Prosinec 2014

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 4/?

21. prosince 2014 v 12:27 | Gregor Moldavit
Díl 3.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-3

Dále zhruba podle abecedy:

Husákovy děti
O nich už jsem napsal hodně dříve. Nezmizely v roce 1989, jsou tu dodnes a v létě jsem četl o problémech škol, do kterých se valí děti Husákových dětí. K tomu jsem připsal, další problém nastane, až všichni půjdou do důchodu. Z nich mnozí ho budou chtít jenom za to, že měli zase jen děti a jinak ničím do té kasy nepřispěli.

Ten vtip byl v tom, že po roce 1968 emigrovalo asi půl miliónu obyvatel ČSSR a nepříliš chytrý Husák to chtěl jednoduše nechat dorodit. Navíc pochopitelně uvědomělým socialistickým člověkem, pod jeho vládou se měli rodit budoucí komunisti. (To si myslel Gottwald taky.) Ti emigranti byli zrádci, zbabělci, pomýlení, pitomí chlapečkové, kteří si mysleli, že tam na tom západě... a podobně, pokud čteme tehdejší Rudé Právo, nebo dnešní internet. To nebudu řešit, ale byli to hlavně lidé vzdělaní, úspěšní a podnikaví, doktoři, umělci, politikové, vědci, ... toliko tedy skutečnost. Ti se nedali nahradit tím, že pro dělnici na pásu bylo finančně výhodnější rodit, než pracovat ve fabrice. Pro dnešního komunistu to byly zlaté roky, "měli jsme největší porodnost". Jenže inteligentní Češi tenkrát při těch číslech bledli. Takhle se množí Cikáni a ne my, běloši! Koncem 70. let fondy na množení došly a ozval se řev těch svedených a podvedených. Kde jsou najednou ty slíbené peníze za objednanou dodávku dětí? Hlavní ale nakonec bylo, že to plebejské množení, aspoň u bělochů, zase přestalo.
"...Totalitní režim porodnost povzbuzoval velkorysou rodičovskou dovolenou, přídavky na děti nebo novomanželskými půjčkami. Populační exploze skončila v roce 1979, kdy režim zdražil dětské oblečení a boty."

Jenže ty jeho děti, to jsou statisticky tehdejší státní občané ČSSR, bez ohledu na etnickou příslušnost. A dále si to každý může dopsat a vypočítat už sám. Pak je tady neméně závažný fakt, jeho děti jsou také Vietnamci, kteří byli v té době dovezeni údajně jako protihodnota za nějaké dluhy, které Vietnam nemohl, nebo nemínil splatit. Počítat Husák tedy nedokázal vůbec a svým rozumem přispěl podstatně k tomu, že v roce 2100 bude původní bílé obyvatelstvo v ČR už tvořit jen zanedbatelnou menšinu!

JZD = Jednotné Zemědělské Družstvo
Při jejich zakládání po sovětském vzoru ještě nepanovala jednotnost názorů. Antonín Zápotocký řekl v projevu na Klíčavské přehradě, že komunisti nebudou zemědělce nutit vstupovat do družstva. Nějak asi ještě nepochopil, že to rozhoduje Kreml a ne on. Antonín Novotný, ke všemu ochotný, tady viděl svoji příležitost a vyšlo mu to perfektně. Zápotocký, který měl před očima Slánského, si to tedy taky raději rozmyslel a začal se kát. (Zápotocký údajně pozval "přítele" Slánského na večeři, pak se s ním soudružsky rozloučil, zvedl telefon a zavolal zatýkací komando: "už jde".) A Kreml rozhodl, že družstva budou!

Pro mě byl zážitek letět v roce 1989 ze Stuttgartu do Berlína. Člověk viděl na první pohled hranice NSR-NDR. Končila malá soukromá políčka a všude veliké socialistické lány. Jenže oné představě, že to je přeci tak výhodnější, nakonec hospodářské výsledky neodpovídaly. Po roce 1989 se v ČSSR ona JZD rozpadla, mnoho rolníků chtělo raději hospodařit samostatně. To by tedy znamenalo, že ani samotní zemědělci se o výhodách společného hospodaření za celou tu dobu nepřesvědčili. Jenže ono to v úplně jiných podmínkách EU, ale hlavně dopravních možností produktů z jiných zemí, v tu dobu už taky nebylo tak snadné. Ať tak, či onak, zemědělství v ČR dnes není v nějakém záviděníhodném stavu. Být rolnikem nebylo nikdy snadné a není ani dnes.

Já si sám pěstuji brambory a zeleninu, ale když vidím, kolik, tedy jak málo, ta stojí za rohem v krámě, pak se musím ptát, jestli to má vůbec smysl? Já mám ale vždycky absolutně čerstvou a voňavou a tak budu i v příštím roce pokračovat. Mám taky vlastní studnu. Zalévat pitnou vodou z kohoutku, při její ceně, už by se vůbec nevyplatilo. O tom se ještě zmíním v posledním dílu o bramborách.

Jednou jsem četl, že Němci si pachtovali půdu kolem Chebu, kde Češi museli své pokusy vzdát pro nehospodárnost. Němečtí zemědělci platili nájem a ještě vydělali. Více o tom ale nevím.


LM = lidové milice
"Lidové milice jsou údernou pěstí strany..." Tedy té komunistické, proti komukoli, kdo by si přál třeba nějakou jinou stranu. Zhruba to, co byly pro Hitlera SA. Ozbrojená složka jedné strany. Každý z příslušníků LM tedy celá ta desetiletí věděl, že jeho činnost je zaměřena proti onomu pojmu "demokracie". Bylo mu to zřejmě celkem buřt, on ji na nic nepotřeboval. Jeho zájmům vyhovovala vláda jedné strany.

To jsou ti, kteří stáli s puškou před továrnou v únoru 1948. To jsme měly jako děti v čítankách. Co tam dělali nebylo zcela vysvětleno. Viděno juristicky, chránili podniky před jejími legitimními majiteli. Kdyby nebylo onoho převratu na vládní úrovni, řízeného z Ruska, pak si tam mohli jenom uhnat rýmu. Proti armádě a policii neměli s většinou prázdnou puškou, nebo několika náboji, žádnou šanci, ale ta bohužel nepřišla. Armáda byla v rukou agenta Sovětského svazu Svobody a policie v rukou agenta Sovětského svazu Noska a tak měl soudruh Valerij Zorin a sním tedy i Gottwald hezky urovnanou cestu.

Znal jsem v našem činžáku několik příslušníků LM, byli to docela obyčejní lidé, nijak se od těch ostatních nelišili. Občas jsem je viděl pod nějakým velením se samopalem na louce před domem. Připomínali děti, které si hrají na vojáky. Nám to připadalo za ně docela trapné, vždyť jsou to přeci dospělí lidé. Na 1. máje lemovali chodníky a hlavně vedli průvod po ukončení Na Můstku ještě kamsi do prázdna, třeba k Hybernu. Jako děti jsme nechápaly, proč nás nenechají rozejít a hledat nějakou tramvaj zase nazpět domů? Ale nenechali, měli obklíčené celé komplexy domů kolem tribuny s vládou. Do jaké míry se takový člověk něčím provinil z hlediska dnešních zákonů, to vůbec nevím. Nepěknou úlohu sehráli v roce 1969 při potlačování hněvu lidu. O jednom procesu vůči nějakému členu jsem ale nikdy neslyšel.

Nejspíše tomu bylo tak, že v roce 1948 ani nevěděli, co vlastně dělají. Pak už pro ně nebyla cesta nazpět a konečně museli mít určité výhody za svoji věrnost straně a na ty už si taky zvykli. Tak sloužili ještě Husákovi, kdy už pro ostatní byli jenom banda lumpů a kolaborantů. Moc jim to slušelo, když tvořili Husákovi publikum při jeho slaboduchých projevech začátkem 70. let. Tleskali jak banda idiotů, ale byli mezi sebou, takže jim to možná ani nepřišlo.

V roce 1989 se jich sjelo do Prahy z okolí ještě asi 4 000, aby té své chlebodárné straně zachránili její vládu. Jenže nikdo už se neodvážil dát jim rozkaz k zákroku. Asi i Jakeš si spočítal, že bude výhodnější jít do důchodu, než viset za masovou vraždu. Ty milice mohly napáchat ještě mnoho zla, ale už ne zvítězt proti té široké mase, která měla komunistů pokrk.

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 3/?

11. prosince 2014 v 20:40 | Gregor Moldavit
Díl 2.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-2

Takže budeme pokračovat podle abecedy:

Celníci
Nezmizeli, jen dnes pracují zcela jinak. Přejíždím hranici NSR-ČR asi jednou týdně (coby "kopečkář" bydlím za kopcem) a tak je tam občas vidím. (I ty nenápadně opodál v civilním autě.) Co hledají je hlavně droga cristall. Papíry nekontrolují a kolik vezu alkoholu se neptají. A kde je ta doba, kdy se hledala kdesi v podlaze zabudovaná osoba emigranta?

Ale zažil jsem krátce po převratu následující:
Jeli jsme autobusem ze severních Čech do Polska, Jeleni Gora, nakoupit něco na jejich trhu. Na hranicích kontrola českými celníky. Ouha, jedna paní si zapomněla pas. Nedá se nic dělat, musí vystoupit a jet nějak domů. Vůbec jsem nechápal, co ti kluci blbnou? Vždyť je to věc Poláků, jestli si ji do své země pustí. Vracíme se večer nazpět, autobus může být teoreticky plný ilegálů a kontrabandu, ale to už je nezajímá, jsme odmávnuti. Pro ně se čas zastavil ne za Husáka, ale za Novotného. Oni kontrolují ty vyjíždějící.

Ještě k tomu pašování osob, což byl za komunistů i veliký kšeft organizované kriminality. (Pro orgány ČSSR, v NSR beztrestný.) Na české hranici to bylo celkem jasné, všichni skončili v železech, ale co když se chtěl český emigrant dostat z nějaké západní země do Německa, aby tam požádal o asyl? Na to vlastně žádné zákony nebyly. Tak třeba jeden Čech pašoval v oněch dobách kamaráda z Belgie. Jako naschvál zrovna jeho auto se Němci rozhodli prohledat. "Otevřete kufr!"
Nebylo potřeba, "Franto vylez, je to v prdeli," pronese řidič v jakési pro ně neznámé řeči.
Kufr se sám otevřel a Franta vylezl. Celníci dali hlavy dohromady, ale co s tím? Tak jim udělili pokutu a poslali je nazpět. Za půl hodiny jede to samé auto zase z Belgie do Německa. Ten samý celník se na něj znechuceně podívá a odmávne ho. On ten Franto bude v tom kufru zase, ale co máme vlastně dělat? Na další pokutu už kluci stejně nemají, tak ať si jedou.

Tady mám i vlastní vzpomínky! Jsem taky jeden z těch, kteří tenkrát prošli. Tři hranice za sebou ilegálně!


Emigrant
Docela by mě zajímalo, jak se tomu po staletí říkalo v různých zemích, kde se jednalo o věc zcela běžnou. Na ostrovech od Středomoří po Azory a Kanáry bylo vždy zcela samozřejmé, že pozemek dědí nejstarší syn, holky se vdají a ostatní sourozenci musí jinam. Jelikož na ostrově nebylo kam, pak na kontinent, do Evropy, Ameriky, nebo Austrálie. Byla specialita komunistů, udělat z opuštění své země kriminální čin. Neméně zajímavé - Češi to v sobě mají dodnes.

S turizmem se třeba na Kanárských část vystěhovalců zase mohla vrátit, protože najednou byla práce. Mnozí to rádi udělali. Kdysi jsem byl zrovna na Azorách, když přišel nějaký jejich svátek, na který tradičně přilétají i ti vystěhovalí příbuzní. Na letišti, kde jinak přistával jeden Airbus denně, se tlačila řada Boeingů z Ameriky. Tak mě tenkrát napadlo, jestli se jim ti místní starousedlíci budou taky ironicky vysmívat, "Tak co mladej, voni tam v té cizině nelétají pečení..." nebo jim budou nadávat do uprchlíků, zrádců, apod... jako to v tu dobu bylo běžné u té staré generace v Čechách. U těch, kteří sami nikdy nikde nebyli, vůči těm, kteří šli do světa a vrátili se. (Podobné výroky dnes běžně najdete na určitých stránkách internetu.)
Mimochodem, v Německu se v půlce 19. století v některých obcích platila lodní karta do Ameriky pro ty mladé, kteří byli ochotni emigrovat. Nebylo pro ně doma už dost práce.

Zábavné shledávám, že emigrant byl zrádce a pachatel trestní činnosti pro komunisty do roku 1989. Já dostal 9 měsíců v II. nápravní skupině. (Jednička už asi byla obsazena, ale já si to stejně dodnes neodseděl, takže napravený nejsem. Třeba až vyhraje KSČM. Ten rozsudek je možná stále platný.) Jenže pak se to nějak změnilo. Právě ti, kteří emigrantům záviděli, (nechali si i rádi ledacos poslat) každý rok sami emigrovali hubou, ale nikdy z paneláku nevylezli, je najednou začali nejvíce odsuzovat a sami se stali největšími vlastenci. Náhle jsem se začal dočítat, že emigrovali zbabělci, ti stateční zůstali. Oni neutekli, ale bojovali za vlast. Jak? Inu v hospodě se nechali slyšet, že komunisti jsou lumpové, oni se nebáli. A volby? No, tu kartičku pro KSČ tam raději hodit šli, ono se to kontrolovalo, mají přeci děti a těm nechtěli kazit život. (Kdo děti neměl ji tam hodil taky.)

Co mnoho těch statečných v ČR při jejich nadávkách zřejmě vůbec nechápe, že emigrant z roku 1968 dnes není ani uprchlík, ani přivandrovalec, ale jednoduše Němec, Rakušan, Kanaďan... Já žiji tady v Bavorsku teprve rok a půl, nikoho ze sousedů by ale ve snu nenapadlo, že jsem nějaký cizinec. Jsem ten, který přišel od Rýna a hlavně, kultivuje tu dříve zpustlý pozemek. (Což se jim líbí a půjčují mi stroje i nářadí.)

A ještě něco! Před obchodním centrem v ČR si přijde natáhnout ruku bezdomovec, snad 30 let.
"Jenom trochu na jídlo".
"Pracovat?"
"Ale vždyť nic není."
Tak co ten člověk v té zemi, kde pro něj není práce, ještě dělá? Proč už není v Německu nebo Austrálii? Že mu bude jiný bezdomovec nadávat do zrádců vlasti? To už, coby blahobytný majitel vlastního domu, nějak přežije. Pračlověk se vyvinul v Africe a ještě v tom nedokonalém stádiu se rozšířil kolem celé Zeměkoule.


Chmelová brigáda
Byl jsem. Nikdo se nás pochopitelně neptal, jestli chceme? 20. srpna (to byly ještě naše prázdniny) v 8 hodin na nádraží. Každý sebou raneček s podlíkačkama a ešus na jídlo. Do něj nám vždy kydnuli sběračku nějaké takové jedlé hmoty. Za tu se odpočítávaly 2 věrtele denně. Spalo se dohromady v kinosálech, tělocvičnách a tak různě. Mytí venku u pumpy, vedle stály latríny. Za věrtel chmelu byly 2,5 Kčs. Existovaly ale šikulové, většinou holky, které měly rychlé prsty a dokázaly si vydělat. Někdo ten věrtel ďobal celou hodinu, tedy první dvě hodiny pracoval za stravu, k tomu bídnou. Stát si i z tohoto symbolického výdělku vzal myslím 10% daně. Hrozně jsem se divil později v Německu, že student daně neplatí, protože leží pod určitým ročním minimem. Inu ti kapitalisti!

Kupodivu nám už v té době nikdo neříkal, že je to veliká čest budovat socialismus, nýbrž zcela naopak, že ten chmel je pro západní odběratele a ti si přejí nejlepší kvalitu, tedy ručně česaný. "Budou devízy," říkali nám významně, jako by snad někdo z nás měl dostat jednu marku. Takže pro nás byla čest vydělávat za pár českých korun pro stát valuty, kterými se pak financovaly například akce Stb zase nazpět na tom Západě. Ty měly občas neuvěřitelnou formu. Můj otec byl na nějakém školení CO (civilní obrany) a tam jim ukazovali fotky americké strojní pušky, německého tanku apod... Otázal se, jak dokázali takové fotky získat a onen důstojník se jen tajemně pousmál, "to víte, máme své metody". Tyto ve skutečnosti spočívaly v tom, že český agent 007 přijel do NSR, na nádraží si koupil v kiosku jednu zmrzlinu a jeden vojenský časopis a mohl jet příštím vlakem nazpět. Vláda pak žasla nad úspěchy naší kontrašpionáže a podepisovala další miliony, no a dávala ony valuty. Za tyto se pak v diplomatických zavazadlech vozily flašky skotské whisky a kartony Marlboro pro soudruhy na patřičných místech.

Neméně komické byly zemědělské brigády v 50. letech. Když v neděli jezeďáci ráno v 8 vstávali, valila se od nádraží řada uvědomělých soudruhů Pražáků, aby pomohla svou bezplatnou prací socialistické republice. Byli už na cestě 2 hodiny a snad i ten vlak si sami platili. V poledne možná dostali nějakou polévku, nikdo se ale ani nenamáhal dát jim aspoň nějaké stoličky. Tak celý den stály v dešti pod nebem a usekávali srpem kořeny řepy. V případě, že někdo potřeboval na záchod, měl smůlu. Široko daleko nebylo ani nějaké křoví. Jezeďáci se na ně dívali oknem z hospody a mohli se potrhat smíchy, ale neodvažovali se rušit jejich náboženské obřady. Inu blbí Pražáci.
Spartak - absolutní symbol blahobytu oné doby

Tyto brigády jistě brzo zanikly, ale když koncem 50. let začali zemědělci jezdit do Bílé Labutě nakupovat, každá rodina většinou vlastní Spartak, mohl si lecjaký pražský soudruh na tu dobu vzpomenout. On svým dětem ještě nekoupil ani jízdní kolo a na televizi pro rodinu zatím taky nemá. Hlavně, že pro tyhle lidi řadu nedělí zdarma pracoval. Možná se už také dozvěděl, že po jeho celodenní nedělní práci občas druhý den ráno přijel traktor a během pár minut tu krmnou řepu, od něj hezky očištěnou, zaoral do země coby hnojivo.

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 2/?

8. prosince 2014 v 21:53 | Gregor Moldavit
K poslednímu dílu: Tohle je kratiknot. Nůžky na ustřihávání knotů. Když ten je moc dlouhý, tak svíčka čadí.
Díl 1. : brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-1

Jinak tu ale jde o výrazy jako:
Angažovanost (aktivní podpora režimu, opak se nazýval kapitalistický zaprodanec, antisocialistický živel, nebo imperialistický agent. Když byl někdo zbožný pak Vatikánský špion. Výrazy spíše 50. let.)

Bdělost (a ostražitost = nikomu nedůvěřujme, co když svou "angažovanost" jenom předstírá a ve skutečnosti chce vyhodit do povětří Stalinův pomník. Ten byl střílen na třikrát, ovšem ne západními agenty. Byl jsem se na něj podívat ve věku pár let.

Otec říkal, že stál 2 miliony nových korun. Patrně to psalo Rudé Právo. Jeho cena byla ve skutečnosti 140 milionů korun. Kolik stálo zbourání se nikde nepíše. Tenkrát zrovna nebyl v krámech olej a tak lidi říkali, "místo Stalina tam dáme flašku oleje a tu frontu necháme.)


Bony (TUZEXové poukázky pro ty šťastnější v oné beztřídní společnosti. "Socialismus to je každému podle bydliště jeho tety," říkalo se tenkrát v NDR. "Kdo ji nemá na Západě, má smůlu." "Na území ČSSR neprodejné", stálo na nich myslím napsáno. Jenže noviny přetékaly inzeráty: "Koupím bony v každém množství".)

Cenzura (výraz, který nebyl nikdy používán, to mají v kapitalismu. Nějaký člověk u časopisu vždy ráno zavolal, že přijde v 10. Nepředstavil se coby cenzor, nýbrž svoji svoji hodností, či funkcí u StB.)

Čest práci (používali většinou ti, kteří to s tou prací moc nepřeháněli. Těm se říkalo "nefachčenko".)

Devizový příslib ("Když nedostanete do května žádnou odpověď, znamená to zamítnutí." Toliko vysvětlení na formuláři. Zamítnutí ovšem žádné nebylo třeba, stačilo nedostat povolení. Teoreticky ho mohl každý občan dostat max. každý třetí rok. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že někteří ho dostali každý rok a ti jiní, většina, v životě nikdy. Kapitalismus tento výraz odstranil, nedělejme si ovšem iluze o dnešní spravedlnosti v takovýchto úzkých produktech. Někdy kolem roku 2000 moje tehdejší žena pozvala na večer Slovenku, která byla právě služebně v jejím klášteře (kde žena dělala vychovatelku duševně zaostalých holek). Ta Slovenka byla dobře vyvinutá a príma holka, jistě inteligentní. Obojí ale asi až moc. Jejich církev prý každý rok takto posílá do světa, na svůj účet, nějakou zbožnou děvu, pokaždé jinou, na jakousi svatou pouť. Chytil jsem ji za slovo, přeci zmínila, že byla loni, tam a tam. "Ah tak," pravila, "ona to má být podle nějakých řádů pokaždé jiná, ale každý rok jezdím já. To určuje jeden biskup, se kterým si dobře rozumím.")

Dnes na závěr:
Domovní důvěrnice

Popisována v tisku coby agentka StB, která měla byt zdarma. Možná v některém případě, ale pak to určitě nebylo typické. Byly to většinou ženy v domácnosti s dětmi a rozhodně bych tady nepoužil výraz "udavačka". Já dvě v domě znal, myslím, že to dělaly zcela zdarma a činži platit taky musely. Určitě si o sobě nemyslely, že dělají něco negativního, spíše se skutečně snažily prospět. Lze si snadno představit, k jakým hádkám v takovém činžáku dochází. Konečně je dost lidí, kteří si to představovat nemusí, protože v činžáku skutečně bydlí.

DOMOVNÍ ŘÁD
velmi objemný, visel vyvěšený hned u vchodu, teprve teď jsem si uvědomil, že jsem kolem něj chodil přes 20 let, ale nikdy jsem si z něj nepřečetl ani první řádku. Občas ho někdo vylepšil dalšími písmeny:
DOMOVNÍk ŘÁDí

Tady bych si dovolil napsat něco zcela všeobecně k těm všem komunistickým funkcím a předpisům.
Nějak tyto funkce, uniformy, akce, apod. vznikly po onom "Vítězném únoru", většinou celkem v dobrém úmyslu. Měly být lidem prospěšné, ale jen jak se to hodí těm vládnoucím. Ono "my to mysleli jenom dobře", jsem v době "Normalizace", slyšel často. Jenže každý člověk je zodpovědný za to, co udělal, ne co si myslel. Když byla založena "svatá inkvizice" (kolem 1100), tak to ten papež myslel taky jenom dobře. Šlo jen o to těm "pomýleným" (katarh, přicházeli často z Byzance) vysvětlit tu jedinou víru pravou. Vůbec to neměla původně být vyvražďující instituce. Ono ale stačí cosi takového založit a zbytek už se vyvine nějak sám. Když to vysvětlení někdo nechce pochopit dobrovolně, pak tedy bohužel musíme... a už jsou tu mučírny a popraviště. Ono bude existovat jakési pravidlo, že když má někdo moc a možnost ji zneužít, že to většinou taky udělá. "Když máme vykazovat úspěchy v potírání čarodějnic (pozor, ne středověk, ale novověk) pak jich ale taky musíme za rok určitý počet upálit. No a když se nechtějí přiznat, pak musíme..." Po roce 1989 běžely v NDR procesy proti StaSi, kteří si chtěli přijít na prémie za odhalené protistátní živly a tak si je vyráběli. NDR je pak prodávala do NSR, která za ně platila velké výkupné v DM. Často se skutečně jednalo o normální obyvatele, kteří se vůbec ničím neprovinili. Bylo tomu tak, že ano pane Devisenbeschaffer Schalck-Golodkowski. )

Málo kdo asi dnes ví, že po roce 1948 sice komunisti neměli mezi občany ČSR ani zdaleka nějakou většinu, ale skutečně existovala dost široká vrstva, která uvěřila v možnost jít touto cestou, byla ochotna spolupracovat, a tak ji komunisti na svoji stranu dostali. Mylně ovšem vycházeli z toho, že přesvědčí všechny, kromě vykořisťovatelů a nepřátelů lidu, které zlikvidují. Že moje generace, tenkrát narozená, už za nimi půjde coby jeden muž, považovali prakticky za samozřejmé: "Budoucnost ukáže, že my máme pravdu." Bylo slyšet v každém projevu. Když se stavěla Berlínská zeď, bylo jasné, že budoucnost ukázala opak. Jenže ti, co se nechali přesvědčit a uvěřili, v tom všem už byli namočeni a kolikrát si osobně pomohli, a tak už raději nic neviděli a neslyšeli. Lidé, kteří v mladých letech třeba šli skutečně z idealismu se samopalem na hranice, nebo někam do armády. Kdybych já byl tenkrát o 20 let starší, možná bych k nim byl patřil taky. Na jejich zádech se komunisti udrželi, něco jim zato ovšem dali a za 20 let už pro ty vystřízlivělé mladé idealisty nebyla cesta zpět. Každý dnešní neokomunista si musí uvědomit, že tahle vrstva mladých, schopných a ochotných spolupracovníků na nějaké cestě k lepší společnosti, dnes v ČR neexistuje. Voliči a členové KSČM jsou buď důchodci, kteří by rádi regulovaný nájem a finanční zlepšení, nebo i mladí, na které bych se ale určitě v ničem nespoléhal. Stačí si přečíst jejich komentáře někde na internetu. Ti by taky spíše natáhli ruku, než sami něčím přispěli, leda jako bachaři v GULAGu, oni totiž na víc nemají. Kdyby se dnes nějaká komunistická strana dostala v ČR k moci, nedávám jí ani tu nejmenší šanci. Slíbit může co chce, ale z čeho brát, když ti mladí schopní budou do měsíce všichni na Západě? Pak si všichni můžou poslechnout tu větu, kterou já jsem v dětství tak často slýchal: "Co jsme slíbili, to lidem dáme! My komunisté držíme slovo. Jo ale když to teď nejde?"

Ta funkce domovní důvěrnice, jinde třeba důvěrník, není v žádném případě nějak jednoznačná. Vím jenom, že když chtěl třeba někdo získat místo na lepší úrovni, přišel se mimo jiné kdosi zeptat oné důvěrnice, co že je to za člověka? Co ta řekla, mělo snad i určitou váhu. Vím dokonce o konkrétním případu, kdy se jeden funkcionář otázal, jestli dotyčný nechlastá a nevodí si do domu kurvy? Jako by ji chtěl odpověď vnutit. Možná ale ani ten nebyl typický.
Důvěrnice tedy mohla leckomu hezky zničit život, jenom třeba proto, že se jí "nějak nelíbil". Mně známé ženy ale obětovaly dost osobního volna v úmyslu dělat cosi prospěšného. Patrně se někdo přišel zeptat jednou i na mě, když jsem se chtěl ve věku 16 let dát do svazarmu. (O tom napíšu.) Takové kádrování, aby někdo mohl vyskočit padákem z Anky z výše 300 m, občas taky trvalo i rok. Jednomu známému objevili tetu ve Švýcarsku, o které on sám ani nevěděl, a to byl konec jeho sportovní kariéry.

Důvěrnice měly snad i určitý vliv na to, kdo se mohl do činžáku nastěhovat. To by dnes možná leckdo velmi rád vzal.
Tenkrát (tak 1953, rok měnové reformy) se najednou nějak rozneslo, že byty se budou dávat podle potřeby. O číslo dále bydlel jeden důstojník, 3+1, měl ženu a dceru, tedy "nadměrné metry". (Tři pokoje byly pro 5 lidí a více, jinak daň z luxusu.) Jednoho dne kdosi zvoní. Nicnetušící důstojník otevřel dveře, tam Cikán až do stropu. Jeho odstrčil a vpadnul do bytu.
"Hm, tak tohle ty sis tady gádžo zabral pro sebe? Já mám 7 dětí, já mám na ten byt právo. Jo, beru, tady se nám bude líbit. Tak se rychle vystěhuj!"
Rodina pak vyděšeně lítala po všech příslušných institucích, kdo že toho Cikána poslal? Vystěhovat se tedy nemuseli, ale strach v té době byl velký.
Jinak Cikáni (mluvím o našem okolí) tenkrát bydleli ve starých domech opodál, nikdy ne s bílými dohromady. Jeden takový třípatrový se rozpadl na dvě půlky pár týdnů potom, co se je podařilo vystěhovat. Do školy a tříd šli ovšem s námi společně, za krátký čas ale byli (mluvím o naší škole) všichni v pomocné. Na vyučování totiž většinou vůbec nechodili a komunisti s tím taky nehnuli.
Tady jedna zajímavost: Za komunistů byla cenzura, ono se nesmělo tohle a onohle říkat, zatímco dneska... Někdy v 60. létech jsem v rádiu poslouchal pořad o Cikánech. (Rómové ještě nebyli.) Nemluvili žádní rasisté, ale odborníci a ti řekli, co věděli! Jeden uvedl takovýto příklad:
"Měsíční výplata Cikána XY 2100 Kčs čistého. (Tenkrát hodně.) Z toho 200 Kčs za 3 odpracované dny. Zbytek příplatky na jeho 10 dětí."
Jo to dnes už cenzura není, dnes máme svobodu. Tak zkuste dnes tohle říci v rádiu! Nezbude po vás ani mastný flek.

Tu funkci té důvěrnice bych rozhodně dnes nikde nechtěl, ale taky bych ji tak úplně nezatratil. Jestliže nějaká žena ji tenkrát vykonávala, pak to o ní neříká nic špatného.

Příště dále podle abecedy...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 1/?

2. prosince 2014 v 22:16
Soudružky a soudruzi!

K výročí 17. listopadu se v tisku objevila řada výrazů, které moc dobře zná moje generace, z těch mladých ale nejspíše už ne každý. Některé bych tady rád uvedl na pravou míru, nebyly vždy popsány zcela objektivně a správně. Určitě nevzpomínám na komunisty s láskou, emigroval jsem v roce 1971 (coby nepřítel pracujícího lidu, pracující od rána do večera) a dodnes jsem šťastný, že jsem to udělal. (Ač si stále vzpomínám na ono komunistické varování, "pitomej kluk se nechá zblbnout západní propagandou a pak toho lituje". Pitomej byl komunista, který tenhle nesmysl papouškoval. Já toho nelitoval nikdy!) Přesto bych v tomto článku chtěl poukázat na okolnost, že ne všechno bylo tak negativní, jak si dnes někdo pod těmito pojmy té doby představuje a jak to bylo teď v tisku prezentováno.

Nejprve jsou tady věci technické, které byly jednoduše vývojem překonány. Kdo z dnešních lidí by ještě používal mechanickou kalkulačku na kličku? Ono logaritmické pravítko v kapse pláště vědce už asi taky těžko najdeme. (Já s ním ještě začínal, používal ho dost dlouho.) V kancelářích zmizely dálnopisy a na ulici telefonní budky. Nikdo by je už na nic nepotřeboval. Rovněž by se asi dnes už nedal koupit psací stroj, valcha na praní a podobné výrobky. (Mimochodem, víte jak vypadal kratiknot? Za Rakouska ještě běžný nástroj v domácnosti.)

Nějak obráceně se občas ptám, jak ti dnešní komunisti, kteří by se tak rádi před ten rok 1989 vrátili, chtějí dělat cenzuru v době internetu, (leda že by lidi jednoduše neměli elektřinu, jako v KLDR), jak chtějí hlídat hranice v době ultralight a horkovzdušných balónů? To ještě kolem celého státu a ne jen směrem k NSR a Rakousku. To už byl velký problém tenkrát. Jeden člověk přelétal Berlínskou zeď s takovým motorovým padákem a odvážel si po jednom příbuzné. Když tu zeď bourali, našli přes 30 podzemních tunelů, kterými ji lidé zkoušeli překonat. (Ze které strany na kterou snad není nutné psát. Dále prosím všechny neokomunisty, aby mě ušetřili jejich vysvětlování, že tentokrát se hranice zavírat nebudou. To si myslel Lenin a Gottwald taky.)

Právě tak, jako se ledacos změnilo v technice, se taky změnily ceny nezávisle na politickém systému. Jako příklad - voda, která byla drasticky zdražena jak na východě, tak na západě. Kdyby komunisti byli zůstali, nebylo by tomu jinak. Navíc - v době jejich zániku byli prakticky ve všem v mínus a to měli ve fabrikách 50 let zastaralé stroje, rozpadlé silnice a vychcípané lesy. To samé jejich zdánlivě levná činže. Co je mi platné, že je něco levné, když to vůbec na trhu není? Tři generace žily v jenom 3+1 bytě v paneláku a novomanželé hledali byt kolikrát celá desetiletí. Osobně jsem takový pár znal v roce 1969. Telefonovali na inzeráty:
"Vy se stěhujete a hledáte nového nájemce?"
"Ano, krásný byt, jen se přijďte podívat, činže levná. Jenom taková maličkost - abychom vám ho přenechali, dáte nám 30 000 do kapsy."
V tu dobu začínal maturant na 1 000 Kčs hrubého měsíčně. Údajně dávaly byty mladým jejich firmy, neustále to od oplakáváčů těch zlatých časů čtu. Pokud vůbec, pak ale zase s jednou maličkostí: "Podepíšete nám to na 20 let." Pak třeba mladý pár dostal 3+1 v paneláku v Litvínově. Úplný vtip to byl u lampasáka, který dostal se ženou hezký byteček v Brně, byl ale za měsíc převelen do Aše.

Teď ale vezmeme pár typických produktů tehdejší doby, pěkně podle abecedy.
Akce-Z (znamenalo "Za Prahu krásnější", někde se uvádí Zvelebovat ...)

Odpracoval jsem si při ní celou řadu dní, kolikrát coby dítě skutečně dost sedřený. Platilo se napsáním brigádnických hodin. Za určitý počet byla stužka "mladý budovatel". Za asi 100 pak odznak "mladý budovatel" a pak nějak byl ještě nějaký zvláštní odznak, to už nevím. V každém případě to vládu stálo snad jen to nářadí a miliony hodin byly odpracovány. Nutno ovšem říci, že jsme pracovali na svém okolí a tak nějak opatrně by se dalo říci, že jsme skutečně "pracovali na sebe". Nyní v důchodu nakonec nedělám nic jiného, pracuji na svém okolí co síly stačí. Ten rozdíl je ovšem v tom, že celé to okolí je můj pozemek, můj majetek. To budu dělat bezpochyby do smrti, ony brigády ovšem brzy ztratily svůj lesk a posléze úplně zmizely. To mělo svůj důvod. Oni byli jedni, kteří vždycky přišli a druzí, kteří nikdy nepřišli. Pak byli organizátoři, kteří sami pracovali do roztrhání, ale začali pochybovat o smyslu toho co dělají. U nás to vedl jistý pan Dejml. Ano "pan" Dejml. Nenechte se mýlit, ono "soudruh" se začátkem 50. let jen těžko prosazovalo a běžný člověk o takové oslovení nestál, nejprve se tak titulovali jen komunisti mezi sebou. Navíc! Jestliže někdo vzal v neděli lopatu a šel zdarma pracovat na svém okolí, pak to vůbec nemusel být věřící komunista a nemusel se identifikovat s nějakým pojmem "Vítězný únor". Brigádník v žádném případě neznamenalo komunista.

Jeden skutečný soudruh, tedy zaměstnanec StB, v našem bloku bydlel. Toho jsem tedy s tou lopatou neviděl nikdy. Když jeho žena třeba přišla do krámu, všichni tam okamžitě zmlkli. Jméno toho člověka si pamatuji, ale nikdy se neobjevilo v knize od Bittmana, nebo Frolíka. Patrně tam dělal nějakou "běžnou" práci.

Soudruh od StB, jak docela určitě nikdy nevypadal.

StB je jistě pojem sám pro sebe. Soudruh Gottwald je nazval "meč dělnické třídy", ale z té instituce šel pro běžného obyvatele jenom strach. V Praze měli své sídlo myslím v ulici Bartolomějská. Byla tam taky nějaká hospoda, kam chodili místní. Ti dobře věděli, kdo ráno vchází tam do té firmy jménem StB. (Státní bezpečnost) Večer se stalo, že StBáci přišli do té hospody na pivo. Hospoda umlkla, jen se všichni tak divně podívali.
"Neblázněte lidi," říkali StBáci. "My sem nejdeme nikoho špiónovat, my jdeme docela obyčejně na pivo." Možná to byla pravda, ale pravda taky byla, že v asi 30i pražských hospodách bylo zamontováno odposlouchávací zařízení, aby StB stále věděla, co si lidé tak povídají.

Tedy onen pan Dejml byl člověk pilný, vlídný a pracovitý a měl dva syny. Vím ještě jak se jmenovali a jak vypadali. Jednoho dne byli všichni pryč. Dostali povolení vystěhovat se do Izraele. Když tihle lidé odcházeli, říkali: "Pojďte s námi. Tady bude zase válka."
Tohle bylo ovšem přesně naopak. Moje generace, při vší smůle, válku v Evropě nezažila. Jeden z jeho synů ve válce s Araby později padl.

No a pak byli organizátoři té akce, kteří si brzy zvykli podvádět. Tak měli různé lidičky napsanou celou řadu brigádnických hodin, aniž by kdy pohnuli prstem. Museli je někde vykázat a pan organizátor obdržel nějaké "protihodnoty" do vlastní kapsy, nebo do vlastní postele. Nakonec to všechno zaniklo. Po nějakých letech jsem jednou v našem činžáku myl schody, abychom si to kolem bytu drželi trochu čisté. Šla jedna pouliční semetrika, viděla mě a začala šílet: "No tohle bychom u nás potřebovali taky. Jak ty pěkně meješ ty schody. Přijď potom hned k nám, já ti za to napíšu brigádnické hodiny." Ty už v tu dobu byly dávno zapomenuty, zadarmo dávno nikdo nepohnul prstem, a být já tenkrát trochu větší, byla by snad chytla facku. Tady jsem si uvědomil, jaká zrůdnost je v tom výrazu "brigádnická hodina". Proč by si ta sůva umyla své schody sama, když může nějakému idiotovi podepsat jednu brigádnickou hodinu? Ti pracovití byli jednoduše zneužiti a ono je to přešlo. Když pracovat, pak buď na svém, nebo za peníze.

Tohle "společné" bylo vyzkoušeno, nikdy nefungovalo a zaniklo už v 50. letech. Přesto bych onu akci-Z neodsuzoval. Nakonec přeci jen pro naše okolí přinesla mnoho dobrého. Kde na nových sídlištích bylo jen bláto a louže, stály sady stromů a třeba i květinové skalky. Kdo zná ponurá paneláková sídliště pozdějších dob, by o takovém okolí mohl jenom snít. Stavělo se jak o závod, lidi potřebovali střechu nad hlavou, na okolí už nebyl čas. Soudruh Novotný slíbil, že do roku 1965 bude v Praze ukončena bytová krize. (Není dodnes.) Svým rozumem nepochopil, že těch, kteří se snaží dostat do Prahy bude stále více.

Ale ještě k onomu "Zvelebování". Snad vyprávění jednoho obyvatele panelákového sídliště, tak někdy 60. léta, který takovou akci zkusil na vlastní pěst:
"Už jsem se na to bahno nemohl dívat. Koupil jsem si lopatu, kolečko a vrhl se do práce. Za 2 měsíce jsem měl přeci jen odvozené bláto, navezenou úrodnou půdu a pěkné urovnané záhony a vysypané cestičky. Přišlo jaro, zasadil jsem zeleninu. Tu mi stejně ukradnou, ale to nevadí.
Pak jsem dostal z národního výboru dopis, že mi nikdo nedal povolení si ten pozemek zprivatizovat. Tam podle plánu přijde park a lavičky. Na tom prý už se pracuje. A skutečně. Přijel takový malý buldozer a během deseti minut seškrábnul moji půlroční práci. Pak zase zmizel, zbyla hromada bahna a ta je tam dnes, po dvou letech, ještě pořád."

Mimochodem, víte co v tu dobu byla akce "kámen"? Fingovaná hranice, kus před tou pravou, pro české emigranty. Když se domnívali, že jsou v Německu, byli ve skutečnosti v rukou Stb, v německých uniformách. Tam byli nejprve vyslechnuti a pak buď odvezeni do vězení, nebo zmasakrováni na místě. Akci zrušil Rudolf Barák.

Příště bude "domovní důvěrnice", nějak je těch vzpomínek hodně. K tomu málo času, protože s podzimem pro mě zase přišel čas kácet stromy a dělat dříví na topení. To moje gazdovstvo mě zaměstnává 7 dní v týdnu.