Leden 2013

Povídání o vínu 1/? - Z dávných dob

20. ledna 2013 v 12:24 | Gregor Moldavit
Když vyjdu z domu a šlapu 3 minuty do kopce, ocitnu se ve vinicích. Nějak mě napadlo, že bych vám tady mohl něco o tom víně vyprávět. Vím, už byly napsány celé hory knih na tohle téma, ale zkusím psát přes to.
Teď si možná nějaký specialista vinař pomyslel,
"Aha, ty jsi šel už dvakrát po cestě vinicí, no to máš úžasnou kvalifikaci nás poučovat. Vždyť ani nevíš, že to, co tam roste se jmenuje réva a ne víno."
A proč se to tedy jmenuje vinice a ne révnice? Tedy aspoň česky, tady u nás kolem se ten kraj skutečně nazývá Rebland i když vinice se řekne německy Weinberg. Ale pokud někdo může říci na tohle téma trochu více, ať to napíše do komentáře. Chci později uvést i různá čísla, třeba jaká plocha co vynese, a budu vděčný každému, kdo se přidá. Třeba mi i jednou ukáže, jak to vypadá u nich. Jsem občas v Jižním Tyrolsku, rád bych někdy taky navštívil například Znojemsko.
Tady u nás (v Badensku) se réva pěstuje už přes dva tisíce let. Byli to staří Římané, kteří s tím začali. Nejspíše ale Germáni, kteří se to od Římanů naučili. S římskou nadvládou v každém případě přicházel k barbarům obrovský rozvoj a pokrok. Římané sami se považovali za něco jako je "rozvojová pomoc". Mnoho obyvatel v jejich zahraničních provinciích to tak akceptovalo a postavilo se dobrovolně na jejich stranu, proti místním vládcům. Tohle by už ovšem bylo téma na samostatný článek. (Ten jsem napsal v roce 2009 u příležitosti bitvy Hermana Cheruského. Varusschlacht.)

Kdy se vlastně lidi naučili pěstovat révu a ždímat z ní její šťávu? Odborníci se domnívají, že tomu bude už šest tisíc let. Počátek je pochopitelně potřeba hledat v prvních kulturách. Jedna věc je ovšem zajímavá. Vinařští historikové se celkem (nikoli jednohlasně) shodují, že první pokusy kultivovat divokou révu by nás zavedly do Arménie, což je země pod Araratem. To by nepostrádalo na zajímavosti a hodilo se asi zastáncům pravdivosti bible. K těm já sice nepatřím, ale jak že tomu tenkrát bylo?

Bůh usoudil, že s lidmi už to není k vydržení, nezřízeně chlastaj a rouhají se mu, takže bude potřeba tenhle experiment s těmi bílkovinami zase ukončit. Nežli seslal potopu, nechal se ale ukecat, že 10 spravedlivých ušetří. Patrně si nějak neuvědomil, že ono se mu to lidstvo pak rychle zase domnoží. No a Noe tedy přistál na Araratu, sestoupil do údolí, (někam do Arménie?) založil vinici a hned z první úrody se opil jako papežský prelát. Při tom on byl ten slušný, který byl ušetřen. Tady se naskýtá otázka, jak strašně tedy museli chlastat ti špatní, které bůh potopou vyhladil?
Kdy že to tak mohlo být? Znám pouze datování svědků Jehovy, kteří kladou potopu světa (kterou oni považují za historickou událost) do doby 2000 před Kristem. S tím vínem by to ale tak nějak mohlo souhlasit.

Ve staroegyptských hrobech v Údolí králů jsem vícekrát viděl malby vinné révy.
M17r
p
M43
irep
jrp
víno
Kdesi v tomto hrobu je nápis:
Paní volá otrokyni,
"přines mi 18 pohárů vína, chci se opít."

Ve Starém Řecku a Římě mělo vínečko dokonce svého boha. Dionýsos, římsky Bakchus.
Když se Odysseus vracel z Trojské války (kolem 1200 př.n.l) dostal se do zajetí zlého obra Kyklopa. Toho opil vínem a pak s druhy uprchnul.

O vínu se pochopitelně dočteme z té dávné doby i odjinud. Jeden z nejzajímavějších příběhů, z Persie, vám teď budu vyprávět.

Král Djem seděl jednou v zahradním pavilonu a pozoroval své lučištníky při výcviku. Tu náhle spatřil ve vzduchu ptáka, kolem jehož hrdla byl omotaný had. Pták se snažil hada setřást, ale ten stále více utahoval své smyčky. Pro Árijce pohled strašný, neboť pták patřil pro ně k tvorům ušlechtilým, had byl tvor nečistý.
"Ten z vás nejlepší ať vystřelí šíp na hada," zavelel král lučištníkům. "Však takovým způsobem, aby netrefil toho ptáka!"
Jeden z nich trochu váhavě předstoupil, napjal luk a šíp zasvištěl vzduchem. Za okamžik se na zemi roztříštilo tělo hada a pták odletěl. (Do jaké míry je něco takového technicky možné, ponechme stranou.)
"Tys mistr nad mistry," pochválil král střelce a přikázal jej bohatě odměnit. Za chvíli nato se ten pták kupodivu vrátil, usedl před králem na zem a ze zobáku vyplivnul několik semen. Nato zatřepal křídly a odletěl navždy.

Král přikázal tato semena zasadit a pozorovat. Z těch pak vyrostla rostlina tehdy neznámá, kterou my dnes nazýváme vinná réva. Zahradníci vymačkali ze zralých hroznů šťávu a tu v chladnu nalili do dřevěných soudků. Za čas ji přišel král opatrně ochutnat. Sotva však smočil jazyk, hned ucuknul. Taková zvláštní chuť je podezřelá, to musí být nějaký jed. Nařídil tedy soudky uschovat pod zámek, kdož ví, na co se může ten nápoj jednou hodit.

Však tento král Djam měl jednu oblíbenou otrokyni, která vlastnila klíče k tomuto malému sklípku. Mohl se na ni spolehnout, otroci tenkrát často zastávali i vysoké funkce. Jenže ta otrokyně měla záludnou nemoc, trpěla bolením hlavy. S přibývajícím věkem byly její bolesti stále horší, až už je nebylo možno vydržet a ona se rozhodla udělat svému životu konec. Odemkla sklípek a z onoho soudku si nalila plný džbánek. Ten potom pomalu celý vypila. Kupodivu ten "jed" nechutnal zrovna špatně. Nato ulehla, aby zemřela. Skutečně se její vědomí zastřelo, však otrokyně nezemřela, pouze usnula. Když se probudila, byly bolesti hlavy pryč a cítila se velmi osvěžená. To vše pak vyprávěla králi, který účinky vína nechal prozkoumat svým vědcům. Patrně bylo víno tedy užíváno nejprve coby lék. V řeči Starých Peršanů "Daru-é Shah", "královská medicina".

Tady bychom byli asi 2500 let v minulosti. I dnešní vinaři vidí svůj výrobek tak, že to není alkoholický nápoj, ale spíše doplněk potravy a lék. O tom zase příště.

Pokračování...