

Není tedy pravda, že Romulus byl poslední římský císař. S korunou na hlavě tu stojí zase další, získal ji pučem jako mnoho těch před ním. Co tu už ale není, je ono římské císařství. Analfabet Odoaker už je pouze králem germánské hordy. Celkem úspěšným, ale i ta funguje pouze dokud on žije. Evropa upadá na staletí do barbarství.

Katolická církev přežila pád Říma, drží se hlavně v opevněných klášterech a dělá si z obyvatelstva kolem bezprávní nevolníky. Mají pravdu ti, co říkají, že ty kláštery v tu dobu bylo jediné centrum vzdělanosti. Pravdu mám ale i já když napíšu, že na rozdíl od Říma, kde vzdělání bylo pro všechny, si ho církev nechává pouze pro sebe. Vzdělání je mocná zbraň kterou používá pro své členy a zneužívá proti všem ostatním. Naše myslitele a vědce, od baby kořenářky po astronomy, nám brutálně zabíjí. Nebýt této církve, mohlo lidstvo přistát na Měsíci o sto let dříve.
forum romanum

Asi 100 let později přichází do české kotliny praotec Čech. Vyleze na Říp, rozhlédne se kolem a co vidí? Nic, Říp byl v tu dobu zalesněný, vidět z jeho vrcholku byly jenom stromy kolem. Ale jinak ta krajina oplývala mlékem a strdím. (Víte, Češi, co to je?) 1400 let tam Češi žijí, než se koncem 21. století stanou menšinou. 3/4 obyvatelstva tvoří Vietnamci a Cikáni. Půda je vyčerpaná, bydlení a pitná vody jsou nezaplatitelné, vládne anarchie a kriminalita a proti úzké vrstvě učenců stojí široká masa zdegenerovaných analfabetů. Evropa kolem už je přelidněný islámský kontinent, jiné náboženství není pod trestem smrti povoleno. Města i vesnice jsou přelidněné, industrie a zdravotnictví nefunguje, životní úrověň klesla na dobu středověku. Na planetě Zemi žije 12 miliard lidí, více než polovina ve špíně a o hladu. Atmosféra je zamořená, klimatické katastrofy jsou na denním požádku. Průměrná délka života se snížila na 50 let.

Katolická církev ještě v odlehlých končinách existuje a hlásá, že se nesmí brát antikoncepce a praktikovat potraty.

Merkel vešla do dějin, jak si přála. Všechny islámské učebnice ji uvádějí jako příklad zhouby a zkázy, kterou dokáže napáchat žena, když se dostane k moci. Je pro ně důkazem správnosti jejich zákonů, dle kterých ženská bez povolení manžela nesmí vyjít ani na vlastní zahradu.

pokračování o migrantech třeba ještě zase za čas...

Navštívil jsem v Čechách onen Hrádeček. Moje žena ho dobře zná z dětství. Možná opatrný článek na téma Václav Havel

* Tento odchod do města, kde vláda platila nějakou sociální podporu, aby nevznikaly kriminální gangy nebo revoluční spolky, byl v dějinách častý a je v chudých zemích běžný do dnes. Třeba Egypt, ale ročně se vydává na takovou cestu asi 20 milionů lidí, když se jejich zemědělská půda vyčerpala.
Mimochodem, proto musel ruský car Ivan Hrozný zavést nevolnictví. Do té doby svobodný mužík se stal majetkem feudála, aby chudina nezaplavovala města.