Duben 2012

Sladká pohádka o dortech 1/2 - Dorty možné i nemožné

30. dubna 2012 v 19:50 | Gregor Moldavit
Tuhle pohádku jsem sice napsal už před třemi lety, ale týká se téma týdne "Sladkosi", tak ji tady uvádím. Alespoň tu první půlku.

Žil byl jednou v jednom malém městečku jeden cukrář, a ten se jmenoval Marcipán Kremrola. Měl jednu dceru, a ta se jmenovala Šlehačka Kremrolová.
Protože už byla velká, pomáhala tátovi v krámě. Nikdo jí ovšem nikdy neřekl jinak než Mlsinka, protože byla strašně zmlsaná. Aby ne, když celý den vyráběla a prodávala dorty. Jinak to byla moc hodná a pilná holka. Ono se to sice událo v takovém pohádkovém městečku, ale pracovat se tam muselo.
Cukrářský mistr Kremrola si velmi zakládal na tom, že v jeho cukrárně-kavárně musí každý dostat co si přeje. Říci zákazníkovi:
"nemáme", pro něj žádným způsobem nepřicházelo v úvahu.

Tak třeba ráno přišel do cukrárny kominík.
"Dal bych si černé kafe a černý dort."
"Ano prosím, černé kafe turek a černý vídeňský dort sacher s černou čokoládovou polevou, tmavým těstem a tmavou náplní. Tady prosím, vašnosto, vše černé jako tma v komíně", ukláněl se Kremrola.

On ten cukrář byl totiž strašný brepta, ale všichni zákazníci už na to byli zvyklí. Nevadilo jim to, zcela naopak, měli z něj vždycky velkou legraci.

Jako další přišel mlynář.
"Dal bych si bílé kafe a bílý dort."
"Račte prosím, bílé kafe s bílou šlehačkou a bílý dort, vše bílé jako zasněžená mouka," servíroval pyšně Kremrola.

Nato přišel do krámu vodník.
"Dal bych si zelené kafe a zelený dort.
"Tedy, zelené kafe skutečně netento...," děsil se Kremrola, že by neobsloužil zákazníka podle přání,
"ale byl by tu zelený čaj v zeleném hrníčku. Co se týče zeleného dortu, jen prosím, malé strpení. Mlsinko, utíkej udělat panu vodníkovi zelený dort."
Za chvilku byl i zelený dort hotový, dokonce s mořskou pannou.
"Prosím, vše zelené jako vodník. Eh, co to povídám, jako zelená žába v rákosí."

Jako další přišel do krámu ježek.
"Dal bych si pichlavé kafe a pichlavý dort."
Kremrola dal na kafe šlehačku, na tu nasypal čokoládové jehličky a pichlavý ježkovatý dort měl v zásobě taky.
"Prosím, prosím, jak si přejete. Pichlavé kafe a pichlavý dort, vše pichlavé jako ježek."

Pak přišel do krámu krtek.
Dal bych si děravé kafe a děravý dort."
Kremrola udělal kafe s hustou šlehačkou, propíchal ho násadou od měchačky a dort měli s Mlsinkou za chvíli taky.
"Prosím, krtčí kafe a krtčí dort, vše děravé jako krtek." Předložil Kremrola, hrdý na své dílo.
"Já vůbec děravý nejsem," zlobil se naoko krtek.
"Eh, co pravím, děravé jako cedník. Jako můj trávník, když mi tam vleze krtek."
Při té vzpomínce Kremrola zaskřípal zuby, ale hned byl zase samá vlídnost. Zákazník byl u něj králem, i když to třeba byl jenom krtek.

No, a tak to šlo celý den. Kremrola s Mlsinkou věděli, že k nim může přijít kdykoli kdokoli a byli na vše připraveni. Kdyby před krámem byl přistál s kosmickou lodí Marťan, a chtěl marťanský dort, byli by mu ho udělali taky.
Když přišel strojvůdce lokomotivy, dostal lokomotivní dort.
Když přišel fotbalista, dostal fotbalový dort.
Když přišel učitel hudby, dostal hudebnický dort s houslovým klíčem.
"Prosím," povídá Kremrola, "hudební dort, až to duní v uších, hudební jako celá filharmonie. Lepší by vám neupekl ani dirigent opery."
Učitel hudby sice namítl, že on sám nic neslyší, ale dort mu chutnal.
Dokonce přišel i čaroděj a dostal dort čarodějnický.
V tom městečku se vyprávělo, že jednou přišel tučňák až z Grónska a Kremrola pro něj za chvilku udělal ledové kafe a ledový tučňácký dort.
Jeden soused dokonce tvrdil, že Kremrola se zbláznil. Viděl prý oknem, jak dělá disnosauří dort, kdyby třeba do krámu přišel brontosaurus. Ten ale nikdy nepřišel, on by se byl do toho malého krámu totiž nevešel.
No a nakonec, když už skoro zavírali, přišla ještě beruška a dostala dort beruškovský.

Kdo chtěl jaký dort, ten ho dostal. Tak to šlo už řadu let a všichni byli spokojeni.

Až jednoho dne se všechno nějak popletlo a pokazilo. Ona si totiž Mlsinka najednou uvědomila, že jí už není žádný dort dost dobrý, žádný ji nechutná. To by ještě bylo nevadilo, jenže na ní to bylo na první pohled tak vidět, že to mohlo odradit zákazníky. Něco takového si žádná firma nemůže dovolit. Táta Kremrola se jí proto snažil přesvědčit, že má mít k těm dortům kladný vztah. Ten rozhovor ale nikam nevedl:
"Nechceš kousek černého dortu?"
"Ten já nerada."
"A bílého dortu?"
"Ten mi nechutná."
"A zeleného dortu?"
"Ten je dobrý tak pro vodníka."
"Co třeba kus dortu pro krtka nebo ježka?"
"Ty už nemůžu ani vidět."

Té Mlsince se nemůžeme divit. Dort je jistě moc dobrý, ale jen když se jí jednou za čas. Co ovšem táta ani dcera přes všechny obavy netušili, že zmlsanost je tak prudce nakažlivá. Druhý den se stalo něco strašného.

Hned jak otevřeli krámek, přišel kominík. Podíval se na Mlsinku a zeptal se?
"Máte černý dort?"
"Ale jistě," šveholil Kremrola a už chtěl kus ukrojit.
"S černou čokoládovou polevou?" Ptal se dále kominík.
"Ano prosím."
"S tmavým těstem?"
"Zajisté prosím."
"A tmavou náplní?"
"No ovšem!"
"Ten já nerad," prohlásil kominík - a odešel.

Kremrola sprásknul ruce. Zákazník mu odešel z krámu. To se mu ještě nestalo.
Nato ale přišel mlynář. Podíval se na Mlsinku, nakazil se mlsotou a ptal se:
"Máte bílý dort?"
"Bílý jako mouka," ukazoval Kremrola.
"S bílou náplní?"
"Úplně bílou."
"A s bílou polevou?"
"Naprosto sněhobílou."
"Ten mi nechutná," ohrnul nos mlynář - a odešel.

Do krámu přišel vodník. Ten jinak nebyl vybíravý, ale jak se podíval na Mlsinku, už to začalo:
"Máte zelený dort?"
"Máme, máme, jako brčál, jako žabinec."
"Se zelenou polevou?"
"Zelenou jako zelí, jako jetel, jako zelenina..."
"Tak ten já nechci."
"Co třeba takový dort jako kapr?" Snažil se Kremrola zachránit, co se dalo.
"Ryby já ani moc nerad," pronesl vodník odmítavě.
"A takový dort jako hluboko pod vodou?"
"No dovolte? Já jsem vodník a ne podvodník!" Načuřil se ten hastrman a už byl z krámu pryč.
Snad už nemusím ani povídat, jak to dopadlo, když přišel ježek. Pichlavý dort prý vůbec nechce a už chtít nebude. No, a když přišel krtek a chtěl vědět, jestli dort je dost děravý, křičel Kremrola už předem.
"Vím, vím, krtku, ty díry v tom mém dortu ti nechutnají! Tak ať už jsi z mého krámu venku a na mé zahradě ať tě taky už nikdy nevidím."

Krtek rychle utekl, a Kremrola se osopil na Mlsinku.
"To je všechno jenom tvojí zmlsaností. Všichni zákazníci se od tebe nakazili. V celém našem městě si teď nekoupí dort už ani žížala!"
Vztekle popadl jeden dort s cukrovou polevou a vyhodil ho do vzduchu. Dort narazil na strop, a zůstal na něm přilepený.
Kremrola si sundal bílou cukrářskou čepici a praštil s ní o zem. V tu chvíli se dort zase odlepil, spadl dolu a rozplácnul se mu na hlavě.

"Tak, ale teď už toho mám opravdu dost," křičel Kremrola,
"jdu do hospody a tam budu pít rum!"
Prásknul dveřmi a byl pryč.

"Jéje," zesmutněla Mlsinka, "to jsem tomu dala. Celé město jsem odnaučila jíst dorty, náš rodinný podnik zruinovala, tátu jsem rozzlobila, a ještě je to tady všechno zapatlané od dortu. Zasloužila bych, aby si pro mě přišla čarodějnice."

Nešťastná Mlsinka přinesla kýbl a začala utírat podlahu od rozplácnutého dortu. Když na chvilku zvedla hlavu, ulekla se. Před ní stála jakási podivná stařenka se špičatým pomačkaným kloboukem, vůbec ji neslyšela přijít. V ruce držela koště a na ramenu jí seděl černý kocour. Čarodějnice skutečně přišla!

O černouškovi, který zachránil Slunce 3/4 - Hvězdný čaroděj a jeho zázračná mošna

27. dubna 2012 v 21:41 | Gregor Moldavit
2. díl:

Všichni tři kluci užasli. Tohle je tedy sám Hvězdný čaroděj, který všechny hvězdy rozsvítil, když na Zemi zavládla tma. Proč však dovolil Zlé Tmě unést Slunce? Čaroděj pokynul, aby se posadili, a jakoby znal jejich myšlenky, začal vše vysvětlovat.
"Moje panství leží ve hvězdách, tam já rozhoduji, ne v podsvětí. Když Vesmír byl stvořen, pak odděleno bylo od sebe světlo a tma. Jak bylo na počátku rozhodnuto, zavládl den a noc, a ty se poctivě střídaly. Tma sama nebyla nikdy špatná. Když člověk ulehne k spánku, pak si přeje spíše tmu, než světlo. Však zlá čarodějnice Tma zneužila temnoty pro šíření své temné moci.
Nikdy jsem nerozsvěcel hvězdy příliš, abych nepronikal do její tmy, aby rovnost světla i tmy zůstala zachována. Jenže ona se rozhodla vzít ze světa všechno světlo, zničit den a vytvořit jednu stálou noc. Ona nechtěla tmu vlídnou, která sny přináší, ale tmu škodlivou, která lidského ducha zatemňuje. Místo se světlem se střídat a společně čas i prostor vyplňovat, chtěla vládnout jen sama. Tma už nechtěla být pouze temnou částí prostoru, ve kterém je dost místa i pro světlo, chtěla se sama stát celým prostorem. Světlo pak bylo příliš bezelstné a netušilo takový zákeřný útok. Proto Zlá Tma zvítězila. Když se však najde udatný hrdina, který vrátí Slunce na oblohu, pak se již taková věc nikdy nebude opakovat. Ale to je prakticky nemožné. Kdo by dokázal porazit Zlou Tmu a vyvést Slunce z podsvětí?"

"Obešli jsme svět až na jeho konec, abychom se o to pokusili. Máme mocnou zbraň, sluneční paprsky." Tak odpověděl mu chlapec žlutý, bílý i černý.

"Jste jistě stateční, ale tady je mnoho překážek. Už na hranicích panství hlídá na nebi černý mrak, kterému nic neujde. Ten sešle na vás veliké kroupy, vítr tak ledový, až vás ochromí, a k tomu hromy a blesky. Jak přemůžete černý mrak? Vždyť ztuhnete zimou, než se natolik vám přiblíží, abyste s ním mohli bojovat."
Dále pak číhá mocný černý medvěd, který v jeskyni za mříží drží v zajetí černého Pegasa. I kdybyste přemohli medvěda, pak musíte překonat dlouhou cestu do středu království Zlé Tmy a utkat se s ní. Ona vás však na dálku uvidí a svými čáry zahubí. Kdyby snad přeci jen jeden z vás pronikl až k ní, pak si dobře pamatujte. Nemiřte paprskem na její srdce, ona žádné nemá. Uprostřed jejího čela je zasazen černý diamant. V něm je uzavřen zbytek absolutní tmy, která vládla před začátkem světa. V něm spočívá její život i její kouzelná síla. Ten je potřeba rozbít, tím ji zahubíte a její čáry zlomíte. Potom by ale přišla ještě jedna překážka, kterou už nikdy nepřekonáte. Jak vynést Slunce z podsvětí? Kdo by se mu přiblížil, toho spálí ještě dříve, než by se ho mohl dotknout."

Tu povstal černoušek Serki:
"Jsem už černý a od Slunce spálený. Mě Slunce více nespálí. A Zlá Tma? My, černoši, se nebojíme tmy. Ani dálka nebude překážkou. Když osvobodíme černého Pegasa, pak přeletím na něm celé království Zlé Tmy."
"Ty se dokážeš vznést do nebe na nesedlaném koni tak velkém, že by ho ani zkušený dospělý jezdec nezvládl? Ty dokážeš v boji porazit Zlou Tmu?" otázal se Hvězdný čaroděj.
"Jsem ještě malý a nevím, jestli dokážu v boji zvítězit, ale u nás v Africe si takové otázky neklademe. Nemůžeme čekat, až budeme něco umět, musíme umět to, co je právě potřeba. Byl jsem ještě menší, než dnes, když pásl jsem ve stepi stádo. Tu přišla hyena, aby si z něj uloupila jednu kozu. Hyena cenila na mě zuby, já jsem proti ní zvedl oštěp mého otce. Ten byl na mě moc velký a těžký, však zahnal jsem hyenu."
Tak vážně odpověděl Serki.

Povstal i bílý chlapec Filip.
"My, běloši, se medvědů nebojíme, ani zlých kouzel. Utkám se s medvědem. U nás doma mnoho dravců číhalo po lesních cestách, však my jsme nad nimi zvítězili. My běloši jsme postavili ploty a zdi proti dravé zvěři a nalíčili pasti. My jsme se naučili tavit železo, abychom z něj vyráběli ostré hroty oštěpů. Když u nás medvěd potká člověka, pak jde mu raději z cesty. A když člověk potká zlého medvěda, tak zabije medvěda."

Nato povstal Eskymáček Intěgurin.
"Ledový vichr, mráz a kroupy, říkáš čaroději? A toho já se mám bát? Něčeho takového si my, Eskymáci, sotva povšimneme. Burácení sněhové bouře, to je u nás ukolébavka pro malé děti. Byl jsem ještě hodně malý, když spal jsem pod nebem přikryt kožešinou. Přišla ledová bouře a celého mě zavála sněhem. Moje matka hledala na onom místě, kam mě položila a vyhrabala mě ze závěje. Já klidně spal a o ničem jsem nevěděl. Ať zaútočí černý mrak, ať sešle na mě ledový vichr, pak poznáme, kdo z nás dvou je silnější."

Hvězdný čaroděj byl skutečně překvapen řečí těch tří pozemských, k tomu ještě nedorostlých, lidí.
"Vidím, že sluneční paprsky mají v ruce ti nejstatečnější ze všech pozemšťanů. Tedy dávejte pozor, co vám nyní řeknu. Zde vezměte tuto čarovnou mošnu. Ač na pohled zdá se být obyčejná, je v ní ukryta všechna vaše naděje. Až ji otevřete, najdete v ní hvězdný prach ze souhvězdí Orionu. Snad víte, že Orion byl mocný lovec, který zhrzenou láskou byl zahuben. Poté na nebesa byl vzatý, aby odtud navěky coby souhvězdí lidem svítil. Až sejdete z hory, musíte se obrátit tím směrem, kde už je Země u konce a dále žádná cesta nevede. Vhazujte hvězdný prach do prázdna a po něm pak přejděte do království Zlé Tmy. Tam už bude mošna prázdná a vy do ní ukryjte vaše paprsky, aby vás nebylo již zdáli vidět. Kdyby se vám podařilo proniknout až ke Slunci, rychle ho do této mošny zavřete. Pak máte krátkou chvíli na to, vynést ho z podsvětí. Více už vám však pomoci nemůžu."

Čaroděj vyšel s chlapci hradní bránou a ti užasli. Kde před tím byla jen nebezpečná, příkrá skalní stezka, vedla nyní dolů široká, pohodlná cesta.
"Cesta široká pro toho, kdo úzkou, trnitou překonal." To byla poslední slova Hvězdného čaroděje. Nato prošel nazpět bránou do hradu, a ten jakoby začal kamením porůstat. Za chvíli se změnil ve vrchol hory a nebylo po něm ani stopy.
Chlapci utíkali cestou dolů, šťastně si nesli mošnu hvězdného prachu. Po dlouhých útrapách na cestě už téměř prahli po tom, utkat se v boji s temnými mocnostmi a vysvobodit Slunce.

Skutečně se na úpatí hory brzy dostali na místo, kde dále nebylo nic. Ani země, ani voda. Tam začali vyhazovat z mošny hvězdný prach a po mostě, který tento před nimi vytvářel, kráčeli do prázdna. Právě když čarovnou mošnu vyprázdnili, stanuli na pevnině. Už to ale nebyla Země, stáli na hranicích panství Zlé Tmy. Rychle uschovali sluneční paprsky do mošny a vydali se do onoho neznámého kraje. Však ušli sotva pár kroků, když se zvedl ledový vítr a začaly hustě padat kroupy. Zvedli hlavy a spatřili černý mrak, který na ně útočil. Ledové jehličky je oslepovaly a zima jim brala sílu. Černoušek začal mrznout a bílý chlapec brzy po něm. Za krátkou chvíli už se sotva dokázali pohnout. Eskymáček Intěgurin je poplácal po ramenech, vytáhl z mošny svůj sluneční paprsek a postavil se před ně.
"Ty máš být onen strašný černý mrak? Je to všechno co dokážeš? Toho tedy moc není." Tak zakřičel do nebe.
Černý mrak zaburácel hromem a snesl se z nebe na Eskymáčka. Bičoval ho ledovým větrem a sněhem. Protože Intěgurin se nehnul a klidně vyčkával, blížil se k němu mrak stále více. Právě to Intěgurin potřeboval. Rozmáchl se a plnou silou vrhl sluneční paprsek doprostřed mraku.
Na všechny strany se rozlétly blesky, hromový rachot všechny ohlušil. Když chlapci zvedli hlavy, uviděli na nebi už jenom černé cáry, které se zvolna rozpadaly.

Kroupy kolem nich tály, vítr se ztišil a chlapci se rychle zotavovali. Tu zaslechli bručení obrovského medvěda. Byl sotva ve tmě rozeznat, ačkoli byl větší, než každé druhé zvíře na Zemi. Nebudeme zapírat, že z něj šla hrůza a chlapci dostali strach. Není hanba se bát, je však hanba strachu podlehnout, když nadešel čas bojovat. Filip vytáhl z mošny svůj sluneční paprsek a rozběhl se proti medvědovi. Ten se postavil na zadní, jak medvědi mají ve zvyku, když chtěj oběť sevřít do smrtelného objetí. Přesně v tom okamžiku mu Filip vrazil sluneční paprsek do srdce. Medvěd strašlivě zařval a jako by se celá hora sesypala. Filip právě stačil uhnout. Za chvíli už se všude válely jen černé chuchvalce z onoho čarovného tvora.

Odkudsi se ozýval dupot kopyt a řehtání. Chlapci snadno našli mříž, za kterou byl v zajetí držen černý Pegasus. Tu vylomili, čarovného koně vyvedli z podzemí, poplácali a uklidnili. Nyní už zbýval úkol poslední, ale taky nejtěžší. Černoušek Serki se objal s Intěgurinem i Filipem a vyskočil koni na hřbet.
"Přišel čas se rozloučit. Jenom já sám se můžu dostat ke Zlé Tmě, aniž by mě viděla. Vy dva jste příliš světlí, hned by o vás věděla a vyslala vám naproti zlé čáry. Jen já sám můžu vynést Slunce z podsvětí, vás by spálilo."

Chlapci mu podali mošnu s posledním paprskem a s těžkým srdcem se rozloučili.
"Nyní už všechno záleží jenom na tobě, Serki. Nesnadný a nebezpečný úkol máš před sebou. Škoda, že už nemůžeme stát v boji vedle tebe. Budeme na tebe stále myslet. Ať Síla tě na tvé cestě provází."
Naposledy si chlapci zamávali, Serki pevně uchopil uzdu, pobídl Pegasa a vznesl se s ním do nebe.

Intěgurin a Filip stáli a dívali se za ním.
"Myslíš, že to dokáže?" otázal se Eskymáček. Bílý chlapec zavrtěl hlavou.
"Ne, je to nadlidský úkol. Viděl jsi, jak je ten kůň obrovský a Serki je příliš malý. Umím jezdit na koni a vím, jak je těžké se na něm udržet. Serki měl co dělat, aby nespadl, a to kůň teprve začal zrychlovat. Na něm by se dlouho neudržel ani dospělý jezdec. Ale i kdyby koně zvládl, jak chce z jeho hřbetu bojovat se Zlou Tmou? Neměli jsme ho samotného pouštět."
Intěgurin jen smutně pokýval hlavou, myslel si to samé.

VŘSR 26/26 – Blokáda Leningradu

25. dubna 2012 v 18:10 | Gregor Moldavit
Celou historii VŘSR jsem napsal po návštěvě Petrohradu a s přihlédnutím na dějiny tohoto města. Když nás taxikář vezl nazpět na letiště, pochválil jsem jeho město, jako fantastické a neuvěřitelně čisté. Byl pyšný a podotkl, že to bývalo město špinavé, takhle vypadá až v posledním čase, kdy už je v Rusku všechno jiné. Jistě bylo i za těch 70 let vlády komunistů ledacos postaveno, ale obyvatelstvo pod jejich vládou hlavně trpělo. To začalo už obsazením Zimního paláce, jeho vychlastáním a vydrancováním 7.11.1917 a střelbou do kolemjdoucích v příštím týdnu. Za občanské války ztratil Petrohrad 2/3 obyvatelstva, zbytek inteligence byl popraven v březnu 1921, vis poslední článek. Tím tragedie neskončila. Hlavním městem se stala Moskva a Stalin se na Leningrad (jméno od smrti Lenina 1924) díval dost nedůvěřivě. Vždyť odtud vzešly revoluce, které on teď už ale nemohl potřebovat. Klasický problém diktátora obklopeného revolucionáři, bývalými spolubojovníky, bývalými bojovníky za svobodu.

(Co se týče výstavby měst za komunistů, názory jsou různé. Když vidím v ČR paneláková sídliště, shledávám je ohavná, já bych tam určitě bydlet nechtěl. Jenže jiní to berou tak, že nebýt zlatých komunistů, pak by všichni jejich obyvatelé nyní stanovali někde na louce. Podle mě tito lidé málo vědí o zemích, které vládu komunistů neměly nikdy. Nejspíše ani vědět nechtějí.)
Sergej Kirov

Něčím jako starostou Leningradu se stal Sergej Kirov, člověk dost pestré a pochybné minulosti. Těžko říci, v jaké straně za mlada nebyl, nakonec bolševik, jenž si v roce 1919 získal důvěru Lenina tím, že v Astrachani odhalil a nechal popravit 1500 bílých "špionů". Je docela s podivem, že tento Kirov si nakonec v Leningradu získal u obyvatelstva docela sympatie. Skutečně se snažil pro město udělat co mohl i když mimo jiné i stalinským způsobem, tedy otrockou prací zajatců gulagu.
To jedinečné na tom člověku zřejmě bylo, že nezapomněl na slib revoluce - lidem něco dát. Vzpomeňme na sliby bolševiků: mír, svobodu, chléb, půdu. To všechno lidem ne dali, ale naopak vzali. Za Lenina měl každý, kdo nepatřil k nové komunistické šlechtě, dvě možnosti. Buď bídně živořit, nebo přijít o život coby voják, či zajatec čeky. Říjnová revoluce přinesla v příštích čtyřech letech smrt pro 9 milionů ruských občanů. Tento Kirov něco lidem taky skutečně dal, ač zásluhu měla asi ona NEP, tedy politika soukromého hospodaření. To mu vyneslo sympatie, byl nesrovnatelně oblíbenější než Stalin a právě to byl ale taky jeho konce. V roce 1939 se stal obětí atentátu, jehož pozadí nebylo nikdy zcela objasněno. Všechno neslo rukopis Stalina, ale jednoznačný důkaz chybí dodnes. Jedno ovšem víme jistě, Stalin toho využil a nechal v Leningradu popravit všechny "pachatele trotzkistického spiknutí", kterým dal atentát za vinu. Bylo jich 40 000, pochopitelně nejvíce zase inteligence a ne kapitalisté nepmani, ale hlavně komunisti. (Jak už jsem napsal, nepřítel komunisty není kapitalista, ale druhý komunista. Pojem "trotzkistické spiknutí" byl oblíbený i u věřících komunistů na západě a ospravedlňovali tím stalinské čistky. Ve skutečnosti ovšem tohle spiknutí vůbec neexistovalo.) V tuto dobu Stalin končí NEP a zavádí opět válečný komunismus. Tím ale přímo žene obyvatelstvo do náruče Hitlera, ve kterém tito pak vidí osvoboditele.

Netrvalo dlouho a Leningrad měl přestát svoji asi nejtvrdší zkoušku v dějinách, snad ještě horší čas, než byla doba občanské války: blokáda wehrmachtem Hitlerovského Německa. 900 dní (přesněji 871) nepopsatelného strádání a utrpení obyvatelstva, z nichž asi 800 000 padlo za oběť ostřelování, mrazu a hlavně hladu. Hladu tak strašnému, že si to my Středoevropané ani neumíme představit.
V Petersburgu existuje museum blokády, do kterého jsme se už z časových důvodů nedostali. Několik exponátů z této doby jsme kupodivu ale nalezli v museu vodky:
Jak vidíte i nádoby na vodku nesou bojový charakter. Skutečně tomu bylo tak, že leckdy nebylo do úst vůbec nic, ale povedla se láhev vodky. Když jde 2. světová válka ke konci, má SSSR o pár milionů obyvatel méně a o pár milionů alkoholiků více. Jestliže tady vždy uvádím vzpomínky na moji vlastní vojenskou službu, pak bych i v tomto smyslu mohl napsat ledacos. Na zdi v kasárnách jsme měli nápis "Armáda je mlýn na opravdové chlapy." Jenže co je to opravdový chlap? Vzpomínám na jednoho z nás, pár dní před koncem vojny:
"Já nikdy v životě nechlastal a podívejte se na mě teď. Ruce se mi třesou, je ze mě troska. V civilu nechci alkohol ani vidět." Jenže ono v civilu přestat, nebylo tak snadné.
Fotku pomníku jsem udělal z jedoucího autobusu.

Obléhání Leningradu je patrně známé ze školní literatury, chtěl bych tedy uvést spíše okrajové zajímavosti. Jeden německý voják kdysi vyprávěl:
"... Dorazili jsme až na okraj Leningradu, kde končila tramvaj. Tam jsme se utábořili, pár kroků od té stanice. Tramvaje ale jezdily nerušeně dále, lidé vystupovali a nastupovali, z nás si nic nedělali. Člověk měl skoro chuť si do jedné sednout a zajet se podívat do centra. Ten večer jsme nepochybovali o tom, že za pár dní v tom centru budeme. Vždyť jsme během jednoho dne dobývali města skoro tak velká. Jenže tady, v Leningradu, mělo přijít velké překvapení..."

Jaké překvapení? Němci si o Leningrad vylámali zuby. Že město nekapitulovalo, na tom neměl nikdo větší zásluhu, než pan Hitler a jeho hlásná trouba Goebbels. Ten totiž pronesl šílený výrok o tom, že tohle město, ve kterém se zrodil bolševismus, bude srovnáno se zemí a přestane existovat. Tím si proti sobě nacisti postavili pevnost.

V neruských územích SSSR byl Hitler vítán, coby osvoboditel od Stalina. V ruských pak při nejmenším nebyl zájem bojovat. Tenkrát se říkalo: "Na jedné straně diktátor Hitler, na druhé diktátor Stalin. Ať si to vyřídí spolu, nemáme zájem stát na straně žádného z nich. Jenže Hitler byl příliš blbý, než aby toho dokázal využít. Slovany prohlásil za méněcennou rasu a začal v Rusku vyvražďovat. Ruský národ se musel postavit na odpor. Tohle zajímavě popisuje Zdeněk Mlynář v knize "Mráz přichází z Kremlu":
Přes den všichni hráli svoji divadelní roli, ale večer, pod vlivem flašky vodky, se náhle změnili a začali mluvit pravdu. Z ČSR tam přišli (kolem 1950) mladí, zapálení komunisti, aby zjistili, že v Rusku samotném nikdo, včetně učitelů, na žádný komunismus vůbec nevěří. Všichni samozřejmě věděli, že je to jenom podvod, ale národ si zvykl a přizpůsobil se. Měl to v krvi ještě z dob tatarských nájezdníků. Jeden spolužák mu v opilství řekl:
"Když přišel Hitler, jásali jsme. Domnívali jsme se, že nám vrátí půdu, vyžene Stalina a přijde ráj na zemi. Jenže on začal vraždit. Utíkali jsme do lesů, kde už na nás čekali rudí komisaři a dělali z nás partyzány."
Obyvatelé Leningradu neměli rovněž zájem postavit se na stranu jednoho, či druhého diktátora, ale nechat wehrmachtu srovnat své město se zemí? Tak to tedy ne!

Německý útok se roztříštil o zoufalou obranu. Hitler, který trpěl komplexem vlastní vojenské geniality, tedy rozhodl, začít město obléhat a nechat vyhladovět. Snad by mu to bylo někde i fungovalo, ale ne v Rusku. Co se za oněch 900 dní událo, je naprosto neuvěřitelné. Lidé umírali hlady, ale chodili dále do práce, večer hrála divadla, spisovatelé psali knihy a hudebníci skládali svá díla. Známý Dimitrij Šostakovič napsal v obležení 7. symfonii C-Dur.

Obklíčení Leningradu mělo jednu díru. Jak známo, přepadl Stalin Finsko a to se v nejvyšší nouzi spojilo s Německem. Hitler nyní Finům přidělil úlohu blokovat Leningrad ze severu. Jenže Finové odmítli dělat cokoli, co nesloužilo obraně vlastní země a překročit hranice do Ruska. Přes zamrzlé Ladožské jezero se do Petrohradu valil konvoj nákladních aut. Potraviny ovšem dostávali hlavně vojáci, pro civilní obyvatelstvo nezbylo skoro nic.

Jednou jsem v televizi slyšel vyprávět jednoho obyvatele, který tenkrát přežil. Ukazoval filmy z té doby a kupodivu nadával ne na Němce, ale na vlastní komunistické funkcionáře. Pro mě naprosto šokující.
"Hlad byl tak strašný, že některá matka zabila nejslabší dítě a dala ho k jídlu těm zbylým. A oni (nomenklatura města) si nechávali letadly ze Sibiře dovážet kaviár. Podívejte se na toho člověka."
Ve filmu vyšel jakýsi soudruh z kanceláře a vrhl nenávistivý pohled na kameru.
"Vidíte jeho ksicht? My museli brát na ulicích zápalné bomby do kleští a strkat do kýblů z pískem. Takovéto lidi jsme měli chránit."

Aby snad nedošlo k omylu. SSSR byl napaden Wehrmachtem, armádou nacistického Německa. O tom snad nikdo nikdy nepochyboval. Tím ale není otázka viny na nezměrném utrpení ruského národa zodpovězena. Jak daleko by se Hitler byl dostal, kdyby v Kremlu nevládl diktátor Stalin, který si před tím vyvraždil generální štáb Rudé armády a přes polovinu vyšších důstojníků? Jak mohla vypadat obrana státu, kdyby se armáda soustředila na tento úkol, místo dobývat Polsko a Finsko? Proto tedy takovéto vzpomínky tehdejších lidí. Němce jistě nenáviděli, ale celá situace pro ně nebyla zdaleka tak černobílá, jako nám, dětem, po válce komunisti servírovali.

Na tomto místě musím taky opravit i jednu lež z naší čítanky asi 4. obecné. Jednu z velmi mnoha, ale jednu z nejodpornějších.
V Leningradu žila dvanáctiletá holka Táňa, která si psala deník. Ten po válce dosáhl skoro věhlasu deníku Anny Frankové. Den po dni zaznamenávala úmrtí svých příbuzných. Na posledních dvou stránkách pak stojí:
"Všichni umřeli, zůstala jenom Táňa."

V naší dětské čítance končil tento článek větou:
"Po válce Táňa vstoupila do Komsomolu, už není sama."

Jestliže jsem sepsal všechny tyto díly, pak hlavně proto, že jsem se v mládí naučil hledat pravdu a chtěl tady sesbírat informace o tom, co skutečně bylo. A ono bylo všechno jinak, než jsem se ve škole učil a než jsem slyšel od té šílené, prolhané generace mých rodičů. Ale tahle poslední věta, to je absolutní vrchol lidské zvrácenosti. I tuhle malou, nešťastnou holku, komunisti špinavým způsobem zneužili pro vlastní ideologickou propagandu! Táňa nikdy nikam nevstupovala, zemřela na hlad a tuberkulosu krátce potom, co napsala poslední stránku svého deníčku.

V druhé polovině 60. let se moje podvedená, obelhaná generace staví na odpor, dochází ke generačnímu konfliktu. Nechápu, co to kdo dnes mele "... hlavně že máme banány...". O něco takového nám vůbec nešlo. Nechtěli jsme ani měnit režim, tedy svrhnout socialismus, tak daleko jsme ještě nebyli. Chtěli jsme jen vědět, proč nám komunisti zavřeli hranice, zavedli cenzuru tisku a proč nám ve všem jenom lžou? Jejich odpovědí byly výhrůžky a policejní teror. Vše další si tím komunisti sami vyprovokovali. Bylo jasné, že moje generace tenhle prolhaný režim jednou svrhnout musí!

Konec

O černouškovi, který zachránil Slunce 2/4 - Na konec světa

22. dubna 2012 v 12:36 | Gregor Moldavit
1. díl:

Pokračování pohádky si přála jedna čtenářka. Pro ni ho tedy uvádím. Pro jednoho člověka ale nemůžu chtít po mojí malířce ilustrace. Musíme se tedy obejít dále bez nich.
Šel a šel malý Eskymáček ledovou pláni, když potkal bohatého náčelníka velké vesnice. Ten uviděl jeho paprsek Slunce a rozhodl se jej získat.
"Dej mi, Intěgurine, ten sluneční paprsek, pak si vyber tři nejlepší soby z mého stáda. Na to můžeš zůstat u nás v pěkné kožené chýši. My tady máme bohaté úlovky, dobře se ti povede. Když půjdeš dál, zahyneš někde v ledové bouři."
"Nemohu ti dát, náčelníku, sluneční paprsek," odpověděl Intěgurin. "Vždyť mi vůbec nepatří. Nevím, proč jsem ho našel zrovna já, ale byl jsem tím vybrán, abych šel hledat Slunce. Možná ho najdu, možná zahynu v bouři. Nyní však musím jít dále."
Seběhli se lidé a rozdělili se s ním o své skromné zásoby.
"Najdi Slunce a vrať ho na oblohu. Bez něj tady dlouho na ledu nepřežijeme. Tvůj jeden sluneční paprsek by nás nezachránil. Potřebujeme celé Slunce."
Nevěděl sám, kam jde, nikdo neví, kde hledat konec světa. Tam k čáře obzoru se sněhem ubíral Intěgurin a v ruce svíral sluneční paprsek.

Znaven a hladový přišel po dlouhé cestě bílý chlapec Filip do velkého města. Tam už se o něm vědělo, pověst o chlapci se slunečním paprskem byla rychlejší, než jeho nohy. Už u vstupní brány přivítal ho místní boháč:
"Přeješ si Filipe oběd hodný krále, přeješ si pohodlí v mém paláci?"
"Stačí mi jídlo zcela obyčejné a na pohodlí nemám čas, musím dále na konec světa, najít Slunce." Tak odpověděl Filip, protože už měl své zkušenosti. Boháči nenabízejí nic zadarmo.
"Přeješ si skvostnou pečeni a ulehnout do měkké postele?" tázal se dále boháč hladového chlapce. "Nač se máš ploužit dále světem? Mám pro tebe návrh. Dej mi svůj sluneční paprsek a já tě bohatě odměním. Dostaneš velký měšec zlaťáků a ustanovím tě prvním sluhou v mém domě."
"Bohatý pane," odvětil hrdě Filip, "nepřišel jsem do tohoto města, abych někomu sloužil. Tobě pak už vůbec ne! Tento poslední sluneční paprsek není na světě proto, aby svítil pouze v tvém domě. Ten mě vede na konec světa, abych pro všechny našel Slunce."
Tu zastyděl se boháč a zastyděli se i jeho služebníci. Hned obyčejný, ale vydatný pokrm mu předložili a teplou deku na dlouhou cestu přidali. Všichni lidé z města pak chléb, sýr a uzeniny do jeho rance nacpali, co jen mohl unést. Filip pojedl, poděkoval a hned na další cestu vyrazil.

Malý černoušek Serki statečně šlapal Afrikou. I on byl unavený a hladový, nohy ho bolely, však ničeho nedbal a šel.
"Musím najít Slunce! Musím najít Slunce!" opakoval si stále znovu.
Tu oslovil ho majitel veliké karavany.
"Serki, proč jdeš pěšky? Nechceš mého nejlepšího velblouda? Nechceš otroky, kteří za tebe každou práci udělají? Poseď s námi, pojez datle i fíky, rýži s masem, pečené ryby, ..."
Přisedl Serki a s chutí pojedl. Bylo vidět, že mu skutečně chutná a je vlastnost černochů, že se rádi smějí. Tak smáli se, když viděli, kolik jídla v tak malém chlapci zmizelo. Nato Serki vstal, poděkoval a chtěl se vydat na další cestu. Však pán karavany ho zdržoval.
"Kam bys spěchal, takto každý den s námi můžeš hodovat, z drahé látky nechám ti ušít skvostný šat, však dej mi svůj sluneční paprsek."
Serki jen zavrtěl hlavou.
"Až najdu Slunce, pak budete mít zase tolik jeho paprsků, že dále do černa vás budou spalovat. Však teď přišel čas vydat se na další cestu. Tento paprsek nemůžu nikomu dát. V ničem by vám stejně nepomohl. Co byl by jeden sluneční paprsek pro celou Afriku?"
Všichni pochopili. Co mohli, to ještě dali, a Serki znovu vyrazil nekonečnou dálkou černé, prašné Afriky.

Kdož mohl tenkrát v dávných dobách změřit, jak dlouho tři stateční chlapci šli světem? Trochu při tom povyrostli, jejich chodidla potáhla se rohovinou, svaly jim ztuhly a i když dětmi ještě zůstali, pak odvahu, sílu i zkušenost téměř dospělých mužů získali. Pověst o třech paprscích rozšířila se po celém světě, a pro všechny lidi zůstala ve tmách poslední nadějí. Proto pro všechny ty, kteří snad dnes ve tmách těžkého života zoufalství propadají, já tuto pohádku vyprávím. Jen dále poslyšte o tom, co všechno lze dokázat, když člověk naději neztrácí a boj nevzdává.

Eskymáček Intěgurin dospěl až na okraj věčného ledu. Tam lidé darovali mu kajak z tuleních kůží. Na něm pak, jak to jenom Eskymáci dokážou, pádloval od jedné kry ke druhé, až další pevniny dosáhl. Dny a týdny se vlekl dále a dále a kajak táhl za sebou po sněhu. Pak se opět dostal k moři, nasedl do kajaku a dlouhou dobu pádloval, až uviděl v dáli na obzoru vysokou horu. Ta stála na konci světa, za ní už nebylo nic.

Kdesi v neznámu dospěl bílý chlapec Filip na břeh Smutného moře, kde našel už jen několik málo lidí. Těch se otázal:
"Jak se nazývá tato země? Jaký kraj leží za tímto tmavým, chladným mořem?"
"Jak ses, chlapče, dostal až sem?" divili se ti lidé. "Naše země nemá jméno, na co by jí bylo? Za Smutným mořem už je pouze jedna hora na konci světa. Jinak nic. Vrať se raději nazpět, tady ještě nikdo štěstí nenašel."

Filip poznal, že cíl není daleko, ač nevěděl, co ho tam čeká. Na jeho naléhání půjčili mu lidé malou loďku s plachtou a naložili do ní soudky s vodou a sušené ryby. Sluneční paprsek v jeho ruce jim říkal, že Filip jedná správně a může je všechny ve tmách zachránit. Dlouhou dobu pak plul Filip přes Smutné moře. Když konečně dosáhl pevniny, spatřil tam kajak a nedaleko na břehu Eskymáčka. Oba se náramně zaradovali, objali se a řekli si navzájem:
"Nejsem sám na konci světa! I ty máš sluneční paprsek? Buď mým přítelem a pomoz mi najít Slunce."

Černoušek Serki však už před tím přesvědčil arabské mořeplavce, že ho mají vzít s sebou na dalekou cestu, za tu čáru na obzoru, kde končí svět. Když Arabové slyšeli, že chce najít a vysvobodit Slunce, rádi ho na palubu přizvali, ač příliš v jeho úspěch nevěřili. Tak dospěl jako první k vysoké hoře na konci světa.

Ještě několik dní šli spolu chlapec bílý a chlapec žlutý a byli šťastni, že se našli a nejsou každý sám. Konečně tedy, po dlouhé cestě a nekonečných útrapách, došli až na úpatí oné hory na konci světa. Oba užasli. Tam seděl černoušek Serki a usmíval se na ně. V jeho černém obličeji svítily bílé zuby.

"Co tady děláš, černoušku?" otázali se chlapci překvapeně.
"Co tady dělám? Čekám na vás." Odpověděl Serki.

Chlapci se vzájemně představili a krátce si vyprávěli své osudy. Potom se po zvyku svých otců poděkovali Nebeské Síle, že jim dopřála dojít až na konec světa. Sami ji ovšem žádným jménem nenazývali, ani pro ono díkuvzdání neznali jméno. V těch dávných dobách lidé věděli, že sami jsou příliš slabí proti dravým zvířatům i živlům, a vzdávali dík Síle, která jim pomáhala přežít. Své počínání měli vrozené, ničím ho nevysvětlovali, nikoho k němu nenutili. Jestliže poděkovali směrem do nebe za dobrý úlovek nebo vydatnou úrodu, pak ono poděkování nemělo nic společného s nějakou vírou. Oni přeci věděli, že jim to štěstí bylo čímsi dopřáno, nepotřebovali tomu věřit.

Ačkoli každý z chlapců pocházel z jiné části světa a na ničem se nedomlouvali, byl jejich obřad téměř stejný. Všichni tři poklekli. Ne na znamení pokory, ale v této poloze se člověk může nejsnadněji soustředit na chvíli duchovního života. Pak pohlédli do nebe a nakonec sklonili hlavu. Ono uklonění, coby vyjádření díku, používají lidé všech národů i dnes. Jestliže chci poděkovat a nepoužívat žádnou řeč, pak se ukloním. Kdo má za co poděkovat, tomu malá poklona k hanbě neslouží.

Nato si ze zbylých zásob připravili oběd. Ačkoli se nenajedli do sytosti, ponechali malý kousek chleba stranou, jako oběť pro Sílu. Nikdo z nich se nedomníval, že si ho snad nějaká mocnost přijde vyzvednout. Obětování, bylo v tu dobu vyjádřením vděčnosti a žádostí o přízeň při dalším nebezpečném kroku jejich nesnadného úkolu. Mohli položit stranou i něco jiného, třeba kámen, ale onen kus jídla měl pro ně velkou cenu a oni chtěli dát něco cenného.

Ačkoli nejmladší a nejmenší, promluvil černoušek Serki jako první:
"Po nekonečné, dlouhé cestě jsme se potkali na jednom místě. To je znamení, že cosi vedlo naše kroky a že náš úkol je správný. Vědma mi prozradila, co se událo. Čarodějnice Zlá Tma unesla Slunce a zavřela ho do podsvětí. My nevíme, kde to je, jak se tam dostat a jak Slunce vysvobodit. Pokud měla vědma pravdu, pak na vrcholu této hory žije podivný stařec. Ten nám může dát rady a poskytnout pomoc."

Všichni tři chlapci byli dávno zvyklí na těžký život po cestě, vysoké hory se tedy nezalekli. Po strmých cestách stoupali stále výše a výše. Občas si na nebezpečných místech podávali ruce, aby se tak jistili. Do hlubin se raději nedívali, věděli, že nesmí udělat jeden chybný krok. Když už se jim zdálo, že hora snad nikde nekončí, dosáhli vrcholu. Všichni tři údivem vydechli. Před nimi se tyčil podivný hrad, který měl mnoho věží, na jejichž špicích svítily hvězdy. Brána hradu nebyla zavřená, prošli tedy na nádvoří. Však ani tam nebylo živáčka. Vešli do hradu a šli po chodbách, až došli do veliké síně. Tam na trůnu seděl záhadně vypadající stařec. Měl špičatý, černý klobouk, v ruce držel čarovnou hůlku a přes jeho tělo splýval dlouhý plášť posetý hvězdami. Chlapci nevěděli, jak pozdravit, a proto se zase jenom uklonili. Serki udělal krok dopředu a promluvil:
"Odpusť nám, pane, že vnikli jsme do tvého hradu. Jsme obyvatelé Země a hledáme Slunce. Snad můžeš nám, lidem, pomoci. Však prozraď nám, pane, kdo jsi"?
Stařec se na kluky vlídně usmál.
"Kdo jsem, se ptáte? Cožpak mě nepoznáte? Jsem Hvězdný čaroděj."

O černouškovi, který zachránil Slunce 1/4 - Čarodějnice Zlá Tma

18. dubna 2012 v 19:26 | Gregor Moldavit

Uvádím na : Téma týdne "Světlo"


Dnes Vám začnu povídat africkou pohádku. Proč africkou, vypráví se snad v Africe? Ano, vypráví, ale je to dost zamotané. Onen duch pohádky přišel z Afriky, celý příběh ovšem ještě neexistoval, ten bylo potřeba nejdříve sestavit. Tak vznikla nová pohádka, napsaná v češtině. Tuto pohádku objevila a četla v Egyptě česko-německá Arabka jménem Farascha a začala ji vyprávět v jedné oáze dětem Berberů. Děti ji pak hned ten den večer vyprávěly rodičům a ti, když putovali s karavanou do jiné oázy, ji vyprávěli zase dále. Arabové jsou totiž na vyprávění velmi citliví. Tak se nyní tato africko-česká ostura (pohádka), ve které je zlá sahira (čarodějnice), šíří po Sahaře. Pro arabské děti trochu nezvyklé, čarodějnice je u nich většinou hodná a kdo je to Eskymák, to nevěděly. Některé malé děti dokonce nevěděly ani co jsou to mraky, nad Saharou ještě žádné nikdy neviděly.


Za dávných dob žili na této Zemi lidé podobně jako dnes, ale trochu více v souladu s přírodou. Jenže příroda, to není jenom šumění lesa, zpěv ptáčků a voda na koupání, to jsou taky bažiny a dravá zvířata, to jsou sucha i povodně, vedra i mrazy, to je neustálý boj o přežití. Většinou ti lidé se sluníčkem vstávali a se sluníčkem chodili spát, protože museli tvrdě pracovat. Aspoň v našich končinách i krajích jižních, kde je více horko. V severních krajích, kde panuje polární léto a polární zima, to jistě tak nešlo. Eskymáčkové nemohli mít půl roku den a půl roku spát. I když v zimě sluníčko přímo neviděli, ve dne byla obloha jasnější než v noci, takže věděli, kdy mají vstávat a vydat se na lov, a kdy mají zalézt do iglú a spát. Všichni lidé na této Zemi ale Slunce potřebovali a ke Slunci s vděčností vzhlíželi. Tak to šlo po všechny časy, až jednoho dne se vše rázně změnilo.
Ilustrace Jana Holečková

Co se událo? Kdesi na konci světa, spíše ale ještě za tím koncem, žila mocná čarodějnice, jejíž jméno bylo "Zlá Tma"!
Vypráví se také, že kdesi v Africe, kde Slunce má takovou sílu, že všechno spaluje, kde žijí černí lidé, žil taky podivný černý kůň Pegasus, který měl křídla a uměl létat. O tom se doslechla Zlá Tma a zavolala svoje služebníky.
"Černý mraku, černý medvěde, proč ještě není černý Pegasus v mých službách?"
Oba oddaní služebníci jí však nemohli pomoci.
"Naše paní, nemáme moc na Zemi, dokud na ni svítí Slunce. Černí lidé nám toho koně nikdy nedají, mají ho moc rádi. On nebem létá a mraky nad jejich pole žene, aby přinesly vláhu. Ale ne jenom černé mraky, on žene po nebi i bílé mraky, občas se zlatým okrajem, a někdy i mraky rudé. Kdo by se odvážil chytnout toho koně, zle by se mu vedlo. Jak o svůj život budou za něj černí lidé bojovat.
Tu rozlítila se Zlá Tma.
"Nejsem já snad nejmocnější čarodějnice mezi Zemí a hvězdami? Kdo se opovažuje mi odporovat? Lidé? Už dlouho jsem je v mé blízkosti trpěla a právě tak to jejich Slunce, které stále svými paprsky vniká do mého království a ruší moji tmu. Přišel čas vše změnit a udělat v temné hvězdné říši pořádek. Půjdu na Zem a vezmu lidem Slunce. Já jim dám bílé mraky! Jenom černé a tmavé budou na Zemi a lidé budou žít v temnotách. Lidi bílé pak vyhubím, ty černé ponechám, však musí mi sloužit!"
"Mocná paní," chlácholil ji černý mrak a černý medvěd," i kdybychom unesli Slunce a zavřeli ho do podsvětí, stále nejsi jedinou vládkyní Universa. Bez Slunce pohasne i Měsíc, ale je tady ještě hvězdný čaroděj, který každý večer své hvězdy rozsvěcí. Až ke hvězdám tvá moc nesahá, tam vládne on. A pak, černí lidé nejsou o nic lepší než bílí, i oni mají rádi bílý den a Slunce, i oni mají rádi bílé mraky, i oni budou Slunce hledat."
"Che, che, ať hledají, stejně ho nenajdou. A hvězdný čaroděj? Ten hloupý, dětinský stařec, který nezná lest a nezná faleš, ten mě nezastaví. Až zničím Slunce, vypořádám se i s ním. Pak navždy pohasnou hvězdy a nic už nebude rušit mou krásnou a dokonalou tmu. Nikdo nebude nic vidět v mé temné říši. Co je, nebo není, mi budou muset všichni věřit. Jen já budu rozhodovat, co je pravda a co lež. Podle toho, jak se mi zachce, jak se mi to bude hodit. Nastane úplně dokonalá doba absolutní tmy, ve které nikdo nebude nic vědět, každý bude jenom slepě věřit. Na nic nebudou jiné důkazy, než že já jsem to řekla a tím je to pravda. Běda potom každému, kdo by chtěl něco sám vidět a přesvědčit se. Ti věřící už se o něj v temnotách sami postarají. Cha, cha, cha!"
Tak rozhodla Zlá Tma a hned rozkázala.
"Černý mraku, zakryj Slunce! Pod tvou ochranou jej zabalím do svého hávu a odnesu do podsvětí. A ty, černý medvěde, utíkej do Afriky a unes tam ve tmě černého koně Pegasa!"

"Kde se vzal tak obrovský černý mrak?" ptali se náhle lidé na světě a padl na ně strach. "Vždyť on je stále větší a temnější. Zakryl nám Slunce a celou oblohu. Je stále více tma, pomalu jako v noci."
Nejvíc se divili černouškové v Africe.
"Co je to za divného, černého medvěda, který pádí naší krajinou? Vždyť on je větší než slon! To bude nějaký čarodějný medvěd."
"Medvěd chytil našeho koně Pegasa a unáší ho pryč!" křičeli. "Všichni vezměte oštěpy a pojďme s medvědem bojovat!"
Jenže v tu chvíli se už udělala taková tma, že si nikdo neviděl ani na špičku nosu. Zlá Tma, schovaná uvnitř černého mraku, chytila na nebi Slunce, zabalila ho do černého hávu a rychle s ním letěla na konec světa, do svého království. Tam ho zavřela do hlubin podsvětí, až úplně na konci dlouhé chodby.

Pozvolna se rozplynul černý mrak, ale po slunci už nebyla ani stopa. Na světě zavládla tma. Jen z vesmíru padalo na Zemi trochu světla, jenom tak málo, že lidé mohli právě najít cestu domů. To dobrý Hvězdný čaroděj rozsvítil všechny hvězdy, které jen mohl.

Však když Zlá Tma unášela Slunce, podařilo se mu v černém čarodějném hávu vypálit díru, a tou vrhlo jeden svůj paprsek do Afriky. To čarodějnice hned poznala a omotala Slunce ještě pevněji. To však znovu vypálilo díru a vrhlo další paprsek na Evropu. Vše se znovu opakovalo, ale ještě než Slunce zmizelo v podsvětí, vrhlo třetí paprsek. Ten padnul do ledu severního polárního kraje.

Studený vítr fičel ve tmách přes sněhové pláně, kterými se právě na sněžnicích prošlapával eskymácký chlapec jménem Intěgurin. Náhle v té tmě uviděl, jak na jednom místě taje led a z něj trčí sluneční paprsek. Hned k němu spěchal, vytáhnul ho z hloubky tajícího ledu a udělal statečné rozhodnutí:
"Slunce zmizelo z nebe, ale jeden paprsek tu zůstal. Mně stačí k životu, ale všichni ostatní by museli zmrznout. Vezmu ho a půjdu hledat Slunce!"

Tmou v Evropě se prodíral bílý chlapec jménem Filip. Tu zahlédl kdesi uprostřed polí podivný svit. Vydal se tím směrem a našel sluneční paprsek.
"Slunce se záhadně ztratilo. Dokud je ale na zemi jeden paprsek, není ještě vše ztraceno. Vezmu ten paprsek a vydám se na cestu na konec světa. Dříve se nevrátím, dokud nenajdu Slunce!" Bílý chlapec Filip se vydal do dalekých, neznámých končin hledat Slunce.

Potemnělou stepí v Africe šel černoušek jménem Serki. (To znamená v naší řeči princ.) Nejprve se bál tmy, byl ještě dost malý, ale pak si dodal odvahy.
"Když Slunce zmizelo, třeba se zase objeví?" přemýšlel.
"Jenže co když ne? To není žádná náhoda, že Slunce zmizí právě když černý medvěd ukradl našeho létajícího koně Pegasa. Kdo poslal černý mrak, kdo poslal černého medvěda, ten ukradl i Slunce. A ten ho už určitě nikdy nevrátí."
Tu v dáli uviděl svítit jeden sluneční paprsek. Hned se k němu rozběhl a vytrhnul ho ze země.
"Ať mě ten paprsek vede na konec světa. Najdu Slunce a vrátím ho na oblohu." Tak zavolal na celé okolí.
Tu seběhli se všichni muži, kteří před tím oštěpy a noži chtěli bojovat s černým medvědem.
"Jsi statečný, Serki, ale jsi ještě moc malý. Viděl jsi, jak obrovský je černý medvěd, který slouží jakési zlé síle? Nic jsme proti němu všichni nezmohli. Co chceš dokázat ty sám?"

Tu ozvala se jakási stařena, která byla slepá. Byla to žena - vědma.
"Tma padla na vás a jste zmateni a vaše mysl je zatemněna. Já však již ve tmě dlouhá léta žiji. Proto vidím to, co vy nevidíte ani za světla. Co platná vám byla vaše síla, co platné oštěpy a nože? Černý medvěd unesl vašeho koně Pegasa, čarodějnice Zlá Tma unesla Slunce. Její další sluha, černý mrak, jí pomáhal. Vše jsem viděla mým vnitřním zrakem, který světlo nepotřebuje. Tak vidím i tam, kam vy nikdy vidět nebudete, vidím do budoucnosti. Nevím, jestli je možné přemoci Zlou Tmu, najít Slunce a vrátit ho na nebe? Však ten, kdo našel jediný sluneční paprsek, ten vyvolen byl, aby se o to pokusil. Jeho síla není v jeho těle, ale v jeho vůli a odvaze. Jiná síla, než lidská, ho bude provázet. Kdo z vás Nebeskou Sílu vzývá, ať se za něj u ní přimluví. Pamatuj si, Serki, že nejsi sám. Tam na chladném severu se vydal hledat Slunce i jeden chlapec bílý a jeden chlapec žlutý. Ty dva nejprve musíš najít a s nimi dohromady proti Zlé Tmě bojovat. Ale i všichni tři jste ještě příliš slabí proti jejím čárům. Proto vystupte na konci světa na nejvyšší horu, tam naleznete podivného starce v hvězdném plášti. Snad ten ví a prozradí vám, jak porazit Zlou Tmu a přivést opět na nebe Slunce. Vydej se na konec světa hledat Hvězdného čaroděje i ukryté Slunce. Ať Nebeská Síla tě provází!"

Nato vydal se černoušek Serki na dalekou a strastiplnou cestu, aby vysvobodil Slunce a přinesl ho nazpět na oblohu. Ten den vydal se zachránit Slunce i kluk žlutý a vydal se do dálek i hoch bílý, a každý z nich svíral v ruce jako oštěp jeden sluneční paprsek. Tak šli, ve tmách, v zimě a o hladu, aniž by věděli kam, od sebe vzdáleni tisíce mil. Všichni tři se ubírali kamsi do neznáma na konec světa, aby bojovali se Zlou Tmou i jejími temnými služebníky, aby našli a vysvobodili Slunce a přinesli ho nazpět lidem černým, bílým i žlutým. Aby těm lidem, žíjícím ve tmách, přinesli světlo.

V případě zájmu bych tady tu pohádku, zbylé 3 díly, třeba někdy dovyprávěl.

VŘSR 25/? – NEP

6. dubna 2012 v 21:20 | Gregor Moldavit
Otázka na radio Jerevan:
"Můžu si v socialismu založit vlastní vesnickou pekárničku?"
Odpověď:
"V principu ano, jenom povolení vám nikdo dát nemůže, zruinoval byste státní pekárny."

Kapitalismus je systém penězi k nezaplacení. Už Marx prohlásil, že aby mohla přijít revoluce proletariátu, musí být nejprve kapitalismus vybudován do nejvyššího stádia rozvoje. Lenin neměl tu trpělivost čekat v Rusku sto let a udělal revoluci hned. 5 - 7 milionů obyvatel mu umřelo hlady. Marx sám své teorie nikdy prakticky nevyzkoušel. On sám zaměstnával (tedy vykořisťoval) jen jednu uklizečku a s tou měl dokonce nemanželské dítě. (Dle komunistů nejvyšší stupeň zneužití moci zaměstnavatele, vůči zaměstnané ženě.) Marxe finančně podporoval kapitalista Engels, majitel textilky. Odtud asi Marxova představa, že kapitalisté nám vybudují blahobyt a my jim pak všechno znárodníme. Jak to potom mělo jít dále, jsem já nikdy nepochopil.

Od dnešních komunistů slyším stále to samé. Všem chudým by všechno dali zadarmo. Odkud že to vezmou? Inu těm bohatým. (To se to rozdává z cizího.) No, jak chcete, ale pak musíte dát těm bohatým tu možnost stále bohatými zůstat. Jinak je to jen jednorázové, příště už ti bohatí mít nic nebudou.
(Ti chudí pochopitelně hned všechno utratí, chudí zůstanou a přijdou si pro ty peníze z nebe za pár dní znova. To už je taková vlastnost chudých. Možná si někdo vzpomene na případ cikánské rodiny, která ve Štrasburku vysoudila na ČR milion korun odškodného. Za měsíc si normálně přišli pro sociální podporu, že nic nemají. Všechno prý si od nich vypůjčili příbuzní.)
Mimochodem, když vezmete bohatým a chudým nedáte nic, pak vám ty peníze dojdou právě tak. Oni zbojníci, co brali bohatým a dávali chudým, ve skutečnosti brali každému a dávali sobě. Přesto museli přepadávat pořád znova. Peníze získané bez práce, ty se rychle probendí.

Čtenář si dovede představit, co jsem už dostal výhrůžek a lecjaký dnešní neostalinista by mě jistě nechal zastřelit jen za těch pár prvních vět tohoto článku. Jenže to je asi jako když inkvizitor nechá upálit astronoma, aby Země mohla dále zůstat placatá. Na tom skutečném tvaru to stejně nic nemění. S tím kapitalismem je to podobné. Kapitalismus je nezničitelný. Já sám nemám důvod nad tím jásat, jsem vykořisťovaný a ne vykořisťovatel, jenže zalhávat si skutečnosti, které se mi nehodí do krámu, tím si nepomůžu.

Kapitalismus upadá a řítí se do záhuby, už asi 300 let, pořád tady ale je, zatímco socialismus celou dobu vzkvétal, až náhle zmizel ze světa. Kapitalismus je naopak takový kouzelný dědeček, který přijde, když je nouze nejvyšší. Nikdo kapitalismus nepotřebuje více, než komunista, který zkrachoval a chce zase bohatým brát, neboť jiné zdroje hodnot sám vytvořit nedokázal. Ten musí ty kapitalisty vzkřísit z mrtvých. Přesně to si musel přiznat i Lenin a v březnu 1921 uskutečnit. Když nechtěl jezdit Rollsem na lov ve zcela liduprázdném Rusku, musel kapitalismus zase zavést. Ono vlastně stačilo ho pouze povolit, on se hned nato zavedl sám. Nemohl to ovšem říci na plnou hubu, nazval tento systém nic neříkajícím jménem "Nová ekonomická politika", (NEP = Новая экономическая политика) Lenin šetrně připustil, že se jedná o formu soukromého podnikání, ovšem značně omezenou, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Od tohoto okamžiku jde konečně v Rusku něco kupředu, náhle je tu dost práce, výrobků i peněz. Krvavá tlama kapitálu umožnila zásobovat města obilím, hladomor začal po čtyřech letech ustupovat. V roce 1927 dosáhlo hospodářství předválečné úrovně.

Tato reforma ale vedla ke sporům ve straně. Na stranu NEPu se postavili Bucharin (bývalý vůdce Levých komunistů, v opozici k Leninovi po Brest-Litevském míru), Rykov a Tomskij, vůdčí osobnosti pravého křídla strany.
Do opozice se postavili Kameněv, Zinověv. To byli radikální komunisté odmítající kompromisy. (Čtenář si možná vzpomene, že to byli jediní dva, kdo hlasovali proti Leninovi s jeho násilným převratem 7. listopadu. Stalin je nechal oba zastřelit a byl s radikálním komunismem pokoj. Bucharin byl snad jeho nejlepší osobní přítel. Do roku 1928 spolu budovali kapitalismus, pak si Stalin vše rozmyslel. V roce 1929 zrušil NEP, zavedl zase válečný komunismus a nechal Bucharina zastřelit. Zbylí kulakové, kteří přežili Lenina, byli deportováni na Sibiř, zemědělství násilně kolektivizováno.)

Lenin byl realista a uvědomoval si, že nelze udržet permanentní revoluci. Proto do budoucna zavedl naprostý zákaz frakcí ve straně (tajná rezoluce 10. sjezdu RKS(b)). Toho později využíval Stalin a kdykoliv měl nějaké oponenty, poslal je na základě tohoto pravidla na Sibiř.
Poučil se z toho i pragmatik Antonín Novotný:
"Musíš dávat pozor, aby se ti neudělala opozice zleva. S tou pravicovou už si poradíš."

Ve škole tomu říkali tak všelijak, učitel dějepisu se křivil jako had, ale NEP byla znovuzavedení kapitalismu a nic jiného. Všichni dnešní komunisti by si měli uvědomit, že Lenin žil před sto lety a dnes už máme trochu více zkušeností. Stále ještě běhá po světě řada revolucionářů, kteří by chtěli zavádět ten jediný pravý komunismus, přísně podle marxismu-leninismu a nastolit diktaturu proletariátu. Mně to připadá, jako by někdo chtěl ještě dnes se zcela vážnou tváří přinášet zápalné oběti Perunovi. Takovým komunistům, jako jsou v KSČM oni nadávají do revisionistů, odpadlíků a zrádců. (Na tomto místě bych připomenul, že vyhlazovací policie čeka byla založena proti socialistům jiného ražení, než byli bolševici. V prvních dnech byli zatýkáni hlavně revoluční socialisté (Eseři) a menševici, tedy sociální demokraté. Ostatní, tedy třeba pravičáci, přišli na řadu až mnohem později.

Onen nový socialistický kapitalista byl zván lidově "nepman". Lidé ještě umírali hlady a v novinách už byly inzeráty: "Objednejte si v Paříži osobní auto Citroen". Před puškami čekistů si nepmani jezdili v kočárech i autech, hodovali v drahých restauracích, které v tu dobu rychle vznikaly, a usmívali se nad tím, jak se komunisti vyvražďují mezi sebou. Popravení za Stalina byli zase většinou komunisti, za Gottwalda taky. Když se dnes podíváte na ultralevicovou literaturu na internetu, HALO, komsomol... vidíte, že nikdo se více nežere než komunisti mezi sebou. To je dáno tím, že komunisti se dělí na pravé, ještě pravější a nejpravější. Tyto skupiny se uvnitř opět dělí na různé sekty, které si mezi sebou nadávají a když se dostanou k moci, podřezávají si krky. Jako za Lenina, či za Stalina, tak i dnes platí, že nejhorší nepřítel komunisty není kapitalista, ale druhý komunista. (Zeptejte se komunisty Slánského.)

V době NEPu píší sovětští satirici Ilf a Petrov své humoristické romány "12 křesel" a "Zlaté tele". Obě knihy směly v ČSSR vyjít v době uvolnění před rokem 1968. Jsou to vynikající díla, ve kterých se mnoho dozvíme o tom skutečném Rusku.

NEP byla mimo jiné klasická ukázka polovičního systému. I dnes se dočítám od některých polokomunistů, že si zvolíme KSČM a tržní hospodářství ponecháme. To bude nějaký takový kapitalistický komunismus. NEP znamenal povolení zahraničních investicí, osobního majetku a soukromého podnikání. Sedláci museli odevzdat část úrody a zbytek mohli prodat za tržní cenu. Lenin sice vydal různá omezení, aby zachoval zdání, ale ta byla pro smích. Tak například soukromé výrobky se nesměly transportovat vlakem, pouze povozem taženým nejvýše jedním koněm. V naprosto vyhladovělém a zkorumpovaném Rusku se nad tím ovšem mohl každý soukromník jen pousmát. Lenin sám to pochopil a do konce roku takovéto debility zrušil. Jeho čas jde ale v tuto dobu ke konci. Je zdravotně vyřízený, má stále bolesti a mozek začíná odumírat. 8. února 1922 ještě nechá přejmenovat policii čeka na GPU a zničit archiv jejich zločinů. (Jako že se nikdy nestaly.) Na policejním teroru ovšem trvá. Za dobu její existence stála čeka život asi půl milionu lidí, z velké části ne jen zastřelených, ale k smrti umučených, nebo pochcípaných na nemoci v přeplněných vězeních. V tom čísle nejsou ti, kteří byli odsouzeni na 10 let gulagu, ve kterém většina nepřežila první rok. (Životnost v gulagu dnešní KLDR má být asi 2 měsíce.) Pak ještě varuje před Stalinem, který na sebe hromadí příliš mnoho moci a nato se stahuje do ústraní. Možná to jsou následky atentátu, jistě měl 2x mozkovou mrtvici, ale hlavní příčina asi bude syfilis. Lenin žil v manželském trojúhelníku, žena Naděžda Konstantinovna a přítelkyně Vanesa. Asi ho měl od jedné z nich
Diktátoři nechodí do důchodu. V celých dějinách Vatikánu existoval pouze jeden papež, který se ze zdravotních důvodů vzdal funkce. Lenin žil ještě 2 roky coby oficiální hlava SSSR, ačkoli už byl zcela nepříčetný. Zemřel 21. ledna 1924, ve věku 53 let. Za jeho nástupce byl považován Trotzki, ale před něj se náhle postaví Josif Stalin. Vybojoval si před tím takovou pozici v policii, že se stal všemocným. Trotzkého vypudil z Ruska a nechal v exilu zavraždit. Jako jednoho z tisíců, kteří za jeho vlády museli zmizet ze světa. "Člověk, to je problém", říkával Stalin. "Žádný člověk, žádný problém."
Lenina nechal Stalin nabalzamovat a vystavit v Kremlu, Petrohrad po něm přejmenoval na Leningrad. Svět má Lenina dodnes ve vzpomínce jako bodrého strýce v placaté čepici, který svrhl vykořisťovatele a založil první socialistický stát dělníků a rolníků. Koho kdy zajímalo, jak tomu bylo skutečně? Pro dnešní věřící komunisty je to Ježíš Kristus jejich náboženství a celkem by nemělo smyslu jim to vyvracet.

Stalin sám se prohlásil za pokračovatele jeho díla, ačkoli Lenin právě před ním varoval. Stalin měl být původně knězem a nikdy nezapomněl, co se v semináři naučil. Ona forma komunismu, coby druhu náboženství, po něm zůstala na světě dodnes. Proto svět taky nevzal nikdy na vědomí, kdo byl ten skutečný Lenin a mnoho lidí ani kdo byl skutečný Stalin. S dnešním hospodářským úpadkem v kapitalismu zažívá stalinismus dokonce pravou renezanci. Opět ho vidíte na obrazech z čítanek začátku padesátých let, kde vlídně kyne davu, který k němu zbožně vzhlíží.

Dobu jeho vlády přeskočím, příště ještě něco o blokádě Leningradu za 2. války.

Pokračování...

VŘSR 24/? – Konec rudých námořníků

3. dubna 2012 v 14:46 | Gregor Moldavit
O vzbouření kronštadtských námořníků jsme neměli v dějepisu ani slovo. Obviňuji komunisty z absolutní prolhanosti vůči mojí generaci, tohle je určitě jeden z nejodpornějších příkladů. Lenina a říjnovou revoluci jsme měli na talíři každou chvíli, ale ani slovo o tom, že Lenin si od rudých námořníků nechal dobýt Zimní palác a vybojovat občanskou válku a pak je nechal všechny postřílet. Co se komunistům v dějinách nehodilo do krámu, to se nikdy nestalo. Z těch uvědomělých soudruhů přímo čišelo přesvědčení, že se pravdu nikdy nedozvíme a jednou jim za tuhle výchovu přijdeme poděkovat. Moje generace si jistě vzpomene na stále opakovanou větu:
"Budoucnost ukáže, že my máme pravdu."
A tak se bezstarostně lhalo a lhalo, ona už to ta budoucnost nějak zařídí. Zařídila. Když jde komunismus 1989 ke konci, žije každý desátý Čech v emigraci. (Z mojí třídy na průmyslovce nás uteklo 15%.)

V Rusku bylo ovšem kronštadtské povstání dobře známé a tak existuje i komunistická verze celé této události. Najdete ji i dnes na internetu. Tento třídně správný pohled nám říká, že v roce 1917 byli námořníci z dělnických rodin, tedy uvědomělí bolševici. Ti ale povětšinou padli v občanské válce a v roce 1921 už to byli převážně synové z neuvědomělých rolnických rodin, kteří revoluci správně nechápali. V zájmu šťastného ruského lidu nezbylo, než jejich povstání potlačit. Tím to končí, že byli všichni postříleni, už se v žádné komunistické literatuře nedočtete.
"Kdyby je byli neporazili, než roztaje led, pak by tito námořníci byli na jaře s jejich křižníky napadli Petrohrad."
Co lži je už jen v této větě. Napadli Petrohrad? A co proti tomu Petrohradu měli? Napadli bolševiky v Petrohradě a to je něco úplně jiného. Veškeré hladové a zubožené obyvatelstvo, které muselo bolševiky strašlivým způsobem nenávidět, by je bylo vítalo jako osvoboditele. Mimo jiné by tím byli zachránili i větší počet příslušníků inteligence, kteří se bolševikům nepodali a kteří byli u zdi před Petrohradem později postříleni zároveň s nimi.

V předcházejících dílech jsem uvedl, že kronštadtští námořníci chtěli vládu sovětů. Lenin a bolševici pro ně byli spíše nutné zlo na této cestě. (Pozor na pojem "sovět". Ten za Lenina už neměl nic společného se sověty, oněmi lidovými radami z doby Kerenského.)
Námořníci, kteří dostávali zoufalé dopisy od rodičů se vydali na pevninu, aby se přesvědčili. Výsledek byl jednoznačný - 5000 z nich na místě spálilo svoji stranickou legitimaci. Teprve nyní, příliš pozdě, ti kluci pochopili, co pomohli bolševikům napáchat. Dochoval se dopis jednoho z nich:
"Lenin a bolševici nás obelhali a podvedli."
Požadavek námořníků zněl, "všechnu moc sovětům". Ironií osudu právě Leninův výrok, který ten ale nikdy nemyslel poctivě. Dále svobodné a tajné volby. Jenže komunismus a svobodné volby, to nejde dohromady. Když ještě bolševici byli ve stádiu slibů, dostali 25%. V roce 1921 by se nikdy nebyli dostali ani na 5% a každá další vláda by Lenina byla za jeho čeku a gulagy postavila před soud. Proto Lenin a Trotzki odpověděli tím jediným způsobem který jim zbýval. Začali Kronštadt ostřelovat děly.

Pro svoji vzpouru si námořníci ale vybrali nevhodný čas - zimu. Jejich křižníky byly zamrzlé v ledu. Nemohli tedy bojovat tím pro ně nejvýhodnějším způsobem, tedy palbou z plujících lodí. Navíc to měl o to snadnější jejich nepřítel, který je mohl napadnout po ledu, roztažen v linii do šířky. Kdo byl ten nepřítel? Jejich přítel a spolubojovník, Rudá armáda.

Jestliže jsme už mluvili o Rudé armádě, tedy v době občanské války to byla horda, která čítala asi jeden milion dezertérů ročně. Nejedná se ale o milion lidí, bylo jich méně. Mnozí totiž byli dezertéři z povolání. Přihlásili se jako dobrovolníci a vyfasovali uniformu a boty. Jakkoli vše už většinou hodně staré a obnošené, v tehdejší době cenné věci. Když našli kupce, vše zpeněžili a zmizeli. Za pár dnů se takovýto "rudoarmějec" zase hlásil coby dobrovolník někde v jiném městě.
V roce 1921 už ty rudoarmějce zřejmě bolševici měli pod kontrolou. Jak napsal Maxim Gorkij:
"Je 4 roky po revoluci a důstojníci už zase nosí biče."

Za mojí vojenské služby, nastoupil jsem ještě za Novotného a zažil coby voják okupaci v roce 1968, už dezertéři prakticky nebyli. Sebevraždy na běžícím pásu, ale desertovat znamenalo dostat se buď nějak přes hranici na západ, nebo být s jistotou dopaden. V době normalizace dezertoval zhruba jeden pohraničník měsíčně, ten šel pochopitelně rovnou přes čáru. Je úsměvné, když čtu dnes vážně míněné návrhy prosťáčků, že se musíme vrátit před rok 1989, tedy i zavřít zase hranice. A kdopak by je dnes asi kolem celé ČR hlídal? Členové KSČM? Těm je v průměru přes 70 a všude kolem je EU a kapitalismus. Komunisti si v 50. letech nedokázali uhlídat Šumavu a to měli řadu mladých lidí, kteří na ten mezník v dějinách lidstva uvěřili a byli ochotni za onen nový, lepší svět pracovat a bojovat. Kolik takových je dnes v ČR?
Naverbovaní rudoarmějci tedy museli na Kronštadt zaútočit, pokud nechtěli být zastřeleni na místě od vlastních důstojníků. Poslechnout rozkaz ale znamenalo prakticky jistě to samé. První útok proběhl typicky ruským způsobem. Voják byl pro bolševiky celkem bezcenné zboží a podle toho s ním velitelé zacházeli. Přední řada dostala do rukou dýmovnice, které je měly zakrýt, ale spíše dělaly jednotlivé postavy ještě lépe viditelné. Strategii vymyslel nějaký absolutní debil. 8. března 1921 začal útok, rudoarmějci se podobali figurkám na střelnici. Námořníci spustili palbu z pevnosti a křižníků. Čísla bolševici nikdy nezveřejnili, víme ale následující: Když Trotzki za pár dní poslal druhou vlnu byl to dvojnásobek počtu té první a sice 45 000 vojáků. V první vlně padlo, jak se později vykecalo, nejméně 80 %. To není těžké pronásobit = 18 000! Z těch, co přežili, asi taky moc nezbylo.

Jestli ti zranění něco do civilu dostali, mi není známo. Když jsme šli my do civilu, do té ponuré doby normalizace, jeden z nás v posledních dnech těžce onemocněl nakažlivou nemocí. Po propuštění z nemocnice nemohl začít pracovat a několik měsíců ho museli živit rodiče. Socialistický stát mu nedal po dobu nemoci ani halíř. (Vojín bral na vojně 70 korun měsíčně. Pivo 10°, 0,5 L stálo 1,70, cigarety Startky 20ks, 4,00, Marloboro 20,00 a láhev běžného francouzského koňaku, 0,5L pak 330 korun) Že by nám byli za ty dva roky dali komunisti do kapsy aspoň 100 korun na rozloučenou, na to ve snu nepomysleli. Toliko tedy ony "socialistické jistoty" v 70. letech. Armáda finančně vysávala stát jako rakovinový vřed, ale my, vojáci, jsme komunisty nestáli nic!

Obyvatelstvo Ruska námořníkům nemohlo pomoci. Bylo naprosto zbídačené a vyhladovělé, nemělo už sílu ani na takovou revoluci, jako v únoru 1917. Lenin v těch dnech nechá v Petrohradu a Moskvě rozdávat zvláštní příděl chleba. Lidé jako přízraky berou chleba a vlečou se domů. Jeden den se najedí, na příští už nemyslí.

Velitelem této akce byl věrný bolševik, generál Tuchačevski. Ještě ten rok potom dostal úkol potlačovat selská povstání a použil proti nim i chemické zbraně. Je ironií dějin, že ruští sedláci dokázali proti komunistům, jejich tankům a jedovatým plynům, bojovat partyzánským způsobem ještě celých 7 let. Napočítáno bylo celkem 118 selských povstání.
Jako většina generálů byl i Tuchačevski později popraven při Stalinských čistkách roku 1937. Svědčil proti němu Buďonyj (zvaný v Kremlu "ten analfabet"). Obvinil ho mimo jiné, že chce dát do armády auta a tanky, místo koní.
Odpor obyvatelstva proti komunistům pak až do jejich konce za 70 let nikdy tak úplně nezmlknul. Jak řekl soudruh Zápotocký-Budečský: "Vstanou noví bojovníci". 100 let dějin ukázalo: Můžete vystřílet všechny komunisty a oni se vám budou znovu rodit a plánovat revoluci. Ale když se dostanou k moci, můžou oni vystřílet polovinu obyvatelstva své země a v té druhé polovině budou pořád vstávat noví bojovníci proti komunistům a bude se rekrutovat emigrace do kapitalistických zemí. Kolem roku 1930 byli v SSSR na obrovském území centrální Asie všichni komunističtí funkcionáři od obyvatelstva vymláceni. Když přišel Hitler, byl na Ukrajině a Baltu vítán, coby osvoboditel od Stalina. (Ten rasistický šílenec toho ale nedokázal využít.)
Bolševikům utíká čas. Koncem března začne tát led, pak je pevnost nedobytná a karta se obrátí. 17. března zahájí útok druhá vlna rudoarmějců, oněch 45 000 mužů. Mají bílé obleky a zaútočí v noci. Rudým námořníkům dojde munice a to je jejich konec.

Námořníci se dohodli, (kluci pitomí, nevzdělaní, naivní) že kdo se cítí vinen může utéci do Finska. Kdo má svědomí čisté a věří, že bojovali za správnou věc, ten zůstane a před soudem přednese argumenty. Menší počet z nich se skutečně vydal na útěk přes zamrzlé moře do Finska. Dá se předpokládat, že řada z nich to dokázala, ačkoli je rudoarmějci ještě pronásledovali a stříleli na ně. Hranice Finska je z Kronštadtu jen 15 kilometrů vzdálená. Jejich potomci možná ve Finsku žijí dodnes.

A ti co zůstali v pevnosti? Žádný z nich nedostal možnost se před soudem hájit, říci ještě proč se vzbouřili a z čeho viní vládu bolševiků. Všichni byli od Lenina bez soudu a bez rozsudku okamžitě postaveni ke zdi. Před popravou si museli sami vyhloubit hrob, směli se ale při tom hřát u malého ohýnku. Možná si vzpomněli, jak oni sami stříleli v opilství na civilisty v Petrohradě. S nimi byla postřílena i část petrohradské inteligence, která se zdála s námořníky sympatizovat. Jejich počet mi není známý, námořníků pak bylo asi 12 až 15 tisíc! Lenin je mohl poslat do gulagu, vždyť jim vděčil za tak mnoho, ale on je nechal všechny postřílet.

Jak řekl ruský spisovatel Lev Kopeljev:
"Když se bolševici dostali k moci, neznali žádné zákony. Ani juristické, ani morální."

Tento "mezník v dějinách lidstva" stál od října 1917 zhruba 9 milionů lidských životů. (Padlí + pochcípaní) Všichni nepřátelé systému "rovnosti a bratrství" jsou pod zemí, několik milionů Rusů v emigraci. "Pozemský ráj" může začít. Jenže nezačíná! V Rusku vládne Lenin = hlad, teror, korupce, hyperinflace a nezaměstnanost. Ti, co práci mají, pracují pod bodáky čekistů, kteří jsou přítomni v každé továrně. (Po revoluci se měla dle Marxe policie zrušit.) Za peníze se ale nedá nic koupit. Průmyslová produkce je na úrovni jedné pětiny roku 1913 a zemědělská prakticky neexistuje, pouze pro vlastní potřebu.

Lenin musel konečně pochopit, že se stal obětí zcela nesmyslné ideologie (= marxismu). Ale počkat! Ten přeci praví, že kapitalismus nejprve musí být dovršen, aby mohla přijít revoluce. Co takhle to tedy dodatečně napravit? Zavést po revoluci zase na čas ten kapitalismus?

Pokračování...