Srpen 2014

Smutná pohádka o princi a pejskovi

30. srpna 2014 v 21:24 | Gregor Moldavit
Fridrich Barbarossa
Jeho výsost právě ráčila sežrat špagety s rajskou omáčkou.
Jako malé štěňátko si našel velkého kamaráda.
Na začátku roku moje žena čarovala a bádala ve hvězdách. Vyšlo jí, že tento rok bude zlý a těžký. Samé přírodní katastrofy a války. Snad jich je skutečně letos více, než v jiných letech. Nám se ale nevede špatně. Jsme už oba v důchodu, máme domek se zahradou, kde si hospodaříme. Jo, a malého himalájského pejska Barbušku. (Má strašně rád sníh.) Vlastní dřevo na topení a zelenina trochu snižuje životní náklady, ale hlavně máme pochopitelně důchod. My už asi tak nějak spokojeně dožijeme, jenže co vlastně čeká na ty další generace? Tady není moc důvodu k optimismu. Nějak jsme to všechno my lidi na tom světě neudělali dobře. Teplota na Zemi stoupá a tím zesilují i vichřice a povodně. Běloch obešel vítězně se svojí technologií Zeměkouli a naučil národy, které do sebe stříleli z luků, používat kulomety. Pochopitelně jim je prodává za jejich přírodní bohatství. Jenže on jim přinesl i moderní medicinu a zemědělské stroje, takže počet obyvatel naší planety nakonec neubývá, naopak nezadržitelně roste. Následek je chudoba a válka. Před tou lidé z těch zemí utíkají do zemí onoho bohatého bělocha. Jenže chudoba a válka není žádný přírodní úkaz, ty dělají lidé. A když přijdou k nám, nesou si je sebou. Je naprosto pochopitelné, že ti lidé chtějí tam, kde se žije lépe. Pro ně v zemi bělocha. Ten má ale jedno až dvě děti, ti ostatní třeba šest, nebo osm. A ten běloch se přeci o jejich děti postará. Jistě postará, běloch nenechá děti hladovět, ale země bělochů za pár generací už zemí bělochů nebude. Co dále? Já nevím, moje generace to jednoduše hodila na ty generace příští. Ty ať si poradí!

No, ale příští rok už prý hvězdy stojí nějak lépe. Snad to bude taky znát, když si člověk večer pustí zprávy. Nyní ale ta slíbená pohádka. To jednou taky hvězdy stály nějak špatně...

Je to pohádka z hodně dávných časů. Vládl kdysi kdesi, patrně za devatero horami, mocný a bohatý král. Ten král měl všechno, na co si jenom pomyslel. Jenže vlastně zase ne úplně všechno. Mezi povinnosti krále patří také zanechat syna, který by v jeho vládě pokračoval. Co má třeba dělat chudák král, když se rodí jenom dcery? Proto se král nesmírně zaradoval, když mu konečně po delším čase jeho žena porodila syna. Ten král vyhlásil velikou slavnost, rozdával svému lidu jídlo a v průvodu do kostela jeli vedle něj dva jezdci, kteří rozhazovali do davu peníze. Všichni jásali, tleskali a provolávali králi slávu. Ten však byl kupodivu nějak zamyšlen. To mělo svůj důvod.

Toho rána si totiž ten král zavolal svého jasnovidce a důrazně se ho zeptal:
"Pověz mi osud mého syna, ale poctivě a upřímně!"
Jasnovidec zavrtěl hlavou:
"Milostivý králi, hvězdy nejsou dobře postaveny, snad bylo by lepší, kdybys nechtěl moji odpověď."
Král velmi posmutněl, ale nakonec na odpovědi trval.
"Královská milosti, tvůj syn bude velmi dobrotivý, všichni ho budou mít rádi, ..."
"Dobrá, dobrá, ale teď mluv k věci!" přerušil ho král, "co psáno je ve hvězdách?"
"Nuže - tvůj syn se nedožije dospělého věku, předčasně zahyne."
"Jaká bude příčina jeho smrti?"
"Co ve hvězdách vidím, je - pes."

Král dal hned postavit velikou zahradu obehnanou vysokou zdí. Stříkaly tam vodotrysky, rostly krásné květiny, v klecích žvatlali papouchové, v rybníčkách pluly barevné ryby. Jen kolem zahrady stály stráže a hlídali, aby se nikdy dovnitř nedostal pes. V té zahradě vyrůstal královský syn. A ten syn byl vlídný a dobrotivý a všichni ho měli rádi.

Jenže ten syn přestal být dítětem, které si hraje a nebylo možné držet ho do nekonečna v zahradě jako zajatce. Když jednou se ho otec zeptal, jaké by měl přání, odpověděl prostě:
"Jít se sloužícími do města na trh."
Vždyť to je běžné i pro děti chudých, proč ne on? Král musel uznat, že nemůže synovi stále ten svět tam za tou zdí odpírat. Pokýval, ano ale půjde s ním a koupí synovi co se mu jen bude líbit. To ovšem nebyla jeho starost, zlata a peněz měl více než dost. Jenže co když někde ve městě ...? Udělal tedy veliká opatření. Před synem běžela řada služebnictva a starala se o to, aby se nikde žádný pes neobjevil. Syn kráčel vedle otce a kolem šla početná stráž ozbrojená ostrými meči a luky. Však nevyzpytatelné jsou cesty osudu.

Syn byl celý nadšený tím, jak je ten svět kolem té zahrady zajímavý. Ať mu ale otec chtěl koupit cokoli, syn odmítl. To už přeci dávno má. Až tu náhle... Pod jedním kupeckým stánkem, mezi bednami se zbožím, se hýbal jakýsi malý tvoreček. Kupodivu se k němu hned hnal jeden strážce s taseným mečem. Syn však byl rychlejší, odstrčil stráže a zvedl to malé zvířátko. Bylo jen trochu větší než jeho dlaň a hrozně milé. Začal ho hladit a ten malý mu lízal ruku.

Stráže s meči se vrhli na kupce.
"Ty bídný, neznáš snad nejpřísnější rozkaz našeho krále? Nikde se nesmí objevit pes!"
Kupec padl na kolena.
"Milost. Přinesl jsem na trh štěňátka, ale hned když běželi královští sluhové jsem je ukryl v domě. Tady to jedno malé patrně podlezlo dveře. Štěňátka jsou zvědavá.
"Tohle je tedy mláďátko zvířete psa?" otázal se princ. "Nikdy jsem o takovém zvířeti nic neslyšel. Jak je to možné? Mám přeci ty nejlepší učitele. Nebo snad ne? Nuže, otče, slíbil jsi mi něco koupit. Tohle malé štěně je moje přání."

Marně otec syna přemlouval, aby si vybral něco jiného, ten hladil malé štěňátko a trval na svém. Ano, tohle krásné zvířátko si přeje!
Kupec přinesl i fenku, jeho matku, neměřila ani loket. Král ji vzal na ruku a ona mu ji začala lízat.
"Královská milosti," ujišťoval kupec, "tenhle pejsek ještě nikdy nikoho nekousl. Nikdy nemůže nikomu ublížit. Je vděčný za každé pohlazení. K tomu v noci hlídá a kdyby se někdo blížil, tak zaštěká."

Král nerad, ale přikývl. Pak položil bez počítání několik zlaťáků na pult kupeckého stánku. Možná by se za ně dali koupit všichni psi v celém městě, na tom mu nezáleželo. Kupec znovu padl na kolena a klaněl se. Nejenže vyvázl životem, ale ještě získal jmění. Však otec král kráčel dále s velmi těžkou hlavou. Jistě, tenhle malý tvoreček přeci nikdy nemůže synovi nic udělat. Ne, to nemůže, ale přeci je tu něco podivného a znepokojivého.
Od toho dne žil mladý princ stále se svým štěňátkem, které ho následovalo na každém kroku. Krmil ho a hrál si sním. Nikdo už si je nedokázal představit jinak, než pohromadě. Tak ubíhaly týdny a měsíce. Všichni se radovali ze štěstí prince i jeho pejska. Jenom otec král vše sledoval znepokojeně a nepřestával přemýšlet, jestli by neměl něco udělat?

Možná by všechno bylo dopadlo i dobře, kdož ví, co v těch hvězdách vlastně stojí psáno? Však jednoho rána...

Princ se probudil a hned viděl, že s jeho pejskem něco není v pořádku. My nevíme, co se stalo? Byl to snad jeho otec, kterému to vše dělalo starosti a nechal ho otrávit? Nebo pes sám sežral nějaký jedovatý plod? Snad bude lepší to ani nevědět. Pejsek už jen těžce pozvedl hlavu, princ ho vzal a přitiskl k sobě. Pejsek mu ještě jednou olízl tvář a naposledy vydechl. Jeho malá dušička se odebrala do psího nebe.

Královský syn rychle svolal všechny doktory z celého okolí. Ti pejska zkoumali, ale pomoci už mu nemohli. Tu si zděšeně povšimli, že i princ leží na zemi a nehýbe se. Byl mrtev! Ztráta jeho milovaného pejska mu zlomila srdce a on zemřel chvíli po něm.

Tak stalo se, jak ve hvězdách bylo psáno. Pes byl příčinou jeho smrti. Snad je ten osud skutečně už předem daný a co ve hvězdách je určeno, člověk nezmění.

Velké obléhání Malty 6/6 - Kdo dělá válku?

3. srpna 2014 v 21:01 | Gregor Moldavit

Nikdo neví kdy a jak vznikly v dávných dobách tyto záhadné koleje.
Marsaxlokk Jméno tohoto města umí moje dcera (která tu pár let studovala) správně vyslovit, ale podle těch písmen by člověk četl něco úplně jiného.


Občas slyšíme frázi, že národ, který bojuje za svoji svobodu, nemůže být poražen. Máme dost historických příkladů, že může. Guančové na Kanárských ostrovech neznali kovy, přesto v boji proti Španělům dokázali několikrát částečně zvítězit. Nakonec však museli proti takové přesile podlehnout a byli vyvražděni do posledního muže. Snadno ubránit se mohli Aztékové proti konqistadorům, ale jednoduše udělali takovou řadu chyb, že je to stálo celou existenci. Ze zlatachtivosti jeho katolického veličenstva se jejich potomci nevzpamatovali dodnes.

Na druhé straně máme mnoho příkladů, kdy se národ přesile ubránil. Jeden z Malty jsem vám právě vyprávěl. Je jich však celá řada.

V bitvě u Maratónu porazilo 10 000 athénských hoplítů 40 000 perských žoldáků krále Dareia. Když se 10 let později král Xerxes rozhodl pomstít porážku svého otce, nasbíral armádu z území od dnešního Srbska po Afgánistán. Po roce bojů Řekové tuto hordu rozdrtili. Na místě, kde padl spartský král Leonidas pak postavili pomník který nesl nápis: "Se třemi miliony na tomto místě ze země Pelopovy bilo se čtyřicet set." (Známý je jistě spíše nápis na druhém pomníků: "Poutníče vyřiď Lakedaimónským, poslušni zákonů jejich, mrtvi že zde ležíme")

Dnes téměř neuvěřitelné, ale i Češi mají v historii svá slavná vítězství. Tak třeba tohle: V březnu roku 1420 byl Žižka na pochodu s hrstkou husitů z Plzně do Tábora. Dohromady pouze 400 kališníků, ale to byly rodiny, tedy také ženy a děti. U Sudoměře byl zaskočen armádou strakonických, asi 1000 železných jezdců (ironií osudu se jednalo právě o slavné johanity, kteří se zde mají roztříštit o několik českých selských rodin) a královské vojsko zhruba ve stejném počtu. Před železnými se v těch dobách třásla celá Evropa. Žižka jim postavil do cesty 12 dřevěných vozů. Když železní viděli počínání husitů, nevěřili svým očím. Oni se nám snad odvažují postavit na odpor? Nejen odvážili, ale oni se ubránili. Žižka přímo nezvítězil, ale odrazil útok, aby mohli v noci uprchnout. (Město Tábor se stalo jejich pevností. To přispělo téměř k vychcípání sousedních vesnic v širokém okolí, kde "boží bojovníci" brali své "daně", tedy drancovali. Když jde doba husitů ke konci, žije na území Čech polovina obyvatel. Po bitvě u Lipan se česká země začíná zotavovat. A kdyby tam byla vyhrála ta druhá strana?)

Škoda, že Stalin a Hitler neznali Čapkovu hru "Bílá nemoc". Slavná Rudá armáda narazila při pokusu obsadit Finsko v roce 1939 na tak zuřivý odpor tohoto nepočetného národa, že v něm uvízla. Teprve druhá, silně předimenzovaná, vlna sovětských okupantů zvítězila. Když potom pro změnu napadl Hitler Stalina šel jeho zemí téměř bez odporu. Rudá armáda byla vyčerpána, její vrchní velitelství z velké části od vlastního pána vyvražděné a lid vítal wehrmacht jako osvoboditele. Choromyslný diktátor Hitler však začal také vyvražďovat a lid se musel obrátit proti němu. Svět se spojil a jak rychle byl Hitler před Moskvou, tak rychle byla Rudá armáda v Berlíně. Ironií osudu tím nezískali vítězové vždy svobodu. Státy násilně začleněné do SSSR zůstaly dále pod diktátorem Stalinem a ještě přibyly před válkou svobodné státy satelitní, např. ČSR. (Polští piloti v Anglii na konci války museli zjistit, že byli podvedeni a bojovali prakticky zbytečně.)

Kde jsou dnes janičáři? Už nejsou, byli vybiti vlastním pánem. V průběhu staletí se stali osmanským vládcům příliš mocní, jakýsi robot, který se vymkl poslušnosti. Sultán Mahmut II nechal vzít jejich kasárna pod dělostřeleckou palbu. Ti co přežili, byli sťati nebo napíchání na kůly a to v době, kdy v křesťanské Evropě už jezdí první parní lokomotivy.

Kde jsou dnes johanité? Udělali po roce 1565 z Malty nejvíce opevněný ostrov ve středomoří a bojovali dále proti muslimům. Osmanská expanze byla po dalších vítězných bitvách na dlouhou dobu ukončena. (Rozhodně však ne po všechny časy!) V roce 1798 připlul k Maltě generál Napoleon Bonaparte s takovou válečnou flotilou, že odpor neměl smyslu. Johanité sebrali svých pět švestek a odtáhli. Dodnes však existují jako charitativní organizace se sídlem v Římě a St. Angelo na Maltě.

Kdo nebo co dělá války? Jeden obzvláště zuřivý komunista (prst vždy zvednutý k nebi, jako by hlásal absolutní božské dogma) mi v mládí často papouškoval následující pitomost:
"Kdyby všechny státy byly komunistické, byl by na světě mír."
Kdosi jiný už mnohem dříve prohlásil:
"Můžeme začít jakoukoli válku a bude to vždy válka spravedlivá." Proč spravedlivá? Protože my máme tu jedinou správnou ideologii. Kdo že to pronesl? Lecjaký věřící bojovník za růžové zítřky mi tohle věřit nebude, ale byl to Lenin, Ježíš Kristus komunistické ideologie, roku asi 1912.
On sám sice nechal uzavřít mír Brest-Litevský, což dlužil svým chlebodárcům Němcům, kteří mu financovali jeho převrat (zvaný dodnes revoluce), ale napadl Polsko a řadu okolních zemí, které začlenil do SSSR.
Stalin napadl Polsko a Finsko. Veliký Mao řekl cosi o tom, že on je proti zbytečným válkám. A kdo rozhoduje, která válka je zbytečná a která není? Patrně zase on. Když se jemu hodí do krámu, tak zbytečná není.
Konečně v 60. letech hrozila i válka mezi SSSR a Čínou, oba státy komunistické. Což se vysvětlovalo tím, že v Číně nejsou u moci ti praví komunisté.

Kdo nebo co dělá války? Komunismus, kapitalismus, fašismus, islám? V Čapkově Bílé nemoci vede maršál svoji zemi do války bez přesně definované ideologie nebo náboženství. Máme nato sílu tak útočíme, ať žije válka. Jenže ideologie nebo náboženství je v takovém případě pochopitelně k nezaplacení.

Dělá válku islám? On sám možná ne, ale přesto je dnes tou největší hrozbou. Nemá zde tedy smysl diskutovat o tom, jak by islám byl mírumilovný, kdyby na Zemi nebyl vznikl život, nebo jak komunismus hlásá věčný mír, když o nasazení armády rozhoduje pouze jeden diktátor. Zmínil jsem se o principech vzniku a ty platí pro státy komunistické i feudální. Křesťanské evropské státy se masakrovaly v první světové válce. Fašistické Španělsko zůstalo za druhé světové války neutrální. Žádný -ismus sám válku nevede ani nevylučuje.

Když v Pákistánu a Iránu muslimové fanaticky protestovali proti dánským karikaturám Mohameda, bylo to muslimům v Emirátech srdečně jedno. Těm prvním se to hodilo na odlákání pozornosti od vnitřních problémů jako přemnožení a bída, nebo zdůvodnění vlastního zbrojení. Ti druzí staví hotely a umělé ostrovy, dále bohatnou a žádného nepřítele v Evropě nepotřebují. Jde o politickou a hlavně hospodářskou situaci.

Když jsem se za mlada učil v Bavorsku německy, našel jsem si hned práci u jednoho truhláře. Jednou jsme se tak bavili o tom, jak vlastně ta válka přišla a proč je teď všechno jinak? On mi ukázal knihu plnou zakázek a řekl jednoduchou větu:

"Dokud je práce, tak válka není."

V životě jsem si všiml, že když jsou lidé pracovití, tak je i práce dost. Později, při cestách po světě, že práce není tam, kde se lidem do práce moc nechce. Už vůbec ne tam, kde všichni natahují ruku a chtějí peníze za nic.

Bohužel víme, že situace ve světě nevypadá dobře, poslední bitva ještě dávno nevzplála. Aby se někdo mohl útočníkovi ubránit, musí se taky postavit na odpor a bojovat a když nechce podlehnout musí být odpovídajícím způsobem vyzbrojen.

Vraťme se na závěr opět na Maltu. Vítězství roku 1565 dodnes posiluje sebevědomí tohoto národa. Čechů je 10 milionů a často slyšíme výroky "jsme malý národ, ..." z čehož pak vyplývá co všechno musíme nebo nesmíme. Malťanů je asi 400 000 a nepovažují se za malý národ.

V roce 1940 napadla Maltu fašistická Itálie. Proti jejich moderním bombardérům se dýchavičně k nebi šplhají tři dvouplošníky vytažené z muzea. Sami skutečně šanci neměli, ale postavili se na obranu a bojovali. Britové brzy nasadili stíhačky typu hurrican a potom spitfire. Italům zase přispěchali na pomoc Němci. Tři roky byla Malta bombardována, zahynulo mnoho obyvatel, města byla zničena a na ostrově zavládnul hlad. Jednoho dne se v dáli objevila veliká zásobovací loď, poškozená, ale pomaloučku tažena dvěma remorkéry. Náklad se povedlo vyložit a rozdělit lidem. Malťané bojovali dále a znovu zvítězili. Dnes je tento ostrov nezávislý stát, centrum finančního světa a cílem tisíců turistů. Za mimořádnou statečnost dostala Malta od anglického krále řád kříže svatého Jiřího, který má od té doby na státní vlajce.