Čuk a Gek 1/? - život v té době

9. prosince 2013 v 18:50 | Gregor Moldavit
Trpěliví čtenáři! Blíží se Vánoce a já vám teď budu vyprávět jeden vánoční příběh. Jmenuje se Čuk a Gek.

Moje generace hned ví, že to jsem nenapsal já, těch dvou bylo všude plno od roku 1953. V kinech běžel černobílý sovětský film "Čuk a Gek", divadlo Jiřího Wolkera nastudovalo hru "Čuk a Gek" a naše rodiče nám k Vánocům přinesli takovou nekvalitní brožuru s názvem "Čuk a Hek". (On totiž nikdo nevěděl, jak to správně říci česky. Z jakého důvodu vlastně nedokážou Rusové vyslovit "H", vždyť to není vůbec těžké?)
Pokud tu knížku má někdo z vás ještě doma, pak by mě asi usvědčil, že ty dva zaměňuji, tohle udělal ten jeden a tohle ten druhý. Tak přesně si to pochopitelně nepamatuji. Tenkrát mi bylo 5 let a teď je mi 65. Ale událo se to celé zhruba následovně:

Bylo nebylo, v jednom krásném domě v krásné Moskvě žili Čuk a Gek, se svoji matkou. Pochopitelně žili šťastně, vždyť vládla komunistická strana v čele s velikým Stalinem. Otce měli taky, ale ten cosi budoval na daleké Sibiři. Těm klukům bylo asi necelých 10 let a jediné co o nich ještě dnes vím, že Čuk měl velkou papírovou krabici a do té si dával různé velké předměty. Gek měl malou krabičku od krému na boty do té si dával malé předměty. (Nebo obráceně.)

Jednoho dne přišel dopis od jejich otce a matka jala se předčítat. Otec se nemůže vrátit do Moskvy, neboť musí óčeň budovat. Rozhodl se ale vzít si tam svoji rodinu k sobě.

Čuk (nebo snad Gek) pravil. "Inu tak sedneme na tramvaj a pojedeme."
"I ty hlupáčku", pravila matka, "vždyť jsou to tisíce kilometrů". A jali se připravovat na cestu.

Abych přidal napětí v této už tak poutavé historii, trochu odbočím.
Ten příběh byl vlastně takový klasický nábor tehdejší i pozdější doby, na pracovní síly do zapadlých končin. Asi všechny státy východního bloku trpěly problémem přesunů mladých lidí do hlavního města, které se přeplňovalo, zatímco odlehlé pohraniční oblasti se vylidňovaly. (V ČSR k tomu přišla vysloveně katastrofální prázdnota po odsunu Sudetských Němců.) Šlo o to ukázat, jak je to krásné opustit Moskvu a vydat se někam mezi vlky do Tajgy. V tomhle filmu se to docela povedlo, aspoň my, pětiletí, jim to žrali. Moji uvědomělí rodiče chválili tento krásný sovětský příběh, že by ale sami vypadli z Prahy, nato ve snu nepomysleli. Pro mě škoda. Myslím že někde v pohraničí se tehdy skutečně žilo lépe, než v hlavním městě, kde se na všechno stály hodinové fronty. Můj otec o tom nic nevěděl, byl přes den v práci a večer chodil často na stranická školení KSČ. (Odkud nosil nepříčetné blbiny, kterým sám věřil. U mě jednou objevil kovbojku Rodokaps a zakázal mi ho číst, že bych si udělal mylné názory na život. Prý bych si pak myslel, že život znamená jezdit na koni a střílet z koltů. Cenzura člověka, který s vážnou tváří četl Rudé Právo.) Do fronty jsme šly my, děti, nebo matka a občas i vítězně přinesly třeba jablka. (Každý dostal myslím nanejvýš dvě kila. Teprve před pár lety jsem zjistil, že katastrofální nedostatek ovoce v té době zavinilo převzetí epochálních metod soudruha Mičurina, které v praxi nefungovaly.) Matka přesto nějakou dobu papouškovala po otci komunistické fráze, za pár let ji to sice přešlo, ale pravdu nám dětem taky neřekla. Zato moje zcela neuvědomělá babička neustále skřehotala, že to socialistické jídlo je poslední svinstvo, děti jsou bledé a takhle rodičům pochcípají. To se přímo nestalo, ale skutečně jsme byli pořád nemocní a v zimě do morku kostí v těch gumových keckách a mokrých opraných teplákách promrzlí. Rýmu a kašel jsem já měl od listopadu do března. Otec vždy vybouchnul, že babička se mýlí, dnes máme kvalitní socialistické produkty, státně kontrolované. Ta však dále setrvávala ve své kapitalistické pomýlenosti, že komunisti jsou lumpové, protože lejou vodu do mlíka. Otec přímo zuřil, že komunisti vodu do mlíka nelejou. (Plnotučné mléko s fialovou zátkou se zavedlo za příplatek někdy začátkem 60. let. Takže komunisti vodu do mlíka lili a komunista, který neustále prorokoval budoucnost, vůbec nevěděl, co se děje v přítomnosti.) Babička nepřestávala: maso není k dostání, máslo je předražené (čtvrtka 10,50) a špatné a chleba (2kg 5,20) nemá žádnou chuť. A rohlíky? (0,35 Kčs) Tohle že jsou nějaké rohlíky? Vždyť je to jen mouka a voda. Jo to za první republiky... a už to jelo. Dodnes se divím, že ji otec nenechal zastřelit, nebo aspoň zavřít do Gulagu. (Jedno nutno nechat, přešlo 10 let a chleba stál pořád 5,20. Komunisti se zprvu pokoušeli nezdražovat, dokonce existovala zlevňování. Nakonec ale i tohle vzdali. Pochopitelně s poukazem, že to zavinili kapitalisti.)

Na Vánoce mám ale vzpomínky pěkné. Komunisti pouze vzali Ježíška a na jeho místo dosadili Dědu Mráze. Ti dospělí, co chtěli podtrhnout svoji uvědomělost, ho dokonce nazývali "Děduška Maroz". Do kin v tu dobu přišly sovětské barevné, kreslené filmy, v tom pražském blátě samé bílé sněhové pláně kdesi v Rusku a moc pěkné příběhy. Vůbec nechápu, kam se ty filmy poděly? Jsem přesvědčen, že kdyby je Rusové dnes hodili na trh, mnoho televizních stanic by je nadšeně vzalo. (Film Čuk a Gek asi ne.) I já bych se na ně s chutí zase podíval. Třeba o tom pejskovi jménem "Kaštanka", nebo "Statečný Sarmiko". (Ten jel na lyžích někam pro knížku a ztratil se v moři na ledové kře. Tu jeho písničku o Lenočce si ještě trochu pamatuji i s melodií. "Knížku si Sarmiko přiveze domů, dědeček velmi se podiví tomu...")

Do krámů přišlo vánoční zboží, jako datle, fíky, pomeranče, apod... Sice za komunistické monopolní ceny (10 dkg mandlí, nebo kokosové moučky 9,90 Kčs. Babička v tu dobu měla měsíční rentu 195 Kčs, já o 10 let později dělal při studiu figuranta za 3,70 na hodinu brutto) ale to už lidé rádi zaplatili. Můj otec jednou na Vánoce (v pozdějších letech) koupil dokonce "Savětskoje igristoje šampaňskoje". Už v listopadu a měsíc s tou lahví dělal komunistickou propagandu, jak se nám krásně žije a každou chvíli nám ji ve spíži ukazoval. (Ta dnes stojí v TESCO 110 korun.) Na Vánoce ji slavnostně otevřel, nám dětem (14 let) nalil každému asi jeden milimetr na dno malé skleničky, s varováním, že je v tom alkohol. Jak to chutnalo nevím, při tak minimálním množství se to nedalo poznat. S matkou pak pil ono slavné šampaňské na Vánoce a na Hod Bóží, a nakonec tu vyčuchlou flašku s objemem 7 deci společně dopili někdy na Silvestra. Patrně trénovali na dobu vyspělého komunismu, kdy budou všichni dostávat podle potřeb, tedy pouze vodu, správný nevolník přeci více nepotřebuje.

Co je ovšem důležité pro můj dnešní článek, je vánoční stromeček! Později se k němu vrátíme. Ty se začaly prodávat už hodně před tím a lidé je pak měli do Vánoc na balkonech, nebo v panelácích zavěšené na zdích pod oknem. Stromečky byly v hojném výběru, tedy různé velikosti, ale všechno smrčky. Z těch se pak do Silvestra stalo koště, jehličí opadalo. My, děti, vždycky snily o jedličce. Těch sice bylo na prodej taky několik kusů, ale za cenu pro naši rodinu nedosažitelnou. Otec nám stále vykládal, že už brzy přijde doba, kdy si všichni budou rovni a všichni budou mít zhruba stejně. Jako dítě jsem nikdy nechápal, jestli pak budou mít všichni jedličku, nebo všichni smrček? Měl jsem ale obavu, že jedličky nebude mít v komunismu nikdo, protože všichni budou mít podle potřeb a jedličku, dle jeho výroku, nikdo nepotřebuje. (To jako proto, že my na ni nemáme.) Přítomnost však byla taková, že v našem domě byli buď lidé jako my, kteří měli vždycky jen smrček a potom pár jiných, kteří měli vždycky krásnou jedličku. (Tak to šlo dále se vším. Devizový příslib mohl dostat každý občan maximálně jednou za 3 roky. Existovali však lidé, kteří ho každý rok dostali a kteří ho nikdy nedostali.) Zvláště jsme záviděli zcela neznámé rodině v jedné vilce opodál, kteří tu jedličku měli pokaždé za oknem až do konce ledna. My děti se na ní chodily často z ulice dívat.

Roky plynuly, nic se na tom neměnilo a já pochopil, že ta "rovnost" a "jednou bude všechno zadarmo" je taková fráze, ale že tohle bude vždycky ležet v budoucnosti a nikdy se z toho přítomnost nestane. Že ten komunismus, ve kterém budou dostávat všichni podle potřeb, zůstane jenom v jeho slibech. Vlastně jsem těm ostatním, co měli více, záviděl, že se takové rovnosti nikdy nedočkají, takže můžou mluvit o štěstí. Nejhorší by pak bylo, dostávat podle potřeb, jako třeba já, neboť to znamená nedostat nic. Všechno, co potřebuji, už přeci mám. Čím později něco dostanu, tím více si toho budu vážit. Přitom vztyčený prst do vzduchu. (Štěstí, které přichází pozdě už není žádné štěstí. To však ten komunista nevěděl.)

Jak šel čas, neměnily se majetkové poměry, ale měnila se atmosfera toho systému. Hlavně ubylo nadšeného jásání a přibylo kritiky. Jestliže v 50. letech mnoho lidí věřilo, že se buduje nový, krásný a spravedlivý systém, pak v 60. už na něco takového věřili jen hlupáci.

Takže jedličku jsem neměl, právě tak jako kytaru, lyže, brusle, psa a další věci o kterých jsem snil. Zato jsem dostal to nejlepší vychování, aby ze mě mohl jednou být ten nový socialistický člověk.
"Všechno je věc výchovy!" Říkají dodnes hlupáci, kteří o tom nic nevědí. Ze psa kozu nevychováte a ze svobodného člověka neuděláte rodilého otroka!

Tak stále více museli rodiče seznávat, že jim nejen vůbec nejsem vděčný, ale že se to vychování nějak nepovedlo, že na takovém úhoru, jako jsem já, nový socialistický člověk nevzroste. (Což konečně platilo pro celou moji generaci.) Můj otec často vykládal příběh o sedlákovi, který učil kobylu nežrat. Když už to skoro uměla, tak chcípla. A srdečně se tomu vždy chechtal. Co netušil, že ten sedlák je on sám. Když už ze mě málem byl ten nový socialistický člověk, když už jsem měl být vyspělý a přijít jim poděkovat, tak jsem emigroval na Západ.

Teď zase nazpět do Moskvy, než zapomenete začátek. Jednoho dne zazvonil pošťák, matka nebyla doma a tak ti dva kluci od něj převzali telegram. Gek si ho dal do té krabičky od krému na boty. Pak se nějak pohádali a Gek probodal Čukovi jeho papírovou krabici klackem. Tento zase vzal jemu tu malou krabičku a vyhodil ji oknem. Oba si uvědomili ten telegram, přehodili přes sebe kožíšky a mazali dolu po schodech na ulici. Na ty kožíšky si tedy vzpomínám, ty jsme my neměli ani namalované. Ale v Rusku tomu tak mohlo skutečně být, tam jsou kožešiny běžné. No, jenže na ulici bylo sněhu až po schody, takže tu krabičku nenašli.

Dále si už pak jen vzpomínám jak vystoupili z vlaku někde na Sibiři a otec tam nebyl. Co teď?

pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 10. prosince 2013 v 20:06 | Reagovat

Zdravím pane Moldavite.
Když už tady vzpomínáte na bolševickou propagandu, mohl byste z ní vyjmout Mičurina. To byl skutečný vědec, své praktické pokusy prováděl v carském Rusku. Cílem bylo vyšlechtit pro sibiřské oblasti přijatelné a mrazu odolné ovocné dřeviny. Tamní lidé trpěli avitaminózou a kurdějemi za dlouhých zim. Doprava neexistovala a syntetické vitaminy rovněž ne. Že si jeho dílo přivlastnili bolševici nebyla jeho zásluha ( na rozdíl od gaunera Lysenka ). Mičurin byl po r. 1918 už starý pán nar. 1855, zemřel v r. 1935, napsal knihu "výsledky šedesátiletých prací". Obdobně i fyziolog  Pavlov ( objevitel podmíněných reflexů ) nar. 1849 zemř. 1936 ) nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. I jeho dílo si bolševici přivlastnili a zneužili.
Rusko má bohaté dějiny a bolševismus je s odstupem času vybočení vedené gaunery a vrahy ( totéž i Hitler ).

2 gregormoldavit gregormoldavit | 10. prosince 2013 v 21:32 | Reagovat

[1]: nar.soc.
Mičurin určitě nebyl podvodník, jako třeba Lysenko, ale jednoduše se v mnohém mýlil. Skutečně se mu podařilo posunout pěstování jablek více na sever. Jenže změny křížením, které považoval za dědičné, byly pouze jednorázové.
Za cara pracoval na vlastní pěst, nikdo ho nebral vážně, nedostalo se mu podpory. To se změnilo za bolševiků, Lenin mu dal skutečně možnost. To už byl ovšem starý.
Nebyla pochopitelně jeho vina, že kdosi v ČSR za 50 let pracoval dle jeho spisů, aniž by bral na vědomí, že mnohé už bylo dávno prozkoumáno a zamítnuto, coby omyl. V 50. letech rozhodovali vlastníci stranických legitimací, ne odborníci. Pro ně byl Sovětský Svaz jednoduše vzor, tedy i Mičurin a právě tak Lysenko. Jestli ty metody fungují, nemohli vůbec posoudit a hlavně je to vůbec nezajímalo. Oni viděli všechno správně třídně!

3 nar.soc. nar.soc. | 16. prosince 2013 v 8:46 | Reagovat

Měl jsem příležitost chodit do zemědělské školy, kde se vyučovalo o Mičurinovi i Lysenkovi.
Dodnes jsem nepochopil přínos dvou věci z lysenkovštiny.

1. Jarovizaci pšenice,
2. Křížové setí,

1. Zmíněný gauner "objevil" co se ví odedávna, že ozimá pšenice zasetá na jaře roste jako dvouletá travina ( v prvním roce založí trs a ve druhém klásky. Propagoval tedy, namočit ozimou pšenici do vody těsně před příchodem mrazů, až nabobtná rozprostřít ji v krytém místě a za pravidelného přehazování ji nechat promrznout, na jaře ji zasít. Takto se překoná dvouletý cyklus a pšenice nasadí klásky.
Jak se to udělá, aby nevzrostla nadměrně a nedala se strojem sít, nezplesnivěla nebo nebyla použita na vykvašení ( škrob v zrně zcukernatí mrazem - viz brambory ) a vypálení vodky o tom ani ň.
Zřejmě ta poslední možnost vedla k masovému rozšiřování "jarovizace" a k následnému hladomoru.
V našich oblastech se nemožnost zasít na podzim, řešila zasetím jarní pšenice ( souvislosti jsou na jindy ).

2. Křížové setí.
V době kdy nestačili zasít jednosměrným setím ani na podzim, tím méně zjara, vyčerpávat nízkou kapacitu setí dvojnásobným pohybem na pozemku, musil nastat hladomor.
Gaunerovi za jeho "vynálezy" připíchli v Kremlu sovětskou psí známku ( řád ). Zemřelé hladomorem zakopali jako mršiny bez evidence.
Hle sovětské řešení blahobytu.

4 gregormoldavit gregormoldavit | 16. prosince 2013 v 10:39 | Reagovat

[3]: nar.soc.
Lysenka jsme měli v čítance snad jenom jednou, jeho jarovizaci. Pamatuji se ještě, že se cosi mělo přehazovat lopatou, což už samo o sobě bylo v té době mechanizace přežité. V té čítance to nebylo dále komentované  a učitelka nám k tomu taky nic neřekla. Buď si myslela svoje, nebo o tom nic nevěděla.

Mičurin se objevoval v učebnicích často. Třeba jak z kytajky vypěstoval velká jablka. Když jsem vyšel z našeho činžáku, rostla po obou stranách ona kytajka, pro nás čínské jablíčko. Plody velikosti třešně. Jednou mě napadlo, že by tedy vlastně měly být veliké, když je Mičurin tak pozměnil, ale ony jsou jako před jeho dobou. Usoudil jsem, že to asi bude tím, že nežiji v Sovětském Svazu.
Naše škola na okraji Prahy měla velikou zahradu, byla celkem zpustlá. Existoval "kroužek mladých mičurinců" a ti kousek obhospodařili. Skutečně jim nějaká zelenina vyrostla, do jaké míry to mělo co dělat s Mičurinem, to nevím.

5 nar.soc. nar.soc. | 16. prosince 2013 v 13:56 | Reagovat

Když se jančilo s mičurinskými metodami, žila tady jedna svérázně ústnatá babka. Sousedila se školní zahradou, předanou mladým mičurincům. Dříve je měla najatou pro svoji potřebu. Objasnila nám ten nový pojem lapidárně.
Velcí mičuráci obdarovali mladé mičurince a bude tady velký hovno.
Nespletla se, přes prázdniny vše uschlo nebo bylo ukradeno, jen lebeda všechno přežila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama