Květen 2014

Do Německa za prací 8/8 - Konec, ale ne šťastný

26. května 2014 v 19:45 | Gregor Moldavit


Poslední díl o těžkém osudu oné Petry, která svoji finanční situaci chtěla vyřešit prací v Německu. Při tom jsem hodně napsal kolem, třeba o celém tom kapitalismu a dnešních problémech. Díl pro ty, kteří znají ty předešlé a tohle téma je zajímá.

Ona snila o tom, vidět kousek světa, ale sama si moc netroufala. Takhle prý s námi. My už se daleko nepodíváme, ale považoval jsem za možné, že třeba někdy ještě pojedeme do Alp a ji vezmeme sebou. Tam si najme vlastní cimru a přes den s námi může výletovat. Kdyby měla zájem, o Alpách a celé historii těchto hor i zemí bych jí mohl mnoho vyprávět. (Jestli jí takové věci zajímají, to nevím, spíše móda.) Jenže ono už se to nikdy neuskuteční. Asi by nebylo ode mě poctivé, kdybych nedopsal poslední, celkem smutný díl:

Už několik měsíců pracuje Petra v Bavorsku, poslední měsíc, se všemi příplatky, si přinesla 1600 € na dlaň. (V tom jsou ale i příplatky na benzín, který taky musí natankovat. Na druhé straně, já do práce musel jezdit za své.) Jenže ono to pro ni přišlo příliš pozdě. Slávka posledního čtvrt roku denně korespondovala na všechny strany, telefonovala a jezdila na poštu. Všechno kvůli jejím dluhům. A ty se vynořovaly jako přízraky ze všech stran. Začaly chodit dopisy věřitelů, co všechno ta holka kde nezaplatila. Z německé strany. Nějak se Slávce ještě podařilo vyjednat, jaké splátky bude měsíčně kde platit. Zvolna jsme toho ale měli dost, moje žena není její sekretářka. Pak to ale z té husy vylezlo - české dluhy. My jsme jen pokrčili rameny, česky snad umí, to ať si vyřídí sama. Nejdříve mluvila o pár tisících, oni ji prý všichni podvedli a obelhali... Pro nás ovšem zcela obráceně, ona obelhala nás! Tohle nám musela říci, když od nás chtěla pomoc. V posledním týdnu začala zvyšovat, pak přestala všechna sranda. Její české dluhy jsou neřešitelné! Navíc její plat už dávno praskne na ty německé. Psal jsem o tom v minulém dílu. Pochopitelné, že mladý člověk má mnoho přání, třeba si na něco i půjčí, ale je to nakonec jen jeho zodpovědnost. Nikdo ho za to neodsuzuje, ale nikdo za něj jeho dluhy taky platit nebude! Ona se tady chtěla vdát, koupit malý domeček, aby nemusela platit činži, získat německé občanství. To všechno se rozplynulo jako dým. Jenom notorický sebevrah by si vzal doživotně zadluženou ženu.

(Neustále vidím stovky inzerátů od zadlužených analfabetek s dětmi, bez práce, na kterou ani nepomýšlí, které hledají nějakého bohatého muže s domem, který by si je vzal a měl rád, tedy doživotně krmil. Často tělesně tak zanedbané, jako duševně a skutečně se domnívají, že to vyřeší jedním inzerátem. Tahle holka je pohledná, pracuje, děti nemá, ale přesto je to teď prakticky vyloučené.)

Tady ale přišel velký problém i pro nás! Chodila sem pošta, kterou Slávka pro ni vyřizovala. Včera jsme přijeli domů a ve dveřích, v našem domě, na našem pozemku, byla zastrčená obálka. "V tomto domě kdosi jistému pánovi dluží peníze."

Možná si někdo vzpomene na praktiky českých lichvářů, lepit na dveře veliké plakáty: "DLUŽÍTE NÁM SPLÁTKU!" Tady v Německu by to neměli zdaleka tak lehké, jako v Čechách, (okamžitě bych zavolal policii) ale pro nás v každém případě velmi zlé. Jak se na nás budou všichni sousedé dívat? Koho zajímá, kdo je tím myšlen, je to můj dům. Kdy mi sem pak vlítnou exekutoři a vezmou si naši televizi, už je pouze otázka času.

To byla ta poslední kapka, kterou sud přetekl. Holka od nás dostala okamžitou výpověď, zároveň je konec všech nekonečných dohadování s jejími věřiteli a vyřizování jejich záležitostí. U nás nebydlí, příbuzní s ní nejsme, teď si musí všechno vyřizovat sama. Naše děti se ve světě živí taky sami a docela dobře. Ona těm dopisům německy nerozumí, (kdo jí to prý teď bude dělat, už dlouho to brala tak, že je to naše povinnost), ale to už skutečně není náš problém. Ta holka nás jednoduše zneužila.

Onen věřitel, co nám tady nechal ten dopis, dokonce pocházel z její rodiny. Pochopitelně jsme okamžitě zavolali příbuzným té Petry, že si dovolil vstoupit na náš pozemek a tuhle obálku nám zastrčit do dveří. Oni totiž dobře pochopili, jakou škodu tím napáchal. (Aniž by tím cokoli získal. My její dluhy splácet nebudeme!)

Co říci závěrem? Já bych té holce byl přál krásnou cestu na Tenerifu, za její tvrdě a poctivě vydělané peníze. Jenže ona si před tím zcela nepoctivě naflákala nekonečné dluhy. Ty bude muset splácet řadu let, pokud je to vůbec i při jejím platu ještě možné. Ta holka je snaživá a pracovitá, ale pitomá určitě taky. Na druhé straně nutno cenit: mohla všechno vyřešit tím způsobem, že si nechala upíchat dítě a teď mě státe živ. Kolik ženských to tak praktikuje. (Funguje zatím, do nekonečna to ale taky nepůjde.) To neudělala, našla si práci. Chtěla pracovat a proto jsme jí pomohli. Jenže co by se teď ještě namáhala pracovat celé noci, když jí stejně zbude životní minimum. To může rovnou vyhlásit osobní bankrot a nedělat nic. (Funguje zatím, do nekonečna to ale taky nepůjde. Jednou stát musí nezbytně přestat platit sociální podporu jen proto, že někdo má dluhy a dělat se mu už nevyplatí. Proč by na něj měli pracovat ti ostatní?)

Neříkám žádnou takovou frázi, že půjčovat se zásadně nemá. Udělat si hypotéku třeba na dům je rozumné a za delší dobu peníze i šetří. Ale dluhy můžu dělat jenom podle příjmu, aby mi nepřerostly přes hlavu. Ona zřejmě vycházela z toho, že to tak půjde do nekonečna. Tedy, že na splacení starých dluhů si zase půjčí a tak si bude hezky žít. Dle jejího výroku to tak v Čechách praktikuje každý druhý. No tak mnoho úspěchů. Kdo jsou ale ti, kteří ty peníze půjčují?

Moc rád bych to zakončil fotkou z Tenerify (já tam byl 2x), jenže tento příběh končí smutně. Nějaké ostrovy v oceánu ona příštích 10 let určitě neuvidí, možná nikdy.

Konec, alespoň pro nás!

Deutsch-Deutsche-Grenze 6/6 – Den, kdy lidé ztratili strach

16. května 2014 v 18:49 | Gregor Moldavit


Tohle postavili komunisti, aby ve svém státě nezůstali sami. Z mojí generace, narozené v a po roce 1948, už měl vyrůst nový socialistický člověk, přesvědčený komunista. Když jsme dorostli byli jsme přesvědčeni tak leda o tom, že tahle zeď nás nezastaví. Z mojí třídy průmyslovky emigrovalo 15%. Osud mojí generace: pionýr - svazák - emigrant.

Jeden můj známý z mládí udělal v životě řadu vynálezů. Tak například vymyslel, že mají průmyslové firmy pěstovat zeleninu a dávat ji zaměstnancům za výrobní cenu. Tím zvýší jejich životní úroveň, neboť tito ušetří za mrkev. To ho napadlo, když si na balkoně v paneláku zasadil do truhlíku fazole. Zlepšil jsem jeho vynález návrhem, aby sedlák vyráběl ve stodole žárovky a dával je čeledínům za výrobní cenu. Jednoduše se zase průmysl a zemědělství smíchá, všichni budou dělat všechno, čímž hrozně ušetří. Jinak jsem poukázal na to, že tohle už napsal Jaroslav Hašek a sice o tom baronovi, co chtěl zasadit všechny 4 druhy obilí dohromady, tím získá čtyřnásobnou úrodu a v zimě se ta zrníčka budou třídit. Dále jsem mu po sté zopakoval, že nemá dělat vynálezy v oborech, kde nemá žádné vědomosti ani vzdělání. Např. tady v ekonomii. Nedal si říci. Dále udělal vynález, že větrné turbíny na stožárech se mají pověsit na balony a vypustit do výšky 4,5 km, (to nějak vypočítal), kde fouká silnější vítr než u země a tím se vyrobí elektřiny více. Vykládal mi to asi 15 let při každém setkání a na můj dotaz, jestli už postavil aspoň malý model, odpovídal negativně. Přesto vypočítal, že sedlák by tím ušetřil vagon uhlí ročně a sháněl nějakého, který by to pro něj otestoval. Jestli prý takového neznám? (Jako na to nic, které zatím postavil.)

Proč to uvádím v tomto seriálu? On totiž vynalezl i "nový" druh komunismu. V tom nebudou zavřeny hranice a nebude cenzura. Namítl jsem, že bude reálnější zkoušet to s tím balónem. To je sice taky dětinská pitomost, ale zase ne tak veliká. Dokud to nikomu nespadne na hlavu, pak tím nikomu neškodí. Všechny pokusy o komunismus dopadly hůře. Proto píšu i dějiny té zdi. Oni totiž pořád ještě existují vynálezci, kteří vymysleli suchou vodu a studený oheň, nebo takový komunismus bez komunismu, ve kterém se hranice zavírat nemusí. Proto jsem v předchozích dílech zmínil, že to si mysleli Lenin a Gottwald taky.

(Dokonce i šílený masový vrah Robespierre byl původně odpůrce trestu smrti. Jeho příklad je zajímavý a v dějinách se pak vícekrát opakoval. Odtud pořekadlo, že revoluce žere vlastní děti. On totiž měl nakonec na sobě tolik krve, že už nedůvěřoval vůbec nikomu, ani těm kolem sebe. Tak ustanovil, že každý může být odsouzen k smrti, když to většina schválí. Zapomněl ovšem udělat pro sebe výjimku. Někdo tedy pohotově navrhl hlasovat o něm. Pochopitelně to většina okamžitě schválila a druhý den byl tento veliký humanista o hlavu kratší.
Do dějin taky vešel tím, že byl nepodplatitelný. Z toho usuzuji, že ti kolem něj podplatitelní byli. A dnešní revolucionáři? Co ti by udělali za jedno kapitalistické €?)

Obyvatelům DDR bylo i zakázáno mávat lidem na druhé straně.

Však vraťme se k oné zdi. Američané nazývali tuto vesnici (Mödlareuth) "Little Berlin", protože byla taky rozdělená stejným způsobem. Ještě 15.6.1961, prohlásil Walter Ulbricht
"Niemand hat die Absicht, eine Mauer zu errichten…"
Úmysl možná neměl, ale co mu zbývalo? Vždyť by se byl celý Východní Berlín zcela vylidnil. Kdo mohl, ten prchal. Dva měsíce po jeho ujištění, že "Mauer" (slovo poprvé použil on) se stavět nebude, byla dostavěna. Protože se její existence nedala zatajit a prohlásit za lživou kapitalistickou propagandu, udělali z ní komunisti naopak slávu a nazvali ji "antifaschistischer Schutzwall". Tady každý vidí, jak se dokážou bránit imperialistům. Nakonec i zcela nelogicky tu zeď, symbol totální porážky vlastní ideologie, začali slavit.

25 let stavby Berlínské zdi - Tady už vidíme nové mocipány, Honecker, Krenz, ... Za tři roky zeď padla i se zmíněnými diktátory.

(Povšimněte si nesmyslného zvyku Honeckra, salutovat vojákům i když sám je v civilu s kloboukem na hlavě. Když do kasáren v ČSSR přišel náš vlastní velitel v civilu, mohli jsme ho pozdravit "dobrý den", ale ne salutováním. On sám taky nemohl přiložit ruku ke klobouku, to by bylo proti předpisům. Salutuje se výhradně v uniformě. Byl jsem taky 2 roky vojákem, sloužícím socialistické vlasti. Vytřeli s námi co se jim hodilo. Nikdo se nás neptal, jestli chceme pochodovat na takové šaškárně. Člověk třeba přišel ze služby a chtěl si lehnout, když se ozvalo řvaní, "nástup ve vycházkových uniformách!" Panu starostovi přijela návštěva ze Sovětského svazu a chce si vykecávat hubu před plným náměstím. Jelikož to nikoho nezajímá, tak se tam naženou vojáci.)

Právě (8.května 1989) bylo taky 25. výročí, a sice první větší úspěšné akce obyvatelstva DDR.
Při volbách počítali tito lidé všechny volící a zjišťovali jejich rozhodnutí. Když Honecker a Krenz zveřejnili výsledky, (z nějakého důvodu tentokrát pouze 98,85 %), vyšli tito aktivisté do ulic a provolávali, že se jedná o volební podvod. Dle jejich počítání se 30% obyvatelstva k volbám vůbec nedostavilo. Tyto hlasy ulice se už NDR-StaSi nepodařilo umlčet a dál už pak šlo všechno hrozně rychle. Lidé poznali, že komunistická státní bezpečnost není všemocná a ztratili strach.
"Nemůžou nás všechny zavřít, je nás příliš mnoho."

K tomu přišla neřešitelná hospodářská situace. Když po sjednocení přišli do NDR západní účetní, zjistili, že celá řada firem, vykazujícím úžasné úspěchy, už ve skutečnosti dávno pracovala s prodělkem. To komunističtí vládci (právě tak v ČSSR) moc dobře věděli. Věc se měla jednoduše tak, že komunisti tu firmu jménem stát finančně zkrachovali.

Jak tomu však bylo, když tyto komunistické zdi ještě stály? Šlo je překonat? Co takhle jít podle zdi tak dlouho, až někde skončí.

No to byste se prošli. Tak chytří byli komunisté taky. Kde železná opona končila u moře, jezdily kolem vojenské čluny, na pláž se v noci vůbec nesmělo. A přesto lidé prchali po tisících. Vynalézavost nebrala konce.

Jenom pod Berlínskou zdí bylo nalezeno více než 30 tunelů. Někteří prošli, občas ale měli mezi sebou agenty StaSi a byli pozatýkáni.

Můžu uvést jeden případ, kdy se takový útěk odehrál opačným směrem. Bylo to hned v televizi (západoněmecké) jako senzace. Jistý občan NSR požádal o přijetí v NDR. Jednalo se o člověka mentálně postiženého, který neměl práci a chtěl ji tedy dostat v socialismu. Tam dali soudruzi hlavy dohromady, protože nevěděli, co v takovém případě? Pak ho vrátili nazpět. On se totiž už od pohledu nehodil ani ke komunistické propagandě.

Ve vsi Mödlareuth se ona zeď budovala stále dokonalejší, až v roce 1966 byla postavena ta poslední betonová, strážní věže a všechno v té dnešní podobě. Ve dne v noci střeženo bdělými pohraničníky. A přesto se jeden útěk zdařil. Člověk, který v tom kraji pracoval a dobře se vyznal. Měl i povolení pohybovat se v blízkosti hranic. V noci přijel ke zdi, na střechu dodávky postavil speciálně zhotovený žebřík a tuto přelezl.
rekonstrukce

Pohraničníci ho sice včas reflektorem našli, ale nezadrželi, tedy nezastřelili. Dostali disciplinární řízení, neboť měli skoro 30 vteřin nato, aby stříleli, což neudělali. Jak to pro ně dopadlo mi není známo.

Mimochodem, když někdo hranici překonal, hodila se za ním vztekle ještě poslední komunistická lež:
"Ať si jdou, my nikoho nedržíme."
Kolikrát jsem tenkrát tuhle prolhanou frázi slyšel.

V době temné normalizace 70. let instalovala Husákova vláda na hranicích s NSR automatická samostřílná zařízení. Začali to za války stavět SS k ochraně koncentračních táborů a dovyvinuli později k funkčnosti v sovětském zajetí. Dobrotivý tatíček Husák za to vysázel pěkných pár milionů. Zbraň spustila automaticky a střílela olověný šrot. Ze zasaženého zůstaly krvavé cáry. (Není mi známo, jestli na české hranici k tomu taky došlo?) Takovým způsobem komunisti nikoho nedrželi. Nesmyslnost tohoto nacistického vynálezu ukazovala statistika uprchlíků z řad pohraniční stráže. Zhruba jeden měsíčně. Místo střežit takovýmto způsobem socialistickou vlast, emigrovali raději sami.

Na ostrý mezinárodní protest byl ale Husák přinucen tyto zbraně demontovat. V té době už komunisté nebyli tak všemocní, tlak různých organizací, např. Amnesty international, začal sílit. Právě tak už nezačaly velké procesy jako v letech 50., (Kreml si to nepřál) zato však nekonečně mnoho procesů malých. Já mám ještě někde v šuplíku odsouzení na 9 měsíců v 2. nápravní skupině za opuštění republiky. Konečně i já patřím k těm, kteří ilegálně prošli.

Jenže ona doba kráčela dále. Politikové se dohodli na volné výměně informací o životě v jejich zemi. Pro komunisty věc velmi nepříjemná. Jak je to špatné tam u toho druhého, dosud určovali oni. Jednou pak dokonce přišla i stížnost z NDR, že NSR přitahuje uprchlíky. Odpověď zněla:
"Kdo utíká od vás do naší země, bude mít asi důvody. Co od nás chcete? Abychom život v naší zemi zhoršili na úroveň v té vaší?"

Dále se vyvíjela technika. Jeden český cyklista si postavil horkovzdušný balon, počkal na příznivý vítr a hranici přeletěl. Dokonce si sebou vzal i své kolo. Přes moře z NDR se podařilo několik lidem v noci projet na západ na surfingovém prkně. Další kutil v Západním Berlíně dokonce několikrát přistál se svým ultralight na louce ve Východním Berlíně, kohosi naložil a vrátil se nazpět. To bylo několik příkladů za tisíce jiných. Ne každému se to ale povedlo. Mnozí přišli o život, nebo je to stálo několik let vězení.

Komunisti nakonec přes to všechno dojeli na vlastní prolhanost, na takové rozpory socialismu, které žádný kapitalismus nikdy neměl. Železná opona padla, tím i Berlínská zeď. Bagr ji rozboural, zůstaly jen malé kousky na vzpomínku.

To je konec povídání o rozdělené vesnici. Jenže DDR mělo na západě velkého kapitalistického bratra. V té zemi byl ten kapitalismus, který má takové rozpory, který každou chvíli musí zaniknout, který chtěl Lenin do půl roku po revoluci předhonit. K tomu kapitalistickému státu si NDR natáhla ruku o biliony marek a dostala je. Český lid to měl a má dále těžké, jemu nikdo nic nedal.

Ty zdi, ostnaté dráty a vojáci stojí i české komunisty miliardy a jsou nakonec úplně k ničemu. Když jde jejich vláda ke konci, žije každý desátý Čech v cizině. Emigrovali vědci, umělci, politici. Jedna vlna emigrace za druhou, počínaje už rokem 1948, český národ stále znovu oslabovala. Když přijde rok 1989 má tento národ velmi špatné karty do nového života. Viděl jsem v televizi, jak dva Karlové zpívají na balkoně na Václavským náměstím českou hymnu a dav dole jásá. Jenom jsme si pomyslel:
"Jásejte, máte k tomu důvody, ale jenom dnes, od zítřka vás čeká pěkně perná práce. Musíte znovu postavit na nohy úplně zruinovaný stát a na to budou dřít aspoň dvě generace. Dále vytvořit svobodný demokratický systém, což bude po 40i letech totality a výplachu mozků snad ještě těžší."

Jak to po tom roce 1989 dopadlo, je známo. Popsal jsem tady kdysi jednoho katolíka, (je to onen nahoře uvedený vynálezce), který mi bez bázně psal na západ, jak je ten život v tom reálném socializmu špatný a uváděl stále další hrůzné příklady. Jeho dorůstající dcera chtěla do světa, ale ti lumpové komunisti mladé lidi nepouští. Taky se rozhodli se ženou emigrovat, ale když šlo o to vstát a jít, jenom si vždy zdůvodnili, proč to letos zatím ještě nejde. (Ono prší, ještě bychom zmokli.) Přišel rok 1989, jeho dcera měla tedy aspoň nastoupit ke mě do auta a jet s mojí rodinou k nám do Německa. Nazpět jí zaplatím vlak. V tu chvíli zakročila jeho astronomicky pitomá ženuška, která si doslova odseděla celý život na zadku. Rok poklidně přihlížela, jak cestu plánují, týden před odjezdem zakročila. Jejich dvacetiletá dcera přeci nemůže jet sama vlakem. "Co když ve vlaku... co když na nádraží..." Za čtvrt hodiny pádí vynálezce s expresem na poštu: "Rodinná rada usoudila, že naše dcera zatím nemůže jet sama vlakem. Co když přijde na nádraží a vlak tam nebude?"
("Co když přijde na nádraží a nebudou tam koleje?" Vylepšil jsem jejich zdůvodnění.)
V prvních volbách pak oba společně utíkali volit komunistickou stranu. Ženuška si věřícího katolíka konvertovala na fanaticky věřícího komunistu. Takovéto přízraky žijí v zemi po 40i letech, kdy totalita dávala socialistické jistoty sedět v kuchyni na židli. A jestli nezemřeli, volí komunisty dodnes. Jenže oni asi ještě nezemřeli.

Když ten člověk začal nadávat na nový režim, jako nadával na ten předchozí, mohl jsem mu jenom říci:
"Demokracie, to je vláda lidu. Ta vláda tedy nemůže být o moc lepší než ten lid. Podívej se na sebe a svojí zatímnicženušku. Lidi jako vy dva si zaslouží natřít karabáčem."

Pak jsem mu ještě něco vyprávěl:
Když Mojžíš vyvedl Židy z otroctví, začali mu okamžitě remcat.
"V Egyptě jsme měli plné hrnce masa, tady v poušti zahyneme hladem a žízní. Proč jsme tam raději nezůstali?"
Mojžíš pochopil, že s rodilými otroky nelze zakládat svobodný stát a rozhodl.
"Kdo z vás je starší než 40 let, už do zaslíbené země nevstoupí."
Pak je vodil tak dlouho pouští, asi zase 40 let, než generace otroků vymřela. Ti na svobodě narození potom založili vlastní stát, o kterém si dodnes lidstvo s úctou vypráví.

Konec!

Deutsch-Deutsche-Grenze 5/? – Jednou poznáte, jednou pochopíte...

9. května 2014 v 20:41 | Gregor Moldavit

Smolný palác 7.11.1917, Lenin hovoří
Zasedání poslanců. Z venku se ozývají výstřely z děl, mezi nimi i ten z Aurory. Menševici označí počínání bolševiků za čistě kriminální a opouštějí sál. Trotzki je (demokraty) posílá na smetiště dějin.

Muž vpravo je šílený masový vrah Dzeržinský. Před ním jaksi nepasující námořník bez obličeje, dále v pozadí Trotzki, uprostřed s napřaženou pravicí Lenin. Ale kde je soudruh ...? No jistě, soudruh Stalin je překryt tím později domalovaným námořníkem. Za jeho vlády tam zase nesměl být Trotzki. V téhle atmosféře lži a podvodu moje generace Gottwaldových vnuků vyrůstala.

A co říká soudruh Lenin ten večer?
"Do půl roku vybudujeme socialismus a předhoníme nejvyspělejší státy světa!"
Tento dokonalý Lenin vůbec netuší, že je naprosto zblblý pohádkovou literaturou různých kavárenských filozofů, jako byl např. Marx. Jeho proroctví jsou čisté pitomosti, právě tak se revoluce nerozšíří na zbylý svět, už vůbec ne do pro něj tak důležitého Německa. Dokonce i při pokusu vojenského obsazení Polska prohraje. Hospodářsky pak totálně, navíc má jeho systém hyperinflaci. Dokáže ale jedno, udržet bolševiky u moci a sice i přes porážku u voleb 11.1917 (bolševici 25%) a strašlivou občanskou válku. (Ač je to spíše zásluha Trotzkého.) Poté, co mu v jeho socialismu pochcípalo pět milionů lidí hlady, zavede Lenin v březnu 1921 zase kapitalismus, nenápadně schovaný za zkratkou NEP. Socialismus hospodářsky zkrachoval!!! Poprvé, ale ne naposledy.

To vše je světu dobře známo, i Čechům, když přijde Vítězný únor. Jenom to nějak ani nechtějí vědět. Věřit v černobílý politický svět je pro mnoho lidí příjemnější. Na tom se dodnes nic nezměnilo. Stále ještě existuje dost takových, kteří by tyto chyby chtěli opakovat. Možná proto neuškodí si tento článek přečíst.
ČSR, 50. léta: Na plátně ještě černobílého filmu se objeví ostnaté dráty. Jakýsi maskovaný muž je prostříhá nůžkami, podplazí se a octne tím na onom území, kde dělnická třída už odstranila vykořisťování člověka člověkem. Je poslán ze Západu proto, aby třeba vyfotografoval most, který imperialisté chtějí vyhodit do povětří. Svoji úlohu plní, pár uvědomělých soudruhů při tom zabije, na svoji stranu získá jednoho bývalého kulaka, na konci filmu je ale pronásledován a dopaden. Tak vypadaly špionážní filmy 50. let. V roce 1959 byl natočen "Král Šumavy".
To už bylo něco jiného. Považuji ten film za velmi dobrý a nějak hraničící se skutečností. Jednu věc v něm ale moje generace nemohla přehlédnout, že ti pohraničníci chytali uprchlíky ze socialismu do kapitalismu (tzv. kopečkáře). Západní špióni se v něm už nevyskytují. Není ani divu, doba se změnila. Snad někdy kolem roku 1960 Prahu zaplavují luxusní vypolštářované autobusy plné západních turistů. Dívají se na nás jako na zvířata v kleci a já, kluk, se na ně dívám jako na přízraky z jiné planety. Zvláště když někde vystoupí a jdou všichni nakoupit za své západní peníze do TUZEXu. To je takový ten obchod, kde já se můžu dívat jen z ulice do výlohy. Hranice dovnitř východního bloku jsou otevřeny a právě v tuto dobu se paradoxně na nich začínají stavět betonové zdi a 5 km široké pásy plné pohraničníků se psy. Výhradně na socialistické straně, kapitalisté se nad tím mohou jen usmát. Není to zcela nelogické? Vždyť v tu dobu už měl začít přechod od socialismu ke komunismu, kriminalita už měla prakticky vymizet a třídní nepřítel být zlikvidován, nebo konečně přesvědčen o správnosti socialistického systému. A moje generace, narozená kolem 1948, už měla být bezezbytku přesvědčená. Každý z nás rodilý komunista, nový socialistický člověk. Jenže právě tady se komunisti nejvíce přepočítali.

Začátkem 60. let už bylo jasné, že celý "vědecký" socialismus vůbec nefunguje, socialistický dělník může tomu kapitalistckému jenom závidět a všechna komunistická proroctví 50. let se zakládala toliko na zbožných přáních. Aby se komunistické země nevylidnily, musela být postavena zeď, ona železná opona. Jak je ale možné, že se ti skutečně věřící komunisté proti stavbě této zrůdy, proti tomuto symbolu naprostého selhání komunistického systému, nikdy nepostavili?

Proč tenkrát ti věřící neřekli "dost"? Jedna výmluva by tu byla. Dělali, že o tom nic nevědí. Proto ony fráze té doby na adresu nás mladých.
"Nelíbí se ti socialismus, běž si k těm svým Američanům."
Jednou dokonce dotováno přídavkem:
"Hranice máme otevřené."
Takhle otevřené

Tady začíná doba, kdy samolibá proroctví řídnou, ti staří komunisté se spíše křiví jako hadi. Svou víru ale neztrácejí, pravdu si nepřiznají a my mladí dále slyšíme: "Jednou poznáte, jednou pochopíte..."

Jak může někdo věřit v pozemský ráj komunismu a zároveň střílet do těch, kteří chtějí ven?

Každý totalitní režim trpí bojem o moc v nejvyšších sférách. Přežije ten, kdo první pozabíjí ty ostatní mocné kolem sebe. To dělal Stalin, to se naučil i Gottwald. Ale v principu existují na funkcích ti skutečně věřící jenom dokud jejich revoluce nezvítězí. Pak ty plebejce z vedoucích míst rychle vytlačí profesionální kariéristé. Ty už ale ona původní ideologie prakticky nezajímá. Chtějí moc a bohatství, jedno pod jakým heslem. To bylo za nacistů, za komunistů právě tak. Vzpomínám, jak mi to jeden věřící plebejec vyprávěl:
"My chtěli dát lidem práci... atd... ale pořád nám to kazili neuvědomělí komunisté ve straně. Domnívali jsme se, že za čas odejdou, ale oni se dostali nahoru a nám všechno zkazili."
Moje odpověď:
"A co vám zkazili? Vaše koncentráky a smrtící procesy? S jejich příchodem začíná zmírnění, je to tak? Vy jste uvědoměle vraždili, ti špatní komunisté neuvědoměle kradou. To už jsou mi ti neuvědomělí tedy milejší."

Generace plebejců už nic změnit nemohla, ale navíc už v tom celém byla tak namočena, že jí bylo všechno milejší, než pád režimu. Někde ceknout by znamenalo přijít třeba o místo, získané přes stranickou legitimaci. Tak tito lidé raději nevěděli, než věděli a k tomu měli úžasný talent obelhat sebe a pak vlastní výplody pro sebe považovat za pravdu.

Tím vznikly ony poučky naší generaci, které se dnes čtou jako fraška, byly však míněny vážně.

Jako kluk se ptám těch starých uvědomělých komunistů.
"Ale vždyť takový špión může jednoduše přijet autobusem jako turista. Na co tedy ještě ty dráty na hranicích?"

Jednu odpověď ortodoxního šílence nezapomenu.
"Nó, on by se nějaký pitomý kluk nechal zmást kapitalistickou propagandou, utekl a pak by toho litoval." (Pochopitelně míněno coby varování pro mě.)


A tohle jste tady soudruzi komunisti postavili proto, aby nějaký pitomý kluk neskákal přes ten potok a nenamočil si ponožky? Vy se tedy o své lidi skutečně vzorně staráte. Všechno jen pro naše dobro. I ty ostnaté dráty a střelba ze samopalů. Jednou poznáme, jednou pochopíme, jednou budeme vděčni. Teď jsme ještě blbé děti, které nic nechápou, zblblí kapitalistickou propagandou, kterou jsme nikdy žádnou neslyšeli. Jenom jedno začínáme dobře chápat, že celá komunistická propaganda je lež!

Katastrofální nedostatek spotřebního zboží byl vysvětlován způsobem, který mohl uznat skutečně jen uvědomělý soudruh silně sníženého IQ:
"Podívej se, co lidi u nás mají peněz. Sotva se něco v krámě objeví, hned je to skoupené. Na západě to leží ve výlohách celé týdny a nikdo na to nemá."
Ten soudruh se skutečně domníval, že majitel krámu nakoupí zboží už s vědomím, že ho sice nikdy neprodá, ale zato učiní dojem na jednoho náhodného východního turistu. A z čeho žije? Racionálně smýšlejícímu člověku tyto výplody věřících komunistů jistě připadají neuvěřitelné, ale já to skutečně v mládí slyšel velmi často. Patrně se tady jednalo o nějakou výuku na stranických školeních KSČ, která u těchto lidí fungovala.

"Cizinci se u nás podivují, jak je všechno levné."
Pro jejich západní platy možná, ale to platilo jen o běžném zboží. Trochu lepší, koňak, mandle... už mělo nesmyslné monopolní ceny. Tady jsem se já později podivoval v NSR, jak je to levné.
Na vánoce přišly egyptské cigarety Kleopatra se zeleným filtrem, stály 10 Kčs, tedy hodně. (Figurant u zeměměřičů měl 3,70 hrubého na hodinu.) Když jsem si je chtěl koupit na nádraží v Káhiře, nechtěli mi je prodat. "Ale pane, to je pro chudé, vy si vezměte tyhle v té hnědé krabičce."

Proč neutíkají nezaměstnaní ze západu k nám?
"Protože nemají peníze na vlak."
"Vy si myslíte, že ti západní turisté v autech jsou obyčejní lidé? Kdepak, to jsou kapitalisti vykořisťovatelé."

Ne každý z komunistů byl ovšem ochoten s námi o něčem diskutovat. Dožili jsme se vrcholného stádia v dějinách lidstva. Celá staletí za nás dělnická třída bojovala. Naše povinnost je tleskat, jásat, radovat se, ne klást nepohodlné otázky.

V druhé polovině 60. let moje podvedená, obelhaná generace dorůstá a staví se na odpor.

Příště dokončení, ještě trochu o té zdi a jejím pádu...