O černouškovi, který zachránil Slunce 2/4 - Na konec světa

22. dubna 2012 v 12:36 | Gregor Moldavit
1. díl:

Pokračování pohádky si přála jedna čtenářka. Pro ni ho tedy uvádím. Pro jednoho člověka ale nemůžu chtít po mojí malířce ilustrace. Musíme se tedy obejít dále bez nich.
Šel a šel malý Eskymáček ledovou pláni, když potkal bohatého náčelníka velké vesnice. Ten uviděl jeho paprsek Slunce a rozhodl se jej získat.
"Dej mi, Intěgurine, ten sluneční paprsek, pak si vyber tři nejlepší soby z mého stáda. Na to můžeš zůstat u nás v pěkné kožené chýši. My tady máme bohaté úlovky, dobře se ti povede. Když půjdeš dál, zahyneš někde v ledové bouři."
"Nemohu ti dát, náčelníku, sluneční paprsek," odpověděl Intěgurin. "Vždyť mi vůbec nepatří. Nevím, proč jsem ho našel zrovna já, ale byl jsem tím vybrán, abych šel hledat Slunce. Možná ho najdu, možná zahynu v bouři. Nyní však musím jít dále."
Seběhli se lidé a rozdělili se s ním o své skromné zásoby.
"Najdi Slunce a vrať ho na oblohu. Bez něj tady dlouho na ledu nepřežijeme. Tvůj jeden sluneční paprsek by nás nezachránil. Potřebujeme celé Slunce."
Nevěděl sám, kam jde, nikdo neví, kde hledat konec světa. Tam k čáře obzoru se sněhem ubíral Intěgurin a v ruce svíral sluneční paprsek.

Znaven a hladový přišel po dlouhé cestě bílý chlapec Filip do velkého města. Tam už se o něm vědělo, pověst o chlapci se slunečním paprskem byla rychlejší, než jeho nohy. Už u vstupní brány přivítal ho místní boháč:
"Přeješ si Filipe oběd hodný krále, přeješ si pohodlí v mém paláci?"
"Stačí mi jídlo zcela obyčejné a na pohodlí nemám čas, musím dále na konec světa, najít Slunce." Tak odpověděl Filip, protože už měl své zkušenosti. Boháči nenabízejí nic zadarmo.
"Přeješ si skvostnou pečeni a ulehnout do měkké postele?" tázal se dále boháč hladového chlapce. "Nač se máš ploužit dále světem? Mám pro tebe návrh. Dej mi svůj sluneční paprsek a já tě bohatě odměním. Dostaneš velký měšec zlaťáků a ustanovím tě prvním sluhou v mém domě."
"Bohatý pane," odvětil hrdě Filip, "nepřišel jsem do tohoto města, abych někomu sloužil. Tobě pak už vůbec ne! Tento poslední sluneční paprsek není na světě proto, aby svítil pouze v tvém domě. Ten mě vede na konec světa, abych pro všechny našel Slunce."
Tu zastyděl se boháč a zastyděli se i jeho služebníci. Hned obyčejný, ale vydatný pokrm mu předložili a teplou deku na dlouhou cestu přidali. Všichni lidé z města pak chléb, sýr a uzeniny do jeho rance nacpali, co jen mohl unést. Filip pojedl, poděkoval a hned na další cestu vyrazil.

Malý černoušek Serki statečně šlapal Afrikou. I on byl unavený a hladový, nohy ho bolely, však ničeho nedbal a šel.
"Musím najít Slunce! Musím najít Slunce!" opakoval si stále znovu.
Tu oslovil ho majitel veliké karavany.
"Serki, proč jdeš pěšky? Nechceš mého nejlepšího velblouda? Nechceš otroky, kteří za tebe každou práci udělají? Poseď s námi, pojez datle i fíky, rýži s masem, pečené ryby, ..."
Přisedl Serki a s chutí pojedl. Bylo vidět, že mu skutečně chutná a je vlastnost černochů, že se rádi smějí. Tak smáli se, když viděli, kolik jídla v tak malém chlapci zmizelo. Nato Serki vstal, poděkoval a chtěl se vydat na další cestu. Však pán karavany ho zdržoval.
"Kam bys spěchal, takto každý den s námi můžeš hodovat, z drahé látky nechám ti ušít skvostný šat, však dej mi svůj sluneční paprsek."
Serki jen zavrtěl hlavou.
"Až najdu Slunce, pak budete mít zase tolik jeho paprsků, že dále do černa vás budou spalovat. Však teď přišel čas vydat se na další cestu. Tento paprsek nemůžu nikomu dát. V ničem by vám stejně nepomohl. Co byl by jeden sluneční paprsek pro celou Afriku?"
Všichni pochopili. Co mohli, to ještě dali, a Serki znovu vyrazil nekonečnou dálkou černé, prašné Afriky.

Kdož mohl tenkrát v dávných dobách změřit, jak dlouho tři stateční chlapci šli světem? Trochu při tom povyrostli, jejich chodidla potáhla se rohovinou, svaly jim ztuhly a i když dětmi ještě zůstali, pak odvahu, sílu i zkušenost téměř dospělých mužů získali. Pověst o třech paprscích rozšířila se po celém světě, a pro všechny lidi zůstala ve tmách poslední nadějí. Proto pro všechny ty, kteří snad dnes ve tmách těžkého života zoufalství propadají, já tuto pohádku vyprávím. Jen dále poslyšte o tom, co všechno lze dokázat, když člověk naději neztrácí a boj nevzdává.

Eskymáček Intěgurin dospěl až na okraj věčného ledu. Tam lidé darovali mu kajak z tuleních kůží. Na něm pak, jak to jenom Eskymáci dokážou, pádloval od jedné kry ke druhé, až další pevniny dosáhl. Dny a týdny se vlekl dále a dále a kajak táhl za sebou po sněhu. Pak se opět dostal k moři, nasedl do kajaku a dlouhou dobu pádloval, až uviděl v dáli na obzoru vysokou horu. Ta stála na konci světa, za ní už nebylo nic.

Kdesi v neznámu dospěl bílý chlapec Filip na břeh Smutného moře, kde našel už jen několik málo lidí. Těch se otázal:
"Jak se nazývá tato země? Jaký kraj leží za tímto tmavým, chladným mořem?"
"Jak ses, chlapče, dostal až sem?" divili se ti lidé. "Naše země nemá jméno, na co by jí bylo? Za Smutným mořem už je pouze jedna hora na konci světa. Jinak nic. Vrať se raději nazpět, tady ještě nikdo štěstí nenašel."

Filip poznal, že cíl není daleko, ač nevěděl, co ho tam čeká. Na jeho naléhání půjčili mu lidé malou loďku s plachtou a naložili do ní soudky s vodou a sušené ryby. Sluneční paprsek v jeho ruce jim říkal, že Filip jedná správně a může je všechny ve tmách zachránit. Dlouhou dobu pak plul Filip přes Smutné moře. Když konečně dosáhl pevniny, spatřil tam kajak a nedaleko na břehu Eskymáčka. Oba se náramně zaradovali, objali se a řekli si navzájem:
"Nejsem sám na konci světa! I ty máš sluneční paprsek? Buď mým přítelem a pomoz mi najít Slunce."

Černoušek Serki však už před tím přesvědčil arabské mořeplavce, že ho mají vzít s sebou na dalekou cestu, za tu čáru na obzoru, kde končí svět. Když Arabové slyšeli, že chce najít a vysvobodit Slunce, rádi ho na palubu přizvali, ač příliš v jeho úspěch nevěřili. Tak dospěl jako první k vysoké hoře na konci světa.

Ještě několik dní šli spolu chlapec bílý a chlapec žlutý a byli šťastni, že se našli a nejsou každý sám. Konečně tedy, po dlouhé cestě a nekonečných útrapách, došli až na úpatí oné hory na konci světa. Oba užasli. Tam seděl černoušek Serki a usmíval se na ně. V jeho černém obličeji svítily bílé zuby.

"Co tady děláš, černoušku?" otázali se chlapci překvapeně.
"Co tady dělám? Čekám na vás." Odpověděl Serki.

Chlapci se vzájemně představili a krátce si vyprávěli své osudy. Potom se po zvyku svých otců poděkovali Nebeské Síle, že jim dopřála dojít až na konec světa. Sami ji ovšem žádným jménem nenazývali, ani pro ono díkuvzdání neznali jméno. V těch dávných dobách lidé věděli, že sami jsou příliš slabí proti dravým zvířatům i živlům, a vzdávali dík Síle, která jim pomáhala přežít. Své počínání měli vrozené, ničím ho nevysvětlovali, nikoho k němu nenutili. Jestliže poděkovali směrem do nebe za dobrý úlovek nebo vydatnou úrodu, pak ono poděkování nemělo nic společného s nějakou vírou. Oni přeci věděli, že jim to štěstí bylo čímsi dopřáno, nepotřebovali tomu věřit.

Ačkoli každý z chlapců pocházel z jiné části světa a na ničem se nedomlouvali, byl jejich obřad téměř stejný. Všichni tři poklekli. Ne na znamení pokory, ale v této poloze se člověk může nejsnadněji soustředit na chvíli duchovního života. Pak pohlédli do nebe a nakonec sklonili hlavu. Ono uklonění, coby vyjádření díku, používají lidé všech národů i dnes. Jestliže chci poděkovat a nepoužívat žádnou řeč, pak se ukloním. Kdo má za co poděkovat, tomu malá poklona k hanbě neslouží.

Nato si ze zbylých zásob připravili oběd. Ačkoli se nenajedli do sytosti, ponechali malý kousek chleba stranou, jako oběť pro Sílu. Nikdo z nich se nedomníval, že si ho snad nějaká mocnost přijde vyzvednout. Obětování, bylo v tu dobu vyjádřením vděčnosti a žádostí o přízeň při dalším nebezpečném kroku jejich nesnadného úkolu. Mohli položit stranou i něco jiného, třeba kámen, ale onen kus jídla měl pro ně velkou cenu a oni chtěli dát něco cenného.

Ačkoli nejmladší a nejmenší, promluvil černoušek Serki jako první:
"Po nekonečné, dlouhé cestě jsme se potkali na jednom místě. To je znamení, že cosi vedlo naše kroky a že náš úkol je správný. Vědma mi prozradila, co se událo. Čarodějnice Zlá Tma unesla Slunce a zavřela ho do podsvětí. My nevíme, kde to je, jak se tam dostat a jak Slunce vysvobodit. Pokud měla vědma pravdu, pak na vrcholu této hory žije podivný stařec. Ten nám může dát rady a poskytnout pomoc."

Všichni tři chlapci byli dávno zvyklí na těžký život po cestě, vysoké hory se tedy nezalekli. Po strmých cestách stoupali stále výše a výše. Občas si na nebezpečných místech podávali ruce, aby se tak jistili. Do hlubin se raději nedívali, věděli, že nesmí udělat jeden chybný krok. Když už se jim zdálo, že hora snad nikde nekončí, dosáhli vrcholu. Všichni tři údivem vydechli. Před nimi se tyčil podivný hrad, který měl mnoho věží, na jejichž špicích svítily hvězdy. Brána hradu nebyla zavřená, prošli tedy na nádvoří. Však ani tam nebylo živáčka. Vešli do hradu a šli po chodbách, až došli do veliké síně. Tam na trůnu seděl záhadně vypadající stařec. Měl špičatý, černý klobouk, v ruce držel čarovnou hůlku a přes jeho tělo splýval dlouhý plášť posetý hvězdami. Chlapci nevěděli, jak pozdravit, a proto se zase jenom uklonili. Serki udělal krok dopředu a promluvil:
"Odpusť nám, pane, že vnikli jsme do tvého hradu. Jsme obyvatelé Země a hledáme Slunce. Snad můžeš nám, lidem, pomoci. Však prozraď nám, pane, kdo jsi"?
Stařec se na kluky vlídně usmál.
"Kdo jsem, se ptáte? Cožpak mě nepoznáte? Jsem Hvězdný čaroděj."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama