Prosinec 2013

Pohádka o Ježíškovi

28. prosince 2013 v 20:15 | Gregor Moldavit

Je to několik dní, co jsme si mohli přečíst následující zprávu:
"Děláte si z Vánoc jen pohádku," zlobí se papež František

Tady bych se ho rád zeptal: "Pane papež, víte vůbec co to mluvíte? Ze starého pohanského svátku slunovratu jsme neudělali rozhodně pohádku my, obyčejní lidé, živící se prací. Tuhle pohádku udělal jeden dobře organizovaný klub vypravěčů pohádek pro malé i velké, zvaný církev svatá. Pohádku o Ježíškovi, který buď leží v jesličkách v Betlémě, nebo naděluje hodným dětem dárky. To byste měl vědět, neboť v tomto klubu pohádkářů, jste vy právě předsedou. Jestli z Vánoc dělá ještě dnes někdo pohádku, pak jste to zase jedině vy sám!"

My se Slávkou žijeme ve starém domku, kde zima znamená mnoho práce a vydání (zrovna se rozpadají kachlová kamna) a proto jsme radostně slavili svátek slunovratu. Neustálý kravál zvonů ze dvou blízkých kostelních věží nám ten svátek hodně kazil, ale jsme na ten psychoteror už po měsíce zvyklí. Zvláště evangelický kostel úplně šílel, ty zvony od šesti ráno do pozdního večera, měly jenom krátké pauzy. Tichá noc, svatá noc. Katolíci se vrátili někdy ve 2 z půlnoční, v 6 se na ně evangelíci znovu obořili. Kdo po šesté zase usnul, dostal od nich ty zvony, ještě hlasitější, v 7 znovu. Od 25.12. už v Německu chodí tři králové požehnat nám náš dům, na co čekat do 6. ledna? Katolické církvi by vůbec nebylo blbé poslat je v červenci. Vždyť jde o to nejsvětější na světě, tedy o peníze.

Nyní k té pohádce. Vánoce jsou pro mě pohádkový čas a čas pohádek. Ne ale zase natolik, abych slavil nějakého Ježíška. To už se mi Děda Mráz (možná z Ruska, ale určitě odněkud z polárního, sněhového kraje, jeho saně a soby), líbí mnohem více. Jako děti jsme do toho stavěli na kredenc papírový Betlém ještě z 1. republiky a nikterak nás to nerušilo. On už se ten Ježíšek s tím dědou Mrázem nějak dohodne. Jsou Vánoce, čas pohádek. Dosud jsem se domníval, že je to čistě moje věc. Konečně nikoho neobtěžuji nějakým kraválem a nenatahuji ruku pro peníze.

Kdo je Děda Mráz jsem napsal, ale kdo je to ten Ježíšek? Jeho životopis byl napsán asi tak milionkrát, já to zkusím ještě jednou. (Mimochodem, panují dohady, jaké doklady se o něm možná skrývají v trezorech Vatikánu? Když byly v roce 1948 nalezeny Kumránské svitky, vypukla tam panika. Co když je v nich něco o tom skutečném Ježíšovi? A co když to neodpovídá evangeliu? "My věříme na dogma, skutečnost nemůžeme potřebovat.")

Tedy zhruba: Před lety na Vánoce běžela v Čechách podpisová akce proti Santa Claus, zvaná "Zachraňte českého Ježíška". Pokud o něm víme něco jistě, tedy Čech to určitě nebyl. Pokud o jeho narození víme něco jistě, tedy že datum je neznámé. Nejenom den, ale i rok. Že se narodil na Štědrý den je pohádka, já si ji nevymyslel. Mnoho lidí se to snažilo nějak vypočítat. Mezi nimi i geniální Johannes Kepler, kterému to vyšlo asi 7 let př.n.l., tedy před Kristem, (tedy sám před sebou). Je ovšem celá řada jiných teorií. Tahle se mi docela líbí:
Někdy kolem roku 0 se po obloze pohyboval Jupiter (hvězda babylonská) a Saturn (hvězda židovská) takovým způsobem, že Jupiter klesal a Saturn se dostával nad něj. Může být, že babylonští hvězdopravci z toho usoudili, že se narodí židovský král, který bude vládnout světu. Tři z nich vzali dary a vydali se ho vyhledat. Králové to nebyli, v bibli se nic o králech taky nepraví. Na nebi se objevilo jakési znamení, ze kterého usoudili na konkrétní místo. Tam našli novorozeně v jesličkách, kterému se poklonili a předali dary. Dítě obyčejných lidí a není tedy divu, že se všichni okolo z toho mohli zjevit. Lze si to snadno představit. Dítě ve chlévě a tři tak vznešení pánové a takové dary. Není divu, že se tato pověst uchovala dodnes. Navíc tam pak ten večer přišel ještě český dudák zahrát mu na dudy (pro Belgičany to byl flámský dudák). No a pak už bylo možné skutečně všechno, třeba že jeho matka byla panna. Co se s tím novorozenětem dále stalo, se už asi těžko dozvíme. Za třicet let přichází kazatel Ježíš Kristus z Nazaretu, (který se tak zřejmě vůbec nejmenoval a Nazaret ještě neexistoval), o jehož celém dosavadním životě nic nevíme. Jeho matka se jmenovala Marie, ale to bylo časté jméno. Tento bezpochyby zcela neobyčejný člověk, si získává věhlas a je nakonec ukřižován. Jedná se tady o zmíněné novorozeně v jesličkách? Pro věřící zcela nepochybně, ale mě připadá pravděpodobnější, že tady někdo ty dvě legendy velmi šikovně spojil dohromady.

Ještě ve středověku se církev dohadovala, jestli je důležitější Ježíš Kristus, nebo Jan Křtitel. Někdy v době renesance měl jeden papež prohlásit: "S tím Ježíšem se dají dělat dobré kšefty." Mezi tím je to kšeft miliardový. Takže se nějak definovalo, že Bůh je trojjediný a skládá se z otce, syna a ducha svatého. Dále jsem se dozvěděl, že všichni máme prvotní hřích, kromě tohoto Ježíše a jeho matky, svaté Marie. Definoval opět jeden člověk, nárokující si ovšem neomylnost.

Byl jsem za mlada v Římě, bydlel v domě kardinála Berana a dostal se tak na generální audienci k papeži. To byl ten, co dostal do dějin přízvisko, "papež, co zakopnul o pilulky". (Ty mu skutečně nemile zkomplikovaly život. Vatikán nevěděl, co s tím?) Tento papež se nechal přinést (bylo myslím později zrušeno) a všem nám požehnal. I mně, těžkému pohanovi. (Což neznamená ateista!) Potom pronesl krátkou řeč, že "haleluja je náš svatý pozdrav". Řada kardinálů to překládala asi do padesáti řečí. Přede mnou seděli mladí Američani a jeden z nich se tak strašně nudil, že rozebral fotoaparát na malé kousky. Když audience skončila, musel díly rychle nasypat do kapesníku, sestavit už ho nestačil. Když papež řekl, že haleluja je svatý pozdrav, pak tomu tak asi bude. O tom bych se s ním nehádal. Jinak mám ale o jeho neomylnosti silné pochyby.

Onen ukřižovaný Ježíš Kristus je s největší pravděpodobností historická osoba, jakkoli o něm moc nevíme. Onen Ježíšek v jesličkách, který se narodil na Štědrý den, je velmi pravděpodobně čistá pohádka, kterou nás krmí církev svatá. Proč ne, mnoha lidem se to tak líbí, ale ať ten pohádkář, pan papež, neukazuje prstem na druhé.

Jinak ten nadpis ještě chápu, ale dále už nerozumím v těch jeho pohádkách vůbec ničemu:
"Boží spása v sobě zahrnuje boj proti hříchu při průchodu úzkými dveřmi Kříže," poznamenal papež na svatého Štěpána, ...

Vlastně nevím ani co to je "spása". Pro naši spásu se nechal Ježíš ukřižovat, ale spaseni zřejmě nejsme, spásu máme dále hledat, takže mi logicky vyplývá, že si to pro nás mohl Ježíš ušetřit. Úplně záhadný je mi boj proti hříchu a k tomu ještě při průchodu úzkými dveřmi kříže. Nikdy jsem netušil, že kříž má nějaké dveře, ať už úzké, nebo široké. Nevím vlastně ani co je to hřích? Jsem, coby žák samurajské školy takeda-ryu, trochu zastánce náboženství šintoistického, (jinak taky jediismu) kde tento pojem vůbec neexistuje. Tohle náboženství nemělo žádné placené funkcionáře, čímž nějaký hřích na nic nepotřebovalo. Jinak mi boj proti hříchu připomíná komunistické bojování za mír, což je lidově označováno asi jako lhaní za pravdu, nebo souložení za panenství. Já můžu bojovat proti rozbouřeným živlům, nebo nějakému násilníkovi, ale ne proti hříchu. Jestliže někdo například smilní, je to jeho soukromá věc a nejsou na to ani civilní zákony. Jinak řečeno, kdybych proti tomu bojoval, tedy násilím něco podnikl, měl by on zákony na své straně.

Ještě k tomu samému: Viděl jsem v televizi vánočně žehnajícího papeže - urbi et orbi. Dle německé televize, kdo si tohle požehnání vyslechne, třeba jen na obrazovce, je tím automaticky zbaven všech hříchů. Na co tedy proti nim bojovat, stačí si jednou za rok pustit televizi? Pokud Bůh bojuje proti hříchu, pak mu z toho tento jeho pozemský zástupce udělal pěknou frašku. Připadá mi to asi, jako by někdo chtěl bojovat proti kriminalitě, jednou ročně ale dával paušálně všem zločincům amnestii.

Dále jsem ten článek nečetl, protože bych to byl stejně nepochopil.

Čuk a Gek 4/4 - jedlička

24. prosince 2013 v 15:25 | Gregor Moldavit
Přišel Štědrý den. Pro Čuka a Geka v tom filmu to bylo asi na Silvestra, tak se to tenkrát slavilo v Rusku.

V zasněženém domečku měli vánoční stromeček a žilo se jim dobře. Ten den se odkudsi řítí skupina lidí na lyžích. Řítí se pěkně, ale mně připadalo, že jsou pořád na jednom místě, někde před tím domečkem. Pak kamsi zmizí a děti zabědují, že spadli do propasti. To se budovatelům socialismu ovšem stát nemůže, zase kdesi vylítnou a tak těm klukům konečně přijíždí otec. Ten se hned matky táže, proč nepočkala s příjezdem, jak ji napsal telegramem? Jaký telegram? Ti dva kluci zalezou, rodiče pochopí. Nato si rodina pustí rádio, ze kterého se ozve:
"Gavaríť Maskvá" a soudruh Stalin řekne něco úžasného. Co, to už jsem zapomněl. (Tenkrát natočit film, ve kterém by Stalin nebyl aspoň tak trochu vidět nebo slyšet, to nebylo radno.)

To je konec filmu a teď ještě k té jedličce. Můj život na Západě tedy zrovna snadný nebyl, udělal jsem mnoho chyb. Vystudoval jsem universitu, občas měl v ruce lopatu a tak běžela léta. Nakonec jsem ale nějak přežil a letos v létě šel do důchodu. Ve srovnání se západním okolím je ten důchod chudý, musíme se tady o něj dělit s budovateli socialismu v NDR. Pořád je ale o dost vyšší, než průměr v ČR a navíc dostávám odtud ještě i trochu korun za tu vojnu a práci na bagru. Ta je měsíčně na jedno natankování našeho hybridu a jeden nákupní vozík v TESCO.

Proč jsem si letos vzpomněl na "Čuk a Gek"? To se vlastně stalo už v létě, když jsme se stěhovali sem, do malého domku v tomto kopcovitém kraji v Bavorsku, nedaleko české hranice. Na takovou malou Sibiř. Navždy pryč od teplého Rýna pod Schwarzwaldem, kde jsem žil přes 40 let.

Se Slávkou, moji dnešní ženou, jsme se potkali před pár lety. Teď, v našem věku, se to už nějak neprojevuje, ale v těch dávných dobách jsme žili každý v úplně jiném světě a jiné třídě. Můj otec byl uvědomělý soudruh, její spíše opak. Pokud si někdo myslí, že jsem chytil dobu, mně se tedy žilo dobře a jí špatně, pak se hluboce mýlí, bylo to přesně opačně. Slávce se dařilo dobře, vyrostla v pěkném domě. V tom, ve kterém později umřel Václav Havel. Její děda ho kdysi tomuto, ještě málo známému, dramaturgovi prodal. Potom žila s rodinou tady v tom pohraničním kraji, ovšem na české straně. Po škole ji otec provdal přes hranice do NSR. Já si na vojně zkazil z podvýživy zuby a žaludek a emigroval ilegálně, jenže teprve ve věku 23 let. Slávce rodiče její život na svobodě přáli. Moje rodiče mohli zešílet, že mi dali gumové kecky, červené spartakiádní trenýrky, a k tomu nejlepší vychování, a já se zachovám jako ten nejhorší zrádce. To už jsem všechno napsal. Jsou lidé, kteří tvrdě pracují a racionálně myslí a jsou jiní, kteří hledají východisko v nějakém -ismu. Slávka byla v životě bohatá, nakonec ale peníze probendila a odešla do Afriky, kde už chtěla nějak jednoduše dožít. Pak mě ale jednoho dne přiletěla do Německa navštívit, zůstala už se mnou a poustevnický život si rozmyslela. Chytila v životě druhý dech. Když jsem měl jít do důchodu, projevila přání, se na stáří do tohoto kraje vrátit.

Nikdy jsem si neuspořádal vztah se socialistickou republikou, abych tam mohl zase jezdit, aniž by mě zabásli. V 80. letech běžná rutina, komunisti potřebovali západní valuty a ideologie už je moc nezajímala. Několik tisíc marek a Husák dal milost tak samozřejmě, jako slepice snáší vajíčka. Mnoho emigrantů to udělalo, já ne. Zase něco podobného, jako u té politické prověrky 1971. Žádat tohoto křivého lumpa o milost? A nakonec proč? Abych se tam pochlubil západním autem a známým ukázal fotky z Kanárských? (Tak totiž ten návrat do "vlasti" u mnohých emigrantů vypadal.) Až to půjde bez nějakých papírů a keců, pak se do Čech podívám!

Ten čas přišel po roce 1989. "Jedu na Rozvadov." Legendární věta z mého mládí, já ji vždy jen slyšel od třetí osoby. Nyní jsem to tedy já, kdo jede na Rozvadov, jenom z té druhé strany. Když jsem viděl tu chladnou, poměrně opuštěnou krajinu v Bavorsku, před českou hranicí, vzpomněl jsem si na Čuka a Geka. Nežilo by se mi tu vlastně docela dobře? Líbí se mi řídce obydlená krajina, sníh mám moc rád, každé léto jsem si dělal výšlap v Alpách po ledovci. No a když tedy Slávka navrhla dožít život tady mezi lesy a jezery, docela jsem souhlasil. Práce tu moc není, mladí musí někam do velkých měst, důchodci jsou tu rádi viděni. Koupit tady malý, starý domek s velkým pozemkem, bylo právě tak nějak v našich možnostech. Koncem června jsem na našem dvorku zastavil náklaďák s nábytkem a jako první prohlásil, že tady bych mohl aspoň patřit k té privilegované vrstvě, která má na Vánoce doma jedličku. Přesněji, že tady jsem jako Čuk a Gek, čímž mít jedličku není jen pro ty lepší lidi. Jsem tedy zvědavý na Vánoce. Pak jsem se vrhnul do nekonečné práce.

Nyní tu Vánoce jsou, nutno se trochu zamyslet. Slávka říká, že v našem věku je čas připravit se na ten příští život. Jestli budu takto mluvit o rodičích, pak je v příštím životě dostanu znova! To je dost závažné. Zažil jsem zubní operace, měl mnoho zranění, to celé znovu mě moc neláká. Nějak bych to vydržel, ale dostat zase tu nejlepší výchovu, to už bych skutečně nechtěl. Nemám sice žádné důkazy, že tomu s tou reinkarnací tak je, ale pořád věrohodnější teorie než nějaké věčná blaženost v katolickém nebíčku. Jak už jsem napsal, v dětství jsem byl stále utěšován, jak jednou bude všechno zadarmo a jednou přijdou světlé zítřky. Nic takového se nikdy nestalo a v tom nebi tomu nemůže být jinak. Jestli nějaké existuje, pak tam chudí budou zase chudí a bohatí zase bohatí. Jedněm pámbíček nadělil a druhým ne, proč by to měl později měnit? Kdo chce něco dát, ten to udělá hned a nepotřebuje to slibovat, že jako až jednou.

Kdysi Slávka absolvovala zasvěcení v nějakém klášteře v Indii. Pro Evropana je všechno těžké pochopit a každý může tento pohled na svět a život, na tu jejich filosofii, vidět jinak. Každý život je postoupení o krůček dále, pokud se ovšem člověk v životě snaží. V klášteře jí taky vysvětlili, že existuje bezduchá lůza, která nikdy postoupit nemůže, protože na sobě nepracuje a zůstane lůzou. Těm nikdo nemůže pomoci. Já se narodil chudý, což jsem vlastně ještě teď, aspoň jsem ale viděl pár zemí. Snad bych tedy postoupit mohl.

Slávka mi na jaře vysvětlila, že se chce vrátit do kraje, kde tak dlouho žila, kde má příbuzné. Ona žila vždycky ve vlastním domě, já ještě nikdy. Ale když prý v domku zemřeme, pak se s vlastním domem zase narodíme. (Snad trochu novějším, než je teď ten náš.) No řekněme, budu se tedy připravovat na další život. Prakticky to znamená pracovat celý den na té rodné hroudě, to bych musel i bez příštího života.
Možná někdo četl můj článek o reinkarnaci:
http://gregormoldavit.blog.cz/1007/recka-noha-dukaz-reinkarnace

No a teď se zase dostaneme k té jedličce. Slávka se v létě jen uchechtla, její bratr má na starosti veliký kus lesa. "No uvidíme," zabručel jsem.

Tak už půl roku tady opravuji domek, zúrodňuji zahradu, kácím vlastní stromy a rubu dříví na zimu na topení. Ruce mi ztvrdly, svaly zesílily, tedy to, co jsem si přál v dětství. Pochopitelně mám i vlastní zeleninu a kvalitní potraviny, jak si je vždycky přála babička. Na žádné samotě nežijeme, pouze na okraji malého Bavorského města, ve výšce 600 m, čímž nemáme v létě vedra a v zimě je to docela hezky bílé. Co je tu ale skutečně pro náš život asi to nejzdravější, kromě krásného klimatu a zdravého jídla, je ten klid v noci, který nám umožňuje hluboký a nerušený spánek, většinou tak do devíti ráno. To považuji za skutečný poklad. Někdo z paneláku to možná chápe.

Domek je špatně tepelně isolovaný. Zato zdi dýchají a netvoří se plíseň. Proto kácím vlastní stromy a topím v kachlových kamnech. Je to život podobný jako těsně po válce, kdy byl ten dům postavený. Taky musím neustále něco opravovat. Není to tedy žádný zasloužilý odpočinek v důchodu a taky nebuduji žádné světlé zítřky. Lepší to už nikdy nebude. Do posledního dechu musíme oba pracovat, abychom domek udrželi obyvatelný a zahradu upravenou. Víc už asi nedokážeme, život z ruky do huby, ale co vlastně můžeme více chtít?

Nuže, přišel čas, aby mi všichni příbuzní a známí obstarali protekční jedličku. Já to věděl!!! Ona tady v lesích žádná není. Prý jsou jenom malé, ty bych mohl dostat za pár let. Ale Slávka chtěla ještě velkou borovici na terasu a s tou se to povedlo. Šli jsme lesem, (v bývalé Todeszone, kde dříve bdělý pohraničník se samopalem a psem střežil klidný spánek našich žen a dětí) a jednu si našli. Tu jsme obdrželi k nohám až na dvorek. Dostal jsem se tedy konečně mezi tu vyšší, lepší třídu. Mezi ty, co mají známé, což v dětství v naší rodině nebylo. Jaký závratný sociální vzestup!

A jedlička? Šli jsme tady jedním baumarktem, kde prodávají vánoční stromečky. Hned jsem si je se zájmem prohlédnul. Jenže co to? Samé jedličky ze Skandinavie, smrk tam vůbec nevedou a cena nejkrásnější jedličky prakticky nestojí za řeč. No tohle! A jak já k tomu teď přijdu? Tak na to jsem musel jít do zapadákova v pohraničí a mít tam známé? Na to jsem musel studovat socialistickou literaturu jako Čuk a Gek? Jak se mám teď dostat v rámci jedličky do té vyšší třídy, když ji tady mají všichni?
jedlička prostá
jedlička ozdobená

No a při tom jsem si vzpomněl na proroctví mého komunistického otce, jak si jednou budeme všichni rovni. Ten člověk celý život prorokoval a nikdy se mu ani jediné proroctví ani vzdáleně nevyplnilo. Půl století později tedy musí být rehabilitován. Tohle je to první proroctví, kde aspoň částečně nebyl úplně mimo. Jsme si tu všichni rovni a máme všichni jedličku. Ovšem jenom tady kolem toho baumarktu a jsme si rovni právě a pouze v tom stromečku a hlavně - on nám tu rovnost nepřinesl komunismus, ale kapitalismus. Ten kapitalismus, který se celý můj život řítí do záhuby, který dle proroctví komunistů, už nejpozději od roku 2000 neměl nikde na světě existovat!

A co že jsme od Dědušky Maroze dostali pod ten stromeček?

Já dlouho rubal sekerou dříví, dokonce i můj bavorský soused uznal, že mi ta těžká Spaltaxt už v ruce pěkně sedí. Jenže mám přetrhané šlachy v rameni a když přišla zima, já na jednu paži prakticky ochrnul. K Vánocům jsem tedy dostal elektrickou štípačku. Slávka dříví odváží na kolečku a staví pyramidy do nebe, aby v létě pěkně vyschlo. Je si na ně náramně pyšná. (Zatím tedy nespadly, ale když se na ně tak podívám...) V tom čase adventním prohlásila, že je tady neskonale šťastná, má dům, zahradu, auto hybrida (kde nemusí řadit) a konečně i manžela, který občas není k zahození. Už jí chybí jen jedno - pejsek.
To byl tedy její dárek.
Ten už tady má dokonce velkého kamaráda:
Teď už jí nechybí skutečně nic a my si můžeme večer připít skleničkou sektu. Připít na Vánoce a na docela dobrý život. Ten bych tímto chtěl popřát i všem čtenářům. Jak vidíte, vlastně toho člověk ke štěstí zase tak moc nepotřebuje.

Čuk a Gek 3/4 - hrdina Sovětského svazu

20. prosince 2013 v 11:59 | Gregor Moldavit
Čuk a Gek slavili Vánoce a k nim a jedličce se nakonec vrátíme.


Jak jsem napsal v minulém dílu, já byl v dětství spíše posera. Snad se to nějak později změnilo, ale docela určitě jsem nikdy v životě nebyl vyznamenám za statečnost. Proč tedy ten titul tohoto dílu? Můj život šel dále.

Byl 7. listopad, jako obvykle jsme na obecné šli všichni do tělocvičny a sedli si tam na zem. (V tu dobu už jsme v ní dávno neslavili Jolku, to vyšlo z mody. Zůstaly jen svátky komunistické.) Na průčelní stěně byly dvě obrovské cifry, 4 a 0. Ano je to už 40 let, co zaplála jasná hvězda zvěstující osvobození lidstva. To jako onen palácový puč, kterým bolševici svrhli legální vládu usilující o demokracii, a nastolili svoji vražednou tyranii. Leč to jsem tenkrát vůbec nevěděl. Na pódium vystoupila soudružka ředitelka. Byla hrbatá, stále usměvavá, nikdy nás nekárala a nikdo nevěděl, na co vlastně ve škole je? Naše škola už měla tři jiné ředitele a jí mohlo být už nejméně 70. No a ta započala řeč. Zase tu samou, jako už každý rok před tím. .... a Lenin zemřel a svoji těžkou práci přenechal Stalinovi... Sovětští rudoarmějci porazili německé fašisty, ale bylo za tu válku 7 milionů mrtvých. Kdo z nás dětí měl tenkrát tušit, že ani jedna věta není pravda? Ale ona to vědět musela! Lenin před Stalinem naopak varoval a tak by se dal rozebrat celý její projev. Po válce Stalin uvedl, že počet obětí je 7 milionů. Tohle číslo pak bylo nejméně 20 let závazné pro všechny takové řečníky, ačkoli to byl zase jen historický nesmysl. (Skutečný počet byl mnohem vyšší a k tomu by přišla otázka, jestli je možné mluvit o nich paušálně coby o obětech německého nacizmu. Co třeba ti rudoarmějci, které Stalin poslal okupovat Finsko?)

V létě jsem byl pravidelně posílán na pionýrský tábor. Tam jsme měli skutečně prvotřídní jídlo, ale vojenský dril a zase politickou propagandu. Když jsme jednou večer, jako každý den, sundavali vlajku a volali předepsaný výštěk zakončený "hurááááá", pak z druhého břehu Berounky na nás posměšně pokřikovali místní kluci z vesnice. Svobodní lidé, kteří si dělali co chtěli. Lezli do řeky, házeli kameny a trhali jablka. Já stál v lati v pionýrské uniformě.
"Vidíte, jak nám závidí, že tu nemůžou být s námi." Pravil hlavní vedoucí tábora. Možná dříve tramp, nyní komunistický tyran a lhář.
Jenže já jsem záviděl jim jejich svobodu a co právě já musím dělat, se mi hnusilo. Možná to byl právě tenhle okamžik, kdy jsem si uvědomil, že když komunista něco řekne, pak je to vždycky přesný opak skutečnosti. Že celá ta moje výchova byla jenom lež a podvod. Moje rodiče mi tisíckrát vysvětlili, že lhát se nemá. Sami lhali, jak otevřeli hubu. To už se pak mělo dále jen prohlubovat k poznání celé pravdy. Když moje generace dorostla, nebyl ani jediný z nás onen nový socialistický člověk, kterého z nás měl ten totální výplach mozku udělat. Mezník v dějinách lidstva začal dostávat povážlivé trhliny.

Na průmyslovce bylo už všechno jiné. Moji profesoři byli osobnosti, ne bezduché hlásné trouby režimu. Z velké části také ještě věřící komunisti, ale ne už primitivní lháři. Mnozí se ani netajili tím, že celý ten vývoj se jim vůbec nelíbí a rozhodně neprorokovali nějaké světlé zítřky. Někteří ale vůbec komunistům nefandili, i když tenkrát ještě nemohli říci svůj skutečný názor. Bavili jsme se ale tak o všeličem. Ve vyšších ročnících jsme my, studenti, už otevřeně mezi sebou mluvili o tom, jak to po maturitě zabalíme a zdrhneme. Já v tu dobu ještě moc nevěděl, byl jsem v tomhle rozvoji pozadu. A jaké je to vlastně žít v té cizině? Všude se píše, že emigranti umírají steskem po domově. Pak se vrací a prosí za odpuštění. Je to taky lež, nebo na tom něco bude?

Stalo se, že jeden ten profesor v takové debatě začal vyprávět cosi soukromého. (Vycházel z toho, že jsme informovaní, ale já se teprve hodně později dozvěděl, o kom to mluvil.)
"Můj bratr si v Německu vyjede na Šumavu, aby se z hor podíval přes hranice na svoji vlast. Pochopitelně vidí přes ostnaté dráty jenom stromy, ale jemu stačí, že to jsou stromy v české zemi."

Ten profesor se jmenoval Buršík!

Nejvyšší sovětské vyznamenání ve 2. světové válce byl "hrdina Sovětského svazu". Tohle vyznamenání sice dostalo několik tisíc lidí, ale nebylo o něm pochyb. Dostal ho skutečně jen hrdina a požíval opravdu úctu lidí, bez rozdílu politického přesvědčení. (Nositel dostal i určitý důchod. Když generál potkal poručíka s touto hvězdou na prsou, musel ho pozdravit jako první.) Z Čechů ho dostalo šest hrdinů. Otakar Jaroš, Jan Nálepka, Josef Buršík, Antonín Sochor, Richard Tesařík a Štěpán Vajda. 5 z nich jsme měli v čítankách, (hlavně Jaroš a Nálepka) ale o tom šestém jsem nikdy neslyšel ani slovo. (Právě tak jako jméno Mašín a podobně. Na vojně jsme slavili memoriál desátníka Šmatlavy, za jeho hrdinství, ale vůbec jsme nevěděli, co se tam vlastně událo. Ve skutečnosti to byl zblblý vojín, který se vlastně nechal zcela zbytečně zastřelit.) Josef Buršík se po válce a únorovém převratu netajil tím, že za tuhle tyranii tedy rozhodně nebojoval a na poslední chvíli se mu podařilo z vojenské nemocnice emigrovat na Západ.

Mimochodem, všechna jeho vyznamenání mu byla komunisty zrušena, tohle ovšem nemohl vzít ani Gottwald. Vyřešil to tím, že ho orwellovským způsobem nechal vymazat z českých dějin.

Po maturitě jsem přišel na vojnu a tam potkal ty primitivní hlásné trouby režimu znovu. V tu dobu už náš politický jenom žvanil do prázdna. Nikdo z nás ho nebral vážně a když jsme se s ním hádali, bylo to spíše ze srandy. V roce 1968 mu jeden z nás řekl, že sem Rusové co nevidět vletí. Nazval ho blázínkem, který byl zmanipulovaný západní propagandou. Rusové k nám vlítli asi měsíc potom. Soudruh major byl pochopitelně první, kdo pochopil nezbytnost bratrské pomoci a kázal své hovadiny dále.

Po vojně přišla strašlivá doba temna, zvaná "normalizace". Největší šok ale pro mě byl, jak se Češi začali točit jako korouhve. Ti dříve trochu aktivnější se káli z pomýlenosti a všichni dohromady uspořádali závod v sovětském prdelolezectví. V závodu vyhrál Gustav Husák a dostal od Brežněva tu nejvyšší funkci. Nejen to!

Po válce dostal titul hrdiny Sovětského svazu ještě Ludvík Svoboda, o mnoho let později kosmonaut Vladimír Remek. V roce 1983 dostal tento titul výše zmíněný kavárenský povaleč jménem Gustav Husák. V tu chvíli mohli ti skuteční hrdinové hodit svoji zlatou hvězdu akorát tak do hajzlu, protože jim Brežněv z toho udělal frašku. Mimochodem, on sám si tento titul udělil 4x.

Jednoho dne přišly v podniku prověrky. Odmítl jsem cokoli podepsat a byl na hodinu vyhozen. V podniku o třech tisících zaměstnanců jsme nepodepsali tři. Toliko hrdinství českého národa. Titul hrdiny jsem za to ovšem neobdržel. Všichni kolem se naopak shodli, že jsem blbec. Proč jsem nedržel hubu? Co si myslím, že zmůžu?
Právě tak se na mě rozeřval i můj komunistický otec. Jsem blbej, co si dovoluji odporovat mocným. Namítl jsem, že mi vždy dával za příklad různé Fučíky a další hrdiny, kteří za vlast obětovali život. Jo, to bylo něco jiného, oni mohli, vždyť jsou jenom v knihách. Ale když pro vlast něco udělám já, tak jsem blbec. No, pak jsem šel coby bagrista do pohraničí, bydlel v maringotce, jezdil s V3Skou a pracoval z bagrem. Byl jsem prostě blbec, ale zase ne tak veliký, jako vojín Šmatlava, abych se stal hrdinou v socialistické zemi. (Ten byl posmrtně povýšen z vojína na desátníka, tedy o 2 stupně. Vojím bral 70, svobodník 75 a desátník myslím 85 Kčs měsíčně. To mu už ale mohlo být jedno.)

Hrdina jsem tedy nikdy pro nikoho nebyl, ale blbcem jsem taky celý život nezůstal Jedné krásné noci jsem ilegálně překročil hranice do země ovládané ještě třídním nepřítelem.

Po více letech jsem se pak jednou setkal s otcem. Začal vlastně sám, že oni tenkrát mysleli všechno jenom dobře, oni chtěli aby byl mír, všichni měli práci a zdravotní ošetření. Pak se jim ale do strany vloudili karieristé, kteří ty poctivé soudruhy buď vyházeli, nebo zašlapali a ti potom celý ten pozemský ráj a světlé zítřky zkazili.
Mohl jsem mu jenom říci, že tím se hájili nacisti po válce taky, oni taky chtěli jenom aby... To je zcela normální vývoj každé totalitní diktatury. Věřící plebejci jsou odstaveni a moc převezmou profesionální karieristé. Těm je pak úplně jedno, jak se ten -ismus nazývá. Oni chtějí moc a bohatství, které si také vyrvou. To si může každý věřící spočítat předem. Jenže ona je tu ještě jiná věc. Nebyli to náhodou tihle špatní a podvodní soudruzi, kteří těm pravým a uvědomělým zavřeli jejich koncentráky a mučírny a teror zmírnili?
"Vy jste uvědoměle vraždili, oni neuvědoměle kradou. Tím jsou mi pořád milejší, než takový pravý, poctivý komunista, jako třeba ty!"

Na Šumavu, abych se podíval přes hranice, jsem nikdy nejel. Josef Buršík byl voják, za tu zemi bojoval a byl hrdina. Musel mít tedy k té zemi jiný vztah, než já, bagrista, který bojoval svým způsobem taky, za což obdržel titul "blbec". Můj život v Německu nebyl snadný, vždyť jsem vůbec nebyl do života připravený. Nikdy jsem ale na Západě žádným steskem netrpěl a byl celá léta šťastný, že jsem z té socialistické země venku.

Chtěl jsem vidět kus světa a ten jsem taky viděl a mnoho zažil. (To už mi žádný komunista dnes vzít nemůže i kdyby se vztekl.) Když jsem pak dostával od známých z ČSSR dopisy plné bědování, (které po roce 1989 nepřestalo), jak to v té české zemi stojí za hovno, jenom jsem si vždy pomyslel:
"Já jsem z toho venku. Byli jste hrozně chytří, když jste kývali, já byl blbec. Každý teď sklízíme to, co jsme zaseli."
Kdyby tenkrát byli všichni Češi odmítli lámat si hřbety a lézt Rusům do prdele, vypadalo by to i dnes v té české zemi úplně jinak.

Z naší třídy té průmyslovky po maturitě a hlavně po roce 1968 emigrovalo 15 % žáků. Pokud znám jejich osudy, pak na růžích ustláno neměl na tom Západě nikdo. Ale nepoznal jsem taky nikoho, kdo by snad svého rozhodnutí litoval, nebo trpěl steskem a jezdil se na Šumavu dívat přes hranice do Čech. My už byli jiná generace. Dívali jsme se spíše směrem na Kanárské ostrovy.

Jiří Voskovec řekl, že domov je něco, co se dá vzít sebou. Já mu rozumím. Příští týden jsou Vánoce a my si povíme už jenom něco o té jedličce...

Čuk a Gek 2/? - hlad v Ugandě, aneb odvážné školačky a mastná facka

16. prosince 2013 v 12:27 | Gregor Moldavit
...vystoupili z vlaku někde na Sibiři a otec tam nebyl. Co teď?

Nuže co teď? Nějaký ponocný je dovedl do jakési chaty, kde zůstali odkázáni sami na sebe. Tyto Stalinské příběhy pochopitelně vždy, slovy socialistických kritiků, ukazovaly nezlomnou vůli sovětského člověka. Ta možná skutečně existovala, jenže ji za čas už bylo až moc, navíc měl český člověk za pár let toho příkladného sovětského až pokrk! V pozdějších letech se pak podobné příběhy opakovaly, každý trochu pozměněný, jen ta nezlomná vůle zůstávala. Když mi to začalo trochu myslet, musel jsem se zvolna tázat, kde vlastně končí nezlomná vůle a začíná lidská blbost? Vždyť při trochu schopnostech vedoucích činitelů v Moskvě, si budovatelé tyhle herojské činy mohli klidně odpustit. Na Západě jsem pak brzy poznal, že budování nezlomnou vůlí znamená jen plýtvání pracovní silou. Moderní stroje, (ze kterých nikdo nerozkradl součástky), odborníci na svých místech a národ bohatne i bez úderníků a hrdinů práce. K tomu navíc skutečně, ne jen ve vylhané propagandě.

Byl to tenkrát podivný čas. Pro mnohé začátek onoho pozemského ráje, konečného stádia ve vývoji lidstva, kterého my jsme měli to štěstí se dožít. ... ne už bojovník, ale budovatel... (Myslím z "Anna Proletářka".) Taky jsme to měli denně na talíři a řvali nám do uší, jak musíme být šťastní. Jenom to nějak nebylo prakticky nikde znát, babička stále vzpomínala na krásné časy v dobách vykořisťování člověka člověkem. Vlastně jsem všude hlavně slyšel, jak děti v kapitalistických zemích hladoví, zatímco my máme plné talíře. Tenkrát jsem si představoval obyvatelstvo Německa, Francie, Švédska, ... coby středověkou hladomornu, děti se perou o šlupky od brambor a mají místo obuvi nohy omotané hadry. Takové obrázky jsem viděl v kině, prý z 1. Republiky. Přijet do takové země, asi bych byl vůbec nechápal, že ti hladoví nikde nejsou vidět. Leč to se stát nemohlo, hranice pozemského ráje byly zarubané. (Tento prolhaný popis západních zemí byl nakonec neudržitelný, když k nám začaly jezdit plné autobusy západních turistů. Ti se na nás opačně dívali jako na nějaké exoty zavřené v kleci.)

Když jsem ještě chodil do mateřské školky, vypukla korejská válka. V kině jsme viděli tancovat nějaké korejské děti a rodiče mi je dávali za příklad, jaké jsou to hodné dětičky. Nechápal jsem, jak to poznali, když ty děti zrovna jenom tancovaly a nemohly se tedy jinak projevit? Ale zůstalo u výrazu, "hodný, jako korejské dětičky". Pro ně jsme pak měli sbírat peníze. Když jsem šel do školky, dala mi matka deset halířů, abych je tam odevzdal na korejské dětičky. A paní učitelka zapsala, že jsem přinesl deset halířů. To si korejské dětičky nahrabaly.

Jeden z neustálých argumentů mého komunistického otce zněl:
"Kdyby všechny státy byly komunistické, byl by na světě mír."
Tento choromyslný výrok byl v tu dobu dávno historicky vyvrácený. Lenin válčil prakticky nepřetržitě, Stalin napadl Polsko a Finsko a právě teď napadla komunistická Korea tu jižní. Sice se to všude psalo obráceně, ale první den války ztratila Jižní Korea pohraniční území, které pak pracně dobývala nazpět. Takovým způsobem, směrem na druhou stranu, nelze nikoho napadnout. Leč věřící komunista věřil.

V první třídě jsme měli všude hlavně úryvky z knížky "Odvážná školačka". Objevovaly se všude každou chvíli, jako falešná pětka. Jmenovala se Maruška, učitelka se jmenovala Anna Ivánovna. Ta Maruška bylo příkladné stalinské dítě, jinak vůbec nevím, o čem se vlastně jednalo. Myslím o ničem. Viděl jsem k tomu taky nekonečně nudný film, zaujal mě jenom ten konec. Maruška má narozeniny a pozve k sobě domů celou třídu. Tam rodiče v obří místnosti uspořádají hostinu pro celý harém školaček. Tenkrát jsem asi poprvé zapochyboval, jestli můžou mít běžní lidé v Rusku tak obrovský byt? Jestli je tedy vůbec všechno pravda, co do nás o tom Rusku lejou?

Jako děti jsme měly srovnání: "dlouhý, jako fronta na maso". Ty plné talíře sice byly, ale matky ztrácely nekonečný čas ve frontách, obsah těch talířů pak byl všelijaký. Komunisti v tu doby chtěli národ převychovat, můj otec z nás chtěl vychovat věřící komunisty bez mozku, zcela nevzdělaná babička byla v mém okolí nakonec jediná, kdo se ještě nepomátl na rozumu. Moje matka sice žádnou ideologii nevytahovala, ale vycházela rovněž z omylu, že všechno je věc výchovy, že ze mě lze vychovat dobré prase, žeroucí nadšeně bůček s kůží i chlupama.
"To je bůček ty hloupej, o ten se lidi vždycky nejvíc prali." (Lhát dětem nepovažovala za lež, děti u ní nebyly lidi. Lhala kdy se jí to hodilo do krámu, považovala se ale až do smrti za pravdomluvného člověka!)
Když jsem odmítal soukat do sebe bůček s kůží a chlupama, (které byly ještě připálené) dokonce poukázal na skutečnost, že sousedi prý dnes dělají humrové chlebíčky, dostával otec záchvaty hněvu. Na mě, ale i na neuvědomělé sousedy, kteří svou prožraností a navíc západními potravinami, nabourávají cestu do růžových zítřků, kdy si budeme všichni rovni. (= všichni žrát akorát bůček) Prst (věčně) zvednutý do vzduchu a odborné poučení:
"Hlad je nejlepší kuchař."
Patrně jediné, co komunista o celém kuchařském umění věděl. (Lidé s takovým rozumem si tenkrát nárokovali právo potlačit násilně každou opozici, omotat stát ostnatým drátem a naší generaci zavést šílenou cenzuru. Názor ostatních pro ně nic neplatil, oni měli monopol na ten jediný správný a my, děti, měly ne myslet, ale jásat, děkovat a tleskat.) Však jednoho dne se otec vrátil ze školení a přebil všechny své poučky vítězným prohlášením:
"V Ugandě tento týden zemřelo tisíc dětí hlady a vy už nevíte, co byste žrali!" (V tom měl tedy nakonec pravdu, občas jsme to při jeho finančním přínosu do rodiny skutečně nevěděli. V rodině s více dětmi se dávaly prakticky veškeré peníze za jídlo. A on byl ještě tak blbej, že jezdil v neděli na bezplatné brigády do zemědělství, odkud za celodenní práci nepřivezl ani kilo brambor.)
Pomyslel jsem si, že dětem v Ugandě kdosi nabídl bůček s kůží a chlupama a ony raději zvolily tu cestu, o které já taky často uvažuji.

Leč se mnou to šlo v dětství dále ke špatnému konci. Ano, přes tu nejlepší výchovu, které se mi dostalo. Ze školy jsem nosil poznámky za špatné chování. Třída, 40 dětí, já chodil do 1 E. (Po válce dětí jak smetí.) Zásadně paní učitelky, a žáci se dělili na hodné holčičky (odvařené z odvážné školačky) a zlobivé kluky. Ty hodné holčičky, vychované coby fanatické udavačky, na nás neustále žalovaly a lezly paní učitelce do prdele. Asi ve 4. jsme dostali žákovské knížky a tím pro mě začalo pravé peklo. Při každém zápisu (při vyučování žvýká) matka doma šílela. Takovou dobrou výchovu mi dali, ale jako by házeli perly sviním.

Jednou se to přiostřilo skutečně drasticky. Coby zlobivý kluk jsem byl v principu zbabělec, neboť jsem byl už skutečně šílený z té nejlepší výchovy a neustálých výčitek. No a jednou se to ve třídě zase zvrhlo, vzduchem létaly houba i hadr na tabuli, kusy křídy a dokonce boty. Jeden kus křídy zasáhl nejpilnější udavačku Manovou a ta hned prohlásila, že to po přestávce paní učitelce řekne. (Výraz "soudružka učitelka" se stále ještě neprosadil.) Nato povstal Prokop, rozmáchnul se a vrhnul po ní houbu na tabuli, namočenou ve vodě. Manová dostala přes hubu, až houba vystříkla a ona si sedla na zadek. Já se výborně bavil, ale hodit po ní třeba hadrem jsem se neodvážil, anšto jsem byl posera. Přestávka odzvonila, paní učitelka přišla a už to bylo jak na gestapu.
"Prokop mě natřel houbou přes hubu až mě tím povalil. Támhle ten dělal tohle tenhleten dělal támhleto. Tak vyčíslila Manová všechny pachatele a pak ukázala na mě. "A Moldavit se tomu řechtal jako blázen!"
A převeliký trest dostal Prokop a dostali všichni pachatelé a ten samý převeliký trest jsem dostal já (posera), neboť jsem se řechtal jako blázen. (Ačkoli jsem ve své zbabělosti vůbec nic nespáchal.)

Doma bylo zase šílenství, tak dobrou výchovu mi dali, ale já, atd...
Tentokrát však měl ten trest na mě skutečně kladný výchovný vliv. Pochopil jsem, že na tom osudu se stejně nedá nic změnit, takže je na čase přestat být poserou. Když už tresty, tak ne za nic. No a když se pak jednou situace zase přiostřila a já byl mezi těmi zavrženíhodnými a Manová mi začala vyhrožovat udáním, což znamenalo automaticky trest na základě jedné denunciace, (důkazy nikdo nepožadoval), pak místo co bych se nechal zastrašit, jsem jí vlepil mastnou facku.

Jedno té Manové nutno uznat, měla herecký talent. Už při jejím líčení mého krvavého zločinu, paní učitelka naběhla v obličeji. Takhle zmučit její oblíbenou udavačku! Nato mi vynadala způsobem tak strašným, že celá třída bledla. Vše přihnojila ještě výčtem dopisu na mé rodiče a já věděl co mě čeká a svého činu okamžitě litoval. Ovšem pouze v tom smyslu, že při takovéto výši trestu jsem té Manové mohl dát klidně facky dvě.

Přišel jsem domů a předložil žákovskou knížku rodičům k podpisu. Obloha se zatáhla temnými mračny. Tak dobrou výchovu mi dali, ale já...
Tu pravil jsem ku své obhajobě:
"V Ugandě zemřelo tisíc dětí hlady a Manová dostala jednu facku. Viděno z tohoto úhlu je na tom přeci ještě dobře."
No to jsem ho nasral! Otec mě popadl a jal se mě řezat.
Teprve později jsem pochopil, že těch tisíc mrtvých dětí v Ugandě je přeci jeho zásluha (nic nemiluje komunista více, než mrtvé hlady v zatím nekomunistické zemi) a proto pouze on je může propagačně používat tam, kde jemu se to hodí do krámu. Třeba když nechci žrát bůček s kůží a chlupama!

Tak se mi tedy v životě dostalo té nejlepší výchovy, aby ze mě mohl vyrůst ten nový socialistický člověk. Ten člověk, který nemá touhu vidět cizí země, ochotně věří každé lži v Rudém Právu a smysl života hledá v neplacené práci. No a na Vánoce mu stačí smrček a žere bůček s kůží i chlupama, neboť ví, že v Ugandě zemřelo tisíc dětí hlady.

Nuže, Čuk a Gek žili na Sibiři a nevedlo se jim špatně. K tomu se blížily Vánoce.
Otevřely se dveře chaty a ten ponocný vtlačil dovnitř krásnou velkou jedličku. Na té jsme jako děti mohly nechat oči. V té Tajze to bylo docela hezké, jedliček tam muselo být do nekonečna, jenže se tam nedaly koupit ozdoby. Tak si je vystříhali z papíru a to bylo docela pěkné. My doma měli ozdoby skleněné, ale stříhali jsme si k tomu papírové, abychom byli jako Čuk a Gek. Jenom o tom jejich životu v lese a hlavně jejich jedličce, jsme my, Pražáci, mohli dále tak akorát snít.

pokračování...

Čuk a Gek 1/? - život v té době

9. prosince 2013 v 18:50 | Gregor Moldavit
Trpěliví čtenáři! Blíží se Vánoce a já vám teď budu vyprávět jeden vánoční příběh. Jmenuje se Čuk a Gek.

Moje generace hned ví, že to jsem nenapsal já, těch dvou bylo všude plno od roku 1953. V kinech běžel černobílý sovětský film "Čuk a Gek", divadlo Jiřího Wolkera nastudovalo hru "Čuk a Gek" a naše rodiče nám k Vánocům přinesli takovou nekvalitní brožuru s názvem "Čuk a Hek". (On totiž nikdo nevěděl, jak to správně říci česky. Z jakého důvodu vlastně nedokážou Rusové vyslovit "H", vždyť to není vůbec těžké?)
Pokud tu knížku má někdo z vás ještě doma, pak by mě asi usvědčil, že ty dva zaměňuji, tohle udělal ten jeden a tohle ten druhý. Tak přesně si to pochopitelně nepamatuji. Tenkrát mi bylo 5 let a teď je mi 65. Ale událo se to celé zhruba následovně:

Bylo nebylo, v jednom krásném domě v krásné Moskvě žili Čuk a Gek, se svoji matkou. Pochopitelně žili šťastně, vždyť vládla komunistická strana v čele s velikým Stalinem. Otce měli taky, ale ten cosi budoval na daleké Sibiři. Těm klukům bylo asi necelých 10 let a jediné co o nich ještě dnes vím, že Čuk měl velkou papírovou krabici a do té si dával různé velké předměty. Gek měl malou krabičku od krému na boty do té si dával malé předměty. (Nebo obráceně.)

Jednoho dne přišel dopis od jejich otce a matka jala se předčítat. Otec se nemůže vrátit do Moskvy, neboť musí óčeň budovat. Rozhodl se ale vzít si tam svoji rodinu k sobě.

Čuk (nebo snad Gek) pravil. "Inu tak sedneme na tramvaj a pojedeme."
"I ty hlupáčku", pravila matka, "vždyť jsou to tisíce kilometrů". A jali se připravovat na cestu.

Abych přidal napětí v této už tak poutavé historii, trochu odbočím.
Ten příběh byl vlastně takový klasický nábor tehdejší i pozdější doby, na pracovní síly do zapadlých končin. Asi všechny státy východního bloku trpěly problémem přesunů mladých lidí do hlavního města, které se přeplňovalo, zatímco odlehlé pohraniční oblasti se vylidňovaly. (V ČSR k tomu přišla vysloveně katastrofální prázdnota po odsunu Sudetských Němců.) Šlo o to ukázat, jak je to krásné opustit Moskvu a vydat se někam mezi vlky do Tajgy. V tomhle filmu se to docela povedlo, aspoň my, pětiletí, jim to žrali. Moji uvědomělí rodiče chválili tento krásný sovětský příběh, že by ale sami vypadli z Prahy, nato ve snu nepomysleli. Pro mě škoda. Myslím že někde v pohraničí se tehdy skutečně žilo lépe, než v hlavním městě, kde se na všechno stály hodinové fronty. Můj otec o tom nic nevěděl, byl přes den v práci a večer chodil často na stranická školení KSČ. (Odkud nosil nepříčetné blbiny, kterým sám věřil. U mě jednou objevil kovbojku Rodokaps a zakázal mi ho číst, že bych si udělal mylné názory na život. Prý bych si pak myslel, že život znamená jezdit na koni a střílet z koltů. Cenzura člověka, který s vážnou tváří četl Rudé Právo.) Do fronty jsme šly my, děti, nebo matka a občas i vítězně přinesly třeba jablka. (Každý dostal myslím nanejvýš dvě kila. Teprve před pár lety jsem zjistil, že katastrofální nedostatek ovoce v té době zavinilo převzetí epochálních metod soudruha Mičurina, které v praxi nefungovaly.) Matka přesto nějakou dobu papouškovala po otci komunistické fráze, za pár let ji to sice přešlo, ale pravdu nám dětem taky neřekla. Zato moje zcela neuvědomělá babička neustále skřehotala, že to socialistické jídlo je poslední svinstvo, děti jsou bledé a takhle rodičům pochcípají. To se přímo nestalo, ale skutečně jsme byli pořád nemocní a v zimě do morku kostí v těch gumových keckách a mokrých opraných teplákách promrzlí. Rýmu a kašel jsem já měl od listopadu do března. Otec vždy vybouchnul, že babička se mýlí, dnes máme kvalitní socialistické produkty, státně kontrolované. Ta však dále setrvávala ve své kapitalistické pomýlenosti, že komunisti jsou lumpové, protože lejou vodu do mlíka. Otec přímo zuřil, že komunisti vodu do mlíka nelejou. (Plnotučné mléko s fialovou zátkou se zavedlo za příplatek někdy začátkem 60. let. Takže komunisti vodu do mlíka lili a komunista, který neustále prorokoval budoucnost, vůbec nevěděl, co se děje v přítomnosti.) Babička nepřestávala: maso není k dostání, máslo je předražené (čtvrtka 10,50) a špatné a chleba (2kg 5,20) nemá žádnou chuť. A rohlíky? (0,35 Kčs) Tohle že jsou nějaké rohlíky? Vždyť je to jen mouka a voda. Jo to za první republiky... a už to jelo. Dodnes se divím, že ji otec nenechal zastřelit, nebo aspoň zavřít do Gulagu. (Jedno nutno nechat, přešlo 10 let a chleba stál pořád 5,20. Komunisti se zprvu pokoušeli nezdražovat, dokonce existovala zlevňování. Nakonec ale i tohle vzdali. Pochopitelně s poukazem, že to zavinili kapitalisti.)

Na Vánoce mám ale vzpomínky pěkné. Komunisti pouze vzali Ježíška a na jeho místo dosadili Dědu Mráze. Ti dospělí, co chtěli podtrhnout svoji uvědomělost, ho dokonce nazývali "Děduška Maroz". Do kin v tu dobu přišly sovětské barevné, kreslené filmy, v tom pražském blátě samé bílé sněhové pláně kdesi v Rusku a moc pěkné příběhy. Vůbec nechápu, kam se ty filmy poděly? Jsem přesvědčen, že kdyby je Rusové dnes hodili na trh, mnoho televizních stanic by je nadšeně vzalo. (Film Čuk a Gek asi ne.) I já bych se na ně s chutí zase podíval. Třeba o tom pejskovi jménem "Kaštanka", nebo "Statečný Sarmiko". (Ten jel na lyžích někam pro knížku a ztratil se v moři na ledové kře. Tu jeho písničku o Lenočce si ještě trochu pamatuji i s melodií. "Knížku si Sarmiko přiveze domů, dědeček velmi se podiví tomu...")

Do krámů přišlo vánoční zboží, jako datle, fíky, pomeranče, apod... Sice za komunistické monopolní ceny (10 dkg mandlí, nebo kokosové moučky 9,90 Kčs. Babička v tu dobu měla měsíční rentu 195 Kčs, já o 10 let později dělal při studiu figuranta za 3,70 na hodinu brutto) ale to už lidé rádi zaplatili. Můj otec jednou na Vánoce (v pozdějších letech) koupil dokonce "Savětskoje igristoje šampaňskoje". Už v listopadu a měsíc s tou lahví dělal komunistickou propagandu, jak se nám krásně žije a každou chvíli nám ji ve spíži ukazoval. (Ta dnes stojí v TESCO 110 korun.) Na Vánoce ji slavnostně otevřel, nám dětem (14 let) nalil každému asi jeden milimetr na dno malé skleničky, s varováním, že je v tom alkohol. Jak to chutnalo nevím, při tak minimálním množství se to nedalo poznat. S matkou pak pil ono slavné šampaňské na Vánoce a na Hod Bóží, a nakonec tu vyčuchlou flašku s objemem 7 deci společně dopili někdy na Silvestra. Patrně trénovali na dobu vyspělého komunismu, kdy budou všichni dostávat podle potřeb, tedy pouze vodu, správný nevolník přeci více nepotřebuje.

Co je ovšem důležité pro můj dnešní článek, je vánoční stromeček! Později se k němu vrátíme. Ty se začaly prodávat už hodně před tím a lidé je pak měli do Vánoc na balkonech, nebo v panelácích zavěšené na zdích pod oknem. Stromečky byly v hojném výběru, tedy různé velikosti, ale všechno smrčky. Z těch se pak do Silvestra stalo koště, jehličí opadalo. My, děti, vždycky snily o jedličce. Těch sice bylo na prodej taky několik kusů, ale za cenu pro naši rodinu nedosažitelnou. Otec nám stále vykládal, že už brzy přijde doba, kdy si všichni budou rovni a všichni budou mít zhruba stejně. Jako dítě jsem nikdy nechápal, jestli pak budou mít všichni jedličku, nebo všichni smrček? Měl jsem ale obavu, že jedličky nebude mít v komunismu nikdo, protože všichni budou mít podle potřeb a jedličku, dle jeho výroku, nikdo nepotřebuje. (To jako proto, že my na ni nemáme.) Přítomnost však byla taková, že v našem domě byli buď lidé jako my, kteří měli vždycky jen smrček a potom pár jiných, kteří měli vždycky krásnou jedličku. (Tak to šlo dále se vším. Devizový příslib mohl dostat každý občan maximálně jednou za 3 roky. Existovali však lidé, kteří ho každý rok dostali a kteří ho nikdy nedostali.) Zvláště jsme záviděli zcela neznámé rodině v jedné vilce opodál, kteří tu jedličku měli pokaždé za oknem až do konce ledna. My děti se na ní chodily často z ulice dívat.

Roky plynuly, nic se na tom neměnilo a já pochopil, že ta "rovnost" a "jednou bude všechno zadarmo" je taková fráze, ale že tohle bude vždycky ležet v budoucnosti a nikdy se z toho přítomnost nestane. Že ten komunismus, ve kterém budou dostávat všichni podle potřeb, zůstane jenom v jeho slibech. Vlastně jsem těm ostatním, co měli více, záviděl, že se takové rovnosti nikdy nedočkají, takže můžou mluvit o štěstí. Nejhorší by pak bylo, dostávat podle potřeb, jako třeba já, neboť to znamená nedostat nic. Všechno, co potřebuji, už přeci mám. Čím později něco dostanu, tím více si toho budu vážit. Přitom vztyčený prst do vzduchu. (Štěstí, které přichází pozdě už není žádné štěstí. To však ten komunista nevěděl.)

Jak šel čas, neměnily se majetkové poměry, ale měnila se atmosfera toho systému. Hlavně ubylo nadšeného jásání a přibylo kritiky. Jestliže v 50. letech mnoho lidí věřilo, že se buduje nový, krásný a spravedlivý systém, pak v 60. už na něco takového věřili jen hlupáci.

Takže jedličku jsem neměl, právě tak jako kytaru, lyže, brusle, psa a další věci o kterých jsem snil. Zato jsem dostal to nejlepší vychování, aby ze mě mohl jednou být ten nový socialistický člověk.
"Všechno je věc výchovy!" Říkají dodnes hlupáci, kteří o tom nic nevědí. Ze psa kozu nevychováte a ze svobodného člověka neuděláte rodilého otroka!

Tak stále více museli rodiče seznávat, že jim nejen vůbec nejsem vděčný, ale že se to vychování nějak nepovedlo, že na takovém úhoru, jako jsem já, nový socialistický člověk nevzroste. (Což konečně platilo pro celou moji generaci.) Můj otec často vykládal příběh o sedlákovi, který učil kobylu nežrat. Když už to skoro uměla, tak chcípla. A srdečně se tomu vždy chechtal. Co netušil, že ten sedlák je on sám. Když už ze mě málem byl ten nový socialistický člověk, když už jsem měl být vyspělý a přijít jim poděkovat, tak jsem emigroval na Západ.

Teď zase nazpět do Moskvy, než zapomenete začátek. Jednoho dne zazvonil pošťák, matka nebyla doma a tak ti dva kluci od něj převzali telegram. Gek si ho dal do té krabičky od krému na boty. Pak se nějak pohádali a Gek probodal Čukovi jeho papírovou krabici klackem. Tento zase vzal jemu tu malou krabičku a vyhodil ji oknem. Oba si uvědomili ten telegram, přehodili přes sebe kožíšky a mazali dolu po schodech na ulici. Na ty kožíšky si tedy vzpomínám, ty jsme my neměli ani namalované. Ale v Rusku tomu tak mohlo skutečně být, tam jsou kožešiny běžné. No, jenže na ulici bylo sněhu až po schody, takže tu krabičku nenašli.

Dále si už pak jen vzpomínám jak vystoupili z vlaku někde na Sibiři a otec tam nebyl. Co teď?

pokračování...