Tajemství Matterhornu

2. července 2012 v 16:46 | Gregor Moldavit

Vyprávění je určeno třeba těm, kteří se letos chystají do Alp. Článek je starší, ale přiřadil jsem ho sem k tématu týdne "Tajemství".

Matterhorn! Kdyby se někdo zeptal, jaké "nej" má tato hora, nebylo by tak snadné ten superlativ nalézt. Není nejvyšší, nejširší, nejtěžší na výstup, nebyl slezen jako poslední... Možná zabil nejvíce horolezců, asi 400, mnohem více než Everest. 29 mrtvol nebylo nikdy nalezeno, občas nějaká zůstane viset ve stěně na laně a všichni se hádají, na čí náklady ji sundat. Ročně si Matterhorn bere zhruba 20 lidských životů. Proč, když není horolezecky ani tak těžký? Protože má "nej", tu největší majestátnost a přitažlivost, jakou jsem aspoň já u nějaké hory kdy zažil. Proto se s ním pouštějí do souboje i ti, kteří na něj nemají. Lidi, jako jsem byl kdysi já. Kdo si někdy měřil síly se skalní stěnou, toho tento jehlan do nebe přitahuje, jako Bruncvíka Jantarová hora. Jeho volání nelze odolat. Komu bůh dal schopnost lézt po skále, od toho požaduje, aby volání Matterhornu podlehl.

Minulý říjen jsem zase stál na jeho úpatí, snad abych se s ním rozloučil, možná jsem ho viděl naposledy. Kdysi dávno jsem ho viděl poprvé. Šel jsem k němu jako ovce na porážku. Kolem nás letěl vrtulník, v síti pod ním visel hlavou dolu mrtvý horolezec. Dva se vydali k vrcholu, ale jenom jeden měl ledovcová železa. Ten bez nich na zledovatělém vrcholu zahynul. Můj partner je vlastnil, já na ně neměl peníze. Přesto jsme šli dále. Druhý den jsme stáli na vrcholu Matterhornu.
Krysa je zdatný horolezec, ale s převisem si neporadí.

Matterhorn! Kdy a jak tam tohle delirium vlastně začalo? Relativně pozdě.
Máme padesátá léta 19. století. Jak jsem se zmínil, Karel Havlíček si v Brixenu pochvaloval klima, o krásách hor se ale nezmiňuje. Neviděl je, ačkoli právě tam je snad ta nejkrásnější část Alp. Nutno si uvědomit, že v těch dobách lidé ve většině neměli k horám náš dnešní vztah. Život v nich byl tvrdý a na cestě do Itálie byly Alpy jenom nebezpečnou překážkou. Cestující v kočárech si často zatáhli záclony, aby se nemuseli dívat na ty ošklivé hory.
Místní obyvatelé Zermattu, chudé alpské vesničky, v tu dobu považovali Matterhorn za naprosto neslezitelný. Jak to věděli? Inu, to přeci říkal každý. Obyvatelé kolem Chamonix zase "věděli", že ledovec je životu nebezpečný už svojí existencí. Kdo se z něj do večera nevrátí, musí zahynout. Jak? S tím si nelámali hlavu. Lidé v těch dobách umírali v každém věku, aniž by kdo znal příčinu. Žil však tehdy v Chamonix jeden mladík, který si nevážil moudrosti starců.
"Ti staří mnoho mluví, málo vědí," pomyslel si lehkovážně. "Proč bych měl zahynout"?
Komu není rady, tomu není pomoci. Pošetilý mladík si naložil do rance zásoby, teplé oblečení a kožešiny a vydal se k večeru na ledovec, kde se rozhodl přenocovat. A co se ukázalo? Že ti staří té moudrosti skutečně zas tolik nepobrali.
Ráno lidé uviděli postavu sestupovat z ledovce.
"Kde jsi byl celou noc?"
"Na ledovci."
"Jak to, že ještě žiješ?"
"Nebyl žádný důvod zahynout."
Zvolna začalo lidem svítat, že ty hory nejsou tak nedobytné, jak se jim zdálo. Sám jsem na ledovci bivakoval vícekrát. Zahynout není jistě potřeba, což ale neznamená, že to není možné. Kdo chce na ledovec, musí mít v každém případě odpovídající vybavení a výcvik.
Jestliže ti místní horalé stoupali do vyšších poloh hor, pak třeba jen hledat zbloudilou ovečku. Měli dost rizika a fyzické námahy v denním životě a zbytečné další problémy nehledali. Jinak ale obyvatelé průmyslové země, kteří pohyb a výzvu ve svém spokojeném životě potřebují, aby nezakrněli. Alespoň ti, kteří to intuitivně pociťují. (Ono "lezu na hory proto, že tu jsou" já osobně nepovažuji za moc chytré) Od roku 1857 vyráží k vrcholu více skupin, ale všichni se vrací s nepořízenou. Tito horolezci amatéři, s fajfkou v hubě, ale sbírají zkušenosti.
V roce 1865 je v hromadě skupina, která má ambice vrchol dosáhnou.
zleva Peter Taugwalder otec, reverend Charles Hudson, Robert Hadow, Peter Taugwalder syn, dole Michael Croz, Lord Francis Douglas a Edward Whymper
Croz byl horský vůdce z Chamomix, ti zbylí Angličani.

14. července 1865 vyráží tato seilschaft po Hornligradu k vrcholu. Ve 13:40 ho dosáhnou, první lidé stojí na vrcholu Matterhornu.
Možná ale s pocity, které jsem tam já měl o více než 100 let později.
"Jak se teď dostanu dolu?"
Jestliže výstup je těžký a nebezpečný, pak sestup ještě více. (Nutno vzít v úvahu tehdejší vybavení.) Nezkušení, špatně vyzbrojení horolezci, připoutaní dohromady lanem, které chybně používají, sestupují nazpět. Už kus pod vrcholem se jeden z nich na skále neudrží a uklouzne. Byl to Hadow (naprostý začátečník) a okamžitě s sebou strhnul další, padá Croz, Hudson a Douglas. Teprve pátý na laně, Taugwalder otec, má čas se vzepřít a pád zachytit. Lano mu poraní hrudník, pak se přetrhne a švihne ho do obličeje.
Tři muži vyděšeně stojí v těžkém šoku. Čtyři lidská těla se řítí severní stěnou Matterhornu do hloubky více než jednoho kilometru.
Zbylí tři horolezci, Taugwalder otec a syn a Whymper zůstali tu noc ve stěně Matterhornu. Ztráta přátel jim vzala sílu k sestupu. Při východu slunce prý viděl Whymper nad horou Liskamm podivné stíny, které vypadaly jako kříže.
Monte Rosa, vpravo Liskamm

Druhý den sestoupila zbylá trojice do Zermattu. Po jejich vyprávění se vydala skupina horských vůdců hledat zřícené...
Pozdější vyšetřování nehody zanechalo otazníky.
Výpovědi tří zbylých horolezců se totiž podivně lišily. To dalo podnět k různým zkazkám, že Taugwalder lano přeříznul, aby si zachránil svůj život. Tohoto podezření se nikdy nezbavil a trpěl jím do smrti.
"lano", které použila skupina prvolezců v roce 1865

Na této fotce chybí něco ke srovnání velikosti. Průměr tohoto špagátku, (který jsem viděl dost z blízka), odhaduji na 8 milimetrů. Horolezec by vám k tomu řekl, že nejde ani tak o statický tah, jako o prudké trhnutí. Navíc prakticky vždycky přes hranu skály, která může být i dost ostrá. Tato šňůra na prádlo nikdy nemohla udržet pád čtyř lidí. Taugwalder otec neměl žádnou šanci zachránit své kamarády.
Druhý den po sestupu se Whymper (jediný z nich schopný) se záchranáři vydal hledat své mrtvé kamarády. K večeru z jedné náhorní planiny rozpoznali pomocí dalekohledů čtyři lidská těla na ledovci pod severní stěnou. Teprve další den Whymper a pět záchránářů ono místo dosáhli. Jenže co to? Před nimi leží tři roztříštěná těla: Hadow, Croz a Hudson. Kde je to čtvrté, které zřetelně viděli den před tím vedle ostatních? Místo něj tam zbývají pouze jeho obě rukavice. Tajemství mrtvoly lorda Francise Douglase Matterhorn dodnes nevydal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 3. července 2012 v 13:25 | Reagovat

Zdravím pane Moldavite.

O zajímavostech horolezectví nevím nic. Snad jen jedna zkušenost. Po žebříku se rovněž leze lépe nahoru než dolů. Sestup má snad tu výhodu, že se nebezpečí v mysli zmenšuje ( v praxi pak vede k nepozornosti a neštěstí ).

2 autor článku autor článku | 3. července 2012 v 14:21 | Reagovat

[1]: nar.soc.
Při lezení směrem nahoru si hledám očima chyty. Směrem dolu je musím vyšmátrat nohama a to je podstatně těžší. I při nakloněné stěně by nahoru znamenalo dopředu, směrem dolů tedy lezu jaksi pozadu. Proto je sestup obtížnější a nebezpečnější.

3 kraken kraken | 6. července 2012 v 10:46 | Reagovat

Když jsem prvně viděl talíře na lidových stavbách, myslel jsem, že je to nepříliš podařený zdobný prvek. Že se jedná o ochranu před hlodavci je pro mě příjemným překvapením. Lidé si prostě umí vždy nějak pomoci.:-)

4 Kunc Kunc | 7. července 2012 v 22:18 | Reagovat

Je to o výzvě, adrenalinu a touze dokázat sobě i ostatním, že na to mám. Obdivuji všechny, kterým se to poštěstilo a gratuluji ke zdolání hory. Musí to být tak silný zážitek, jako zrození potomka nebo první seskok padákem, kdy po otevření  řvete, zpíváte si  a ten svět pod vámi vám připadá tak nějak malý.

5 autor článku autor článku | 8. července 2012 v 9:38 | Reagovat

[4]: Kunc
Padákem jsem skákal taky, tenkrát to znamenalo tvrdý svazarmovský výcvik. Taky někdo nemusí chápat proč, vždyť si můžeme lehnout na gauč a nedělat nic.
V článku o cestování jsem napsal, že cestování vzdělává, ale kdo nikde nebyl, ten o sobě neví, že mu to vzdělání chybí. Se sportem je to přesně to samé, kdo se nikdy k žádnému výkonu nepřinutil, ten o sobě netuší, že je ostatním v něčem pozadu. Když nějaký horolezec přijde o život, je pochopitelně nesportovní chudák bez lidské vůle v sedmém nebi. On věděl, že se na hory lézt nemá. Jeden o horolezci napsal: "On Boha vyprovokoval". K tomu jsem odepsal: "Kdo Boha nikdy nevyprovokoval, na toho se zase Bůh může vykašlat, když jde o to přežít třeba při nějaké přírodní katastrofě."

6 damselcheetah damselcheetah | Web | 16. července 2012 v 21:12 | Reagovat

Minulý rok jsem o prázdinách s rodiči jela okolo Matterhornu, že bychom se zastavili a podívali z lanovky na oba (malý i klasický). Z dálky vypadal malý krásně a svítilo slunce. Po půl hodině, než jsem vyjeli lanovkou z Zermattu a došli až k lanovce k Matterhornu se spustil strašný liják a mlha, že by se dala krájet. Nic jsem neviděla a máma brečela. Už podruhý tam byla a zase nic. Ale jinak k horolezeckým zkušenostem - párkrát jsem zkoušela stěnu a nahoru to šlo o moc líp...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama