Čuk a Gek 2/? - hlad v Ugandě, aneb odvážné školačky a mastná facka

16. prosince 2013 v 12:27 | Gregor Moldavit
...vystoupili z vlaku někde na Sibiři a otec tam nebyl. Co teď?

Nuže co teď? Nějaký ponocný je dovedl do jakési chaty, kde zůstali odkázáni sami na sebe. Tyto Stalinské příběhy pochopitelně vždy, slovy socialistických kritiků, ukazovaly nezlomnou vůli sovětského člověka. Ta možná skutečně existovala, jenže ji za čas už bylo až moc, navíc měl český člověk za pár let toho příkladného sovětského až pokrk! V pozdějších letech se pak podobné příběhy opakovaly, každý trochu pozměněný, jen ta nezlomná vůle zůstávala. Když mi to začalo trochu myslet, musel jsem se zvolna tázat, kde vlastně končí nezlomná vůle a začíná lidská blbost? Vždyť při trochu schopnostech vedoucích činitelů v Moskvě, si budovatelé tyhle herojské činy mohli klidně odpustit. Na Západě jsem pak brzy poznal, že budování nezlomnou vůlí znamená jen plýtvání pracovní silou. Moderní stroje, (ze kterých nikdo nerozkradl součástky), odborníci na svých místech a národ bohatne i bez úderníků a hrdinů práce. K tomu navíc skutečně, ne jen ve vylhané propagandě.

Byl to tenkrát podivný čas. Pro mnohé začátek onoho pozemského ráje, konečného stádia ve vývoji lidstva, kterého my jsme měli to štěstí se dožít. ... ne už bojovník, ale budovatel... (Myslím z "Anna Proletářka".) Taky jsme to měli denně na talíři a řvali nám do uší, jak musíme být šťastní. Jenom to nějak nebylo prakticky nikde znát, babička stále vzpomínala na krásné časy v dobách vykořisťování člověka člověkem. Vlastně jsem všude hlavně slyšel, jak děti v kapitalistických zemích hladoví, zatímco my máme plné talíře. Tenkrát jsem si představoval obyvatelstvo Německa, Francie, Švédska, ... coby středověkou hladomornu, děti se perou o šlupky od brambor a mají místo obuvi nohy omotané hadry. Takové obrázky jsem viděl v kině, prý z 1. Republiky. Přijet do takové země, asi bych byl vůbec nechápal, že ti hladoví nikde nejsou vidět. Leč to se stát nemohlo, hranice pozemského ráje byly zarubané. (Tento prolhaný popis západních zemí byl nakonec neudržitelný, když k nám začaly jezdit plné autobusy západních turistů. Ti se na nás opačně dívali jako na nějaké exoty zavřené v kleci.)

Když jsem ještě chodil do mateřské školky, vypukla korejská válka. V kině jsme viděli tancovat nějaké korejské děti a rodiče mi je dávali za příklad, jaké jsou to hodné dětičky. Nechápal jsem, jak to poznali, když ty děti zrovna jenom tancovaly a nemohly se tedy jinak projevit? Ale zůstalo u výrazu, "hodný, jako korejské dětičky". Pro ně jsme pak měli sbírat peníze. Když jsem šel do školky, dala mi matka deset halířů, abych je tam odevzdal na korejské dětičky. A paní učitelka zapsala, že jsem přinesl deset halířů. To si korejské dětičky nahrabaly.

Jeden z neustálých argumentů mého komunistického otce zněl:
"Kdyby všechny státy byly komunistické, byl by na světě mír."
Tento choromyslný výrok byl v tu dobu dávno historicky vyvrácený. Lenin válčil prakticky nepřetržitě, Stalin napadl Polsko a Finsko a právě teď napadla komunistická Korea tu jižní. Sice se to všude psalo obráceně, ale první den války ztratila Jižní Korea pohraniční území, které pak pracně dobývala nazpět. Takovým způsobem, směrem na druhou stranu, nelze nikoho napadnout. Leč věřící komunista věřil.

V první třídě jsme měli všude hlavně úryvky z knížky "Odvážná školačka". Objevovaly se všude každou chvíli, jako falešná pětka. Jmenovala se Maruška, učitelka se jmenovala Anna Ivánovna. Ta Maruška bylo příkladné stalinské dítě, jinak vůbec nevím, o čem se vlastně jednalo. Myslím o ničem. Viděl jsem k tomu taky nekonečně nudný film, zaujal mě jenom ten konec. Maruška má narozeniny a pozve k sobě domů celou třídu. Tam rodiče v obří místnosti uspořádají hostinu pro celý harém školaček. Tenkrát jsem asi poprvé zapochyboval, jestli můžou mít běžní lidé v Rusku tak obrovský byt? Jestli je tedy vůbec všechno pravda, co do nás o tom Rusku lejou?

Jako děti jsme měly srovnání: "dlouhý, jako fronta na maso". Ty plné talíře sice byly, ale matky ztrácely nekonečný čas ve frontách, obsah těch talířů pak byl všelijaký. Komunisti v tu doby chtěli národ převychovat, můj otec z nás chtěl vychovat věřící komunisty bez mozku, zcela nevzdělaná babička byla v mém okolí nakonec jediná, kdo se ještě nepomátl na rozumu. Moje matka sice žádnou ideologii nevytahovala, ale vycházela rovněž z omylu, že všechno je věc výchovy, že ze mě lze vychovat dobré prase, žeroucí nadšeně bůček s kůží i chlupama.
"To je bůček ty hloupej, o ten se lidi vždycky nejvíc prali." (Lhát dětem nepovažovala za lež, děti u ní nebyly lidi. Lhala kdy se jí to hodilo do krámu, považovala se ale až do smrti za pravdomluvného člověka!)
Když jsem odmítal soukat do sebe bůček s kůží a chlupama, (které byly ještě připálené) dokonce poukázal na skutečnost, že sousedi prý dnes dělají humrové chlebíčky, dostával otec záchvaty hněvu. Na mě, ale i na neuvědomělé sousedy, kteří svou prožraností a navíc západními potravinami, nabourávají cestu do růžových zítřků, kdy si budeme všichni rovni. (= všichni žrát akorát bůček) Prst (věčně) zvednutý do vzduchu a odborné poučení:
"Hlad je nejlepší kuchař."
Patrně jediné, co komunista o celém kuchařském umění věděl. (Lidé s takovým rozumem si tenkrát nárokovali právo potlačit násilně každou opozici, omotat stát ostnatým drátem a naší generaci zavést šílenou cenzuru. Názor ostatních pro ně nic neplatil, oni měli monopol na ten jediný správný a my, děti, měly ne myslet, ale jásat, děkovat a tleskat.) Však jednoho dne se otec vrátil ze školení a přebil všechny své poučky vítězným prohlášením:
"V Ugandě tento týden zemřelo tisíc dětí hlady a vy už nevíte, co byste žrali!" (V tom měl tedy nakonec pravdu, občas jsme to při jeho finančním přínosu do rodiny skutečně nevěděli. V rodině s více dětmi se dávaly prakticky veškeré peníze za jídlo. A on byl ještě tak blbej, že jezdil v neděli na bezplatné brigády do zemědělství, odkud za celodenní práci nepřivezl ani kilo brambor.)
Pomyslel jsem si, že dětem v Ugandě kdosi nabídl bůček s kůží a chlupama a ony raději zvolily tu cestu, o které já taky často uvažuji.

Leč se mnou to šlo v dětství dále ke špatnému konci. Ano, přes tu nejlepší výchovu, které se mi dostalo. Ze školy jsem nosil poznámky za špatné chování. Třída, 40 dětí, já chodil do 1 E. (Po válce dětí jak smetí.) Zásadně paní učitelky, a žáci se dělili na hodné holčičky (odvařené z odvážné školačky) a zlobivé kluky. Ty hodné holčičky, vychované coby fanatické udavačky, na nás neustále žalovaly a lezly paní učitelce do prdele. Asi ve 4. jsme dostali žákovské knížky a tím pro mě začalo pravé peklo. Při každém zápisu (při vyučování žvýká) matka doma šílela. Takovou dobrou výchovu mi dali, ale jako by házeli perly sviním.

Jednou se to přiostřilo skutečně drasticky. Coby zlobivý kluk jsem byl v principu zbabělec, neboť jsem byl už skutečně šílený z té nejlepší výchovy a neustálých výčitek. No a jednou se to ve třídě zase zvrhlo, vzduchem létaly houba i hadr na tabuli, kusy křídy a dokonce boty. Jeden kus křídy zasáhl nejpilnější udavačku Manovou a ta hned prohlásila, že to po přestávce paní učitelce řekne. (Výraz "soudružka učitelka" se stále ještě neprosadil.) Nato povstal Prokop, rozmáchnul se a vrhnul po ní houbu na tabuli, namočenou ve vodě. Manová dostala přes hubu, až houba vystříkla a ona si sedla na zadek. Já se výborně bavil, ale hodit po ní třeba hadrem jsem se neodvážil, anšto jsem byl posera. Přestávka odzvonila, paní učitelka přišla a už to bylo jak na gestapu.
"Prokop mě natřel houbou přes hubu až mě tím povalil. Támhle ten dělal tohle tenhleten dělal támhleto. Tak vyčíslila Manová všechny pachatele a pak ukázala na mě. "A Moldavit se tomu řechtal jako blázen!"
A převeliký trest dostal Prokop a dostali všichni pachatelé a ten samý převeliký trest jsem dostal já (posera), neboť jsem se řechtal jako blázen. (Ačkoli jsem ve své zbabělosti vůbec nic nespáchal.)

Doma bylo zase šílenství, tak dobrou výchovu mi dali, ale já, atd...
Tentokrát však měl ten trest na mě skutečně kladný výchovný vliv. Pochopil jsem, že na tom osudu se stejně nedá nic změnit, takže je na čase přestat být poserou. Když už tresty, tak ne za nic. No a když se pak jednou situace zase přiostřila a já byl mezi těmi zavrženíhodnými a Manová mi začala vyhrožovat udáním, což znamenalo automaticky trest na základě jedné denunciace, (důkazy nikdo nepožadoval), pak místo co bych se nechal zastrašit, jsem jí vlepil mastnou facku.

Jedno té Manové nutno uznat, měla herecký talent. Už při jejím líčení mého krvavého zločinu, paní učitelka naběhla v obličeji. Takhle zmučit její oblíbenou udavačku! Nato mi vynadala způsobem tak strašným, že celá třída bledla. Vše přihnojila ještě výčtem dopisu na mé rodiče a já věděl co mě čeká a svého činu okamžitě litoval. Ovšem pouze v tom smyslu, že při takovéto výši trestu jsem té Manové mohl dát klidně facky dvě.

Přišel jsem domů a předložil žákovskou knížku rodičům k podpisu. Obloha se zatáhla temnými mračny. Tak dobrou výchovu mi dali, ale já...
Tu pravil jsem ku své obhajobě:
"V Ugandě zemřelo tisíc dětí hlady a Manová dostala jednu facku. Viděno z tohoto úhlu je na tom přeci ještě dobře."
No to jsem ho nasral! Otec mě popadl a jal se mě řezat.
Teprve později jsem pochopil, že těch tisíc mrtvých dětí v Ugandě je přeci jeho zásluha (nic nemiluje komunista více, než mrtvé hlady v zatím nekomunistické zemi) a proto pouze on je může propagačně používat tam, kde jemu se to hodí do krámu. Třeba když nechci žrát bůček s kůží a chlupama!

Tak se mi tedy v životě dostalo té nejlepší výchovy, aby ze mě mohl vyrůst ten nový socialistický člověk. Ten člověk, který nemá touhu vidět cizí země, ochotně věří každé lži v Rudém Právu a smysl života hledá v neplacené práci. No a na Vánoce mu stačí smrček a žere bůček s kůží i chlupama, neboť ví, že v Ugandě zemřelo tisíc dětí hlady.

Nuže, Čuk a Gek žili na Sibiři a nevedlo se jim špatně. K tomu se blížily Vánoce.
Otevřely se dveře chaty a ten ponocný vtlačil dovnitř krásnou velkou jedličku. Na té jsme jako děti mohly nechat oči. V té Tajze to bylo docela hezké, jedliček tam muselo být do nekonečna, jenže se tam nedaly koupit ozdoby. Tak si je vystříhali z papíru a to bylo docela pěkné. My doma měli ozdoby skleněné, ale stříhali jsme si k tomu papírové, abychom byli jako Čuk a Gek. Jenom o tom jejich životu v lese a hlavně jejich jedličce, jsme my, Pražáci, mohli dále tak akorát snít.

pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama