Deutsch-Deutsche Grenze 1/? - Život v ráji

31. března 2014 v 21:42 | Gregor Moldavit

V rajské zahradě, obklopené vysokým zdivem, žil muž a žena. Oba měli vše co potřebovali a všechny životní jistoty. To ovšem byla jenom věc definice. Oni měli vše co potřebovali proto, že když něco neměli, pak to nepotřebovali. Tak rozhodl Všemohoucí, který je stvořil a který určoval co je správně a chybně, co je špatné a dobré a hlavně, co kdo potřebuje, tedy i co kdo nepotřebuje. Ti dva lidé zváni pak byli Adam a Eva, neboť on je tak pojmenoval.

Tak žili muž a žena v rajské zahradě zcela bezstarostně, jedli plody stromů i keřů a nic jim nechybělo. (Co oko nevidí, srdce neželí.) Tedy aspoň si to nějakou dobu mysleli. Však jednoho dne se stalo, že ochutnali plody z toho stromu posledního. (Ničím se od těch ostatních nelišily.) Dále už nebyly stromy ani rostliny žádné, jen vysoká zeď. Oba na sebe pohlédli a žena se otázala svého muže:
"Co se nalézá tady za tou vysokou zdí?"
"Hm," zamyslel se muž Adam. "Všemohoucí kdysi říkal, že tam za tou zdí není nic. My tady máme všechno, co potřebujeme. Za tou zdí tedy bude nic, nebo cosi, co my nepotřebujeme."
"A jak vypadá NIC a jak vypadá to, co my nepotřebujeme?" tázala se dále žena Eva.
Oba se dohodli, že se na to zeptají Všemohoucího. Tak učinili, jenže ten se na ně jen rozzlobil:
"Dal jsem vám vše, co potřebujete. Snad si vzpomenete, že poznání jsem vám zakázal. Tam za tou zdí není nic, jen trní a bodláčí. Více vědět nepotřebujete!"

A vzdělal Všemohoucí zeď kolem ráje ještě o kus vyšší, až do nebe, a k jediné bráně postavil Cherubína s plamenným mečem, aby se nikdo nedostal ven a žádné informace dovnitř.

Leč stalo se jednoho dne, že přišla veliká bouře. Lilo a vichr hnal nebem prach i kusy rostlin. Bouře se utišila a muž a žena začali zkoumat její následky. Tu našli v zahradě květiny, které tam dosud nikdy neviděli. Oba pochopili, že ty musejí pocházet z onoho kusu světa, který leží za tou zdí. Tam za ní tedy neroste jenom trní a bodláčí. To ale znamená, že Všemohoucí lže. Dále to znamená, že Všemohoucí není všemohoucí. Nedokázal postavit zeď tak vysokou, aby se nedozvěděli aspoň kousek pravdy tam o tom druhém světě venku.

I poznali ti dva, že není dobře dostávat podle potřeb a zato nevědět. Pochopili, že jsou nazí a bylo jim to jedno. Ale oni pochopili také, že jsou lidé a jako takoví si sami musí určovat, co jsou jejich potřeby a co chtějí vědět.

"Pojďme pryč z této zahrady," pravil muž Adam.
"Ale vždyť ta zeď je příliš vysoká a u jediné brány stojí Cherubín s plamenným mečem," namítla Eva.
"Poznal jsem, že Všemohoucí není všemocný. Nebojím se jeho Cherubína s plamenným mečem. Vždyť je to jenom strašidlo pro ty, co nic nevědí a vědět nepotřebují."

Adam s Evou se vzali za ruce a šli ke bráně do ráje, tedy vlastně z ráje. Cherubín se jim postavil do cesty, však Adam ho odfoukl na stranu jako mýdlovou bublinu a Cherubín se rozplynul. Tím oba definitivně věděli, že Všemohoucí je pouze klamal. Tak vyšli oba z ráje do světa. Do toho světa, ve kterém nikdo nedostává podle potřeb, ale ve kterém taky žádný Všemohoucí nezakazuje vědět. Trní a bodláčí rodila jim země a v potu tváře svůj chléb jedli, však nikdy nezapochybovali o tom, že bylo dobře odejít z té zahrady za vysokou zdí!

Zapsáno vše bylo později od služebníků Všemohoucího, tedy ve značně pozměněné formě, historicky chybně, zato ideologicky správně.

Přešlo mnoho let. Lidé na světě nežili v ráji, ale nějak ve své většině chápali, že každý se musí přičinit a nic nepadá z nebe. Že dostávat podle potřeb by nezbytně vedlo k jejich naprosté degeneraci. Jenže bylo i mnoho těch, kteří se chtěli do ráje vrátit. Když pak jednou opět přišel jeden Všemohoucí, který se rozhodl vše zopakovat, našel si mnoho příznivců.

Tak stalo se , že tento dal opět lidem podle potřeb a proto musel postavit kolem nich vysokou zeď, aby mu z toho ráje zase nepoutíkali. Do strážních věží podél ostnatého drátu pak postavil mnoho cherubínů s reflektory a samopaly.

Není to daleko od nás, kde se ještě kousek té zdi nalézá, coby muzeum oněch čtyřiceti let reálného socialismu. Minulý týden jsme si tam se Slávkou udělali výlet a co jsme viděli, to vám chci v dalším dílu ukázat a o tom vyprávět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Václav Nový Václav Nový | 16. května 2014 v 0:23 | Reagovat

Skvěle napsané. Doporučuji.

2 Jaroslav Pokorný Jaroslav Pokorný | E-mail | 15. srpna 2014 v 18:55 | Reagovat

Je to velice něžné vyprávění a pravdivé. Ale co nám říká fakt, že mnoho lidí raději touží po tom, dostávat jen tolik kolik rozhodne pán a na víc nemyslet? Je to duševní, nebo fyzická lenost? Vždyť to vzdychání po krásných časech komunismu, svědčí o tom, že lidé nechtějí myslet, protože myšlení je bolí a pro ně je tato bolest tak velká, že radši snášejí porobu, v níž myslet nemusí. Taková boží hovádka. Ale jsou tu a musí se s nimi počítat. Hlasují do parlamentu a mají tam svou stranu.

3 gregormoldavit gregormoldavit | 15. srpna 2014 v 20:03 | Reagovat

[2]: JP
Po mém dost dlouhém životě vím, že poctivě pracující člověk nechce dostávat podle potřeb. Chce si vydělat peníze a koupit si za ně podle vlastní úvahy, aniž by někomu byl povinen skládat účty, jestli to potřebuje. On si to koupil, protože chtěl. Byly to konečně jeho peníze.
Když jsem se narodil, dostala se k moci klika šílenců, kteří v mojí generaci už viděli toho nového socialistického člověka. Nás už vychovají a my jim jednou posvětíme jejich prostředky, které "bohužel zatím" musejí používat. V tom se šeredně zmýlili (jako nakonec ve všem). V 60. letech přiznali svoji absolutní porážku obehnáním státu ostnatými dráty, abychom jim všichni nezdrhli. Že jim budoucnost nikdy nedá za pravdu, to už věděli. Moci už se ale vzdát nedokázali, příliš si na ni zvykli. Moje generace ale věděla, že jim ten jejich systém "rovnosti a bratrství" jednou svrhne. My jsme nechtěli zavřené hranice a cenzuru a taky jsme nechtěli jednou dostávat podle potřeb. Například jsme chtěli do světa hned, ne až jednou..., tedy nikdy. Z mojí třídy průmyslovky emigrovalo po roce 1968 na ten "prohnilý Západ" 15%.

4 Jaroslav Pokorný Jaroslav Pokorný | E-mail | 16. srpna 2014 v 9:26 | Reagovat

Gregore, jsi příliš silný introvert a těžce ty komunistická zvěrstva neseš. Ale mé zadostiučinění z toho, že jsou ta komunistická zvěrstva v kýblu, překrývá vše, takovým jemným závojem.  Jen se u hrobu svých rodičů s nimi dělím o svou radost, které se oni nemohli dožít a na které to komunistické kladivo dopadlo nejvíce.

5 gregormoldavit gregormoldavit | 16. srpna 2014 v 13:30 | Reagovat

[4]: JP
Tady přeci o mojí osobu vůbec nejde.

6 Jaroslav Pokorný Jaroslav Pokorný | E-mail | 16. srpna 2014 v 16:43 | Reagovat

Já vím, jde tu o všechny postižené komunistickými zvěrstvy, ale já odpovídám tobě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama