Březen 2013

Povídání o vínu 4/? - Mičurin a Kaiserstuhl

4. března 2013 v 12:37 | Gregor Moldavit

V komentářích tady nar.soc. vysvětlil o vínu skoro všechno, což já vám napsat nemůžu, jelikož to nevím. Se mnou to mezi tím vypadá tak, že v létě se s tímto vinným krajem navždy rozloučím a půjdu do míst hornatých a chladných. Tam před tím naším domkem, ve kterém bychom měli snad po letech dožít, na jeho jižní straně, roste pár růží. (Viděl jsem to tam teď pouze pod sněhem.) No a tak mě napadlo, že si tady před tím koupím několik keřů vína a tam u těch růží je zasadím. Takže si kus těch vinic vezmu sebou. Moc Oechsle ty hrozny mít asi nebudou, (nadmořská výška domečku skoro 600 m) ale pod oknem na vlastním pozemku se bude rozkládat taková pidivinice. Třeba mi nar.soc. poradí nějakou otužilou Mičurinsko-Stalinskou odrůdu, která roste i v chladném kraji. Tak před mým domem dále porostou v objetí růže a víno.

Mimochodem, když už jsem u toho Mičurina, já skutečně uvažoval si o něm něco přečíst a použít jeho metodu k pěstování jablek. Kdesi jsem četl, česky, že posunul hranici růstu ovoce o dost na sever. Jenže pak jsem zase četl něco jiného, německy, že jsme tady spíše v říši bájí. Zásluhou jeho metod, nebo jejich chybné interpretace, (Mičurin konečně nebyl Lysenko) měly země východního bloku celá 50. léta nedostatek ovoce. Hned jsem si vzpomněl, jak na mě matka volala z okna:
"Dostali jabka, utíkej do fronty, přijdu tě vystřídat."
Tak jsem s celou ulicí utíkal o závod do fronty. Za nějaký čas matka přišla, měla tašku a peníze a stoupla si na místo, jehož já byl zatím místodržící. Na osobu se ovšem dávalo jen jedno kilo. No, a když jsem vyšel z domu, tak hned před ním rostla ona slavná kytajka, tedy čínská jablíčka. V čítankách jsme měli, že z nich Mičurin vypěstoval obrovská a krásná jablka. Jenže ty plody před naším domem měly pořád ještě velikost zakrslé višně a tu mičurinskou kytajku nikdo z moji generace nikdy a nikde neviděl.
Takže Mičurin se na mém pozemku aplikovat nebude! Raději tam budu chovat stádo sobů.
***
Kaiserstuhl
Jak se nar.soc. mimo jiné zmínil:
"Korek musí být navlhčen, aby nepropouštěl vzduch a víno se nezkazilo."
Z toho tedy logicky vyplývá, že lahev musí ležet a ne stát. Já si při tom vzpomněl na jeden malý zážitek v době mého mládí v Německu. Občas jsem tenkrát zavítal na Kaiserstuhl, což je vyhaslý, leč větráním ještě neodnesený vulkán. Leží na jihu v Hornorýnském příkopu a je to nejteplejší bod v celém Německu. Tak teplý, že tam žije kudlanka nábožná. (Ona dravá a teplomilná kobylka, která vypadá, jako by se modlila. Ve skutečnosti ale asi moc nábožná nebude.) Pochopitelně se na něm pěstuje víno.

Býval to dříve, ještě asi před 30 lety, geograficky velmi pozoruhodný kraj. V době interglaciálů, tedy dobách meziledových, na něj vichřice nafoukaly z Alp vrstvu spraše (německy Löß) mohutnou asi 15 metrů. Jak možná známo, spraš je hornina měkká, obsahuje ale vápenec, čímž dokáže tvořit vysoké svislé stěny. U Heidelberku mi jeden majitel pozemku ukazoval podzemní chodby v této hornině, kde skladoval různé haraburdí. Hned mě zajímalo, kde a proč se tam ty chodby vzaly? Prý mu je tam vyhrabali kluci z Hitlerjugend, jen tak pro špás, nebo aby si tužili svaly. Když už jsem se o nich zmínil, trochu odbočím. Tomu odstoupenému papeži se často vyčítalo, že byl u Hitlerjugend. Já bych mu spíše vyčítal, že byl papežem. Vzpomínám na moje vlastní dětství. Už jsem byl na internetu dokonce napaden, že jsem musel být pěkný křivák, když jsem byl v pionýru. Bylo mi 8 let, když do třídy přišla ředitelka školy s jednou patnáctkou a pronesla:
"Tady vám představuji vaši pionýrskou vedoucí. Pionýr bude vždy ve středu ve tři."
Tím do něj byla celá třída vstoupena a nějaký slavnostní slib už byla jenom načinčaná fraška. Jak si kdo představuje, že se to dělalo v Hitlerjugend? A co si kdo myslí, že to bylo za kluky? To samé, co my, mladí pionýři.
"Buď připraven!"
"Vždy připraven."

Nyní ale nazpět na Kaiserstuhl. V dřívějších dobách většina cest ještě nebyla asfaltovaná, takže se vozy do té spraše bořily a cestu prohlubovaly. V průběhu staletí se pro Kaiserstuhl staly typické Lößhohlwege, tedy hluboko do země zakousnuté cesty. K tomu přišla malá terasovitá políčka s révou. To dělalo jeho jedinečnost.
Lößhohlweg

Jenže časy se mění. Když může být mechanizovaná produkce čehokoli jiného, proč ne vína?

Jednou, je to už dávno, byl jsem ještě mladý, jsem přišel do vinného sklepa na Kaiserstuhlu a tam stály basy lahví na sobě, vyrovnané až do stropu. Všechny lahve na stojato.

"Proč neuchovány jsou vaše lahve v leže?" otázal jsem se. Dostalo se mi vysvětlení, že takto je můžou strojově rychle transportovat a jelikož nepoužívají korek, nýbrž zátky z plastiku, můžou ty lahve klidně stát.
Leč to nebyl ten jediný problém. Oni se rozhodli celý jejich kraj totálně přebagřit a přebuldozérovat, aby terasy měly větší souvislou plochu a lepší přístupové cesty. Dále se tím měly zvětšit výnosy, jelikož vinařské rodiny v průběhu generací přibývaly na počtu a všichni potomkové chtěli raději tradičně žít z vína a ne si hledat práci někde ve městě. To všechno je zcela pochopitelné a jasné. Právě tak je ale pochopitelné, že se v širokém okolí zvedla vlna protestů. Tenhle plán znamenal zničení celé staré romantiky Kaiserstuhlu.

Já bych tady malinko odbočil. Jistě všichni znáte slavný Libušin soud, kde musela vynésti rozsudek pro dva znesvářené bratry, Chrudoše a Šťáhlava. Starší žádal celé hospodářství pro sebe, mladší chtěl podíl.

Ve škole nám bylo řečeno, že se nejedná o historickou událost, nýbrž mytický příběh, z bájného vyprávění starců. (Na rozdíl od jiných bajek dělnické třídy, které jsme měli chápat coby skutečnost.) Mám silnou obavu, že i tohle byla lež. Tyto postavy pocházejí z rukopisu Zelenohorského, tedy jednoho padělku. Je to tedy bájné vyprávění padělatele Hanky z 19. století. (Což naši učitelé v půlce 20. století museli vědět!)
Leč řekněme, že se to tak skutečně událo. Libuše rozhodla, že se mají rozdělit rovným dílem. Byl rozsudek spravedlivý? Možná, ale přesto chybný. Kdyby totiž všichni další potomci byli jednali dle tohoto rozhodnutí, vlastnil by každý z nich dnes polnosti v rozloze jedné pohlednice. Právě tak ono řešení na Kaiserstuhlu nebylo na dlouhou dobu, jakkoli jistě znamenalo obrovskou úsporu práce.

Jak už jsem se dříve v jiném vyprávění zmínil, jsou to často turisté, kteří se zastávají původní krásy kraje, zatímco místní mají na mysli hlavně svoji obživu. Tak i na Kaiserstuhlu turisté protestovali, však místní rozhodli. Připlazily se železné housenky a původní, členitý povrch srovnaly do velkých teras.
Těžko to těm místním vyčítat a konečně i dnes je ten kraj malebný. Ale kdo ho znával dříve, tomu tam něco chybí. Pro mě zmizela krása starého Kaiserstuhlu. Jistě tím stoupl výnos a nasazení techniky na velké ploše ulehčilo vinařům jejich lopotu. Však já od té doby nepiji jejich víno a více jsem na Kaiserstuhl už nikdy nevstoupil.