VŘSR 14/? - Všichni jste zatčeni!

7. února 2012 v 20:41 | Gregor Moldavit
K poslednímu dílu, tedy výstřelu Aurory, se ještě vnucuje následující úvaha:
Řekněme, že z Petropavlovské pevnosti skutečně vypálili červenou raketu, aby tím dali znamení námořníkům k výstřelu příďového děla Aurory, coby signál k započetí útoku na Zimní palác. Aurora stála přes jeden kilometr daleko po proudu Něvy, za dvěma mosty, vidět ji od paláce vůbec nebylo a výstřel odstíněný řadou velkých staveb asi slyšet taky ne. Zvláště když se všude zrovna střílelo jak o božím těle. Proč ten signální výstřel nepřišel rovnou z Petropavlovské pevnosti? Ta stojí pouze půl kilometru daleko, na druhém břehu Něvy, je od Zimního paláce dobře vidět a děl měla jistě více, než Aurora. Navíc nedává žádný smysl započít útok po výstřelu z děla odkudsi zdáli, který mohl odpálit i kdokoli jiný a může znamenat cokoli, nebo taky nic. Dále útok na Zimní palác byla samostatná operace a ne část nějaké koordinované ofensivy. Velitel námořníků Ovsejenko žádný povel odnikud nepotřeboval. On mohl nejlépe posoudit, kdy začít.

Není tomu tak, že Aurora ve 21:40 vystřelila čistě náhodou a později si k tomu někdo celou tu legendu vymyslel?
V každém případě se historici shodují, že v době výstřelu už námořníci v Zimním paláci dávno byli. Podívejme se nyní na jejich cestu palácem a co se vše událo až do ranního kuropění.

Krátce úvodem odbočím: Říjnovou revoluci jsme na obecné halasně slavili jednou ročně a probírali tak asi 10x častěji. Bydlel jsem na kraji Prahy, dnes jsou tam paneláková sídliště, ale tenkrát ještě přijel traktor se samovazem a sekal pod okny obilí na poli. Na tramvaj jsem musel jít pořádný kus pěšky, tou jsem ovšem byl za 20 minut u Národního muzea. Postavilo se tam tenkrát kolem mnoho nových domů a v těch bydleli soudruzi, kteří přišli ze všech koutů země české, povoláni stranou. Proto snad byla moje výchova ve škole obzvláště komunistická. Jak už jsem napsal, naše škola měla dokonce tři ředitele, všichni to patrně dostali za zásluhy o únor. Když mluvím s krajany z jiných koutů Čech, shodují se, že u nich se takhle neblbnulo, takovýto výplach mozku oni neměli. Já to tedy schytal ze všech stran, dle výchovy bych měl ještě dnes mluvit v brožurových frázích 50. let, jenže jsem se přes všechnu snahu nějak nepovedl. To jsem v mládí také často slyšel, dotováno výhrůžkami, že se mnou už si poradí.

Asi ve třetí obecné jsme měli v čítance článek:
Zahleďme se na slavný Eisensteinův film Oktjabr. Rudí námořníci hází granáty, vylomí bránu, řítí se k hlavnímu portálu. … bez přestání se střílí ze všeho, z čeho se vystřelit dá, (ač je sotva kdo raněn, všichni se zdají být neprůstřelní). Před sálem s prozatímní vládou stojí skupina junkerů … Revolucionáři jim vyrvali pušky z rukou...

Autora článku bych postavil před soud za zneužití funkce někde na ministerstvu školství k obelhání školních dětí za účelem osobního obohacení. Ten by se jistě bránil, že tam není jediná lživá věta. Vždyť upozornil, že pouze vypráví film a v něm tomu tak skutečně bylo. Jenže trest si přesto zaslouží, (nejspíše už dávno zemřel, coby blahobytný důchodce) protože nikde nenapsal jedno slovo o tom, že ten film nemá se skutečnou událostí více společného než jméno a datum. Jako děti jsme se museli nezbytně domnívat, že se to tak opravdu stalo. Podle takových lumpů měl z mojí generace vyrůst nový socialistický člověk, který nepotřebuje vědět, co skutečně bylo nebo je, který vidí vše správně třídně a hlavně - bezvýhradně věří.

Ještě odbočím: Tohle lhaní pravdou jsem se od komunistů naučil a občas taky použil. Ne ale z ideologických důvodů a ne vůči dětem! Jednou jsem se ucházel o nájem bytu v domku na vesnici. Bádenská selka, poněkud omezeného rozhledu, žila v představě, že na východ od Šumavy sídlí už jen jakési loupeživé, divoké, slovanské kmeny. Kdo tam by se vydal, živ by se nevrátil. Na ty je nutno dávat si pozor. Jelikož mám v němčině zbytky slovanského akcentu, hned zbystřila sluch, odkud pak já že to vlastně jsem?
"Můj otec se narodil v Rakousku," pravil jsem čistou pravdu. Byt jsem dostal, ačkoli jsem původem Čech jako poleno. Dokonce mi pak občas vykládala, že všichni ausländer kradou a loupí a měli by se poslat nazpět, odkud přišli. Vůbec netušila, že s jedním takovým právě žije pod jednou střechou.

Ale teď už nazpět k té slavné revoluci? Zkusím zhruba popsat, co jsem tam nasbíral, ač to má mnohé díry.
Hlavní vjezd do Zimního paláce, kterým se ve filmu řítí rudí námořníci jako píchlí včelou.

Když Eisenstein, pár let po této skutečné události, začal připravovat filmový útok na tento hlavní vchod Zimního paláce, řekl mu ředitel eremitáže:
"Ale vždyť oni tudy vůbec nešli, do paláce vstoupili támhle krajním vchodem pro služebnictvo."
"A kam bych tam měl dát reflektory? Tobě na hlavu?" odsekl Eisenstein. Mohl si takové jednání dovolit, měl za sebou Stalina.

"Ze všech umění nejdůležitější, je pro nás film."
V.I.Lenin
Stálo napsáno dlouhá léta na čelní zdi kina revoluce na Pankráci. Stalin si toho byl vědom a do kin nikdy nepřišel jediný film, který on by si byl před tím neshlédl. Když nevyhovoval, zmizel ze světa, třeba i s režisérem.
Takže rudí námořníci nešli dovnitř tím hlavním vchodem, na fotce vpravo, ale oním pro zásobování a personál, vlevo. Směrem doprava by palác byl ještě pořádně dlouhý, dohromady snad skoro kilometr. Každý car chtěl nakonec ukázat, že není žádný troškař. V noci zůstala otevřená okna paláce na východní straně, to by bylo daleko vpravo, kterou tam lezli další chlastuchtiví námořníci (na řadě byl totiž vinný sklep) a drancující lůza. Prozatímní vláda v Malachitovém sálu by se nalézala skoro na kraji vlevo, od vchodu tedy nedaleko. Z této strany ho měla ostřelovat Aurora, což opět nedává moc smyslu.
Prozatímní vláda zasedala v Malachitovém sálu, za dveřmi vlevo, ale kolem půlnoci se stáhla do tohoto malého, který sloužil jako jídelna. Museli tady být dost na sobě nahňahňaný.
Pohled z těch dveří vlevo, které vedou na chodbu. Na fotce je Slávka, která si prohlíží nějaká cingrlátka v kredenci. Moje nadšení pro revoluci vůbec nesdílela, zřejmě by ji byl milejší šálek kafe, než potkat tu živého Lenina. Mimochodem, tady jsem ji měl vidět na dlouhou dobu naposledy, protože jsme se sobě ztratili a našli se až večer u východu. Zimní palác má 360 místností. Kdo se tady ztratí, je ztracen na věky.

Povšimněte si toho stolku u protější stěny, na kterém stojí hodiny a vedle nich deska s nápisem. Naprosto překvapující pro mě bylo, že jak v Malachitovém, tak v tomhle sále, jsme byli sami. Domníval jsem se, že se tady bude stát fronta, neboť je to poutní cíl pro komunisty z celého světa, něco jako mauzoleum Lenina v Kremlu. Ale svět zřejmě zůstal myšlenkově u té Aurory a tohle místo zapomněl.

Já se odtud vydal projít cestu rudých námořníků, opačným směrem. Vlezl jsem kamsi, kam se asi nesmělo a našel schody, které vedly někam dolů. Po nich jsem sešel a potkal pár místních kozáků. Těch jsem se otázal, zdali jsou to ty slavné schody? Řekli mi, že to jsou schody obyčejné, ty moje slavné, že jsou úplně jinde, hlavně ať zase vypadnu. Tak jsem hledal dále až jsem ty slavné našel.
Námořníci vešli oným vchodem, aniž by narazili na větší odpor. Holky toho ženského batalionu propadly panice a stáhly se do sklepa. Tam je pak námořníci zavřeli a vzali do zajetí. To ale muselo být na jiném místě. Po těchto schodech se vydali dále do paláce. Občas padl ojedinělý výstřel, mělo být i několik mrtvých. Nejspíše ty schody taky hrozně pošlapali zahnojenýma botama, takže domovnice na ně musela být pěkně naštvaná.

Povšimněte si pamětní desky nahoře na protější stěně.
Kdo nemá moje obří znalosti ruštiny, tomu to přeložím. (Já byl na průmce z ruštiny na propadnutí.) Pochopitelně jsou všechny tyto nápisy ještě z komunistické doby, tedy z pohledu vítěze tohoto převratu.

"Na paměť útoku oddílů pracujících, vojáků a námořníků v noci na 26. října (8. listopadu) roku 1917. Ле́стница зта (= tyhle schody) do paláce nazvána oktjabrskoj (= říjnovou).

To jako že ty schody se jmenují "Říjnové schody"! Jsou to tedy slavné schody, jejich domovnice jistě musí být členem strany, aby je směla drhnout, a dostává aspoň dvojnásobný plat. Šel jsem po nich cestou námořníků a byl pyšný.
Pak musí člověk trochu sem a tam, projít tuhle dlouhou chodbu a zase trochu sem a tam a už je před Malachitovým sálem.

Ve Smolném paláci probíhalo ve 22:30 zasedání. 640 poslanců ze všech končin, z toho 300 byli bolševici. Z venku se ozývá dunění děl, zavládne zmatek. Diskuse je stejně dávno zbytečná, od tohoto dne mají poslanci v Rusku už jen jeden úkol a to je tleskat. Zasedání je odloženo o několik hodin.

Před těmito dveřmi na chodbě stála skupina junkersů s puškami. Ve filmu došlo ke střetu s námořníky, kteří samozřejmě vyhráli, vylomili dveře a vpadli do této místnosti jako Braniboři do Čech. Tak film vyrobilo zakázkové krejčovství režiséra Eisensteina komunistům na míru. S pravdou si tento soudruh skutečně v nejmenším nelámal hlavu. Ve skutečnosti zůstali námořníci stát a velitel junkersů se šel zeptat ministrů do sálu, že tu má bandu námořníků, co jako teď? Dostal odpověď, že krveprolití by nic nevyřešilo, ať je pustí dovnitř. Otevřenými dveřmi, nebylo potřeba nic ničit, (k čemuž v této noci ale stejně došlo).

Námořníci se vřítí do sálu.
"Co tu chcete?" otáže se ministr obchodu Konovalev.
"Všichni jste zatčeni!" odpoví člověk poněkud ošuntělého vzhledu, velitel námořníků Vladimir Antonov-Ovsejenko.

Nápis na desce opět v komunistické slovesnosti:
"V tomto sále, v noci z 25. na 26.října (7.-8. listopadu) rudí gardisté, vojáci a námořníci, kteří vzali útokem Zimní palác, zatkli kontrarevoluční, buržoazní prozatímní vládu."

Hodiny ukazují 2:10 a tak jsou nastaveny na tomto místě dodnes. Já prošel tu štreku od vchodu do tohoto sálu i s focením asi za 20 minut. Kde byli rudí námořníci těch 5 hodin?

Ve Smolném paláci opět zasednou poslanci a Lenin je informuje o tom, že bolševici právě převzali moc nad Petrohradem, podobné akce probíhají i v Moskvě. Poslanci protestují, bolševici použili místo jednání čistě kriminální způsoby. Na protest opouštějí sál, bolševici se jim vysmívají a Trotzki na ně huláká, ať táhnou na smetiště dějin (to jako s nějakou demokracií) kam dávno patří. Má trvat více než 70 let, než si bolševici všech zemí musí vyslechnout přesně to samé.

Je 8. listopad 1917, první socialistický stát dělníků a rolníků byl zrozen. Často si přečteme, že Lenin se nejmenoval Lenin, Stalin se nejmenoval Stalin, říjnová revoluce nebyla v říjnu... Co svět dodnes nevzal na vědomí, že říjnová revoluce nebyla revoluce, ale ozbrojený puč jedné strany. Ten stál do této chvíle asi tucet lidských životů. Nastolena byla diktatura proletariátu, tedy několika vůdců jedné strany, kteří s proletariátem neměli a nemají nic společného. (Lenin i Ovsejenko za krátký čas jezdí v Rolls-Royce, Fjodor Raskolnikov si vzal carskou jachtu.) Když jde tento systém zhruba za 70 let ke konci, má na svědomí sto milionů lidských životů. Více než jakýkoli jiný v celých dějinách lidstva.

Pokračování...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 13. února 2012 v 13:30 | Reagovat

"Hodiny ukazují 2:10 a tak jsou nastaveny na tomto místě dodnes. Já prošel tu štreku od vchodu do tohoto sálu i s focením asi za 20 minut. Kde byli rudí námořníci těch 5 hodin?"

Kde asi? seznamovali se se situací, s mobiliářem, možná šavlemi oškrábavali zlacení ( i takoví blbci existují ). Také tekuté zahřátí bylo v kurzu. S ženským batalionem bylo taky dost zdržení, takže sumasumárum, revolucionáři nic neprošvihli, vláda na ně počkala a svého se dočkala. Řekl bych srážka volů s blbcema.

2 nar.soc. nar.soc. | 13. února 2012 v 15:06 | Reagovat

Ve Smolném paláci opět zasednou poslanci a Lenin je informuje o tom, že bolševici právě převzali moc nad Petrohradem, podobné akce probíhají i v Moskvě. Poslanci protestují, bolševici použili místo jednání čistě kriminální způsoby. Na protest opouštějí sál, bolševici se jim vysmívají a Trotzki na ně huláká, ať táhnou na smetiště dějin (to jako s nějakou demokracií) kam dávno patří. Má trvat více než 70 let, než si bolševici všech zemí musí vyslechnout přesně to samé.

Z pohledu dějin to nebylo až tak dlouho.
Habsburkové panovali západnímu světu asi asi 500 let a odešli "na smetiště dějin". Potvrdila jim to Trojdohoda, měšťanská společnost a Hitler nezůstal pozadu.
Jen naše generace měla smůlu, že v tom marasmu prožila život ( byl  alespoň bez války, což je taky hodnota ).

3 Libor Libor | E-mail | 29. ledna 2016 v 19:08 | Reagovat

Junkers je, prosím pěkně, letadlo. Striktněji holandský výrobce letadel pracující pro Německo v I. a II. válce. Taky plynový kotel. Přede dveřmi i jinde stáli junkeři, když opustíme myšlenku, že by tam mohl být plynový boiler nebo zapíchnutý střemhlavý Junkers Stuka. Junker byl v Rusku frekventant důstojnické školy. Žanna Bičevská proto zpívá takový krásný Vals junkerov, neopěvujíc přitom plynové spotřebiče.

4 Petr Petr | 25. září 2016 v 18:43 | Reagovat

[1]:Hloupa slatanina ktera nema s realitou nic spolecneho.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama