Červenec 2012

Špatná doba

16. července 2012 v 20:56 | Gregor Moldavit
Že dnešní doba je strašná a dějiny lidstva jdou ke konci, se dočítám prakticky denně. Zvláště doba vánoční uvádí tyto proroky do naprosté extáze. V roce 2010 jsem k tomu napsal:

SEZNAM, článek: Desetina Čechů dá letos pod stromeček raději peníze
24.11. 12:00 vítěz diskuze. Názor s nejvíce souhlasnými hlasy
MK, Krnov
Úterý, 23.listopadu 2010, 06:03:42 souhlasné hlasy +125
"To nejsou vánoce jak tomu bývalo,dnes je to jenom komerční záležitost.Duch vánoc a vánoční pohoda je dávno pryč,je jinačí a navíc špatná doba!"

A lidi klikají a klikají. "Ano, ano, svatá pravda, už to není, co to bývalo. Doba je dnes jinačí, jo to dříve, to byla doba jinačí."
Byla jinačí v tom smyslu, že zatímco dnes je doba jinačí, tenkrát ještě jinačí nebyla. Že doba je špatná, vím od narození. Každý rok jsem to od někoho slyšel. Jaké to asi muselo být v té dobré době? Kdy že to bylo? V každém případě kdysi v dávné minulosti.

Ostatní příspěvky jsou podobné:
ZK, Kladno
"Svátky jsou především duchovní záležitost a né vídělečná činnost kapitálu a finančních institucích ,které na tu ubohou frašku nabýzejí i pujčky! Nikdy jsem nevěřil jak lidé dokáží hluboko klesnout! Vánoce jsou o křestanských hodnotách ! Chřest všem lidem dobré vule! Buh s váma"

Aha, chřest všem lidem. Co si ten člověk pod tím pojmem asi představuje? Období chřestu u nás začíná koncem dubna a koupit si ho můžou i lidi nedobré vůle. Možná jsem za 40 let v cizině zaspal nějaký vývoj českého jazyka, pro mě je chřest druh zeleniny.
Nějaké to "i" nebo "y" nehraje taky roli, důležitá je přeci myšlenka, jak takový autor vždy na zdravou kritiku uvede. Jenže mně ta "myšlenka" připadá asi na úrovni té gramatiky. Leč i takovýto analfabet dostane kladné hodnocení. Hlavně, že ten dnešek hodnotí negativně.
Atd...

***
Téma týdne je "Optimismus v dnešní době".

Jak už zmíněno, dnešní doba je špatná, za komunistů byla lepší, za protektorátu ještě lepší, za 1. Republiky ještě lepší a každá doba před tím byla lepší a lepší, zatímco ta druhá po ní už nestála za nic a znamenala konec světa. Ve Starém Římě jsme se mohli dočíst, že mládež je zkažená a nic už neumí, v 15. století pobíhali proroci hlásající brzký konec světa, před 200 lety měly do roka a do dne zaniknout státy, které jsou tu ještě dnes. Já sám během mého života už přežil aspoň 10 zaručených konců světa.

V dnešní době se člověk nemůže narodit jako faraon, ale taky ne jako otrok na stavbě pyramid. Církev svatá mě nemůže upálit jako kacíře a komunisti se mnou nemůžou po bolševicku zatočit. Mám zákonem daná práva, můžu cestovat kam se mi zachce, na letiště to mám autem 15 minut a za 4 hodiny (po startu) jsem na Kanárských. Mám v PC spojení s internetem, kde si můžu najít informace skoro o čemkoli. Nikdy ještě nemělo lidstvo takovou možnost získávat vědomosti. Pro mojí osobu nikdy nebyla doba lepší, než je teď.

Optimismus? Co to je? Neustále čtu, že:
Jen když budeme všichni otrocky vykonávat přísně předepsané rituály, může přijít mesiáš.
Jedině cesta přesně podle marxismu-leninismu nás může dovézt k tomu pravému komunismu.
Do této říše snů podle mě patří i takové inzeráty jako "malá, tlustá, ohavná, zadlužená analfabetka hledá muže, který nás bude mít rád a ke kterému budu já a moje děti chodit příštích 30 let pro peníze.
Právě tak představa jistého slovenského pána, že bůh už "vela, vela brzo" sešle "žiarenie" a takové lidi jako mě upálí. Ta už je 5 let stará a pořád se nic neděje.

Každý člověk by si měl uvědomit, že nějaký vysněný -ismus nebo nebeský prorok mu nic nedá, musí se přičinit sám. Když si ženská udělá 3 děti, musí je živit jejich otec a ona sama, nemůže to požadovat od cizího člověka. No a když chce pan Šupa někoho upálit, musí to udělat sám, bůh se mu na to může akorát vykašlat.

Nevím jestli jsem optimista, vím jenom, že každý člověk je svého štěstí strůjce. Když se chci plynule domluvit v cizí zemi, musím se tu řeč nadřít. Když chci hrát ucházejícím způsobem na hudební nástroj, musím aspoň hodinu denně cvičit. Když si chci zaletět na Kanárské, musím do práce a peníze na to vydělat, k čemuž jsem ovšem předem musel získat nějaké vzdělání. Když někdo vyjde ze školy, neumí číst a psát a na vlastní práci nepomýšlí, pak mu ta doba samotná, ať špatná nebo dobrá nic nedá. Modlit se, volit komunisty, nebo dávat inzeráty, mu nemůže pomoci. Takový optimismus by u něj byl jen sebeklam.

Podívejte se na jeden náš hudební film z loňské cesty:
Jižní kříž

Den pohraniční stráže

13. července 2012 v 19:28 | Gregor Moldavit

Soudružky a soudruzi!
Jestlipak víte, že 11. červenec byl "Den pohraniční stráže"?

Vy to nevíte? Tak se styďte! Já se budu stydět s vámi, anšto jsem to taky nevěděl a sice ani teď a nejspíše ani za komunistů. Dokonce ani ne na vojně, já byl u dělostřelců. Tam jsem problbnul dva roky, prý za ten čas ale dostanu z ČR důchod. Jsem zvědav kolik? Jestli se to počítá z těch 70 Kčs měsíčně, tak to asi moc nebude. Co jsem už vůbec netušil, že se něco takového slaví ještě dnes.

Tu oslavu pohraničníků jsem zjistil čistě náhodou, na stránkách komsomolu Československa. U Aše pořádal jistý vlastenecký klub, zvaný KČP, u příležitosti tohoto data vzpomínku na hrdinné pohraničníky. No a kde to zavání samopalem a ostnatým drátem, tam komunista nesmí chybět.


Oni jsou prý pro "ochranu" hranic, tedy jejich zavření. Zase se tam mají mladí kluci v uniformě střílet s těmi, kteří chtějí ven. Vzpomínám, jak mi jistý, čerstvě přesvědčený, komunista, kterého jsem tady v jednom článku nazval OM, samolibým hlasem vykládal:
"Ty si asi myslíš, že kdyby dnes přišli komunisti, že by zase zavřeli hranice? To si myslíš, že se ničím nepoučili?"
Já si to myslel velmi silně, ale s takovými lidmi se jednoduše nemá cenu bavit. Mohl bych ho však odkázat na takovéto slavnosti, kde komunisti sami podávají důkazy. Mladí komsomolci to hezky popsali, cituji:

"...Soudruh generálporučík Šádek ve svém pozdravu připomněl 11. červenec 1949, kdy byl přijat zákon o ochraně státních hranic, jenž byl pak každoročně slaven jako Den Pohraniční stráže. V tradici těchto oslav dnes, navzdory nepřízni většiny společnosti, pokračuje KČP."

Ta "nepřízeň většiny" jsem například já a ta další většina bude mít pro svůj názor jistě stejné důvody. 40 let ti mladí kluci stříleli do těch, kteří chtěli na svobodu a občas chytil kulku i někdo z nich. A co z toho ta "vlast" měla? Nanejvýše, že se úplně nevylidnila, toliko částečně. Když jde v roce 1989 komunismus ke konci, žije každý desátý Čech v zahraničí. Bez režimu těch bdělých pohraničníků by to určitě bylo mnohem méně. Státy kolem, jako Rakousko, nebo NSR, kupodivu s emigrací žádné problémy neměly a mohly si ty miliony na takovéto vojenské jednotky ušetřit. Chápu, že na tu dobu s láskou vzpomíná soudruh generál, pro něj to byl zlatý čas, dostal moc i peníze, ale co z toho měl normální záklaďák?

Při odchodu z vojny jsme se domluvili, že za rok v jedné hospodě v Praze. Skutečně se nás pár sešlo, pili jsme pívo a vzpomínali, co jsme kde vyvedli. Nikoho z nás by ale bylo ani na okamžik nenapadlo, že jsme snad sloužili vlasti, nebo byli našemu státu v čemkoli prospěšní a že bychom snad měli co slavit. Považovali jsme za zcela samozřejmé, že jsme ty dva pitomé roky byli zbytečné oběti nesmyslného režimu. Nic víc ani méně. Jak vypadala moje vojenská služba si můžete přečíst v knize "Tankový prapor" nebo "Černí baroni". Rozhodně nemám důvod, být na něco z té doby hrdý.

Jak zmíněno, většina Čechů smýšlí nějak podobně. Když člověk zrovna nečte komunistickou stránku, dozví se o té slávě i něco jiného. Např. "Chebský deník":
...Ačkoliv se při slavnostním odhalení památníku žádné problémy nevyskytly, o negativní pohledy na celou věc nouze není.
"To nemyslíte vážně," divil se první z oslovených obyvatel Chebska.
Podobně reagoval také další. "Dráty i pohraniční stráž hlídaly nás - rozhodně ne republiku před napadením," řekl jeden z Ašanů. "Nechápu, že si ani po 20 letech nedokáží přiznat, že sloužili bestiálnímu režimu," zlobil se.

* * *

"Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!" KČP

Je tomu skutečně tak? Tohle pohraničí bylo dlouhou dobu liduprázdné, pak spíše německé. Pro české krále byli tito Němci vítaní daňoví poplatníci. Ale i kdybychom to připustili, samopaly a ostnatý drát to pohraničí české neudělají. K tomu už se vyjádřil Havlíček Borovský. Čechům nic nedá žádné vlastenectví a žádný panslavismus. Pokud chtějí ve světě jako Češi obstát, musí se ostatním národům vyrovnat.

Omotávat svoji zemi ostnatým drátem a střílet do prchajících, to je přesně opačná cesta. Ta vede k odloučení a zaostalosti národa. Když pak přijde takový rok 1989, jsou vědci a umělci v emigraci a v továrnách stojí 50 let zastaralé stroje. Z vlastní síly se národ nezvedne a ti zahraniční investoři si českou zemi rozeberou a stanou se v ní vládci. To je výsledek práce onoho bdělého pohraničníka.

* * *

Oslavovat den, kdy komunisti zavřeli hranice a znepřátelili si tím celý vlastní národ, to tedy za příliš inteligentní nepovažuji a většina Čechů to zřejmě vidí podobně.

K tomuto datu a této příležitosti (aniž bychom o tom byli věděli) jsme se Slávkou před rokem dali na youtube náš pohraničnický film. Třeba se na něj podíváte:

Fabergého vejce 3/3 – Osud carských vajíček

10. července 2012 v 20:49 | Gregor Moldavit

Kde jsou všechna ta vajíčka dnes? 10 originálů carských vajíček je v trezoru v Moskvě, 3 vlastní anglická královna, další v muzeích a soukromých sbírkách boháčů. 8 carských vajíček se ztratilo a nikdo neví, kde mohou být? Pokud jedno z nich náhodou najdete a budete uznán právoplatným vlastníkem, můžete ho třeba prodat. Pak si rozmyslet, co si pořídíte za ztržených řekněme 10 milionů EUR. Kdo že by to vajíčko od vás koupil? Docela určitě ruský miliardář pan Alexandr Ivanov, majitel exponátů ve Fabergé museu v Baden-Badenu. (Baden-Baden je v Německu něco podobného, jako v ČR Karlovy Vary, tedy pěkné ruské lázeňské město.)

Dosud nejvyšší cenu dosáhlo jedno Fabergé vajíčko ve dražbě roku 2007. Anonymní kupec zaplatil 12,5 milionů EUR. Dnes víme, že to byl pan Ivanov a jednalo se o tzv. Rothschild vajíčko. Tohle:
Fabergé museum Baden-Baden

Ten pan Ivanov není žádný znuděný milionář, který ta vajíčka sbírá jen tak z dlouhé chvíle. Je to skutečný odborník a napsal o nich obsáhlá vědecká pojednání. Jakkoli se někdo na ně dívá jako na hračky pro děti, klenoty jsou skutečná věda a je v nich zakleto veliké umění a navíc pořádný kus lidské historie.

Co se dělo s carskými vajíčky po revoluci a smrti cara? Bolševici se snažili zachránit, co jen šlo, ale materiální škody Říjnové revoluce by šly přesto do nekonečných miliard. Těžko vyčíslit, co všechno se rozmlátilo a rozkradlo. Více oněch carských vajíček se Leninovi podařilo "zachránit", řečeno ovšem značně nepřesně. Z hlediska carské rodiny rozhodně v ruce bolševiků zachráněná nebyla. V muzeu v B-B jsem se pokusil od paní průvodkyně, přesvědčené ruské vlastenky, něco dozvědět. Prý existuje dost zápisů, které o jejich osudu vyprávějí, ale ty nejsou běžně přístupné. Je mi známo, že Lenin a po něm Stalin vajíčka, jako i další Fabergého klenoty prodávali do Ameriky a peníze používali podle své úvahy. Do jaké míry za ty peníze Lenin financoval svůj Rolls-Royce, nebo pomoc hladovějícím, to mi není známo. Paní průvodkyně se v každém případě zmínila o tom, že Stalin část těchto peněz použil na industrializaci zaostalého Ruska. (Stalinovi nutno nechat, že neměl vlastnost většiny jiných diktátorů, hromadit obrovský soukromý majetek a obklopovat se okázalou nádherou.) Snažil jsem se dozvědět něco více, věděl jsem totiž dost o tom jejich obchodním partnerovi. Nuže:

V Americe žil v oné době jistý pan Hammer. Celým jménem Armand Hammer (1898 - 1990) a byl to obchodník židovsko ruského původu, kapitalista socialistického smýšlení, sběratel umění, Leninův přítel a obchodní partner, později i nositel vyznamenání Leninova řádu. V Rusku byl po revoluci více než v Americe a od Lenina, později Stalina odkoupil obrovské poklady ze Zimního paláce, mezi nimi i 13 Fabergého vajíček.

Paní v museu v B-B o tom nějak nechtěla mluvit, ale ve skutečnosti prý obchodní partner tohoto pana Hammer vůbec nebyl Stalin ani Lenin, ale Trotzki. (Opět onen Trotzki, o kterém jsme ve školním dějepisu neměli nejmenší zmínku v době, kdy jsme jméno Stalin slyšeli vícekrát denně.*) Dále ale tohle téma odmítla, že by to mohl být antisemitismus. Tady bych opatrně poukázal na to, že oba byli Židé a možná si proto, ač každý z jiného světa, obchodně rozuměli. Nevím, proč by se něco takového nesmělo napsat?

Ten pan Hammer si sám ponechal 13 Fabergého vajíček, jenže on zřejmě koupil od Trotzkého ještě něco velmi cenného a to bylo nářadí z jeho dílny a hlavně - jméno Fabergé. Nářadí se začalo používat na výrobu kopií, či falzifikátů a to jméno "Fabergé" potom ten pan Hammer prodal za nesmyslně nízkou cenu jedné londýnské firmě. Tím dal do pohybu celý řetěz soudních procesů a nekonečných problémů. Ona londýnská firma sice nic nevyráběla, ale půjčovala ono jméno, za balíky peněz, skutečným výrobcům. I pan Ivanov po otevření musea v Baden-Badenu nesměl jméno Fabergé používat. Asi za rok pak vyhrál soudní proces a museum, ve kterém jsou pravá Fabergé-vajíčka vystavena, dnes může tohle jméno do svého názvu napsat. Ono museum má ve službách odborníky, kteří cestují po světě a hledají další klenoty, nebo sedí v dílně a poškozené nálezy opravují. Vyrábět Fabergého vajíčka ovšem nesmějí. Tuhle licenci nějakým způsobem (snad od jeho synů, ale to nevím) získala firma Victor Mayer v Pforzheimu (město zlata a klenotníků) v letech 1989 až 2009. Neustále se ale střetávala s onou londýnskou firmou, která od nich požadovala peníze. (Vzpomeňme na spory o tom, komu patří licence na becherovku?)

Tato firma vyrobila mimo jiné tohle zimní vejce:
nebo vajíčko Gorbačova, které tento dostal 1991 ku příležitosti získání Nobelovy cenu míru:
Těchto vajíček bylo vyrobeno pět.

Poslední carské vajíčko, zvané "konstelační", s hvězdnou oblohou zůstalo 1917 nedokončené.
Mají ho v museu v Moskvě.

Přesně tohle jsem ale obdivoval i v museu v Baden-Badenu. Tam má být originál, jenže to tvrdí museum v Moskvě asi taky. Nutno si tady uvědomit, že na jeden originál carského vajíčka by přišlo asi 10 jeho padělků, některé od originálu prakticky k nerozeznání.

Konec

* Trotzki
Začátkem 50. let se v ČSR museli ideologové dohadovat, jestli Trozki, druhý muž vedle Lenina, organizátor VŘSR, vítěz občanské války, nikdy neexistoval, nebo to byl zrádce? Pro náš školní dějepis se rozhodli pro první variantu. Ten ideolog by se dnes mohl hájit pravdou: "Já nikdy netvrdil, že Trotzki, nebo třeba Orwell, neexistoval." On jenom zakázal ho slovem zmínit. Přesně podle Orwella: "Když jsme někoho zabili, tak se nikdy nenarodil."

Čtenář si možná vzpomene, jak Guido Knopp v době Gorbačova natáčel v SSSR pořad o VŘSR. V historickém museu byly fotky všech členů delegace míru Brest-Litevského, jenom ne jejich vůdce Trotzki. Ten v tu dobu ještě pořád neexistoval.
Viz můj článek: http://gregormoldavit.blog.cz/1111/stalin-a-ostatni-2-2

Přečetl jsem si část VŘSR, jak byla uvedena na stránkách komsomolu Československa. Píše se rok 2012, ale ten článek jakoby pocházel ze začátku 50. let. Skutečně, měli tam uveden rok výroby - 1951. Poté, co jsem sám napsal celou historickou rekonstrukci na začátku tohoto roku, můžu jen říci - skutečnosti odpovídají jména a některá data, jinak celkem nic. Trotzki tam existoval, ale jako zrádce, tedy varianta číslo dvě:

Vždyť to bylo přesně obráceně. Trotzki odmítal, chtěl dokonce nasadit Rudou armádu, ale nakonec se musel podvolit Leninovi, který rozhodl podepsat kapitulaci. Pochopitelně, vždyť to byl německý agent, kterého tito vyslali do Petrohradu s kufrem peněz pro jeho revoluci. Nikdy tihle komunisti neslyšeli o jakémsi zvláštním německém vlaku z Curychu? V jednom kupé v něm sedí manželský trojúhelník, Uljanov, Krupská a Vanesa. Když tak, by si tam tito mladí stalinisté měli napsat "zásluhou zrady Lenina..."
http://gregormoldavit.blog.cz/1202/vrsr-18-imperialisticky-mir-a-socialisticka-valka

Těm klukům je 20, ale jejich mozky jsou sto let staré zkameněliny. Proti takovým lidem už bojoval Havlíček Borovský a Karel Čapek. Copak svým rozumem nerozeznají ideologickou propagandu od historické skutečnosti? A ti by chtěli někomu dát nějaký lepší život? Tak leda zase systém gulagů a popravišť.

***
Tím končím Rusko a VŘSR. Za pár dní se Slávkou zase odlétáme do světa. Jenom na obyčejnou dovolenou masňácko-paďourskou. Jistě o tom zase napíšu pár článků, snad se najde i nějaký čtenář.

Jinak se letos věnujeme starým trampským písním. Nechcete si jednu poslechnout?

Tajemství Matterhornu

2. července 2012 v 16:46 | Gregor Moldavit

Vyprávění je určeno třeba těm, kteří se letos chystají do Alp. Článek je starší, ale přiřadil jsem ho sem k tématu týdne "Tajemství".

Matterhorn! Kdyby se někdo zeptal, jaké "nej" má tato hora, nebylo by tak snadné ten superlativ nalézt. Není nejvyšší, nejširší, nejtěžší na výstup, nebyl slezen jako poslední... Možná zabil nejvíce horolezců, asi 400, mnohem více než Everest. 29 mrtvol nebylo nikdy nalezeno, občas nějaká zůstane viset ve stěně na laně a všichni se hádají, na čí náklady ji sundat. Ročně si Matterhorn bere zhruba 20 lidských životů. Proč, když není horolezecky ani tak těžký? Protože má "nej", tu největší majestátnost a přitažlivost, jakou jsem aspoň já u nějaké hory kdy zažil. Proto se s ním pouštějí do souboje i ti, kteří na něj nemají. Lidi, jako jsem byl kdysi já. Kdo si někdy měřil síly se skalní stěnou, toho tento jehlan do nebe přitahuje, jako Bruncvíka Jantarová hora. Jeho volání nelze odolat. Komu bůh dal schopnost lézt po skále, od toho požaduje, aby volání Matterhornu podlehl.

Minulý říjen jsem zase stál na jeho úpatí, snad abych se s ním rozloučil, možná jsem ho viděl naposledy. Kdysi dávno jsem ho viděl poprvé. Šel jsem k němu jako ovce na porážku. Kolem nás letěl vrtulník, v síti pod ním visel hlavou dolu mrtvý horolezec. Dva se vydali k vrcholu, ale jenom jeden měl ledovcová železa. Ten bez nich na zledovatělém vrcholu zahynul. Můj partner je vlastnil, já na ně neměl peníze. Přesto jsme šli dále. Druhý den jsme stáli na vrcholu Matterhornu.
Krysa je zdatný horolezec, ale s převisem si neporadí.

Matterhorn! Kdy a jak tam tohle delirium vlastně začalo? Relativně pozdě.
Máme padesátá léta 19. století. Jak jsem se zmínil, Karel Havlíček si v Brixenu pochvaloval klima, o krásách hor se ale nezmiňuje. Neviděl je, ačkoli právě tam je snad ta nejkrásnější část Alp. Nutno si uvědomit, že v těch dobách lidé ve většině neměli k horám náš dnešní vztah. Život v nich byl tvrdý a na cestě do Itálie byly Alpy jenom nebezpečnou překážkou. Cestující v kočárech si často zatáhli záclony, aby se nemuseli dívat na ty ošklivé hory.
Místní obyvatelé Zermattu, chudé alpské vesničky, v tu dobu považovali Matterhorn za naprosto neslezitelný. Jak to věděli? Inu, to přeci říkal každý. Obyvatelé kolem Chamonix zase "věděli", že ledovec je životu nebezpečný už svojí existencí. Kdo se z něj do večera nevrátí, musí zahynout. Jak? S tím si nelámali hlavu. Lidé v těch dobách umírali v každém věku, aniž by kdo znal příčinu. Žil však tehdy v Chamonix jeden mladík, který si nevážil moudrosti starců.
"Ti staří mnoho mluví, málo vědí," pomyslel si lehkovážně. "Proč bych měl zahynout"?
Komu není rady, tomu není pomoci. Pošetilý mladík si naložil do rance zásoby, teplé oblečení a kožešiny a vydal se k večeru na ledovec, kde se rozhodl přenocovat. A co se ukázalo? Že ti staří té moudrosti skutečně zas tolik nepobrali.
Ráno lidé uviděli postavu sestupovat z ledovce.
"Kde jsi byl celou noc?"
"Na ledovci."
"Jak to, že ještě žiješ?"
"Nebyl žádný důvod zahynout."
Zvolna začalo lidem svítat, že ty hory nejsou tak nedobytné, jak se jim zdálo. Sám jsem na ledovci bivakoval vícekrát. Zahynout není jistě potřeba, což ale neznamená, že to není možné. Kdo chce na ledovec, musí mít v každém případě odpovídající vybavení a výcvik.
Jestliže ti místní horalé stoupali do vyšších poloh hor, pak třeba jen hledat zbloudilou ovečku. Měli dost rizika a fyzické námahy v denním životě a zbytečné další problémy nehledali. Jinak ale obyvatelé průmyslové země, kteří pohyb a výzvu ve svém spokojeném životě potřebují, aby nezakrněli. Alespoň ti, kteří to intuitivně pociťují. (Ono "lezu na hory proto, že tu jsou" já osobně nepovažuji za moc chytré) Od roku 1857 vyráží k vrcholu více skupin, ale všichni se vrací s nepořízenou. Tito horolezci amatéři, s fajfkou v hubě, ale sbírají zkušenosti.
V roce 1865 je v hromadě skupina, která má ambice vrchol dosáhnou.
zleva Peter Taugwalder otec, reverend Charles Hudson, Robert Hadow, Peter Taugwalder syn, dole Michael Croz, Lord Francis Douglas a Edward Whymper
Croz byl horský vůdce z Chamomix, ti zbylí Angličani.

14. července 1865 vyráží tato seilschaft po Hornligradu k vrcholu. Ve 13:40 ho dosáhnou, první lidé stojí na vrcholu Matterhornu.
Možná ale s pocity, které jsem tam já měl o více než 100 let později.
"Jak se teď dostanu dolu?"
Jestliže výstup je těžký a nebezpečný, pak sestup ještě více. (Nutno vzít v úvahu tehdejší vybavení.) Nezkušení, špatně vyzbrojení horolezci, připoutaní dohromady lanem, které chybně používají, sestupují nazpět. Už kus pod vrcholem se jeden z nich na skále neudrží a uklouzne. Byl to Hadow (naprostý začátečník) a okamžitě s sebou strhnul další, padá Croz, Hudson a Douglas. Teprve pátý na laně, Taugwalder otec, má čas se vzepřít a pád zachytit. Lano mu poraní hrudník, pak se přetrhne a švihne ho do obličeje.
Tři muži vyděšeně stojí v těžkém šoku. Čtyři lidská těla se řítí severní stěnou Matterhornu do hloubky více než jednoho kilometru.
Zbylí tři horolezci, Taugwalder otec a syn a Whymper zůstali tu noc ve stěně Matterhornu. Ztráta přátel jim vzala sílu k sestupu. Při východu slunce prý viděl Whymper nad horou Liskamm podivné stíny, které vypadaly jako kříže.
Monte Rosa, vpravo Liskamm

Druhý den sestoupila zbylá trojice do Zermattu. Po jejich vyprávění se vydala skupina horských vůdců hledat zřícené...
Pozdější vyšetřování nehody zanechalo otazníky.
Výpovědi tří zbylých horolezců se totiž podivně lišily. To dalo podnět k různým zkazkám, že Taugwalder lano přeříznul, aby si zachránil svůj život. Tohoto podezření se nikdy nezbavil a trpěl jím do smrti.
"lano", které použila skupina prvolezců v roce 1865

Na této fotce chybí něco ke srovnání velikosti. Průměr tohoto špagátku, (který jsem viděl dost z blízka), odhaduji na 8 milimetrů. Horolezec by vám k tomu řekl, že nejde ani tak o statický tah, jako o prudké trhnutí. Navíc prakticky vždycky přes hranu skály, která může být i dost ostrá. Tato šňůra na prádlo nikdy nemohla udržet pád čtyř lidí. Taugwalder otec neměl žádnou šanci zachránit své kamarády.
Druhý den po sestupu se Whymper (jediný z nich schopný) se záchranáři vydal hledat své mrtvé kamarády. K večeru z jedné náhorní planiny rozpoznali pomocí dalekohledů čtyři lidská těla na ledovci pod severní stěnou. Teprve další den Whymper a pět záchránářů ono místo dosáhli. Jenže co to? Před nimi leží tři roztříštěná těla: Hadow, Croz a Hudson. Kde je to čtvrté, které zřetelně viděli den před tím vedle ostatních? Místo něj tam zbývají pouze jeho obě rukavice. Tajemství mrtvoly lorda Francise Douglase Matterhorn dodnes nevydal.