Sága krále Laurina

30. listopadu 2013 v 19:01 | Gregor Moldavit
Mytický štít, na kterém svítil "mořský zázrak"

Vážení čtenáři.
Blíží se Vánoce a já mám v regálu ještě několik výtisků mojí knížky, kterou jsem v Čechách před pár lety vydal. Třeba stále existují lidé, kteří dávají coby vánoční dárek také knížku. Dovoluji si tímto udělat si reklamu krátkou ukázkou:

Zas moře se vzdulo
hromy duní a burácí,
kde tolik korábů plulo,
temné vlny se obrací.

Liják moře bičuje,
z nebe se blyští
a na vlnách té sluje
kdosi dovádí a piští.

Kde divé vlny se valí
hrozný vichr kvílí,
tam jak děti si hrají
malé mořské víly.

Náhle světlo je míjí,
lampa kdesi bliká,
víry do čehosi bijí,
vlna čímsi smýká.

Plachtu lano ovíjí,
vlny o kýl se tříští,
to bouří se probíjí
pyšný koráb příští.

Ploutve se mihly,
kde víry se točí
a jakoby zasvitly
tam dvě zelené oči.

Hrom vítr přehluší,
jarl kormidlo svírá,
přitom ani netuší,
kdo z moře naň zírá.

Kdo ví co přinese
v bouři další chvíle,
na ostrov ho zanese,
kde skály jsou bílé.

Ten kraj navštivte,
zvíte o lásce a síle,
tu pověst poslyšte
o malé mořské víle.
Z romance jarla (knížete) a mořské víly se zrodila Sittlieb. V příběhu má tedy jakousi dualitu. Většinou je člověk, někdy ale i mytická bytost.

Bylo ji 19 let, když se doslechla o pohádkovém království Rosengartenu, kdesi daleko na jihu u teplého moře. Na svém islandském poníku se Sittlieb vydává do světa, aby ho našla. Na jejím kouzelném štítu svítil "mořský zázrak". Mistrně vládla severským mečem, který tasila i po boku moravských jezdců v bitvě proti kumánským nájezdníkům.

...Přešlo léto i podzim, dny se krátily a Sittlieb byla stále ještě na cestě. Nouzí netrpěla. Už jen pro svůj podivný zjev byla často srdečně zvána ať přenocuje, naplní si břicho a za večera pak usedne u plné číše a vypráví o dalekých zemích, které viděla. Děti, které se nejprve bály ozbrojeného jezdce, rychle přicházely blíže a po chvíli, strženy jejím vyprávěním, přilnuly k té pohádkové víle z dalekého severu. Když ráno chtěla za nocleh poděkovat, tu děkovali hostitelé jí, za krásný večer, který jim darovala. V oněch dobách byl dobrý vypravěč vysoko ceněn a ctěn. Přinášel nejen příjemné ukrácení temného večera při loučích a ohni v krbu, ale i vědomosti, které jinak nebyly k získání. Ti lidé nevlastnili sami žádné bohatství, přesto v tašce na sedle pak Sittlieb nalézala chléb i veliké pláty sušeného nebo uzeného masa. Jen děti se jí ráno při odjezdu stavěly do cesty a nechtěly ji pustit. S těžkým srdcem jim musela vysvětlovat, že nemůže zůstat, její cesta že vede k pohádkovému Rosengartenu. Kdyby ale ještě někdy jela okolo, pak je jistojistě zase navštíví a bude jim vyprávět o mořích bez konce, rybách větších než jejich dům a podivných severních ostrovech, nad nimiž slunce v létě nikdy nezapadá a v noci není tma.

Zlých lidí se po cestách bát nemusela, její meč a štít mluvily jasnou řečí. Dny se však dále krátily, už nebylo možné spát v lese a studený vítr hnal spadané listí. Sittlieb se dostala do kraje, kde sotva potkávala člověka. Co platné zlaťáky, když za ně nebylo co koupit v lesích a horách. Pozdě Sittlieb pochopila, že si měla včas najít službu na zimu a nevydávat se už v tu dobu do opuštěných kopců. V nich pak s Aegirem zbloudili a zásoby potravin jim došly. Hlad a zima začaly ubírat na její síle i síle jejího koníka. Spolu ještě přestáli několik dní a nocí v lesích za ledového deště a vichru, než konečně i poslední síly došly a oba ulehli ve sněhu ke spánku, který odvádí vše živé na věčnost.
Sittlieb dýchala jen zvolna, přesto její dech roztál sníh před jejím obličejem a několik kapek vody padlo na její tvář.
"Sittlieb, Sittlieb, neusínej," volaly zoufale kapky.
"Nesmíš usnout, už se nikdy neprobudíš."
Ta jen slabě vydechla.

Milé kapky vody živé,
u konce je síla člověka.
Zjevte se přízraky divé,
kde jsi mocnosti odvěká?

Nejprve se Sittlieb domnívala, že se jí to jen zdá, ale nemohlo být pochyb, někde opodál praskal oheň. S námahou otočila hlavu a kdyby nebyla u konce sil, snad by se byla i lekla. Nad ní se tyčil k nebi hrůzný rohatý démon nadlidského vzrůstu, s kladivem za pasem, oděný v kůžích. Smířená s osudem zavřela Sittlieb oči a odevzdala svou duši do rukou severského boha Odina.

Přízrak se k ní sklonil a zvednul ji jako by to bylo pírko. V jeho počínání však nebyl zlý úmysl, právě naopak. Odnesl ji do teplého srubu, kde ji přikryl kožešinami. Nato vyhřebelcoval jejího koníčka suchou slámou a odvedl do malé suché stáje.

Sittlieb otevřela oči. Před ní na měděném tácu ležel chléb a opečené maso, které jí vonělo pod nosem. Vedle stál hliněný džbánek červeného vína. Na nic nečekala a po tolika dnech hladu si nechala ty pochoutky rozplývat na jazyku.

Když se konečně zahřála a nasytila, otázala se s velikou zvědavostí onoho podivného divokého stvoření, které jí i koníčkovi Aegirovi zachránilo život.

Někdy přijde pomoc,
když člověk o ni zavolá,
někdy se nic nezmění.

Pověz mi než přejde noc,
ty s tou helmou z buvola,
kdo jsi ty divné stvoření?

Přízrak divého vzhledu jí nezůstal dlužen odpověď.

Patřím mezi temné mocnosti
v noci lovím a kladu past,
vetřelce svrhnu do propasti,
zde stojím a hlídám vlast.

Ty však ulehni bez starosti
a vychutnej spánku slast,
tady jsi u nás na Radhošti
a mé jméno je Radegast.

Sittlieb přezimuje na Moravě a zúčastní se bitvy Moravanů proti nájezdným Kumánům.
Na jaře putuje se svým islandským poníkem dále světem, až najde hory sahající do nebe (Alpy) a v nich i království Rosengartenu. Podaří se ji proniknout k vrcholům, kde trpaslíci kutají zlato a pěstují růže. Nikdo, ani ona sama, netuší, že s ní přichází zkáza této pohádkové říše.

Ty, cizí dívko v železné košili,
zde postůj a pomni na chvíli,
z veliké dáli přicházíš k nám,
touhu tvou dívčí já dobře znám.

Strachu nemáš, tedy přistup blíž,
o princi spanilém sen svůj sníš,
před krásou růží své srdce chraň
neb za lásku zaplatíš těžkou daň.

Tak pravila k ní čarodějnice Langwerda, když Sittlieb dosáhla hranice království Rosengartenu.

Co nedokáže člověk, dokáže pohádková víla. Sittlieb vypěstovala mytickou růži vzpomenutí. Její duše však předpovídá neštěstí:

Přišlo ráno, první sluneční paprsky pohladily Rosengarten. Sittlieb otevřela oči a vedle ní se skvěla růže jakou svět neviděl. Byla to růže vzpomenutí a její duše promluvila k Sittlieb.

Jak veliké je tvoje umění
ty dívko lesklého pancíře,
život dala's růži vzpomnění,
vílo mořského světa k nevíře.

Sittlieb se sklonila a přivoněla k růži. Ta se trochu zakývala ve větru a její hlas se náhle změnil. Zněl starostlivě.

Proč slyším teď kopyt dunění,
odkud blyští se meče, krunýře?
Brzy přijde slunce zatmění,
v dáli železné vidím rytíře.


Zhrzena neopětovanou láskou krále Laurina opouští Sittlieb Rosengarten. Na další cestě se dostane do Berne (Verona), kde vstoupí, převlečena za muže, do služeb gótského krále Dietricha. Jeho dcera je unesena do říše krále Laurina a Dietrich chystá odvetu. V zatemnění smyslů vede Sittlieb železné rytíře proti Rosengartenu.

Jaká to divná píseň zní,
čím je melodie dána?
Tu udává rytmus bitevní,
to poslední zvoní hrana.

Kdo určil kapely složení,
kým je ta smečka hnána?
Bitva je pro zlata blyštění
a bohem požehnána.



V případě zájmu o knížku prosím mail na gregor.moldavit@seznam.cz
Dále se domluvíme. Neposílám knížky na dobírku, v obálce je adresa na poslání peněz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama