Čuk a Gek 3/4 - hrdina Sovětského svazu

20. prosince 2013 v 11:59 | Gregor Moldavit
Čuk a Gek slavili Vánoce a k nim a jedličce se nakonec vrátíme.


Jak jsem napsal v minulém dílu, já byl v dětství spíše posera. Snad se to nějak později změnilo, ale docela určitě jsem nikdy v životě nebyl vyznamenám za statečnost. Proč tedy ten titul tohoto dílu? Můj život šel dále.

Byl 7. listopad, jako obvykle jsme na obecné šli všichni do tělocvičny a sedli si tam na zem. (V tu dobu už jsme v ní dávno neslavili Jolku, to vyšlo z mody. Zůstaly jen svátky komunistické.) Na průčelní stěně byly dvě obrovské cifry, 4 a 0. Ano je to už 40 let, co zaplála jasná hvězda zvěstující osvobození lidstva. To jako onen palácový puč, kterým bolševici svrhli legální vládu usilující o demokracii, a nastolili svoji vražednou tyranii. Leč to jsem tenkrát vůbec nevěděl. Na pódium vystoupila soudružka ředitelka. Byla hrbatá, stále usměvavá, nikdy nás nekárala a nikdo nevěděl, na co vlastně ve škole je? Naše škola už měla tři jiné ředitele a jí mohlo být už nejméně 70. No a ta započala řeč. Zase tu samou, jako už každý rok před tím. .... a Lenin zemřel a svoji těžkou práci přenechal Stalinovi... Sovětští rudoarmějci porazili německé fašisty, ale bylo za tu válku 7 milionů mrtvých. Kdo z nás dětí měl tenkrát tušit, že ani jedna věta není pravda? Ale ona to vědět musela! Lenin před Stalinem naopak varoval a tak by se dal rozebrat celý její projev. Po válce Stalin uvedl, že počet obětí je 7 milionů. Tohle číslo pak bylo nejméně 20 let závazné pro všechny takové řečníky, ačkoli to byl zase jen historický nesmysl. (Skutečný počet byl mnohem vyšší a k tomu by přišla otázka, jestli je možné mluvit o nich paušálně coby o obětech německého nacizmu. Co třeba ti rudoarmějci, které Stalin poslal okupovat Finsko?)

V létě jsem byl pravidelně posílán na pionýrský tábor. Tam jsme měli skutečně prvotřídní jídlo, ale vojenský dril a zase politickou propagandu. Když jsme jednou večer, jako každý den, sundavali vlajku a volali předepsaný výštěk zakončený "hurááááá", pak z druhého břehu Berounky na nás posměšně pokřikovali místní kluci z vesnice. Svobodní lidé, kteří si dělali co chtěli. Lezli do řeky, házeli kameny a trhali jablka. Já stál v lati v pionýrské uniformě.
"Vidíte, jak nám závidí, že tu nemůžou být s námi." Pravil hlavní vedoucí tábora. Možná dříve tramp, nyní komunistický tyran a lhář.
Jenže já jsem záviděl jim jejich svobodu a co právě já musím dělat, se mi hnusilo. Možná to byl právě tenhle okamžik, kdy jsem si uvědomil, že když komunista něco řekne, pak je to vždycky přesný opak skutečnosti. Že celá ta moje výchova byla jenom lež a podvod. Moje rodiče mi tisíckrát vysvětlili, že lhát se nemá. Sami lhali, jak otevřeli hubu. To už se pak mělo dále jen prohlubovat k poznání celé pravdy. Když moje generace dorostla, nebyl ani jediný z nás onen nový socialistický člověk, kterého z nás měl ten totální výplach mozku udělat. Mezník v dějinách lidstva začal dostávat povážlivé trhliny.

Na průmyslovce bylo už všechno jiné. Moji profesoři byli osobnosti, ne bezduché hlásné trouby režimu. Z velké části také ještě věřící komunisti, ale ne už primitivní lháři. Mnozí se ani netajili tím, že celý ten vývoj se jim vůbec nelíbí a rozhodně neprorokovali nějaké světlé zítřky. Někteří ale vůbec komunistům nefandili, i když tenkrát ještě nemohli říci svůj skutečný názor. Bavili jsme se ale tak o všeličem. Ve vyšších ročnících jsme my, studenti, už otevřeně mezi sebou mluvili o tom, jak to po maturitě zabalíme a zdrhneme. Já v tu dobu ještě moc nevěděl, byl jsem v tomhle rozvoji pozadu. A jaké je to vlastně žít v té cizině? Všude se píše, že emigranti umírají steskem po domově. Pak se vrací a prosí za odpuštění. Je to taky lež, nebo na tom něco bude?

Stalo se, že jeden ten profesor v takové debatě začal vyprávět cosi soukromého. (Vycházel z toho, že jsme informovaní, ale já se teprve hodně později dozvěděl, o kom to mluvil.)
"Můj bratr si v Německu vyjede na Šumavu, aby se z hor podíval přes hranice na svoji vlast. Pochopitelně vidí přes ostnaté dráty jenom stromy, ale jemu stačí, že to jsou stromy v české zemi."

Ten profesor se jmenoval Buršík!

Nejvyšší sovětské vyznamenání ve 2. světové válce byl "hrdina Sovětského svazu". Tohle vyznamenání sice dostalo několik tisíc lidí, ale nebylo o něm pochyb. Dostal ho skutečně jen hrdina a požíval opravdu úctu lidí, bez rozdílu politického přesvědčení. (Nositel dostal i určitý důchod. Když generál potkal poručíka s touto hvězdou na prsou, musel ho pozdravit jako první.) Z Čechů ho dostalo šest hrdinů. Otakar Jaroš, Jan Nálepka, Josef Buršík, Antonín Sochor, Richard Tesařík a Štěpán Vajda. 5 z nich jsme měli v čítankách, (hlavně Jaroš a Nálepka) ale o tom šestém jsem nikdy neslyšel ani slovo. (Právě tak jako jméno Mašín a podobně. Na vojně jsme slavili memoriál desátníka Šmatlavy, za jeho hrdinství, ale vůbec jsme nevěděli, co se tam vlastně událo. Ve skutečnosti to byl zblblý vojín, který se vlastně nechal zcela zbytečně zastřelit.) Josef Buršík se po válce a únorovém převratu netajil tím, že za tuhle tyranii tedy rozhodně nebojoval a na poslední chvíli se mu podařilo z vojenské nemocnice emigrovat na Západ.

Mimochodem, všechna jeho vyznamenání mu byla komunisty zrušena, tohle ovšem nemohl vzít ani Gottwald. Vyřešil to tím, že ho orwellovským způsobem nechal vymazat z českých dějin.

Po maturitě jsem přišel na vojnu a tam potkal ty primitivní hlásné trouby režimu znovu. V tu dobu už náš politický jenom žvanil do prázdna. Nikdo z nás ho nebral vážně a když jsme se s ním hádali, bylo to spíše ze srandy. V roce 1968 mu jeden z nás řekl, že sem Rusové co nevidět vletí. Nazval ho blázínkem, který byl zmanipulovaný západní propagandou. Rusové k nám vlítli asi měsíc potom. Soudruh major byl pochopitelně první, kdo pochopil nezbytnost bratrské pomoci a kázal své hovadiny dále.

Po vojně přišla strašlivá doba temna, zvaná "normalizace". Největší šok ale pro mě byl, jak se Češi začali točit jako korouhve. Ti dříve trochu aktivnější se káli z pomýlenosti a všichni dohromady uspořádali závod v sovětském prdelolezectví. V závodu vyhrál Gustav Husák a dostal od Brežněva tu nejvyšší funkci. Nejen to!

Po válce dostal titul hrdiny Sovětského svazu ještě Ludvík Svoboda, o mnoho let později kosmonaut Vladimír Remek. V roce 1983 dostal tento titul výše zmíněný kavárenský povaleč jménem Gustav Husák. V tu chvíli mohli ti skuteční hrdinové hodit svoji zlatou hvězdu akorát tak do hajzlu, protože jim Brežněv z toho udělal frašku. Mimochodem, on sám si tento titul udělil 4x.

Jednoho dne přišly v podniku prověrky. Odmítl jsem cokoli podepsat a byl na hodinu vyhozen. V podniku o třech tisících zaměstnanců jsme nepodepsali tři. Toliko hrdinství českého národa. Titul hrdiny jsem za to ovšem neobdržel. Všichni kolem se naopak shodli, že jsem blbec. Proč jsem nedržel hubu? Co si myslím, že zmůžu?
Právě tak se na mě rozeřval i můj komunistický otec. Jsem blbej, co si dovoluji odporovat mocným. Namítl jsem, že mi vždy dával za příklad různé Fučíky a další hrdiny, kteří za vlast obětovali život. Jo, to bylo něco jiného, oni mohli, vždyť jsou jenom v knihách. Ale když pro vlast něco udělám já, tak jsem blbec. No, pak jsem šel coby bagrista do pohraničí, bydlel v maringotce, jezdil s V3Skou a pracoval z bagrem. Byl jsem prostě blbec, ale zase ne tak veliký, jako vojín Šmatlava, abych se stal hrdinou v socialistické zemi. (Ten byl posmrtně povýšen z vojína na desátníka, tedy o 2 stupně. Vojím bral 70, svobodník 75 a desátník myslím 85 Kčs měsíčně. To mu už ale mohlo být jedno.)

Hrdina jsem tedy nikdy pro nikoho nebyl, ale blbcem jsem taky celý život nezůstal Jedné krásné noci jsem ilegálně překročil hranice do země ovládané ještě třídním nepřítelem.

Po více letech jsem se pak jednou setkal s otcem. Začal vlastně sám, že oni tenkrát mysleli všechno jenom dobře, oni chtěli aby byl mír, všichni měli práci a zdravotní ošetření. Pak se jim ale do strany vloudili karieristé, kteří ty poctivé soudruhy buď vyházeli, nebo zašlapali a ti potom celý ten pozemský ráj a světlé zítřky zkazili.
Mohl jsem mu jenom říci, že tím se hájili nacisti po válce taky, oni taky chtěli jenom aby... To je zcela normální vývoj každé totalitní diktatury. Věřící plebejci jsou odstaveni a moc převezmou profesionální karieristé. Těm je pak úplně jedno, jak se ten -ismus nazývá. Oni chtějí moc a bohatství, které si také vyrvou. To si může každý věřící spočítat předem. Jenže ona je tu ještě jiná věc. Nebyli to náhodou tihle špatní a podvodní soudruzi, kteří těm pravým a uvědomělým zavřeli jejich koncentráky a mučírny a teror zmírnili?
"Vy jste uvědoměle vraždili, oni neuvědoměle kradou. Tím jsou mi pořád milejší, než takový pravý, poctivý komunista, jako třeba ty!"

Na Šumavu, abych se podíval přes hranice, jsem nikdy nejel. Josef Buršík byl voják, za tu zemi bojoval a byl hrdina. Musel mít tedy k té zemi jiný vztah, než já, bagrista, který bojoval svým způsobem taky, za což obdržel titul "blbec". Můj život v Německu nebyl snadný, vždyť jsem vůbec nebyl do života připravený. Nikdy jsem ale na Západě žádným steskem netrpěl a byl celá léta šťastný, že jsem z té socialistické země venku.

Chtěl jsem vidět kus světa a ten jsem taky viděl a mnoho zažil. (To už mi žádný komunista dnes vzít nemůže i kdyby se vztekl.) Když jsem pak dostával od známých z ČSSR dopisy plné bědování, (které po roce 1989 nepřestalo), jak to v té české zemi stojí za hovno, jenom jsem si vždy pomyslel:
"Já jsem z toho venku. Byli jste hrozně chytří, když jste kývali, já byl blbec. Každý teď sklízíme to, co jsme zaseli."
Kdyby tenkrát byli všichni Češi odmítli lámat si hřbety a lézt Rusům do prdele, vypadalo by to i dnes v té české zemi úplně jinak.

Z naší třídy té průmyslovky po maturitě a hlavně po roce 1968 emigrovalo 15 % žáků. Pokud znám jejich osudy, pak na růžích ustláno neměl na tom Západě nikdo. Ale nepoznal jsem taky nikoho, kdo by snad svého rozhodnutí litoval, nebo trpěl steskem a jezdil se na Šumavu dívat přes hranice do Čech. My už byli jiná generace. Dívali jsme se spíše směrem na Kanárské ostrovy.

Jiří Voskovec řekl, že domov je něco, co se dá vzít sebou. Já mu rozumím. Příští týden jsou Vánoce a my si povíme už jenom něco o té jedličce...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 21. prosince 2013 v 11:36 | Reagovat

Dobrý den, pane Moldavite.

Bohužel jakkoli jsou Vaše články obsažné, je z nich cítit zahořklou nostalgii. Ti co vám ublížili jsou už v zemi. Asi nejvíc se na Vás podepsali rodiče ( pokud jejich popis není nadsázka ). Je stará pravda, že jakákoli nepřekonaná křivda vede k pomstě ( i virtuální ) a nejvíce ničí svého nositele. Je velkým lidským činem se této zátěže umět s nadhledem zbavit. Pravděpodobně jsem prožil to co Vy, ale o něco dříve a dlouho až do r. 1990.
Jistě máte z Německa zjištěné zkušenosti, že i ve vražedném režimu probíhají lidské životy, vznikají rodiny, přichází děti a množství starostí. Kdo rozpoznal propagandu od pravdy, už jen tím se stal zranitelnější. Musil zvažovat svoji odpovědnost vůči rodině i svým rodičům. Ty svinské režimy ( náckovský i bolševický ) se mstily na bezbranných a nevinných lidech, kterým trvale ničily životy. Dnes jsme svědky opětovně dorostlého stáda, které zase jiní lumpové ohlupují ( samozřejmě jemněji a finančně lidi okrádají a ve vládách se koncentruje "kralování" místo občanské služby).
Když nadáváte na Husáka mohu něco přidat. Znal jsem se s maníkem, který byl v "kameňu" na 16 let + 6 za vzpoury. Vrátil se po 12 letech( 1963). Viděl tam i Husáka, tehdy měl jednu ideu " všetko je dobré, špatné je iba to, že som tuná". Dostal deku a musil být přemístěn na samotku ( totéž Goldstucker = kom. zástupce ČSR v OSN, kde halasně protestoval, "že v ČSR nejsou žádní političtí vězni"). Když dostal deku omlouval se zkroušeně "ale pánové, já vůbec netušil, že takové věznice existují" a dostal deku zase. Prozřel a v r. 1968 se postavil proti stalinistům. Husák to viděl jinak, ale už taky poučeně. Chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou:
1. pomstít se všem, kdo mu ublížili,
2. využít situaci pro sebe a Slováky.
Po propuštění z basy dělal jakoby nic a čekal na svoji příležitost. V r. 1969
se postavil do čela "obrodného procesu", poučen na vlastní kůži, že může naplnit oba cíle, za podmínky opatrného postupu. Halasně žvanil, ale zabránil kreaturám ( Biľak, Indra, Kapek, Jakeš a další) v rozpoutání vražedného teroru. Na to měl svolení z Moskvy. Vzal Štrougala do podzemí zámku v Kolodějích, kde mu ukázal místa svého "věznění včetně jmen vyšetřovatelů", kteří se na něm vyřádili. Štrougal tak dostal úkol, vyházet tyto lidi bez důchodu a dále je sledovat. Husák ještě cosi chtěl, ale přišla vyšší moc. Měl svým způsobem pech. Žena se syny ( synem = to nevím) od něj odpadla a když se oženil po r. 1968 s mladší ženou, umanul si aby ji armádní vrtulník předčasně přivezl z Tater. V mlze havarovali a byl vdovec. To ho zlomilo, už jen držel funkci, obklopen kreaturami bez vyhlídky na nějaké řešení. Lenárta na kterého sázel se zbavil a Štrougal byl příliš ohebný a bez moskevské podpory. Husák hrál tedy na čas a únavu lidí z režimu. To nakonec i vyšlo. Husák osobním debaklem nakonec odčinil dost z toho, co v předchozí době zmrvil. Toto hodnocení asi nikdy nepřiznám marnivému Klausovi.

2 gregormoldavit gregormoldavit | 21. prosince 2013 v 12:58 | Reagovat

[1]: nar.soc.
Tohle číst není jistě každého vkus. Vlastně tím ani tak nemyslím moji osobu, jako spíše jednoho z té generace, který si musel najít pravdu v té absolutní lži. Takové ohlédnutí, co bylo a co je možné v nejlepším úmyslu napáchat. Je to varování pro jiné, kteří by něco takového chtěli dělat znovu. To jde dokonce do takových extrémů, že někteří začínají vyvolávat z hrobu Stalina. Jedině on bděl nad tím správným režimem.

Husák se o sobě v roce 1968 také domníval, že je mesiáš. Jeho výrok: "Já z té tragedie národ vyvedu."

Do jaké míry ale byl i on "zmírňovač", to není zcela jasné. Takových zmírňovačů v době normalizace běhalo, kam se člověk podíval.
"Když už tady ta funkce je, buďte rádi, že ji mám já. Jo, to jiný na mém místě by s vámi už dávno..."

Husák nepořádal velké procesy, zato nekonečně malých. Nemyslím, že by to dělal z nějakého humanismu. Spíše proto, že si to soudruzi v Kremlu nepřáli. Pak tu byly také zkušenosti. Časy a funkce se mění a pozice se nemusí udržet do nekonečna. Když já začnu věšet, můžu být za čas pověšen sám. Tohle těm Husákům, Jakešům a Bilakům vyšlo. Po svém pádu šli do slušného důchodu. Dokonce si ještě vydělávají psaním knih, které jdou zřejmě na odbyt. Smůlu měl Egon Krenz, který dělal na svoje dílo nábor na náměstí v Karsruhe a dostal od kohosi facku. Nyní ale pořádá přednášky a zřejmě není nouze o posluchače. Ti se dozví, že 65% obyvatelstva DDR by si přálo nazpět Honeckra. Kolik je to skutečně nevím, ale já sám určitě taky. Pak by mi asi o hodně stoupl důchod, o který se teď s obyvateli toho zkrachovalého systému musím dělit. V příštích letech bude v DDR chybět asi 300 miliard na vyplácení jejich důchodů. Ty požadují bezvýhradně od západu, tedy NSR. Na solení peněz je ten kapitalismus zase náramně dobrý.

3 nar.soc. nar.soc. | 21. prosince 2013 v 14:59 | Reagovat

Vzpomněl jsem jednoho vězněného, hodně mi svým zkaženým životem pomohl ( po jeho propuštění byli do našeho městečka dislokováni dva Stbáci, což komentoval, stále mne sledují, dost toho o lumpárnách vím ). Tehdy v letech 1965 a dalších jsem měl rodinu, malé děti a životní podmínky čím dál horší. Také jsem uvažoval o násilné mstě. Právě on mi to rozmluvil "žádný gauner nestojí za to. Kdyby ti to nevyšlo bude celá tvoje rodina i rodiče systematicky pronásledováni. Ty nevíš co všechno dovedou, ale je jisté, že se před ničím nezastaví". Obdobná situace nastala pro mne i v r. 1994. Byl jsem zvolen ( 1990)předsedou odborové organizace. Jaksi přirozeně jsem se dostal do ústředí odborového svazu. Na pracovišti jsem se stal nepřítelem bývalých komančů až po pracovní likvidaci. Opětovně mne "pitomost" ponoukala vymyslit mstu ( poškození auta ohebného ředitele, který plnil zadání veksláků, kteří se stali "kuponovými majiteli" firmy a kradli z ní provozní peníze ). Nečinnost není ještě srabovina ! Je to hodnocení, zda stojí osobní možná prohra za veřejný zájem. Udělal jsem zkušenost, že proti všehoschopným lidem, je oběť hloupost, která nic nezmění. Teprve až se změnil ředitel, došlo na dialog a dodnes v té firmě mají konstanty dohodnuté mnou v kolektivní smlouvě. A to přesto, že mne většina zaměstnanců u starého ředitele "zasklila" a s požadavky jsem zůstal v menšině. Slušní lidé tvoří společnost, křiváci jen pro sebe vhodné prostředí. To konec konců vidíte dnes v ČR. Předseda "vlády rozpočtové odpovědnosti" Nečas, prosadil valorizaci důchodů z plné inflace na 1/3 ( místo průměrných 15eur na 5 eur měsíčně na tři léta ). Sám se pelešil s rajdou a lhal až do pádu vlády. Nová vláda bez sněmovní důvěry připravila zvýšení od 1.1.2014 ve výši 1,6 eura měsíčně. Denně rostou ceny v měsíčním  součtu o několikanásobek. Jsou poznatky o skrytých sebevraždách starších vdov ( uspávací prášky ) nebo i protestní akce ( důchodci manželé neměli už na nájem, léky a jídlo, skočili ruku v ruce s balkonu IV. patra paneláku ).
Nemůžete se divit, že jednoduché chápání světa a příčin vede lidi k nostalgickému vzpomínání na životní jistoty.
Přivyklý pes se místo svobody cpe do domu ke své misce a pelíšku v teple. Právě tento vjem je ten nejhorší následek každé totality. Jak to předpověděl už Solženicyn. Musíme být obezřetní zejména před ruinami bolševismu.

4 gregormoldavit gregormoldavit | 21. prosince 2013 v 18:27 | Reagovat

[3]: nar.soc.
Na nějakou mstu jsem nikdy nepomýšlel. Žádný člověk, coby jednotlivec, se proti mně natolik neprovinil, abych mu dal třeba jen facku, natož to na něj vystřelil.

Co nám naše dětství a mládí značně zničilo, byla suma lidské blbosti. Pochopitelně byli i skuteční zločinci, ale ty si musí hledat soudy. Zčásti to udělaly i když to odnesla třeba jedna stařena nad hrobem, soudružka Brožová-Polednová, která patří spíše mezi blbce, než mezi rodilé vrahy.

Kdyby někdo postavil před soud mého otce, musel by ho v každém případě osvobodit. Měl obyčejné civilní zaměstnání, staral se o rodinu v rámci možností, nikoho neudával, nebo podobně. Žádným způsobem se neobohatil, zcela naopak. Že byl věřící komunista a snažil se to násilně udělat z dětí, na to žádný zákon není.

Tady bych uvedl 2 podobné soudní případy. V Tyrolsku rodiče vyháněli za pomoci více bláznů ze svého nemocného dítěte ďábla, až jim umřelo. Doktorům prý nedůvěřovali, že jsou bezbožní. Soud jen uznal vinnými, bez vynesení trestu. Na vyhánění ďábla konečně žádný zákon není a pomoc dítěti taky nezanedbali, jenom volili tu chybnou.
2. případ, dítě dvou svědků Jehovy dorostlo a dalo rodiče k soudu za ukradené dětství. Zatímco ostatní hráli fotbal, on musel stát na rohu a nabízet Strážní věž. Dle rodičů pochopitelně chtěli pro dítě to nejlepší, jednou bude sedět Jehovovi po pravici. Já bych jim něco natvrdo dal, nevím ovšem podle kterého paragrafu. Výrok soudu mi bohužel není známý.

Mě komunisti vyhodili z práce a poslali na bagr. Jeden člověk mi řekl, ať jsem rád, aspoň si konečně pořádně vydělám. To mohlo být, ale ten bagr byl hromada šrotu a navíc zadlužený. Byl na něj napsán už pořádný kus hotové práce, která ale byla hotová jen v těch výkazech. Prý ať na tom pracuji, oni mi každý měsíc napíší zase nějaké ty metry dopředu. To nešlo do nekonečna. Když jsem zdrhnul, přenechal jsem ještě pořádný dluh nějakému nástupci. Lépe než maturant jsem ale vydělával.

Po převratu mě napadlo, soudit se o majetek, který propadl státu. Spíše jen ze srandy, byla to nakonec jedna stará Jawa. Ale zajímalo mě, co by nato stát jako řekl.

5 nar.soc. nar.soc. | 22. prosince 2013 v 0:13 | Reagovat

To je ten odstup od blbosti, že člověk raději blbce obejde, než by s nimi zápasil.
Stát, který řídí blbci nebo gauneři se neomezí v ničem. Když povedete restituční spor udělají z Vás krkouna.
Vedle otcova vinohradu ( zdědil jsem to nadělení ) byl k prodeji velký pozemek ( asi 15000m2 )svahovitý, výborná viniční poloha. Otec jej koupil na jméno švagra. Sestra se rozvedla a pozemek šel na prodej. Koupil to vedoucí z brněnské kinokavárny ( nějak se s otcem seznámil ) pro svoje děti, kterým to patřilo. Postavili chatu, nadělali terasy, vysadili stromky, rybíz, maliny, jahody, zřídili nádrž na dešťovou vodu. Dcera mu odešla do zahraničí a polovina propadla státu. Její otec to vykoupil od státu pro syna. Syn mu odešel do zahraničí a vše propadlo státu. Po r. 1990 mohl žádat vydání, ale je to slušný starý člověk, děti to prý nepožadují a on to respektuje. Jeden vykuk z ODS to odkoupil od státu za pusu a prodal obratem za dvojnásobek nějakému páru z Brna. Zloději je tam vždy okradou, vybílili jim mnohokrát chatu a ze všeho je ruina.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama