Únor 2013

Povídání o vínu 3/? - Tristan a Isolda

12. února 2013 v 21:23 | Gregor Moldavit
V zimě je Hornorýnský příkop v mlhách, je to kraj Nibelungů, tedy těch, co z mlhy se vynořili. Někdy tu člověk třeba týden i víc vůbec nevidí slunce. Z té mlhy se jednou v zimě tady vynořila taky Slávka a už u mě zůstala. Když jsme šli vinicemi, tak jsem jí povídal:
"V zimě je to tady všechno ve mlíce, ale jen počkej na jaro. To tady přichází začátkem března, jenom to vínečko tomu nevěří a začne růst jako poslední, někdy v dubnu, když už všechny rostliny jsou prakticky odkvetlé."

Jenže jak je to s tou růží? Vinař zřejmě nedělá nic, co by nepřispělo k úrodě.

Čtenáři, kteří mě znají aspoň pár let, si možná vzpomenou na jeden milostný příběh z dávných dob. Tento se nazývá Tristan a Isolda. Onen závěr si můžete přečíst na konci této kapitoly, nejprve ale vysvětlím ty růže. Jednou šla Slávka sama tou vinicí a potkala vinaře, který je tam stříhal. Ten jí to objasnil v celé šíři a ona mi to doma hezky přetlumočila do češtiny, tedy té češtiny, kterou mluví v Německu po 40 letech moje generace rozprášená sem Brežněvem po roce 1968.

Mimochodem, moje dcera měla někdy v pubertě fázi, kdy odmítala mluvit česky, ač to uměla. Já na ni mluvil česky, ona rozuměla, však odpovídala německy. Když nás slyšel nějaký cizí člověk, jenom vrtěl hlavou, co má být tohle za řeč? Tedy Slávka mi to vysvětlila následovně:

"On říkal, že der Wein se stříká mit Kupfer und Schwefel hodně verdünnt gegen Mehltau a ty růže tam vinaři deshalb pěstují. Die Rosen totiž dostanou Mehltau früher než víno a potom vinaři vědí, že přišel čas spritzen."

Takže:
Mehltau = padlí = houbová choroba
To jsem se musel podívat do slovníku, protože já žádné "padlí" česky neznám.
Kupfer = měď
Schwefel = síra
To oboje dohromady je podle mě modrá skalice (CuS04 + 5H2O, bez podívání do knihy, jsem si skoro jistý, že je to tak správně.)
Tohle padlí tedy napadne jako první tu růži a vinař ví, že je potřeba postříkat víno, které je s tou nemocí nyní na řadě. Ale není to zase tak jednoduché. Určitý čas před sklizní už se víno stříkat nesmí, aby pak lidé nepili více modré skalice než vína. Pro mě je to dobré vědět, když jdu v září tou vinicí a vinařům z jejich úrody uždibuji. Nejlépe ty hrozny chutnají za večera, když jsou pěkně prohřáté sluncem.

Pak nám taky vinaři vysvětlili, že obrácené květináče na stromech jsou pro škvory, kteří se v nich uhnízdí. Stromům neškodí, zato ostatnímu hmyzu, což je pro stromy dobré. Ty hnědé kapsle každých několik metrů na drátech vinice obsahují feron (nebo nějak podobně). To jsou různé vůně, které zblbnou hmyz, když se chce pářit, takže se ti dva nenajdou a nepáří. To může v komentáři upřesnit nějaký odborník. Ono to funguje, to vím. Když jsem přišel před osmi lety do tohoto kraje, měl jsem v bytě dost komárů. Musel jsem v noci proti nim používat různé chemické prostředky, nebo ultrazvukové pískátko. To se ale už přestalo vyrábět, že to nefunguje i když to fungovalo. Co tam dali ty kapsličky, jsou komáři pryč a jde to i bez chemie. Takže správná cesta kupředu a ne nazpět do nějakých zlatých časů, které vůbec zlaté nebyly.

Nyní ale ten konec onoho milostného příběhu z asi 13. století:

...Isolda Běloruká vyhlížela z okna chýše, až konečně zvolala:
"Vidím naší loď, Girfelt se vrací."
"Jaké má ta loď plachty?" otázal se Tristan.
Isolda věděla, že Tristan čeká na jinou ženu a zalhala.
"Černé. Jako havran černé."
"Pak mi není pomoci," vzdychl Tristan a skonal.
Isolda pochopila, že ze žárlivosti udělala velikou chybu, padla k Tristanovi na lůžko a objala jeho tělo.
Tak ji našel Girfelt s Isoldou, když přišli do chýše.
"Odveď tu ženu!" poručila Isolda Girfeltovi, "chci zůstat s Tristanem sama."
Girfelt přikývl a vyvedl svou sestru z chýše. Isolda si lehla na postel vedle Tristana, několikrát vydechla a její srdce se zastavilo.

V přístavu meče a zlaťáky krále Marka rozvázaly místním jazyky a tak se dozvěděl, kde najde svoji Isoldu. Že tam najde i Tristana, o tom nepochyboval. S taseným mečem vrazil král Mark do chýše. Před sebou na posteli spatřil dvě mrtvá těla.

Král Mark nechal oba převézt do Tintanglu a pohřbít v zámecké zahradě. Oba dva vedle sebe.

Na hrob Tristana nechal král Mark zasadit vinnou révu a na hrob Isoldy růži. Obě rostliny vzrostly a réva ovinula svými výhonky růži a přitáhla ji k sobě. Tak rostly réva a růže spolu v objetí.

Když na podzim povadly růže, dozrála réva. Lidé přišli, sklidili voňavé hrozny a z nich vymačkali sladkou šťávu. Ta zkvasila a stalo se z ní víno, nápoj lásky. Z té lásky zrodili se pak noví lidé a z těch lidí zrodila se zase nová láska.

Kdo chce, může si ten konec přečíst celý, nebo i díly předešlé, směrem nahoru, nebo si najít díl 1. a číst to celé od začátku.

pokračování...

Povídání o vínu 2/? - Kdo má právo?

6. února 2013 v 20:26 | Gregor Moldavit
V tomto dílu vás dále poučím o tom, co všechno já o vínu nevím.

Vinař, ať už člověk malý nebo velký, levicový či pravicový, veselý nebo zakyslý, je v každém případě člověk pilný. Ono by to jinak totiž ani nešlo. Taková vinice znamená práci bez konce.

Lecjaký vinař aby začal svou práci 1. ledna a odstraňoval odpadky, které mu tam zanechali opilci Silvestrovské noci. Ono to láká vyjet o půlnoci na tu stráň, podívat se, jak se všude střílí rakety, vystřelit si tam vlastní a zanechat mu tam flašky, cigaretové krabičky a hromadu dalšího svinstva. Asi pomáhá i město, za týden už byla vinice zase vcelku čistá a příjemná už na první pohled, jako je mi vždycky, ať už je zima nebo teplo, zima nebo léto. Ani bych sám nemusel víno pít, už taková procházka za domem mi dělá moc dobře. Ale já víno i piji.

Zatím je zima, ještě leží sníh a vinař už je ve vinici, kde se jme pílit výhonky z minulého roku. Musí nechat jen jeden silný, aby jeho vínečko bylo taky silné. Ta práce pak jde celý rok bez konce až do prvních mrazů, kdy se sklízí Eiswein, tedy česky asi nějaké víno ledové. To jsou ty hrozny, které se nechaly přejít mrazem. Většinou ale to nejhorší končí v době sklizně, vinaři tady ji nazývají Herbst, což znamená česky podzim. Oni jdou herbsten. Konečně se hrozny naloží do velkých kádí na dvoukoláku, ten se zapřáhne za traktor a s tím se pak vinař postaví do fronty před Genossenschaft = družstvo, kde se vše zpracovává ve velkém.
V té frontě si odstojí hodinu, přijde Kellermeister s takovou trubičkou, namázne na ní trochu té šťávy a prohlásí, že tyhle hrozny mají málo Oechsle, ty že on přijmout nemůže.
(Dají se pak ještě někde prodat na vydestilovaní do kořalky, ale to už moc nevynese.)
O to pyšnější je však vinař, který je nad průměrem a když se vyplácí podíly, dostává on pak nějaká procenta navíc. Ale kolik to vlastně skutečně hodí?

Jedno vím. Pokud jsou tady kolem boháči (a těch je tu skutečně více než dost) vlastnící vinice, pak to bohatství z toho vína zrovna nemají. Práce se musí dělat nepřetržitě, což je pro moji osobu odvozeno od českého "nepřetrhnout se", (takže když oni pracují, já se na ně jen dívám) ale přesto se lecjaký vinař se mnou občas i zapovídá.
"Já ty vinice zdědil a s nimi i šopku plnou nářadí. To mě zavazuje, musím tu práci dělat." Povídá mi jeden. Jinak by se jeho předkové otáčeli v hrobě.
"Mám pochopitelně normální zaměstnání, tohle dělám ve volném čase. Ono to finančně i něco přinese, ale to nesmím počítat práci. Přepočítáno na hodinu by se ta lopota rozhodně nevyplatila."

Navíc je tu taková podivná okolnost, když se třeba jeden rok neurodí vůbec. Co pak dělat? Jestliže má třeba pivovar vlastní chmelnice, nebo pole s ječmenem a tam se neurodí, pak se ječmen a chmel jednoduše koupí. I vinař si jistě může hrozny koupit třeba z Itálie, ale co jako dále? To z nich má dělat bádenské víno? (Pokud se to tak přeci jen dělá, je to podfuk. Ona klasická výmluva, že zbujnický guláš taky neděláme ze zbujníků, na tom nic nemění!)

Jenže tady se dříve z toho vína i žilo. Ne zrovna v nadbytku. V 19. století místní vesnice dávaly peníze na cestu těm, kteří byli ochotni vystěhovat se do Ameriky. Tenhle kraj kolem, (dnes bohatý) nemohl stoupající počet obyvatel uživit. Jakou plochu vinic tedy musí mít jedna rodina, aby z ní mohla žít?

O tohle se zajímám už dlouhou dobu a všude ve světě se lidí ptám. Tak například na ostrově Mauricius mi kdysi řekli ti místní, že stačí půl hektaru cukrové třtiny a už se z toho dá žít. Jenže oni tam neznají zimu, slunce má úplně jinou sílu než u nás a pak, co je to "žít"?

Jeden starý vinař, něco přes 80 let, mi jednou vyprávěl, že za jeho dětství jeden hektar vinic uživil jednu rodinu.
"Víte co je to hektar?" otáže se.
"Ale jistě," přikývnu, "vím dokonce i co jsou dva hektary."

Dnes by to muselo být prý nejméně 5 hektarů. Možná je víno trochu levnější než dříve, ale předně jsou tu na životní úroveň úplně jiné nároky, než tehdy. Když vlastní dům znamenal čtyři stěny, pumpa a latrína na dvoře, stačil možná hektar vína. Pochopitelně po dvorku pobíhaly slepice, někde půl jitra vlastních brambor a tak podobně.

(Čtenář jistě ví, co je hektar, ale možná ne už tak přesně, co je to jitro. Tedy plocha, kterou lze zorat volským spřežením za dopoledne. S párem koní by se zorala plocha mnohem větší. Jedno jitro je povětšinou 100x25 m2, tedy čtvrtina hektaru. Komu by se to nelíbilo, ten by našel ještě celou řadu jiných velikostí, vždy podle kraje. Někde je to pětina hektaru, jinde jsou to různá fantastická čísla.)

Žít dnes neznamená se pouze najíst a nechodit nahý. Dát dětem "podle potřeb" (pochybný komunistický výraz) znamená ne dát jim jídlo a oblečení, (vzpomínám na vlastní dětství), ale dát každému vlastní pokoj, PC, kolo, mopeda, hudební nástroje, vzít je občas letadlem na Kanárské, atd... Proto už lidé obhospodařují vinice pouze ve volném čase, jinak mají normální zaměstnání někde na úřadu nebo v továrně. Snad nikdo tady kolem nežije pouze z vinic, kromě zaměstnanců vinařského družstva.

Tohle téma, co je životní minimum, by jistě dalo na vlastní článek. Každý člověk je s tím nějak konfrontovaný. Někdo to minimum dostává od sociálky, neboť je to jeho právo. Právo na jídlo, právo na bydlení. Druhý má zase právo mu to platit ze svých daní. Tady byl případ svatby, oba socky. Koupili si nějaké obyčejné svatební prstýnky a chtěli ty peníze od úřadu. Byli odmítnuti, dali to k soudu a vyhráli. Svatební prsteny patří k životnímu minimu, stát jim je musel proplatit. "Mají na to právo!"

Co v budoucnosti, to je ovšem velká otázka? Tady je ten obrovský problém, že nejvíce dětí mají ti, kteří sami nedokážou uživit ani jedno. Tak to pochopitelně nepůjde do nekonečna. Právě v ČR je tohle myslím už prakticky na dorazu. Ono "právo" bude brzo nutno v celé EU v základu přehodnotit.

V celosvětovém měřítku rovněž není důvod k jásotu. Profesor Grzimek vypočítal, (asi v roce 1970), že jeden hektar normálního pole uživí jednoho člověka. Aspoň tak nějak zhruba. Zeměkoule má 4,5 miliard ha zemědělské plochy, může tedy uživit 4,5 miliard lidí. Ostatní musí umřít hlady. (Oceány k tomu moc nedají.) Tak přesné to asi nebude, mezi tím má Země 7 miliard obyvatel. Jenže půda začíná být vyčerpaná a oceány vylovené. Vše nasvědčuje tomu, že jsme už hodně přes maximální horní hranici. A lidí dále přibývá a všichni mají na všechno právo.

Příště zase více o tom vínu.