Listopad 2012

Luzzu, lodička z bílého ostrova

30. listopadu 2012 v 20:36 | Gregor Moldavit
Maltézská dhaisa

Je to už dlouhý čas, co jsem plul s touhle malou, obratnou lodičkou, která dovede vzdorovat i velkým vlnám. Maltézané sami ji nazývají "luzzu". Dhaisa by znamenalo v jejich řeči všeobecně "loď", ale všichni ostatní pod tím slovem rozumí takovýto typ lodě. Tak mi to aspoň vysvětlila dcera, která na Maltě studovala a jejich řeč zčásti ovládá. Je to taková směsice italštiny s arabštinou.
Pak jsem tam v přístavu potkal taky tuhle malou lodičku, která se na mě vesele smála. Blíží se vánoce, večery jsou temné, nadešel čas vyprávění. Vzpomněl jsem si na tu veselou lodičku a napsal o ní pro babičky a vnoučky jednu malou pohádku. Kdo z vás chce, ať si ji poslechne:

Luzzu, lodička z bílého ostrova
Ilustrace Jana Holečková

Není to ani tak dávno,
stalo se v dnešní době,
pokud je mi známo,
na malém, bílém ostrově.

Ten večer západ rudě plál
a bylo ticho jako v hrobě,
jen vítr s vlnami si hrál,
které šplíchaly po sobě.

Na přístav se spánek snes',
a Luna svou záři rozlila,
té noci plné jasných hvězd,
malá lodička se narodila.

Ráno volaj všichni hejsa,
v té říši plachet a lodiček,
matka byla maltézská dhajsa,
táta byl malý parníček.

Ten kouká jak má se k světu,
vlny sjíždí v ladném skluzu,
pak řekne mámě jednu větu:
Nazveme tu holku "Luzzu".
Mrně po přístavu slídí,
velkých lodí se neleká,
všechno se té malé líbí
a do všeho svůj nos strká.

Tady poblíž nás jen pluj!
Přísně máma jí nařídí,
z přístavu se nevzdaluj,
vůbec ne celá, ani přídí!

Ke mě pojď a chvilku stůj,
poslouchej a dej pozor,
ku břehu příď nasměruj,
nikdy směrem na obzor!

Sic se malá Luzzu snaží,
pluje za dne i ve tmách,
jenom v přístavu se drží,
kde se houpe na vlnách.

Jenže časem, jak to chodí,
jak se někdy dětem stává,
stálé více k obzoru hledí,
do dálek moře pošilhává.

K nevíře jak ten čas letí,
Luzzu už je měsíc stará,
občas vozí malé děti,
o které se pěkně stará.
Táta parník dnes vypluje,
jak mu jeho funkce velí,
s výletníky do Itálie,
to musí vždy po neděli.

Její máma zas pro fíky,
jak to jednou týdně dělá,
odplula ráno do Afriky.
A tak Luzzu osaměla.
Trochu přístavem se toulá,
pak vykoukne kousek ven,
jenže je jí chvíle dlouhá,
z hrdla vyrazí tichý sten.

Tamhle v dáli končí svět?
"Jen kousek", si přislíbila,
pak se rychle vrátí zpět.
Luzzu na moře vyrazila.

Velké lodě jsou jí vzorem,
Stále dál malá loďka pluje.
Co asi leží za obzorem?
A od domova se vzdaluje.

Copak je tam za mořem?
Luzzu stále víc zrychluje.
Leží tam zase jiná zem?
Však obzor se nepřibližuje.

Tu si náhle Luzzu všímá,
že se nebe potemňuje,
jak se kolem sebe dívá,
obzor se rudě zabarvuje.

Rychle směrem domů točí,
jenže běda, jaké hoře,
kolem sebe vidí její oči,
samou vodu, jenom moře.

Nyní Luzzu začne chápat,
vyplout do dáli za večera,
nebyl zrovna dobrý nápad.
Proč více nepřemýšlela?

Kam jsem se to vlastně hnala?
Malá Luzzu smutně vzdychá,
proč já mámu neposlouchala?
Kolem jen tma a moře ticha.

Na nic plachta rozevlátá,
kde leží domov, co já vím?
A číst hvězdy jako můj táta,
to já ještě neumím.

Luzzu záchranu vyhlíží,
smutně dívá se k obzoru,
náhle se tmou kdosi blíží,
slyší dunění motoru.

Dlouhá řada světel svítí,
vidí těžkých lodí těla.
Jenže ta se kolem řítí
a na nich ježí se děla!

Luzzu v ústrety jim chvátá,
jejich vlny rychle zdolá,
pusa dokořán rozesmátá,
na ty velké lodě volá:

Vy znáte svět ten celičký
a máte všechny tolik síly,
povězte lodě, tetičky,
kde najdu můj ostrov bílý?

Však zlé lodě pouští hrůzu
na malou statečnou Luzzu:
Uhni nám z cesty mrňavá,
náš úkol je bitva krvavá.

Není čas než se rozední,
naše děla míří do dálky,
my jsme lodě bitevní,
my spěcháme do války.

Luzzu se smutně otočí,
malá loďka ostrovidá,
přísně přimhouří obočí
a beze strachu povídá:

Ať máte bouři vždycky,
na vašich cestách všudy,
vy nejste hodné lodičky,
vy jste jen zlé obludy!

Jen vlny po lodích zbyly.
Co je to vlastně ta bitva?
Luzzu docházejí síly,
dožije se ještě jitra?

Co je bitva Luzzu neví,
náhle v dáli blesky vidí.
Strašný oheň roste k nebi,
je to vina lodí, či lidí?

Z nebe se teď peklo stalo,
slyšet děl strašné dunění,
tam kde se ticho prostíralo,
všude jen bitvy běsnění.
Střely létaj shora i zdola,
Luzzu do té bitvy volá:
Lodě, tohle nesmíte,
vždyť si ještě ublížíte!

Kde se ten proud smrti vzal?
Proč nebe zakrývají mračna?
Kdo tuhle válku rozpoutal?
Proč je ta bitva tak strašná?

Však lodě dále míří k cíli,
ve tmě se vůbec nevidí,
přesto jedna po druhé střílí,
proč se vlastně nenávidí?

Zásahy děl všechno ničí,
výbuchy osvětlují noc
a Luzzu do toho křičí:
lodě, jdu vám na pomoc.

Dítě Luzzu do bitvy pluje,
když tu před sebou v dáli,
hradbu vody zpozoruje,
která se na ni rychle valí.

Pocítí vždy náraz vzduchu,
když další bomba se vznítí,
tohle je vlna od výbuchu,
která se na ni z bitvy řítí.

A ta zlá vlna pouští hrůzu,
na malou statečnou Luzzu:
Zasadím ti ránu tvrdou,
že z tebe jen trosky zbudou.

Luzzu kormidlem se řídí,
je to nebojácné mrně,
točí proti stěně ostrou přídí
a statečně odpoví vlně:

Máma, dhajsa rozesmátá,
ta mnohou bouři přestála
a mně vždy povídal táta,
abych vln se nebála.

Zlá vlna se na ni rozlila,
malou loďku svírá a drtí,
a studenou tříští ji bila
a hrozí ji ledovou smrtí.

Jenže jak to v bouři chodí,
Luzzu svou přídí vlnu řeže,
má sílu zámořských lodí,
kdo asi vyjde z té řeže?

Ze zlé vlny zbývá pěna,
už svou zlobu vybouřila,
na placku je vodní stěna,
Luzzu v boji zvítězila.

Mezi tím dozněla děla,
ztichla bitva krvavá,
Luzzu na místo dospěla,
tam z lodí moc nezbývá.

Luzzu volá podruhé:
lodě, vy jste pitomé!
Nejprv svými děly pálíte
granáty až k obzoru,
a nyní děravé tu ležíte,
každá břichem nahoru.

Zlé lodě už nic neříkají,
jenom se lámou a boří
a naposledy zavzlykají,
když do hlubin se noří.

Luzzu z toho hrůza jímá.
Všude kolem ní na moři,
jak si teprve teď všímá,
na hladině ohně hoří.

Moře se už jen trochu vlní,
pomalu schyluje se k ránu,
však malou Luzzu voda plní,
nevyšla z bitvy bez šrámu.

Spatří ještě světlo denní?
V jejím boku zeje trhlina
a z moře na ni zuby cení
studená, temná hlubina.

Luzzu vzdává se naděje,
žádnou záchranu už nevidí,
však tu se cosi kolem děje,
vánek plachtu její pohladí.

Kdosi jí ku pomoci spěje,
čís` dech horké tělo chladí,
osud přeci statečným přeje,
kdo to mluví za její zádí?

Svítá, zvolna odchází noc
a hlas vlídný teď zní tu:
Chvátám ti Luzzu na pomoc,
mé jméno je Dobrý Vítr.

Nejsem žádná mořská víla,
nech svoji plachtu nataženu,
já jsem z moře a nebe síla,
tebe teď až domů poženu.

Slunce vychází nad obzor
a Luzzu vidí kdesi v dáli,
přes celý vodní prostor,
čnít rodného ostrova skály.

S napjatými plachtami,
plná vody, která ji tíží,
Luzzu probíjí se vlnami
a břehy domova se blíží.

To už zamodrá se nebe,
břehy se před ní zvedají
a náhle vidí kolem sebe
lodě, které k ní spěchají.

Jejich šrouby vodu víří
podivné lodě neznámé,
všechny na její ostrov míří,
co když jsou to lodě zlé?

Přispěchá loď sanitní,
vodu z Luzzu vypumpuje,
trhlinu jí v boku zalepí
a pak vesele dále pluje.

Luzzu dodá si kuráže,
je to malá loďka smělá,
přísně se jich všech otáže:
Lodě, nevezete děla?

Nehledám válečnou slávu,
odpoví jí loď obchodní,
vezu ovoce, čaj a kávu
a taky voňavé koření.

Pluji často těmito místy,
povídá parník zábavní,
mám jen kabiny pro turisty,
nejsem žádná loď bitevní.

Malá jachta s mořským člunem:
Jsme na cestě svatební,
spolu tu na výlet plujem,
my jsme zamilovaní.

Luzzu k další se otočí:
Kdo jsi ty lodičko dřevěná?
Ty co máš tak šikmé oči,
co jsi tak zvláštně stavěná?

Já jsem přeci čínská džunka,
hezky lodička se představí,
ze země východního slunka,
vezu na váš ostrov hedvábí.

Já jsem maledivská dhoni,
dí loďka z palem a rákosů,
nevezu žádné kanóny,
jenom náklad kokosů.

Takže vy jste hodné lodě,
zvu vás na ostrov k obědu,
povídá Luzzu v pohodě:
Za mnou, já vás povedu!

Všichni se kolem usmívají,
lodě bachraté i klenuté,
Luzzu pomalu následují,
ta plachty pýchou nadmuté.

Na ostrově, v celé zátoce,
lodě jásaj a volaj slávu,
lodní zvony bijí divoce,
Luzzu vplouvá do přístavu!
A to je konec vyprávění,
teď už pokročila doba.
Dobrou noc a sladké snění,
ještě poslední slova:

Snad si jednou, děti, vzpomenete
na tuhle pohádku znova,
až na malé lodičce připlujete
ku břehům bílého ostrova.

Konec pohádky