Čuk a Gek 4/4 - jedlička

24. prosince 2013 v 15:25 | Gregor Moldavit
Přišel Štědrý den. Pro Čuka a Geka v tom filmu to bylo asi na Silvestra, tak se to tenkrát slavilo v Rusku.

V zasněženém domečku měli vánoční stromeček a žilo se jim dobře. Ten den se odkudsi řítí skupina lidí na lyžích. Řítí se pěkně, ale mně připadalo, že jsou pořád na jednom místě, někde před tím domečkem. Pak kamsi zmizí a děti zabědují, že spadli do propasti. To se budovatelům socialismu ovšem stát nemůže, zase kdesi vylítnou a tak těm klukům konečně přijíždí otec. Ten se hned matky táže, proč nepočkala s příjezdem, jak ji napsal telegramem? Jaký telegram? Ti dva kluci zalezou, rodiče pochopí. Nato si rodina pustí rádio, ze kterého se ozve:
"Gavaríť Maskvá" a soudruh Stalin řekne něco úžasného. Co, to už jsem zapomněl. (Tenkrát natočit film, ve kterém by Stalin nebyl aspoň tak trochu vidět nebo slyšet, to nebylo radno.)

To je konec filmu a teď ještě k té jedličce. Můj život na Západě tedy zrovna snadný nebyl, udělal jsem mnoho chyb. Vystudoval jsem universitu, občas měl v ruce lopatu a tak běžela léta. Nakonec jsem ale nějak přežil a letos v létě šel do důchodu. Ve srovnání se západním okolím je ten důchod chudý, musíme se tady o něj dělit s budovateli socialismu v NDR. Pořád je ale o dost vyšší, než průměr v ČR a navíc dostávám odtud ještě i trochu korun za tu vojnu a práci na bagru. Ta je měsíčně na jedno natankování našeho hybridu a jeden nákupní vozík v TESCO.

Proč jsem si letos vzpomněl na "Čuk a Gek"? To se vlastně stalo už v létě, když jsme se stěhovali sem, do malého domku v tomto kopcovitém kraji v Bavorsku, nedaleko české hranice. Na takovou malou Sibiř. Navždy pryč od teplého Rýna pod Schwarzwaldem, kde jsem žil přes 40 let.

Se Slávkou, moji dnešní ženou, jsme se potkali před pár lety. Teď, v našem věku, se to už nějak neprojevuje, ale v těch dávných dobách jsme žili každý v úplně jiném světě a jiné třídě. Můj otec byl uvědomělý soudruh, její spíše opak. Pokud si někdo myslí, že jsem chytil dobu, mně se tedy žilo dobře a jí špatně, pak se hluboce mýlí, bylo to přesně opačně. Slávce se dařilo dobře, vyrostla v pěkném domě. V tom, ve kterém později umřel Václav Havel. Její děda ho kdysi tomuto, ještě málo známému, dramaturgovi prodal. Potom žila s rodinou tady v tom pohraničním kraji, ovšem na české straně. Po škole ji otec provdal přes hranice do NSR. Já si na vojně zkazil z podvýživy zuby a žaludek a emigroval ilegálně, jenže teprve ve věku 23 let. Slávce rodiče její život na svobodě přáli. Moje rodiče mohli zešílet, že mi dali gumové kecky, červené spartakiádní trenýrky, a k tomu nejlepší vychování, a já se zachovám jako ten nejhorší zrádce. To už jsem všechno napsal. Jsou lidé, kteří tvrdě pracují a racionálně myslí a jsou jiní, kteří hledají východisko v nějakém -ismu. Slávka byla v životě bohatá, nakonec ale peníze probendila a odešla do Afriky, kde už chtěla nějak jednoduše dožít. Pak mě ale jednoho dne přiletěla do Německa navštívit, zůstala už se mnou a poustevnický život si rozmyslela. Chytila v životě druhý dech. Když jsem měl jít do důchodu, projevila přání, se na stáří do tohoto kraje vrátit.

Nikdy jsem si neuspořádal vztah se socialistickou republikou, abych tam mohl zase jezdit, aniž by mě zabásli. V 80. letech běžná rutina, komunisti potřebovali západní valuty a ideologie už je moc nezajímala. Několik tisíc marek a Husák dal milost tak samozřejmě, jako slepice snáší vajíčka. Mnoho emigrantů to udělalo, já ne. Zase něco podobného, jako u té politické prověrky 1971. Žádat tohoto křivého lumpa o milost? A nakonec proč? Abych se tam pochlubil západním autem a známým ukázal fotky z Kanárských? (Tak totiž ten návrat do "vlasti" u mnohých emigrantů vypadal.) Až to půjde bez nějakých papírů a keců, pak se do Čech podívám!

Ten čas přišel po roce 1989. "Jedu na Rozvadov." Legendární věta z mého mládí, já ji vždy jen slyšel od třetí osoby. Nyní jsem to tedy já, kdo jede na Rozvadov, jenom z té druhé strany. Když jsem viděl tu chladnou, poměrně opuštěnou krajinu v Bavorsku, před českou hranicí, vzpomněl jsem si na Čuka a Geka. Nežilo by se mi tu vlastně docela dobře? Líbí se mi řídce obydlená krajina, sníh mám moc rád, každé léto jsem si dělal výšlap v Alpách po ledovci. No a když tedy Slávka navrhla dožít život tady mezi lesy a jezery, docela jsem souhlasil. Práce tu moc není, mladí musí někam do velkých měst, důchodci jsou tu rádi viděni. Koupit tady malý, starý domek s velkým pozemkem, bylo právě tak nějak v našich možnostech. Koncem června jsem na našem dvorku zastavil náklaďák s nábytkem a jako první prohlásil, že tady bych mohl aspoň patřit k té privilegované vrstvě, která má na Vánoce doma jedličku. Přesněji, že tady jsem jako Čuk a Gek, čímž mít jedličku není jen pro ty lepší lidi. Jsem tedy zvědavý na Vánoce. Pak jsem se vrhnul do nekonečné práce.

Nyní tu Vánoce jsou, nutno se trochu zamyslet. Slávka říká, že v našem věku je čas připravit se na ten příští život. Jestli budu takto mluvit o rodičích, pak je v příštím životě dostanu znova! To je dost závažné. Zažil jsem zubní operace, měl mnoho zranění, to celé znovu mě moc neláká. Nějak bych to vydržel, ale dostat zase tu nejlepší výchovu, to už bych skutečně nechtěl. Nemám sice žádné důkazy, že tomu s tou reinkarnací tak je, ale pořád věrohodnější teorie než nějaké věčná blaženost v katolickém nebíčku. Jak už jsem napsal, v dětství jsem byl stále utěšován, jak jednou bude všechno zadarmo a jednou přijdou světlé zítřky. Nic takového se nikdy nestalo a v tom nebi tomu nemůže být jinak. Jestli nějaké existuje, pak tam chudí budou zase chudí a bohatí zase bohatí. Jedněm pámbíček nadělil a druhým ne, proč by to měl později měnit? Kdo chce něco dát, ten to udělá hned a nepotřebuje to slibovat, že jako až jednou.

Kdysi Slávka absolvovala zasvěcení v nějakém klášteře v Indii. Pro Evropana je všechno těžké pochopit a každý může tento pohled na svět a život, na tu jejich filosofii, vidět jinak. Každý život je postoupení o krůček dále, pokud se ovšem člověk v životě snaží. V klášteře jí taky vysvětlili, že existuje bezduchá lůza, která nikdy postoupit nemůže, protože na sobě nepracuje a zůstane lůzou. Těm nikdo nemůže pomoci. Já se narodil chudý, což jsem vlastně ještě teď, aspoň jsem ale viděl pár zemí. Snad bych tedy postoupit mohl.

Slávka mi na jaře vysvětlila, že se chce vrátit do kraje, kde tak dlouho žila, kde má příbuzné. Ona žila vždycky ve vlastním domě, já ještě nikdy. Ale když prý v domku zemřeme, pak se s vlastním domem zase narodíme. (Snad trochu novějším, než je teď ten náš.) No řekněme, budu se tedy připravovat na další život. Prakticky to znamená pracovat celý den na té rodné hroudě, to bych musel i bez příštího života.
Možná někdo četl můj článek o reinkarnaci:
http://gregormoldavit.blog.cz/1007/recka-noha-dukaz-reinkarnace

No a teď se zase dostaneme k té jedličce. Slávka se v létě jen uchechtla, její bratr má na starosti veliký kus lesa. "No uvidíme," zabručel jsem.

Tak už půl roku tady opravuji domek, zúrodňuji zahradu, kácím vlastní stromy a rubu dříví na zimu na topení. Ruce mi ztvrdly, svaly zesílily, tedy to, co jsem si přál v dětství. Pochopitelně mám i vlastní zeleninu a kvalitní potraviny, jak si je vždycky přála babička. Na žádné samotě nežijeme, pouze na okraji malého Bavorského města, ve výšce 600 m, čímž nemáme v létě vedra a v zimě je to docela hezky bílé. Co je tu ale skutečně pro náš život asi to nejzdravější, kromě krásného klimatu a zdravého jídla, je ten klid v noci, který nám umožňuje hluboký a nerušený spánek, většinou tak do devíti ráno. To považuji za skutečný poklad. Někdo z paneláku to možná chápe.

Domek je špatně tepelně isolovaný. Zato zdi dýchají a netvoří se plíseň. Proto kácím vlastní stromy a topím v kachlových kamnech. Je to život podobný jako těsně po válce, kdy byl ten dům postavený. Taky musím neustále něco opravovat. Není to tedy žádný zasloužilý odpočinek v důchodu a taky nebuduji žádné světlé zítřky. Lepší to už nikdy nebude. Do posledního dechu musíme oba pracovat, abychom domek udrželi obyvatelný a zahradu upravenou. Víc už asi nedokážeme, život z ruky do huby, ale co vlastně můžeme více chtít?

Nuže, přišel čas, aby mi všichni příbuzní a známí obstarali protekční jedličku. Já to věděl!!! Ona tady v lesích žádná není. Prý jsou jenom malé, ty bych mohl dostat za pár let. Ale Slávka chtěla ještě velkou borovici na terasu a s tou se to povedlo. Šli jsme lesem, (v bývalé Todeszone, kde dříve bdělý pohraničník se samopalem a psem střežil klidný spánek našich žen a dětí) a jednu si našli. Tu jsme obdrželi k nohám až na dvorek. Dostal jsem se tedy konečně mezi tu vyšší, lepší třídu. Mezi ty, co mají známé, což v dětství v naší rodině nebylo. Jaký závratný sociální vzestup!

A jedlička? Šli jsme tady jedním baumarktem, kde prodávají vánoční stromečky. Hned jsem si je se zájmem prohlédnul. Jenže co to? Samé jedličky ze Skandinavie, smrk tam vůbec nevedou a cena nejkrásnější jedličky prakticky nestojí za řeč. No tohle! A jak já k tomu teď přijdu? Tak na to jsem musel jít do zapadákova v pohraničí a mít tam známé? Na to jsem musel studovat socialistickou literaturu jako Čuk a Gek? Jak se mám teď dostat v rámci jedličky do té vyšší třídy, když ji tady mají všichni?
jedlička prostá
jedlička ozdobená

No a při tom jsem si vzpomněl na proroctví mého komunistického otce, jak si jednou budeme všichni rovni. Ten člověk celý život prorokoval a nikdy se mu ani jediné proroctví ani vzdáleně nevyplnilo. Půl století později tedy musí být rehabilitován. Tohle je to první proroctví, kde aspoň částečně nebyl úplně mimo. Jsme si tu všichni rovni a máme všichni jedličku. Ovšem jenom tady kolem toho baumarktu a jsme si rovni právě a pouze v tom stromečku a hlavně - on nám tu rovnost nepřinesl komunismus, ale kapitalismus. Ten kapitalismus, který se celý můj život řítí do záhuby, který dle proroctví komunistů, už nejpozději od roku 2000 neměl nikde na světě existovat!

A co že jsme od Dědušky Maroze dostali pod ten stromeček?

Já dlouho rubal sekerou dříví, dokonce i můj bavorský soused uznal, že mi ta těžká Spaltaxt už v ruce pěkně sedí. Jenže mám přetrhané šlachy v rameni a když přišla zima, já na jednu paži prakticky ochrnul. K Vánocům jsem tedy dostal elektrickou štípačku. Slávka dříví odváží na kolečku a staví pyramidy do nebe, aby v létě pěkně vyschlo. Je si na ně náramně pyšná. (Zatím tedy nespadly, ale když se na ně tak podívám...) V tom čase adventním prohlásila, že je tady neskonale šťastná, má dům, zahradu, auto hybrida (kde nemusí řadit) a konečně i manžela, který občas není k zahození. Už jí chybí jen jedno - pejsek.
To byl tedy její dárek.
Ten už tady má dokonce velkého kamaráda:
Teď už jí nechybí skutečně nic a my si můžeme večer připít skleničkou sektu. Připít na Vánoce a na docela dobrý život. Ten bych tímto chtěl popřát i všem čtenářům. Jak vidíte, vlastně toho člověk ke štěstí zase tak moc nepotřebuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama