Antická krása 1/2 - Jak se krása pozná

11. června 2012 v 20:19 | Gregor Moldavit
Článek už je starší, ale týká se tématu týdne, "Krása".

Kdo vlastně rozhoduje, co je krásné a co není? Do značné míry je cit pro krásu člověku vrozený. Nejen pro krásu lidského těla. Jsou linie, které se nám líbí, připadají krásné a elegantní, jiné nás zase čímsi ruší, tedy se nám nelíbí.
Snad každý se mnou bude souhlasit, že tyhle linie lahodí oku. (Ulita hlavonožce, dnes ještě žijícího, jménem Nautilus. Příbuzný ne šneka, ale chobotnice.)

Právě tak se to má s hudbou. Některá se nám líbí, u jiné běhá mráz po zádech. Ale i u té krásné hudby stačí jeden nečistý tón a dojem je úplně zkažený. Staří Řekové si na hudbu potrpěli, byla součástí jejich života, podobně jako je tomu dnes u nás. Byl to nezbytný doplněk jejich kalokagathie, tedy souladu těla i ducha. (My to dnes tak přísně nebereme, ale když je někdo od pohledu méně inteligentní, na tělesné kráse mu to nepřidá.) Řekové znali oktávu a půltóny. Rádi pěli hromadně, dospělí a mladíci, kteří zpívali o jednu oktávu výše. Pro nás tu přijde nezbytná otázka, kde byly při tom ženy? Zavřené doma jako otrokyně. O tom ještě více až budu psát o antické sexualitě. Leč vraťme se nyní k fyzické kráse těla, či stavby.

Tvar Nautila je logaritmická spirála, ve které je zakletý onen magický "sectio aurea" tedy "zlatý řez".
Ten znali už slovutní mistři středověku a stavěli podle něj například okna gotických chrámů.
Kdosi začal bádat nad poměrem antických staveb a ejhle, onen zlatý řez je v nich taky.

Co to vlastně je? Když vezmete klacek a zlomíte ho na 2 nestejné části, z nichž delší ku kratší je v poměru jako klacek celý k delší části, pak jste právě provedli zlatý řez. Tedy:
a/b = (a+b)/a
Kdo by to dokázal číselně spočítat, aniž by se při tom zbláznil, dostal by poměr:
a/b = (1 + 5) / 2 = 1,618...... Je to iracionální číslo.
(Počítáme následovně:
a/b = f => f = a/a + 1/f, a/a = 1
Nyní vynásobíme obě stany f a řešíme jako kvadratickou rovnici.)

Jestliže antika zobrazovala své bohy co možná nejkrásnější, k čemuž se příště dostaneme, pak doba dnešní ji v tom následuje. Náš Bůh už konkrétní podobu nemá, ale zato naše sakrální stavby.
Jako jeden příklad za tisíce bych uvedl tuto mešitu v Male, hlavním městě státu Maledives. Je to více než 20 let, co jsem před ní stál, oslněn krásou a elegancí tohoto mramorového skvostu.

Ono spojení náboženství a krásy nejde bohužel vždy stejným směrem. Existuje i tendence přesně opačná, což je tzv. ikonoklasmus, česky obrazoborectví. Podle někoho krása umožňuje správný přístup k Bohu. Jiný je názoru opačného, že krása lidi od Boha jenom odvádí, proto je nutno ji v jeho zájmu ničit. Oba směry existují dodnes, krása se ve jménu bohů stále ještě staví i ničí.

Pro nás Čechy tady asi nebude horší příklad, než ikonoklasti husité. Jan Žižka byl jistě geniální stratég, v čemž ho můžeme obdivovat. Když ale zrovna nebojoval proti křižákům, táhnul českou zemí, svojí vlastní, a všechnu krásu ničil a ničil.

Dokončení, o kráse lidského těla, příště... (tyto 2 díly jsou v srpnu 2010)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 edithhola edithhola | E-mail | Web | 18. června 2012 v 21:19 | Reagovat

Dávám Vás do žebříčku na TT.

2 Eruvië Eruvië | Web | 19. června 2012 v 9:08 | Reagovat

Já si trošku dovolím nesouhlasit s tím mrazem na zádech. Byla jsem ve Státní opeře Praha na výběru z Wagnerova díla a panečku, běhal mi mráz po zádech, místy slzy v očích. Bylo to nádherné a úžasné. Ale je to individuální :-) Článek se mi líbí, nenásilný, jemný, rozšiřující obzory :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama