Červen 2012

Kokosový ořech a čokoláda

25. června 2012 v 13:02 | Gregor Moldavit
K tématu týdne výňatek ze seriálu "Svatební cesta na Seychely". O tom, jak jsem se pokusil vyrobit čokoládu.

banánovník
pepřovník
Dnes je v prodeji v jedné skleničce i čtyřbarevný pepř, černý, bílý, zelený a červený. Hezky to vypadá v regálu, dokonce i v jídle. Matka mě za dávných dob poučovala, že koření není zdravé, proto s ním opatrně. Odkud měla takovéto "moudrosti" skutečně nevím. Snad odvařenina středověkého církevního dogmatu, že požitek = hřích. Vše co je člověku příjemné pochází od ďábla, cesta do nebe je trnitá. (Jak to pak teprve musí vypadat v tom nebi?) Dnešní doktoři pepř vysloveně doporučují, coby velmi zdravý.
ňákej pták
muškátový oříšek
kakaovník
Pokud chcete vidět, jak vypadá kokosovník, tak to by se jmenovalo kokosová palma. Už jsem ji tady ukazoval, hlavně onu palmu, na které rostou ty obří dvojité ořechy. Ale ty kolem nás plodí pouze obyčejné.
Jak se cestovatel dočte v příručkách: Kokosová palma roste sice sama a divoce, ale každá má nějakého majitele. Vzít si tedy spadlý kokosový ořech není dovoleno.
Tak to možná platí někde jinde, ale ne tady kolem našeho bungalovu. Kokosové ořechy se povalují po zemi a nikdo si jich nevšímá. Naše pokojská Jelina, která se stará o ten komplex pro tři rodiny, občas nějaký sebere a přinese k nám do zahrady. Kdo chce, může si ho rozloupnout, vypít jeho šťávu a sníst jeho bílou dřeň.
Jelina se o nás pěkně stará, občas taky něco dostane. Ale ona pracuje ve svém tempu. Ti lidé tady nejsou možná tak chytří, aby stavěli kosmické rakety, ale zase ne tak pitomí, aby se v práci přetrhli. Když ji přijde kamarádka, tak si někde sednou a hodinu drbou. Klučík té kamarádky si vzal jeden kokosový ořech a celou dobu se s ním zabýval. Měl jsem z Německa pár bombónů, které mu zachutnaly a tak jsme si chvíli hráli spolu.
Jenom nějak nevěděl, jestli hraje hokej nebo fotbal.
Jak tedy řečeno, každý si může kokosů vzít kolik chce. Dokonce je i sníst - ehm - pokud se mu to ovšem podaří. Vezmu jeden ten hnědý, seschlý a jmu se ho pižlat.
Jenže ouha, ono to nějak nejde. Mám před sebou pěknou pevnost.
Na Seychelách jsou malé továrničky na zpracování kokosových ořechů, produkují kopru. Pracovat tam já, pak si za celý den vydělám asi tak jednu korunu. Stále se do toho ořechu nemůžu dostat. Potají doufám, že mě nikdo nevidí. Chyba lávky, vidí mě Jelina. Ne, tak se to nedělá!
Jelina si přitáhne tvárnici, kokos postaví špičkou nahoru...
... a bing, pustí ji na něj.
Ještě 2x a tu dřevnatou šlupku je možné oloupat.
Hleďme, kokosový ořech je na světě. Teď s ním jenom praštit o tu betonovou zídku, aby prasknul a šťávu nalít do hrníčku.
Vyloupat bílou dužinu taky není tak snadné, nejlepší rozbít ořech na malé kousky.

Pepř nebo muškátový oříšek můžeme v kuchyni dobře použít, jenom to kakao mě zklamalo.
Domníval jsem se, že ho usuším, nějak rozemelu a budu mít kakao v prášku. Jenže tak to nefunguje. Když ta semena v oné kakaové bobuli vyschnou, jsou světle žlutohnědá a bez chuti.
Pepř a muškátový oříšek poznáte, kakao je ta půlka jeho lusku a semena vpravo.
Nalistoval jsem tedy něco v internetu. Udělat z plodu kakaa tabulku čokolády je věda a firmy si to tajemství drží pro sebe. Nejstarší metoda asi bude ty boby upražit. Snad nějak podobně, jako se praží káva.

Jak se to dělá nevím, dám tedy 4 kakaové boby na malou pánvičku a pražím. Tvrdá semena měknou a pouští mastnotu. Než se Evropané naučili dělat z kakaových bobů skutečnou čokoládu, jak ji zná dnešní člověk, trvalo to skoro 400 let. Jestliže jsem to já nezvládnul za 20 minut, pak si nejspíš nemusím dělat nějaké výčitky. Ale nakonec něco takového podobného mám. Jenom to nějak nechce čokoládově chutnat.
Málo upražené kakao, jen tak do žlutohněda je cítit a chutná jako buráky. Prakticky přesně tak.
Pražím tedy opatrně dále, až vše na pánvi zhnědne. Nyní už můj výrobek začíná mít jakýsi nádech kakaa.
Španělé zkoušeli nabídnout svým králům takové kakaové placky, jestli by jako nebyl zájem, ale bez úspěchu. Chuť nevalná. Tak to je u mého výrobku podobné. Až zjistili, že je potřeba přisypat trochu cukru. To jsem udělal po nich, chvíli to hňácám, a skutečně, mám jakousi směs, která nechutná tak špatně. Při troše dobré vůle by se v tom kakao dalo poznat.
Slávka si udělá krupicovou kaši a nasype trochu na ni.
Hm, prý moc dobré, zrovna jako chutná kakao koupené v obchodu.

Kdo chce, může se ještě podívat na jeden z našich hudebních filmu ze Seychel:

Cestování vzdělává

21. června 2012 v 19:48 | Gregor Moldavit


Jan Werich kdysi prohlásil:
"Kdybych byl diktátorem, samozřejmě demokratickým diktátorem, tak bych rozkázal, aby všichni cestovali. Cestování vzdělává."

To řekl v době, kdy diktátoři v jeho zemi dávali zcela opačné rozkazy. Že cestování vzdělává, to věděli, jenže tenhle druh vzdělání, třeba jak to vypadá v té části světa ovládané ještě třídním nepřítelem, nemohli u svého národa potřebovat.

Cestování vzdělává. Alespoň takové lidi, kteří nejsou od přírody zcela nepoučitelní, hluší a slepí. O tom jistě nemůže být pochyb. Na druhé straně jsem ještě nepoznal člověka, který v životě sice nikdy nikde nebyl a při tom by o sobě byl věděl, že mu tohle vzdělání chybí. Zcela naopak! Právě od takových lidí jsem v mladém věku nejvíce slyšel samolibé výroky:
"Chlááápče, cóóó si myslíš, že tam ve světě je to nějaké jiné? Že tam na tebe čekají? Že tam létají pečení holuby sami do huby?
Leč já byl mlád, nedbal těchto moudrostí úctyhodných starců a do světa se vydal. A co jsem zjistil? Že jsem dobře udělal a že takovéto výroky jsou skutečně neklamným příznakem hlupáka, jak jsem si vždycky před tím už myslel. Zcestovalý člověk, který o tom světě něco skutečně ví, takhle blbě netlachá.

V další věci mi čtenář dá možná za pravdu. Nikdo vám tak plasticky a barvitě nepopíše všechna nebezpečí na cestách, jako posera, který sám jedinou cestu nevykonal. Letadla padají, lodě se potápí a co když člověk zabloudí? Co potom? Jak se zeptá na cestu, když těm lidem nerozumí? Tady jsme u toho problému - cestování předně určité vzdělání taky vyžaduje. Na prvním místě znalost řečí.

Dnes, o více než 40 let později, můžu říci, že jsem kus toho světa viděl. Napsal jsem taky celou řadu cestopisů, které si každý může najít tady na blogu. Na dané téma "cestování", chci teď ale pouze komentovat články, které jsem právě zhruba pročetl. Některé jsou absolutně o ničem. ("K tématu týdne chci říci, že nevím co mám říci.") Když ty vynecháme, zbývající články jsou povětšinou docela pohledné. Nejvíce se mi líbilo, že prakticky všichni už někde byli, nebo se někam chystají a cestovat chtějí. Pouze jeden článek, z těch ode mě přelétlých, byl výjimka. Jen jeden chudák tam cestování odmítal, on svobodu nepotřebuje, cestovat nechce, nemá peníze.

Už jsem se tu zmiňoval, že jsem často šokován komentáři na NOVINKY. Stačí napsat "A bude hůře" a ten autor určitě vyhraje diskusi počtem souhlasných bodů. Právě tak si může být jistý masovým potleskem po výroku "co je mi platná svoboda cestování, když na to nemám peníze." Pochopitelně to pro tyhle lidi zavinila kapitalistická společnost. Už jsem se často tázal, proč takovému národu už tedy dávno nevládnou zase komunisti? Vždyť si je mohli zvolit, nemuseli ani dělat nějakou revoluci. Jak vidět asi proto, že se tam na SEZNAMu neschází průměrní Češi, ale dominuje tam pouze jedna užší vrstva těch uvědomělých. Ostatní se raději nepřou a nic tam nepíšou. Články tady na téma cestování ukazují, že oni Češi cestovat chtějí a peníze si na to vydělat dokážou. Jsem konečně často ve světě a Čechy potkávám na Kanárských, v Himalájích, na Seychelách... jednoduše všude.

Takže vám všem šťastnou cestu a pozor na ty, kteří nepotřebují svobodu, protože nemají peníze, nebo proto, že se s takovou genetickou poruchou už narodili, a kteří by ostatním to cestování a vzdělání rádi zase vzali.

Pokud by se někdo chtěl podívat na pár obrázků ze světa, např. cesta letadlem z Frankfurtu na Seychely s málo textem: Let na Seychely

Sesbíral jsem ve světě taky řadu pohádek. Třeba si přečtete tuhle malou o víle

Tady několik veršíků z Himalájí. Tam jsem se potkal s mojí dcerou, která před tím objela Indii. Ta holka je cikánská krev. Himaláje

Jak je to vlastně s tím, že někdo nemá peníze? Pokud je to mladý a zdravý člověk a cestovat chce, pak si je může zcela jednoduše vydělat. Já to konečně nedělal v životě jinak. Mojí dceři bylo 19, když se na vlastní pěst vypravila na roční cestu do Austrálie. Helena ji celou objela na bázi Work & Travel. Vydělej si a jeď dále. Tak objela celý kontinent, člověk musí ale něco umět. Sama kolem světa

Tento týden mi poslala následující link. Žije právě v Itálii a pracuje tam jako překladatelka. Italové mi tam při návštěvě říkali, že už mluví k nerozeznání od rodilého Itala. Její myslím šestá řeč. Ale mám dojem, že jí zůstane celý život ta její cikánská krev

Na svazích Parnasu

13. června 2012 v 9:39 | Gregor Moldavit
Tahle moje vzpomínka na poslední návštěvu Řecka se tématu týdne "krása" jistě týká.


Jak jsem se tam vlastně dostal?
Kolikrát člověk život žije?
Vítr fičí, hrom duní ze skal,
v nebi hřmí vládců orgie.
Už zas tam pijí božský nektar,
v tom slyším flétny melodie.

Znovu blesk uhodí a hrom bije,
přede mnou stojí tři grácie.
Jak přišly z té bohů zábavy
mně všechny tři se představí:

Já múza hudební jsem.
Já múza básníků.
Já múza pro krásu.
Dlouho tomu, poutníku,
kdy líbal's nás na Parnasu.


To místo náhle poznávám,
vždyť tady jsem už kdysi stál.
Snad jsem to vše vskutku prožil,
snad se mi můj život jen zdál.

Tam na svazích Parnasu
nevycházím z úžasu:
Vy múzy, co všechno znáte,
vy si na mě vzpomínáte?

My vzpomínáme zcela jistě,
stál jsi zrovna v tomto místě.
My už dlouho tvé básně čteme,
za to ti něco ukážeme.

Co asi můžu od nich čekat?
Nechci čtenáře básně lekat,
ty bohyně se začnou svlékat.

Jak z větví na mě padá rosa,
tak ta, co na harfu trsá
náhle ukáže mi holá prsa.
Ta, co zná všech básní sloky,
odhalí hýždě i boky.
A ta múza pro krásu,
tam na svazích Parnasu,
při ladném skoku přes potok,
ukáže mi svůj rozkrok.

Já mnoho krásy žen už zřel,
však takové nikdy neviděl.
Prsa jejich pevné trojky,
předvádí se, dělají stojky.
Klíny jak bodláčí chmýří,
ony se ani nezapýří.

Co jsem tu byl, přešly roky,
proč víly ukazujete své boky?
Plné hýždě, pevná prsa,
růžové, puklé rozkroky?
Snad o morálce něco víte.
což se, múzy, nestydíte?

Víly se jen uculily,
více své vnady obnažily:
Když posledně jsi tady stanul,
zrak ti plál, vítr z hor vanul.
My v potoce svá těla myly,
hned cudně jsme se zahalily.
Na tobě jen svaly hrály,
vlasy ve větru ti vlály.
Teď stačil jen pohled zdáli,
my se už jen mírně pousmály.

Proč dnes neukázat tobě prsa
na tvé cestě do říše Hádesa?
Proč neodhalit hýždě i bok,
než Acheronu uzříš tok?
Proč tomu neukázat rozkroky,
komu osud stáčí poslední roky?

Ty krásné z Parnasu víly,
naposled mi zatančily.
Klíny jak chmýří z bodláčí,
těla jak vlákno pavoučí
ony s povzdechem se rozloučí:

Já múza hudební jsem.
Já múza básníků.
Já múza pro krásu.
Ty naposledy, starče, stojíš
na svazích Parnasu.

Antická krása 1/2 - Jak se krása pozná

11. června 2012 v 20:19 | Gregor Moldavit
Článek už je starší, ale týká se tématu týdne, "Krása".

Kdo vlastně rozhoduje, co je krásné a co není? Do značné míry je cit pro krásu člověku vrozený. Nejen pro krásu lidského těla. Jsou linie, které se nám líbí, připadají krásné a elegantní, jiné nás zase čímsi ruší, tedy se nám nelíbí.
Snad každý se mnou bude souhlasit, že tyhle linie lahodí oku. (Ulita hlavonožce, dnes ještě žijícího, jménem Nautilus. Příbuzný ne šneka, ale chobotnice.)

Právě tak se to má s hudbou. Některá se nám líbí, u jiné běhá mráz po zádech. Ale i u té krásné hudby stačí jeden nečistý tón a dojem je úplně zkažený. Staří Řekové si na hudbu potrpěli, byla součástí jejich života, podobně jako je tomu dnes u nás. Byl to nezbytný doplněk jejich kalokagathie, tedy souladu těla i ducha. (My to dnes tak přísně nebereme, ale když je někdo od pohledu méně inteligentní, na tělesné kráse mu to nepřidá.) Řekové znali oktávu a půltóny. Rádi pěli hromadně, dospělí a mladíci, kteří zpívali o jednu oktávu výše. Pro nás tu přijde nezbytná otázka, kde byly při tom ženy? Zavřené doma jako otrokyně. O tom ještě více až budu psát o antické sexualitě. Leč vraťme se nyní k fyzické kráse těla, či stavby.

Tvar Nautila je logaritmická spirála, ve které je zakletý onen magický "sectio aurea" tedy "zlatý řez".
Ten znali už slovutní mistři středověku a stavěli podle něj například okna gotických chrámů.
Kdosi začal bádat nad poměrem antických staveb a ejhle, onen zlatý řez je v nich taky.

Co to vlastně je? Když vezmete klacek a zlomíte ho na 2 nestejné části, z nichž delší ku kratší je v poměru jako klacek celý k delší části, pak jste právě provedli zlatý řez. Tedy:
a/b = (a+b)/a
Kdo by to dokázal číselně spočítat, aniž by se při tom zbláznil, dostal by poměr:
a/b = (1 + 5) / 2 = 1,618...... Je to iracionální číslo.
(Počítáme následovně:
a/b = f => f = a/a + 1/f, a/a = 1
Nyní vynásobíme obě stany f a řešíme jako kvadratickou rovnici.)

Jestliže antika zobrazovala své bohy co možná nejkrásnější, k čemuž se příště dostaneme, pak doba dnešní ji v tom následuje. Náš Bůh už konkrétní podobu nemá, ale zato naše sakrální stavby.
Jako jeden příklad za tisíce bych uvedl tuto mešitu v Male, hlavním městě státu Maledives. Je to více než 20 let, co jsem před ní stál, oslněn krásou a elegancí tohoto mramorového skvostu.

Ono spojení náboženství a krásy nejde bohužel vždy stejným směrem. Existuje i tendence přesně opačná, což je tzv. ikonoklasmus, česky obrazoborectví. Podle někoho krása umožňuje správný přístup k Bohu. Jiný je názoru opačného, že krása lidi od Boha jenom odvádí, proto je nutno ji v jeho zájmu ničit. Oba směry existují dodnes, krása se ve jménu bohů stále ještě staví i ničí.

Pro nás Čechy tady asi nebude horší příklad, než ikonoklasti husité. Jan Žižka byl jistě geniální stratég, v čemž ho můžeme obdivovat. Když ale zrovna nebojoval proti křižákům, táhnul českou zemí, svojí vlastní, a všechnu krásu ničil a ničil.

Dokončení, o kráse lidského těla, příště... (tyto 2 díly jsou v srpnu 2010)

Fabergého vejce 2/? - pan Fabergé

8. června 2012 v 21:43 | Gregor Moldavit

Pravá carská Fabergé-vajíčka

V každém vajíčku se ještě skrývalo nějaké překvapení, týkající se aktuálních událostí.
V tomto vajíčku je miniatura carské jachty, kterou ten rok carevič Mikuláš obeplul svět.

Carl Peter Fabergé pocházel z německé klenotnické rodiny a narodil se 1846 v Petersburku. Jak už to v rodinách na úrovni chodí, byl v mládí poslán do světa. Toho kus také poznal, vzdělání se mu dostalo v Drážďanech a poté, 1870, se vrátil zase do Petersburku. Obchody šly dobře, ale tu pravou slávu (a bohatství) získal, když v roce 1882 vyrobil ozdobná velikonoční vajíčka pro výstavu v Moskvě, z nichž několik zakoupil car Alexander III pro svoji rodinu. Od té doby až do revoluce jich pro ně vyrobil dohromady 50. Zároveň ovšem začali objednávat i jiní bohatí šlechtici, kteří se carovi chtěli vyrovnat. Pan Fabergé se stal dvorním klenotníkem, kolem roku 1900 už zaměstnával 700 řemeslníků ve více městech v Rusku i dalších zemích.
Jeho firma vyráběla také hodiny, všechny možné klenoty, ozdobná zvířata z polodrahokamů,
pták kiwi z achátu a zlata, asi 10 cm, Fabergé museum Baden-Baden

stříbrné nádobí, za války pak i kotlíky pro armádu, injekční stříkačky, atd... a nakonec i náboje do děl. Vše umělecky zdobené.
Kolik tenkrát stálo cara jedno takové vajíčko?
Carské vajíčko z karelijské břízy, objednané pro matku Mikuláše Marii Fjodorovnu. Fabergé museum Baden-Baden
K němu patří ještě malý klíček pasující do malého mechanického slona ve vajíčku. Je vidět, že se zde jedná o nápadně jednoduché provedení. Skutečně tohle vajíčko (domnívám se číslo 49) bylo vyrobeno roku 1916-17 a car už ho nedostal, neboť byl mezi tím sesazen a dostal navíc domácí vězení. Ve Fabergé museu BB leží pod tímto vajíčkem originál účtu, 12 840 rublů, podepsán Fabergé. Za 100 rublů byl už dobrý jezdecký kůň. (Fotografování je tam bohužel zakázáno, takže nemohu přikládat více obrázků.)
Zimní vajíčko (kde se dnes nachází mi není známo)
Nejdražší vajíčko bylo v té době patrně tzv. Zimní vajíčko, stálo 24600 rublů, což byl zhruba roční plat ministra. Příště si povíme něco o tom, kolik originál Febergého vajíčka stojí dnes.

Jestliže carských vajíček vyrobil Fabergé 50, pak všech uměleckých předmětů do roku 1917 bylo 300 000. Proč do roku 1917? Jeho práci ukončila Říjnová revoluce. Fabergé prodal svoji firmu zaměstnancům a uprchl přes Finsko do Německa, kde se usadil ve Wiesbadenu. Zajímavé shledávám, že tito firmu koupili. Kdyby v mé zemi zvítězili komunisti, ať legálně ve volbách, či jako v Rusku ozbrojeným pučem, nechci žádnou firmu ani zadarmo. Vždyť mi ji stejně vezmou a ještě mě zavřou. To by potvrzovalo moji představu, že nikdo v tu dobu nechtěl věřit tomu, že se bolševici udrží. Starší generace Čechů mi vykládala to samé o čase po roce 1948. Na otázku, proč tenkrát za svobodu ČSR trochu nebojovali jsem se dozvěděl, že
"...nebylo potřeba. Tenkrát se věřilo, že komunisti se neudrží a jejich systém hned zase zhroutí."
Tedy že se ta svoboda vybojuje sama. Taky zvláštní, vždyť Češi v tu dobu už měli historickou předlohu a zkušenosti z Ruska. Přesto se (mylně) domnívali, že v jejich zemi se to stát nemůže. Naproti nim ovšem stálo dost těch, kteří zase věřili opaku, tedy že svobodu přinese ten komunismus, což byly zavřené hranice a cenzura. Taky druh víry, ve které se ti druzí mýlili neméně.*

Pan Fabergé zemřel roku 1920 v Lausanne, kde byl na návštěvě u syna. Jaký však byl osud jeho skvostů? Kolik by stálo takové jeho vajíčko dnes?
8 z 50i carských vajíček zmizelo neznámo kde, možná ale ještě existují a jednou se někde objeví. O těch ostatních si povíme příště. Neméně zajímavá otázka, jaký byl osud onoho jména firmy "Fabergé", v hodnotě milionů, tedy kdo má dnes právo tohle jméno používat?

Pokračování...

* Jedno musím upřesnit. Lenin a bolševici mluvili o dělnických radách. Podniky se neměly znárodňovat, ale měly přejít do majetku dělníků, tedy obdoba jako v zemědělství "půdu těm, kteří ji obdělávají". To by znamenalo jakýsi lidový kapitalismus. Proto pan Fabergé nejprve zůstal a nějakým způsobem se na své firmě se svými zaměstnanci podílel. V roce 1918 však musel z Ruska uprchnout, více podrobností neznám. Ony dělnické rady nakonec vůbec nefungovaly a podniky přešly do majetku státu, který je povětšinou zkrachoval. Právě tak rolníci se dlouho ze své půdy neradovali. Nutno si uvědomit, že znárodnit industrii v totalitním systému znamená, že všechny podniky se dostanou do rukou vlády, tedy úzké vrstvy mocných. Tím tedy do rukou ještě méně majitelů, než byly před tím za kapitalismu, navíc do rukou vládců, kteří hospodářství vůbec nerozumí a na vedoucí místa si dosadí své politicky věrné bez potřebné kvalifikace. Každý Čech, který zažil 50. léta si jistě vzpomene na ředitele, kteří si po večerech dělali maturitu.

Fabergého vejce 1/? - dnešní vajíčka turistická

5. června 2012 v 18:48 | Gregor Moldavit
Kdo hledal 30.05.2012 něco v google, tomu byly titulním obrázkem připomenuty 166 narozeniny pana Fabergé.

Předpokládám, že každý člověk o těchto ozdobných vajíčkách někdy slyšel a pár jich aspoň na obrázku viděl. Při nejmenším ve filmu Octopussy, James Bond 007.
Dnes jsou jich v Rusku plné krámy a my se Slávkou jsme si jich z loňské návštěvy Petrohradu taky pár přivezli.

Některá pro nás a několik jsme dali jako dárek jiným. To jsou pochopitelně pouze dnešní napodobeniny, většinou dokonce jenom produkty fantasie dnešních výrobců. Na těch turistických to pochopitelně není zlato a diamanty, pouze email, zirkon a nebo jenom sklo. Ale určitou cenu mají taky, v takovém jednom vajíčku vězí hromada práce.
Slávka si nechala tohle objemné růžové...
… mně se líbí sova, tohle je moje vajíčko. Obě se nechají otevřít a do nich uložit nějaká drobnost. Do mojí sovičky bych si tedy mohl dát například náušnice, kdybych nějaké vlastnil.

Kdo si chce poslechnout naše dvě ruské písně, uvidí ještě další vajíčka:
Podmoskovnije vecera
Vecernij zvon


Jedno z těch vajíček bylo pro mojí dceru Helenu a té jsem ho poslal do Turína, kde ona žije.
Technický talent má tak trochu po mámě, protože stojánek dala obráceně, ale jinak správně poznala, že se to vajíčko nechá otevřít...
a to porzelánové poupě uvnitř zase otevřít ...
no a v tom je přívěsek na krk ve tvaru malého vajíčka. Dárek se jí líbil.

V Rusku mají takováto velikonoční vajíčka dávnou tradici, kromě těch pravých slepičích se ale většinou vždy jednalo o lakovaná a pomalovaná ze dřeva.
takováto

(Může být, že vajíčko je křesťanským symbolem života a zmrtvýchvstání, ale jistě to celé kdysi vzniklo tím, že v tu dobu začnou slepice po zimě hodně snášet. Proto tedy ono spojení Velikonoce - vajíčka. Na Vánoce je v Čechách zase kapr, protože se před zimou vyloví rybníky. Kristus by jistě nic nenamítal.)

Uvnitř carského vajíčka se ještě vždycky skrývalo nějaké překvapení. Domnívám se, že tato vajíčka byla předlohou i pro ono známé Kinderüberraschung.
Jakkoli italská firma, viděl jsem ho v různých zemích hlavně s německým nápisem. (V Německu mají potraviny poloviční DPH a hračky plnou, takže jsou kvůli němu neustále hádky, do které skupiny patří.)

Jak to však bylo s těmi pravými vajíčky? S těmi carskými od Fabergého? Kdo byl tento pan Fabergé?
Pravé Fabergé-vajíčko a zřízenec musea v Londýně. Tohle vajíčko je právě teď zase v Londýně, ale už jen vypůjčené z Baden-Badenu. Jaký byl jeho osud, jaký osud těch ostatních?

pokračování...