Leden 2012

VŘSR 12/? - Pár měsíců demokracie

29. ledna 2012 v 12:06 | Gregor Moldavit
Po výstřelech ze střech zavládne zmatek a lidé se rozebíhají na všechny strany. Ti, kteří ještě utíkat můžou.

Rudí námořníci si svoji revoluci rozmyslí a stahují se nazpět na lodě. Takhle to tedy nefunguje, to pochopili. Při tom měli dost velký vojenský potenciál, aby vzali do vazby celou vládu. Jenom neměli žádnou náhradní a že z nich se na její místo nemůže nikdo postavit, natolik jim to myslelo.
(V 5. dílu jsem napsal, že plánovaná revoluce 3.3.2012 nemá hlavu ani patu. Někteří to vyřešili tím, že mi začali nadávat. Ať si tedy každý udělá tyto zkušenosti sám znovu.)

Ještě zopakuji, že dosadit za vládce Lenina nebylo jejich cílem. Námořníci chtějí sověty, ne bolševiky. Jsou sice nevzdělaní a určitým způsobem prostoduší, ale ne natolik, aby jeho slibům věřili. To se má nyní zvolna změnit. Nějakého vůdce potřebují. Fjodor Raskolnikov se stává styčným důstojníkem mezi Kronštadtem a Leninem. Přebírá a předává jeho rozkazy. Námořníci se zvolna smiřují s myšlenkou, že dopomůžou bolševikům k moci a pak se s nimi nějak dohodnou. To je ovšem představa vyloženě dětinská a mají na ni krutě doplatit.

V červenci padlo v Petrohradě asi 300 lidí. Předseda vlády Lvov se tím zdiskreditoval, musel odstoupit a na jeho místo nastupuje Kerenski. Veškeré události od této chvíle do konce roku jsou ve znamení duelu mezi Kerenským a Leninem.
Kerenski se cítí být silnější, v tuto chvíli ještě taky je. Nechá pozatýkat bolševické předáky, jako byl Trotzki (ještě před pár dny menševik) a ostatní. Na Lenina je vydán zatykač za velezradu. Vláda má důkazy, že se jedná o německého agenta. (Jeden dochovaný tajný telegram z Petrohradu do Berlína zní: "Lenin pracuje přesně dle přání." V Petrohradu visí plakáty bolševické, ale také jiných stran: "Pošlete Lenina zpět Vilémovi." Míněn německý císař.) Lenin si oholí vousy, nasadí paruku a coby topič lokomotivy uprchne do Finska.
Leninova lokomotiva číslo 293. V roce 1957 dosloužila a Finsko ji darovalo Sovětskému svazu.
Pamětní deska. Kdo chce, může si fotku zvětšit a všechno přelouskat. Tyto nápisy jsou ovšem ještě z doby Sovětského svazu, vše je viděno správně třídně. (Fotky autor)

Kerenski dokonce prohlásil na adresu bolševiků:
"Máme více sil, než na ně potřebujeme." To byl ovšem parádní omyl. V jiném výroku se nemýlil:
"Tento člověk (Lenin) nám tu revoluci pohřbí."

Na tomto místě bych zdůraznil:
Lenin a někteří ortodoxní bolševici se domnívali, že dělají mezník v dějinách lidstva a to jim dává právo na cokoli. (Právě tak se cítí v právu na cokoli dnešní islámští fundamentalisté, neonacisté, nebo neostalinisté. Přinášejí božský, nebo historický spravedlivý režim, budoucnost jim dá za pravdu a posvětí všechny jejich metody. Ještě jako dítě jsem od komunistů stále znovu a znovu slyšel frázi: "Budoucnost ukáže, že my máme pravdu." Co komunista, to sebejistý prorok. To bylo tehdy a dodnes se nezměnilo.) Bolševici zvítězili, ale v žádném státu nikdy za sebou neměli většinu obyvatelstva. Proto nikdy policii nezrušili, naopak zesílili. (Kdyby KSČ byla uspořádala v 60. letech svobodné volby, nebyla by dostala ani tolik hlasů, kolik měla členů. Kdyby byla otevřela hranice, byla by tam ta strana zůstala sama s důchodci a pár dělníky a rolníky.) V každém případě je tomu po sto letech tak, že za pravdu dějiny komunistům nedaly.

Je začátek září, válka ještě trvá, lid je nespokojený, ale Kerenski má stále situaci v rukách. Tu se do věci vmíchá generál Kornilov se svým pokusem o vojenské převzetí vlády. Bolševici jsou u něj zločinci, prozatímní vláda kupa slabochů. Jeho oddíly zaútočí na Petrohrad, cíl je zavést pravicovou totalitní vládu pod jeho diktaturou. Nyní udělá Kerenski smrtelnou chybu. Nechá ozbrojit obyvatele k obraně, mimo jiné i bolševiky. Ti ještě požadují propuštění svých vězňů. I v tom jim vyhoví. Vojáci Kornilova přeběhnou k vládním vojskům, Kornilov zkrachoval, ale bolševiky už odzbrojit nelze. To je konec demokracie v Rusku. (Další vojevůdce, který chtěl zničit bolševiky a znamenitě je tím posílil, se jmenoval Adolf Hitler.)

Komunistům dějiny za pravdu nedaly, jak je to s Kerenským? Tady už by se opatrně dalo přitakat, ten chtěl demokratické volby. A co ta válka?
To je pochopitelně velmi ožehavá otázka, jenže odpověď není vůbec lehká. Je snadné prohlásit:
"Já jsem pro mír."
Tak byl pro mír třeba Daladier v Mnichově. Kvůli nějakým Čechům si přeci neznepřátelí Hitlera. Francouzi jásali a Češi na to řekli:
"Až půjde Hitler na Francii, my jdeme s ním."
A taky šli, nebo mu aspoň vyráběli zbraně. Francouzi si tedy Mnichovem nakonec nepomohli.
Prozatímní vláda chtěla zařadit Rusko mezi demokratické Evropské státy, to ale znamenalo s Anglií a Francií porazit Německo a Rakousko. Nemohl jednoduše říci,
"Ano, ale porazte je sami, pak budeme rovnocenní partneři."
Právě tak podobně to vypadá i dnes třeba s misí v Afganistanu. Napište na komentáře v SEZNAMu,
"Kdybychom si my nazačínali, oni by ani nevěděli kde ČR leží."
Zahrnou vás hromadou kladných bodů. V té společnosti tam. Jenže politik musí mít v hlavě trochu více.
Jak s tím jejich mírem bolševici dopadli, napíšu v dalších dílech.
Generál Kornilov. Povšimněte si, že chudák má pouze 2 vyznamenání
To tenhle soudruh je jiný pašák. Kdo to je? Inu to je soudruh, který viděl a slyšel Lenina a vypráví o tom německé televizi v době Gorbačova. Asi netuší, že je tím spíše směšný, vypadá jako císař Bokasa Hrozný z Afriky. Za Brežněva se totiž rozdávaly celé ošatky vyznamenáních, za každou hovadinu. Pochopitelně i mezi potentáty. Když přiletěl Husák do Moskvy, dostal jako první vyznamenání, třeba za zásluhy o budování socialismu a když přiletěl Brežněv do Prahy, dostal vyznamenání za boj za mír. Po převratu si naše městečko udělalo partnerství s jedním podobným v Rusku. No a oni jednou přiletěli a já se výborně bavil. Všichni modré obleky a každý, včetně ještě nezralých kloučků, aspoň jedno vyznamenání na prsou. Dívali se zmateně, že u nás nemá vyznamenání ani pan starosta.
Jinak vzpomínám na své dětství. Kdo viděl Lenina, ten se tím mohl živit. Občas k nám takový soudruh přišel do školy o něm vyprávět. Jedno se musí nechat, Lenin se stal jedním z nejslavnějších lidí všech dob.

Kdo viděl Eisensteinův film Oktjabr (ještě se k němu vrátíme) vzpomene si na Kerenského coby psychopata s napoleonským komplexem. To žádným způsobem neodpovídá pravdě, což by se dalo říci i o celém zbytku filmu. Eisenstein byl coby režizér uznávaný nejen v Rusku, ale i v západním světě. Možná to byl nadaný umělec, jenom si ani v nejmenším nelámal hlavu s vlastním charakterem.

Lenin v tu dobu pustil do oběhu fámu, že Kerenský je německý agent. Začalo se na to i věřit. Skutečným agentem byl ve skutečnosti on sám. Dle jeho plánu měla ovšem vzápětí přijít i revoluce v Německu a všechny jeho závazky za ony miliony se tím rozplynout ve vzduchu.

Lev Davidovič Bronštejn, zván Leo Trotzki

Z vězení je propuštěn i Leo Trozki, bolševik teprve od června, ale brzy se má stát jedním z nejmocnějších funkcionářů. Ten začíná pro Lenina pracovat na projektu násilného převzetí vlády. Historici se shodují, že Trotzki měl skutečně schopnosti. Má to být on, kdo jednou nechá všechny rudé námořníky postřílet.

Mimochodem, ve zmíněném filmu ho nezahlédnete ani na vteřinu. Stalin ho nechal skutečně Orwellovským způsobem vystříhat (a v Mexiku 1940 zavraždit). Později byl zase vystříhán Stalin sám. Celkem typické pro systém zvaný "poslední stádium lidstva".

Jedním z málo známých revolucionářů je Alexander Parvus (= Israil Lasarewitsch Gelfand. Židů je v té revoluci tedy hojně, např. Trotzki, ale i Lenin měl židovské předky. To není rasismus ale statistika.) Ruský agent, kapitalista a obchodník Parvus v Německu občas zprostředkuje další přísun peněz. Čile obchoduje, bohatne na válce a sjednává s německým štábem další miliony pro bolševiky. Sám si drží služebnictvo a dokonce harém.
Stalin je v tu dobu nepříliš významný bolševik revolucionář, za revoluce 1917 o něm prakticky není zmínka. Snad jen že to byl on, kdo Leninovi oholil vousy, když ten prchal na lokomotivě.

Na zasedání bolševiků v říjnu, Lenin (vrátil se, zase na té lokomotivě, přestrojený s ovázanou hlavou 23. října) prohlásí:
"Je na čase jednat. Včera bylo moc brzy, zítra bude moc pozdě, dnes je ten správný čas."
Proti hlasují už jen Sinověv a Kameněv.

Je ráno 25. října, 7. listopadu našeho kalendáře, a námořníci v Kronštadtu dostanou rozkaz vyplout. Úkolem křižníku Aurora je vplout do Něvy, zakotvit před mostem Leutnant Schmidt (dnes už se jmenuje jinak), ten převzít pod kontrolu a na pokyn z Petropavlovské pevnosti dát výstřelem signál k útoku na Zimní palác.

Pokračování...

Po návratu z Řecka jsem napsal rozbor řecko-perských válek. Po tom pes neštěk', zato na prvním místě návštěv je už dlouho "antická sexualita", kterou jsem napsal jen tak bokem.

My se Slávkou ale žijeme podle starořecké kalokagathie, znamená neustále se fyzicky i duševně udržovat a život doplňovat hudbou. Myslí se vlastní hudbou, nikoli zmáčknutím knoflíku přístroje. Nežijeme tedy pouze revolucí, ač si od návratu z Ruska často dáme každý 35 gramů vodky. Ne ruské, ale švédské, kterou považujeme za nejlepší. Kdo má chuť na vodku, ať si přihne a kdo má chuť poslechnout si jednu naši trempskou píseň,
ať klikne: Kryté vozy

VŘSR 11/? - Rudí námořníci a červencová revoluce

27. ledna 2012 v 10:40 | Gregor Moldavit
Rudé námořníky zná asi každý, červencovou revoluci nejspíše nikdo. Přesto byla, jenže zkrachovala. Do seznamu revolucí tím nebyla započítána. Upravila ovšem půdu pro revoluci říjnovou, pokud by někdo na tom názvu trval. Námořníci sami mluvili o třetí revoluci, když se vzbouřili v roce 1921. Tím mysleli únorovou, říjnovou a tu třetí, nadcházející. V té našli svůj konec, o čemž moje generace často neví vůbec nic. V našich učebnicích o ní nebyla nejmenší zmínka. Začněme ale u té první, únorové.

Námořníci, ještě nejsou rudí, žijí v pevnosti Kronštadtu na ostrově nedaleko Petrohradu. Jejich důstojníci se jim snaží únorové události zatajit, ale to není možné. Mnoho z námořníků v tu dobu bylo v Petrohradu a všechno těm ostatním vyprávějí. (Sloužil jsem na vojně v roce 1968. Našim důstojníkům ten Dubček vůbec nevoněl a jakékoli změny a svobody u nich narážely na odpor. Noviny náhle píšou pravdu, místo černobílé propagandy? "Kde to jsme s tím socialismem?")

Dopisy a deníky těchto námořníků nám zanechaly svědectví o událostech od roku 1917 do 1921. O těch skutečných událostech, o kterých se moje generace nikdy neměla dozvědět.
Kronštadt asi kolem 1800

Námořníci mají život těžký, za každé sebemenší provinění padají tvrdé tresty. Jsou drsně drilování, ale na druhé straně hnijí v pevnosti a na frontu je nikdo zatím neposlal. Sám velitel, admirál Robert Wiren, nazval Kronštadt "sud prachu". Ten má vzápětí vybouchnout, on sám být první obětí.
1. března se námořníci, jistě pod vlivem událostí na pevnině, vzbouří proti tyranii carských důstojníků. Někteří se poučili vzpourou na Potěmkinu. Nezačínat žádné diskuse s důstojníky a nečichnout si k alkoholu. Admirálovi přečtou rozsudek - proměnil pevnost na vězení - a zastřelí ho. Pak postřílí většinu ostatních důstojníku. Zbylé, co měli více štěstí, zavřou do vězení. (Musím zase vzpomenout na vlastní vojnu. Celkem jsme se coby vojáci shodli, že žijeme spíše na bázi válečných zajatců, než obránců vlasti.)
Námořníci mají pevnost pod kontrolou, jenže voják, který zastřelí důstojníka, to nemá darováno. Tím jsme zase u oné věčné otázky: "A co dále?"
Inu teď potřebují v Petrohradu vládu, která jim to posvětí, tedy zlegalizuje, která udělá ze vzbouření revoluci. Ta prozatímní vláda se k tomu nemá, na druhé straně nedělá nic proti nim. Tím je přímo vrhne do náruče bolševiků. Ti slíbí každému všechno.

V příštích měsících dokážou námořníci skutečně podivné věci. Nutno si uvědomit, že to jsou z velké části analfabeti, ještě mladí a bez zkušeností. Přesto jednají neuvěřitelně rozumně. Sotva kdo z nich je komunista, Marxe asi nečetl nikdo, ale zavedou si jakýsi jednoduchý komunismus podle selského rozumu. Nemají velitele, o všem hlasují, a je to tedy skutečně taková podivná diktatura proletariátu. Tak žijí v sice nevědecké, ale aspoň krátce fungující komuně. Mezi nimi ovšem už krystalizují příští důstojníci, kteří mají mít vedoucí úlohu. Na prvním místě by asi byl zmíněný revolucionář Fjodor Raskolnikov. Návštěvníkům můžou námořníci pyšně ukázat svůj vojenský stát, ve kterém není povolen žádný alkohol, prostituce a hazardní hry a sotva existuje kriminalita. (Tedy alespoň oficiálně.)
Veliká otázka je, z čeho vlastně žijí a co celý den dělají? Já být vládou, tak jim jako první odříznu přísun potravin. Na co platit vojáky, kteří si dělají co chtějí? Ale Kerenski je prozřetelný. Pro něj válka trvá a on dokonce plánuje další ofensivu. Námořníky ještě bude potřebovat.
Každý den přijde nějaký učitel, od kterého si nechají něco vykládat, většinou jsou ale při tom i politicky manipulováni. Pochopitelně na stranu agitátora. Jedním z nich je mladá učitelka Larisa Reisner, která jim musí připadat jak z jiné planety. Je z bohaté rodiny, studovala v Německu a ve Francii. Čte jim básně a lichotí, jak změnili a ještě změní svět. Samozřejmě agituje pro bolševiky a píše se o ní, že byla agentkou kominterny. (= 3. internacionála) Z námořníků se stávají rudí námořníci.

Vojáky je pochopitelně snadné zmanipulovat. V politice nemají nejmenší vědomosti, jejich obzor je velmi úzký. Jestliže se praví, že v říjnu vpluli s Aurorou do Něvy, pak ani to není přesné. Museli k tomu přinutit zajaté důstojníky, sami Auroru vůbec řídit nedokázali. Je ovšem pozoruhodné, že se snaží vzdělávat a sami si udělají pro sebe přísné předpisy. Z jejich hlediska byl brzy socialismus Marxova typu možný. Bez vlády, bez policie, všechno si řídí pouze rady (rusky sověty). Námořníci ovšem bydlí v kasárnách, nic nevyrábí, nic neznárodňují, nikomu nic neplatí, nedělají zahraniční politiku, nemají tušení o školství, atd... Proto se jim líbilo v tu dobu populární "všechnu moc sovětům", tedy moc plošnou, bez centrálního řízení.

(My na vojně ve věku 18 let byli rozumem taky pěkně zelení. Koncem roku 1967 se roznesla fáma, že vojna se má zkrátit na jeden rok. Ono se to na vojně asi říkalo vždycky. Prý o tom bude mluvit blbej Tonda (= president Novotný) v novoročním projevu. Tu noc jsem měl službu, tak jsem poslouchal rádio. Novotný pronesl pár prázdný žvástů, zvážil význam říjnové revoluce pro náš dnešní, šťastný život, a tím bezduchý blábol ukončil. Uvědomil jsem si, jak jsem byl já blbej, od takovéto zkameněliny očekávat cokoli nového. Nikdo 1. ledna netušil, že ten nesympatický Novotný za pár týdnů padne a co všechno se má ještě udát. Zažili jsme okupaci v srpnu a zradu našich důstojníků, kterým šlo jen o jejich koryta. Něco jako obrana vlasti je v nejmenším nezajímalo. Druhý rok jsme si už zase museli hrát na vojáky a předstírat, že chráníme naši (okupovanou) vlast před západními imperialisty. Za dva roky jsme vypadli, zchlastaní a zdemoralizovaní, do oné doby temné normalizace. Tam jsme se dále mohli přesvědčit, že celý život je pouze lež a podvod. Někteří emigrovali, z mojí třídy průmyslovky 15%, někteří se naučili plout s proudem. Tahle naše generace měla po roce 1989 postavit nový, poctivý, svobodný systém na bázi tržního hospodářství? Kde by na to byla vzala?
Jaký to všechno byl podvod se ukázalo, když Buchprüfer z NSR přišli do NDR. Velké firmy, které údajně prosperovaly, pracovaly ve skutečnosti už řadu let s hlubokým minus. Všechna jejich čísla byla zfalšovaná. Když bylo jasné, že to do nekonečna nepůjde, uprchli političtí bonzové za svými nacistickými předchůdci do Jižní Ameriky.
Margot Honecker tam se svojí společností ještě dnes oslavuje šťastný život v růžové zahradě jménem NDR. Daňové poplatníky v NSR ta sláva zatím stála tak asi 2 biliony EUR.)

Jsme zase v Rusku. Jak posledně zmíněno, bolševiky, kteří chtějí okamžité ukončení války, může dobře potřebovat německá vláda. Ukončit okamžitě znamená, že Němci diktují podmínky. Ten pan Uljanov, co žije v Curychu, by se měl poslat rychle do Ruska.
O Leninovi jsem napsal už vlastní článek,
http://gregormoldavit.blog.cz/1110/lenin-a-leninismus-trochu-jinak-1
atd... 4 díly
nyní tady jen okrajové poznámky.

Když Lenin v Curychu nastoupil do vlaku s Naděždou a přítelkyní Vanesou, dále ještě asi 30 dalších ruských emigrantů, měl údajně pronést:
"Němci jsou pořádní hlupáci, když mi dají vlak do Ruska. Vždyť je to jejich konec. Ale jak chtějí, já to přijímám."
Lenin se tím silně přecenil. Dokonce i onen bolševický převrat se mu podařil jen zásluhou celé série náhod. Zničit Německo ovšem vůbec ne, ač to pro něj mělo životní důležitost a na revoluci v Německu pracoval. Na svoji cestu ještě dostal pěkný balík reichsmark. To se po jeho smrti stalo dobře střeženým tajemstvím. Kdo je do věci zasvěcený, musí zahynout. Stalin ho nechá buď hned popravit, nebo zmizet v gulagu. Když přišel za Gorbačova do Petrohradu Guido Knopp s německou televizí a ptal se na ty peníze sovětských funkcionářů, dozvěděl se, že
"něco takového je lež kontrarevolucionářů."
Dle dnešních historiků je dokázaná suma 56 milionů reichsmark, celkově ale asi o něco více.
Filmů s Leninem té doby je nekonečná řada. Někde vypadá věrohodně, jinde méně, pravý není ani jeden. Všechno jsou to herci. Z roku 1917 neexistuje žádný jeho autentický film.

Lenin přijíždí z Curychu na Finlandskij vokzal v Petrohradu 3.4.1917 a mluví z obrněného vozu. "Je potřeba svrhnout prozatímní vládu, zavést diktaturu proletariátu, zrušit stát a policii... Ať žije proletářská revoluce na celém světě." (dubnové teze)
Leckdo se jen pousměje, dokonce i bolševici u toho vrtí nedůvěřivě hlavou.
Ony davy, šílející při jeho proslovu nadšením, jsou rovněž statisté z doby Stalina. Ruský národ se mu do jeho revoluce nikdy moc nehnal. Dělník chce vyšší plat, rolník půdu, na světovou revoluci se můžou každému vykašlat!

V dalších měsících bolševici rozjíždí volební propagandu, mají na to konečně z Německa peníze. Jejich sliby se dobře poslouchají.
"Mír, svoboda, půda a chléb!"
To je hezké, bolševici ovšem neřeknou, že to nechtějí lidem dát, nýbrž vzít!

Za tento výrok by mě jistě každý dnešní komunista (o dřívějších ani nemluvě) nechal popravit. Až se dostaneme o něco dále, do doby porevoluční, pak se k těmto čtyřem bodům vrátíme a podíváme se na ně. Co se týče svobody, to jistě můžeme odháknout hned. Komunismus a svoboda se vzájemně vylučují, to snad nepopírají ani komunisté samotní.

Co vlastně Lenin v tu dobu skutečně myslel, co si představoval, to se už nikdy nedozvíme. Možná chtěl lidem skutečně i něco dát, na prvním místě ovšem stojí převzetí moci. Pak se uvidí. Počet jeho přívrženců ale rychle roste.

Kerenski, veliký řečník a patriot, konečně přesvědčí parlament, že je potřeba zahájit velkou ofensivu, aby se válka dala ukončit. Tahle chyba má jemu zlomit krk a dostat bolševiky k moci. Navíc ten plán nevyjde, ruský útok se zhroutí v palbě německých kanónů.

Mezi námořníky v Kronštadtu se rozšíří zpráva, že i oni mají být posláni na frontu. Zasednou, hlasují a 4. července vypluje z Kronštadtu řada křižníků do Petrohradu. Několik tisíc námořníků se vřítí do ulic, aby... Jo, aby co? To je totiž jejich problém, chybí organizace. Ulice před domem Lenina se zaplní, námořníci čekají jeho proslov a rozkazy. Lenin vyleze na balkon, ale vůbec neví, co říci. Na převzetí moci ještě není nic připraveno a ti námořníci nejsou bolševici. On potřebuje vítězství své vlastní strany. Námořníci tedy povykují v ulicích, k nim se připojují nespokojenci a chaoti, lůza ničí a drancuje. Prozatímní vláda má ještě vojsko v ruce a to se tentokrát k takovémuto davu nepřidá. Ze střech domů zarachotí salvy z pušek.

pokračování...

VŘSR 10/? - Únorová revoluce

21. ledna 2012 v 15:17 | Gregor Moldavit
Petrohrad 23.2.1917 (jul.) Dělnice v textilce zahájí stávku. Táhnou ulicemi a házejí sněhové koule na okna továren, kde pracují muži. Večer už je ve stávce sto tisíc zaměstnanců.

Car vydá osudný rozkaz: "Nepokoje v době války jsou nepřijatelné. Rozkazuji do zítřka přestat a vrátit se do práce."
Jeho rozkaz je ignorován, car už dávno ztratil autoritu hladového lidu. Zřejmě to ale sám ani neví. Je i se synem právě na frontě a jeho hlavním cílem je válku nějakým důstojným způsobem ukončit. Okamžitý mír by znamenal kapitulaci a to pro něj, ale i pro určitou další část ruského obyvatelstva, nepřichází v úvahu. Mír je možno uzavřít až z pozice síly. Tuto chybu má po něm zopakovat i prozatímní vláda. Větší část ruského národa hladoví a výsledek války ji nezajímá. Lidé chtějí chléb a matky domů z fronty své syny. Armáda na frontě je už dávno zcela zdemoralizovaná. Je potřeba válku okamžitě ukončit, za každých podmínek. To mají v programu právě bolševici a německá vláda to dobře ví. Co takhle začít bolševiky v Rusku podporovat? To by mohlo znamenat uzavření východní fronty a soustředění sil jen proti Anglii a Francii.

Pak je tu už dlouho druhý požadavek lidu na vesnicích: přidělení půdy těm, kteří na ní pracují. I na to bolševici kývli, vyvlastní kulaky. Počet jejich příznivců i členů rychle roste.

24.02.1917 Situace je podobná jako v roce 1905, lid táhne ulicemi města, tentokrát ale už ne pokojně a se zpěvem. Ze stávky je demonstrace. Připojují se i jiné vrstvy obyvatelstva, je slyšet stále více i požadavky politické. Z demonstrace je revoluce. Car vydá rozkaz k vojenskému zákroku a střelbě do davů v ulicích.

Nasadit armádu proti vlastnímu lidu, to je riskantní záležitost. Vládce nikdy nemůže tak jistě vědět, jak se armáda zachová, jestli tenhle výstřel nepůjde nazpět. Jsou tu dvě složky, důstojníci, kteří rozkaz vydávají a vojáci, kteří by ho měli poslechnout. Už ti první nejsou moc spolehliví. Při nepokojích roku 1989 si Honecker a Krenz zavolali jednoho generála tankové jednotky, aby ji nasadil proti lidu. Generál jednoznačně odmítl. Byl to hlavně Egon Krenz, který požadoval střelbu do demonstrantů. Ten nyní dělá přednášky o kráse bývalého socialismu mezi komunistickými fanatiky všech zemí a nechává si od nich tleskat.
V Číně to komunistické vládě krátce před tím vyšlo, měla armádu pod kontrolou a na své straně. Kdyby v Kremlu byl seděl Brežněv, byl by ten generál asi uposlechl, ale tam už seděl Gorbačov. A ten zavedl pěrestrojku ne z humanismu, ale proto, že ta marxisticko-brežněvovská cesta už dále nevedla. Pro komunisty byl zrádce, ale ve skutečnosti pouze věděl, že je konec. Další únorová revoluce byla na cestě a on nechtěl opakovat chybu cara.

Oddíly Kozáků nastoupí v ulicích Petrohradu proti stávkujícím. Vypráví se, že proti jedné četě vyšla malá holka a dala veliteli karafiát. Ten chvíli přemýšlí, pak ho zastrčí za opasek a nařídí vojákům pušky zpět na ramena.

Jinde zazní rozkazy k palbě. Výstřely zapraskají jen ojediněle. Vojáci vycítí, že za důstojníky už stojí jen prakticky zkrachovalý stát a rozkaz jednoznačně odmítnou. Nebudou střílet do svých matek a sester jen proto, že ty mají hlad. Jeden důstojník vytáhne pistoli a chce vojáky ke střelbě přinutit. Přední řada nakonec vypálí, je 50 mrtvých. Demonstranti táhnou dále. Pak se ale vojáci vzbouří a důstojníka zastřelí. To je patrně ona jiskra, ze které vzejde požár. Vojáci se přidají ke stávkujícím a ničí carské symboly v ulicích. Více dalších důstojníků je zastřeleno. Vojáci v nich konečně nikdy neviděli nic jiného, než své tyrany. (Vzpomínám na 2 roky vlastní vojenské služby, nastoupil jsem ještě za Novotného. Důstojníky jsme střílet zrovna nechtěli, ale žádný dobrý vztah jsme k nim neměli a soudruzi jsme určitě nebyli.) Vojáci napadnou i Petropavlovskou pevnost a převezmou ji do své moci. Posádka se k nim přidá. Dav zaútočí i na vězení a propustí všechny vězně na svobodu. Politické i skutečné vrahy, tak to při revoluci chodí.

Dohromady ten den padlo 184 lidí, ale revoluce zvítězila. Do čela lidu se staví prozatímní vláda a sověty. Prozatímní proto, že do konce roku mají být zorganizovány skutečné demokratické volby.
Kerenski

Předsedou se stal šlechtic Georgij Lvov, ministrem války demokrat, člen strany sociálních revolucionářů, Alexander Kerenski. Tato vláda je buržoasní (v řeči komunistů = špatná) a chce po boku Anglie a Francie porazit Německo a Rakousko. Zatím se ale fronta omezí pouze na obranu vlastních pozic. Patrně se zlepší zásobování civilního obyvatelstva, ovšem ne dostatečně. Volby jsou plánovány na listopad. (Také se uskuteční, ovšem už pod dohledem bolševiků. O tom v dalších dílech.)

Povšimněte si, že demonstrace přerostla v revoluci až pod vedením parlamentu Duma. Dělat revoluci bez cíle a vedení, nemůže celkem nic dobrého přinést. Na tom vydělá tak leda organizovaná kriminalita. (Ta se ale může za politickou stranu vydávat. Kdo je v dnešní ČR vlastně ještě politik a kdo už jen mafián? Který politik pracuje pro lid a který jenom na své kariéře?)
Mikuláš II. na frontě

Car se vrací z fronty, ale vlak zůstane viset na poškozené trati. Tam se car dozví, že jak DUMA, tak generálové požadují jeho odstoupení. Mikuláš II. podepíše. Za sebe, ale jeho syn je nezletilý a nemocný, funkci cara převzít nemůže. Dcery podle jejich tehdejších zákonů nesmí. 400 let carů a 300 let vlády Romanovců je tím u konce.

Vlastně na jeden den ještě není. Je málo známé, že po odstoupení cara Mikuláše II. byl teoreticky carem jeho mladší bratr Michail Alexandrovič Romanov. Kdyby na té pozici byl trval, byla by to prozatímní vláda musela přijmout. Držela se zákonů. (Na rozdíl od bolševiků.) On ale nepřijal a trůnu se vzdal. (Přesto byl později od bolševiků bez rozsudku popraven. Je podstatou diktatury proletariátu, že popravit lze kdykoli kohokoli, bez udání důvodů.)
Mimochodem, tento Michail velel části fronty proti Rakušanům a stál vedle svých vojáků vždy v přední linii. U svých jednotek byl oblíben. Tím byl přesným opakem Stalina, který se ve 2. válce frontě nikdy sám ani vzdáleně nepřiblížil.

Co dělá v tu dobu Lenin? Je v Curychu a kouří vydlužený doutník. Jako děti jsme ho měly plné učebnice a stále chodily na sovětské filmy, kde bodrý Lenin v placaté čepici rozdával moudrosti. Když jsem o něm viděl pak v NSR pořad v televizi, nebyl to snad vůbec ten samý člověk. O nějakém Švýcarsku nám komunisti nikdy neřekli jediné slovo.
Lenin události sice sleduje, ale není nadšen. Takovouto revoluci on nemůže potřebovat. To přeci není ta podle Marxe. Komunistická revoluce nedosazuje žádnou demokracii a pořádek, nýbrž přesný opak, diktaturu proletariátu.

Podle Marxe měla revoluce naopak přijít až kapitalismus bude dovršen, tedy vlastně v době blahobytu. Jenže těžko očekávat, že spokojená dělnická třída bude měnit dobře fungující systém, aby zaváděla svoji nefungující diktaturu. Toho by se Marx tedy nedočkal. Lenin to rychle pochopil a naopak definoval, že revoluci má dělat strana profesionálních revolucionářů a sice nezávisle na hospodářské situaci. Ta má být pro tyto cíle v kapitalismu co nejhorší. Proto také Lenin odmítal pomoc hladovým oblastem v Rusku. Onen princip: "Dokud my nejsme u moci, pak čím hůře, tím lépe."
To všechno je nyní dělníkům v Petrohradu jedno, pokud ty teorie vůbec znají. Dělníci a dělnice v Petrohradu požadují ukončení války a zlepšení zásobování potravinami. Jedno od koho.

Toliko zatím Lenin. Co rudí námořníci? Ten pojem dobře známe, to byli přeci ti, kteří Leninovi v říjnu udělali onu slavnou revoluci. Už někoho napadlo, proč námořníci a ne třeba pěšáci, nebo kavaleristé? Kde jsou v únoru a co dělají? Nic! Postávají a pokuřují v ulicích Petrohradu, tak nějak na vycházce z pevnosti Kronstadtu, ale politicky nestojí na žádné straně. Jich se to netýká. Jejich úloha má teprve přijít a sice už brzy. Jeden z nich, jmenuje se Fjodor Raskolnikov, se o všechno čile zajímá. Původně chtěl být důstojníkem, tedy velkým pánem. Co ale stát se raději revolucionářem? Nevedla by ta cesta nahoru rychleji? Ještě se s ním v dalších dílech setkáme.

...tam pěst rudých námořníků,
moc nových průkopníků
tyranskou vládu rozmetá...

Jak se pozná tyranská vláda od jiné? Když ji někdo rozmetá, co přijde potom? Rudí námořníci o bolševiky vůbec nestojí, když se trochu zorientují, chtějí vládu sovětů. Proč tedy nakonec za Lenina bojují? V příštím dílu se na ty rudé námořníky podíváme.

Pokračování...

VŘSR 9/? - Potěmkinovy vesnice

13. ledna 2012 v 21:10 | Gregor Moldavit
Rok 1905 byl v Rusku revoluční. Lid, spíše ale vrstva buržoasie, dosáhl určitých politických pokroků. Car zase dokázal svoji korunu uhájit i když za cenu ústupků a oslabení své moci. Část rozhodování musel předat parlamentu DUMA, který mu ovšem zůstal trnem v oku, takže jeho rozhodnutí často vetoval. Ten rok se taky udála ona známá vzpoura na křižníku Potěmkin.
křižník Potěmkin
Možná si někdo pamatuje text rudých námořníků:
Až ve vlnách západu zdvihne se k odboji tisíce Potěmkinů...
Už jsem to tu měl: Dějiny komunismu
Co tím autor myslel, zůstane jeho tajemství. Kníže Potěmkin byl vysoký úředník za Kateřiny II. a zároveň její milenec. Na žádný odboj nikdy nepomýšlel, zcela naopak, sloužil ji velmi ochotně a byl za to královsky placen. Pokud textař myslel ten křižník, pak na něm nešlo o žádné politické požadavky. Námořníci se vzbouřili proti mizernému žrádlu, podobně jako my na vojně v roce 1969. (U nás se sice nestřílelo, ale taky jsme ničeho nedosáhli. Okrádali nás dále.)
Do dějin vešel kníže Potěmkin více přes ony legendární vesnice. Když Kateřina II. navštívila dobyté území na Krimu pod jeho správou, nechal udělat kulisy průčelí domů a ty rychle přemísťovat. Po silnicích jely vozy naložené pytli s obilím, ve kterých byl jen písek a všude mávali pěkně oblečení vesničané, což bylo pár statistů, kteří byli rychle odvezeni zase o kus dále. Jedli pečenou husu, ale to byla v každé vesnici pořád ta jedna.
Není ovšem jisté, jestli se to tak skutečně událo, podle jiné teorie to o Potěmkinovi pouze rozdrbal jeden saský diplomat. Kateřina II. konečně nebyla tak blbá, aby to neprohlédla. Možná to ovšem prohlédla, ale jen se tím bavila a bylo jí to jedno. Co si konečně myslí všichni ostatní vládci, když jedou někam na inspekci? Že jim tam prezentují nějaký skutečný stav?

To je ovšem zajímavé kritérium inteligence člověka, protože tyto potěmkinovské vesnice existují prakticky dodnes. Ještě dnes potkáte lidi, kteří strávili týden v KLDR a přinášejí zprávy o šťastném a bohatém lidu pod vládou moudré komunistické strany. Neotřesitelný argument - "Byls tam? Já jo!"
Německá komunistka Buber-Neumann, přítelkyně Mileny Jesenské z Ravensbrücku, před smrtí v televizi vyprávěla o bídě, jakou nalezli v Rusku za Stalina. Připomněli ji, že tenkrát po návratu tvrdila přesný opak. Odpověděla:
"My jsme lhali. My jsme nevěřili našim očím a popisovali Sovětský svaz tak, jak jsme si ho v naší komunistické víře přáli vidět."
Za velikého Maa navštívila oblíbená americká herečka Shirley MacLaine s televizním týmem Čínu. (Hrála děvky a takové spíše naivní holčičky.) Pokud tam lidé taky žili v představě mnoha dnešních Čechů, že Američani jsou všichni blbci, pak jim to potvrdila. Na otázku, kolik mají rozvodů se dozvěděla, že žádné, v Číně jsou jen šťastná manželství. Ona se slabomyslně smála a všechno jim ochotně žrala. Po návratu se myslící svět shodl, že tato Shirley nikdy pitomé husy nehrála, nýbrž se ve filmech jen presentovala přirozeně, jaká skutečně je.
Vzpomínám, jak jsme na vojně budovali potěmkinovu vesnici, když se ohlásil na kontrolu plukovník Cvrk. Všechno, co viděl, byl čistý podvod, ale sežral to. V té socialistické armádě byl konečně podvod prakticky všechno. On sám na prvním místě.

Nejhezčí potěmkinovu vesnici asi vybudoval Erich Honecker v roce 1981, u příležitosti návštěvy západoněmeckého kancléře Schmidta ve městě Güstrov. Před tím bylo zatčeno 81 lidí, 11000 dostalo domácí vězení, 4500 bytů bylo prohledáno. Vyškoleno jako herci bylo několik desítek tisíc stáťáků a lidových milicionářů. Jejich úkolem bylo hrát šťastné obyvatele NDR, volat slávu Honeckrovi a na Schmidta, kancléře toho zlého Německa, se dívat spíše odměřeně. Jak se asi cítí takový politik, který ví, že všechno co dělá je podvod, vše co říká je lež a každá jeho grimasa je falešná? Leč pro soudruha Honeckra žádný problém.
Helmut Schmidt okamžitě poznal, že to celé je divadlo, pak si ale ještě všiml podivné věci. V celém tom davu nebyla jediná žena. To mělo být typické obyvatelstvo města? Režisér té komedie ji naprosto nedomyslel.

V Rusku šla po roce 1905 tahanice o moc dále, nejen mezi DUMA a carem, ale mezi jednotlivými stranami a uvnitř těch mezi frakcemi. Strana sociálně demokratická se rozdělila na menší, umírněnou část, menševiky, a větší radikální, bolševiky. Ti se později přejmenovali na komunisty. Zároveň vznikají rady, rusky sověty, které chtějí rovněž rozhodovat. V těch mají většinu menševici. Ony sověty si nárokovaly převzít veškerou moc a parlament zrušit a Lenin je v tom podporoval. "Všechnu moc sovětům!" Ve skutečnosti se mu to pouze hodilo pro jeho záměry. Sověty za jeho vlády byly pouhou potěmkinovskou kulisou, moc neměly žádnou.

Těžko říci, jak by se vše bylo dále vyvíjelo, kdyby v roce 1914 nebyla vypukla 1. světová válka?
V té době bylo Marxovo učení už všeobecně známé a názory Havlíčka nebo Palackého (v Čechách) na něj, zřejmě zapomenuté. Velká část lidí, ve všech zemích, věřila na nějakou novou společnost, na diktaturu proletariátu a na socialismus. Po roce 1900 byla idea socialismu a komunismu v dělnické třídě populární, ale ne jednoznačně žádoucí. Onen komunismus, ve kterém nebudou peníze, si dělník ve své většině jistě nepřál. Dělník (na rozdíl od nepracujících filosofů) totiž dobře ví, jaká je to celodenní dřina něco vyrobit. Za tu práci peníze taky požaduje a zadarmo ať si dělá a dává každý co chce. On si totiž dělník lehce spočítá, že v obchodech, kde se dává zboží zadarmo, budou jen prázdné regály. Socialismus už je něco jiného. Ten by mohl znamenat jisté místo, více peněz, podíl na vlastnictví továrny, ten už by se dělníkovi zamlouval lépe. Na příchod socialismu se v tu dobu zřejmě hodně věřilo. Proto se začátkem 20. století také rozšířila představa, že dnes válka už vzniknout nemůže, protože proletariát na obou stranách by odmítl na sebe vzájemně střílet. Zhruba 9 milionů padlých vojáků mělo ukázat, jakou mají takovéto lidové představy hodnotu. Už jsem se tady zmínil, jak v 50. letech byla zase rozšířená legenda, že kdyby všechny státy byly komunistické, neexistovaly by války. Že Lenin válečně rozšiřoval Rusko, Stalin napadl Finsko a Polsko, 1950 komunistická severní Korea napadla jižní, to jednoduše nesměla být pravda. Věřící zřejmě fakta nepřijímá.

Taky jsem byl od pár takových věřících v posledních letech poučen, že já si asi myslím, že kdyby se dnes ujali vlády komunisti, byl by socialismus jako před rokem 1989. Z hlasu věřícího přímo čiší samolibé opojení nad vlastní duševní nadřazeností. Já si asi myslím, zatímco on dobře ví, že... A jak že by tedy vypadal? Inu to nebudou zavřené hranice a nebude cenzura... Tedy tak, jak si ho dělníci představovali kolem roku 1900. Jestliže se někdo nepoučil jedním celým stoletím, pak je tím těm ostatním skutečně hodně napřed.
Jo to před rokem 89, to byly párky ještě z masa.
Tuhle fotku jsem dostal minulý týden mailem. Jako malé děti jsme měly srovnání, "dlouhý jako fronta na maso". Vzpomínám, jak mi matka občas uspěchaně řekla, "Přivezli zboží, utíkej do fronty. Přijdu tě za hodinu vystřídat."

Četl jsem o jedné potěmkinovské vesnici dokonce i v dikobrazu roku 1969. Když si Brežněv dosadil na pražský hrad místodržícího Husáka, bral tento svoji úlohu několik prvních let zcela vážně. Dokonce si hrál na Karla IV. a chodil mezi prostý lid, kontrolovat obchody. Jeho ochranka pochopitelně předem informovala příslušná místa a tak Husák dostával k vidění, co si přál. Jednou se prý ale někde hodinu zdržel, lid prostý si všiml zboží v krámě, a než Husák přišel do obchodu, zely tam zase už jenom prázdné regály.

Vláda to ovšem tenkrát hodnotila svým způsobem:
"Dyť ty lidi peníze mají. Podívejte se na ně. Sotva přijde zboží do obchodu, hned je pryč. Na západě to leží v krámech celé týdny."

Vraťme se do Ruska. Coby kluk jsem slýchal od starých lidí vyprávět, jaká byla za 1. války nouze. V Rusku musela být situace obyvatelstva ještě nesrovnatelně horší. Když přišla krutá zima 1916-17 vypukl skutečný hladomor. Lid mrzne a hladoví, mnoho chudších hlady zemře. Cara to nezajímá. Je válka, mrtví se nepočítají. Mikuláš II. byl jistě veliký ruský patriot, ale pod pojmem "Rusko" nechápali jeho vládci (ani ti pozdější) ruský lid. Ten byla jen levná pracovní síla.

"Lid se bouří? Vezměte kulomety." To je poslední hřebík do rakve jeho vlády.

Všechno jde na frontu. Zásobování měst je katastrofální. Lidé stojí hodiny frontu, ne na maso, na malý kus chleba. Ten ale naprosto nestačí, dokonce ani pro národ, který je skutečně na bídu zvyklý. Lidi žene proti carovi hlad.

Petrohrad 23.2.1917 (jul.) Dělnice v textilce zahájí stávku. Táhnou ulicemi a hází sněhové koule na okna továren, kde pracují muži. Večer už je ve stávce sto tisíc zaměstnanců.

Pokračování...

VŘSR 8/? - Jak se dělá revoluce?

7. ledna 2012 v 13:02 | Gregor Moldavit
Nejprve se zeptejme, co to revoluce je? Už to není vůbec moc jasné. Jenom z hlediska komunisty, kterému je v jeho dvourozměrném světě jasné vždycky všechno. Revoluce je, když já, komunista, se dostanu násilně k moci, kontrarevoluce je, když se k moci dostane někdo jiný a mě svrhne. Proto v jejich slovesnosti naleznete výrazy:
zrádce Gorbačov, imperialistický agent Chruščov, hrdina Bilak
kontrarevoluce roku 1989 (my jí říkáme sametová revoluce)
a hlavně už skoro 100 let (tedy ne ze stránek dnešních neostalinistů) Velká říjnová socialistická revoluce

Je to tedy jako v oné knížce od Sienkiewicze, kdy polský chlapec křesťansky misionoval černocha Kaliho a pak mu položil kontrolní dotaz:
"Co je to špatný čin?"
"Když Kalimu někdo ukradne krávu."
"Správně, a co je to dobrý čin?"
"Když Kali někomu ukradne krávu."

Definicí revoluce je jinak mnoho, zhruba:
Revoluce (z lat. revolvere - převracet) je lidové povstání, jehož součástí je mimoprávní akce mas, kterou se usiluje o změnu politického systému...

V každém případě je revoluce povstání lidu, má mu přinést více svobody a politického spolurozhodování, tedy více podílu na vládě a zlepšit životní podmínky. Pak je ovšem správný název pro událost 7.listopadu 1917 "Velká říjnová socialistická kontrarevoluce", protože se jednalo o ozbrojený puč jedné strany, která lidu jeho podíl na vládě, vybojovaný v únoru, opět vzala a životní podmínky zhoršila. Prozatímní vládu nahradila vládou jedné politické kliky, později jednoho diktátora, horšího, než byl jakýkoli car.

O skutečné revoluci se možná pěkně čte, ale hůře se prožívá. Když se lid vrhne proti vojsku vládnoucí třídy, pak ho vede hlad. Jen trochu spokojený národ remcá, stávkuje, používá třeba i dílčí násilí, ale nejde do toho se zbraní v ruce.
Pro Marxe jsou revoluce lokomotivy dějin - napsáno v kavárně s doutníkem v hubě. Revoluce znamená, že teče krev a na dlažbě leží mrtvoly. To není v zájmu dělníků ani rolníků, ani v zájmu vlády. Navíc je tu pro povstalce riziko být poražen a žít pak ještě hůře a v případě vítězství stát před velkým otazníkem, co vlastně teď?

Když jsem v televizi viděl na balkóně na Václaváku zpívat dva Karly a plné náměstí jásajícího davu, tak jsem si pomyslel:
"Dnes jásáte oprávněně, vybojovali jste si svobodu, ale od zítřka už důvod k jásotu nemáte. Čeká vás pěkně těžká cesta kapitalismem, se kterým neumíte zacházet. Těch posledních 40 let pozemského ráje budou splácet aspoň dvě generace."
Tak moc jsem se v tom roce 1989 určitě nemýlil.

V demokracii není revoluce nutná, lze založit opoziční stranu a přesvědčit voliče. Pokud se tedy nejedná o stranu extrémní, která byla zákonem zakázána. Její členové si o sobě ovšem nemyslí, že jsou kriminálníci a snaží se dostat k moci pučem, jako například bolševici v roce 1917. O tom ještě velmi podrobně napíšu a seškrabu všechny důkazy.

Jestliže ale někdo neví, jak by co udělal jinak a jaký má program, pak by taky neměl co nabídnout ani po vítězné revoluci. President Zápotocký jednou řekl, že něco nového postavit, je vždycky těžší, než něco starého rozbourat. Necením toho člověka ani v nejmenším, ale tohle byla celkem rozumná věta. Přišel na ní, když se pokoušel budovat socialismus.

Demokracie ovšem nefunguje v každém národě, jenom ve vyspělém a i tam má svoje vady. Představme si třeba stát, ve kterém 51 % obyvatelstva žije ze sociální podpory. Já tady vytuším svoji možnost a založím stranu sociálně slabých a utlačovaných. Slíbím v případě mého vítězství zdvojnásobit podporu a navíc každému co se mu zachce. Ve volbách dostanu 51 %, vítězně vtáhnu na hrad a nechám se slavit coby největší humanista. Za měsíc mám ale v zemi prakticky stoprocentní nezaměstnanost, protože nikdo nebude pracovat za menší plat, než je sociální podpora. Peníze natisknu a podle slibu všem rozdám, ale nebude za ně co koupit, bude to jenom papír.
Lid v demokratické zemi by měl být natolik vyspělý, aby sliby politiků prohlédl. Když politik chce jednomu něco dát, pak to musí druhému vzít. Jestliže se chce někdo dostat ke korytu a slibuje třeba porodné, pak by se měl volič otázat, jestli je to dobré pro obyvatele ČR, nebo pouze pro obyvatele Chánova. Já bych ty peníze spíše dal na rozvoj nadprůměrných jedinců. Práce jednoho špičkového konstruktéra má hodnotu práce stovky nekvalifikovaných dělníků.
Politické sliby bez reálného hospodářského podkladu jsou jenom pastičky na voliče. Vzpomínám na mládí a výroky:
"Co jsme slíbili, to lidem dáme. My komunisti držíme slovo. Jo, ale když to teď nejde."
(Kdo více slibuje, než může dát, ovšem rozhodně nejsou pouze komunisté.)

Tím jsme u oné otázky, jestli mají mít volební právo i lidé, kteří státu ničím nepřispívají? Těmi jistě nemyslím důchodce nebo studenty, ale klasické socky. I tady by se na mě mnoho lidí vrhlo a tak jednoduché to skutečně není. Už jsem slyšel ctihodné matky pronést: "Já dala státu tři děti!"
(V Německu to v jedné době znělo "Já darovala Vůdci tři děti".) Tady je dost těžké říci, jak hodnotný je to dar? Ekonomické pravidlo říká, že dát matce universitu a nechat ji doma, aby měla 3 děti, se státu vyplatí. Vychází se ovšem z toho, že jim předá znalosti a budou to jednou 3 produktivní akademici. Jestliže je matka analfabetka a má 3 děti, kteří budou jednou zase analfabeti, schopni se zase jen množit, pak ten stát nemá důvod nad takovým darem jásat. Ono je to ještě komplikovanější. Matka je doma a má 3 děti, které živí manžel, vedle sousedka má taky 3 děti, které živí stát, protože manžel zmizel. Jedná se ale o stejné ženy, které mají stejně kvalitní děti. Jedna měla štěstí, druhá smůlu. Má mít jedna volební právo a druhá ne? Jinak má demokracie další slabiny, třeba různě kvalifikované voliče. Mentálně jednoduchý člověk má právě tak jeden hlas, jako vysokoškolský profesor a oba hlasy mají stejnou váhu.

Tím jsem se od revoluce trochu vzdálil, ale hned se k ní zase vrátíme. Jak dokázal ruský lid únorovou revoluci?
Car Alexander II. (vláda 1855-1881) mohl být snad dnes hodnocen jako skutečný otec vlasti, kdyby se byl nestal obětí atentátu. Ten provedla malá skupina lidí, (zvali se "Národní vůle") která si nárokovala zastupovat lid. Rozhodně ale nezastupovali většinu lidu, ta s jejich činností nesouhlasila. (Ti Češi, kteří dnes na internetu denně verbálně zabíjejí Kalouska a Nečase a vyvolávají z hrobu Husáka, taky patrně nejsou většina českého národa.)

Alexander II. převzal vládu v době Krimské války. Nějak ji ukončil, pokračoval ovšem v okupaci kavkazských národů. Pokud všechny zmínky té doby správně chápu, bylo to od západoevropských panslavistů přijímáno kladně. Slovanská rasa, pod vedením velkého ruského bratra, rozšiřovala vládu nad světem! Tito panslavisté zřejmě stáli na jeho straně i když brutálně zlikvidoval povstání v Polsku roku 1868. Ironií dějin viděl tento car svůj příklad hlavně v Německu (Prusku) a stál politicky v různých válkách (s Rakouskem, Francií) na jeho straně.

Uvnitř země se mu ale šířila anarchie, komunismus, nihilismus a všechny možné filozofie, které chtěly svět nějakým způsobem změnit. Alexander II. zrušil nevolnictví a pokusil se o reformy, které měly prostému lidu jeho těžký život trochu ulehčit. Tyto reformy se však v praxi těžko prosazovaly.
Jeho syn, Alexnder III., stál pod vlivem tohoto atentátu, vzal mnoho reforem nazpět a založil tajnou policii "Ochrana". Dalo by se říci, že si prakticky všechny vrstvy obyvatelstva v zemi znepřátelil. Nevedl během své vlády žádnou válku, jestli se to tenkrát bralo kladně nebo záporně, tím si nejsem jistý. Zemřel předčasně ve věku 49 let.

Další a poslední car, byl Mikuláš II., o kterém jsem už napsal vlastní článek. Jistě to nebyl špatný člověk a i on chtěl lidu a zemi dát maximum, ale převzal vládu v těžké situaci a na jeho místě už by nejspíše byl neměl nikdo žádnou šanci. Jinak skutečně věřil, že za něj rozhoduje bůh. Kerenský o něm řekl, že mu v roce 1917 chyběl zdravý rozum vůbec situaci chápat.

Koncem 19. století vznikají kromě různých anarchistů a utopistů i moderní politické strany, které jsou ovšem ještě ilegální. Car netrpí opozici, považuje ji za kriminalitu, a tím si na problémy sám zadělává. (Lenin ovšem nepřipustil opozici právě tak. "Můžeme si občas dovolit salvy z pušek, ale ne opozici.")

V tuto dobu se objevuje řada jmen různých revolucionářů, které zná moje generace z dějepisu. (Jak se ta VŘSR vyučuje dnes, mi není známo.) Černiševski, Dobroljubov, Bakunin, Lenin, Plechanov. Krassin …
Zajímavý je Maxim Gorki, který popisoval události, jichž byl svědkem, třeba i strašné vraždění za bolševiků. Vrátil se za Stalina opět do SSSR, kde to, co viděl a popsal, zase odvolal. Byl vzat na milost a tak jsme pár vybraných výtažků od něj měli i v čítankách. (Za mého dětství se po něm v Praze jmenoval jeden vltavský parník, snad nejstarší ze všech. Jednou jsem s ním plul až do Slap, ale nebylo jasné, jestli tu cestu dokáže.)
Málo známý je Parvus, který byl rovněž poslán do vyhnanství, pak se usadil na západě, zbohatl kšeftováním za války a zprostředkoval Leninovi část financí z Německa. Po vítězství bolševiků doufal na nějaké vysoké místo, ale nedostal nic. O něm ještě uslyšíme.

Když vypukla válka na dálném východě, považoval se car za vítěze. Japonce nazýval "žluté opice", ty mu ovšem připravily nemilé překvapení. Ve válce 1904-05 bylo Rusko poraženo. Cara to stálo obrovskou ztrátu autority doma i ve světě. Ještě horší pro něj byla nezaměstnanost a bída, která v Rusku vypukla. Tohle byl zřejmě nejslabší bod cara Mikuláše II., že bídu obyvatelstva nebral na vědomí a řešil zesílením teroru. Jenže to funguje pouze do té doby, než přijde skutečný hlad. A ten přišel!

22. ledna 1905 táhlo procesí zubožených poddaných k Zimnímu paláci. Lidé nesli obrazy cara a zpívali zbožné písně. Cílem bylo předat petici požadavků. Car v paláci nebyl, lidu zastoupily cestu jednotky Kozáků. Chvíli je napjatá situace, pak dá jejich velitel bezdůvodně rozkaz na pokojné procesí střílet.
Ten den, zvaný "Krvavá neděle", zahynulo odhadem 200 lidí (přesný počet asi nikdy nebyl zjištěn) a zrodilo se heslo:
"Jak car s námi, tak my s carem!"
Báťuška car už od teď není pro ruský lid zástupce Boha, lid v něm vidí svého nepřítele.

Pokračování...

VŘSR 7/? - Familistera – a co dále?

4. ledna 2012 v 18:01 | Gregor Moldavit
Takže ten pan Godin v roce 1859, coby utopický socialista založil a coby kapitalista postavil, ono socialistické družstvo a město jménem Familistera.

Jak vidíte na jejich vlajce, všichni tam měli společně bratrsky žít a pracovat jako včely v úlu. Tahle představa je spíše komunistická, ale kapitalista Godin si možná myslel, že takové bratrské dělnictvo přinese i vyšší pracovní výkon. Tak v tom se zklamal jak on, tak později komunisté. Dělníci jsou mezi sebou kolegové a ne bratři v Kristu, nebo soudruzi, nebo něco podobného. Jsou to lidi a ne hmyz!
Výroba v továrně v Guise ovšem běžela docela pěkně. Všichni bydleli za rohem, nikdo nemusel přijít do práce pozdě, o děti bylo postaráno, dokonce jim pan Godin ještě postavil sportovní hřiště a plavecký bazén.

Jenom s tím dělnickým socialistickým svazem, který si vše sám řídí, to nevyšlo vůbec. Existuje stále opakovaná fráze, že války dělají politikové, prostí lidé už by se dohodli. Nevím, kdo takovou pitomost vymyslel a jak ji může někdo papouškovat? Zkušenosti dvou staletí říkají přesný opak. Každý vidí, jak se dohodnou řidiči v provozu, nebo sousedé v domě. Hádky, zloba, rvačky a soudy. Dělnické internacionály 19. století a dokonce televizní pokusy v 80. letech 20. století mezi SSSR a USA dokázaly, že politikové se dohodnou mnohem snáze, nežli prostý lid. Druhá internacionála měla zabránit blížící se světové válce, ale proletáři všech zemí, namísto se spojit, se v ní rozhádali a rozešli.
Co se týče bydlení, to pochopitelně nemá co dělat s pojmem "dělník"! Kdyby v této králíkárně bydleli páni doktoři, budou se žrát zrovna tak.

Godin musel ve své Familisteře zavést přísnou pořádkovou policii a celé město sám direktivně řídit. Za každé prohřešení byla bez milosti tučná pokuta. Někomu se to může zdát kruté, ale já byl párkrát v ČR na návštěvě u někoho v panelákovém sídlišti. V noci řvaní vožralů, všude odpadky, auta parkují na všech zakázaných místech a trávníky na hraní pro děti jsou obesrané od psů. Kdyby tam někdo zřídil takovou policii a rozdával pokuty, já bych žádné námitky neměl. Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jedno v jakém sytému!

Coby kapitalista byl Pan Godin úspěšný, ale co se týče toho socialismu, zemřel zklamaný a zatrpklý. Jeho Familistera však žila dále, ale taky dále podle jeho tvrdých předpisů. Jak dlouho? Do roku 1968!!! Pak byl ten systém skutečně přežitý.

Ano! Může být, že ten socialismus byl utopický, ale udržel se 3x tak dlouho, jako ten tzv. vědecký v Čechách. Byl utopický, ale nikdo v něm neumíral hlady, jako v tom "vědeckém" za Lenina v Rusku, nebo Maa v Číně, nikdo v něm neodhaloval a nepopravoval zrádce a imperialistické špiony, jako to byla běžná praxe ve všech státech vědeckého komunismu ve 20. století. Familistera měla nějakou vlastní policii (nemám dost podkladů) ale ne StB a nebyla omotána ostnatým drátem a nikdo nestřílel do těch, kteří chtěli směrem ven. Konečně v něm taky nikdo hromadně nevyvražďoval vlastní obyvatelstvo, jako Lenin a Stalin v SSSR, Rudý Khmer v Kambodže, nebo Kim Il Jong v dnešní KLDR.

V době, kdy Marx píše svoje představy na základě zbožných přání o diktatuře proletariátu a beztřídní společnosti, už Godin udělal zkušenosti, že dělnická samospráva nefunguje, natož to nějaká diktatura proletariátu. Lenin měl raději studovat jeho praktické zkušenosti a ne výplody filosofů teoretiků.

V Čechách se ani ten kapitalismus po roce 1989 příliš nepovedl, mnoho lidí je na tom špatně. Co by se tak dnes dalo dělat?

Otázku vědeckého komunismu, na principu marxismu-leninismu, nemíním s nikým diskutovat. Ten je na smetišti dějin a určitě ne nějakou nešťastnou náhodou nebo cinkáním klíčemi. Odsoudil se k tomu sám, ve všech státech nezávisle na sobě! Celý ten "vědecký" komunismus (koho to baví, ať si bazíruje na výrazu socialismus) nikdy ve skutečnosti nefungoval, nikdo ho nikdy nezkazil, byl to podvod od prvního dne. Jak je to s tím utopickým? Nedalo by se tam někde začít znovu? Neustále čtu komentáře tohoto typu:
soudružka S.V., Rosice
Úterý, 27.prosince 2011, 05:28:59 +207 vítěz diskuse
...njn, ani se jim v dnešní době stresu nedivím v tom dnešním odkloňovaném Kocourkově...dříve lidi měli jisté platy, jistou práci, ve státních podnicích bezúročné půjčky, podnikové byty , levnou elektřinu, vodu, plyn ze státních energetik, vodáren, státních podniků plynárny, jedli kvalitné české výrobky, kupovali kvalitní české výrobky jo a náš státní podnik dával maminkám kvartálně jeden den placené pracovní volno coby bonus....

Těmhle oplakávačům oněch zlatých časů bych přál, aby pro ně ten systém byl zůstal. Aby měli dále svoji levnou elektřinu a kvalitní socialistické výrobky. (Na tu "kvalitu" si tedy vzpomínám!) Škoda, že se tenkrát nedal udělat nějaký rezervát pro tyto lidi, ve kterém by dále žili pod vládou moudrého soudruha Jakeše a Bilaka v onom reálném socialismu a jedli své kvalitní české výrobky. Komu by se nelíbil kapitalismus, mohl by se přestěhovat do jejich pozemského ráje. Pochopitelně ne opačně. Kde je práce jistá, zdravotnictví zdarma, bezúroční půjčky a levná elektřina, tam jsou hranice omotány ostnatými dráty a do prchajících se střílí.
Jednou jsem tady uvedl výrok ředitele velkého podniku v NDR, z roku asi 1987.
"Na výrobek v hodnotě 1 marky, musí stát vynaložit 5 marek."
Tím bylo jasné, že plánované hospodářství je u konce a žádné tanky ten systém už nezachrání. Soudružka S.V. z Rosice a její přitakávači, už by tedy byli v onom rezervátu dávno umřeli hladem. Trochu myslící člověk musí chápat, že cesta nazpět nevede.

Viděl jsem v 80. letech záběry (Prager Notizen) z jedné české továrny. Dělnice upnula matku, vzala takovou osu se závitem a kličkou na konci, tou zatočila, závit pročistila, matku vyjmula, dala tam další... To dokázala 8 hodin denně aniž by se zbláznila. Vydělávala čtvrtinu toho, co dělnice na pásu v NSR, ale její práce přesto neměla ani čtvrtinovou hodnotu. V Německu tak jednoduché úkony dávno dělal průmyslový robot takovou rychlostí, že člověku nestačily oči a jel ve dne v noci.

Naskýtá se otázka, zdali by onen utopický socialismus, nějaká familistera, nebyl dnes částečné řešení, aspoň pro nějaké problémové skupiny. Nemyslím Cikány, to si skutečně neumím představit. Ti dříve dokázali dělat svobodná řemesla, ale nikdy ne disciplinovaně 8 hodin v továrně. Ti by skutečně potřebovali nějaký vlastní stát, kde by si všechno zařídili podle svého, ale taky za své.

Myslím třeba svobodné matky. Neustále čtu inzeráty, jak některá hledá živitele pro sebe a své děti, ale jejich počet je příliš vysoký, než aby jim to mohlo vyjít. Zvláště při inzerátech typu:
"Malá, tlustá, ošklivá, (což skutečně byla) 3 děti, hledá muže, který nás finančně zabezpečí a bude mě brát takovou, jaká jsem."
Té se určitě musí nápadníci jen hrnout. O tom jsem tu měl nedávno článeček, týkající se gramatiky. To je ale už první problém. Dnes potřebuje každý podnik pouze kvalifikované zaměstnance. Jakou práci najít ženě, která dokáže napsat takovýto inzerát:
20 let, Plzeňský kraj
najdu uz konecne lasku sveho zivota ja jsem dvaceti leta mamina sdvou letou dcerou a hledam nekokohos kym bit stastna a bit s nim ve zlem i v dobrem chcitohomoc nebo se nakej takovej najde kterej nam to da jen vazny zajemci dekuji misa samota je nudna

20 let a prakticky analfabet. Nyní si představme, že tenhle proletariát přijde na generální ředitelství ŠKODA-VW a převezme tam diktaturu nad výrobními prostředky. Tak to ten Marx myslel?

Pak je tu otázka, jestli vůbec pracovat chce? Nemůže zatím pracovat, protože má dítě, nebo si nechala udělat dítě, protože nikdy pracovat nechtěla? Vím, kolik takových žen jsem sám poznal. Některé to měly už od matky. Čím že chce její dcera být? Cituji vlastní zážitek:
"Naše Sonička se hned po maturitě vdá."
(Jedno za koho) Tím ji mají rodiče z krku a je nadosmrti zaopatřená. Jenže třeba taky není. (Téhle to zrovna nevyšlo, byla zaopatřena jednu svatební noc.)

Každý si musí uvědomit, že stát nemůže lidem práci jednoduše vymyslet. Takovéto experimenty tady už byly. (V NSR Arbeitsbeschaffungsmassnahmen) Stály miliardy a nepřinesly nic.

Co tedy se dohodnout s velkou úspěšnou firmou, jestli by pár set těch potřebných nevzala za ubytování a mírný plat? Finančně se žádné firmě takový experiment vyplatit nemůže, byla by to čistě ukázka dobré vůle a sociálního cítění. Firma by pochopitelně musela dostat drastické daňové úlevy, ale i tak by to státu přineslo veliké odlehčení. K tomu by ty děti těch matek pochopily, že mít děti, neznamená nepracovat.

Další možnost by snad byla, kdyby se mladí i staří komunisté vzali za ruce a nějakou familisteru si společně založili a postavili. Kapitalista si nemůže v komunismu postavit továrnu. Komunista v kapitalismu zcela bez problému. Tam můžou společně budovat a žít, bez vykořisťování a třeba i bez peněz. Navíc tím celému světu můžou ukázat, jak ten komunismus funguje.

Ať už se budou sociální problémy řešit jakkoli, jednu věc si ale musí všichni uvědomit. Lidem nelze dát nikdy podle potřeb, protože potřeby rostou s možnostmi. Čím více někomu dáte, tím více bude žádat! (Znáte pohádku o rybáři a zlaté rybce?)

Nar.soc. tady jednou připsal, co řekl Palacký na Marxovu beztřídní společnost.
"Třetí generace v takovém systému by propadla naprosté zhovadilosti."
Zkušenosti ekonomů to už sto let potvrzují. Nejpozději třetí generace v nějakém blahobytném státě (třeba kapitalistickém) začne považovat sociální vymoženosti za naprosto samozřejmé lidské právo.
"Moje dítě přeci nemůže hladovět! Když já nepracuji, pak mi ho musí živit stát. A když už ho stát živí, proč si neudělat další dítě? Dokud jsou děti malé, musí přeci stát živit i matku."
Tenhle proletariát ve starořímském smyslu (= ti, co se dovedou jen množit) už je sotva řešitelný problém i v relativně bohatých státech. Co když takový sociální systém zkrachuje, jako socialismus v roce 1989? Co když se jednou rodiče dozví, že si své děti musí živit sami (jako teď v Řecku) a nepožadovat to od státu?

Čech si tady jistě vzpomene na Husákovy děti. Komunisti jsou si na ně dokonce ještě pyšní. "To byla populace". Ano, ale množství šlo před kvalitou. Já si zase vzpomínám na ten řev jejich matek, když koncem 70. let fondy na rozmnožování došly a všechny příplatky se jim vzaly.

Příště se zase vrátíme do Ruska a poučíme se, jak se dělá revoluce.

VŘSR 6/? - 19. století, socialismus utopický a vědecký

1. ledna 2012 v 20:42 | Gregor Moldavit
Původně jsem chtěl pouze popsat události v Petrohradu oné noci ze 7. na 8. listopad 1917. Jak se tím tak po měsíce zabývám, zvolna chápu, že v celé té analyse dlouhé doby před tím i po tom, by mohl být malý klíč k oné otázce, co vlastně teď, aby se život průměrného člověka zlepšil. Čechům se nepovedl socialismus a nepovedl kapitalismus, nadávají, verbálně střílí a věší vládu a nevědí co dále. Leckdo to řeší tím, že volí stranu, jejíž předseda právě napsal, že si váží práce soudruha Kim Il Jonga, ředitele nejstrašnějšího vyhlazovacího koncentráku v dějinách lidstva. Práce šíleného tyrana, který nechal dva miliony poddaných pochcípat hlady. Při tom je tento soudruh Filip ještě komunista vysloveně umírněný, kterému ostatní nadávají do revisionistů a odpadlíků. Nejsem nový Marx ani Lenin, ale pro těch několik čtenářů se pokusím hledat novou politickou cestu. V jednom bychom se po všech zkušenostech 20. století mohli už teď shodnout. Žádný -ismus lidem nic nedá. Ono je to úplně jedno, jestli se ten systém jmenuje socialismus nebo kapitalismus. Důležité je, aby skutečně fungoval, hospodářství zásobovalo trh, pracovat se vyplatilo a výsledky té práce si nerozkradlo pár jedinců. Aby taky trochu zbylo na ty, kteří už skutečně nemohou a nefinancovaly se hordy parazitů, kteří předně vůbec pracovat nechtějí. Něco jako lidská svoboda hraje rovněž důležitou roli, což ona menšina těch, kteří ji pro svoji osobu nepotřebují, nemůže chápat. Pojďme tedy opatrně dále časem v Rusku i v západní Evropě.
Bitva u Borodina

Po smrti Kateřiny II. Veliké, už její velikosti žádný z následovníků nedosáhl. Navíc se všichni carové třásli o svůj život, k čemuž měli dobré důvody, jak se čtenář hned dozví. Vlády se nejprve ujal její syn Paul I., který svoji matku nenáviděl a snažil se vzít nazpět reformy, které ona udělala. Patrně hlavně proto, aby se jí nějak pomstil. Cítil se ze všech stran ohrožen a nechal si postavit rezidenci obehnanou vodou, aby zvýšil svoji bezpečnost. Nic mu to nepomohlo, byl zaškrcen vlastním personálem. Na trůn dosedl jeho syn Alexander I., během jehož vlády napadl Rusko Napoleon. Ten sice těsně zvítězil u Borodina a dobyl Moskvu, ale to se ukázalo být Pyrhovým vítězstvím, neboť mu ji Kutuzov předal prázdnou a v plamenech. Nezbylo, než se vydat zase nazpět a během celého tažení byla jeho armáda od Rusů napadána a drcena. Z počtu 400 000 se do Francie vrátila zbědovaná desetina. Z toho se mohl o 150 let později poučit Hitler, ale k vlastní smůle to neudělal. Vojensky napadnout Rusko byla a je blbost. Rusové umí válku vyhrát, jejich problémem je život v míru.
Alexandrův sloup, vlevo Zimní palác

V 19. století jde ke konci čas samovládců, hlavně v západních zemích rozhoduje více parlament. Král se stává spíše postavou reprezentativní, jako je dnes president. Doba samoděržavých diktátorů, pánů života a smrti, vrahů vlastních národů, se má vrátit v netušené formě zase až ve 20. století, zásluhou nových politických forem, jako byl fašismus, nacionální socialismus, nebo komunismus.

Alexander I. zrušil nevolnictví a zakázal prodej lidí coby levného zboží. Čech si jistě vzpomene na Josefa II., který udělal zhruba to samé, tím ale i na jeho neúspěch. Feudálové to jednoduše nepřijali a lidem zatajili. Mělo trvat dlouhý čas, než se nevolníci skutečně mohli začít svobodně stěhovat z vesnic do měst. Jak vzápětí zjistili, přišli z bláta do louže. Podmínky v prvních manufakturách byly vražedné. To byl začátek vzniku proletariátu v marxistickém smyslu. V 19. století stíhá jedna revoluce druhou, částečně úspěšné, ale skutečné změny nakonec nepřináší. Porazit vzbouřené sedláky, třeba u Chlumce, byla maličkost. (1775) Jít s cepy proti puškám je nesmysl. Dělníci už tvoří skutečnou masu a začínají se organizovat. Přesto převraty a změny režimu nikdy nevzešly z proletariátu. Ten byl při nejlepším použit, zneužit a nakonec zase podveden. Právě tak, jako nikde nebyla jeho diktatura, nanejvýše v jeho jménu. Vývoj nakonec ukázal, že zlepšování podmínek v kapitalismu, je pro dělníky výhodnější, než stát se sám majitelem výrobních prostředků. Ony dělnické internacionály koncem století se zakrátko rozpadly a nic nezmohly. Moje generace si konečně vzpomene na dobu temné normalizace 70. let. Dělníci nadávali všichni, ale nechali se koupit nebo zastrašit. Bojovali studenti, umělci, intelektuálové. V 80. letech byla dělnická třída stižena absolutní paralýzou a se sametovou revolucí neměla prakticky nic společného. Do jaké míry se právě teď připravuje na revoluci, ať posoudí každý čtenář sám. (Nadáváním na internetu.)

Za vlády Alexandra I. stouplo Rusko na úroveň mocného a uznávaného státu. Vnitřně ale zůstalo zaostalé a bylo zmítáno politickými a třídními problémy, které se měly stále přiostřovat. Dále o Rusku a revoluci zase příště, nyní jsme v polovině 19. století, kdy vzniká socialismus a komunismus, jak utopický, tak vědecký.

Ve škole jsme se učili celý dějepis jako cestu lidstva ke konečnému cíli, zvanému komunismus, ke kterému nám chybí už jen ten poslední krok od socialismu. Všem revolucionářům jsme měli být neskonale vděční, že nás osvobodili od vykořisťování a nezaměstnanosti. Z každého z nás měl vyrůst onen nový, socialistický člověk. Jakékoli vlastní, jen trochu odlišné názory, byly kvalifikovány coby zrada na všech mučednících, kteří pro naši svobodu a štěstí celá staletí prolévali krev. Už jsem vícekrát uvedl, že se moje generace musela brzy zeptat, proč nám na té cestě k růžovým zítřkům komunisti musí každou větou jenom lhát? V 60. letech jsme si uvědomili, že se na nás jezdí západní turisté dívat jako na zvířata v zoologické zahradě, zavřené v kleci. My naopak jejich země vidět nesmíme. Na které straně toho ostnatého drátu je tedy ta svoboda? Tyto rozpory vědeckého komunismu se měly prohlubovat až k jeho zániku.

Jak a kterým směrem se to vlastně v tom 19. století skutečně vyvíjelo?
Ať v Rusku, nebo v západních zemích, byl život obyvatelstva velmi těžký. Jak zemědělec, nebo dělník, pracovali prakticky celý den, co jen lidské tělo vydrželo. Nezbytně musela přijít touha po trochu lepším životě a vyšší materiální úrovni. Ale bojovali skutečně za společnost, ve které by všichni dostávali podle potřeb? Chce vůbec soudně myslící člověk dostávat podle potřeb? Já tedy určitě ne!

Jsme v polovině 19. století, kdy se objevuje tzv. utopický socialismus. Nevzešel z dělnické třídy, spíše z té kapitalistické. Ve škole jsme o něm měli jen malou zmínku, zasloužil by si ale více pozornosti. Ve Francii, ve městě Guise, si roku 1846 založil pan Jean-Baptiste Godin, syn zámečníka, takový podnik na výrobu litinových kotlů a kamen. Poptávka byla obrovská, brzy zaměstnával 1500 dělníků a vznikla tím snad první moderní továrna na světě. Ten pan Godin byl úspěšný kapitalista, ale zároveň i filozof a socialista. Paralelně s Marxem, začal počítat, jakou hodnotu má práce dělníka. Vyšlo mu to, co Marxovi, že větší než plat, že dělník je tedy vykořisťován. Na rozdíl od něj ale nevymýšlel teorie, nýbrž přistoupil k praktickému řešení. Tak vznikl projekt, jakési výrobní družstvo a městečko, jménem Familistera.
V tom měly žít dělnické rodiny pod vlastní samosprávou, mít to pár kroků do práce, společně se starat o děti, tvořit i vlastní kulturu, no prostě taková dělnická komuna. Godin se dal do práce a v roce 1859 už byla ona Familistera o rozloze 5 hektarů v základu postavena.
Povšimněte si onoho trojitého domu vlevo dole. V tom bylo divadlo, jesle, škola a možná ještě něco více.

V těch domech v pozadí bydlely dělnické rodiny. Nepříliš luxusně, snad někdo ještě zná ony žižkovské pavlačové domy dělnických čtvrtí, kde byl jeden záchod na celé patro. Tohle bylo něco podobného, na tehdejší dobu ovšem úplný palác.

Podle Godina tam měli dělníci žít v jakémsi bratrství a samosprávě, tedy v socialistické společnosti. Kapitalista, utopický socialista, se tedy pokusil vypěstovat onoho nového, socialistického člověka, jakým jsem já se měl narodit a být vypěstován, dle teorie "vědeckého" socialismu, o sto let později.

Jak to tam dopadlo, o tom si povíme příště.