Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 7/?

22. ledna 2015 v 19:33 | Gregor Moldavit
Díl 6.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-6

Svazarm
Ať už byla 50. léta jakákoli, pro svazarmovce to byla zlatá doba. Třeba sportovní létání bylo prakticky zadarmo. Na to jsem se ale já narodil moc pozdě. Když jsem přišel na letiště, už se všechno zcela normálně platilo. Myslím od roku 1963. Svazarm ovšem zůstal, což vlastně není vůbec tak samozřejmé. Proč, když se tento sport stal soukromou záležitostí? K tomu se vrátíme. (On dokonce v přejmenované formě existuje dodnes. Právě tak, jako dodnes existuje v přejmenované formě inkvizice, nebo KSČ.) Jak se to vše vyvinulo?

(Občas jsme tenkrát slyšeli, že na Západě bychom jako normální lidé létat nemohli, na to tam mají jenom kapitalisté. Tato informace neodpovídala skutečnosti, jak jsem se hned po příchodu do NSR přesvědčil. Ceny skoro přesně stejné jako u nás, ovšem při mnohem vyšších platech oněch "vykořisťovaných". Stát na svazarm jistě doplácel, ale byly to spíše platy v jeho vedení a pak ona kádrovací aparatura, bez čeho bychom se my, sportovci, ovšem byli dobře obešli.)
Šohaj 425 (originalfoto, po nouzovém přistání na poli)

Komunisti v únoru 1948 zvítězili, ale čas šel dále. 50. a 60. léta byla značně rozdílná.
Vzpomínám na dětství, 50. léta, kdy se mělo jásat nad mezníkem v dějinách lidstva, a my měli být neskonale šťastní, že jsme se ho dožili. V rádiu šílel ženský hlas "to jsem já, svoboda mladá," načež přišel výčet nepopsatelné krásy a blahobytu našeho režimu. Všude nám řvali do uší, jaké máme štěstí žít ve státu, kde vládne lid, tedy v jeho jménu komunistická strana.
60. léta už byla zcela jiná, došlo ke značnému vystřízlivění. Rovněž tedy i v řadách komunistů. Jejich počet na papíře možná rostl, ve skutečnosti ale rapidně klesal. Oněch opravdu přesvědčených, věřících, zůstala hrstka, většina už jen plula s proudem. Ono se to celé nějak nepovedlo. Kdyby komunisti v tu dobu byli udělali svobodné volby, pak by byla KSČ nedostala ani tolik hlasů, kolik měla členů.
Předně bylo jasné, že tenhle režim sice hodně slibuje, ale finančně vůbec nevyjde. (Jejich klasická věta oné doby: "Co jsme slíbili, to taky lidem dáme. My komunisti držíme slovo. Jo ale když to teď nejde.") Za další už každý pochopil, že žádný -ismus není nějakým mezníkem a bez tvrdé práce z nebe nic nepadá. Ona představa, že dělník, pracující pro sebe, bude podávat větší výkon, než ten vykořisťovaný, se ukázala coby úplný nesmysl. Právě tak, že když si vykořisťovatel nebude brát nadhodnotu, bude socialistický dělník vydělávat o to více. Výkon dělníka je dán moderní technologií a ne tím, že se přerazí. Hospodářství v rukou politických amatérů selhalo. Navíc bylo potřeba odměnit věrné soudruhy pěknou funkcí a to stálo miliardy. (Naše základní osmiletka měla v 50. letech 3 ředitele + jednu přesluhující důchodkyni nad hrobem, nazývanou rovněž paní ředitelka. Oslovení soudruh se dlouhá léta ve školách neprosadilo.)

V 60. letech už se nedělalo nic "navzdor válečným štváčům" a rovněž ono "dohonit a předhonit", už značně pobledlo. Dohonit? Jak? Vždyť se nám ten Západ stále vzdaluje. Nadobro vymizela proroctví, jak v roce 1970 bude zdarma bydlení a městská doprava, jak v roce 2000 už budou všechny státy komunistické. Celá ta propaganda selhala a proroctví založená na zbožných přáních nekvalifikovaných vládců se nevyplnila. Už se nedělaly ani žádné zvláštní Zátopkovy směny (jak on běhá, měli ostatní pracovat), jenom byly ještě požadovány socialistické závazky. Vážně je ale nebral nikdo, pekaři se zavazovali, že budou péct, holiči, že budou holit. (Kdosi se zavázal, že ušetří toaletní papír na pracovišti. Jeden z našeho letiště si dal na vojně socialistický závazek, že v kuchyni zabije 4 krysy.)

Moje generace, kolem toho února narozená, měla být už zcela oddaná režimu ("ne už bojovník, ale budovatel"). Tak tohle nevyšlo ani v nejmenším. Jako pionýři jsme chodili jásat do průvodu, ale když jsme dorostli a nabrali vlastní rozum, nebyl z nás stoupenec onoho režimu ani jediný. Taky ale ne vysloveně jeho nepřítel, tady se třeba ještě poctivým přístupem k realitě a trochou pravdy dalo mnoho zachránit. Ale právě tohle už komunisti, v jejich dvojrozměrném myšlení, nikdy nedokázali a nepřítele si z mojí generace udělali. Po stavbě Berlínské zdi už taky nikdo nemohl dále věřit, že něco (zdi a ostnaté dráty) bohužel musí být jenom pro začátek, ale že to bude po celou jejich vládu. (Měsíc před jejím pádem prohlásil Honecker "Ještě za sto let bude stát Berlínská zeď". Poslední z nekonečné řady jeho omylů.) Její stavba byla spíše zakončením jedné iluzorní epochy. Té, která měla ukázat výhody socialismu a lidi přesvědčit. Nepřesvědčila. Desítky tisíc emigrantů směrem ven, zatímco ani jediný dovnitř, to mluvilo jasnou řečí. (Na Západě bylo sice mladých komunistů jak máku, kapitalismus kritizovali, ale jít do nějaké východní země? Ani za nic!) Ona zeď se nedala zatajit a prohlásit za imperialistickou lež, tak se z ní udělal "protifašistický val". Ale každý, ať na západě nebo na východě dobře věděl, že jde o to zabránit totálnímu exodu z Východního Berlína směrem do Západního. V 60. letech už se tedy ani slovo "svoboda" raději moc neříkalo. (Výraz "svobodný svět" se ale až do roku 1989 psal v novinách takto v uvozovkách.)

Onen strach z emigrace se ve svazarmu odrazil obzvláště silně. Kádrování do horoucích pekel a přelety povoleny výhradně směrem na východ. Nevzpomínám si, že by si byl někdo naplánoval Praha-Plzeň, v tom případě by nikdy byl nedostal povolení. (Kdo bylo ono božstvo, které povolení dávalo ani nevím, cosi vojenského.) Kam, to ale nebylo ani tak důležité, my jsme chtěli hlavně létat. Jenom že každý z nás je pro jakési mocné kdesi nahoře potenciální emigrant, nám vnucovalo otázku, jaký důvod k tomu asi ta vláda má? A konečně to z nás ty potenciální, později skutečné, emigranty taky udělalo.

Nějak jsem tím chtěl poukázat, že komunisti té začáteční doby lidem něco dát chtěli a skutečně žili v představě, že lidu dají nesrovnatelně více než kapitalisté. No a tím, cituji: "budoucnost ukáže, že my máme pravdu". Neukázala. Plánované hospodářství nepřinášelo zdaleka tolik, co si krejčí, ševci a tesaři ve vládě po únoru 1948 představovali. Tyto hospodářské problémy se nakonec jenom prohlubovaly až do roku 1989, kdy už žádné řešení neexistovalo a komunisti to museli zabalit. (Jednou jsem tu uvedl výrok ředitele z NDR, rok asi 1988: "Na výrobek v hodnotě 1 marky musí stát vynaložit 5 marek".)
Pionýr ve vleku za Čápem (z internetu)

Bylo nutno začít šetřit jak to jenom šlo a sport byl pochopitelně taky na řadě. Jestliže jsme si tedy od určité doby museli ve svazarmu všechno sami platit, pak to jistě bylo hlavně tím, že stát na to jednoduše už neměl. Ale byla tu ještě druhá okolnost, že totiž armáda o nás přestala mít zájem. Zbyla jenom organizace onoho jména. To mělo taky svoji logiku. Ještě ze začátku jsem kdesi (snad "Křídla vlasti"), četl, že jsme v případě války piloti výsadkových kluzáků. (Možná je čtenář zná z filmů o vylodění v Normandii.) Udržet se za vlečnou, to jsme se taky museli nějakou dobu učit. Do toho kluzáka bychom tedy byli mohli snadno přesednout, ale on v tu dobu jednoduše v armádě neexistoval. A hlavně, vojenská technika se změnila. Vyškolit pilota MIGu trvalo několik let a bylo celkem jedno, jestli žák má už něco nalétané s větroněm, nebo v žádném letadle nikdy neseděl.

Armáda tedy ztratila na sportovcích zájem, ne ale vláda na jejich kontrolu přes armádu. Svazarm tedy zůstal, jeho funkce byla ovšem zcela nepřehledná. Co se děje kdesi v jeho vedení, o tom jsme my, jeho řadoví členové, nevěděli prakticky nic. Jednou jsme měli jeden večer s dvěma zástupci odkudsi zezhora, oba nám zcela neznámí, jeden muž a jedna tetka. Diskuze byla o ničem, jenom na konci předseda letiště ještě zavrčel: "A co bychom požadovali, urychlit kádrování. Jestli to někde leží u domovnice, nebo co se děje, že to trvá třeba rok?"
Znal jsem skutečně takové případy a jednomu třeba létání zatrhli, když mu našli příbuzné ve Švýcarsku, o kterých on ani nevěděl. Leč ona tetka se na předsedu jenom zašklebila a neodpověděla. Co si myslí, bylo jasné: "My si vychutnáváme moc, pěkně v teple z toho žijeme a takový kšeft si brát nedáme. Tohle je naše panství."

Svazarm byl neprůhledný propletenec, uvedu jeden příklad. Jednou jsme si taky řekli, že si uděláme pár seskoků padákem z Anky. Pochopitelně jsme si všechno platili, ač to skutečně nebylo moc peněz. (Oproti často zbytečným, placeným činitelům kdesi nahoře, stály tisíce dobrovolných instruktorů, kteří vše dělali zdarma, ve volném čase.) No a začali jsme tedy svědomitě výcvik. Jenže kam jsme to zabředli? Vedl to v tělocvičně jakýsi instruktor, který vystupoval jako Heinrich Himmler, používal krátké imperativní věty tichým hlasem, díval se na nás pohledem velitele popravčí čety. Bylo znát, že by mu někde v cele nebylo dobré přijít do ruky. Jeden z těch starších parašutistů nám po straně sdělil. "Bacha na něj. Je od STB a prý ani jeho kolegové mu nedůvěřují. Před ním nemluvit!" Byly nás tam totiž různé skupiny. My amatéři, ale zřejmě i policajti z povolání a třeba i budoucí Džejmsbondové. Jednou na konci výcviku zavelel ten typ nástup do řady. Pak břitce procedil:
"XY a YZ, vystoupit dva kroky vpřed!!!!!"
Vystoupili dva svalnatí, zavalití hromotlukové.
"Podívejte se na ty dva!" zasysčel StBák. "Mají nejlepší výsledky. Jsou jedni z vás, ale jsou lepší, než vy. Vemte si z nich příklad!!!"

Mezi námi, sportovními letci zašuměla taková vlna znechucení, ve které se nedalo přeslechnout cosi o prdeli. Děláme si výcvik za své peníze a pro vlastní zábavu. Tak co sakra chce? Nepotřebujeme, aby nám někdo dával za příklad nějaké dva jeho policejní dorostence. Co je nám do nich?
Jak to pak, při jiné příležitosti, vyjádřil jeden z nás:
"Jestliže mám zrovna průjem, pak nepotřebuji, aby mi někdo dával za příklad nějakého uvědomělého soudruha, protože ten má právě zácpu!"
v Andule (z internetu)

Pak jsme při dalším výcviku na trenažéru už dostali normálního instruktora svazarmovce. Měli to ale nějak šptaně seštelované a tělo dostávalo pořádné rány. Nakonec jsme si pod kurty cpali už i dámské vložky. Vzpomínám na docela zábavný konec výcviku při zkouškách teorie. My chtěli pár seskoků a zase jít, takže jsme se na to sotva podívali. Ten zkoušející pak závěrem toho našeho instruktora zavolal a povídá:
"Čéče, co to máš za manšaft? Dyť voni vůbe nic nevěděli. Tak jsem jim dal ještě trochu šanci a zeptal se na meteorologii. No a každý z nich mi sype z rukávu vědomosti, o kterých já sám nemám tušení."
"Jo," povídá instruktor, "to jsou plachtaři."
před seskokem (originalfoto)

Výcvik trval dost dlouho a byl pěkně tvrdý. No ale jednoho dne se rozbzučel motor Anky a my se z ní sypali jak brambory. Jeden z nás dostal pořádně vynadáno, že nedokázal udělat nacvičený parakotoul. Jenže instruktor už to hulákání ani nedokončil a běželi jsem mu všichni na pomoc. Zlomená noha.

A čas šel zase dále. Každý rok jsme museli dojet k soudu na Pankrác pro výpis z trestního rejstříku. Stačilo předložit občanku a za pár minut měl člověk ten papír na dlani. Asi roku 1965 jsem najednou uslyšel: "10 korun a přijďte za tři dny". To už zůstalo.
Zdánlivě maličkost, ale jedna z celého množství. Moje generace vyrostla od dětství v tom, že všechno špatné je dědictví kapitalismu a my se máme těšit na růžové zítřky. Všechno bude každý rok lepší a krásnější. Už koncem 50. let nebylo radno to komunistům připomínat a v 60. let už dávno přišlo vystřízlivění. Každé takové zhoršení nám jenom dokazovalo, že ono to asi bude všechno přesně obráceně. Že ono v budoucnosti nebude lepší vůbec nic. Komunisti se nakonec už ani netajili tím, že početně to celé hospodářství vůbec nevychází. K tomu přišla ještě jedna nemoc, říkalo se západních států, ale socialismus ji měl taky - množení administrativy.

O tom jsem tenkrát viděl zajímavý pořad v televizi, trochu odbočím. Cenzura v tu dobu byla přísná, ale to se týkalo hlavně celého onoho komunismu. Stovky cenzorů dávaly pozor, aby někdo neřekl, že Antonín Novotný je vůl. Jinak se ale v 60. letech už člověk dozvěděl ze sdělovacích prostředků všechno možné. Někdy kolem roku 1965 jsem slyšel večer v rádiu, asi půl hodiny, takové pojednání o Cikánech. Kde se tu vzali, jak to s nimi je. Ale naprosto otevřeně a věcně. "Cikán XY dostal na dlaň měsíční výplatu 2100 Kčs. 100 Kčs za 2 odpracované dny, zbytek příplatky na jeho 8 dětí." Zkuste něco takového dát do rádia dnes. Budou se kutálet hlavy.

Ono množení administrativy, v ČSSR pak zvláště v institucích policie, armáda, školství apod. bylo zvláště zlé. V televizi (té socialistické) to vysvětlil odborník. Pan A se cítí přetížený a požádá nadřízené, aby jeho práci převzal nový zaměstnanec B a C. On je zaškolí a bude na ně dohlížet. Stát se dojit nechá, ti 2 jsou tady. (Často jeho příbuzní, že ano?) Pan A nedělá nic, jenom jejich šéfa. Jednoho dne se cítí pan B a C rovněž přetížen a ... no atd. Drobný úředníček pan A má pod sebou už hezkou pyramidu lidí a cítí se v sedmém nebi. Jenom je přetížen více než před tím, ačkoli jeho práce má nulovou hodnotu. Vlastně jen vyřizuje stížnosti, že celé jeho oddělení je naprosto k ničemu, k tomu zaměstnanců mezi sebou. Onen odborník v televizi mluvil o Anglii, neodpustil si ovšem poznámku, že v ČSSR tomu není jinak. Je to onen princip, že když má firma přes 200 zaměstnanců, nepotřebuje už vydávat navenek žádnou práci a přesto jsou všichni pracovně plně vytíženi. Nejen, že to stát něco stojí, ale výsledek je, že se člověk ničeho od úředníků nedočká.

Takže najednou za potvrzení platit a místo na počkání až za 3 dny. Právě s tím jsme byli stále více konfrontováni. Jak jsem uvedl, kádrování kluka ve věku 16 let na nějaký seskok padákem trvalo klidně i rok. Jednoduše zaměstnává jeden druhého byrokracií, navíc v oddělení, které by vůbec nemuselo existovat. Nezbytně jsme se museli začít ptát, komu to celé slouží? Co je to za systém, ve kterém jsme vyrostli? A jestliže se všichni tak bojí, abychom neuletěli na Západ, co se vlastně na tom západu skrývá? A čím větší nespokojenost lidu, tím více různých StBáků na jeho kontrolu. Tyto rozpory socialismu se měly prohlubovat až do jeho zániku!
Šohaj 125 (z internetu)

Jak bych dnes ten svazarm hodnotil?
Skutečnost je, že sporty lze dělat i bez nějakého stranického dohledu a spojení s armádou. Jedno bych ale dnes této organizaci přiznal - něco nám do života dala! Ony placené kádrováky a parazity v jeho vedení, kteří sami často vůbec žádný sport nepraktikovali, nerehabilituji. O to více si ale zaslouží chválu řadoví funkcionáři, kteří vše dělali zdarma a tisíce hodin odpracovali třeba při výcviku těch mladých začátečníků. Ne všechno se nám, tenkrát mladým klukům zrovna líbilo. Občas bylo té buzerace trochu více, než bylo potřeba, tresty pršely za každou maličkost. Dokonce nebyly vždycky ani spravedlivé a odvolání nebylo. Tvořily se klany, které si nárokovaly a vynucovaly privilegia, byli jedni, kteří více pracovali a druzí, kteří toho zneužívali. Panoval těžký sexismus. Když my, kluci, jsme z prvních čtyřminutových navijákových okruhů sčítali naší první vzdušnou hodinu, měly už různé dámy navozeno 10, nebo 20 hodin v Blaníku s instruktory na přeletu, ve fiktivní funkci "navigátor". A konečně tam byli mezi námi i agenti StB, kteří o nás kdesi cosi donášeli. To všechno existovalo! Ale nakonec nutno říci, že svazarm byla v tom věku od 15. let tvrdá, ale kvalitní škola do života. Než člověk dostal výkonnější letadlo, to musel něco předvést, nic nebylo zadarmo. My věděli, co umíme, to znamená taky, co neumíme a proto těžké nehody byly ve svazarmu velkou výjimkou. Dle mého názoru, by dnes vůbec neškodilo zavést něco takového na silnici. Ono vědět, co ještě neumím!
"Udělal jsi závažnou řidičskou chybu? Tak si zase dáš hodinu s učitelem v autoškole!"
Ať v ČR, nebo v D, všude vidím u silnic křížky. Párkrát jsem ty nehody viděl čerstvé, sanitky a požárníky, kteří to auto lovili zapasované do stromu. Bylo mi záhadou, jak se někdo může tak rozmlátit na rovné, přehledné silnici?

Jeden příklad z dlouhé řady, kterou jsem na cs-internetu četl: Alfa Romeo vyorala brázdu vedle silnice a narazila do domu. Dva kluci, 19 let, jsou oba mrtví, z auta zbývá sotva na dětskou koloběžku.
Princip je pořád celkem stejný. Tatínek je úspěšný podnikatel, ať to všichni vidí. Synáček dostane k narozeninám, 18 let, sportovní auto, maximální rychlost 230 km/hod. Za týden je na hřbitově. *

Na takový stroj by ve svazarmu byl musel pár let dokazovat své schopnosti. Aby se někdo nezačal hádat, technicky je to jasné. Když někdo jede trabantem 100 km/hod a tou samou rychlostí novým BMW, pak ta možnost zabít se v trabantu je jistě aspoň 50x větší. Jenže prakticky to vypadá jinak. Trabant těch 100 km/hod na rovině vůbec nevytáhl. (Co ukazoval tachometr je jiná věc.) Při tom samém plynu tam ale u nějakého sporťáku máte za chvilku 200. Na tu rychlost ten klouček nemá ani zkušenosti ani postřeh, jenže on to o sobě neví.
Ono to ze začátku bez chyb nejde, ale my často říkali: "Šťastný ten, kdo udělal chybu a mohl se z ní ještě poučit."

Příště zase další výrazy oné doby...

* Příklady takových nehod by pochopitelně šly do nekonečna. Může to být třeba obráceně, kdosi není bohatý a rád by tak vypadal. Zadluží se, aby si koupil vrak BMW, který není nikterak drahý, jsou jich plné bazary. Chtělo by to lecjakou opravu, ale onen nový majitel na to nemá peníze. 200 km/hod mu to pořád ještě vytáhne, jenom ty brzdy už jsou sjeté a gumy taky. S takovou pojízdnou bombou se vydá na cestu.

Nejedná se v žádném případě jenom o nějaké kloučky. Možná si někdo vzpomene na strašnou bilanci smrtelných nehod po sjednocení Německa. Starý pán už rok spokojeně jezdí s trabantem, když ho předjede BMW. "To jsou tihle chuligáni, co se chtějí zabít", rozzuří se. Netuší, že jel 80, BMW v rukou mladého, ale zkušeného řidiče ho předjel rychlostí 120, tedy zcela bezpečně. (Starý člověk neznamená zkušený řidič, to nemá s věkem co dělat, ale s praxí za volantem.) No a právě mnoho těch starých tenkrát odmítalo uznat, že ten západ jednoduše vyhrál. Jednou má ten pán v trabantu před sebou zase BMW, jedou z kopce, rychlost řekněme 80. Řidič BMW vidí dole ostrou zatáčku a tak si tam dal trojku. Do jinak opatrného řidiče trabantu vjede furiantství. Tomu zápaďákovi to ukáže, pak o tom bude vyprávět v trabantklubu. Dá plný plyn a skutečně to BMW předjede. Jenom vyprávět už o tom nemůže. Dole v té zatáčce se objeví široký kamion. Oba řidiči šlápnou na brzdu. BMW za okamžik stojí. A trabant? Rychlost 120 z kopce a 4 ojeté bubnové brzdy. Tak zahynuly v NDR v tu dobu stovky lidí.

Dodatek: padák - PD-47 (z internetu)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 24. ledna 2015 v 0:54 | Reagovat

Zdravím pane Moldavite.

Byl jsem člen Svazarmu od r. 1957. V odborné škole ve Valticích jsme měli střelecký kroužek. Těch malorážek i sportovních a těch nábojů long rife, ach jo. Na vojně jsem ze samopalu 24 = pumpička, nastřílel ze tří ran 29 bodů.
Nacvičoval jsem i na Spartakiádu ( 1960 ) jako okresní cvičitel Svazarmu. Při tom jsem vedl střelecký kroužek i trening na Sokolovský závod branné zdatnosti. Vycvičil jsem v r. 1959 jednotlivé dívky i družstva v učňovské zahradnické škole na diplomy za I,II, IV, místo v krajském kole. Zapsali mne do výsadkářského kurzu, když jsem zvládl skoky v přírodě při překážkovém běhu z výšky asi 3,5m, cvičné balení padáku PD 10 ( nebo 70, už nevím ), byl jsem připraven na skutečný seskok z Anduly. Jenže kádrování to zkazilo, Vaše rodina nemá dobrý poměr k soc. zřízení a nakonec na vojnu k pluku reorganizovaných PTP.
Později Svazarm dělal základní výcvik řidičů branců, před nástupem na vojnu ( z větší části to platila armáda ).

Jo a o té komunistické věrnosti ideím!
Nastoupil jsem na podzim  r. 1958 na pracoviště, kde dělal jeden komunista- vězeň legionářů ve Vladivostoku. Byl sice soudem v republice v r. 1922 zproštěn, ale táhlo se to s ním  ( že zradil legii ).
Na Sibiři se šel ohřát k nějaké baryšni, přilehla mu košili a ešelon mu ujel. Rozhodl se v klidu počkat na jiný. Měl pech, do děrevně vtrhli bolševici a aby nebyl zastřelen na místě, prohlásil se za interbrigadistu. Jenže se mu v novém chomoutu nelíbilo. Musil dokazovat " věrnost" a trčet všude v první linii. Zběhl k legionářům, ale našel se někdo, kdo svědčil, že byl u bolševiků se zbraní a nepomohla mu ani svěcená, až česl. soud po přepravě do republiky. Z trucu za perzekuci, se dal k prvorepublikovým komunistům, jako vzor interbrigadisty, bojujícího proti vykořisťovatelům. V r. 1958 nadával květnatě ( nejraději rusky ) na poúnorové lumpy, kteří na věrné soudruhy serou. Když se vybíraly peníze na známku solidarity v ROH, měl proslov: "Lidi nic těm kurvám nedávejte, je to jen na pušky, granáty a náboje na zabíjení lidí. Já to mám z první ruky, učil nás to komisař na Sibiři".

2 autor článku autor článku | 24. ledna 2015 v 12:08 | Reagovat

[1]: nar.soc.
Ti legionáři si museli užít. O tom zmatku už psal Hašek: "Velitelem města Bugulmy". Ve škole v dějepisu se učitelé o nich zmiňovali krátce a velmi opatrně. Někdy začátkem té normalizace byl pořad o jednom z nich (pamatuji si jeho fiktivní jméno "Lástička"). Ten vyprávěl, co zažil. Pochopitelně to byl jeden z těch, co bojoval s bolševiky, což ovšem nebylo vůbec typické.
Na 1.11. jsme někdy šli na hřbitov Olšany. Tam stáli čestnou stráž legionáři v uniformách, u hrobů těch padlých. Nikde se o tom nepsalo, kdybych nešel kolem, tak bych se to nikde nedozvěděl. Ale nikdo jim to nezakazoval a nevyháněl je. Komunisti to jako neviděli.

Ten padák, jak si nejasně vzpomínám, se jmenoval PD 47. Pedeta. Těžko řiditelný čtverec. Než ho člověk trochu pootočil, to se nadřel.

3 nar.soc. nar.soc. | 24. ledna 2015 v 14:31 | Reagovat

Cvičný padák měl kruhový vrchlík, to vím bezpečně. Na místním hřišti, jsme jej do detailu prohlíželi. Upevňovací šňůry byly ve dvojicích. Balicí stůl ( asi 15m pruh plachtoviny ) se poutkem zavěsil na zaražený kolík, vypnul, na tentýž kolík se za trhací šňůrky zavěsil vrchlík a po jednotlivých šňůrách se napínal a skládal na stůl. Potom se do batohu navlékací jehlou zatahovaly šňůry do poutek a nakonec v přehybech vrchlík. Zapnuly se klopy a navléklo odjišťovací lanko s třemi jehlami do okovaných otvorů. Dovedl bych to ještě dnes. Pro volný výskok se připojoval na rukáv výškoměr a automatickým vystřelovákem pro záložní padák ( ten jsem nikdy neviděl).
Pro 18letého to byly zajímavé věci.

4 autor článku autor článku | 24. ledna 2015 v 18:24 | Reagovat

[3]: nar.soc.
Pravím vám, že PD-47, pedeta, byla čtverhranná. Přidal jsem do článku fotky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama