Červen 2013

Děti Husákových dětí

12. června 2013 v 17:59 | Gregor Moldavit
Soudruh Gustáv Husák - čelem k lidu

Dnes mě zarazil tento článek na NOVINKY:
Do škol míří extrémně silný ročník, děti Husákových dětí
http://www.novinky.cz/domaci/304517-do-skol-miri-extremne-silny-rocnik-deti-husakovych-deti.html

Nevím, jaký to musí být pocit vědět o sobě, že "já jsem Husákovo dítě". Nejspíš celkem žádný, ty děti za to nemohly a patrně jim to je dnes jedno. Dokonce si třeba o Husákovi myslí to samé, co já. Poznal jsem v Německu několik Siegfriedů, všichni narozeni mezi 1940 a 1945 a z toho jména řve smýšlení jejich rodičů v této době. Taky s tím jménem žijí a moc si z toho nedělají. Já jsem zase "Gottwaldův vnuk" a snáším to celkem statečně. Ve dvaceti jsem emigroval na Západ, do země ovládané třídním nepřítelem a nejpozději od té doby jsem všechno možné, jenom ne ten "nový socialistický člověk", kterého ta banda komunistických šílenců chtěla z mojí generace vychovat. Když jsme dorostli, nebyl nakonec ani jediný z nás tím novým orwellovským plemenem bezrohých krav, kterým jsme se měli pomocí totálního výplachu mozku stát. Ona pomatená představa, že když si vezmete novorozeně, můžete si z něj vychovat co se vám zachce. Například člověka, který nepotřebuje svobodu, nechce vidět cizí země, majetek mu stačí společný a smysl života hledá v práci. V téhle představě se mýlil právě tak nacionální socialista Hitler, jako všichni pozdější komunističtí ideologové. A nemohlo tomu být jinak, vždyť všichni svorně fušovali do oboru, kterému vůbec nerozuměli a ve kterém neměli žádné vzdělání. (Výzkumy v pozdějších letech přinesly výsledek, že většina vlastností je geneticky dána při narození a nedá se výchovou ovlivnit. Pokud si tedy chtějí rodiče vychovat potomka např. katolicky věřícího, komunisticky uvědomělého, nebo třeba skromné, usedlého, apod... můžou to klidně pustit z hlavy. Budou slavit úspěchy jen do puberty, kdy prorazí vrozené geny.)

Jak řečeno, moje poválečná a poúnorová generace dostala bezpříkladný výplach mozku a přesto se celá ta pekelná mašinerie minula účinkem. Když jsme dorostli, koukali jsme směrem na Západ a ptali se, proč oni tam můžou svobodně cestovat a my ne? My jsme ještě nechtěli svrhávat socialismus, pouze dostat více svobody. To ale stačilo, abychom se stali pro komunisty nepřátelé jejich socialistického zřízení. Nebyli jsme nepřátelé komunistů, to oni si je z nás sami udělali. Pro ně měl každý povinnost jásat nad šťastným životem a o tom životě na západ od Šumavy mít jenom představy odpovídající článkům v Rudém Právu.

Do tohoto ohně si ještě přilili oleje zavedením TUZEXU, (západní valuty komunistům nikdy nesmrděly) čímž rozdělili národ na patricie, vlastnící tuzexové bony a plebejce, kteří o nich jen slyšeli. Stačilo se podívat do výlohy TUZEXu a každý hned věděl, jak to s tím socialismem a kapitalismem skutečně je. Socialismus to znamená, "každému podle bydliště jeho štědré tety". Kdo z nás ji na Západě neměl a nevlastnil texasky "super rifle", byl pro ostatní méněcenný, holky se nad ním mohly jen pousmát. Nechat se od někoho takového oplodnit, pro ně nepřicházelo v úvahu.

No a tady se zvolna dostáváme k pojmu "Husákovy děti". Pod tímto pojmem se rozumí generace narozená začátkem 70. let, v době nejhoršího temna českého národa, zvaného "normalizace".
Tuzexové texasky Husák sice nikomu nedal, udělal to ale jinak. Husák platil jako nepoučitelný a je možné, že skutečně chtěl vypěstovat nějaké nové plemeno člověka, jako Hitler, nebo komunisti po únoru 1948. Socialistického člověka, který mu bude chodit tleskat a jásat do prvomájového průvodu. Sám o sobě, dobrovolně a nadšeně. Já si ale myslím, že zase tak blbej Husák nebyl. V každém případě zavedl porodné a různé výhody, aby se množení vyplatilo. Možná chtěl jen lidem ukázat, jaké dobré podmínky strana lidem dává a přesvědčit je aspoň nějak částečně o výhodách socialismu. Trochu se mu to nakonec povedlo. Dodnes pár takto přesvědčených ještě na internetu pobíhá, např:

Petr Trojanovský, Převald
Ano za prezidenta Gustava Husáka bych dal ruku do ohně! Každá rodina mněly socialní jistotu a dítě si mohla dovolit !!!!

K čemuž mu odpověděl a vyjádřil zhruba můj názor:

Petr Klimeš, Pardubice
Akorát to vzdělání moc kvalitní nebylo co ? Viz Vaše čeština......

To vzdělání, školství, sice za komunistů nebylo špatné, ale u leckoho se minulo účinkem. Právě tahle vrstva těch jednodušších zřejmě na komunisty vzpomíná s vděčností, protože nebyla schopna se nové době přizpůsobit. Být svobodným člověkem je totiž mnohem těžší, než být otrokem, který dostává od svého pána podle potřeb. Lidé si jsou sice rovni, ale ne na stejné úrovni.

To je taky důvod, proč tento článek píšu. Chci položit otázku, jestli je to vůbec dobře dávat sociální jistoty, dávat porodné a podobné dávky na množení?

Sleduji různá fóra, kde se lidé přou, zdali bylo lépe tenkrát, nebo dnes. Je to jako by se pes a koza měli dohodnout, jestli je chutnější maso, nebo zelí. Jedná se jednoduše o zcela různé species. Když ale takový oplakávač soudruha Husáka napíše:

"Víte vůbec, že tenkrát jsme měli nejvyšší porodnost?"

pak se domnívá, že vynesl nejvyšší trumf, který už nelze přebít. No není to důkaz nejlepšího režimu? Já si ovšem naopak vzpomínám, jak inteligentní lidé v tu dobu u těchto čísel bledli.
"Takhle se množit, to dělají primitivní národy. K těm jsme my Češi přeci nikdy nepatřili!"

Ve článku jsou různé nadpisy

Dříve tři třídy, teď aspoň pět

a u tohoto jsem se rozchechtal:

A bude hůř…

To jako, že přijde ještě více dětí. Přesně touhle větou totiž právě ti uvědomělí vyhrávají pravidelně diskuse k nějakým špatným zprávám. Ten počet dětí by se pro ně naopak musel znamenat:

A bude lépe...

Což ovšem oni v kapitalismu nikdy napsat nemůžou. V tom je přeci vždycky pořád jen hůř.

Proto jsem tady vznesl otázku, co je vlastně dobře a co špatně? Znáte výrok:

"Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen v jedné generaci panovati měl."
František Palacký na Žofínském ostrově l.p.1861

Jak dlouho zůstane takový národ, který má vše jisté, vůbec životaschopný? Je dobré dávat mu dobré podmínky na množení? Snad každý si už musel všimnout, že nejvíce dětí mají ti, co sami nedokážou uživit ani jedno. To se může v budoucnosti nejhorším způsobem vymstít.

Ona zcela jednoduše existuje kvalita a kvantita. Pokud tyhle diskuze a bodování většiny správně chápu, pak pravičáci jsou špatní, neboť chtějí to první a levičáci dobří, protože požadují spíše to druhé. Vláda musí dát souložné, porodné, pastelkovné, kočárkovné, hračkovné , utřinosné, atd... aby tím ono množství dosáhla. Aby se z funkce matky udělalo zaměstnání a právě ty ženy, které to ve škole nějak nezvládly, které by se na pracovním trhu těžko chytaly, se mohly živit rozením dětí. Povětšinou dětí podobných, které se jednou budou živit zase jen množením. Ta kvalita těch dětí zřejmě nehraje roli. A od jaké vlády že to můžeme očekávat? Inu jedině od levicové. A kdo že to má platit? Tady se většinou dočteme, že ti bohatí, tedy pravičáci. Tak co proti nim máte, když od nich požadujete peníze? Vždyť bez nich vám levicová politika nikdy nebude fungovat, bez nich vláda nebude schopna cokoli financovat. Pravičák zřejmě znamená hodnoty tvořit, vydělávat peníze a nechat si je brát, levičák znamená ty peníze spravedlivě rozdělovat, dávat chudým = těm nepracujícím.

Otázku, "co je dobře?" jsem vznesl, zodpovědět si ji musí každý sám.

Leč na závěr: Celkem nezávisle na nějaké levo, nebo pravo, mám obavu, že s tím "bude hůř" se ještě setkáme, až Husákovy děti půjdou do důchodu. Kdo a z čeho jim ho má platit? Ti, co se živí množením? Pak si někdo možná zase na dobrotivého tatíčka Husáka vzpomene a uvědomí si:
"Tenkrát byly ty sociální jistoty, byla ta správná familienpolitika, tak jsem já tady. Já Husákovo dítě, a ten důchodový fond si holt musím dělit s mnoha sourozenci".

Cikánská pohádka z hor 1/2 - Zlatý poklad

12. června 2013 v 14:13 | Gregor Moldavit
Cikánskou pohádku jsem napsal již dříve, ale dnes ji tady přiřazuji na téma týdne: "Romové"
Rómové jsou totiž Cikáni.

Gejľom, gejľom,
gejľom, gejľom,
lungone dromenca.
Šel jsem, šel jsem,
šel jsem, šel jsem
dlouhými cestami.
...
cikánská hymna
Ilustrace Jana Holečková

V pustých vysokých horách nalézalo se jedno dlouhé údolí, které podivnou pověstí bylo opředeno. Kdesi tam v jeho svahu, sedm sáhů pod zemí, v nějaké podzemní chodbě, kterou železná vrata střeží, má být ukryt zlatý poklad. Kdo ten by našel, stal by se nejbohatším člověkem široko a daleko.
Tam za železnými dveřmi leží truhla plná zlata, snad i různé klenoty a šperky. V ní se nacházejí zlaté mince i zlaté kuželky onoho zlatachtivého krále, který v horu byl proměněn.
(O nich jsem vám vyprávěl v poslední pohádce.)
Ten kamenný král však hlídá svůj poklad a nikoho k němu nepustí. Proto kdo by snad i to místo pokladu našel, ten nikdy se nedostane tou skálou do hlubin země. Musel by napřed vyslovit tajemné zaklínadlo, aby se skála otevřela, ale ono zaklínadlo, nebo snad melodii, nikdo nezná. Tak jistě ovšem nikdo nic nevěděl, byla to legenda, která se vyprávěla z generace na generaci. Jak ti horalé sami říkali, snad pohádka, snad má nějaké pravdivé jádro.

Čas plynul, lidé si o pokladu povídali, občas někde kutali, ale k ničemu to nevedlo. Až jednou přišel zase další král a ten se rozhodl poklad za každou cenu získat. Vy si asi, děti, myslíte, že král má vždycky zlata dost a je hrozně bohatý. Jenže ona většina těch skutečných králů měla pořád peněz málo a musela si neustále půjčovat od šlechty. Té pak za to zastavoval královské statky nebo hrady. Proto se tento král, který měl zlata málo, rozhodl jít na ono hledání a kutání vědecky.
"Království je moje, země je moje, takže poklad patří taky jenom mně," prohlásil ten král, před plnou síní. "Jelikož nevíme, kde se nachází, vypisuji tímto velikou odměnu. Kdo by poklad nalezl, toho do šlechtického stavu povýším, desetinu toho zlata dostane a ještě mu splním jedno přání."
Nastal všeobecný halas a hned jako první se mu nabídl jeho dvorní učenec, který byl vždy v královské síni přítomen a měl před sebou na stole více tlustých knih.
"Dovol mi, králi, abych snesl všechny učené kroniky a v nich bádal, až najdu zmínku o pokladu. Pak hned vás všechny na místo v horách povedu."
"I mně dovol, abych ve hvězdách hledal odpověď. V těch je vše psáno. Jistě z jejich postavení za noci místo pokladu vyčtu," tak promluvil dvorní hvězdopravec. Ten sebou stále nosil dalekohled, aby tak zdůraznil svojí důležitou funkci.
"Nemyslím, že ti dva by měli úspěch, ale já mám jinou možnost," ozval se zbožný mnich, který coby kněz na hradě sloužil. "Budu se modlit za osvícení a bůh zajisté sešle mi nebeského anděla, který mě k pokladu povede." Zvedl při tom nad hlavu dřevěný kříž zvící aspoň půl metru, který nosil na krku.

Král souhlasil. Jen ať každý bádá svým způsobem, času že jim dá kolik chtějí, ale ne více než do rána. Zítra po východu slunce se jde hledat poklad!

Nato jal se dále vyřizovat královské záležitosti. Byl mimo jiné i nejvyšším soudcem a v té síni opodál už čekali zbrojnoši i kat, kteří v poutech přivedli Cikána. Ti všichni tedy také slyšeli předešlý rozhovor.
"Z čeho je ten člověk obžalovaný?" otázal se král.
"Vaše milosti, všichni čerti sem toho Cikána přinesli. Chytli jsme ho při činu, když kradl železo. Proto přivedli jsme ho sem, aby souzen byl a ke všem čertům zase táhl, jak zákon káže," a kat už si zálibně prohlížel svůj popravčí meč.
"Pověz své jméno a jak vše bylo a nesnaž se lhát," poručil mu král.
"Královská milosti," začal Cikán, "jmenuji se Lakatoš a přišel jsem do této země před několika lety. Mým majetkem byl jen malý cikánský vůz tažený jedním koníkem a mé housličky. Nechal jsem se najímat na práci, přes den jsem kopal jámy, večer hrál na ty housle. Nyní vlastním i malou pec, kladivo a kovadlinu. Na všechno jsem si v této zemi poctivě vydělal. Sbírám staré železo železné, tavím ho v ohni ohnivém a vyrábím z něj jednoduché nástroje. Ty potom prodávám a z toho žiji. Také lidem brousím nože a kalím sekery i krumpáče..."
"Je pravda, že jsi ukradl železo?" přerušil ho král.
"Je i není, ono železo bylo už rezavé a u cesty jistě dlouho leželo. Vzal jsem to železo a při tom mě vaši zbrojnoši přistihli."
"To železo ti nepatřilo," pravil král přísně, "nezdáš se být špatný chlapík, ale zákon mé země je velmi jednoduchý. Kdo krade, bude o hlavu kratší. Já zákony nepíšu, jen podle nich soudím a sám se jimi musím řídit. Proto odsuzuji tě nyní k smrti. Než budeš sťat, máš ještě právo vyslovit své poslední přání. Mluv!"
Cikán pochopil, že milost nemůže čekat. Zapřemýšlel a promluvil.
"Co můžu si přát jiného, než před smrtí na své housličky zahrát. Ale přeji si na ně zahrát na onom místě, kde zmíněný poklad leží."
"A když ten poklad nenajdeme?" otázal se král.
"Inu což," odvětil Cikán poklidně, "nemám naspěch, s tím hraním v tom případě počkám."
V sále zašumělo, ozval se smích, ale i hlasy nevole. Ten Cikán přelstil jejich krále.
Konečně se vzpamatoval jeden z rádců:
"Poklad leží v údolí pod vysokou horou, tam ať na své housličky zahraje. Tím je královský slib splněn. Cikán neměl podmínku, že zahraje u vykopaného pokladu."
Ozvalo se hromadné zafunění, jak si všichni včetně krále oddechli. Konečně jeden rádce, který je chytřejší než nějaký potulný tmavý šumař. Musíte vědět, děti, tenkrát v těch dobách by spíše kdo horu z kořene vyvrátil, než by král své slovo porušil.
Cikán Lakatoš se však nevzdával.
"Když poklad nenajdete a najdu ho já, dostanu milost i slíbenou odměnu?"
Král se zasmál. A když se směje král, musí se pochopitelně smát i všichni ostatní dvořané až do posledního pážete. Tenhle pobuda by snad chtěl být chytřejší než všichni dvorní učenci?
Ten první učenec se pochopitelně smál nejvíc, neboť stál nejblíže vedle krále, pak ukázal na celou řadu knih a významně ťukal prstem na jednu po druhé.
"Ty bys snad lépe než já chtěl z nich vyčíst staré moudrosti i všeliké jinotaje, kterým já bych nerozuměl?"
Cikán Lakatoš zavrtěl hlavou.
"Číst a psát není moje silná stránka. My Cikáni na učení trpělivost nemáme. Jeden den přijdeme do školy, něco se naučíme, druhý den nepřijdeme a zase všechno zapomeneme."
"Pohleď na hvězdy a jejich postavení," ukazoval mu hvězdopravec hvězdné mapy a mával při tom dalekohledem jako ukazovátkem. "Ty z nich dokážeš jako já budoucnost a pozemské dění vypočítat?"
"Eh, počítat já dokážu právě tak na prstech," přiznal bez váhání Cikán Lakatoš. "My Cikáni počítat nepotřebujeme, nic tak přesně nebereme."
Tu ozval se i svatý muž, a gestikuloval při tom křížem, jako by chtěl zahnat hejno ptáků od žitného pole:
"Ty synu pekel, ty se dokážeš modlit lépe než já a jsi hodný osvícení? Tobě by měl seslat nebeský otec anděly na pomoc? Snad leda kdybys čertu duši upsal."
"O modlení toho moc nevím, na žádného anděla nečekám. Proč bych však měl čertu duši upisovat, když nás Cikány všichni čerti přinesli a všichni si přejí, aby čert nás vzal. Moje duše už je čertu jistá. Ale v pekle to voní ohněm ohnivým, pro nás Cikány je peklo pravý ráj."
Svatý muž se pokřižoval a král pronesl své poslední slovo:
"Slyšel jsi, Cikáne, co tito tři muži řekli a víš, co jsi odpověděl. Když oni poklad nenaleznou, jak ty, nevzdělanče, bys mohl? Proto bez obav ti slibuji - když nikdo poklad nalézt nedokáže, pouze ty, je ti moje milost jistá i vše ostatní, co jsem nálezci přislíbil."
Nadešel večer. Učenec seděl ve své knihovně, listoval a četl v knihách, dělal si poznámky a stále si u toho něco mumlal. Hvězdopravec se díval dalekohledem na hvězdnou oblohu, kružítkem rýsoval kružnice, podle pravítka tahal čáry, měřil úhly, počítal a počítal a stále si u toho něco mumlal. Zbožný muž klečel před svatými obrazy, nic nečetl, nepsal ani nepočítal, zato mumlal ještě více než učenec s hvězdopravcem dohromady. Mumlal tak dlouho, až mu vyschlo hrdlo a musel si ho jít svlažit džbánkem mešního vína.
Cikán Lakatoš seděl v kobce vězení, bylo s ním dobře zacházeno, jak král nařídil, ale díval se přes mříže do dáli a byl smutný. Pro svobodného Cikána zvyklého táhnout světem není nic horšího, než být zavřený v malé místnosti. Pak vytáhl své housličky, chvíli je ladil a nato začal tiše hrát a zpívat svoji vlastní cikánskou písničku:

Gejľom, gejľom,
gejľom, gejľom,
lungone dromenca.
Šel jsem, šel jsem,
šel jsem, šel jsem
dlouhými cestami.

Konečně našel jsem,
konečně našel jsem
jedno místo na zemi.
Bylo to v krásném kraji
pod bílými horami,
kde zlaté klasy zrají,
voda teče mezi lukami.

Tam v zeleném háji
vidím já dva doubky,
aj, na těch dubech
vidím dva holoubky.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
ti dva chtějí jenom
jako lidé ve svých srubech
hnízdit spolu na těch dubech.

Gejľom, gejľom,
Gejľom, gejľom,
ti dva chtějí jenom
létat svobodně nad plání,
společně žít v onom kraji.
...

dokončení příště...