VŘSR 6/? - 19. století, socialismus utopický a vědecký

1. ledna 2012 v 20:42 | Gregor Moldavit
Původně jsem chtěl pouze popsat události v Petrohradu oné noci ze 7. na 8. listopad 1917. Jak se tím tak po měsíce zabývám, zvolna chápu, že v celé té analyse dlouhé doby před tím i po tom, by mohl být malý klíč k oné otázce, co vlastně teď, aby se život průměrného člověka zlepšil. Čechům se nepovedl socialismus a nepovedl kapitalismus, nadávají, verbálně střílí a věší vládu a nevědí co dále. Leckdo to řeší tím, že volí stranu, jejíž předseda právě napsal, že si váží práce soudruha Kim Il Jonga, ředitele nejstrašnějšího vyhlazovacího koncentráku v dějinách lidstva. Práce šíleného tyrana, který nechal dva miliony poddaných pochcípat hlady. Při tom je tento soudruh Filip ještě komunista vysloveně umírněný, kterému ostatní nadávají do revisionistů a odpadlíků. Nejsem nový Marx ani Lenin, ale pro těch několik čtenářů se pokusím hledat novou politickou cestu. V jednom bychom se po všech zkušenostech 20. století mohli už teď shodnout. Žádný -ismus lidem nic nedá. Ono je to úplně jedno, jestli se ten systém jmenuje socialismus nebo kapitalismus. Důležité je, aby skutečně fungoval, hospodářství zásobovalo trh, pracovat se vyplatilo a výsledky té práce si nerozkradlo pár jedinců. Aby taky trochu zbylo na ty, kteří už skutečně nemohou a nefinancovaly se hordy parazitů, kteří předně vůbec pracovat nechtějí. Něco jako lidská svoboda hraje rovněž důležitou roli, což ona menšina těch, kteří ji pro svoji osobu nepotřebují, nemůže chápat. Pojďme tedy opatrně dále časem v Rusku i v západní Evropě.
Bitva u Borodina

Po smrti Kateřiny II. Veliké, už její velikosti žádný z následovníků nedosáhl. Navíc se všichni carové třásli o svůj život, k čemuž měli dobré důvody, jak se čtenář hned dozví. Vlády se nejprve ujal její syn Paul I., který svoji matku nenáviděl a snažil se vzít nazpět reformy, které ona udělala. Patrně hlavně proto, aby se jí nějak pomstil. Cítil se ze všech stran ohrožen a nechal si postavit rezidenci obehnanou vodou, aby zvýšil svoji bezpečnost. Nic mu to nepomohlo, byl zaškrcen vlastním personálem. Na trůn dosedl jeho syn Alexander I., během jehož vlády napadl Rusko Napoleon. Ten sice těsně zvítězil u Borodina a dobyl Moskvu, ale to se ukázalo být Pyrhovým vítězstvím, neboť mu ji Kutuzov předal prázdnou a v plamenech. Nezbylo, než se vydat zase nazpět a během celého tažení byla jeho armáda od Rusů napadána a drcena. Z počtu 400 000 se do Francie vrátila zbědovaná desetina. Z toho se mohl o 150 let později poučit Hitler, ale k vlastní smůle to neudělal. Vojensky napadnout Rusko byla a je blbost. Rusové umí válku vyhrát, jejich problémem je život v míru.
Alexandrův sloup, vlevo Zimní palác

V 19. století jde ke konci čas samovládců, hlavně v západních zemích rozhoduje více parlament. Král se stává spíše postavou reprezentativní, jako je dnes president. Doba samoděržavých diktátorů, pánů života a smrti, vrahů vlastních národů, se má vrátit v netušené formě zase až ve 20. století, zásluhou nových politických forem, jako byl fašismus, nacionální socialismus, nebo komunismus.

Alexander I. zrušil nevolnictví a zakázal prodej lidí coby levného zboží. Čech si jistě vzpomene na Josefa II., který udělal zhruba to samé, tím ale i na jeho neúspěch. Feudálové to jednoduše nepřijali a lidem zatajili. Mělo trvat dlouhý čas, než se nevolníci skutečně mohli začít svobodně stěhovat z vesnic do měst. Jak vzápětí zjistili, přišli z bláta do louže. Podmínky v prvních manufakturách byly vražedné. To byl začátek vzniku proletariátu v marxistickém smyslu. V 19. století stíhá jedna revoluce druhou, částečně úspěšné, ale skutečné změny nakonec nepřináší. Porazit vzbouřené sedláky, třeba u Chlumce, byla maličkost. (1775) Jít s cepy proti puškám je nesmysl. Dělníci už tvoří skutečnou masu a začínají se organizovat. Přesto převraty a změny režimu nikdy nevzešly z proletariátu. Ten byl při nejlepším použit, zneužit a nakonec zase podveden. Právě tak, jako nikde nebyla jeho diktatura, nanejvýše v jeho jménu. Vývoj nakonec ukázal, že zlepšování podmínek v kapitalismu, je pro dělníky výhodnější, než stát se sám majitelem výrobních prostředků. Ony dělnické internacionály koncem století se zakrátko rozpadly a nic nezmohly. Moje generace si konečně vzpomene na dobu temné normalizace 70. let. Dělníci nadávali všichni, ale nechali se koupit nebo zastrašit. Bojovali studenti, umělci, intelektuálové. V 80. letech byla dělnická třída stižena absolutní paralýzou a se sametovou revolucí neměla prakticky nic společného. Do jaké míry se právě teď připravuje na revoluci, ať posoudí každý čtenář sám. (Nadáváním na internetu.)

Za vlády Alexandra I. stouplo Rusko na úroveň mocného a uznávaného státu. Vnitřně ale zůstalo zaostalé a bylo zmítáno politickými a třídními problémy, které se měly stále přiostřovat. Dále o Rusku a revoluci zase příště, nyní jsme v polovině 19. století, kdy vzniká socialismus a komunismus, jak utopický, tak vědecký.

Ve škole jsme se učili celý dějepis jako cestu lidstva ke konečnému cíli, zvanému komunismus, ke kterému nám chybí už jen ten poslední krok od socialismu. Všem revolucionářům jsme měli být neskonale vděční, že nás osvobodili od vykořisťování a nezaměstnanosti. Z každého z nás měl vyrůst onen nový, socialistický člověk. Jakékoli vlastní, jen trochu odlišné názory, byly kvalifikovány coby zrada na všech mučednících, kteří pro naši svobodu a štěstí celá staletí prolévali krev. Už jsem vícekrát uvedl, že se moje generace musela brzy zeptat, proč nám na té cestě k růžovým zítřkům komunisti musí každou větou jenom lhát? V 60. letech jsme si uvědomili, že se na nás jezdí západní turisté dívat jako na zvířata v zoologické zahradě, zavřené v kleci. My naopak jejich země vidět nesmíme. Na které straně toho ostnatého drátu je tedy ta svoboda? Tyto rozpory vědeckého komunismu se měly prohlubovat až k jeho zániku.

Jak a kterým směrem se to vlastně v tom 19. století skutečně vyvíjelo?
Ať v Rusku, nebo v západních zemích, byl život obyvatelstva velmi těžký. Jak zemědělec, nebo dělník, pracovali prakticky celý den, co jen lidské tělo vydrželo. Nezbytně musela přijít touha po trochu lepším životě a vyšší materiální úrovni. Ale bojovali skutečně za společnost, ve které by všichni dostávali podle potřeb? Chce vůbec soudně myslící člověk dostávat podle potřeb? Já tedy určitě ne!

Jsme v polovině 19. století, kdy se objevuje tzv. utopický socialismus. Nevzešel z dělnické třídy, spíše z té kapitalistické. Ve škole jsme o něm měli jen malou zmínku, zasloužil by si ale více pozornosti. Ve Francii, ve městě Guise, si roku 1846 založil pan Jean-Baptiste Godin, syn zámečníka, takový podnik na výrobu litinových kotlů a kamen. Poptávka byla obrovská, brzy zaměstnával 1500 dělníků a vznikla tím snad první moderní továrna na světě. Ten pan Godin byl úspěšný kapitalista, ale zároveň i filozof a socialista. Paralelně s Marxem, začal počítat, jakou hodnotu má práce dělníka. Vyšlo mu to, co Marxovi, že větší než plat, že dělník je tedy vykořisťován. Na rozdíl od něj ale nevymýšlel teorie, nýbrž přistoupil k praktickému řešení. Tak vznikl projekt, jakési výrobní družstvo a městečko, jménem Familistera.
V tom měly žít dělnické rodiny pod vlastní samosprávou, mít to pár kroků do práce, společně se starat o děti, tvořit i vlastní kulturu, no prostě taková dělnická komuna. Godin se dal do práce a v roce 1859 už byla ona Familistera o rozloze 5 hektarů v základu postavena.
Povšimněte si onoho trojitého domu vlevo dole. V tom bylo divadlo, jesle, škola a možná ještě něco více.

V těch domech v pozadí bydlely dělnické rodiny. Nepříliš luxusně, snad někdo ještě zná ony žižkovské pavlačové domy dělnických čtvrtí, kde byl jeden záchod na celé patro. Tohle bylo něco podobného, na tehdejší dobu ovšem úplný palác.

Podle Godina tam měli dělníci žít v jakémsi bratrství a samosprávě, tedy v socialistické společnosti. Kapitalista, utopický socialista, se tedy pokusil vypěstovat onoho nového, socialistického člověka, jakým jsem já se měl narodit a být vypěstován, dle teorie "vědeckého" socialismu, o sto let později.

Jak to tam dopadlo, o tom si povíme příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 2. ledna 2012 v 0:02 | Reagovat

Pokusů o lepší společenský pořádek bylo mnoho. Zajímavé je, že v době knihtisku nebyly dostatečně prezentovány. Mám dojem, že v tom byly schválnosti vrchnosti podobné cenzuře informací.
Na židlochovickém panství, za doby Fridricha z Žerotína = moravského zemského hejtmana, českobratrského vyznání, byli přijati ( kol. r. 1540) náboženští utečenci ( z Německa a snad i odjinud, pod jménem novokřtěnci = Habáni ).
V sousední Nosislavi je doložen z historie společný habánský dům, kde všichni bydleli, společně vychovávali děti a pracovali na jednotlivých řemeslných potřebách a zakázkách. V domě ( dlouhém a prostorném s náležitým dvorem a hosp. staveními, byla i modlitebna a škola ). V komunitě platila přísná pravidla nábožensko společenského charakteru. Dospělá mládež se seznamovala na dohodnutých schůzkách s jinými domy, kde se sjednaly zásnubní dohody a sňatky. Život v této komunitě asi nebyl lehký, svoboda (osobní) byl jen pomyslný pojem. Ovšem starší komunity, "myslili" za všechny, důležitá rozhodnutí projednávali v mužském shromáždění všech. Teprve po Bílé hoře byli asi v r. 1626 vypuzeni a usídlili se v okolí Holíče, kde dodnes žije pojem habánská keramika.

2 nar.soc. nar.soc. | 2. ledna 2012 v 16:59 | Reagovat

Čím se zabývali Habáni?
Podle nosislavské historie, hrnčířstvím, košikářstvím, výrobou dřevěných nástrojů ( hrábě, vidle, rýče s oplechováním ), také vinohradnictvím a vinařstvím, bednářstvím, činěním kůží.
To vše pomáhalo zlepšit výnosnost panství ( využít bažiny na produkci vrbových prutů, neobdělatelné svahy po zterasování byly osázeny vinnou révou, kontrolovaná probírka v panských lesích dodala dřevo na lehkou výrobu a produkci dřev. uhlí na výpal keramiky), to vše a navíc plat hejtmanovi za usídlení a ochranu, znamenitě zlepšovaly bohatství Moravského hejtmana. Celá věc ho natolik uchvátila, že po učeném seznámení se s českobratrskou vírou, sám se svými manželkami na ni přestoupil. V Židlochovicích podpořil výstavbu bratrské modlitebny (sboru ) a usídlení významného kazatele Jiřího Strejce ( překladatele Bible kralické ).
Ve své poslední vůli FzŽ  projevil přání, "aby při tom sboru, příhodný kvelb zřízen byl, kde chce svoji rakev i s manželkami svými uloženy míti".
Žerotínská hrobka byla objevena asi v r. 1959 a netečností tehdejších úřadů, nebyla řádně zajištěna. Prasklý vodovod ji zatopil. Po r. 1990 byla znovu otevřena, ale zůstaly už jen neidentifikovatelné trosky.
Je zřejmé, že středověký "socialismus" Habánů a morální atributy "českých bratří" se ujaly i v nejvyšších šlechtických kruzích na základě prospěšného poznání.

3 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 0:23 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama