Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 2/?

8. prosince 2014 v 21:53 | Gregor Moldavit
K poslednímu dílu: Tohle je kratiknot. Nůžky na ustřihávání knotů. Když ten je moc dlouhý, tak svíčka čadí.
Díl 1. : brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-1

Jinak tu ale jde o výrazy jako:
Angažovanost (aktivní podpora režimu, opak se nazýval kapitalistický zaprodanec, antisocialistický živel, nebo imperialistický agent. Když byl někdo zbožný pak Vatikánský špion. Výrazy spíše 50. let.)

Bdělost (a ostražitost = nikomu nedůvěřujme, co když svou "angažovanost" jenom předstírá a ve skutečnosti chce vyhodit do povětří Stalinův pomník. Ten byl střílen na třikrát, ovšem ne západními agenty. Byl jsem se na něj podívat ve věku pár let.

Otec říkal, že stál 2 miliony nových korun. Patrně to psalo Rudé Právo. Jeho cena byla ve skutečnosti 140 milionů korun. Kolik stálo zbourání se nikde nepíše. Tenkrát zrovna nebyl v krámech olej a tak lidi říkali, "místo Stalina tam dáme flašku oleje a tu frontu necháme.)


Bony (TUZEXové poukázky pro ty šťastnější v oné beztřídní společnosti. "Socialismus to je každému podle bydliště jeho tety," říkalo se tenkrát v NDR. "Kdo ji nemá na Západě, má smůlu." "Na území ČSSR neprodejné", stálo na nich myslím napsáno. Jenže noviny přetékaly inzeráty: "Koupím bony v každém množství".)

Cenzura (výraz, který nebyl nikdy používán, to mají v kapitalismu. Nějaký člověk u časopisu vždy ráno zavolal, že přijde v 10. Nepředstavil se coby cenzor, nýbrž svoji svoji hodností, či funkcí u StB.)

Čest práci (používali většinou ti, kteří to s tou prací moc nepřeháněli. Těm se říkalo "nefachčenko".)

Devizový příslib ("Když nedostanete do května žádnou odpověď, znamená to zamítnutí." Toliko vysvětlení na formuláři. Zamítnutí ovšem žádné nebylo třeba, stačilo nedostat povolení. Teoreticky ho mohl každý občan dostat max. každý třetí rok. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že někteří ho dostali každý rok a ti jiní, většina, v životě nikdy. Kapitalismus tento výraz odstranil, nedělejme si ovšem iluze o dnešní spravedlnosti v takovýchto úzkých produktech. Někdy kolem roku 2000 moje tehdejší žena pozvala na večer Slovenku, která byla právě služebně v jejím klášteře (kde žena dělala vychovatelku duševně zaostalých holek). Ta Slovenka byla dobře vyvinutá a príma holka, jistě inteligentní. Obojí ale asi až moc. Jejich církev prý každý rok takto posílá do světa, na svůj účet, nějakou zbožnou děvu, pokaždé jinou, na jakousi svatou pouť. Chytil jsem ji za slovo, přeci zmínila, že byla loni, tam a tam. "Ah tak," pravila, "ona to má být podle nějakých řádů pokaždé jiná, ale každý rok jezdím já. To určuje jeden biskup, se kterým si dobře rozumím.")

Dnes na závěr:
Domovní důvěrnice

Popisována v tisku coby agentka StB, která měla byt zdarma. Možná v některém případě, ale pak to určitě nebylo typické. Byly to většinou ženy v domácnosti s dětmi a rozhodně bych tady nepoužil výraz "udavačka". Já dvě v domě znal, myslím, že to dělaly zcela zdarma a činži platit taky musely. Určitě si o sobě nemyslely, že dělají něco negativního, spíše se skutečně snažily prospět. Lze si snadno představit, k jakým hádkám v takovém činžáku dochází. Konečně je dost lidí, kteří si to představovat nemusí, protože v činžáku skutečně bydlí.

DOMOVNÍ ŘÁD
velmi objemný, visel vyvěšený hned u vchodu, teprve teď jsem si uvědomil, že jsem kolem něj chodil přes 20 let, ale nikdy jsem si z něj nepřečetl ani první řádku. Občas ho někdo vylepšil dalšími písmeny:
DOMOVNÍk ŘÁDí

Tady bych si dovolil napsat něco zcela všeobecně k těm všem komunistickým funkcím a předpisům.
Nějak tyto funkce, uniformy, akce, apod. vznikly po onom "Vítězném únoru", většinou celkem v dobrém úmyslu. Měly být lidem prospěšné, ale jen jak se to hodí těm vládnoucím. Ono "my to mysleli jenom dobře", jsem v době "Normalizace", slyšel často. Jenže každý člověk je zodpovědný za to, co udělal, ne co si myslel. Když byla založena "svatá inkvizice" (kolem 1100), tak to ten papež myslel taky jenom dobře. Šlo jen o to těm "pomýleným" (katarh, přicházeli často z Byzance) vysvětlit tu jedinou víru pravou. Vůbec to neměla původně být vyvražďující instituce. Ono ale stačí cosi takového založit a zbytek už se vyvine nějak sám. Když to vysvětlení někdo nechce pochopit dobrovolně, pak tedy bohužel musíme... a už jsou tu mučírny a popraviště. Ono bude existovat jakési pravidlo, že když má někdo moc a možnost ji zneužít, že to většinou taky udělá. "Když máme vykazovat úspěchy v potírání čarodějnic (pozor, ne středověk, ale novověk) pak jich ale taky musíme za rok určitý počet upálit. No a když se nechtějí přiznat, pak musíme..." Po roce 1989 běžely v NDR procesy proti StaSi, kteří si chtěli přijít na prémie za odhalené protistátní živly a tak si je vyráběli. NDR je pak prodávala do NSR, která za ně platila velké výkupné v DM. Často se skutečně jednalo o normální obyvatele, kteří se vůbec ničím neprovinili. Bylo tomu tak, že ano pane Devisenbeschaffer Schalck-Golodkowski. )

Málo kdo asi dnes ví, že po roce 1948 sice komunisti neměli mezi občany ČSR ani zdaleka nějakou většinu, ale skutečně existovala dost široká vrstva, která uvěřila v možnost jít touto cestou, byla ochotna spolupracovat, a tak ji komunisti na svoji stranu dostali. Mylně ovšem vycházeli z toho, že přesvědčí všechny, kromě vykořisťovatelů a nepřátelů lidu, které zlikvidují. Že moje generace, tenkrát narozená, už za nimi půjde coby jeden muž, považovali prakticky za samozřejmé: "Budoucnost ukáže, že my máme pravdu." Bylo slyšet v každém projevu. Když se stavěla Berlínská zeď, bylo jasné, že budoucnost ukázala opak. Jenže ti, co se nechali přesvědčit a uvěřili, v tom všem už byli namočeni a kolikrát si osobně pomohli, a tak už raději nic neviděli a neslyšeli. Lidé, kteří v mladých letech třeba šli skutečně z idealismu se samopalem na hranice, nebo někam do armády. Kdybych já byl tenkrát o 20 let starší, možná bych k nim byl patřil taky. Na jejich zádech se komunisti udrželi, něco jim zato ovšem dali a za 20 let už pro ty vystřízlivělé mladé idealisty nebyla cesta zpět. Každý dnešní neokomunista si musí uvědomit, že tahle vrstva mladých, schopných a ochotných spolupracovníků na nějaké cestě k lepší společnosti, dnes v ČR neexistuje. Voliči a členové KSČM jsou buď důchodci, kteří by rádi regulovaný nájem a finanční zlepšení, nebo i mladí, na které bych se ale určitě v ničem nespoléhal. Stačí si přečíst jejich komentáře někde na internetu. Ti by taky spíše natáhli ruku, než sami něčím přispěli, leda jako bachaři v GULAGu, oni totiž na víc nemají. Kdyby se dnes nějaká komunistická strana dostala v ČR k moci, nedávám jí ani tu nejmenší šanci. Slíbit může co chce, ale z čeho brát, když ti mladí schopní budou do měsíce všichni na Západě? Pak si všichni můžou poslechnout tu větu, kterou já jsem v dětství tak často slýchal: "Co jsme slíbili, to lidem dáme! My komunisté držíme slovo. Jo ale když to teď nejde?"

Ta funkce domovní důvěrnice, jinde třeba důvěrník, není v žádném případě nějak jednoznačná. Vím jenom, že když chtěl třeba někdo získat místo na lepší úrovni, přišel se mimo jiné kdosi zeptat oné důvěrnice, co že je to za člověka? Co ta řekla, mělo snad i určitou váhu. Vím dokonce o konkrétním případu, kdy se jeden funkcionář otázal, jestli dotyčný nechlastá a nevodí si do domu kurvy? Jako by ji chtěl odpověď vnutit. Možná ale ani ten nebyl typický.
Důvěrnice tedy mohla leckomu hezky zničit život, jenom třeba proto, že se jí "nějak nelíbil". Mně známé ženy ale obětovaly dost osobního volna v úmyslu dělat cosi prospěšného. Patrně se někdo přišel zeptat jednou i na mě, když jsem se chtěl ve věku 16 let dát do svazarmu. (O tom napíšu.) Takové kádrování, aby někdo mohl vyskočit padákem z Anky z výše 300 m, občas taky trvalo i rok. Jednomu známému objevili tetu ve Švýcarsku, o které on sám ani nevěděl, a to byl konec jeho sportovní kariéry.

Důvěrnice měly snad i určitý vliv na to, kdo se mohl do činžáku nastěhovat. To by dnes možná leckdo velmi rád vzal.
Tenkrát (tak 1953, rok měnové reformy) se najednou nějak rozneslo, že byty se budou dávat podle potřeby. O číslo dále bydlel jeden důstojník, 3+1, měl ženu a dceru, tedy "nadměrné metry". (Tři pokoje byly pro 5 lidí a více, jinak daň z luxusu.) Jednoho dne kdosi zvoní. Nicnetušící důstojník otevřel dveře, tam Cikán až do stropu. Jeho odstrčil a vpadnul do bytu.
"Hm, tak tohle ty sis tady gádžo zabral pro sebe? Já mám 7 dětí, já mám na ten byt právo. Jo, beru, tady se nám bude líbit. Tak se rychle vystěhuj!"
Rodina pak vyděšeně lítala po všech příslušných institucích, kdo že toho Cikána poslal? Vystěhovat se tedy nemuseli, ale strach v té době byl velký.
Jinak Cikáni (mluvím o našem okolí) tenkrát bydleli ve starých domech opodál, nikdy ne s bílými dohromady. Jeden takový třípatrový se rozpadl na dvě půlky pár týdnů potom, co se je podařilo vystěhovat. Do školy a tříd šli ovšem s námi společně, za krátký čas ale byli (mluvím o naší škole) všichni v pomocné. Na vyučování totiž většinou vůbec nechodili a komunisti s tím taky nehnuli.
Tady jedna zajímavost: Za komunistů byla cenzura, ono se nesmělo tohle a onohle říkat, zatímco dneska... Někdy v 60. létech jsem v rádiu poslouchal pořad o Cikánech. (Rómové ještě nebyli.) Nemluvili žádní rasisté, ale odborníci a ti řekli, co věděli! Jeden uvedl takovýto příklad:
"Měsíční výplata Cikána XY 2100 Kčs čistého. (Tenkrát hodně.) Z toho 200 Kčs za 3 odpracované dny. Zbytek příplatky na jeho 10 dětí."
Jo to dnes už cenzura není, dnes máme svobodu. Tak zkuste dnes tohle říci v rádiu! Nezbude po vás ani mastný flek.

Tu funkci té důvěrnice bych rozhodně dnes nikde nechtěl, ale taky bych ji tak úplně nezatratil. Jestliže nějaká žena ji tenkrát vykonávala, pak to o ní neříká nic špatného.

Příště dále podle abecedy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama