Listopad 2013

Sága krále Laurina

30. listopadu 2013 v 19:01 | Gregor Moldavit
Mytický štít, na kterém svítil "mořský zázrak"

Vážení čtenáři.
Blíží se Vánoce a já mám v regálu ještě několik výtisků mojí knížky, kterou jsem v Čechách před pár lety vydal. Třeba stále existují lidé, kteří dávají coby vánoční dárek také knížku. Dovoluji si tímto udělat si reklamu krátkou ukázkou:

Zas moře se vzdulo
hromy duní a burácí,
kde tolik korábů plulo,
temné vlny se obrací.

Liják moře bičuje,
z nebe se blyští
a na vlnách té sluje
kdosi dovádí a piští.

Kde divé vlny se valí
hrozný vichr kvílí,
tam jak děti si hrají
malé mořské víly.

Náhle světlo je míjí,
lampa kdesi bliká,
víry do čehosi bijí,
vlna čímsi smýká.

Plachtu lano ovíjí,
vlny o kýl se tříští,
to bouří se probíjí
pyšný koráb příští.

Ploutve se mihly,
kde víry se točí
a jakoby zasvitly
tam dvě zelené oči.

Hrom vítr přehluší,
jarl kormidlo svírá,
přitom ani netuší,
kdo z moře naň zírá.

Kdo ví co přinese
v bouři další chvíle,
na ostrov ho zanese,
kde skály jsou bílé.

Ten kraj navštivte,
zvíte o lásce a síle,
tu pověst poslyšte
o malé mořské víle.
Z romance jarla (knížete) a mořské víly se zrodila Sittlieb. V příběhu má tedy jakousi dualitu. Většinou je člověk, někdy ale i mytická bytost.

Bylo ji 19 let, když se doslechla o pohádkovém království Rosengartenu, kdesi daleko na jihu u teplého moře. Na svém islandském poníku se Sittlieb vydává do světa, aby ho našla. Na jejím kouzelném štítu svítil "mořský zázrak". Mistrně vládla severským mečem, který tasila i po boku moravských jezdců v bitvě proti kumánským nájezdníkům.

...Přešlo léto i podzim, dny se krátily a Sittlieb byla stále ještě na cestě. Nouzí netrpěla. Už jen pro svůj podivný zjev byla často srdečně zvána ať přenocuje, naplní si břicho a za večera pak usedne u plné číše a vypráví o dalekých zemích, které viděla. Děti, které se nejprve bály ozbrojeného jezdce, rychle přicházely blíže a po chvíli, strženy jejím vyprávěním, přilnuly k té pohádkové víle z dalekého severu. Když ráno chtěla za nocleh poděkovat, tu děkovali hostitelé jí, za krásný večer, který jim darovala. V oněch dobách byl dobrý vypravěč vysoko ceněn a ctěn. Přinášel nejen příjemné ukrácení temného večera při loučích a ohni v krbu, ale i vědomosti, které jinak nebyly k získání. Ti lidé nevlastnili sami žádné bohatství, přesto v tašce na sedle pak Sittlieb nalézala chléb i veliké pláty sušeného nebo uzeného masa. Jen děti se jí ráno při odjezdu stavěly do cesty a nechtěly ji pustit. S těžkým srdcem jim musela vysvětlovat, že nemůže zůstat, její cesta že vede k pohádkovému Rosengartenu. Kdyby ale ještě někdy jela okolo, pak je jistojistě zase navštíví a bude jim vyprávět o mořích bez konce, rybách větších než jejich dům a podivných severních ostrovech, nad nimiž slunce v létě nikdy nezapadá a v noci není tma.

Zlých lidí se po cestách bát nemusela, její meč a štít mluvily jasnou řečí. Dny se však dále krátily, už nebylo možné spát v lese a studený vítr hnal spadané listí. Sittlieb se dostala do kraje, kde sotva potkávala člověka. Co platné zlaťáky, když za ně nebylo co koupit v lesích a horách. Pozdě Sittlieb pochopila, že si měla včas najít službu na zimu a nevydávat se už v tu dobu do opuštěných kopců. V nich pak s Aegirem zbloudili a zásoby potravin jim došly. Hlad a zima začaly ubírat na její síle i síle jejího koníka. Spolu ještě přestáli několik dní a nocí v lesích za ledového deště a vichru, než konečně i poslední síly došly a oba ulehli ve sněhu ke spánku, který odvádí vše živé na věčnost.
Sittlieb dýchala jen zvolna, přesto její dech roztál sníh před jejím obličejem a několik kapek vody padlo na její tvář.
"Sittlieb, Sittlieb, neusínej," volaly zoufale kapky.
"Nesmíš usnout, už se nikdy neprobudíš."
Ta jen slabě vydechla.

Milé kapky vody živé,
u konce je síla člověka.
Zjevte se přízraky divé,
kde jsi mocnosti odvěká?

Nejprve se Sittlieb domnívala, že se jí to jen zdá, ale nemohlo být pochyb, někde opodál praskal oheň. S námahou otočila hlavu a kdyby nebyla u konce sil, snad by se byla i lekla. Nad ní se tyčil k nebi hrůzný rohatý démon nadlidského vzrůstu, s kladivem za pasem, oděný v kůžích. Smířená s osudem zavřela Sittlieb oči a odevzdala svou duši do rukou severského boha Odina.

Přízrak se k ní sklonil a zvednul ji jako by to bylo pírko. V jeho počínání však nebyl zlý úmysl, právě naopak. Odnesl ji do teplého srubu, kde ji přikryl kožešinami. Nato vyhřebelcoval jejího koníčka suchou slámou a odvedl do malé suché stáje.

Sittlieb otevřela oči. Před ní na měděném tácu ležel chléb a opečené maso, které jí vonělo pod nosem. Vedle stál hliněný džbánek červeného vína. Na nic nečekala a po tolika dnech hladu si nechala ty pochoutky rozplývat na jazyku.

Když se konečně zahřála a nasytila, otázala se s velikou zvědavostí onoho podivného divokého stvoření, které jí i koníčkovi Aegirovi zachránilo život.

Někdy přijde pomoc,
když člověk o ni zavolá,
někdy se nic nezmění.

Pověz mi než přejde noc,
ty s tou helmou z buvola,
kdo jsi ty divné stvoření?

Přízrak divého vzhledu jí nezůstal dlužen odpověď.

Patřím mezi temné mocnosti
v noci lovím a kladu past,
vetřelce svrhnu do propasti,
zde stojím a hlídám vlast.

Ty však ulehni bez starosti
a vychutnej spánku slast,
tady jsi u nás na Radhošti
a mé jméno je Radegast.

Sittlieb přezimuje na Moravě a zúčastní se bitvy Moravanů proti nájezdným Kumánům.
Na jaře putuje se svým islandským poníkem dále světem, až najde hory sahající do nebe (Alpy) a v nich i království Rosengartenu. Podaří se ji proniknout k vrcholům, kde trpaslíci kutají zlato a pěstují růže. Nikdo, ani ona sama, netuší, že s ní přichází zkáza této pohádkové říše.

Ty, cizí dívko v železné košili,
zde postůj a pomni na chvíli,
z veliké dáli přicházíš k nám,
touhu tvou dívčí já dobře znám.

Strachu nemáš, tedy přistup blíž,
o princi spanilém sen svůj sníš,
před krásou růží své srdce chraň
neb za lásku zaplatíš těžkou daň.

Tak pravila k ní čarodějnice Langwerda, když Sittlieb dosáhla hranice království Rosengartenu.

Co nedokáže člověk, dokáže pohádková víla. Sittlieb vypěstovala mytickou růži vzpomenutí. Její duše však předpovídá neštěstí:

Přišlo ráno, první sluneční paprsky pohladily Rosengarten. Sittlieb otevřela oči a vedle ní se skvěla růže jakou svět neviděl. Byla to růže vzpomenutí a její duše promluvila k Sittlieb.

Jak veliké je tvoje umění
ty dívko lesklého pancíře,
život dala's růži vzpomnění,
vílo mořského světa k nevíře.

Sittlieb se sklonila a přivoněla k růži. Ta se trochu zakývala ve větru a její hlas se náhle změnil. Zněl starostlivě.

Proč slyším teď kopyt dunění,
odkud blyští se meče, krunýře?
Brzy přijde slunce zatmění,
v dáli železné vidím rytíře.


Zhrzena neopětovanou láskou krále Laurina opouští Sittlieb Rosengarten. Na další cestě se dostane do Berne (Verona), kde vstoupí, převlečena za muže, do služeb gótského krále Dietricha. Jeho dcera je unesena do říše krále Laurina a Dietrich chystá odvetu. V zatemnění smyslů vede Sittlieb železné rytíře proti Rosengartenu.

Jaká to divná píseň zní,
čím je melodie dána?
Tu udává rytmus bitevní,
to poslední zvoní hrana.

Kdo určil kapely složení,
kým je ta smečka hnána?
Bitva je pro zlata blyštění
a bohem požehnána.


Blboun nejapný

16. listopadu 2013 v 21:34 | Gregor Moldavit
Tento článek je volné pokračování toho předcházejícího, ekonomického:
Dronte mauricijský
No a tenhle pták se česky všeobecně jmenuje Blboun nejapný. To není nadávka, ale jeho skutečné jméno. Ve světe najdete spíše "Dodo", což by portugalsky znamenalo něco podobného, tedy "přiblblý".

Znal jsem ho už jako dítě, jeho vycpaná rekonstrukce je i v Praze v nějakém muzeu, myslím Národním. Znovu jsem se s ním setkal při své dovolené na ostrově Mauriciu. Na všech možných místech a ve všech možných zobrazeních.

"Chtěl bych toho ptáka tady potkat živého," řekl jsem jednou taxikáři, který nás vozil po ostrově. (Najmout na poznání ostrova taxi se tady ukázalo výhodnější, než si vypůjčit vlastní auto, jak jsem to vždy dělal v jiných zemích.)
"To je zcela vyloučené," poučil mě taxikář, což jsem ovšem sám dobře věděl. "Ten pták je dávno vyhynulý."

Co že to má společného s předchozím článkem o penězích od státu? Velmi mnoho, je to povídání o tom samém! Tenhle Blboun nejapný si totiž taky myslel, že všechno padá z nebe, což ho stálo existenci. To, že si to myslel, ještě samo o sobě ne, ale to, že ono mu skutečně všechno z nebe padalo. Následkem toho se totiž odnaučil létat a křídla mu zakrněla. Protože neměl na ostrově žádné nepřátele, odnaučil se taky bojovat o život, nebo aspoň prchat. Cpal se ovocem a uměl prý i lovit ryby.

Nutno mu ovšem přiznat, že to nedělal z blbosti, když už tak právě naopak, on to dělal z chytrosti. Řečeno ovšem zcela racionálně, on dělal to, na co byl od přírody naprogramovaný. Co nejvíce si nacpat břicho, s co nejmenším výdajem energie. Tedy něco jako naše lidská ekonomie, s nejmenším nasazením kapitálu nejvyšší zisky. Tuto zásadu nemají pouze kapitalisté, v socialismu tomu bylo nakonec podobně, pouze se to v plánovaném hospodářství nepovedlo uskutečnit. Pracovalo se s prodělkem, až se ten celý systém musel zabalit.

No a tenhle blboun tedy jednal pouze zcela ekonomicky ve smyslu přírody. I ta má a mít musí, totiž své zákony maximálního zisku (ne jen kapitalisti). Kdyby liška vydala při lovu zajíce více energie, než jí ten zajíc přinese, musela by zemřít hlady. Když se gepard rozběhne za kořistí, pronásleduje ji asi 10 vteřin. Když to rovnou nevypadá úspěšně, raději dalšího běhu nechá a počká si na další příležitost. Poměr vydané energie ku zisku, je totiž v druhém případě lepší. Takových příkladů je do nekonečna. Třeba taky, že ani kuře zadarmo nehrabe.

(V dětských knížkách jsme měli vždy výraz "moudrá matka příroda". Medvědovi dala kožich, zajícovi rychlé běhy, jiným ochranné zbarvení, atd... Nepovažuji ten výraz za moc šťastný. Proč jim tedy ta příroda ve své neskonalé moudrosti musela taky dát mráz, masožravce, přírodní katastrofy a podobně? Otázku nezodpovím, musíme ale vycházet z toho, že ono tomu tak je a vždycky bylo. Pro nás nejdůležitější, že tomu bez pochyb tak i nadále bude. Nejen to, přírodní katastrofy nabývají v naší době na síle.)

Nuže, tento blboun se jednoduše řídil zákony moudré přírody, nacpat si co nejvíce žaludek s minimálním výdajem energie. Ona v tom není chytrost ani blbost, je to logické a přirozené jednání zvířete. Jemu to taky všechno perfektně fungovalo, ovšem jen do té doby, než ku břehu neobydleného ostrova přirazila první loď. Maso toho ptáka za moc nestojí, ale s lidmi přišla i nová zvířata, kterým on chutnal a jeho vajíčka taky. Asi za sto let byl Dronte mauricijský ze světa pryč.

Toliko tedy tvor, který dostával co potřeboval a měl své životní jistoty. Nedá se dokonce ani říci, že v tom optimálním prostředí zdegeneroval, jenom se odnaučil létat a o něco bojovat. Nutno ovšem podtrhnout, že tento pták je pouze jeden příklad za miliony jiných druhů, které od doby kambria dodnes vymřely. Ať už měly schopnosti jakékoli, se změnou klimatu se přednosti proměnily v nevýhodu a ty druhy přestaly být životaschopné. Přírodě to bylo buřt, nechala je vymřít a na prázdné místo okamžitě přišly druhy jiné, které pro svou dobu měly ty vhodné vlastnosti.

My lidé máme na rozdíl od zvířat, ale také na rozdíl od přírody (co to vlastně je?) tu schopnost myslet do budoucnosti. To bychom také měli dělat, hlavně naši ekonomové. Dle mého názoru nebude nikdy možné dávat lidem nějaké jistoty na celý život, protože by tím celá ta společnost okamžitě zblbla a přestala být životaschopná. Není tomu už dnes tak, že my, při našem vyspělém sociálním systému jdeme do národohospodářské katastrofy? Existuje ekonomické pravidlo, že vybudovat blahobyt z ničeho je snadnější, než v blahobytu ten blahobyt udržet. Třetí generace v sociálních jistotách je začne považovat za přirozené právo a tím si je sama odbourá. Ono už totiž není z čeho brát a když je, pak těm pracujícím, kterým se ale pak už zase nevyplatí ještě pracovat.

Takže pozor, abychom pro samé sociální jistoty nedopadli jako Blboun nejapný.

Žiju. Proto mám nárok na peníze od státu.

10. listopadu 2013 v 12:45 | Gregor Moldavit
Lidičky!
Představte si, že se prvního každého měsíce probudíte a máte na kontě 53 000 KČ. Je to vaše právo, coby občana státu ČR.

Že je to blbost? To já si myslím taky, ale ekonomové jsou jiného názoru. U mě tomu tak konečně mohlo právě teď být, jsem čerstvý důchodce. Těm o pár let starších tomu tak skutečně i je, ale já zase přišel pozdě. Nás, důchodce v NSR, vláda strašně okradla a renta se vyplácí už taky ne 1., ale posledního v měsíci. Za život tedy o jednu méně, poslední dostanu až po smrti. Zato chceme se Slávkou dlouho žít, abychom to té babě Merkel nedarovali! Pochopitelně máme už taky důchody nesrovnatelně menší, než je zmíněná suma, musíme se o ně dělit se zkrachovalými soudruhy z NDR. Balík peněz na stáří si nechala vláda už jen pro sebe. Ale k věci!

Bydlíme u hranice ČR a často tam zajedeme. Tady u nás (Bavorsko) v ALDI slyšíme pomalu více češtinu, než němčinu. V ČR my zase natankujeme, koupíme placatý lovecký salám, rohlíky, brambory a knedlíky. Já si taky vždycky koupím nějaký časopis, třeba Květy. V těchto, 44/2013, jsem si se zájmem přečetl článek:

Žiju, proto mám nárok na peníze od státu.
Představte si svět, ve kterém už vaše pouhá existence zavdává nárok na docela slušnou rentu od státu...

Okamžitě mě napadli Cikáni, kteří dříve dokázali obrábět kovy, kotláři, dráteníci, atd..., nebo dělat pěknou hudbu, ale takovýto choromyslný systém rozdávání peněz zadarmo je zahnal do slepé ulice, na jejíž konci jednou čeká jen katastrofa. K tomu už jsem taky něco napsal:
http://gregormoldavit.blog.cz/1309/rds-romska-demokraticka-strana

V případě tohoto nového modelu rozdávání peněz zadarmo je ovšem to zajímavé, že ten návrh pochází ze Švýcarska. Že by Švýcaři nerozuměli hospodářství se jistě tvrdit nedá. Lze si tedy v onom článku přečíst i argumenty docela zajímavé. O co se jedná?

Každý občan Švýcarska (pochopitelně pouze ten a ne kdokoli jiný, ačkoli třeba na jejich území) má právo na určitou měsíční rentu, od té chvíle, kdy se narodil. Mluví se o částce 2000 franků pro dospělé a 600 franků pro dítě. (= 42 000 a 12 600 KČ, nebo taky 2500 SFr, což je 53 000 KČ) Jedná se právě o tom, že by tento ekonomický systém měl být odhlasován v referendu. Ve Švýcarsku věc běžná, rozhoduje lid. (Zatím ještě není ani jisté, zdali v tomto případě k referendu vůbec dojde, nebo to bude odmítnuto coby úplná blbina! Jestli by to pak Švýcaři odhlasovali, o tom silně pochybuji. Jiná je ale otázka, jestli by to v referendu neodhlasovali Češi?)

Velmi zajímavé jsou pro mě argumenty, proč tuto ekonomickou sebevraždu zavést. Ony totiž zní zdánlivě (pro mě jenom a pouze zdánlivě) dost přesvědčivě:
5 % obyvatel každého státu stejně nikdy pracovat nebude.
Získá se spokojené obyvatelstvo a bída nebude z lidí vlky činit. Přestane tedy kriminalita.
atd... nejzajímavější:
Obří státní aparát musí posoudit, komu z práce neschopných přísluší kolik peněz? Když dáme každému zmíněnou sumu a tyto úředníky propustíme, pak stát CH ušetří ročně dokonce několik miliard franků.
Jistota pro všechny od kolébky až po hrob!

Konečně nic nového, já takový stát už zažil, pracoval jsem v Saudské Arábii. Tím je tedy zodpovězena otázka, kdo bude něco vyrábět, když rodilí důchodci libovolného věku nebudou dělat nic. Inu cizinci. Jenže tam mají ropu a z té žijí, ovšem při stále stoupajícím počtu nepracujícího obyvatelstva. Problémy se množí a řešení celkem neexistuje. Rozhodně ten jejich model nemůžeme přebírat my v Evropě, ani Švýcarsko, ČR pak už vůbec ne. Nyní k jednotlivým bodům.

Ten rozpočet už je sám o sobě první katastrofa. Je tomu skutečně tak, že stát CH platí ročně na sociální podpory následující sumu?
2000 * počet dospělých + 600 * počet dětí + plat státních úředníků na rozdělování těchto podpor a to druhé činí o několik miliard více, než je na podporách rozdáno? Pak by se asi skutečně vyplatilo dát tu podporu každému, úředníky propustit a stát by skutečně ušetřil. Musel by je ovšem pak dát všem, tedy těm, co je berou, propuštěným úředníkům a všem ostatním taky, aby to bylo spravedlivé. Tady už jsme ovšem v mínus. Ekonomové vychází z toho, že ti pracující budou ve své většině dále pracovat. To je podle mě hluboký omyl. Ti úředníci tedy určitě ne, vždyť o práci právě přišli. Celé to pak připomíná onen bájný komunismus, ve kterém by měli všichni dostávat podle potřeb a peníze se zruší. Tady se nezruší, jenom budou paušálně rozdávány, což je prakticky to samé. Ono za ně totiž nebude co koupit, bude to jen potisklý papír. K tomu vám přijde absolutní zdegenerování kdysi tak schopného národa.

"Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen v jedné generaci panovati měl."
František Palacký na Žofínském ostrově l.p.1861
V ČR panoval ve dvou generacích (ušetřete mě poznámek, že to nebyl ten pravý) a přečtěte si dnes komentáře na SEZNAM, kolik lidí tam oplakává tento zkrachovalý a nikdy hospodářsky nefungující sytém. Peníze zadarmo nedával, jenom jistou práci, ale nakonec to vyšlo tak nějak podobně.

Všechny ostatní body jsou na stejné úrovni.
"5 % obyvatel každého státu stejně nikdy pracovat nebude."
A to je zřejmě svaté. Ostatní to dle ekonomů asi musí akceptovat a pracovat za ně. Ono tomu ale tak skutečně je, ať v CH nebo ČR. Z těch zásadně nepracujících nikdo skutečně hlady neumírá. On má právo na bydlení, právo na životní minimum...

"Získá se spokojené obyvatelstvo a bída nebude z lidí vlky činit. Přestane tedy kriminalita."
Vy blázni pošetilí, ta vám právě stoupne do horoucích pekel. Že se zavedením socialistického plánovaného hospodářství vymizí kriminalita, řekl myslím Lenin. Mýlil se tím, jako prakticky ve všem. Po zavedení jeho bolševického režimu zemřelo 5 milionů lidí hlady a po Rusku se rozšířil kanibalismus. Ještě v 50. letech se na to mezi zbožnými komunisty ale věřilo. (Pro ně byl tento Ježíš Kristus jejich komunistického náboženství neomylný.) Kolikrát jsem to jako dítě slyšel. Pokud se ta choromyslná proroctví nějak nevyplňovala, nazývalo se to "přežitky kapitalismu". Moje generace si jistě vzpomene. Jednou jsem se takového soudruha otázal, jestli v kapitalismu skutečně nutno podplatit řezníka, aby mi prodal řízek? Do takovéto situace by nás ono rozdávání potištěných papírů docela určitě zase zavedlo. Vzpomeňte na ty doby, které už tu byly a není to tak dávno. Nedostatkové zboží se sice normálně zaplatilo, ale jeho vydání z úkrytu pod pultem musel zákazník dotovat ještě něčím navíc. Tak vznikl výměnný obchod, řezník, zelinář, automechanik, vexlák, instalatér ... Kdo se do této užší společnosti nedostal, patřil mezi tzv. "permanentní bůčkojedy". (Výraz jsem převzal z jednoho čísla časopisu Dikobraz, oné doby.)

Jestliže lidem dáte peníze zadarmo, pak to rozhodně neznamená, že budou mít dostatek. I kdyby za ně bylo co koupit, každý jich bude okamžitě potřebovat víc. Už dnes existuje dost případů těch, kteří dostanou sociální podporu, jdou do herny a večer nemají nic. Takových lidí by s tímto systémem muselo nezbytně přibýt. V době, kdy jsem psal tenhle řádek, se na SEZNAM objevil následující článek:
http://www.novinky.cz/krimi/318659-prohral-duchod-na-automatech-a-tak-vystrihl-z-teplaku-kuklu-a-vyrazil-loupit.html
Že lidé budou mít čas na kreativní činnost? Jistě, ale budou ji vykonávat, nebo spíše naprosto zdegenerují a propadnou hromadně chlastu?

Ještě větší debilita než to všechno, je dávat na dítě 12 600 KČ měsíčně. Dítě je novorozeně a dítě je prakticky dospělý člověk, kterému ale bude 18 až za pár dní. Ten bude ty peníze požadovat pro sebe a ne aby byly vypláceny rodičům. Tady jsou těžké rodinné kolize naprogramovány. Ta absolutní katastrofa ale spočívá mimo jiné v tom, že z množení se udělá lukrativní příjem. Už dnes tu máme skutečnou hospodářskou tragedii, že totiž nejvíce dětí mají rodiče, kteří sami nedokážou uživit ani jedno. To je cesta do horoucích pekel. Z jejich dětí totiž pravděpodobně zase vyrostou podobní dospělí, kteří se dokážou zase jen množit. Cikáni jsou pochopitelně klasický příklad, ale existuje i dost podobných bílých.
To množení bude nezbytně naprogramováno. Tak třeba - nepracující rodiče si chtějí koupit mercedesa, naflákají si tedy 10 dětí. Na auto bude, jenom peníze pro ty děti už jim nezbudou. Tak je pošlou do ulic, ať si něco k jídlu vyžebrají, nebo ukradnou. Pochopitelně se ty děti stanou automaticky kriminální. Nějaký "ekonom", který to napáchal, se pak může ohánět tím, že on to všechno myslel dobře. Odborník by neměl nic myslet, ale vědět a ověřit. Tento vývoj jsem popsal v článku:
http://gregormoldavit.blog.cz/1208/cesta-na-fuerteventuru-2-pribeh-o-danovem-kalouskovi-2-2

Řekněme, že všechny tyto propočty se ve Švýcarsku týkaly pouze toho prvního měsíce. Pak by to bylo docela zajímavé a zábavné. Možná by to šlo prakticky i déle v tom případě, že by všichni dostali pouze absolutní životní minimum, aby pracující nebyli znevýhodněni proti parazitům. Bohužel je dnes dost případů, kdy socky mají více, než si jiný za ten měsíc vydře. (A on jim to ještě platí z daní.) Jenže i autor tohoto modelu připouští, že by někdo musel posoudit nutnost zvýšených dávek třeba pro invalidy. Tím máte ty státní úředníky zase všechny nazpět v jejich úřadech. Že to nestačí, s tím vám za čas příjde každý. Takže ani tato cesta nikam nevede.

V onom článku časopisu květy to komentuje ekonomický expert Petr Jánský, který tomu tedy nasadil parádní korunu! Sice ten model zamítá, ale - cituji:
"... Přesto se o ni budeme s kolegy na akademickém pracovišti CERGE-EI příští dva roky pokoušet v rámci ..." ježíšmarjá to snad nemyslí vážně!

Tak to je tedy věc! Bylo by pro mě šokující, kdyby ti ekonomové o tom chtěli diskutovat dvě hodiny. Prý dva roky a ten člověk to pronese jakoby nic. Připadá mi to, jako by se sjeli profesoři matematiky, aby dva roky diskutovali o tom, jak počítat na prstech do deseti. Tuší vůbec někdo z těchto úžasných expertů, kde se peníze berou a jak těžce se někde na poli nebo ve fabrice vydělávají? Oni tam za své platy o tom budou diskutovat dva roky?
Páni ekonomové! Krachují banky a firmy, polovina lidstva hladoví, státy jsou zadluženy, že to nikdy nesplatí a celý svět se v prdel obrací. To všechno určitě víte. Co ale nevíte, že je to vaše vina! A vy se jedete 2 roky bavit o hovadinách?

Závěrem!
"Jistota pro všechny od kolébky až po hrob!?"
Tak to je ta největší chyba, jakou lze udělat. To celé musí zkrachovat a zanechat po sobě pouze totálně zdegenerovaný národ, neschopný se sám uživit! (onen link o daňovém Kalouskovi)
Existuje velmi poučný záběr z Chebu, kde jeden pán, odchovaný na principu "Žiju, proto mám nárok na peníze" vykládá, proč mu je ostatní musí dávat do klína za nic. A teď si představte, že tímto způsobem bude smýšlet každý. Nemusíte jezdit na nějaké dvouleté diskuze, podívejte se na tohle video, které trvá 5 minut:
http://www.youtube.com/watch?v=uad4W_vGE48

Dodatek 13.11.2013
Zajímavá čísla se dnes objevila na SEZNAM
"Jen za letošní pololetí byl stát nucen vyplatit 5,1 miliardy korun na tzv. dávkách pomoci v hmotné nouzi. A to je o 1,5 miliardy, tedy o 40 procent víc než loni ve stejném období, kdy to bylo zhruba 3,6 miliardy."

Bohužel se nikde nepraví, kolik stát stojí platy úředníků, kteří se o rozdělování těch peněz starají. Pak bychom mohli udělat srovnání se Švýcarskem.

Ten nejhorší problém: Čím více stát vyplatí na sociálních dávkách, tím méně se těm ostatním vyplatí ještě pracovat.

Právě tak zajímavý článek:
I tady by se ale dalo diskutovat, jestli to bude fungovat?