Duben 2014

Deutsch-Deutsche-Grenze 4/? – Exodus

17. dubna 2014 v 19:05 | Gregor Moldavit
3. díl : deutsch-deutsche-grenze-3-v-rozvaliny-bude-babylon

Na moderních diktaturách je strašné, že pro ně neexistuje precedence. Středověká inkvizice zkrachovala, ale ta neměla k dispozici dnešní sdělovací prostředky. Nelze vyloučit, že dnes už existuje možnost vypěstovat člověka, který by si nepřál svobodu, jako je možné vyšlechtit plemeno bezrohých krav.
George Orwell, asi 1948

Poznal jsem lidi, kteří nepotřebovali svobodu. Bylo jich ale naštěstí málo.

To jméno Orwell jsem v ČSSR nikdy neznal, jako jsem netušil, že někdy existovala Luftbrücke do Berlína, německý vlak s Leninem z Zurichu, a tisíc podobných událostí. Říjnovou revoluci jsme ve škole měli na talíři prakticky bez přestání, ale ani slovo o tom, že Lenin nechal postřílet carskou rodinu i s dětmi a personálem, že nechal postřílet Rudé námořníky (14 000 kluků), kteří mu tu revoluci a občanskou válku vybojovali, jméno Stalin jsme slyšeli denně, Trotzki nikdy, ačkoli on byl ten skutečný Leninův spolubojovník, atd ... Dokonce i výraz "železná opona" jsem slyšel náhodou v jedné hře, která kritizovala úpadkovou americkou společnost. Musel jsem se, coby dítě, dlouho ptát, co ten výraz znamená. Snad nejhorší lež komunistů byla jejich poloviční pravda. Co se nehodilo, to se nikdy neudálo, to neexistovalo v přítomnosti. Přesně podle Orwella, který sám taky neexistoval. Už tahle absolutní prolhanost, ač třeba jen poloviční pravdou, byl základní kámen bezpříkladného generačního konfliktu a pozdějšího pádu těchto vládců režimu ostnatých drátů. To byl ale jen první důvod, proč moje generace (narozena kolem 1948) šla na odstup od té staré - komunistické.

Mimochodem, za Novotného už bylo jasné, že ta naše výchova jednoduše geneticky nefunguje tak, jak si představoval Hitler, nebo oni, komunisté. Ti pochodující, jásající pionýři přišli do puberty a začali myslet vlastní hlavou. Ve vězení tenkrát seděla řada vysoce kvalifikovaných osob a vláda se rozhodla je využít. Dostali možnost zkoumat. (Jeden český chemik měl při tom vyvinout palivo, které později vyneslo do vesmíru Gagarina.) Jiní zkoumali drogy, které by z člověka obyčejného udělaly toho požadovaného nového, socialistického. Věčný sen diktátorů, mít národ, který si nepřeje svobodu. (Naštěstí se to nepovedlo dodnes.)
Mödlareuth 1949

Takže potůček si dále bublal, vis 2. díl, politické poměry se ale na jeho březích vyhranily. Na západní straně existoval ještě krvavý kapitalismus a vykořisťování člověka člověkem, na té východní zavládla rovnost a bratrství a výrobní prostředky se dostaly do rukou pracujícího lidu. Ten radostně budoval pro sebe novou společnost a neotročil pro kapitalisty. Nezaměstnanost přestala, zdravotní péče byla zdarma, lidé dostali sociální jistoty a na 1. Máje šli všichni "svobodně" jásat do průvodu, ukázat sílu masy dělníků a rolníků. Jistě tedy nikoho nepřekvapí, že se zvolna začalo skákat přes ten potok jenom z jedné strany na druhou a nikdy obráceně. Počet těch, kteří se hrnuli do té druhé půlky Německa, pak rok od roku rostl. Bylo by to zcela jasné a pochopitelné, kdyby tady nebyl jeden vysoce překvapivý efekt, se kterým nikdy žádný komunista před tím nepočítal a který je konečně i těžko vysvětlit. Že totiž ten proud prchajících se pohyboval právě obráceným směrem, než by jaksi z předchozího textu vyplývalo. Tedy z východu na západ, z pozemského ráje do země ovládané třídním nepřítelem. Pracující lid zanechal své znárodněné výrobní prostředky a utíkal se nechat od kapitalistů vykořisťovat. (Jistě byste mi to nevěřili, kdybyste to dávno nevěděli sami.) Ten proud byl nakonec tak mocný, že vládcům země socialistických jistot hrozilo, že tam zůstanou sami se starci, invalidy a několika věřícími. Bylo nutno investovat pořádnou část národního rozpočtu na regulování toho potůčku, aby už přes něj nikdo skákat nemohl.
Mödlareuth 1952

Nejprve byla postavena dřevěná ohrada, asi 2,5 m vysoká. Pochopitelně od soudruhů, západní strana tady nedělala celých těch 40 let prakticky nic. Ta ovšem byla nízká a moc nezměnila. Prchající z pozemského ráje ji překonali. Někdy ani nechtěli, ale museli. Kvůli stavbě oné ohrady byly jen v této vesnici 3 statky vyvlastněny a srovnány se zemí. Několik jejich obyvatel se skutečně na poslední chvíli zachránilo skokem z okna přes ten potok na druhou stranu. Ostatní byli přesídleni do vnitrozemí. Dohromady to bylo několik tisíc domů podél celé hranice. Jenže právě tohle budování plotů mezi oběma Německy tento útěk zesílilo. Spas se kdo můžeš, dokud to ještě jde. K tomu přišel masový exodus z Východního Berlína do Západního.

Jistě by tady byla oprávněná otázka, proč všichni z toho pozemského ráje prchali do země vykořisťovatelů, ale tady každý asi ví, že to byla životní úroveň a svoboda. Když lid vlastní výrobní prostředky, pak to zdaleka neznamená, že by se mu tím lépe žilo. Ten "lid" (který si taky údajně vládl) totiž byla jen úzká vrstva komunistických funkcionářů. Takže - znárodněním se podniky dostaly do méně rukou, než byly před tím. Navíc do rukou vládců, kteří, na rozdíl od původních majitelů, ty firmy nevybudovali a nedokázali řídit. Pracovalo se radostně, ale v nesmyslném plánovaném hospodářství. A svoboda? Jak už jsem napsal ze začátku. Všechno jenom lež a podvod, cenzura sdělovacích prostředků v zájmu jedné totalitní strany a stále větší strach lidu a stále větší strach vládnoucích, aby se jim země kompletně nevylidnila. Právě u mojí generace přišla ta základní otázka: "Proč oni můžou cestovat a my ne?" Komunisti to brali jako drzost, vychovali nás přeci tak, abychom jásali nad socialismem a ne abychom kladli nepohodlné otázky. My nejprve nebyli nepřátelé komunistů, ale oni sami si moji generaci znepřátelili. Proto musela proti nám přijít ona betonová zeď, v jejich prolhanosti zvaná "protiimperialstický val".

Tohle je snad dostatečně známé, ale jak je vlastně možné, že ti skutečně věřící komunisté tohle připustili. Jak je možné, že dál ochotně chodili na stranická školení KSČ, naší generaci ty pitomosti papouškovali a proti tomuto druhu "rovnosti a bratrství" se nepostavili? Vždyť dokonce i jeden ze tří zakladatelů KSČ (v hostinci U kaštanu), Šmeral, se později od této strany dost distancoval, když se tam prosadila ultralevice, jako např. Gottwald. Jak to, že tito spolupachatelé všech zločinů komunisty dále zůstali a ochotně se na celém tom svinstvu podíleli? Vždyť povětšinou sami na tom nic nezískali, naopak tím vším rovněž trpěli? Jak to vysvětlovali tito věřící pachatelé, kteří byli zároveň oběti, naší generaci?

Domnívám se, že o tom psát není zbytečné. Ono se to celé totiž může kdykoli opakovat. Jaký je rozdíl mezi dnešními komunisty, členy KSČM (ale právě tak neostalinisty, kteří jim nadávají do revisionistů) a těmi roku 1948? Žádný. A těmi roku 1848, kdy před nimi varoval K.H.Borovský taky žádný. Jsou sice totálně rozkastovaní, (poznal jsem stalinisty, maoisty, trotzkisty...) ale vcelku si vzájemně nemají co vyčítat. Všem komunistům z toho nakonec taky vylezlo zhruba to samé.

Moje vzpomínky na to, jak nám, hloupým klukům, to ti staří věřící hezky vysvětlovali, napíši příště.

Pokračování...

Deutsch-Deutsche-Grenze 3/? – ...v rozvaliny bude Babylon

13. dubna 2014 v 20:47 | Gregor Moldavit

"Ještě za sto let bude stát Berlínská zeď."
To samolibě prohlásil Erich Honecker v roce 1989. Pomyslel jsem si tenkrát, že kam až moje paměť sahá, komunisti jenom prorokovali a nikdy se jim ani jediné proroctví nevyplnilo. Tohle už je ale absolutní koruna lidské blbosti. Copak ten senilní diktátor vůbec nechápe, že je konec? Nechápal. Komunisti si do posledního okamžiku mezi sebou udíleli vyznamenání a nechali si tleskat na své projevy od najatých statistů.

Začalo to 40 let dříve oním:
"Budoucnost ukáže, že my máme pravdu."
10 let nato stavěli Berlínskou zeď, aby se jim Východní Berlín zcela nevylidnil. To už věděli, že budoucnost neukáže nic, ale už na to byli zvyklí a s něčím, jako skutečná pravda, si dávno nelámali hlavu. Jejich moc byla ještě pevná. Rudá armáda za zády, lidové milice, státní bezpečnost a ostnaté dráty ji drželi pohromadě, ale - ten základ státu, podpora lidu ve své většině, se každým dnem více vypařoval.

Necelý měsíc po Honeckrově šíleném proroctví padla Braniborská brána. Kolony trabantů projížděly, vítány jásotem obyvatelstva. NDR-pohraničníci mohli jenom bezmocně přihlížet a konečně nebylo v jejich zájmu cokoli podniknout. Oni byli taky jen zajatci, kteří právě dostali svobodu. Betonová zeď ještě stála, jenže nikoho už nemohla zastavit!
"A v rozvaliny bude Babylon..."
Nikdy před tím, ani dlouhá staletí po tom, neexistovala na této planetě taková pevnost, jako byl Babylon. To město mělo v době své slávy asi milion obyvatel. Tři řady tlustých a vysokých zdí, vodní příkopy, tisíce vojáků. Zdi tak silné, (z pálených a nepálených cihel), že dle řeckých historiků po nich mohly projet čtyři čtyřspřeží vedle sebe. (Řečtí historici, jako otec dějepisu Herodot, tady mluvili o divu světa.) Ještě ani dělo našeho 19 století by je bylo neprostřelilo.
Na zdech před palácem, se šklebily reliéfy draků, které měli už psychologicky nahnat strach útočníkům. Nesčíslné střílny, z nichž se mohl snášet déšť šípů a oštěpů, téci hořící smůla. Neexistovala síla, která mohla dobýt tohle město dobýt. A přesto Babylon padl! Je tomu dva a půl tisíc let. Klasická vojenská otázka, "Jak je to možné?"

Ukázalo se, že jakékoli obranné zařízení je k ničemu, když obránci ztratí zájem ho použít. V tu dobu se v těchto biblických krajinách zrodila nová mocnost - Peršané. Však ani jejich král Kýros Veliký neměl takovou sílu aby mohl Babylon dobýt. Když k němu přitáhl, jeho obyvatelé mu sami otevřeli bránu.

Nuže, první chyba byla skutečně vojenská. Jakýsi babylonský generál, nebo snad král, poslal armádu naproti postupujícím Peršanům. Patrně armádu vycvičenou na obranu hradeb a ta se srazila se zkušenou, pohyblivou perskou armádou na otevřeném poli. Podlehla!

Ale to ještě neznamenalo zánik babylonské říše. Na obranu hradeb by bylo jistě zbývalo vojáků a konečně i zmobilizovaných obyvatel více než dost. Jenže... a tady jsme zase u Berlínské zdi, kdo měl zájem to město hájit?

Otroci? Možná, v Řecku bojovali po straně pánů právě proti Peršanům a měli za to slíbenou svobodu. To tady ale ten případ nebyl. Zcela naopak, svobodu jim daroval dobyvatel Kýros. (Tím skončilo ono biblické babylonské zajetí Židů.)
Řemeslníci ve městě? Kdož ví, z jakých končin všichni přišli a jejich cílem bylo si v Babyloně vydělat. Víc je nezajímalo.
Místní obyvatelstvo? Není pochyb o tom, že v tuto dobu úpadku trpělo paralysou a bylo zřejmě dosti zdegenerované. Z nich žádná iniciativa nevzešla.
Kněží? Ti se rychle schovali za své bohy a nedělali nic. S tím máme my v naší době podobné zkušenosti. (Co dělala katolická církev za 2. světové války?)
Privilegovaná vrstva místních vládců? Těm Kýros velmi šikovně slíbil zachování jejich privilegií a tím si je koupil. Jejich moc a peníze bylo to jediné, co je zajímalo. I o tom by dnešní člověk mohl ledacos vyprávět.
Král? Ten určitě, ale to už dávno nebyl vládce formátu Nabukodonosera. Staral se spíše o bohoslužby a nakonec se neměl o koho opřít.

Nikdo neměl zájem bránit vlastní zemi a Kýros vítězně vtáhl do města. (Na podzim roku 539 př.n.l.) Lesy oštěpů a štítů, původně k jeho obraně, se zablyštěly k nebi na poctu nového krále. Král je mrtev, ať žije král!

Kýros sesadil krále a zavedl režim podle vlastních představ. Při tom málo rozlišoval mezi těmi, kteří pro něj svoji zem zradili a těmi, kteří proti němu chtěli bojovat.

Tím jsem tedy zároveň popsal pád Braniborské brány a Železné opony, právě tak i oné betonové zdi ve vsi Mödlareuth, ze které tam dnes ještě kousek na ukázku zůstal.

Když padla opora SSSR ztratil lid strach před komunistickými mocipány a státní bezpečností a zvedl pěst. Část mládeže se vydala do emigrace přes otevřené hranice v Maďarsku, někteří přelézali plot do NSR konzulátu v Praze a tisíce demonstrovaly v ulicích NDR. O koho se mohl Honecker a Krenz ještě opřít? Erich Mielke, 5000 jeho StaSi a pár zbylých senilních věřících komunistů. Příliš málo. Honecker si ještě zavolal jednoho generála a diskutoval možnost nasazení tanků. (Čínské řešení.) Ale ten odmítl.
"Co si myslíš, že řidič z toho tanku vidí? Prakticky nic! A to mám poslat do davu vlastních lidí? Ne!"
Nakonec to byl onen diktátorský dorostenec Egon Krenz, kdo chtěl do lidí střílet, ale už na to neměl dost politické moci. Armáda i policie vypověděla poslušnost a to byl definitivní konec reálného socialismu. Jako v Babyloně konečně každý věděl, že ho čeká zase ta samá práce, jako před tím, jenom pro nové pány. A ti budou platit západní markou, směnitelnou na celém světě, který se jim právě otvírá!

Co třeba ona vrstva dobře placených funkcionářů se stranickou knížkou? Ta stála na začátku a byla skutečně oporou, ale už ne v 80. letech. Nešlo do nekonečna přenechat hospodářství nevzdělaným blbům se stranickou knížkou. Už v době temné normalizace bylo jasné, že podniky musí řídit skuteční odborníci s vysokou. Ti se sice přizpůsobili a stranickou knížku měli, ale celá ta ideologie jim ve skutečnosti byla cizí. Měli přehled, jak situace vypadá a věděli dobře, že by se uživili i bez komunistické strany, k tomu asi lépe. O lidech jako byl Jakeš nebo Bilak si mysleli to samé, co zbytek národa. Bylo jim trapné, že takovým lidem oni slouží. Tak se stalo, že když vládci přestali být všemocní, když už za nimi nestály sovětské tanky, odhodila tato (moje) generace socialismus a plánované hospodářství, jako vypálený stupeň nosné rakety. Z ředitelů se stranickou knížkou KSČ se stali kapitalisté podnikatelé. Navíc tu byla skutečnost, kterou oplakávači starého systému dodnes nevzali na vědomí. Že totiž plánované hospodářství zkrachovalo a nebylo možné žít do nekonečna na účet dalších generací.

Přiletěl jsem do Berlína v té době. Zeď ještě stála, ale kdo chtěl, ten si ji mohl jednoduše přelézt. Tu a tam do ni bušilo pár kluků majzlíky a pak ty kousky betonu prodávali. NDR-pohraničníci vám na ten kus zdi dokonce dali s vážnou tváří razítko. Měli z toho taky srandu. Zeď tedy stála, ale už nebyl nikdo, kdo by ji hlídal.

V příštím dílu, časově nazpět, o tom, jak byla postavena. To nakonec, protože už to dnes, po další výměně generací, začíná být opět aktuální. Už zase vyrůstají noví budovatelé socialismu, neokomunisti, kteří by si to všechno dali znova. Jedni stejně, nebo podobně, druzí úplně jinak, ale všem by z toho muselo vylézt zase to samé, co už tady bylo. Sliboval snad Gottwald ostnaté dráty, cenzuru a povraždění vlastních spolubojovníků? Ne, on sliboval právě to samé, co ti dnešní komunisti. Proto příště o tom, jak to začalo a jak se mohlo stát, že taková zeď byla v tom systému "rovnosti a bratrství" postavena?

Pokračování...

Deutsch-Deutsche-Grenze 2/? – Malý potok

6. dubna 2014 v 14:35 | Gregor Moldavit


Levou nohu si dejte do Bavorska, pravou do Saska a břicho si nacpěte v Čechách. Něco takového je možné pouze v Kaiserhammer. (Pohlednice možná ještě z doby Rakouska. Dnes už tam ovšem hranice probíhají poněkud jinak.)

Bydlet na trojmezí bylo vždy tak trochu komické a hospody to jistě rády používaly k reklamě. Vis pohlednice nahoře, kde onen člověk čiší blahem. (Viděl jsem jednou hospodu někde u Basileje, kde hranice CH a F jde dokonce středem manželské postele. Milující se páry si prý mohou na poslední chvíli rozmyslet, jestli chtějí zplodit potomka ve Švýcarsku, nebo ve Francii.)

Dnes vám ale chci vyprávět o jiném trojmezí, ležícím od tohoto na pohlednici jen kousek severněji. V lesnatém, kopcovitém, jezernatém a docela příjemném kraji uprostřed Evropy. Tam se nalézá malá, zapomenutá vesnička jménem Mödlareuth. V jaké že ta je zemi? Inu to je právě to zajímavé a to byla taky 40 let její tragedie. Na mapě ji najdete snadno, leží na trojmezí Bavorsko-Duriňsko-Sasko. (Bayern-Thüringen-Sachsen) Celá ta historická nehoda vzala svůj počátek po 1. světové válce, kdy právě prostředkem té vesnice byla natažena hranice mezi Bavorskem a Duriňskem. Tou hranicí byl malý blátivý potůček, protékající jejím středem a nikoho to asi zvláštně nezajímalo. Na jedné straně bydleli Bavoráci, na druhé Duriňáci a když se večer sešli v hospodě u piva, tak se jednoduše sesedli sousedé jedné vesnice. Ten potok tam protékal jistě už v době Keltů a ti přes něj skákali z jedné strany na druhou. Tak to šlo dále celá staletí a tisíciletí, až jednoho dne...
Jo, až jednoho dne Němci prohráli válku a jejich území bylo rozděleno na 4 okupační zóny. Tak se stalo, že půlku vesnice obsadilo SSSR a tu druhou USA. Nejprve se vlastně nedělo nic, ten potůček si bublal vesele dále. Však nemělo trvat dlouho a začal ho střežit bdělý pohraničník se psem.
Ne tohle nejsou ti dva, jenom ten potok je originál. Pohraničník je totiž už taky čtvrt století historií. Jenom z této vesnice bylo uděláno museum Německo-německé hranice. Na té fotce jsem já s naším pejskem, který stále více začíná vypadat jako strašidlo Barbucha.
Ale uniformu té jedné, socialistické, armády (maskáče, jsou tam v muzeu) jsem 2 roky taky nosil a stál na stráži proti té druhé půlce vesnice za tím potokem, aby naše ženy a děti mohly v noci klidně spát. No a pak i pro mě přišlo to - jednoho dne - ono to bylo jedné noci. Té jsem ilegálně překročil tenhle potůček na tu druhou stranu, ovládanou ještě třídním nepřítelem.

Tohle všechno bych rád vyprávěl dnes těm mladým, kteří by si to celé šílenství rádi zase zopakovali. Nedělám si nejmenší iluze, že by snad na mě dali. Náboženský fanatismus, což je u věřícího komunisty ten případ, je v genech, člověk se s ním rodí a nelze mu ho vymluvit. Někdo říká, že všechno je věc výchovy. Já jsem po mém životě přesvědčen, že nic není výchovou. Většina vlastností je vrozená, tedy i víra. Je pak ovšem věcí prostředí, jakou víru a jaké dogma ten člověk převezme.

Přesto bych rád vyprávěl o tom, co jsem zažil a vysvětlil, jak bylo možné postavit takové zrůdné monstrum a to od lidí, kteří věřili, že přinášejí konečnou fázi v dějinách lidstva, systém rovnosti a bratrství, ve kterém není vykořisťování člověka člověkem, ve kterém jsou všichni šťastni. Kteří věřili, že přináší svobodu naší nové generaci a v nejmenším nepochybovali o tom, že jim budemem do smrti vděčni. "Do roku 2000 budou už všechny státy světa komunistické." To bylo jejich náboženské dogma začátkem 50 let. 10 let později věřili stále ještě, ale při tom stavěli tuto zeď, abychom jim všichni nepoutíkali na tu druhou stranu, do země třídního nepřítele. Jak se něco takového mohlo stát? Co se při tom odehrávalo v mozku věřícího komunisty? Co se děje v hlavě šílence, který už léta dobře ví, že všechno co dělá je lež a podvod a při tom dále žije v přesvědčení, že je čestný a poctivý člověk. A další otázka, jak mohla takováto betonová pevnost nakonec přeci jen padnout? Vždyť komunisti měli 40 let na to, nás všechny přesvědčit a celému světu západnímu světu to ukázat, jak se ze začátku chvástali. I když nikoho nepřesvědčili, Erich Mielke měl 5000 zaměstnanců StaSi, vojáky pohraničníky a nekonečně fízlů, aby tu hranici uhlídal. Přesto padla.

Při tom ovšem měli komunisti i více než dost historických příkladů ze kterých se mohli poučit, jak to chodí. Tak například - je to dva a půl tisíce let, co padl Babylon. Ten měl několik řad tlustých a vysokých hradeb a tisíce vojáků. Přesto stalo se jak předpověděl prorok Jeremiáš.
"A v rozvaliny bude Babylon. Pročež přebývati budou tam jen šelmy líté a mladé sovy."

Pokračování...