Květen 2013

Technik Museum Speyer 4/4 Cesta do Špýru

15. května 2013 v 21:07 | Gregor Moldavit
Po rozpadu SSSR zavládl všeobecný zmatek a v celé té kosmonautice to podle toho taky vypadalo. Jedno bylo jasné, že nejsou peníze a každý tedy rychle sbalil na co přišel. Pokud vím, celou tu startovací bázi Baikonur si přivlastnil Kazachstán a začal ji Rusům pronajímat. Odborníci, jak už jsem napsal, se nechali najmout od různých diktátorů a budují pro ně dodnes atomové bomby a rakety. Každý Čech ví, kolik se toho rozkradlo po roce 1989 v ČSSR a dokáže si tedy asi představit, kolik se toho muselo rozkrást v SSSR. Možná má nějaký soukromník ještě dnes na zahradě funkční raketu, nebo stíhačku, všechno za miliony, ale vlastně bezcenné. Koupit si MIGa nebylo tehdy nikterak těžké a myslím, že je některé západní armády ještě mají. V 90. letech se dal v Německu koupit sovětský, jinak zcela obyčejný, rýč do zahrady, celý z titanu. Rozprodávaly se totiž zbytky kovů na kosmické rakety.
Já mám doma takovou malou horolezeckou misku, taky celou z titanu ze SSSR. Nic neváží a je hrozně pevná. Tu jsem neukradl, nýbrž koupil v obchodě, nemám v Baikonuru žádné známé. K tomu materiálu se ještě vrátím, neboť je to nějaké záhadné.
Onen dotyčný Buran ze Špýru ležel ladem, až si ho pronajala nějaká obchodní společnost ze Singapuru a udělala z něj cirkusovou atrakci. Tak putoval po světě a byl za poplatek ukazován. Jeho cesta pak po nějakých dohadech skončila v Bahrainu, kde ho objevili pracovníci muzea a od Rusů v roce 2003 zakoupili za 10 milionů €. S tím ovšem nesouhlasila ona společnost v Singapuru a pokusila se Buran rychle odvézt. V tom ji bylo zabráněno, ale soudy se pak vlekly více než 4 roky. Museum vyhrálo, prý ať si ten Buran ale rychle odvezou, hlídat jim ho nikdo nemůže. Tím začala zase další anabáze, dostat těch 70 tun plus 2 křídla po 6,5 tuny do Špýru.
Za ty roky v Bahrainu byl Buran přes den pálen ze shora sluncem a jeho žáruvzdorné kachle na spodní straně zase nebyly dělány na písečné bouře.
Konečně se podařilo získat povolení k vývozu. Nejprve bylo potřeba Buran naložit na prám a tím dopravit do přístavu. Dva pojízdné jeřáby tady měly co dělat. Navíc práce opět rušily písečné bouře. (Pracoval jsem v Saudské Arábii. Taková písečná bouře, to je pošušňáníčko. Když pak člověk přijde na svoji cimru, v baráku, kde netěsní okna, má i na posteli pár centimetrů jemného písku.)

Přístavní jeřáby už si s váhou 70 tun poradí, právě tak jako nákladní loď běžné velikosti. Plavba z Bahrainu do Rotterdamu, se zastávkou v Izmiru (Turecko, Češi možná znají z pohádek pojem "koření z daleké Smyrny") a v La Valletta (Malta), trvala 28 dní.
V Rotterdamu Buran zvedaly 2 jeřáby, každý nosnost 75 tun. Takže žádný problém, ale pozor! Buran byl na straně lodi, ta musela současně zaplavovat komory na jeho straně, nebo vyprazdňovat na druhé, aby se příliš nenaklonila. Vyzvednutí na břeh trvalo celou hodin.
Jelikož takové jeřáby ve Špýru nejsou, byl na loď nejprve naložen obří transportér a teprve na něj Buran. Obrovský dopravní prám ješte z boku stabilizovaly dvě menší lodě.
Jelikož to celé přesahovalo šířku na Rýnu povolených plavidel, muselo se nějakou dobu vyběhávat zvláštní povolení.
Křídla byla přisazena k boku z reklamních důvodů, aby to celé vypadalo důstojně. Myslím, že ten záměr vyšel, zpráva o podivném plavidlu se všude šířila a lidé se sbíhali na břehy.

Před vyplutím ale bylo ještě potřeba Buran přivařit k nosníkům lodi a to byl problém. Jeho materiál je běžná stavební ocel s vysokým obsahem uhlíku. Místo sváření se Buran jednoduše jenom roztékal.

V 60. letech jsme stále slyšeli něco o zázračných slitinách sovětských raket. Dnes pochybuji, že něco takového kdy vůbec existovalo. Někdy kolem roku 1980 zdrhul jeden sovětský pilot do Japonska i s MIG 21. Původně chtěl někam na americkou základnu, ale těžká mašina neměla žádný dolet. Rusové MIGa hned chtěli od Japonců nazpět, ale ti se jen zdvořile uklonili, že se na něj nejprve trochu podívají. Okamžitě přiletěli američtí odborníci a svět se mimo jiné dozvěděl, že kde hledali titan, našli jen běžnou ocel. Není tedy divu, že ten krám nikam nedoletí.

S tím Buranem to zřejmě bude nějak podobně. Z jakého důvodu nebyly použity ony titanové slitiny, to skutečně nevím. Jak jsem jízlivě naznačil, třeba proto, že neexistovaly. Loď už plula 24 hodin po Rýnu a svářeči stále ještě zkoušeli své umění. (Kdo umí svářet, ten ví, že je těžko svařit např. litinu, která se roztéká.)
Tato skála se jmenuje Loreley. Kdo neví, o co se jedná, tedy to je na Rýnu nebezpečné místo. Kdysi dříve sedávala tam nahoře na skále jakási spanilá děva, celá nahá a rozčesávala své dlouhé vlasy. Lodníci, kluci pitomí, koukali na ni, místo na cestu a lodě ztroskotávaly. Skutečnost je, že proplout tímto úzkým místem, kde proud má velkou rychlost, vyžaduje i dnes zvýšenou pozornost.
Mimochodem, někdy v 70. letech se tam nahoře sešlo pár studentů, kteří ukecali jednu spolužačku, aby se svlékla a rozčesávala si na skále vlasy. Oni pak pozorovali, kolik lodí ztroskotá. Nestalo se ovšem nic, protože skála je tak vysoká, že na ní není lidská postava od hladiny řeky prakticky vůbec vidět.
Po deseti dnech plavby přirazila loď ke břehu Rýna ve Špýru. Nyní už ten náklad jenom dovézt do muzea. Ale jak, tady se přeci nedá vyjet. Napřed bylo potřeba postavit rampu a silnici, ale i s tím si odborníci na takové náklady už poradili.

Je toho tu v muzeu hodně, co bych rád ještě zevrubně prostudoval, jenže za pár hodin chození začíná zlobit páteř. Tělo stárne a nic nevydrží. Oba se ale těšíme na důchod, kolik výletů ještě uděláme, kolik navštívíme hradů, zámků, výstav a muzeí.

Ten transport mě fascinoval mimo jejiné z toho důvodu, že bych takové odborníky na těžké transporty nyní potřeboval sám. Musím přestěhovat můj byt na vzdálenost 500 km. Vyházel jsem na co jsem přišel, i věci docela hodnotné, více než půlku nábytku dostane zdarma červený kříž. Pár krabic už jsem převozil naším osobákem. Na konec června jsem si vypůjčil malý náklaďák, který sám budu řídit a můžu odevzdat tam v Bavorsku. Ještě ten den, aby se výdaje co nejvíce omezily. Žádné jeřáby nepotřebuji, ale tady i tam si musím najmout nějaké manuální síly, aby mi to pomohly naložit a vyložit. Snad se dílo povede, není to nemožné, ale něco jako chybu si při tom taky nemůžu dovolit. Pak budeme sousedi, náš nový domek stojí pár kilometrů od české hranice.

Konec

Technik Museum Speyer 3/? Co skutečně bylo, či nebylo

8. května 2013 v 19:23 | Gregor Moldavit
Přistání na Měsíci

Vše, co vidíte na této fotce je pouze rekonstrukce i když z originálního materiálu. Ono vozítko se nikdy nazpět nebere, takže to ani originál, který skutečně jezdil po Měsíci, být nemůže.
Právě tak zůstává celý ten spodek stát, k lodi na oběžné dráze se s dvěma astronauty vrací pouze ten vrchní modul.

Klidně teď píchnu do vosího hnízda a připomenu, že pro dost velký počet lidí nic takového ve skutečnosti ani neexistovalo. To je přeci jenom animovaný film. Vzpomínám, jak jsme v tu dobu chodili v Praze na Americkou ambasádu a hltali jejich filmy o kosmických projektech. Vstupné bylo zadarmo, ale naproti byl takový krámek, vypadal jako malá mlékárna a odtud nás fotili a filmovali soudruzi od StB (v uniformě VB). Tenkrát by nás nikdy nenapadlo, že jednou přijde móda celý projekt Apollo zpochybnit. Není to jenom v ČR, v USA těchto lépevědoucích běhá rovněž celá řada. Kdo s tím kdy přišel, to nevím, já jsem poprvé tyto výplody slyšel asi kolem roku 2000. Existují blbci, kteří věří všemu, co vidí v televizi. K těm v tomto bodě patřím bezvýhradně já. Pak ale existují ti chytřejší, kteří se ve své pronikavé jasnozřivosti ošálit nedají.
Ti si všimli například toho, že tahle vlajka se v těch záběrech z údajného Měsíce třepotá ve větru. "A ten se bere na Měsíci kde, hé?"

Viděl jsem dokonce na internetu obrázek, kde asi 100 metrů za touto scénou rostly stromy. Pro zastánce této konspirační teorie argument definitivní a neotřesitelný. To jednou kamera náhodou zabrala o něco dále a bylo jasné, že to celé je filmováno na Zemi. Byl to obrázek dost nedokonalý, tuto fotomontáž by moje dcera byla udělala ve věku deseti let za pár minut a patrně lépe. Leč jasnozřivý majitel oné stránky měl oči zastřené vlčí mlhou. On není blbec, aby věřil televizi, ale tak chytrý, aby prohlédl tento dětinský špás, to zase taky ne.

Na tomto místě ovšem musím upozornit, že právě tato, zde vystavená, rekonstrukce měsíčního modulu byla použita v jednom filmu Steven Spielberga v roce 2011. Ten film byl pochopitelně natáčen na Zemi.

Jinak se nemíním s nikým přít. Armstrong, první člověk na Měsíci ve stáří hodně trpěl tím, že mu tito pomatenci nadávali do podvodníků. Já se s nimi hádat nebudu, ponechte si svoje přesvědčení. Jinak existuje dost zdrojů, kde si každý může na takové otázky najít odpověď. Pokud by tedy měl zájem se o skutečnosti, o tom, co skutečně bylo, něco dozvědět.

Bohužel se k té otázce, co skutečně bylo, dostáváme u Buranu znovu. O jeho letu sice nikdo nepochyboval, ale o to více o důvodech jeho konce. Obrovské finanční náklady ještě nebyly ten celý důvod. Na obou stranách té doby studené války se u kosmických letů jednalo o výdaje vojenské a vedle toho, snad neméně důležité, o věc prestiže. Ekonomická stránka stála až kdesi daleko vzadu. Snad i většina obyvatel jak USA, tak SSSR by dokonce byla ochotna dobrovolně trochu utáhnout opasek, aby jejich stát pronikl do kosmu. Jestliže si je někdo hrdý na svůj národ nebo stát, pak soudně myslící člověk si může být hrdý na jeho úspěchy a přínos lidstvu, ne na onu náhodu, že on se narodil v tomhle a ne o kus dále v nějakém jiném. V době letů Apollo byli Američané skutečně na špici světa a ten se jim klaněl, nebo jim aspoň blahopřál. Jenže, jak jsem napsal, studená válka jde ke konci a tím i četné vojenské projekty.
Lokomotiva Adler

Konec Buranu byl však předznamenám ještě něčím jiným a sice oním strašným soumrakem bohů. Soumrakem bohů komunistických. SSSR a východní blok už byl v tu dobu jen kolos na hliněných nohách a jeho zánik byl neodvratitelný. Za celým tím socialismem už nikdo nestál, snad jen pár přestárlých, sice superbohatých a mocných, ale dekadentních a sklerotických funkcionářů, kteří žili mimo realitu. Moje generace si jistě vzpomene na ono absolutní zdemoralizování celého národa. Koncem 60. let jsme my mladí koukali směrem na západ a ptali se, "proč oni můžou cestovat a my ne"? Koncem 80. let stačilo pootevřít hranice z Maďarska do Rakouska a NDR se začalo prakticky vylidňovat. "Poslední zhasne světlo", říkalo se tam. Pár věřících důchodců nad hrobem nemohlo udržet dávno přežitou a nefungující ideologii. Může být, že cinkání klíčemi urychlilo zánik o jeden den, ale těžko o víc. Východní blog se jednoduše sesypal jako domeček z karet.
Nahoře český Delfín

Ono to šlo několik desetiletí slavit úspěchy budování socialismu, žít ve vylhaném světě, ale ono to nešlo do nekonečna. Jednou si komunisti museli přiznat, že vylhaného chleba se nikdo nenají. Na ty rozpory, na které měl podle Marxe zaniknout kapitalismus, dojel komunismus sám. Nikdo ho nemusel svrhávat, zhroutil se sám o sobě v krizi tak hluboké, jakou kapitalismus nikdy nepoznal.
S pádem SSSR pak padl i projekt Buran.

Na tomto místě nutno říci, že kapitalismus se sice nezhroutil, ale projekt space shuttel se stal příliš drahým i pro USA a byl zastaven. Dnes je tomu dokonce tak, že si cesty do kosmu platí Američané u Rusů a navíc bědují, že ti jim je stále zdražují.

Jakou cestou šel tento vystavený Buran, než se dostal až do Špýru, o tom si povíme příště. Však co se stalo s tím jediným pravým Buranem, který skutečně byl na oběžné dráze?

Byl s raketou zavřen do obrovské haly, která ale začala stárnout. Peníze nebyly na nic, ani na její opravu.
V roce 2002 se zřítila střecha haly, o život přišlo 7 lidí a raketa Energia i raketoplán Buran byly rozmláceny takovým způsobem, že se žádným nákladem nedaly opravit. Kam se poděly jejich trosky mi není známo.

Pokračování...

Technik Museum Speyer 2/? Staré, nepříliš zlaté, časy

3. května 2013 v 18:47 | Gregor Moldavit
Vesmírná sonda Columbus

Váha trupu Burana, jak byl vyložen ve Špýru v dubnu 2008, byla 70 tun. K tomu každé křídlo váží 6,5 tun. (Údaje nejsou spolehlivé, jiná literatura uvádí i jiná čísla. Pro nás to ale není zvláště důležité.) Vysokou váhu křídel zapříčiňují mimo jiné žáruvzdorné kachle na jeho spodní straně. Při vstupu do atmosféry na nich teplota dosáhne 1600°C. Toliko doplňující údaj k předešlému dílu.

Pro úplné laiky vysvětlím, kde se ten žár bere. Když vidíme záběry kosmických stanic, zevnitř nebo z venku, vše jako by stálo. Kosmonauti se vznáší, a pomalu sunou sem a tam. Jejich sonda je zdánlivě stále na stejném místě, někdy je vidět dole Země, která se prakticky taky nehýbe. Božský klid. Ve skutečnosti se sonda řítí kolem Země kosmickou rychlostí, řekněme oněch 7,9 km/sec. Všichni jsme konečně ve filmu viděli, jak raketa odhazuje jeden stupeň za druhým a stále zrychluje. Jenže jednoho dne to musí jít zase nějak nazpět. Ta raketa už tu není, zbyl z ní jenom ten malý kousek na orbitu. V tom je právě tolik paliva, aby modul mohl zpomalit a začal padat na Zem. (S velkým Z.) Po zbrzdění se elipsový nebo kruhový oběh změní na sestupnou spirálu a sonda vpálí stále ještě obrovskou rychlostí do atmosféry. U Buranu bylo udáno 25 Machů, tedy 25 krát rychlost zvuku. Tuto rychlost může odbourat pouze odporem vzduchu a to je podobný efekt, jako když brzdové obložení auta sevře brzdný disk, který se rozpálí do červena.
Mimochodem, tady měl namále první kosmonaut Jurij Gagarin. Při vstupu do atmosféry se sonda rozkývala a otáčela směrem letu i jinou stranou, než byla ta spodní. Jenže pouze ta měla žáruvzdorné kachle. Hrozilo tedy, že se celá kabina jednoduše rozteče. Nějak se ji ale nakonec podařilo stabilizovat, všechno dopadlo dobře.

V technickém museu ve Špýru (jeho druhá polovina se nalézá ve 40 km vzdáleném Sinsheimu) si jistě každý jen trochu technicky nebo historicky zainteresovaný člověk najde něco pro sebe. Nemusí to být jen pronikání do kosmu. Měl jsem kdysi u sebe jednu (silně pomatenou) sedmnáctku z Kroměříže. Pořád mluvila o Kolínu, tam že ona musí. Pak z ní za čas vylezlo, že je šíleně zamilovaná do Kelly Family, která tam žila v hausbootu na Rýnu. Tomhle:
Oni u nás byly taky jednou zpívat v Baden-Badenu, to ještě jezdili v tomhle autobusu.
Mám doma pár jejich CD, protože se mi ty irské písničky líbí. Co ovšem nešlo přeslechnout, že každý druhý vůbec neumí zpívat. Ta holka mě žádala, jestli bych jí nenašel nějakou práci u Kolína, třeba jako au-pair. Striktně jsem odmítl, neboť před takovým náboženským šílencem, jako je ona, nutno vzít naopak děti do ochrany a já nebudu dělat kozla zahradníkem. Ale ona si tam něco našla sama a mohla se pak ze břehu Rýna dívat na své zbožňované miláčky. Ti tam měli neustále potíže s úřady, neboť házeli veškeré odpadky jednoduše do řeky, odmítali posílat děti do školy a vůbec se chovali jako jisté etnikum. Jejich bývalé přístřeší tedy dnes najdete rovněž ve Špýru.

Já spíše v zadumání postál před tímto létajícím strojem:
Z téhle Anky jsme se parkrát na Letňanech sypali jako brambory.
Tímhle otvorem uprostřed. Jo, to mi bylo 17 let.

Když už jsme v těch starých časech. Z křídla onoho Boeingu 474, zobrazeného v předešlém dílu, pěkně vidíte tuto pozdně románskou katedrálu.
Mimochodem, ženil se v ní Čechům dobře známý Jan Lucemburský. Jemu v tu dobu bylo 14 let. Jednalo se o sňatek politický, což bylo tenkrát běžné. Lucemburkové tím ani moc nadšeni nebyli.

Nyní opět do kosmu. Buran byl projekt vojenský, měl být schopen např. chytat na orbitu americké satelity. Proto peníze u projektu nehrály roli. Pracoval na něm zhruba jeden milion zaměstnaců a údajně stál 16,5 miliard rublů. To číslo mi ovšem nic neříká, kdo ví, co se tenkrát dalo za rubl koupit? Myslím ale poměrně dost. Jenže tady se bude asi jednat pouze o náklady na stavbu rakety a raketoplánu. Jak vysoké byly třeba jen platy všech policejních důstojníků, tajných i veřejných, kteří dbali o kontrolu zaměstnanců a prostorů? To se asi nikdy nedozvíme. V každém případě už to nakonec finančně neutáhla ani velmoc SSSR. Projekt Buran byl zastaven.

Výdaje na americké straně byly dle jistých odhadů asi poloviční a ještě se říkalo, že 1$ vydaný na kosmický výzkum přinese daňovým poplatníkům nazpět 90 centů ve formě nové a levnější technologie. Ze sovětské strany jsem takový údaj nikdy neslyšel. Tohle by musel posoudit nějaký finanční odborník, který má přístup ke skutečným účtům na obou stranách. Ten ale nejspíše neexistuje.
Jenže v tu dobu jde studená válka pomalu ke konci, Buran se stává nejen drahý, ale taky zbytečný. Navíc začíná celý socilalistický systém ztrácet dech, o penězích ani nemluvě. Pak se rozpadne úplně. Buran byl v kosmu jednou, necelé tři hodiny, tím je slávy konec. V roce 1993 jsou veškeré finance definitivně škrtnuty. Svět i ruský národ se bez Buranu dobře obejde, ale pro ten celý svět tím má přijít jeden velký problém, trvající dodnes. Sovětští vědci na něm pracující, se bez něj neobejdou. Nechají se tedy rádi najmout od jiných států, které jsou ochotny platit. Když dali tuhle technologii jednou do rukou komunistů, proč ne komukoli jinému? Tak se atomová bomba a nosné rakety zvolna dostávají do rukou nevypočitatelných totalitních režimů, jako je třeba Irán, nebo KLDR. Následky pro svět můžou být jednou nedozírné.

Pokračování...