Únor 2014

Do Německa za prací 4/? - Dnešní vznik proletariátu 2/2

27. února 2014 v 21:21 | Gregor Moldavit

První zleva, ten se špičatým nosem, je Krupp. Jeho skutečné jméno bylo trochu jiné, ale byl to pokračovatel oné legendární dynastie.

Na otázku ostatních vězňů, jak ho mají nazývat, odpověděl ten muž:
"Říkejte mi Krupp. Kvůli tomu jménu jsem tady."

(Krupp Essen neznamená "jezte kroupy", jak říkal V+W v jedné jejich hře.) Jeho obvinění, za které dostal u Norimberského tribunálu 12 let a zabavení celého impéria, bylo absurdní, ale přesto pravdivé. Otrokářství. U jeho firmy pracovaly tisíce otroků, žijících v nejnuznějších poměrech. Jak je to vlastně možné, když dynastie Krupp byla známá právě tím, že se o své zaměstnance svědomitě starala a dobře je platila?

Tento třetí Krupp chytil Hitlera a za jeho otrokářské praktiky nebyl zodpovědný. Ale ti otroci pracovali v jeho továrnách a on to věděl a neudělal pro ně nic. (Do jaké míry to bylo v jeho silách koncem prohrávané války v nacistickém režimu, já nemohu posoudit.) Jeho "nicht schuldig" soud neuznal. On mohl jen říci, "já se o své dělníky staral, tohle ale nebyli moji lidé". Těch 12 let si ovšem neodseděl, se studenou válkou se mnoho změnilo. Američani potřebovali mocné průmyslové spojence v Evropě a tento člověk byl příliš cenný, než aby mohl sedět ve vězení. Vedl pak firmu se ctí dále až do smrti. Mimochodem, jeho syn byl už jenom líný floutek, známý leda svými výstřelky. Dostal pensi dva miliony DM ročně a byl zbaven všech dědických nároků. Tak se splnilo ekonomické pravidlo "four generations from overall to overall". Tedy 4 generace od ničeho k ničemu. Platí nejen pro rodiny, ale i pro národy. 3. generace v blahobytu ho začne považovat za samozřejmý a není už schopná a ochotná ho dále udržovat. 3. generace ve východních zemích zavřela socialismus. (Tady to mělo ovšem tu příčinu, že ten socialismus ve skutečnosti nefungoval, držela ho pohromadě StB a ostnaté dráty na hranicích. Už když moje (2.) generace v 60. letech dorůstala, bylo jasné, že tohle neakceptujeme.)

Proč píšu o firmě Krupp? Ono "to nejsou moji zaměstnanci" začíná být velkým problémem naší doby. Jsme svědky vzniku moderního marxistického proletariátu. K tomu přijde problém římského proletariátu, tedy těch, co se dokážou pouze množit. O nich jsem napsal tento článek:
cesta-na-fuerteventuru-2-pribeh-o-danovem-kalouskovi-2-2
Jak se můžete podívat, moje temná prognóza se začíná vyplňovat už teď:
socialni-davky-zdrojem-blahobytu-shrabnou-je-kseftari-s-brlohy-a-drogami.html

A římský proletariát se množí a množí a v Africe plánuje sto milionů černochů řešení svých finančních problémů cestou do blahobytné Evropy. K onomu bělochovi, který přeci musí každému všechno dát.

Co však ti, kteří pracovat chtějí, nebo i pracují, ale coby zaměstnanci druhé třídy? Ti, za které se nikdo necítí zodpovědný?

Kdysi dávno jsem četl, že zaměstnanec ministerstva zdravotnictví v NSR je v průměru 3 měsíce ročně nemocný. Pochopil a uvěřil jsem, když jsem si před 30 lety dělal praxi s computrem u jednoho státního institutu pro ochranu přírody v Karlsruhe. Prskli mě do cimry, kde seděly tři dámy, funkcí datenerfasserin. Dali jim čísla na papíře, které mechanicky zanášely do computru. Byl jsem z nich jednoduše šokován. Dohromady měly sotva práci pro jednu písařku na poloviční úvazek, ale ony ji nedokázaly zvládnout. Byly povětšinou nemocné, až půl roku ročně, když už přišly, pak pily kafe, plácaly se dorty a listovaly v Quellekatalogu. Ani v socialismu jsem nezažil tak parazitní způsob braní platu za nic. Vedoucí oddělení neříkal nic, bylo mu to jedno. Ty tři zdemoralizované, rozteklé fuchtle měly pevné místo ve státní instituci, tak na co ještě pracovat? Já bych je byl okamžitě vyrazil a najal freiberuflich jednu písařku, která by tu práci měla hotovou za pár dní měsíčně. Onen institut mohl dostat disketu s výsledky práce a ne jen štapl lékařských potvrzení, proč ty baby vůbec do práce nepřijdou. Jenže všude tam slídili odboráři, jestli náhodou někdo někoho neutlačuje. S každým vlídně pokecali, vykouřili cigaretu a šli zase o cimru dále. Pochopil jsem, že tohle zrůdné hospodaření ve státu jde tím způsobem až nahoru do vlády, která místo udělat pořádek, jednoduše pravidelně zvyšuje daně. Jak kapitalistům, tak zaměstnancům. Zaměstnavatel musí platit půl pojištění zaměstnanců, ti potřebují šatny, buera, parkoviště pro auta a jsou stále více nemocní. U firmy BOSCH (byl jsem nějakou dobu) bylo před Vánoci vůbec těžké dát běžící pásy do pohybu, tolik dělnic bylo nemocných. (Prý každé Vánoce, musí doma péci pečivo.) Na asi 20 zaměstnanců je firma povinna zaměstnat jednoho postiženého, nebo platit pokutu. Takže nakonec i taková uklizečka přijde firmu na pěkné peníze. A zameteno není, ona je právě nemocná. Tu přijde nějaký drobný podnikatel a nabídne, že jeho firma úklid v té velké převezme. Finančně velmi výhodné - pro oba.

Když města a soukromé firmy to nemohly dále unést našlo se tohle řešení. Ano, zaměstnanci mají stále kratší pracovní dobu, jsou stále více nemocní, jednoduše už se ti vlastní vůbec nevyplatí. Logicky tedy přestali zaměstnance najímat a předávali úkoly na pochybné spekulantské firmičky, které práci skutečně odevzdaly, spolehlivě a celkem levně. Se stoupajícím počtem nezaměstnaných a důchodců, kteří z důchodů nevyjdou, se lidé museli dávat do služeb těchto minifirem, prakticky se prodávat do otroctví. Tyto spekulnatské firmy žádné odbory nemají, lidi platí jenom za vykonanou práci, bez ohledu na nějakou pracovní dobu. Nemají žádné 13. platy, být nemocný se neuznává a zaměstnanci se najímají a vyhazují v týdenním rytmu!

Takže třeba už tenkrát jste potkali uklízečku ve firmě BOSCH, firmě slušné a sociální, která ovšem nebyla jejím zaměstnavatelem. Poslal ji tam jeden spekulant, který přejal v té firmě úklid. Ten oné ženě platí za vykonanou práci, když je nemocná, pošle jinou. Navíc je chodba každý den čistá, nějaká uklizečka přijít musí. Výhodné pro BOSCH i pro spekulanta, ale ne pro tu ženu. Tito zaměstnanci druhé třídy se rekrutují ze zoufalců, kteří jsou už dlouho nezaměstnaní, zadlužení, jednoduše v bezvýchodné situaci.

Tak dnes najdete v nějakém městě třeba popeláře ve dvojích uniformách. Jedni dbají na dodržování přestávek a pracovní doby, jsou často nemocní a v práci se nepřetrhnou. To jsou ti, kteří ještě před mnoha lety vstoupili coby zaměstnanci do služeb města. Ti druzí pro město uklízí třeba i po večerech, práva nemají žádná a výplata stačí jenom nato, aby neumřeli hlady.

Tím se podařilo obejít jak odbory, tak různé zákony. Jenže tady začala skutečně vznikat nová vrstva marxistického proletariátu. Pro vládu to znamená krásné falšování statistik nezaměstnanosti. Když někdo dostane na pár týdnů možnost si přivydělat na holé živobytí, neplatí už jako nezaměstnaný. Pevnou smlouvu se všemi právy ten člověk dostane teoreticky za půl roku, jenže oni ho před tím vyhodí a vezmu jiného zoufalce. Pokud neuteče sám, žít ze sociálky je výhodnější.

I města a skutečně solidní firmy se drží této praxe, protože při stále se zvyšujících daních a právech dělnické aristokracie, jim často nic jiného ani nezbývá. Kolikrát záleží skutečně jenom na jednom zaměstnanci, jestli bere nejlevnější nabídku prodavačů pracovní síly, nebo se ostře zeptá, kolik oni těm pracujícím platí? Nato řekne, že otroci mu do jeho firmy nevlezou! (Jako to možná mohl říci Krupp, ale zkuste se hádat s Hitlerem.)

Snad nemusím ani psát, že něco takového je vítr do plachet komunistů. Nic nemůžou potřebovat více, než nový lumpenproletariát. Čím hůře, tím lépe! Oni nechtějí blahobyt dělníků, oni potřebují revoluční masy. Rád bych napsal, že to na revoluci asi zatím nepostačuje, ale to nevím. Kdyby počet těchto ždímaných dále stoupal a jednoho dne zase přišel ten správný prorok, může to stačit třeba na další Říjnovou revoluci.

***

Koho spíše zajímá osud té Petry, která hledala v Německu řešení své těžké situace, tedy zítra začíná pracovat. Plat pěkný, své dluhy by mohla mít za 2 měsíce z krku, pak si může plánovat třeba cestu na nějaký hezký ostrov. Pokud se to všechno skutečně povede?! Ta práce nebude snadná, k tomu nutno dost daleko dojíždět. Na den od nich ale dostává 10 € na dlaň na benzin. Jistě nám zítra zavolá, jaký byl první den v práci. O tom v příštím, posledním dílu.

Pokračování...

Do Německa za prací 3/? - Dnešní vznik proletariátu 1/2

26. února 2014 v 18:17 | Gregor Moldavit


Když Petra přišla před pár týdny k nám, zkrachovalá a zadlužená, považoval jsem řešení její situace za možné, ovšem po dlouhé době a to ještě jen v případě, že se pro ní podaří nějaké místo v Německu vůbec sehnat. Slávka s ní celé dny obíhala všechny možné úřady, psala, překládala, telefonovala. Začalo to sice v jednu dobu vypadat dobře, ale pak jsem dostal pochybnosti. Slávka povídá: "...to by měla skutečně velmi dobře placenou práci, jenom ta paní z té firmy říkala, že prý až jim někdo vypadne". Namítl jsem, že tedy nemá nic, protože z dobře placeného místa nikdy nikdo nevypadne. Dnes odpoledne jsem v zahradě štípal dříví a Slávka volá z okna, že právě mluvila s onou slavnou firmou (všichni ji znáte, ale jméno uvedu až to bude na papíře). Nějak si s tou paní z personálního oddělení káply do noty a ta slíbila dát tedy té holce místo hned. Petra, vzdělání základní, by mohla ještě tento týden začít a sice za neuvěřitelný plat. Já koukám jako blázen! To jsem si tedy neuměl představit. O tom snad už tedy konečně zcela konkrétně v dalším dílu, až uvidím její arbeitsvertrag. Možná mi to ale neuvěříte.

Kdo vlastně platí dělníkovi nejlépe? Komunisti, fašisti, kapitalisté? (Za Hitlera měl český dělník v Čechách vyšší plat, než německý dělník v Německu. Všechno je na světě možné.)

Pro někoho zcela jasné, přeci komunisti, vždyť odbourali vykořisťování člověka člověkem a dávají peníze přímo dělníkům. A co těm je ta teorie platná, když socialistická továrna pracuje s prodělkem a stát je taky prakticky bankrot? Vykořisťovatel může poukázat na to, že on sám bydlí v paláci postaveném z dělnických mozolů, a přesto jim platí trojnásobek. Rudé Právo to sice na svých stránkách neotiskne, ale ono už se to nějak rozkecá samo. Jak je to ale hospodářsky možné? Patrně jde o to, jaké hodnoty dělník svou prací tvoří, nebo ho ti vedoucí tvořit nechají.

U města Frankfurt byla jedna veliká skládka odpadků, jejíž udržování stálo město zhruba jeden milion DM ročně. Najednou přišel jakýsi blázen a požádal, ať mu tu skládku propachtují. Radní se zachechtali a zdarma mu dali pacht na 5 let. Onen podnikavec začal odpadky třídit, kovy prodával, mršiny koček a psů cpal do psích konzerv (na obrázku nádherné steaky a kuřátka), prostě z toho udělal výnosný podnik. Řekněme zase milion ročně, ale tentokrát s opačným znamínkem. V tisku se zvedly protesty dělného lidu. Jak to, že město dalo takové koryto jednomu kapitalistovi, zatímco ulice jsou plné bezdomovců? Hanba pravicovým radním! Přešlo 5 let a město pacht neprodloužilo, skládku převzalo nazpět do vlastní režie. Od toho okamžiku se z ní stal opět ztrátový podnik a město doplácelo zase tak onen miliónek ročně.

Nejlépe může patrně platit ten, kdo umí nejlépe hospodařit. Že stát, nebo město, (= úředníci s pevným platem) je špatný hospodář, už je snad dávno všeobecně známo. Ten -ismus v tom státě s tím nemá moc společného. Jenže v kapitalismu je možné ždímat z kapitalistů daně, v socialismu je pouze jediný zaměstnavatel a to je zase stát. To bude asi zhruba ten důvod, proč socialismus kolem celé Zeměkoule zkrachoval. (Lenin si to uvědomil a udělal NEP, tedy znovuzavedení kapitalismu. Právě tohle ale komunisti později zametli pod koberec a soukromé podnikání nepovolili.)

Pochopitelně neplatí dobře každý kapitalista, existují i skuteční vykořisťovatelé a lidské hyeny. Jsou firmy, které své zaměstnance bestiálně ždímají a okrádají. Na druhé straně jsem já byl za komunistů dva roky na vojně otrokem, který při mizerném žrádle musel stát v noci zmrzlý na stráži, při platu 70 korun měsíčně. (Pitomé poznámky, že vojna není kojná, bych trestal postavením před soud. Že to je pouze voják, je asi tak chytré, jako že to je pouze černoch. I voják má právo na slušné žrádlo a oblečení. Jinak se nedivte, když při první příležitosti změní stranu.) Po vojně jsem coby maturant začínal s 1000 Kčs hrubého a 2 týdny ročně dovolená. To se to dělala plná zaměstnanost, když platy byly symbolické. V principu můžeme říci, že žádná firma nemůže platit více, než vydělává, jinak zkrachuje. Někdy kolem roku 1985 řekl jeden ředitel v NDR:
"Na výrobek v hodnotě 1 marky musí stát vydat 5 marek."
Tím bylo jasné, že je konec. Jenom vláda to nějak nedokázala pochopit. Pro ni se všechno dalo řešit do nekonečna policejním terorem.

Co se týče zotročení člověka, si nakonec nemají otrokáři, feudálové, kapitalisté a komunisté co vyčítat. Existovalo u všech. Komunista Stalin měl v plánu gigantické projekty, které ovšem nemohl financovat. Vyřešil to tak, že kriminalizoval polovinu obyvatelstva a poslal na otrocké práce do gulagu. (Který před ním založil už Lenin.) Když stavěl jeden slavný vodní kanál, bylo nasazeno 300 000 trestanců, ze kterých jedna třetina při tom pochcípala. "Když jsme šli ráno do práce, ležely všude mrtvoly", vzpomíná si jeden z nich. Tyto otroky nebylo potřeba kupovat, byli zdarma. Kanál se nakonec ukázal být k ničemu, půl roku byl zamrzlý. Být to akciová společnost, tak zkrachovala. Stalinovi to mohlo být akorát jedno, nikomu žádné vyúčtování předkládat nemusel. Nakonec by z těch všech srovnání asi kapitalisté vylezli nejlépe. Byl to kapitalizmus, egoismus a chtivost peněz i moci kapitalistů, který dal průměrné vrstvě obyvatel blahobyt. Jenže proč ho tedy dnes mnoho lidí v tom kapitalismu nemá? Proč ona početná střední, dříve blahobytná, vrstva viditelně mizí?

Někdo říká, že dokud byl svět rozdělen na dva tábory, daly si kapitalistické státy záležet, aby Východ blednul závistí. Dělník v NSR skutečně vydělával řekněme trojnásobek toho, co v ČSSR. Východní blog padnul, teď tedy kapitalisté ukazují pravou tvář a platy jdou dolu. Je tomu tak? Nevím, něco na tom asi bude. Ale důvody pro těžký pokles životní úrovně prakticky ve všech státech EU vidím jinde. Možná jsou to dokonce odbory, které to zavinily. Jak, to zkusím vysvětlit. V každém případě jsou to neustále vyšší daně a DPH, které lidem i firmám kroutí krky! Vláda se ohání počtem chudých, které musí podporovat. Jsme tím v bludném kruhu?

Jelikož už je to nějak moc dlouhé, moje analysa až v dalším dílu.

Pokračování...

Do Německa za prací 2/? - Malý lord (očima pravičáka)

24. února 2014 v 20:01 | Gregor Moldavit

Setkání vandrovníků Martina a Jakuba s Cikány. V těch dobách ještě nebyli Cikáni placeni za nic a měli řadu řemesel. V tomto případě kotláři. Mají pro kovy (bohužel i jejich kradení) velký talent. Jenže oni potřebují určitou svobodu a kreativitu. Pracovat 8 hodin u pásu, to s nimi nefunguje. V našem domku tady v Bavorsku nám dělal jeden český Cikán (jak se sám nazval) zednické práce. Výborný pracant, nekouřil a nechtěl nic k jídlu. Ale musí mít svoji pracovní dobu, jak má náladu.

Akcie Petry zřejmě stoupají, vypadá to nadějně. Má více pohovorů a možná si bude moci dokonce i vybrat. Zatím ale ještě žádný podepsaný papír. Je tu ovšem problém, že dnes to zprostředkují agentury, nedostane asi smlouvu přímo s firmou. To je pochopitelně velký rozdíl. Když firma velkoryse platí a dává dobré podmínky, ona bude zaměstnanec té agentury, ne té firmy. Ta jí ale může za čas převzít jako vlastní zaměstnankyni, což by se prý mohlo povést už za půl roku. O ní a zaměstnancích druhé třídy něco příště, to vypadá na samostatnou kapitolu. Ono zaměstnávání přes nějakého překupníka pracovní síly, považuji za velký problém naší doby!

Ve zmíněné knížce (Vandrovali vandrovníci) se dočtete, kolik toho ti kluci museli občas dokázat a vytrpět. Ti dva si nestěžovali na žádnou špatnou dobu, nebo špatný -ismus. Dřeli a šlapali cestu a patrně začali chápat, že to celé má velký smysl. Jednou se tím, co dokázali a co se naučili, budou moci doma pochlubit. Takovýto vandr je i dnes kus tvrdé zátěže na mladého člověka a peníze si domů určitě nepřinese, jenom zkušenosti. Zcela naopak, mnoho lidí muselo takovou cestu předčasně vzdát, třeba už za měsíc, když úspory došly a na živobytí si nevydělali. (V Německu ještě dnes existuje i skutečný řemeslnický vandr.)

Helena potom v Austrálii pracovala ještě na jedné farmě, coby průvodkyně turistů při vyjížďkách na koních. Po cestě kolem kontinentu vozila ve svém busu platící turisty a nakonec ho ještě prodala. Z Austrálie se tedy nevrátila domů, ale jen do Singapuru, měla peníze ještě na pár měsíců. Vydala se pěšky a veřejnou dopravou po Asii a došla až někam na Mekong. Její cesta trvala taky dohromady právě rok. Když se konečně objevila doma, byla o berlích a měla zhnisané nohy, ale jinak zdráva.

To je cesta za poznáním. Co bude asi čtenáře více zajímat, je cesta do světa za účelem vydělání peněz. Tedy přijít do jiné země, najmout si byt a pár let, nebo celý život, tam pracovat. To není jen pro Čechy do Německa, právě tak Němci svou zemi opouštějí a jdou třeba do Kanady, nebo do Austrálie. Někdo to dokáže, nemusí zrovna zbohatnout, ale založí si tam existenci. Někdo zkrachuje a vrátí se, ale myslím, že tady se mu nikdo nevysmívá. (Tady jsem nikdy neslyšel o nějakém mladém hlupákovi, zmýleném propagandou sousedů. Znám jenom jeden případ občana NSR, který emigroval do NDR. Oni ho ale obratem vrátili. Byl zdravotně postižený, nedal se použít ani na propagandu.) I ti navrátilci si konečně přinášejí zkušenosti, které ostatní nemají a jsou pak doma třeba o to úspěšnější.

Můžu opět jenom napsat, že pro žádný národ nebude asi nic horšího, než si zavřít hranice. Zatímco zbylý svět si vyměňuje informace, doma se konzervuje přítomnost a země začne hospodářsky a technologicky zaostávat. Právě tak začne zaostávat lidské myšlení, což je snad ještě horší. Neustále čtu o tom, jak před rokem 1989 byt ten život krásně jednoduchý. Hlavně od lidí, kterým svoboda nechyběla, protože ji nepotřebují. Mluví jen o banánech, ty nebyly, ale... pak přijde výčet pozemského ráje. (Kde to vlastně berou? U nás v Praze bylo zásobování bídné, ale banány u zelináře visely. Občas se i zkazily, protože byly příliš drahé.) Pro ně možná, ale už vždycky se říkalo: "kdo nikde nebyl a nic nezkusil, ten za málo stojí". Celou dobu muselo být každému jasné, že celé to socialistické hospodářství je podvod a jednou přijde doba ho splácet. I kdyby tomu bylo jinak, jedno ekonomické pravidlo říká, že nejpozději 3., nebo 4. generace v blahobytu zdegeneruje a sama si blahobyt zničí. (Platí ovšem i pro kapitalistické státy.)

K tomu taky ještě něco v dalším dílu. V tomto bych Vám chtěl, z určitého důvodu, krátce vyprávět jednu známou pohádku, která s tím tématem má hodně co dělat:

Asi každý z vás už viděl film "Malý lord". Alec Guiness v něm hraje velkého lorda, tedy dědu toho malého, který žije chudě v Americe, než se dozví, že je vlastně šlechtického původu, anglický earl a dědic obrovského panství. V Anglii se s tím svým dědou sejde v jeho okázalém zámku a začnou se dít věci nevídané. Ten malý kluk je absolutně kladný bojovník za práva chudých, ten starý absolutně záporný vykořisťovatel. To celé je velmi pohádkové, proto ten film přijde vždycky na Vánoce.

Jednou si ti dva spolu vyjedou na koních po jejich panství. Tak se tedy pan lord po dlouhém čase dostane mezi své poddané. Je to malý, špinavý brloh, všichni mají nějaké uniformované chaloupky, ale jsou chudí, odrbaní a středověkým způsobem zanedbaní. Všude bahno a po rynku jim teče špinavá kloaka.
"Můj bože, to jsou prasata," zabědoval jsem.
"Proč si ten kanál nesvedou rourami pod zem a před vchody nenasypou aspoň štěrk?"
Je jich odhadem asi padesát, to má ten lord snad jenom na zámku personálu. Z vykořisťování tohoto, zřejmě nepříliš pracujícího, hloučku selského lidu, to tedy určitě finančně neutáhne. Ale je to pohádka, on je zlý lord a tohle jsou jeho čítankově utiskovaní poddaní.

Ač jenom film, hned mi to připomnělo taková špinavá sídliště, která jsem viděl ve třetím světě. Bohužel nejenom tam, najdou se i uprostřed Evropy. V té špíně a bídě navíc mračna dětí, o které u chudých není v žádné zemi nouze. Těm lidem něco vykládat o čistotě nemá cenu, oni si budou dále házet odpadky z okna. Když ale dojde na epidemii a hladomor, pak začnou řvát, že někdo zdravý jim musí poslat doktora, někdo bohatý jim musí poslat zásoby potravin a na co si vzpomenou. Pochopitelně zadarmo. (Když to ten někdo, většinou nese jméno "bílý hlupák", skutečně udělá, pak tím zruinuje poslední pracující v tom kraji. Kdo koupí od sedláka brambory, když připlula veliká loď a rozdává jich celé pytle zadarmo?)

Toliko skutečnost, teď opět do pohádky. Tady v tom filmu se velký lord zastydí a pod vlivem malého lorda se začne měnit ze záporného pravičáka na kladného levičáka. Na konci filmu už je sám kladný a levicový takovým způsobem, že si rovnou může podat přihlášku do komunistické strany. Jako takový těm lidem nechá postavit kanalizaci, chodníky a různá zkrášlení na jejich boudy. Šťastný konec pohádky.

"Já bych se na ně akorát vykašlal," následoval můj komentář k oněm růžovým dneškům, kterých se poddaným dostalo.
"Když si tohle nedokázali udělat sami a spadlo jim to z nebe, pak si to nedokážou taky udržovat a za pár týdnů to tam bude vypadat zase jako před tím. Až se ten kluk jednou ujme vlády a tohle pochopí, pak hezky rychle sklouzne do dřívějšího jednání svého dědy. Jednou třeba přijde zase další malý lord a celý ten film může jít zase od začátku znova!"

"Inu názor pravičáka," řekl by někdo. Možná, jenže pro mě to není pravice nebo levice, nýbrž jednoduše životní zkušenost. Viděl jsem lidi, kteří ve špíně žili a tu špínu si sami dělali. (Ti potřebují karabáč a ne sociální jistoty.) Nevím ani co říká definice těchto pojmů. Pro mě je pravičák člověk, který hodnoty tvoří, levičák je ten, který by mu je vzal a hezky "spravedlivě" rozdělil těm ostatním, kteří třeba vůbec nepracují.

Pokračování...

Do Německa za prací 1/? - hnusná doba?

21. února 2014 v 9:51 | Gregor Moldavit
ilustrace Cyril Bouda

Tento můj článek by mohl zajímat tisíce mladých Čechů bez většího vzdělání a zkušeností, kteří se dívají směrem přes hranice, kde se více vydělává. Co tak jít pracovat do Německa? Je to blbost, je to dobrý nápad? Jistě by člověk měl mít při nejmenším své poctivé řemeslo, ale řekněme, že nemá nic, v životě se mu nic nepovedlo, ale chce to zkusit přesto. Problém je, že takový člověk většinou neumí jinou řeč než mateřštinu a to kolikrát spíše mluvit, než psát. Ale co kdyby se to přesto povedlo? Konečně se do světa vždycky vydávali i vandrovníci, kteří žádnou cizí řeč neuměli. (Ti ovšem měli řemeslo a šli většinou ve skupině, ve které aspoň jeden německy uměl. O tom budu taky trochu vyprávět.)

Chci uvést jeden konkrétní případ, se kterým jsme právě byli konfrontováni. Přes známé příbuzných z druhé až třetí ruky jsme totiž byli požádáni o pomoc mladé české ženě, kterou jsme vůbec neznali a nic o ní nevěděli. Ta se vydala do Německa, zkoušela všelicos, snad i něco dokázala, ale k dnešnímu datu z toho zbyla nezaměstnanost a dluhy. Co teď? Někdo musí pomoci.

Nakonec jsme se této riskantní, nevděčné a časově náročné úlohy ujali. Bylo to horší, než jsme si mysleli. Slávka už celé dny překládá, vyřizuje korespondenci, tedy i účty, telefonuje a obíhá s ní úřady. Nějak mě napadlo o tom napsat, když jsem četl tento článek:

dospele-deti-nechteji-pracovat-a-zdimaji-rodice-zneuzivaji-zakon

Psát komentář přímo na SEZNAM nemůžu, byl jsem odmítnut. Stejně by mi tam všichni vynadali do blbců. Jak už jsem se dříve zmínil, podle mě skoro vždycky vyhraje komentář nejhorší a nejhloupější. Tak i tentokrát tento článek v rubrice finance:

Veronika Hájková, Tachov Středa, 12.února 2014 Souhlasím +916
To nebude výchovou v rodině, to je prostě touhle hnusnou dobou.

Moc hezký a duchaplný je taky tento příspěvek:
Ing. Ivan Hrdina, Brníčko
Dejte jim dobře placenou práci za přijatelných podmínek a potom je můžete kritizovat,když ji nepřijmou a budou se válet doma na gauči!!!!!!!!!

Na koho v tom druhém případě pan ing. apeluje, kdo jsou ti oni, kteří mají rozdávat dobře placenou práci, mi není jasné. (Proč jim ji nedá on?) Jaké řešení si vlastně autoři příspěvků a jejich klikači představují u frází "hnusná doba" a "dejte jim práci"? Má doba svůj charakter a může být hnusná, nebo může být hnusný jenom člověk? Je možné dobře placenou práci jednoduše dát? Zvláště člověku, kterému je 30 a ještě nepracoval?

Tato žena, kterou nazveme Petra, se naučila německy a vydala za prací přes hranice. Jistě dělala co mohla, jenže ony jsou i nepoctivé firmy a různí podvodníci, někde člověk musí bydlet, platit televizi, internet... takže pro ni z vidiny pěkných peněz nakonec zůstala nezaměstnanost a hromada dluhů. Nebyla první, kdo tak dopadl. Ty začátky jsou skutečně těžké.

Když mladý člověk ve světě zkrachuje, mají v Čechách u poserů posvícení. Každá taková zpráva je vítána. "Jo, von si někdo asi myslí, že v tom světě létají..." dále ty blbé kecy znáte. Z jejich ubohosti se tím pro ně stává moudrost. Oni dobře věděli, že ... proto moudře sedí celý život v paneláku na zadku. To jsou možná ti, kteří píšou na internetu o hnusné době.

Jenže Petra měla vůli dále bojovat a vzít co nejrychleji každou další práci, třeba i tvrdou na směny. Ona udělala hodně chyb, ale neříkala nic o nějaké hnusné době a nestěžovala si na žádný -ismus nebo politiky. Právě tak neseděla doma u PC a neklikala na voloviny. Nehledala také řešení v oné klasické cestě - udělám si dítě a pak ho (a mě s ním) státe živ! (S následným inzerátem, "svobodná matka s rozkošným děťátkem hledá dobrého vola, který se nás ujme a bude nás oba milovat = příštích 20 let živit.) Zároveň byla přeci jen v pokročilém věku a dobře věděla, že od rodičů už dávno nic nemůže dostat. Zaplatili jí učení, ale ona ho nedodělala. Takže vzdělání základní, tedy žádné. Právě tak už věděla, že život ženy se většinou nedá vyřešit tím, že "ona se vdá". Takových na vdávání je prostě moc a něco jako paní radová, paní lékárníková a paní starostová se v dnešní době už nepěstuje. Ono to tak jednoduché nebylo ani dříve. Když si pan starosta měl vzít ženu bez vzdělání a vlastního příjmu, to musel její otec vysolit na prkno pořádné věno. Ono to bylo vždycky něco za něco.

Podtrhuji, že se tady jedná o ženu s nedokončeným vzděláním. Hledala a hledá tedy manuální práci v továrně. Ono "naučila se německy" taky moc neříká. Její němčina postačuje pro dělnici na pásu, ale podepisovat smlouvy a vyřizovat něco na úřadech, to už je zase věc jiná. Když se Slávka ujala celého papírování, mohla všechny její podklady a bewerbungy akorát vyhodit a napsat sama znova. Má ta holka přesto šanci najít nový život v cizí zemi? Její karty kupodivu nestojí špatně, skutečně je tady zájem i o dělnice na pásu. (To bych byl ani nečekal.) Zatím ale ještě není nic na papíře. O ní tedy až v dalším dílu.

Pro zájemce tohoto tématu něco všeobecně o práci v Německu. Tady v Bavorsku máme hromadu českých doktorů a odborníků. Znal jsem jednoho, který sem přišel hned po převratu a řekl mi, že tím jeho plat, tedy oproti ČR, stoupl na dvacetinásobek.* To ale bývalo, dnes už se asi českým doktorům Německo sotva vyplatí. My jsme tady, zásluhou NDR, nepopsatelně zchudli. Když takový doktor půjde třeba do Norska, pak tam dostane značně více. Němci prohráli a splatili dvě světové války, ale ono NDR, 40 let plánovaného hospodářství pod rudou vlajkou, budou splácet ještě hodně dlouho. To cítím i já na svém důchodu. Jistě o dost vyšší, než by byl v ČR, ale kde je ta doba, kdy němečtí důchodci létali přezimovat na Kanárské? NDR už nás stálo asi dva biliony € a právě požádalo o další bilion, (milion milionů), aby se konečně z těch dob rovnosti a bratrství dostalo. (Všichni Wessis pochopitelně řvou "už ani fenik!".) Jejich důchody jsou dokonce vyšší než v západní části, tedy bývalé NSR, ale v příštích letech chybí 300 miliard na jejich vyplácení. Jediná možnost je opět ždímat nás tady na západě a vláda kýve a lid dále chudne. Ti po nás na tom tedy budou ještě hůře, než my dnes.

Důchodci v okolních západních státech se nám můžou jenom smát. Češi mají tu smůlu, že západního, kapitalistického bratra nemají, takže si své důchodce musí platit ze svého. Jak takový důchodce vyjde z 10 000 Kč, to tedy nechápu? A to ještě nemají všichni, někteří dostanou i méně. Ale zase nazpět k těm mladým, kteří mají tyto radovánky teprve před sebou.

Jít pracovat do světa, je pro lidi, kteří mají aspoň řemeslo po staletí věc naprosto běžná. Snad jen v době komunistů byla taková cesta spojena s tím, že návrat nazpět už nebyl možný. (Já jsem jeden z tisíců takových. Dostal jsem 9 měsíců v 2. nápravní skupině. Proto jsem mohl Čechy navštívit až po roce 1989, ačkoli ten rozsudek nebyl nikdy zrušen.) Před časem jsem mluvil s jedním řemeslníkem z Chebu, který se na takový vandr chystá. Zmínil jsem se o knížce, kterou jsem četl asi ve věku 14 let. Adolf Branald, Vandrovavali vandrovníci, z roku 1956. Martin a Jakub se vydali z Prahy na vandr, aby se podívali, jak se jejich řemeslo dělá ve světě a jak to tam jinde vypadá. Psal se rok 1875, tedy žádný problém jít do Vídně a potom až do Budapešti. ("300 let jsme trpěli" v tu dobu ještě nebylo vymyšleno.) Martin uměl německy, Jakub ne, ale byli spolu. Knihu doporučuji k přečtení. Správný vandr musel trvat aspoň jeden rok, jinak ho úřady neuznaly. Moje dcera Helena se na takovou roční cestu vydala ve věku 19 let. Nešlo o řemeslo, ale poznání světa. Nejprve si v Německu udělala praxi jako číšnice a prodavačka u kasy, v Čechách se naučila svářet a montovat auta. Přes Arábii odletěla do Sydney. Že mluvila plynule anglicky je samozřejmé. Tam si našla práci jako číšnice, něco vydělala, pak si v pampě postavila ze starého šrotu campingbus a objela celý kontinent. Po cestě zase pracovala na bázi "work & travel". (Povoleno přes její německé občanství, pro Čechy to tenkrát nešlo. Kousek si lze přečíst na: sama-kolem-sveta-1)

pokračování...

* Platy doktorů za komunistů byly výsměchem.
Šimek-Grossmann 1968: Napsal jsem knihu. Dějiny české inteligence za posledních 20 let. Název "Doktor Podvyživago".

Zemřel soudruh Vasil Bilak

6. února 2014 v 20:43 | Gregor Moldavit
Včera zemřel v požehnaném věku 96 let bývalý člen ÚV komunistické strany soudruh Vasil Bilak.

Po srpnu 1968 asi existovalo málo komunistických politiků, ke kterým by moje generace byla cítila hlubší odpor, než k němu. A to jsme o něm zdaleka nevěděli všechno. Za své zločiny nebyl tento člověk nikdy povolán k zodpovědnosti, nebyl ani symbolicky postaven před soud. Patrně bylo těžké definovat, čím se vlastně provinil? Povolat na vlastní zemi tanky cizí mocnosti tedy asi nebude trestné. Pro někoho to byla dokonce zásluha. Vždyť to bylo v zájmu komunismu. Tedy jakési "bůh to tak chtěl a on byl jeho poslušný služebník". Jednal v zájmu jakéhosi božského absolutna. Jako takový už tedy není dále za své činy zodpovědný.

To už dále nemá cenu rozebírat, chci psát o problému aktuálním, jakým je současný pohled mnoha lidí různého věku na onu dobu před rokem 1989. Dnešní poměrně špatná situace na pracovním trhu, ceny bytů, výška (spíše nížka) důchodů a mnoho dalších těžkých problémů dávají mnohým pochybnosti o tom, jestli to nemělo v roce 1989 jednoduše zůstat. Bilak byl sice lump, komunisti sebranka zlodějů a křiváků, ale oni přece jenom... a už to jede. Že komunisti v té době byli definitivně hospodářsky i politicky v koncích a tahle cesta dále nevedla, to snad velká část českého národa dodnes nepochopila. Pořád čtu něco o tom, že kdyby se necinkalo klíčema...

Právě tak je neuvěřitelné číst různé dělnické příspěvky, jak jim se přeci jen před rokem 1989 vedlo lépe a to nebyli ve straně, ani nechodili do průvodu... To skutečně takové lidi nenapadne, že srovnáním by bylo, jak se vedlo v tu dobu dělníkovi třeba v Rakousku a jak v ČSSR? O nějakých lidských právech a svobodách ani nemluvě. A hlavně, jak vypadala další cesta v obou zemích po tomto roce? Rakušané žili dále jako před tím, Češi převzali zkrachovalou zemi v celkem bezvýchodném stavu. Lesy vychcípané, vzduch zamořený, města a silnice rozpadlé, ve fabrikách stojí 50 let zastaralé stroje, vědci a umělci jsou v emigraci. (Někdo ten hospodářský rozdíl k Rakousku v tom roce vypočítal asi na 20 bilionů korun. Více o tom srovnání ale nevím, občas to někde čtu.)

Přijel jsem se na tu zemi po 40. letech reálného socialismu podívat v roce 1990. Dojem po přejezdu z Bavorska do Čech byl jednoduše zdrcující. Plzeň vypadala, jako by tam včera byla skončila válka. Přešlo čtvrt století a jako by to všechno už neměla být pravda. Ráno jsem četl článek:
http://www.novinky.cz/diskuse?id=350501&articleId=/zahranicni/evropa/326804-zemrel-vasil-bilak

Někteří si neberou servítky:
Jiří Kolář, Pardubice

Tak nám zemřel mizerný krejčík. To by nebylo nic neobvyklého. Ale zemřel také komunista, který byl podepsán pod zvacím dopise pro okupační armády. Ale především zemřel ničema, který byl autorem normalizace a poškodil tak, či zničil životy statisíců občanů Československa! V pekle, je-li jaké, už mohutně slaví jeho příchod. Od sebevraždy Adolfa Hitlera tam takového ničemu snad nevítali!

Jenže to šokujíci na těch všech komentářích, ne jen u tohoto článku, že vždycky vyhraje příspěvek, který já považuji za nejhloupější. Tak i tentokrát:

Josef Šedek, Jirkov
Čtvrtek, 6.února 2014, 08:26:41 |
Souhlasím |+629

Vasile, kdyby jste nás nechali podnikat a cestovat, asi by jste byli stále u moci. Bohužel, tihle jsou o 100 % horší.

Ti lidé, kteří na to souhlasně klikají, mají v ČR volební právo? Vždyť je to besídka zvláštní školy.

Jo, jo! Kdyby tenkrát tak byla ještě voda suchá a oheň nepálil, kdyby komunisti otevřeli hranice, kdyby povolili... pak by ještě dodnes...

Kdyby komunisti byli nechali národ svobodně cestovat a podnikat, nebyl by jednoduše soudruh Bilak členem ÚV, se služebním autem a privilegovaným životem, nýbrž drobný krejčík, pokud by se v konkurenci tržního hospodářství jako takový uživil. Lidi jako Bilak se dostanou do vlády vždycky jen v totalitní diktatuře. Kdyby komunisti byli udělali svobodné volby, nebyla by jejich strana dostala ani tolik hlasů, kolik měla členů.

Tohle by se všem těm klikačům na takovou pitomost mělo řvát do uší. Ono totiž takových Bilaků běhá dnes kolem ještě pořád více než dost a sliby nešetří. Dnes je přeci jiná doba. Kdyby se tentokrát zvolila komunistická strana, pak by už určitě ta voda suchá byla a oheň studený. Hranice by nebyly zavřené a podnikání by nebylo zakázané, atd.. Pak bychom si prostě udělali takový komunismus bez komunismu. Všem, kteří by to chtěli znovu vyzkoušet, přeji mnoho úspěchů. Ale, komunisti a voliči komunistů - udělejte si to tentokrát sami a netahejte do toho ty ostatní, kteří mají v hlavě zdravý rozum! Ty ostatatní, kteří dobře vědí, že tahle cesta nikam nevede a žádný -ismus jim nic nedá.

K osobě Vasila Bilaka jeden úryvek z knihy Zdeněk Mlynář - Mráz přichází z Kremlu:

V oné noci na 21. srpna byl ÚV shromážděný a cosi projednával, když Dubček dostal a přečetl zprávu, že právě vojska Varšavského paktu překročila hranice ČSSR. Zavládlo zděšené ticho. První se vzpamatoval Vasil Bilak (který to věděl už dávno) a pronesl i na něj neuvěřitelnou větu:
"My se tady děsíme, zatímco naše ženské už s nimi šoustaj."

Mlynář to komentoval, že tuhle noc nešla se sovětskými okupanty ani poslední pouliční šlapka, protože měla více charakteru a vlastenectví než člen ÚV - Vasil Bilak.

O lvím pejskovi

4. února 2014 v 17:39 | Gregor Moldavit
náš malý šitsůnek
Je tohle pes nebo lev?

Moje žena Slávka měla dříve malého pejska pekingského. S ním žila v Africe a tam se ten pejsek taky jednoho dne odebral do psího nebe. Jí zbyla vzpomínka. Loni jsem šel do důchodu, koupili jsme si domeček s velkou zahradou v poněkud opuštěném, kopcovitém pohraničí a tím tedy přišla otázka, zdali by se do toho domečku neměl pořídit hlídací pes. Tedy hlídací v tom smyslu, že v noci třeba zaštěká, více snad nikdy nebudeme potřebovat. Na dogu až po žaludek jsme nepomýšleli. V létě by se na naší zahradě dalo ukrást trochu zeleniny, v zimě leda sníh a něco dřeva. V domku tak obnošené svršky, šperky nevlastníme, dokonce i moje hodinky jsou jen ze supermarktu za 9 €. Máme sice kolem plot, ale dostat se na náš pozemek by dokázalo každé dítě, takže ani nezamykáme vrátka. Zatím nám sem bez dovolení vlezli jenom dvakrát svědkové Jehovy. Těm jsme jednoznačně ukázali zase ta vrátka směrem ven, ale kvůli nim si zlou dogu pořizovat nebudeme.

Jakého tedy pejska? Slávka měla své představy, já přikývl. Blížily se vánoce a já zase prohlásil, že chci mít v tom domečku jedličku. Jako děti jsme si ji vždy přály, bohatší sousedi ji měli, ale my dostaly pokaždé jenom smrček.
Takže když přišel Štědrý den, stála v domečku jedlička a pod ní pospávalo štěňátko malého pejska.

Toho mrňousa Slávka večer dostala jako dárek.

Na terasu jsme dostali borovici, kterou jsme si v lese sami vybrali. Tam někde v tom pásu, kde se v době socialistických jistot proháněl jenom pohraničník se samopalem.

Tak jsme si první důchodový rok udělali vánoce jako v dětství. Toho pejska jsme ale měli doma už o pár dní dříve. Když jsme si ho přivezli, byl to jen takový malý chomáček:

Jak je to s tím lvem a pejskem? O tom vám chci povídat.


Vznešený, osvícený Buddha měl malého pejska, který vypadal jako lev. Nebyl to jen tak obyčejný pes. V případě nebezpečí se dokázal proměnit ve skutečného lva a Buddhu ochraňoval. Takového pejska dnes často najdete vedle jeho sochy, je sám pochopitelně taky jenom kamenný, nebo měděný.

Snad někdy kolem roku 700 se dostal (asi) z Turecka do Tibetu takový nějaký podobný pejsek a sice skutečný. Buddhisté na něm našli různé, pro ně zajímavé znaky a začali se v klášterech věnovat chovu těchto psů. V jejich řídkém vzduchu se ale pejskovi s krátkým čumáčkem zřejmě nedařilo. Jelikož v tu dobu platili tribut Číňanům, dali jim jednou taky všechny tyhle pejsky. Na císařském dvoře v Pekingu pak jejich šlechtění pokračovalo. Číňané se v takových věcech dobře vyznali, oni mnoho věděli a uměli. Koncem 19. století vládla císařovna, která chov psů podporovala, takže se skutečně začal takový nějaký lví pejsek rýsovat. Proměnit ve lva se asi nedokázal, ale zato se mu podobal a měl i další buddhistické znaky. Vypadal například v obličeji jako sova, pro ně znak moudrosti. K tomu se ještě vrátím.

Číňané dobře věděli, že jsou v mnohém ostatnímu světu napřed a dbali na to, aby se jejich znalosti z Číny nedostaly. Všichni jistě víte, že to byl třeba porcelán, nebo hedvábí. Tak to bylo i s touto rasou pejsků. Když si ho někdo koupil a pes měl být vyvezen, dostal ještě před rozloučením něco speciálního k obědu a druhý den na lodi novému majiteli pošel. Po převratu začátkem 20. století se ale podařilo Angličanům tyto pejsky vyvézt a dále šlechtit. Snad až v jejich rukách vznikl ten dnešní pejsek, jehož rasa se jmenuje Shih-Tzu, což znamená lví pes. Možná takový, jakého vlastnil Buddha.


Když jsme se nastěhovali do našeho domku a já začal kultivovat zahradu, pověsil jsem na vlašský ořech buddhistické modlitební vlajky. Ty jsem si přivezl z Himalájí. Bydlíme celkem v klidném koutě, ale nedaleko je evangelický kostel, který dělá od rána do večera pekelný rachot svými zvony. Domnívám se, že se v něm ten děkan zbláznil, takhle totiž jinde zvonice nešílí. Ty vlaječky mají všem sousedům ukázat, že modlit se lze i bez pohanského kraválu. V prosinci nám tedy k buddhistickým vlaječkám přibyl i buddhistický pejsek Shih-Tzu.

Koupit pejska není věc úplně jednoduchá. Jsou různé dohady, jestli musí mít PP (průkaz původu), nebo je to snad jedno. Tady se různí chovatelé hádají a často nevybírají výrazy. Někteří se vyjadřují vysloveně arogantně až sprostě. (Jenže když nějaký člověk štěká, pak to z něj ale ještě nedělá odborníka na psy. Je lepší informovat se u slušných lidí.) V každém případě je důležité, si překontrolovat prodejce pejsků, jestli se nejedná o tzv. množírny. Starost je taky, aby pejsek byl zdravý, ale to je u štěňátka často těžko zjistitelné. Dokonce ani papíry nedávají záruku, že pejsek není různým způsobem zdegenerovaný, někdy se říká přepěstěný. Konečně je tu i otázka peněz? Ceny se značně liší a to má své důvody. V žádném případě by člověk neměl přistoupit na telefonát:
"Předám vám ho za 3000 korun na rohu před samoobsluhou."
Takový pes může být navíc i kradený.

Právě tak je opačně pro pěstitele otázka, kdo je kupec? Ono "pouze do dobrých rukou", je velmi nejasné. Co jsou dobré ruce? A stačí jenom ty ruce? Byl jsem kdysi několik dní na návštěvě v jednom paneláku v Praze. Právě napadl sníh, vše vypadalo docela vánočně. Druhý den už nesněžilo a kam se člověk podíval kolem vchodů, ležely psí exkrementy. Za jeden den! Z bytů se ozývalo psí štěkání, k radosti sousedů. Dále jakoby existoval zákon, že majitel psa musí být kuřák. Když páníček, nebo panička vyjde s pejskem z domu, pak si jako první automaticky zapálí cigaretu. Vedle stého exkrementu pejska přistane za 5 minut tisícátý vajgl jeho majitele. Do té kloaky chodí vyvenčit své psy zase ti další. Na takovém trávníku si pak mají hrát lidské děti?
Hned v prvních dnech si tu náš pejsek našel velkého kamaráda.

Pracoval jsem kdysi pro zaměstnavatele, který měl sice vilu se zahradou, o psy se staral, ale nechal je celý den ležet ve své kanceláři, kde nebylo vidět z rohu do rohu. Musel mít pochopitelně psy jenom ty největší, trpěl na gigantismus. Ve své ředitelně si ale ukouřil k smrti zhruba jednoho psa za dva roky. Konečně se taky ukouřil k smrti sám a ve firmě se dalo trochu lépe dýchat. A jak je to s dýcháním takového pejska, který je venčený na frekventované ulici? Vždyť má čumák přesně ve výšce automobilových vejfuků.

Nejspíše můžu říci, že náš šitsůnek je u nás v dobrých rukách. Jsme důchodci, takže je celý den s námi. To je pro psa důležité. Včera šla panička nakupovat a zabouchla mu dveře před nosem. Moc se rozzlobil a snažil se pod nimi podhrabat. Co si to dovoluje nevzít ho sebou? Musel jsem si s ním chvíli hrát, aby si to tak nebral. Kočce je to jedno, ale pes nechce zůstat sám doma. On ví, že tam venku je to moc zajímavé.
Jsme nekuřáci! Máme vlastní dům s velkou zahradou, kde si může běhat jak se mu zachce. Je tam jenom tráva, keře a stromy, něco jako vajgly od cigaret a výfuky aut náš pes nezná. Snad tedy bude mít u nás šťastný život a dožije se vysokého věku.

Jak je to s tím buddhistickým znamením?
Správný buddhistický pejsek má mít na čele velikou lysinu (tedy bílé chlupy) což je svaté znamení Buddhy. K tomu bílý konec ocásku, což je znamení... eh to tedy skutečně nevím. Ale náš ho má, takže to bude jistě úžasný pes. Pak mu ještě Slávka objevila na zádech znamení lilie, což byla květina Krista. Kde to stojí psáno? Inu to mi říkala před šedesáti lety babička. Takže je to skutečně úplně svatý pejsek.
Jak roste a má delší chlupy, mění se i ta znamení. Lysinka už vypadá jako plamen.

Zábavné je sledovat našeho pejska, jak běhá po sněhu. Ten on úplně miluje. Je to himalájský pejsek. Kdysi jsem psal článek o Yetti. Cestovatelé nalezli jeho stopu. Byla obrovská a velmi hluboká. Z toho usoudili, že Sněžný muž je pěkně těžký kolos. Já z toho usuzuji opak. Jestli tuhle stopu nějaký muž udělal, pak "nesněžný". Kdo se tak hluboko boří do sněhu, ten na něm určitě nemůže žít. Vždyť by musel chcípnout hlady. My jdeme a boříme se až na zem. Když je ten sníh jen trochu uleželý, nechává náš pejsek stopy půl centimetru hluboké. Má čtyři široké tlapky a krátké nohy. Při nejhorším by tedy klouzal po břiše. Přes oči má narostlé chloupky, ty mu je chrání při větru proti ostrým vločkám a zároveň proti sněžnému oslepení. Tak vypadá sněžné stvoření. Sám by ovšem v horách nikde nepřežil. Něco si ulovit by nedokázal, je to domácí pes.
V obličeji už opravdu vypadá jako sova.

Víte proč ta je znakem moudrosti? Ona sedí na větvi, tváří se moudře a --- mlčí.
Poznal jsem více lidí, kteří vypadali moudře, ale jen do té chvíle, než řekli první větu.
Ze strany taky vypadá jako sokol.
No, a protože žije v Německu, nechává si narůst knír jako Adolf Hitler.

Pro mě by ten pejsek měl už takový zůstat. Jenže on ještě poroste a bude mít stále delší chlupy. Pro buddhisty pak bude vypadat jako "lev", pro Čechy jako "smeták". A když mu učešete ty chloupky v obličeji, pak dospělý šitsůnek vypadá jako orangutan. O tom zase třeba příště.