Leden 2015

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 8/8

31. ledna 2015 v 20:59 | Gregor Moldavit

Vekslák
Občas si někde na internetu od kritiků dnešní strašné doby přečtu, že po roce 1989 přišla doba veksláků. Co se takovému člověku odehrává v hlavě, ať zůstane jeho tajemství. Na moji námitku, že to je přesně obráceně, obdržím sprostou nadávku, typický "argument" těchto pamětníků oněch zlatých časů. To jsou ti, kterým tenkrát nic nechybělo, svobodu cestování nepotřebují, stejně na to přeci nikdo nemá peníze. Co je na nich to skutečně strašné, je ta jejich patologická nenávist ke každému, který si dnes nestěžuje, nebrečí po komunistech, a třeba si i klidně cestuje. Dejte jim tu možnost a oni začnou vraždit jako Leninova ČEKA po roce 1917. "My nepotřebujeme důkazy viny jednotlivce, my likvidujeme celou třídu vykořisťovatelů". (Asi půl milionu lidí jim padlo za oběť. K zatčení a zastřelení stačilo mít na sobě dražší oblek, nebo třeba jenom klobouk. Ono poslední vedlo začátkem 50. let komunistu k osočení "typický buržuj". To si dokonce ještě matně vzpomínám, ač mi byly 4 roky. Na zastřelení to ale v ČSR nestačilo.)

Skutečnost je, že vekslák s komunisty přišel a s nimi taky odešel, je to jejich produkt! Někdy po roce 1980 se mě jeden Čech v dopisu zeptal, jestli vím, co je to vekslák? Odepsal jsem, že to slovo neznám, pouze v něm slyším německé wechseln, tedy vyměňovat. Asi to bude člověk, který něco vyměňuje. V roce 1987 byl natočen film "Bony a klid", který jsem v Německu viděl. Bylo mi jasné, že když se tenhle film mohl natočit a přijít do kin, pak už v ČSSR melou komunisti z posledního. Že jim nějak došla propaganda a selhala cenzura. Z toho filmu šla hrůza. Takhle tedy vypadají ony slíbené "růžové zítřky".

Jak jsem slýchal, nebylo snadné být vekslákem. To chtělo organizační a podnikatelský talent. Když to zkusil nějaký amatér, aby si tak trochu přivydělal, byl hned první den sebrán policií, nebo náhodou zmlácen neznámými chuligány. Jiný stál na tom samém rohu třeba i roky a nic se nedělo. Když tam přijela policejní šťára a všechny podezřelé posbírala, on tam ten den "náhodou" nebyl.

Po roce 1989 jsem byl ještě pár měsíců od nich sám osloven na různých místech v Praze. "Geld wechseln?" (Nebo taky anglicky) Stáli už na parkovištích za Rozvadovem a mávali bankovkou. V Bílé Labuti mě kdosi oslovil česky,
"Chcete vyměnit peníze?"
"Na co bych to dělal, už jsem si vyměnil v bance!"
"No, ale já vám dám za marku...".
Předně ilegální, dále vím, že mám před sebou kriminálníka a ten mě chce podvést. Nejsem na jeho triky zvědav. Člověk byl identifikován podle neobvyklého oblečení, třeba goretexové bundy. Dnes už asi Němce a Čecha podle oblečení rozeznat nelze.

V tu dobu už si ale ty peníze v obou směrech mohl každý normálně vyměnit zcela legálně a bez rizika, že dostane padělané, či jejich trikem každou bankovku počítanou 2x, a podobně. On má jistě hbité prsty. Já si to musím položit na stůl, v kapse najít brejle, a v klidu přepočítat. Po roce 1989 tahle kriminální pakáž z ulic zmizela. Doba veksláků tedy s kapitalismem nepřišla, ale zcela naopak skončila. Veksláci, coby osoby, se ovšem neztratili, to je zcela jasné. Jenom si museli najít něco jiného, což mohlo být taky legální podnikání. Jenom já bych pod takovým člověkem sloužit nechtěl. To může být třeba nějaká vymahačská firma, apod. Já chtěl vždy něco tvořit.

Po roce 1989 přišly zase nové výrazy, třeba tuneláři, ale ono tohle, jinak nazývané, za komunistů existovalo taky. Buď se o tom nepsalo, nebo se to diskrétně nazývalo příživníci, podvodníci, mankáři,... Nebo se ovšem taky jednalo o členy strany a vlády, kteří si kdesi (na tom špatném západě) zcela beztrestně hromadili své orientální bohatství. Jeden z prvních byl soudruh Slánský. Když ho pověsili, (za něco jiného, co neudělal,) rozebrali si jeho majetek ostatní soudruzi. Božena Novotná si vzala prostěradla a porcelán. Antonín pak spal v ložním prádle patřícím zavražděnému spolubojovníkovi. Vůbec mu to nevadilo. Dokonce u soudruha Štrougala se v době jeho nemoci povídalo o tom, že takové strašné kradení, jako je to jeho, musí přestat. On se jim ale objevil najednou nazpět celý živý. To musel být problém. Dnes o tom píše životopis a vydělává dále. Jak to napsal Zděněk Mlynář v knize "Mráz přichází z Kremlu". "Jejich nahromaděný majetek je obrovský. Ještě několik generací potomků těchto komunistických funkcionářů může žít bez práce."

Ale jeden z dnešních výrazů za komunistů určitě neexistoval: pravdoláskař.
Co se za tím skrývá, může zase někdo vysvětlit mně. Je z toho znát Havel, který občas nemluvil příliš rozumně.
Některé jeho výroky u mě skutečně budily pochybnosti, jestli ten člověk už neztratil smysl pro realitu své doby. V žádném případě ho ale neodsuzuji a nenadávám mu, jako to dnes činí mnoho příslušníků českého národa.

Kdybych já měl být dnes v ČR vládcem, tak jenom krutým diktátorem. V tisku bych se nechal velebit a vlídně bych kynul rozjásaným davům pod mojí tribunou. Někde bych měl svůj zámek a tam bych jezdil Rollsem na ryby. (Jako Lenin.) Moje ochranka by mi najímala potápěče, kteří by mi pod vodou ty ryby na háčky napichovali. (Říkalo se o Novotném.) Prostě bych byl v každé maličkosti úplně geniálně úspěšný.
Být v ČR demokraticky zvoleným politikem, (dobrým nebo špatným nehraje nejmenší roli) znamená slyšet jenom nadávky a zase nadávky, každý politik je zloděj a zrádce a zaslouží zastřelit, pověsit, vyhodit z okna. To raději zůstanu obyčejný důchodce a budu si dělat svoji zahradu.
Ať už byl Havel jakýkoli, tohle si nezasloužil a pro tenhle lid si měl raději tu námahu ušetřit.

A ještě poslední výraz:
Železná opona
Je docela komické, že jsem, coby kluk, o tomto výrazu neměl ani tušení. Nikde se nepoužíval, asi se ani napsat nesměl. Bylo mi snad 15, když jsem poslouchal v rádiu nějakou takovou tu hru, která nastavovala zrcadlo dekadentní americké společnosti. Tam o tom kdosi cosi pronesl. Dlouho jsem se pak vyptával, co to je a proč bych to měl chápat až jednou, až budu velký, a v kolika letech vlastně budu velký? Co se tady vlastně děje? Proč nemusím všechno vědět, proč se o tom nemá mluvit? Komunisti totiž tohle téma neradi zmiňovali. V roce 1959 ale přišel, možná nedopatřením, velmi dobrý film, "král Šumavy". Jednu věc nemohla moje generace přehlédnout. Ti pohraničníci nás nehlídají před žádnými diverzanty, ale chytají prchající z vlastní země!

Tento výraz se vžil po jednom projevu Churchilla 1946. V tu dobu to ale byla pouze linie, ne tisíce km ostnatého drátu, betonové zdi do nebe a nespočetně zneužitých kluků se samopaly. Jednalo se o hranici mezi východním a západním blokem, dlouhou 7000 km, a sloužící výhradně k zabránění hromadného exodu obyvatelstva komunistických zemí do oné druhé části, ovládané ještě třídním nepřítelem. Technicky vybudovaná a hlídaná miliardovým nákladem výhradně východními státy. Na západní straně občas přešlo pár policistů, jen tak se podívat, jestli je vše při starém. Více neměl Západ zapotřebí.

Tragedie pro komunisty přišla, když se udělala díra v Maďarsku. To byl konec celého Východu.

Mimochodem, asi v roce 1975 jsem si půjčil malou plachetničku na Neusiedlersee a zkoušel si ji trochu řídit. Pochopitelně na rakouské straně. Na té se rekreovaly tisíce lidí. Plul jsem trochu směrem k Maďarsku. Kolik tam bylo na břehu lidí? Ani jeden. Jenom křoviny. Tam bylo skutečně názorně vidět, kde je to za mříží a kde na svobodě. (Jak řekl V+W, mříž má dvě strany a občas to není tak jasné. Tady o tom ale nebylo pochyb.)


Ještě jeden výraz naší doby, který tenkrát nebyl: celebrita
Kdybych ho měl definovat dle různých zjevení na internetu, pak se jedná o jednu (z tisíců) různých slavných dam, která občas ukáže prsa, nebo kalhotky pod minisukní při vystupování z auta. To jako aby se připomněla.

Holčenčí logika

25. ledna 2015 v 12:22 | Gregor Moldavit

Liška vyhrabala a vybudovala studnu.
Za nějaký čas ji prodala hrochovi. Ten zaplatil a byl spokojen. Pak vytáhl ze studny vědro vody. Už tu byla liška. Ona mu prodala studnu, ne tu vodu v ní. Za jedno vědro musí zaplatit jednu rupii.
Hroch šel k soudci, kteroužto funkci zastával datel.
"Datlíku," bědoval, "liška chce peníze za její vodu v mé studni."
"Seš ty mi to ale kus hrocha", pravil datel učeně. "Proč dovolíš, aby liška měla její vodu ve tvé studni. Ať ti za vědro platí denně 2 Rupie."

***

Kde je chyba v následující logice?

Dva ruští komici prodávali ve stánku při nějaké akci své produkty. Jeden rudé víno, sklenička za 3 rubly. Druhý chlebíčky, jeden za 3 rubly. Ten s tím vínem dostal chuť na chlebíčky, dal kolegovi 3 rubly a jeden mu snědl. Ten zase dostal chuť na jeho víno. Vzal ty 3 rubly a koupil za ně skleničku vína. Ten ale chtěl ještě jeden chlebíček, vzal ty 3 rubly a koupil si ho. Oboum zachutnalo. Za chvíli tak úspěšně své krámky vyprodali. Jeden snědl všechny chlebíčky, druhý vypil sud vína. Každý z nich za všechno zaplatil, obchod byl vyprodán, tedy pro oba všechno krásné. Jenom v kase to nějak neštimovalo. Jeden měl 3 rubly, druhý nic. Jak se to mohlo stát?

***
Moje skutečná otázka zní jinak:
Se ženou jsme občas v jednom obchodě koupili něco moravského, lehkého tramínu. 1 L za 50 korun. Přinesli jsme si dvoulitrovou láhev a ona ji naplnila ze sudu. Dostala 100 Kč a čus.

Předposledně jsme přinesli 2 láhve, vzali 4 L, zaplatili 200 Kč a chtěli jít. Ale ta prodavačka vytáhla takovou kartičku, která měla 8 políček. Na 4 dala razítko. Když bude orazítkováno všech 8 políček, máme nárok na 1 L tohoto vína zdarma. (Německy Naturalrabatt, česky jistě nějak podobně.) Tedy 1 L za 8 koupených. Soweit, so gut!

Přišli jsme posledně. Žena položila na téku ony 2 lahve a 200 Kč. Pak tu kartičku. Prodavačka načepovala 4 L tramínu, do kartičky dala zbylá 4 razítka.
"Hm a kde je ten litr zdarma?" tážu se.
"Nemáme už další láhev, tak jsem to vaší ženě vyplatila v hotovém."
"Ale takhle to přeci nelze praktikovat," namítnul jsem.
"Copak tu není jasné?" otázala se mě, blbečka, prodavačka ironickým hlasem. Moje žena ji uklidnila, ona že to pak slabomyslnému manželovi nějak vysvětlí. Vysvětlila.

"Neměli jsme láhev, tak mi za ten litr dala 50 Kč na dlaň. Je to tak těžké pochopit?"
"Pro mě ne, ale zřejmě pro tebe. Ta prodavačka je v mínus."
"Jakto v mínus? Koupila jsem 8 L a dostala ten 9. zdarma."
"A kde ho máš?"
"No v penězích, těch 50 Kč."
"Takže jsme koupili 7 L a dostali 1 L zdarma. Podmínky říkají 8 L."
"V té kartičce je 8 razítek za našich 400 Kč."
"I kdyby jich bylo 20, v kase má jenom 350 Kč."
Hlas mé ženy začal přibývat na agresivitě.
"Skutečně to nedokážeš pochopit? Já jí dala 200 Kč bankovku a ona mně 50 Kč minci."
"Přesto platí, že 400 - 50 = 350. To jsi mohla platit rovnou jenom 350 za 7 L."
"Seš blbej? Pak by nám nemohla dát to osmé razítko."
"Zatímco když ji zaplatíš 50 za osmý litr a ona ti je vrátí?"
"Takhle to nemůžeš počítat, těch 50 bylo za devátý litr, ne za osmý."
"Ale podle zákonů matematiky to tak počítat můžu. Představ si, že za každý litr položíš 50. Při tom osmém ona dá tvoji 50 do kasy, udělá 8. štempl a pak dá zase tobě 50. Že ta mince už není ta tvoje, ale jiná, to přeci nehraje žádnou roli. Jednoduše sis tu padesátku mohla rovnou nechat v kapse!"
"Nemohla, to bych nedostala to osmé razítko."
"Protože to té prodavačce nemyslí. Prostě jsme ji dali 7 * 50 a dostali 8 L vína. Ten jeden zdarma ale může dát až za 8 zaplacených."
"Seš..."
Dopadlo to velmi zle.

Pokud třeba nějaký čtenář sám občas něco prodává, třeba ze svého zemědělství, pak by ho mohlo zajímat, jak se vlastně věci mají. Kde je tady ta početní chyba?

Psal jsem komplikované datenbanky, které řídily obchodní domy. Kdybych měl logiku těchto zmíněných dvou žen (neřku-li chování mojí ženy) nebyl bych v té branži přežil první týden. Kdo chce, může přemýšlet, nebo si řešení přečíst o kus níže.





Vysvětlení:
Takže 350 Kč v kase a 8 L vína je pryč. Představme si, že po nás přišel další zákazník a koupil 1 L toho tramínu. Pak má prodavačka v kase 400 a 9 L je pryč. Teď je tedy všechno přesně OK! Jistě, ten člověk za nás koupil ten osmý litr. Jenže pokud mu taky dala razítko do kartičky a on koupí ještě dalších 7 (nebo dokonce dle její logiky už jen 6) pak to zase štimovat nebude.

Řečeno jednoduše - naturalrabat lze dát pouze jako výrobek a ne ho proplácet v penězích. Už vůbec ne v jeho prodejní ceně! Ten krám za ten litr platí vinaři třeba 25 Kč a prodává za dvojnásobek. Takže darovaný litr je stojí 25 Kč, ne 50. Ani těch 25 by ale nebylo obchodně správně. Krám dává zboží, ne peníze. Tím totiž klesá celkové množství odebraného vína od vinaře a tím taky třeba zase větší rabat za množství u něj, nižší bonus z obratu pro příští rok, atd... atd...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 7/?

22. ledna 2015 v 19:33 | Gregor Moldavit
Díl 6.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-6

Svazarm
Ať už byla 50. léta jakákoli, pro svazarmovce to byla zlatá doba. Třeba sportovní létání bylo prakticky zadarmo. Na to jsem se ale já narodil moc pozdě. Když jsem přišel na letiště, už se všechno zcela normálně platilo. Myslím od roku 1963. Svazarm ovšem zůstal, což vlastně není vůbec tak samozřejmé. Proč, když se tento sport stal soukromou záležitostí? K tomu se vrátíme. (On dokonce v přejmenované formě existuje dodnes. Právě tak, jako dodnes existuje v přejmenované formě inkvizice, nebo KSČ.) Jak se to vše vyvinulo?

(Občas jsme tenkrát slyšeli, že na Západě bychom jako normální lidé létat nemohli, na to tam mají jenom kapitalisté. Tato informace neodpovídala skutečnosti, jak jsem se hned po příchodu do NSR přesvědčil. Ceny skoro přesně stejné jako u nás, ovšem při mnohem vyšších platech oněch "vykořisťovaných". Stát na svazarm jistě doplácel, ale byly to spíše platy v jeho vedení a pak ona kádrovací aparatura, bez čeho bychom se my, sportovci, ovšem byli dobře obešli.)
Šohaj 425 (originalfoto, po nouzovém přistání na poli)

Komunisti v únoru 1948 zvítězili, ale čas šel dále. 50. a 60. léta byla značně rozdílná.
Vzpomínám na dětství, 50. léta, kdy se mělo jásat nad mezníkem v dějinách lidstva, a my měli být neskonale šťastní, že jsme se ho dožili. V rádiu šílel ženský hlas "to jsem já, svoboda mladá," načež přišel výčet nepopsatelné krásy a blahobytu našeho režimu. Všude nám řvali do uší, jaké máme štěstí žít ve státu, kde vládne lid, tedy v jeho jménu komunistická strana.
60. léta už byla zcela jiná, došlo ke značnému vystřízlivění. Rovněž tedy i v řadách komunistů. Jejich počet na papíře možná rostl, ve skutečnosti ale rapidně klesal. Oněch opravdu přesvědčených, věřících, zůstala hrstka, většina už jen plula s proudem. Ono se to celé nějak nepovedlo. Kdyby komunisti v tu dobu byli udělali svobodné volby, pak by byla KSČ nedostala ani tolik hlasů, kolik měla členů.
Předně bylo jasné, že tenhle režim sice hodně slibuje, ale finančně vůbec nevyjde. (Jejich klasická věta oné doby: "Co jsme slíbili, to taky lidem dáme. My komunisti držíme slovo. Jo ale když to teď nejde.") Za další už každý pochopil, že žádný -ismus není nějakým mezníkem a bez tvrdé práce z nebe nic nepadá. Ona představa, že dělník, pracující pro sebe, bude podávat větší výkon, než ten vykořisťovaný, se ukázala coby úplný nesmysl. Právě tak, že když si vykořisťovatel nebude brát nadhodnotu, bude socialistický dělník vydělávat o to více. Výkon dělníka je dán moderní technologií a ne tím, že se přerazí. Hospodářství v rukou politických amatérů selhalo. Navíc bylo potřeba odměnit věrné soudruhy pěknou funkcí a to stálo miliardy. (Naše základní osmiletka měla v 50. letech 3 ředitele + jednu přesluhující důchodkyni nad hrobem, nazývanou rovněž paní ředitelka. Oslovení soudruh se dlouhá léta ve školách neprosadilo.)

V 60. letech už se nedělalo nic "navzdor válečným štváčům" a rovněž ono "dohonit a předhonit", už značně pobledlo. Dohonit? Jak? Vždyť se nám ten Západ stále vzdaluje. Nadobro vymizela proroctví, jak v roce 1970 bude zdarma bydlení a městská doprava, jak v roce 2000 už budou všechny státy komunistické. Celá ta propaganda selhala a proroctví založená na zbožných přáních nekvalifikovaných vládců se nevyplnila. Už se nedělaly ani žádné zvláštní Zátopkovy směny (jak on běhá, měli ostatní pracovat), jenom byly ještě požadovány socialistické závazky. Vážně je ale nebral nikdo, pekaři se zavazovali, že budou péct, holiči, že budou holit. (Kdosi se zavázal, že ušetří toaletní papír na pracovišti. Jeden z našeho letiště si dal na vojně socialistický závazek, že v kuchyni zabije 4 krysy.)

Moje generace, kolem toho února narozená, měla být už zcela oddaná režimu ("ne už bojovník, ale budovatel"). Tak tohle nevyšlo ani v nejmenším. Jako pionýři jsme chodili jásat do průvodu, ale když jsme dorostli a nabrali vlastní rozum, nebyl z nás stoupenec onoho režimu ani jediný. Taky ale ne vysloveně jeho nepřítel, tady se třeba ještě poctivým přístupem k realitě a trochou pravdy dalo mnoho zachránit. Ale právě tohle už komunisti, v jejich dvojrozměrném myšlení, nikdy nedokázali a nepřítele si z mojí generace udělali. Po stavbě Berlínské zdi už taky nikdo nemohl dále věřit, že něco (zdi a ostnaté dráty) bohužel musí být jenom pro začátek, ale že to bude po celou jejich vládu. (Měsíc před jejím pádem prohlásil Honecker "Ještě za sto let bude stát Berlínská zeď". Poslední z nekonečné řady jeho omylů.) Její stavba byla spíše zakončením jedné iluzorní epochy. Té, která měla ukázat výhody socialismu a lidi přesvědčit. Nepřesvědčila. Desítky tisíc emigrantů směrem ven, zatímco ani jediný dovnitř, to mluvilo jasnou řečí. (Na Západě bylo sice mladých komunistů jak máku, kapitalismus kritizovali, ale jít do nějaké východní země? Ani za nic!) Ona zeď se nedala zatajit a prohlásit za imperialistickou lež, tak se z ní udělal "protifašistický val". Ale každý, ať na západě nebo na východě dobře věděl, že jde o to zabránit totálnímu exodu z Východního Berlína směrem do Západního. V 60. letech už se tedy ani slovo "svoboda" raději moc neříkalo. (Výraz "svobodný svět" se ale až do roku 1989 psal v novinách takto v uvozovkách.)

Onen strach z emigrace se ve svazarmu odrazil obzvláště silně. Kádrování do horoucích pekel a přelety povoleny výhradně směrem na východ. Nevzpomínám si, že by si byl někdo naplánoval Praha-Plzeň, v tom případě by nikdy byl nedostal povolení. (Kdo bylo ono božstvo, které povolení dávalo ani nevím, cosi vojenského.) Kam, to ale nebylo ani tak důležité, my jsme chtěli hlavně létat. Jenom že každý z nás je pro jakési mocné kdesi nahoře potenciální emigrant, nám vnucovalo otázku, jaký důvod k tomu asi ta vláda má? A konečně to z nás ty potenciální, později skutečné, emigranty taky udělalo.

Nějak jsem tím chtěl poukázat, že komunisti té začáteční doby lidem něco dát chtěli a skutečně žili v představě, že lidu dají nesrovnatelně více než kapitalisté. No a tím, cituji: "budoucnost ukáže, že my máme pravdu". Neukázala. Plánované hospodářství nepřinášelo zdaleka tolik, co si krejčí, ševci a tesaři ve vládě po únoru 1948 představovali. Tyto hospodářské problémy se nakonec jenom prohlubovaly až do roku 1989, kdy už žádné řešení neexistovalo a komunisti to museli zabalit. (Jednou jsem tu uvedl výrok ředitele z NDR, rok asi 1988: "Na výrobek v hodnotě 1 marky musí stát vynaložit 5 marek".)
Pionýr ve vleku za Čápem (z internetu)

Bylo nutno začít šetřit jak to jenom šlo a sport byl pochopitelně taky na řadě. Jestliže jsme si tedy od určité doby museli ve svazarmu všechno sami platit, pak to jistě bylo hlavně tím, že stát na to jednoduše už neměl. Ale byla tu ještě druhá okolnost, že totiž armáda o nás přestala mít zájem. Zbyla jenom organizace onoho jména. To mělo taky svoji logiku. Ještě ze začátku jsem kdesi (snad "Křídla vlasti"), četl, že jsme v případě války piloti výsadkových kluzáků. (Možná je čtenář zná z filmů o vylodění v Normandii.) Udržet se za vlečnou, to jsme se taky museli nějakou dobu učit. Do toho kluzáka bychom tedy byli mohli snadno přesednout, ale on v tu dobu jednoduše v armádě neexistoval. A hlavně, vojenská technika se změnila. Vyškolit pilota MIGu trvalo několik let a bylo celkem jedno, jestli žák má už něco nalétané s větroněm, nebo v žádném letadle nikdy neseděl.

Armáda tedy ztratila na sportovcích zájem, ne ale vláda na jejich kontrolu přes armádu. Svazarm tedy zůstal, jeho funkce byla ovšem zcela nepřehledná. Co se děje kdesi v jeho vedení, o tom jsme my, jeho řadoví členové, nevěděli prakticky nic. Jednou jsme měli jeden večer s dvěma zástupci odkudsi zezhora, oba nám zcela neznámí, jeden muž a jedna tetka. Diskuze byla o ničem, jenom na konci předseda letiště ještě zavrčel: "A co bychom požadovali, urychlit kádrování. Jestli to někde leží u domovnice, nebo co se děje, že to trvá třeba rok?"
Znal jsem skutečně takové případy a jednomu třeba létání zatrhli, když mu našli příbuzné ve Švýcarsku, o kterých on ani nevěděl. Leč ona tetka se na předsedu jenom zašklebila a neodpověděla. Co si myslí, bylo jasné: "My si vychutnáváme moc, pěkně v teple z toho žijeme a takový kšeft si brát nedáme. Tohle je naše panství."

Svazarm byl neprůhledný propletenec, uvedu jeden příklad. Jednou jsme si taky řekli, že si uděláme pár seskoků padákem z Anky. Pochopitelně jsme si všechno platili, ač to skutečně nebylo moc peněz. (Oproti často zbytečným, placeným činitelům kdesi nahoře, stály tisíce dobrovolných instruktorů, kteří vše dělali zdarma, ve volném čase.) No a začali jsme tedy svědomitě výcvik. Jenže kam jsme to zabředli? Vedl to v tělocvičně jakýsi instruktor, který vystupoval jako Heinrich Himmler, používal krátké imperativní věty tichým hlasem, díval se na nás pohledem velitele popravčí čety. Bylo znát, že by mu někde v cele nebylo dobré přijít do ruky. Jeden z těch starších parašutistů nám po straně sdělil. "Bacha na něj. Je od STB a prý ani jeho kolegové mu nedůvěřují. Před ním nemluvit!" Byly nás tam totiž různé skupiny. My amatéři, ale zřejmě i policajti z povolání a třeba i budoucí Džejmsbondové. Jednou na konci výcviku zavelel ten typ nástup do řady. Pak břitce procedil:
"XY a YZ, vystoupit dva kroky vpřed!!!!!"
Vystoupili dva svalnatí, zavalití hromotlukové.
"Podívejte se na ty dva!" zasysčel StBák. "Mají nejlepší výsledky. Jsou jedni z vás, ale jsou lepší, než vy. Vemte si z nich příklad!!!"

Mezi námi, sportovními letci zašuměla taková vlna znechucení, ve které se nedalo přeslechnout cosi o prdeli. Děláme si výcvik za své peníze a pro vlastní zábavu. Tak co sakra chce? Nepotřebujeme, aby nám někdo dával za příklad nějaké dva jeho policejní dorostence. Co je nám do nich?
Jak to pak, při jiné příležitosti, vyjádřil jeden z nás:
"Jestliže mám zrovna průjem, pak nepotřebuji, aby mi někdo dával za příklad nějakého uvědomělého soudruha, protože ten má právě zácpu!"
v Andule (z internetu)

Pak jsme při dalším výcviku na trenažéru už dostali normálního instruktora svazarmovce. Měli to ale nějak šptaně seštelované a tělo dostávalo pořádné rány. Nakonec jsme si pod kurty cpali už i dámské vložky. Vzpomínám na docela zábavný konec výcviku při zkouškách teorie. My chtěli pár seskoků a zase jít, takže jsme se na to sotva podívali. Ten zkoušející pak závěrem toho našeho instruktora zavolal a povídá:
"Čéče, co to máš za manšaft? Dyť voni vůbe nic nevěděli. Tak jsem jim dal ještě trochu šanci a zeptal se na meteorologii. No a každý z nich mi sype z rukávu vědomosti, o kterých já sám nemám tušení."
"Jo," povídá instruktor, "to jsou plachtaři."
před seskokem (originalfoto)

Výcvik trval dost dlouho a byl pěkně tvrdý. No ale jednoho dne se rozbzučel motor Anky a my se z ní sypali jak brambory. Jeden z nás dostal pořádně vynadáno, že nedokázal udělat nacvičený parakotoul. Jenže instruktor už to hulákání ani nedokončil a běželi jsem mu všichni na pomoc. Zlomená noha.

A čas šel zase dále. Každý rok jsme museli dojet k soudu na Pankrác pro výpis z trestního rejstříku. Stačilo předložit občanku a za pár minut měl člověk ten papír na dlani. Asi roku 1965 jsem najednou uslyšel: "10 korun a přijďte za tři dny". To už zůstalo.
Zdánlivě maličkost, ale jedna z celého množství. Moje generace vyrostla od dětství v tom, že všechno špatné je dědictví kapitalismu a my se máme těšit na růžové zítřky. Všechno bude každý rok lepší a krásnější. Už koncem 50. let nebylo radno to komunistům připomínat a v 60. let už dávno přišlo vystřízlivění. Každé takové zhoršení nám jenom dokazovalo, že ono to asi bude všechno přesně obráceně. Že ono v budoucnosti nebude lepší vůbec nic. Komunisti se nakonec už ani netajili tím, že početně to celé hospodářství vůbec nevychází. K tomu přišla ještě jedna nemoc, říkalo se západních států, ale socialismus ji měl taky - množení administrativy.

O tom jsem tenkrát viděl zajímavý pořad v televizi, trochu odbočím. Cenzura v tu dobu byla přísná, ale to se týkalo hlavně celého onoho komunismu. Stovky cenzorů dávaly pozor, aby někdo neřekl, že Antonín Novotný je vůl. Jinak se ale v 60. letech už člověk dozvěděl ze sdělovacích prostředků všechno možné. Někdy kolem roku 1965 jsem slyšel večer v rádiu, asi půl hodiny, takové pojednání o Cikánech. Kde se tu vzali, jak to s nimi je. Ale naprosto otevřeně a věcně. "Cikán XY dostal na dlaň měsíční výplatu 2100 Kčs. 100 Kčs za 2 odpracované dny, zbytek příplatky na jeho 8 dětí." Zkuste něco takového dát do rádia dnes. Budou se kutálet hlavy.

Ono množení administrativy, v ČSSR pak zvláště v institucích policie, armáda, školství apod. bylo zvláště zlé. V televizi (té socialistické) to vysvětlil odborník. Pan A se cítí přetížený a požádá nadřízené, aby jeho práci převzal nový zaměstnanec B a C. On je zaškolí a bude na ně dohlížet. Stát se dojit nechá, ti 2 jsou tady. (Často jeho příbuzní, že ano?) Pan A nedělá nic, jenom jejich šéfa. Jednoho dne se cítí pan B a C rovněž přetížen a ... no atd. Drobný úředníček pan A má pod sebou už hezkou pyramidu lidí a cítí se v sedmém nebi. Jenom je přetížen více než před tím, ačkoli jeho práce má nulovou hodnotu. Vlastně jen vyřizuje stížnosti, že celé jeho oddělení je naprosto k ničemu, k tomu zaměstnanců mezi sebou. Onen odborník v televizi mluvil o Anglii, neodpustil si ovšem poznámku, že v ČSSR tomu není jinak. Je to onen princip, že když má firma přes 200 zaměstnanců, nepotřebuje už vydávat navenek žádnou práci a přesto jsou všichni pracovně plně vytíženi. Nejen, že to stát něco stojí, ale výsledek je, že se člověk ničeho od úředníků nedočká.

Takže najednou za potvrzení platit a místo na počkání až za 3 dny. Právě s tím jsme byli stále více konfrontováni. Jak jsem uvedl, kádrování kluka ve věku 16 let na nějaký seskok padákem trvalo klidně i rok. Jednoduše zaměstnává jeden druhého byrokracií, navíc v oddělení, které by vůbec nemuselo existovat. Nezbytně jsme se museli začít ptát, komu to celé slouží? Co je to za systém, ve kterém jsme vyrostli? A jestliže se všichni tak bojí, abychom neuletěli na Západ, co se vlastně na tom západu skrývá? A čím větší nespokojenost lidu, tím více různých StBáků na jeho kontrolu. Tyto rozpory socialismu se měly prohlubovat až do jeho zániku!
Šohaj 125 (z internetu)

Jak bych dnes ten svazarm hodnotil?
Skutečnost je, že sporty lze dělat i bez nějakého stranického dohledu a spojení s armádou. Jedno bych ale dnes této organizaci přiznal - něco nám do života dala! Ony placené kádrováky a parazity v jeho vedení, kteří sami často vůbec žádný sport nepraktikovali, nerehabilituji. O to více si ale zaslouží chválu řadoví funkcionáři, kteří vše dělali zdarma a tisíce hodin odpracovali třeba při výcviku těch mladých začátečníků. Ne všechno se nám, tenkrát mladým klukům zrovna líbilo. Občas bylo té buzerace trochu více, než bylo potřeba, tresty pršely za každou maličkost. Dokonce nebyly vždycky ani spravedlivé a odvolání nebylo. Tvořily se klany, které si nárokovaly a vynucovaly privilegia, byli jedni, kteří více pracovali a druzí, kteří toho zneužívali. Panoval těžký sexismus. Když my, kluci, jsme z prvních čtyřminutových navijákových okruhů sčítali naší první vzdušnou hodinu, měly už různé dámy navozeno 10, nebo 20 hodin v Blaníku s instruktory na přeletu, ve fiktivní funkci "navigátor". A konečně tam byli mezi námi i agenti StB, kteří o nás kdesi cosi donášeli. To všechno existovalo! Ale nakonec nutno říci, že svazarm byla v tom věku od 15. let tvrdá, ale kvalitní škola do života. Než člověk dostal výkonnější letadlo, to musel něco předvést, nic nebylo zadarmo. My věděli, co umíme, to znamená taky, co neumíme a proto těžké nehody byly ve svazarmu velkou výjimkou. Dle mého názoru, by dnes vůbec neškodilo zavést něco takového na silnici. Ono vědět, co ještě neumím!
"Udělal jsi závažnou řidičskou chybu? Tak si zase dáš hodinu s učitelem v autoškole!"
Ať v ČR, nebo v D, všude vidím u silnic křížky. Párkrát jsem ty nehody viděl čerstvé, sanitky a požárníky, kteří to auto lovili zapasované do stromu. Bylo mi záhadou, jak se někdo může tak rozmlátit na rovné, přehledné silnici?

Jeden příklad z dlouhé řady, kterou jsem na cs-internetu četl: Alfa Romeo vyorala brázdu vedle silnice a narazila do domu. Dva kluci, 19 let, jsou oba mrtví, z auta zbývá sotva na dětskou koloběžku.
Princip je pořád celkem stejný. Tatínek je úspěšný podnikatel, ať to všichni vidí. Synáček dostane k narozeninám, 18 let, sportovní auto, maximální rychlost 230 km/hod. Za týden je na hřbitově. *

Na takový stroj by ve svazarmu byl musel pár let dokazovat své schopnosti. Aby se někdo nezačal hádat, technicky je to jasné. Když někdo jede trabantem 100 km/hod a tou samou rychlostí novým BMW, pak ta možnost zabít se v trabantu je jistě aspoň 50x větší. Jenže prakticky to vypadá jinak. Trabant těch 100 km/hod na rovině vůbec nevytáhl. (Co ukazoval tachometr je jiná věc.) Při tom samém plynu tam ale u nějakého sporťáku máte za chvilku 200. Na tu rychlost ten klouček nemá ani zkušenosti ani postřeh, jenže on to o sobě neví.
Ono to ze začátku bez chyb nejde, ale my často říkali: "Šťastný ten, kdo udělal chybu a mohl se z ní ještě poučit."

Příště zase další výrazy oné doby...

* Příklady takových nehod by pochopitelně šly do nekonečna. Může to být třeba obráceně, kdosi není bohatý a rád by tak vypadal. Zadluží se, aby si koupil vrak BMW, který není nikterak drahý, jsou jich plné bazary. Chtělo by to lecjakou opravu, ale onen nový majitel na to nemá peníze. 200 km/hod mu to pořád ještě vytáhne, jenom ty brzdy už jsou sjeté a gumy taky. S takovou pojízdnou bombou se vydá na cestu.

Nejedná se v žádném případě jenom o nějaké kloučky. Možná si někdo vzpomene na strašnou bilanci smrtelných nehod po sjednocení Německa. Starý pán už rok spokojeně jezdí s trabantem, když ho předjede BMW. "To jsou tihle chuligáni, co se chtějí zabít", rozzuří se. Netuší, že jel 80, BMW v rukou mladého, ale zkušeného řidiče ho předjel rychlostí 120, tedy zcela bezpečně. (Starý člověk neznamená zkušený řidič, to nemá s věkem co dělat, ale s praxí za volantem.) No a právě mnoho těch starých tenkrát odmítalo uznat, že ten západ jednoduše vyhrál. Jednou má ten pán v trabantu před sebou zase BMW, jedou z kopce, rychlost řekněme 80. Řidič BMW vidí dole ostrou zatáčku a tak si tam dal trojku. Do jinak opatrného řidiče trabantu vjede furiantství. Tomu zápaďákovi to ukáže, pak o tom bude vyprávět v trabantklubu. Dá plný plyn a skutečně to BMW předjede. Jenom vyprávět už o tom nemůže. Dole v té zatáčce se objeví široký kamion. Oba řidiči šlápnou na brzdu. BMW za okamžik stojí. A trabant? Rychlost 120 z kopce a 4 ojeté bubnové brzdy. Tak zahynuly v NDR v tu dobu stovky lidí.

Dodatek: padák - PD-47 (z internetu)

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 6/?

6. ledna 2015 v 20:07

Podpultovka - nedostatkové zboží pouze pro určité lidi
Někdy kolem roku 1970 stál v časopisu Dikobraz článek analyzující zákazníky řeznictví. Tito se dělili na:
1. hlavní masu - permanentní bůčkojedi
V řeznictví si mohli koupit akorát bůček. Já ovšem dodávám, že všude měli i kelímky s hořčicí a konzervu játrové paštiky za 4 Kčs. Nebyla špatná, ale po desetiletí pořád ta samá.
2. příležitostní řízkojedi
Měli pro pana řezníka občas nějakou pozornost a on na ně myslel, když přišly řízky.
Jednou jsem mluvil v Praze s kamarádkou z Paříže, byla na krátké návštěvě (rok 1969). Otec byl ruský emigrant, v roce 1945 si ho ale Rusové v Praze vyzvedli a od té doby už ho nikdo neviděl. Ona s matkou stačila emigrovat do Francie. Mluvila česky naprosto bezvadně, k tomu další řeči. No a ta se mě ptá:
"Asi už nějak pletu češtinu. Přišla jsem k řezníkovi, odstála si frontu a povídám: Prosím tři řízky, ale takové trochu větší. No celý krám za mnou se rozchechtal. Co jsem řekla chybně?
Vysvětlil jsem jí, že gramaticky je vše v pořádku, ale chtít od neznámého řezníka 3 řízky, to je prostě vtip. Pochopitelně je taky nedostala.
3. Liboví tykalové
To byli ti, co řezníkovi tykali, chodili mu za pult a cosi pod ním si prohlíželi. Zelinář, automechanik, ... Jednoduše ti, co patřili do té horní společnosti, která si mezi sebou lepší zboží vyměňovala.

ROH - Revoluční Odborové Hnutí
Ta revoluce na tom byla znát. Ještě dnes ale čtu příspěvky oplakávačů totality, kterak tenkrát ... a mimo jiné "o dovolenou se mi postaralo ROH".

Občas jsem v ČR kdesi v horách, na jinak pěkném místě, náhle objevil budovu, která vypadala jako kasárna z 50. let. Kdosi z hostů mě poučil:
"To tady postavilo ROH."
Mohl jsem jen přikývnout, "je to na tom vidět." Ještě sloužila původnímu účelu a měla i dost hostů, kteří zřejmě nekladli velké nároky.

Na ROH byla myslím udělána reklama komedií "Anděl na horách". Vtipu v tom filmu moc nebylo, ale asi svůj účel splnil.

V roce 1971 jsem byl na hodinu vyhozen z práce při politických prověrkách. Byl u toho předseda odborů a culil se jako měsíček na hnůj. Na můj dotaz, co jako učiní jen zamumlal cosi o tom, že když někdo nedrží hubu, tak ať si nestěžuje. Takže ROH byla jakási blahodárná instituce pro ty, co uměli držet hubu.
Budova RVHP v Moskvě
RVHP - Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci
Dnes čtu každou chvíli povzdech: "Tenkrát nám poroučela RVHP, dnes EU."
Tohle bych viděl trochu jinak, ale ještě nikdy jsem se s nikým nepřel. Pro normálního člověka byla její činnost zcela neprůhledná, odborník zastával názor, že je to instituce prosazující hospodářské zájmy SSSR. Nahlas to ale raději neříkal.

Spartakiáda (-voláááá - znělka v rádiu 1955)
Zahulákání v rádiu. Jako první se člověk dozvěděl, jak je to všechno krásné, jak všichni jásáme, tak trochu zbývá problém, kde mají rodiče koupit pro děti červené trenýrky, když nikde v obchodech nejsou? Tenkrát nejen že v těch obchodech nebylo skoro nic, ale komunisti nedokázali ani zajistit pár hadříků na propagaci vlastního režimu.

Spartakiáda byl přejmenovaný sokolský slet a dokonce i kritikové komunistů často říkali, že je to pěkná sportovní akce. Nic moc bych nenamítal, kdyby to komunisti nebyli zneužili pro vlastní propagandu. Tady se měl předvést onen socialistický občan pod vedením strany.

Jsou lidé, kteří na ní cvičit chtějí a jsou lidé, kteří si chtějí koupit lístek a jít se na ni podívat. Problém byl ovšem třeba s takovým člověkem, jako jsem já, který nechtěl ani jedno. Nemám rád žádné masové akce, ať už se jedná o cokoli. Dvakrát jsem na ni nacvičoval, ale nikdy na Strahov nevylez. Byl jsem zcela jednoduše vyhozen a nahrazen někým jiným. Bytostně nesnáším a nenávidím nějaký jednotný pohyb s davem. Dokonce ani tancovat jsem se nikdy nenaučil. (Zato jsem třeba sám bivakoval někde na ledovci v Alpách.) Přes všechny výhrůžky a nadávky jsem stále nějak z té řady vypadával. Byl bych na tom Strahově udělal ostudu celému národu.

Elegantně se to vyřešilo na průmce, spartakiáda 1965. V tu dobu už komunisti s jásotem poněkud přestali a začali si trochu lámat hlavu s tím, jak vyřešit finanční problémy státu? Ono "dohonit a předhonit", už se nikde neozývalo, šlo spíše už jen o to "přežít". Ředitel naší průmky dal soudruhům návrh, že škola udělá zdarma určité práce na Strahově, které potřebují naše stroje a naše vědomosti. Oni nám za to jednoduše s celou spartakiádou políbí šos. Když komunisti slyšeli výraz "zadarmo", ochotně přikývli. Jako žáci jsme byli spokojeni, ani jediný z nás o spartakiádu neměl v tom věku 17 let nejmenší zájem. Sport jsme hledali jinde, třeba ve svazarmu, o čemž napíšu příště.

Pak jsem šel na vojnu a tam to nedopadlo dobře. Byl jsem jeden z mála, který měl odborné znalosti, ale voják se ze mě udělat nedal. Lampasáci, khaky-mozky, mě raději trestali, než by mé znalosti použili. Šlo o jejich moc poroučet, ne o nějaké výsledky práce. Ono to bylo nakonec jedno, všechno byla jenom lež a přetvářka, jak to znáte třeba z knihy "Tankový prapor". Naštěstí válka nepřišla, jenom sovětská okupace a ta jim byla právě vhod. Ono se totiž v tu dobu už dost hlasitě mluvilo o tom, že by aspoň polovina z nich si měla hledat nějakou poctivou práci v civilu. Mezi sebou jsme si, my záklaďáci, přitakávali, že v případě války jako první postřílíme vlastní lampasáky. (Toliko tedy na adresu oněch dnešních vykladačů snů, ze kterých lezou výroky typu: "tenkrát jsme měli obranyschopnou armádu".)

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 5/?

3. ledna 2015 v 19:16 | Gregor Moldavit

Kniha přání a stížností
Jsem teď dost často v jedné hospodě na české straně hranic. No a jednou se mě ptali, jestli bych si nedal třeba právě hotové a čerstvé "vepřo-knedlo-zélo"?
"Hm," pomyslel jsem si. "Knedlíky budou rozvařené do sulcu, takže krz ně půjde číst Rudé Právo, zelí si poleželo v blátě na poli přes zimu a ono vepřové pošlo před měsícem hlady."
Neříkám, že tomu tak za komunistů bylo, jenom jsem měl černé myšlenky. Vepřové ani moc nejím, jenom libovou šunku. Co ale za komunistů skutečně bylo, že třeba v takové vesnické hospodě člověk kolikrát nedostal skoro nic. Jednou mi dokonce řekli:
"Máme salám jedničku a salám dvojku?"
"No a co toje?"
"Seš nějakej blbej, že to nevíš?"
Taky ne zas tak úplně typické pro tu dobu rovnosti a bratrství, ale zažil jsem to.

V nějakém televizním filmu začátkem doby normalizace číšnice Janžurka dostala od šéfa Sováka rozkaz, informovat hosta o výběru jídel.
"Máme tady turistický salámeček."
"No dobrá a dál!"
"No, pak tady máme turistický salámeček."
"Přestaň blbnout, co máme ještě v kuchyni?"
"Tam pak máme ještě turistický salámeček..."

Nevěřil jsem svým očím, když jsem začátkem 70. let přišel v NSR do hospody někde v té nejzapadlejší vesnici o pár domech. Pivo jako křen, půl litru za 0,9 DM. K obědu slušný výběr a v žádném případě drahé, jak se to o tom zlém Západu vytrubovalo. Třeba půlka grilovaného kuřete, pomfrity a salát za 3,5 DM a ještě vlhký pocitronovaný ubrousek na utření rukou. V tu dobu stála v ČSSR čtvrtka takového kuřete u stánku na stojáka 25 Kčs. Houska se platila extra.
Abych nezapomněl důležitou věc - půllitr piva znamenal v Německu 0,5 L, což pro bývalého obyvatele socialistického státu absolutně nebylo samozřejmé. V ČSSR to bylo v praxi tak 0,4 L, skoro vždycky! A zkuste si stěžovat! Jeden český hospodský mi to jednou řekl. "Když mě začne někdo obtěžovat, že pivo je pod míru, doleju mu ho vodou. Pak zmlkne."
Tak podobné překvapení pro mě bylo, někdy po 1990 v Praze, v hospodě U Fleků, že tam člověk jako za socializmu zase dostal "půllitr" objemu 0,4 L, tentokrát ale ne za 4,20 Kčs, nýbrž za cenu asi 40 Kč. Jejich jídlo bylo takové, že jsem do té hospody už nikdy nevstoupil. Jinak si dovoluji tvrdit, že gastronomie v ČR se po roce 1989 pronikavě zlepšila.

Ještě jeden zážitek, asi kolem roku 2000. S jednou paní jdeme do italské restaurace v Karlíně. Ti kluci jsou všichni Češi, ale italské kuchyni rozumí. Nakonec je pochválím, všechno moc dobré, obsluha vlídná, a ta paní povídá:
"To už je nová generace, zvyklá na podnikání v tržním hospodářství. Ti vědí, že musí něco dokázat a umět."
Zůstal jsem na ní vyjeveně koukat. Kolikrát jsem slyšel pojem "nový socialistický člověk". To měla být moje generace. (Člověk, který nepotřebuje svobodu, stačí mu životní minimum a štěstí hledá v práci. Přesně definovat si ho ale ani komunisti neodvážili. Tak zhruba: člověk připravený na komunismus, ve kterém bude dostávat podle potřeb, tedy nic, protože nic nepotřebuje.) Místo něj tedy přišel "nový kapitalistický člověk"!

Tedy v té hospodě na české straně jsem řekl, že když to v-k-l mají právě čerstvé, tak jim s tím pomůžu. Ale jestli to vepřové bude mít kůži i s chlupama, pak to nežeru a napíšu jim to tlustou tužkou do knihy přání a stížností. Bylo mi vysvětleno, že na té kůži třeba bude ještě čitelné razítko dodavatele, takže se o záruční lhůtě můžu přesvědčit. Co se týče té knihy přání a stížností, ať to zkusím někde na nádraží, oni už od převratu žádnou nemají.

Kopírovací přístroj
Ne že by dnes neexistoval, naopak, má ho už dnes každý doma. Ale co přestalo je přísná kontrola každé kopie. Tenkrát byly jakési blány a každá musela být registrovaná, na co že byla použita? StB měla panický strach před vznikem nějakých letáků, které by určitě měly "protistátní" obsah. (A "stát, to jsem já", jak řekl jeden král a jak si o sobě myslela StB.)
Právě tak bylo zakázáno vlastnit vysílačku, nebo soubor součástek, ze kterých by se dala postavit a tak podobně se vším možným. Komunisti viděli v každém a ve všem třídního nepřítele. Dnes v době mobilů, internetu a dalších technických vymožeností, konče ultralight a horkovzdušným balónem, by to komunisti měli dost těžké. Jak chtějí zavádět cenzuru, jak chtějí zavřít hranice? (Já vím, oni nechtějí, to už jsem taky slyšel. "On si asi někdo myslí, že kdyby dneska... pak by zase...")

Lampionový průvod
7. listopad, slavíme Říjnovou revoluci. Bylo to myslím každý rok a nám dětem se to líbilo. Člověk měl na tyči papírový lampion, v tom hořela svíčka tak dlouho, než chcípla, nebo než to celé chytlo. Tak se odšlapala asi hodina v okolí školy.

Dávno jsem to zapomněl, žil jsem s rodinou v malém katolickém městě pod Schwarzwaldem, mojí dceři bylo 7 let, začal listopad. Tu se přede mnou zjevila:
"Táto, máš mi koupit lampion, jdeme se školou na průvod."
"Cožéééé?" zaječel jsem. "Vy jdete slavit Říjnovou revoluci?"
"Co to je?" podivila se dcera. "My jdeme na svatého Martina."
Pomyslil jsem si, že komunisti a církev svatá si nemají co vyčítat. Proto se taky vzájemně potírali, takovou konkurenci nemohli potřebovat.
Dcera se vrátila náramně spokojená:
"On před námi jel skutečně Martin na bílém koni. No a my šli za ním a zpívali:

Martin, Martin, guter Mann
reite unsrem Zug voran.
Alle Kinder ziehen mit
und verkünden höchstes Glück.

Jo, höchstes Glück, (nejvyšší štěstí) to jsme my děti měly taky pociťovat, vždyť v kapitalistických zemích se hladové děti perou o šlupky od brambor.

Dceři bylo 8 let, když mi přinesla pomačkaný cetl. Učitel náboženství zve rodiče na večerní schůzku. Co že se z toho náboženství dosud naučila? Prý nic. Osmileté dítě nemá zájem poslouchat pohádky pro děti tříleté.
"On je hrozně vlídný, ale tak blbý, že když mluví, tak ho neposloucháme."
Byl jsem na té schůzce a napsal o tom tady článek. Ten učitel katolického náboženství byl skutečně tak puncní vůl, že by byl mohl právě tak dělat politického agitátora za mého času na vojně.

Jenomže komunisti slibovali pozemský ráj tady na zemi, církev byla mnohem chytřejší, na zemi pouze kasírovala a slibovala ho po smrti. Proto jsou komunisti pryč a církev svatá je tady pořád.

Manifestace = socialistický opak kapitalistické demonstrace.
Znamenalo hromadné vydání se do ulic, aby lid vyjádřil podporu a vděčnost vládě, či protestoval proti čemusi hroznému, co se právě stalo kdesi v zemi dosud ovládané třídním nepřítelem.
Někdy v 60. letech tu manifestaci vláda pozměnila o důležitou maličkost, že totiž manifestace neznamenala den volna, musela se nadělávat v neděli. Tím ovšem dělný lid taky ztratil jakýkoli zájem zvedat v ulicích pěsti na protest proti utlačování nebohých černochů v Kongu.
trabant jezdí dobře!!!
Pořadník
Třeba na auto. Lidé se do něj nechali zanášet, aniž by ho chtěli, či mohli koupit, ale když už měli přijít na řadu, své pořadí prodali.
Můj otec byl poctivý socialistický nevolník a čekal na trabanta 3 roky. Konečně byl na řadě a dozvěděl se:
"Chápejte soudruhu, museli jsme upřednostnit několik laureátů."
(Co to je ani moc nevím, ale že někdo byl vůl a jiný upřednostněn, to bylo běžné.) Takže čekal ještě rok.
No, ale konečně ho dostal a dokonce mě s ním přijel navštívit do NSR. Chtěl ale vědět přesné datum na půl roku dopředu. Můj dotaz, proč coby důchodce, byl zodpovězen,
"musím nahlásit termín, kdy si půjčím balíček náhradních dílů." Proč si je nekoupí?
"Ty si se zbláznil, dyť to nikde není." Nejhorší to bylo s kontakty, někdo prý už má auto rok na ulici a nejezdí, protože má propálené. Najednou se roznese fáma, že v Drážďanech jsou, tak ráno startuje 300 trabantů z Prahy do Drážďan. Někdy je prý někdo i skutečně dostane. Tak ať si je vezme z toho balíčku a zaplatí. Opět jsem se zbláznil, ty nejsou ani v tom.
Konečně přijíždí, v očích smrt, na tachometru 60. Matka (nikdy by nebyla schopna vyjmenovat 4 takty čtyřtaktního motoru) mi vysvětluje, že já ničemu nerozumím, "trabant jezdí dobře".
Jedu s nimi, natankujeme, otec vytáhne tubu s nějakým olejem a nahňácá ji do nádrže. Pak si jde opucovat mastné ruce a požaduje, abych s ním začal toho trabanta (co jezdí dobře) houpat ze strany na stranu, aby se ten olej smíchal s benzínem.
Coby člen trabantklubu je otec duševně u Ferdy Mravence. Co ti si tam asi vyprávěli?
"Třeba mi ho tady někdo vymění za mercedesa." Sdělím mu, že v ČSSR v TUZEXu ho každý dostane na počkání za 2000 DM. Bez pořadníku!

Pokračování...