Listopad 2011

Car Mikuláš II. - 2/2

27. listopadu 2011 v 18:54 | Gregor Moldavit
car s rodinou

Mnoho rodin by mohlo vyprávět o generačním konfliktu, když dorostl syn a měl převzít rodinnou firmu. Otec zavedl třeba lékařskou praxi, nebo něco podobného, rodina zbohatla, postavili si velikou vilu se zahradou a garáž pro dvě luxusní auta. Nyní je čas jít do důchodu a užívat si života, praxi převezme syn. Všechno už má konečně hotové, jen to zdědit a množit rodinný majetek. (Co by za to jiný dal!) Jenže ten syn před pár lety prohlásil, že to dělat nebude, on chce studovat filosofii. Marně mu rodiče domlouvají, že to je prakticky sebevražda, tím se neuživí, natož to tím dále bohatnout. Syn si říci nedá a raději jde od rodičů pryč. Bydlí někde na internátě a v noci si přivydělává jako hlídač. Oni by mu platili nájem na pěkný byt a peníze dali, kdyby ovšem studoval medicinu. Takové případy jistě znáte.

Mikuláš by raději vzal funkci nějakého ministra, nebo se i stáhl se svoji ženou do soukromého života a tuhle rodinnou firmu carského vládnutí předal někomu jinému, ale dobře ví, že to není možné. Sice má ještě mladšího bratra, který se zdá být dokonce i schopnější, ale přesto se musí úřadu ujmout sám. Pravidlo říká, že carem se stává nejstarší syn. Odmítnout by znamenalo uvalit na sebe nekonečnou hanbu a výsměch celého národa. Všichni jeho předkové za 300 let by se obraceli v hrobě. (Adel verpflichtet, česky se to přísloví asi nepoužívá.) A pak je tu jeho víra, že to tak určil Bůh, kterého nelze parlamentem přehlasovat.

Mikuláš tedy vládne coby car, nedělá to na začátek snad ani tak špatně, ale nakonec na to skutečně talent moc nemá. Celou dvorní administrativu nedostane pod kontrolu a je snadno ovlivnitelný. Jeho dědeček Alexander II., který byl zabit bombou anarchistů, se snažil udělat mnoho i pro obyčejné rolníky, kteří žili v nevolnictví, ale neměl tu sílu reformy prosadit. Ruští feudálové ho podporovali jen tam, kde se jim to hodilo do krámu. Jeho otec už to ani moc nezkoušel. Mikuláš II., vzdělaný člověk, se také snaží udělat pro svůj národ maximum, ale má to ještě těžší, než jeho předkové. Mužíci v něm sice vidí božího zástupce, ti jsou vděční za každou maličkost, ale buržoasie žádá podíl na vládě. Vzniká parlament "DUMA" a paralelní organizace "sověty", jsou zakládány politické strany. Největší je sociální demokracie, která se dělí na menší, umírněnou část "menševici" a větší revoluční "bolševici". (V sovětech je poměr obrácený.)
Mikuláš je přesvědčený, že nikdo nemiluje Rusko jako on a nikdo z těch demokratických chaotů nemá tolik zodpovědnosti jako on. Proto chce mít vždy poslední slovo. Jakýkoli parlament bere coby svého osobního nepřítele a snaží se zavřít. (Bolševici mu to vyčítají, sami ovšem udělají později to samé.)

Čtenář nemusel vyrůst v Zimním paláci, aby si to dovedl představit. Car není jen pohádková bytost, není jen negativní zjev našeho komunistického dějepisu z obecné, je to taky člověk, který se snaží dělat svoji práci dobře.
Jenže co je to dobře? Kdysi jsem měl místo v jednom průmyslovém impériu. Byl jsem poslední čičmunda, ale představení mi stále zdůrazňovali, že se musím prosadit. (německy "sich durchsetzen") "Se prosadit" patřilo k povinnosti ostatních čičmundů a tak se všichni rafali a chodili si na sebe stěžovat. Odhadl jsem, že ten koncern ztrácí ročně miliardy tím, že zaměstnanci pracují každý proti každému, místo si vzájemně pomáhat v zájmu cílů podniku a jsou k tomu od šéfů ještě hecováni. (Ony ale nakonec miliardy stejně firmě přebývaly a na můj názor se nikdo neptal.)

Nyní si představte cara, který se cítil povinen mít rozhodující slovo, tedy se prosadit, uprostřed dvorních intrik, atentátů, skutečných odborníků mezi neschopnými, ale mocnými feudály, demokraty, komunisty, církví, atd... Každý večer ho musela bolet hlava a k tomu 4 dcery a syn těžce nemocný. Na toho si zase manželka přivedla mága Rasputina, (dodnes záhadná bytost) který tam čaruje a zaříkává. (Skutečně měl při léčení syna jakési úspěchy.) Já šel z onoho koncernu raději pryč, vzal práci fyzicky těžkou a nebezpečnou, hlavně abych se v té slepičárně nemusel dále prosazovat. Jenže chudák car musel zůstat a skutečně i vládnout. Jeho velká chyba jistě byla naprostá odmítavost k pokroku, průmyslu a novotám. Mikuláš se domníval, že vše může zůstat jako za jeho předků. Snad by to tak byl přesto vydržel do požehnaného věku, jenže mělo přijít příliš mnoho problémů, které nezvládl nejen on, ale ani ona prozatímní vláda po něm. Hlavně dvě války.

Mikuláš neměl rád Japonce, prohlásil je za žluté opice. V mládí, po ukončení studií, totiž podnikl dalekou cestu po světě, neboť vidět kus světa patří nezbytně ke vzdělání člověka, který má mít nějakou vedoucí funkci. To si mysleli jeho učitelé a to si myslím dnes já taky. V Japonsku se málem stal obětí atentátu, když ho jeden policista ťal šavlí. (Patrně se jednalo o připravený atentát.) Zůstalo jen u 9 cm dlouhé, ale ne životu nebezpečné rány.

Japonci mu však měli zasadit ránu horší, když se Rusko s Japonskem nepohodlo o vlastnictví území na dalekém východě a došlo k válce, 1904-05. Rusové měli sice velikou početní převahu, ale Japonci je měli poučit, že válka je věcí nejmodernější technologie. Porážka v této válce nejen silně poškodila postavení Mikuláše doma i v zahraničí, ale vedla v Rusku i k hospodářské katastrofě a tím i k nepokojům, které už nikdy nedostal pod kontrolu.
Krvavá neděle - patrně originální fotky, na rozdíl od jiných, které vypadají podobně, jsou ale z pozdějších filmů

9. ledna 1905 (jul. kalendáře) přitáhl hladovějící lid k jeho Zimnímu paláci. Car v něm ovšem v tu dobu nebyl. Lid nese obrazy cara a chová se pokojně, jeho předáci chtějí pouze předat petici požadavků. Vojáci, hlídající palác, však do nich začnou bezdůvodně střílet. Je asi 200 mrtvých. (Krvavá neděle v Petrohradu) Nebyl to car, kdo dal povel k palbě, ale pro lid se tím stal přesto viníkem.

V roce 1914 vypukla 1. světová válka. Ruský lid opět trpí a hladoví a válka se táhne bez konce. Nikomu se to nehodí více do krámu, než bolševikům. Jen málo lidí ví, že tento car se zasadil o vznik mezinárodního soudu v den Haagu, pokusil se uzavřít smlouvy o odzbrojení a omezení armád evropských zemí a nasadil všechny síly, aby 1. světová válka nezačala. Přesto je nyní pro ruský lid viníkem a je to tak konečně spravedlivé. Jestliže on je ten nejvyšší vládce, který nesnáší opozici, pak je taky on ten viník na hladu jeho lidu. Jestliže jeho dosadil na to místo Bůh, pak je ale taky povinen dokázat třeba zázraky.

Přeskočme nyní několik let, o celém tom politickém vývoji bych se chtěl pokusit napsat vlastní článek. Když člověk vidí tu velkou dnešní nespokojenost v ČR, tak nemůže ani vyloučit, že se jedná o téma aktuální, že by se něco takového mohlo klidně znovu odehrát.

Car odstoupil, ale nestačil s rodinou včas opustit Rusko. Jeho německá žena zůstávala problémem i při pokusu usadit se v Anglii nebo Francii. Bolševici na sebe ztrhli moc a z důchodce cara se stal zajatec režimu.

Svědkové říkají, že car Mikuláš II. po odstoupení jakoby rozkvetl. Z ustaraného cara se stala soukromá osoba, zřejmě docela šťastná. Ještě v zajetí v Jekatěrinburgu piloval dříví a choval se jako otec rodiny někde na vesnické dovolené, který dbá jak může o své děti a ženu. Jenže ono už se moc dělat nedalo. Pro Lenina bylo jasné, že carská rodina nesmí přežít. Za bolševické hrůzovlády se lid totiž znovu na cara upnul a od něj čekal záchranu. Bolševici sice 1. válku ukončili, jenže vypukla válka občanská, která stála na obou stranách 3x více obětí ruského národa, než jich padlo v celé 1. světové válce. Hladomor, který přišel za Lenina přesáhl všechno, co si ruský lid za carů dokázal představit. Zemřelo asi 5 milionů lidí.

Carská rodina žije v Ipatjevově domě (dle jména majitele domu) v Jekatěrinburgu, obehnaném vysokým plotem, pod kontrolou místního oddělení komunistické policie ČEKA, což byla instituce srovnatelná s pozdější německou tajnou policií jménem GESTAPO. Nikdo si netroufá vyslovit rozsudek, ale konečně je nutno jednat. Blíží se totiž české legie, které by carskou rodinu mohly osvobodit. Lenin a Sverdlov tedy rozhodují.

Šéfem ČEKA v onom místě je Jakov Jurovskij, zřejmě přesvědčený bolševik. Je to vyučený hodinář, který by se nejspíše dokázal uživit i v carském režimu, ale tenhle bolševický mu dal možnost stoupnout o hodně výše. Stát se obávaným vládcem města a mít velkou moc. Co jistě netušil, že má přes zajatce cara vejít do dějin, coby jeho řezník. Možná to tak původně nechtěl, možná mu je to jedno.

17. července 1918 ulehne rodina ke spánku. Za nějaký čas je Jurovský budí, s ním jsou ještě tři bolševici ČEKY a několik zajatých maďarských vojáků. Blíží se fronta, je potřeba v zájmu vlastní bezpečnosti sejít do sklepa. Car, jeho žena, čtyři dcery, syn Alexej a čtyři služebníci rodiny sejdou po schodech a posadí se ve sklepě na připravené židle. Jurovský jim sděluje, že dostal rozkaz k jejich exekuci a sám střílí jako první. Zastřelí Mikuláše i jeho ženu, ostatní střílí na zbytek rodiny. Jak se podaří o mnoho později rekonstruovat, Alexej ho oběhne a chce vyrazit ze sklepa. Jurovský ho chytne a střelí do hlavy. Pak zastřelí ještě dceru Taťánu. Všude se dočteme, že kulky vypálené na dcery se odráží od jejich spodního prádla, do kterého jim matka zašila rodinné klenoty. Jsou prakticky opancéřované diamanty. Popravčí četa se na dcery vrhne s bajonety.
Tak to vešlo do historie, ale já silně pochybuji, že je to technicky možné. Kulka vypálená z pušky tehdejší doby nemohla být odražena šperkem v prádle. Ten šperk by byl kulkou nezbytně vražen dovnitř do těla.
V každém případě má trvat 20 minut, než je těch 11 osob zabito. Pak jsou odvlečeni do lesa, kde se je bolševici snaží spálit a polévají kyselinou. Jenže ta sebranka neumí ani pořádně vraždit, natož to těla nechat navždy zmizet.
Za nějaký čas byl zastřelen i Mikulášův mladší bratr Michael, aniž by jeho nejvyšší kat Lenin, vystudovaný jurista, dokázal obžalobu jakýmkoli způsobem formulovat.
Lev Kopeljev: "Když se bolševici dostali ke vládě, neznali žádné zákony. Ani juristické, ani morální."
Hrob pozůstatků carské rodiny v Petropavlovské katedrále

Za našeho dětství jsme měli VŘSR plné školní učebnice, o vyvraždění carské rodiny ani jediné slovo.
Teprve 80 let později, za Jelcina byla carská rodina exhumována a pohřbena v katedrále Svatého Petra a Pavla v Petersburgu.

20.8.2000 byl tento car Mikuláš II. s rodinou prohlášen ruskou ortodoxní církví za mučedníka a za svatého. Na místě Ipaťjevova domu dnes stojí katedrála, ke které každý rok táhnou tisíce poutníků.

Car Mikuláš II. - 1/2

26. listopadu 2011 v 13:59 | Gregor Moldavit
Je pochybným zvykem hodnotit skoro všechny historické osoby kladně nebo záporně, k čemuž u mojí generace jistě hodně přispěla i ona černobílá komunistická výchova. Nejspíše žádný člověk není jenom dobrý nebo jenom špatný, ale pokud tomu tak u někoho bylo, pak právě on je kupodivu historicky řazen do jedné, ale jindy i do té druhé, vyhraněné skupiny. Jednou jsem se tady zmínil, že mezi masovým vrahem a největším humanistou je občas plynulý přechod a názory se rozchází. Zvláště pro zastánce různých extrémních ideologií, jako je fašismus nebo komunismus, jsou tyto osoby hodnoceny naprosto diametrálně. Existuje stále dost lidí, kteří dnes otevřeně vyvolávají z hrobu Stalina, či Hitlera a vidí v nich spásu dnešního světa. Naopak je třeba Dubček nebo Gorbačov dnešní komunistickou literaturou označován coby "zrádce", tedy jednoznačně odsouzen.

Kdo byl car Mikuláš II., ale hlavně - jaký byl? Diktátoři jako Lenin, Stalin, Hitler, Mao, apod... se k moci prorvali přes mrtvoly. Mikuláš se narodil coby carevič, tedy budoucí car, aniž by se ho někdo ptal, jestli si to přeje a jestli má na to schopnosti? Jeho otec ho považoval za hloupého, což mu taky dával najevo. To v něm vyvolalo komplexy, kterých se nikdy nezbavil. Jaký byl jeho život, jak vládl? Zkusme se na něj podívat bez nějakých předsudků. (Jmenoval se rusky Nikolaj a ono II. si přidal až po smrti svého otce, když převzal funkci. Podobně jako Karel se stal IV. až když byl korunován císařem.)

"Lid se bouří?" otázal se car Mikuláš II., snad v lednu 1917, "vezměte kulomety!"
20.8.2000 byl tento car, společně se ženou a dětmi, prohlášen ruskou ortodoxní církví za svatého. Tak úplně to tedy dohromady nejde. Nebo snad jde? Na místo jeho zavraždění v Jekatěrinburgu dnes putují tisíce poutníků a modlí se k němu. Tento car má v ruském lidu určitě více ctitelů, než třeba Lenin nebo Stalin. Není nakonec ani divu, vždyť z toho souboje komunismu a církve vyšla církev jako jednoznačný vítěz. Ale co ta jeho krutost k lidu? Začněme opatrně od začátku.
Carskoje selo

Už den Mikulášova narození byl předzvěstí veliké smůly, pokud tedy budeme pověrčiví. Narodil se na den Joba, tedy onoho biblického nešťastníka. Při každé tragické události jeho života mu to mělo být připomenuto. (Najdete v bibli. Bůh uzavřel pivní sázku s Ďáblem, že bude Joba ničit a mučit a ten v něm bude přesto vidět symbol všeho dobra. Bůh sázku vyhrál, Job ale vešel do lidové slovesnosti coby symbol hrozné smůly. Hold Bohem vyvolený.)
Malý Mikuláš a matka Maria Fjodorovna

Nenechme se mýlit obrovským bohatstvím rodiny Romanovců, Mikuláš byl vychován přísně sparťansky. Spát na tvrdém, skromné jídlo, snášet zimu a když dorůstal, tak perný vojenský výcvik. Už v mládí se domluvil kromě rusky ještě německy, anglicky a francouzsky. To musel první sluha národa prodělat a dokázat, aby jednou mohl být carem feudálů, ale i carem vojáků a chudiny. Nutno říci, že se o to později v životě i snažil, ale stál předem na ztracené vartě. Převzal Rusko zaostalé a plné problémů, navíc v jeho době už byli despoticky vládnoucí feudálové přežití.

Katedrála na krvi, postavena v místě atentátu na Alexandra II.

Bylo mu 13 let, když jeho dědeček, car Alexandr II. byl smrtelně zraněn bombou. Mikuláš se s ním rozloučil, ale jeho potrhané tělo budilo v dítěti hrůzu.
Jak už jsem dříve napsal, atentáty na vládce, pokud se nejedná o skutečného tyrana a vraha, nejsou politicky k ničemu dobré. Systém se tím nemění, toliko přitvrdí, a většinou to pak ještě odnese jen celá řada nevinných lidí.

Osudnou se Mikulášovi stalo setkání s Alix, princeznou von Hessen-Darmstadt, do které se docela obyčejně lidsky zamiloval. (Česky asi Alix Hesensko-Darmstadtská) V roce 1894 si ji vzal za ženu, přes různé protesty a námitky. Nutno si totiž uvědomit, že car, vládce sto dvaceti milionů poddaných, majitel miliardového jmění a obřích paláců na Něvě, nemá právo ženit se z lásky. Jeho vyvolená musí odpovídat politickým požadavkům jeho ministrů.
Mikuláš s Alix
Čím se tato žena provinila, že nebyla ruským národem ani jeho politiky přijata? Hlavně tím, že byla Němka. To se mělo stát velikým problémem zvláště od roku 1914, kdy vypukla 1. světová válka, ve které Rusko stálo proti Německu. (Německý císař Vilém II. byl jeho starší bratranec, kterého Mikuláš na jedné straně obdivoval, na druhé nemohl cítit, pro jeho neustálé poučování.) Mikuláš se snažil všemi způsoby válce zabránit a během ni za každou cenu ji ukončit. Nic z toho se mu bohužel nepodařilo. Alix mu jistě byla dobrou ženou, ale nehodila se na první dámu Ruska, protože byla spíše matkou, než reprezentantkou. Navíc byla zbožná, jako Mikuláš, a přesvědčená o jeho božském poslání, být jediným carem a vládcem. Podporovala ho tedy v jeho názoru, že si může nakonec dělat co ho napadne, protože to je boží vůle.
Tím nebyly všechny problémy u konce. Její povinnost byla porodit mu dědice trůnu a v tom ruský národ, jistě ne vlastní vinou, zklamala. Na svět přišly čtyři dcery, které ovšem nikoho nezajímaly. Konečně jako pátý se narodil syn, měl ale hemofilii, dědičnou nemoc matčina rodu. (Krev se nesráží, při říznutí do prstu může člověk vykrvácet. Matka sama ji netrpěla.)
Zimní palác

Další tragedie a zlý omen se měl udát při jejich svatbě. Novomanželé se chtěli o své štěstí podělit s lidem, peníze na to konečně měli, a tak se rozhodli poddané štědře obdarovat. Jídlo i pití zdarma a každý ještě dostane minci s podobiznou cara. Už večer se na onom místě (Chodynské pole) začaly scházet celé davy. Ráno jich tam bylo půl milionu a v 6 hodin se rozkřiklo, že rozdávání už začalo. Všichni se začali tlačit směrem do středu, kde nebylo úniku. Tam večer napočítali 1389 ušlapaných a rozmačkaných lidí. Mikuláš dal všem příbuzným obětí ze soukromých prostředků bohaté odškodnění a zaplatil pohřby. Chtěl celé svatební slavnosti ukončit, ale to mu bylo od jeho úředníků rozmluveno.

Mimo jiné krátce před tím zemřel jeho otec, Alexander III., ve věku 49 let, což všeobecné svatební veselí dost kalilo. Nejen to! Mikuláš se stal carem o což vůbec nestál. Jeho prohlášení:
"Nejsem na to připraven, nemám dost znalostí a nikdy jsem carem být nechtěl."

pokračování...

Stalin a ostatní 2/2

18. listopadu 2011 v 18:30 | Gregor Moldavit
Stalin jde před nastoupenou jednotkou, když někdo z vojáků kýchne.
"Kdo to kýchnul?" táže se Stalin.
Nikdo se nehlásí, Stalin pokyne rukou a kulomet postřílí první řadu.
"Tak kdo to kýchnul?" táže se znovu Stalin.
Nikdo se nehlásí, kulomet postřílí druhou řadu.
"Tak kdo to kýchnul?"
"No já." Zvedne ruku jeden z vojáků.
"Zdravíčko!" Volá Stalin bodře.

Ten vpravo je soudruh Ježov, člověk malý tělem i duchem, ale jeden z nejkrvelačnějších komunistických vrahů 30. let, (zmíněný v posledním dílu) který nechával ze zcela nevinných lidí přiznání vymučit. (Za bolševiků ovšem běžná praxe) Nebylo však radno dostat se do blízkosti Stalina. Takový funkcionář má nějakou moc a mohl by mu tím být nebezpečný. Stalin ho tedy po čase nechal taky popravit.
"Člověk, to je problém. Žádný člověk, žádný problém." říkával soudruh Stalin.
Jak už jsem se zmínil, popravený člověk vlastně nikdy neexistoval, jak vidno z druhé fotky.

Jestliže Stalin prohlásil Lenina prorokem a sebe za vyvoleného pokračovatele jeho díla, pak taky potřeboval nějaké filmy, kde je s ním dohromady. Ty ovšem neexistovaly, neboť Lenin se Stalina spíše stranil. Nechal si je tedy dodatečně natočit. Lenin a on stále vedle sebe. Tady vám jeden takový ukážu:
Dav je tlačen na stranu, má vejít Lenin a Stalin.
Dav je více tlačen na stranu, neboť se nemůže dočkat.
Lenin a Stalin vchází, dav propuká v jásot. Vpravo dole v popředí se objevuje čísi rameno.
Lenin a Stalin vešli a točí doleva. V popředí silueta rudého námořníka.
Lenin řeční, pod jeho zdviženou pravicí stojí Stalin. Vlevo v popředí silueta námořníka s obří čepicí.

Že jste žádného Stalina neviděli? Inu on nechal vygumovat ze starších filmu třeba Trockého, nebo Ježova, no a po jeho smrti zase nechal Chruščov vygumovat Stalina. Ty siluety v popředí nejsou herci, ty byly dokresleny později na místech, kde stojí Stalin.

Osobně si myslím, že tohle gumování z fotek a filmů není vůbec nutné. Lidé zapomenou sami. Jednou jsme šli coby mladí pionýři na prvomájový průvod. Všude obrazy Antonína Zápotockého, neustálé řvaní:
"Ať žije soudruh Zápotocký."
Dole na Václaváku seděl na tribuně, přiblble se usmíval a mával rudým karafiátem.
Za rok pochopitelně to celé znova. Byl jsem strašně zvědavý, jak mu budou teď volat slávu, když už umřel. "Ať žije!" se gramaticky nedá převést do minulého času. Jakým způsobem ho tedy budou uctívat tentokrát?
Zažil jsem doslova šok, ani pes po něm neštěk. Nikde jediný jeho obraz, jediná vzpomínka na člověka, kterého všichni údajně tak hrozně ctili. A dav táhl a řval: "Ať žije soudruh Novotný."
Král je mrtev, ať žije král.
Už blázni pošetilí jsou na oprátce, dnes vládce popravili, ať žije vládce.
To jsem ale tenkrát ještě nevěděl. Uvědomil jsem si, že celý ten řev a jásot před rokem nemohl být vůbec upřímný. Já myslel, že ho všichni strašně milují, ale ti dospělí to volali jen tak mechanicky. Jestli soudruh Zápotocký žije, nebo ne, jim ve skutečnosti bylo úplně jedno. Snad dokonce zapomněli, komu volali slávu před rokem. No a na tribuně seděl soudruh Novotný a mával oběma pažemi a celým tělem. Připadal mi, že snad to volání slávy bere vážně. Mě bylo 10 let a já už věděl, že je to všechno podvod, že ti dospělí hrají jenom takové divadlo. Oni mi pak říkali, že až vyrostu, pak to pochopím, ale jako ve všem se mýlili. Já tohle pokrytecké jednání nepochopil dodnes.
Když ten Novotný pak byl za mnoho let konečně svržen, tak si v Praze mezi sebou zcela neznámí lidé gratulovali k jeho odstoupení. To už jsem ale dobře chápal a věděl proč. Moje generace mu říkala "blbej Tonda".

Snad nejvygumovanějším komunistou byl Leo Trotzki, kterého odstraňovali z fotek a filmů asi všichni. Byl to vrah rudých námořníků a jeden z těch nejhorších despotů, ale to nebyl ten důvod. Stalinovi byl příliš populární, proto musel zmizet z obrazů i ze světa. Když za Gorbačova přišel do Leningradu tým německé televize ZDF, točil také v Leninově museu.
"Tady jsou fotky všech ruských politiků na míru Brest-Litevském, ale proč tu není Trotzki, vždyť ten je vedl?" otázal se Guido Knopf.
Ředitel odvětil čackým hlasem komunistického funkcionáře, zvyklého chválit systém a hlásat úspěchy.
"V naší zemi se nyní mnoho mění, přichází nová doba. Možná tady za nějaký čas Trotzki třeba zase bude."
Řečeno poctivě: "Mám tu dobrý plat a teplé koryto coby ředitel dějepisného muzea. Jestli je tu vystavovaná historická pravda nebo lež, to není moje starost a nakonec je mi to osobně srdečně jedno."
Nad rakví Lenina stojí Stalin, Trotzki tam není. Nebyl vygumován, Stalin mu poslal telegram s datem pohřbu, které ale úmyslně napsal chybně.

Stalin byl masový vrah a násilník, vystupoval ovšem na veřejnosti jako klidný a bodrý pantáta. Při proslovech negestikuloval a neřval, jako třeba Hitler. Dobře ho vystihuje ten úvodní vtip nahoře. Za války se sám povýšil na maršála, po válce si pro sobe vymyslel titul generalisimus. Jaký byl Stalin coby nejvyšší velitel?
Car byl zbaven moci, když byl se svým desetiletým synem na frontě. Jak to bylo se Stalinem na frontě? Nikdy se jí ani nepřiblížil. Považoval za samozřejmé, že každý sovětský voják (včetně jeho syna) má raději padnout, než se nechat zajmout. U sebe to viděl jinak. Jeden člověk, jehož otec byl generál v blízkosti Stalina, vyprávěl kdysi v německé televizi, co mu otec tehdy řekl:
"Stalin by se nikdy na frontu neodvážil, Stalin je zbabělec."
A nešlo o nějakou nepostradatelnost nejvyššího velitele. Jestliže si Stalin byl s Hitlerem velmi podobný, tady jednal opačně. Zatímco Hitler do poslední chvíle tahal na mapě divize, které už ve skutečnosti ani neexistovaly a hrál si na vojevůdce, Stalin pochopil, že tomu válečnému řemeslu vůbec nerozumí a předal ho schopným generálům. Byl tedy za války spíše zbytečný, udělal ale pozoruhodnou věc. Vzdal se svého božství a vyhlásil vlasteneckou válku. Do té doby vojáci remacali, že na jedné straně je diktátor Hitler, na druhé diktátor Stalin. Nebyl zájem bojovat za žádného z nich. Naopak byl Hitler na Ukrajině i v baltských státech vítán coby osvoboditel od Stalina. Nyní vojáci dostali opět kněze a měli bojovat za vlast. Skutečně to mělo rozhodující význam.

V totální válce totální vítězství, Stalin rozšířil impérium a chystal zase vlnu čistek ve svém vládním aparátu. Nejspíše i připravoval 3. světovou válku, chtěl ovládnout celou Evropu až k Atlantiku. ČSR byl poslední stát, který (za spolupráce vlastního obyvatelstva) zatáhl do východního bloku. Při blokádě Berlína se západ konečně vzpamatoval a zastavil ho.

Jednoho večera, se na Stalinově letovisku sešli Stalin, Beria, Malenkov, Bulganin a Chruščov. Stalinovi je zhruba 74 let, je už dávno nesnesitelný, nikomu nedůvěřuje a na vše nadává. Tentokrát vede dlouhý monolog a všechny je kritizuje. Při tom si ale všichni značně přihnou vodky. Beria ho skoro neposlouchá. V posledních dnech má velmi špatný pocit. Pár jeho nejbližších spolupracovníků, na které se mohl spolehnout, bylo přeloženo nebo zatčeno. Takhle to začíná, to ví Beria moc dobře. Nejprve se funkcionář okleští od svých věrných, pak je přeložen na nějaké bezvýznamné místo, aby se trochu zapomnělo. Za krátký čas nato je zatčen, za pár dní usvědčen ze spiknutí proti Stalinovi a zastřelen. Beria ví, že mu zbývá nejvýše pár týdnů.
Ve 4 v noci jdou spát a Stalin si v sobě asi nese jed, který mu Beria vmíchal do nápoje. (Dokázané to ale není.) V noci Stalin dostane záchvat, což se zjistí až druhý den odpoledne a Beria zakazuje přivolat lékaře a komukoli co říci. Teprve za 2 dny jsou přivoláni lékaři. Stalin ještě žije, ale mluvit už nemůže. Ještě 3 dny zápasí se smrtí, kterou sám tak štědře kolem sebe rozséval. 5. března 1953 Stalin zemřel.
Molotov před svou smrtí prozradil, co mu Beria ten den řekl:
"To já jsem ho oddělal."

Různé triumviráty bojují o moc. Zvítězí Chruščov, kterého podporuje Bulganin a Kaganovič. Beriu nechá popravit, (ovšem ne zato, že zabil Stalina) ty dva propustí a dosadí si na jejich místo vlastní nové lidi.
Když se boural Stalinův pomník (zvaný "fronta na maso") nebyl zrovna v krámech olej na pečení a když, tak se na něj stála pěkná fronta. Lidé říkali:
"Stalina zbourají, dají tam velkou flašku oleje a tu frontu nechají. Vznikne pomník dnešní doby."

V posledních letech zažívá Stalin jakési vzkříšení. Co se vlastně děje?

Před pár týdny jsem navštívil výstavu Fabergé vajíček (originálů!) v Baden-Badenu. Jedna paní, nadšená ruská patriotka, tam vykládá co a jak, dal jsem se s ní trochu do řeči. Kde že se ta vajíčka vzala?
Zřejmě je Stalin prodal na západ, kde je zase nyní kupují nazpět ruští miliardáři. Paní mi řekla:
"Stalin byl monstrum, ale on mnoho pro Rusko udělal a sám se neobohacoval. Klenoty prodal a peníze investoval do rozvoje státu."
Typicky ruský pohled. Pro Čecha je Stalin masový vrah. Pro mě taky, naštěstí pro svět tenhle názor sdílí i president Medvěděv a budoucí president (možná diktátor) Putin. Pro českého komunistu stalinistu to jednoduše není (nesmí být) pravda, jenom kapitalistická pomluva. (Kde bychom to pak s tou vírou byli?)
Rusové mají pohled jiný. 20 milionů zavražděných? Ano, to je pravda, ale co má být? Stalin sám žil skromně a ruskou zemi zvelebil. Skutečně by se dalo říci, že za 15 let pod vládou Stalina se z Ruska stává vyspělá průmyslová země.

Stalin zřejmě prodal i umělecké předměty z Eremitáže, třeba i zmíněná Fabergé vajíčka, aby peníze použil prakticky. Podobně jako Hitler žil sám v paláci, ale jinak se osobně neobohacoval, neobklopoval nádherou a luxusem a nedělal si v zahraničí miliardové konto, jak bylo a je u většiny diktátorů zvykem. (Soukromý majetek Putina je odhadován na 40 miliard $.)

Nutno si uvědomit, že v Rusku byly na práci vždycky nasazovány masy zcela zbezprávněných poddaných, kterých při každém projektu zahynuly celé tisíce. Sám St. Petersburg stojí doslova na kostech několik set tisíc nevolníků. Jen při stavbě Petropavlovské pevnosti jich zahynulo asi 30 000. Přesto žije car Petr I. dodnes v hluboké úctě ruského lidu. Platí co postavil, kolik poddaných při tom spotřeboval nikoho moc nezajímá. Není tedy divu, že jak se ze Stalina stává už jen historická osobnost a příbuzní obětí vymírají, mnoho mladších Rusů ho vidí podobně. Stalin nemohl své vysněné projekty financovat, potřeboval tedy miliony otroků, kteří nemusí být placeni a jejichž životy nemají cenu. Proto kriminalizoval polovinu obyvatelstva a zavřel do pracovních táborů. Stalinismus znamená, že každý druhý sedí v gulagu a každý pátý ho hlídá.

Pomník obětem komunismu

V roce 2009 zažaloval jeho vnuk Jevgenij Džugašvili časopis Novaja Gazeta na 10 milionů rublů odškodnění, neboť nazval Stalina masovým vrahem. Onen soud byl spíše komunistický, přesto rozsudek zněl:
"Stalin byl masový vrah a každý je oprávněn ho tak nazývat."

Stalin a ostatní 1/2

16. listopadu 2011 v 15:47 | Gregor Moldavit
V Rusku 1950 byla vypsána soutěž na pomník Puškina.
3. místo - Puškin padá v souboji
2. místo - Puškin píše báseň
1. místo - Stalin čte Puškina

O Leninovi jsme si pověděli posledně. Zbývá snad dodat, že Lenin si v posledních letech před smrtí patrně uvědomil, že to, co chtěl jako mladý revolucionář uskutečnit a co skutečně v Rusku napáchal, jsou dvě naprosto rozdílné věci. Snad se toho i zhrozil. Nejspíš si taky uvědomil, za kolik celá ta údajně vědecká Marxova teorie o nové společnosti bez peněz a bez policie stojí. V roce 1922, kdy už psát nemohl, se ještě pokusil aspoň pár vět nadiktovat a zachránit ruský národ před nejhorším. To se mu už ale nepodařilo. Varoval před Stalinem, jenže ten už měl takovou moc, že se zastavit nedal. Lenin zůstal až do smrti oficiálně vládcem, i když už se nemohl skoro hýbat a přišel úplně o rozum. Diktátoři nechodí do penze. (Nejenom političtí diktátoři. V celých dějinách Vatikánu existoval pouze jeden papež, který se ze zdravotních důvodů vzdal své funkce.)
Pokud se Lenin obával, že ho dějinná spravedlnost odsoudí, pak celkem zbytečně. Pro komunisty zůstává dodnes zakladatelem prvního komunistického státu, osvoboditelem proletariátu od vykořisťování a největším bojovníkem za svobodu a práva dělnické třídy. Tím pro ně bezpochyby zůstane ještě dlouho, nejspíše po všechny časy. Se Stalinem už je to trochu jiné, ale ne zase o moc jiné.

Co se vlastně stalo s tím předsedou prozatímní vlády Kerenským? V naší literatuře po něm od 7.11.1917 už pes neštěkl.
Jak známo, mezi zatčenými členy vlády nebyl. Vypařil se někdy ráno s tím, že jde sehnat posilu. Skutečně se dostal na frontu, kde začal mobilizovat oddíly k útoku na bolševiky v Petrohradu. Už nemohl rozkazovat, pouze prosit a moc s tím neuspěl. Bolševici slíbili svobodu, chléb a ukončení války a to je udělalo neporazitelné. Války měli všichni po krk, ti na frontě nejvíce. Nakonec nějaké jednotky dostal, táhl s nimi na Petrohrad a znovu se srazil s vojskem generála Kornilova, které ho zastavilo. Ten Kornilov si jednoduše nemínil přiznat, že kam šlápne, tam 7 let tráva neroste. No a když se dva perou, třetí se směje. Ti třetí byli zase bolševici.
Kerenský následovně patřil k nekonečné řadě ruské buržoazie, možno ale taky říci inteligence, která opustila Rusko a usadila se ve Francii. Mezi nimi např. i známý klenotník Fabergé, který vyráběl pro carskou rodinu ona slavná a dnes opět oblíbená, drahocenná vajíčka. O těch snad někdy celý článek. Kdyby se dnes v ČR dostala k moci KSČM, musí s takovým hromadným odchodem zase počítat. (A to není zdaleka tak jedno, jak by si nějaký méně vzdělaný proletář myslel. Když národu seberete těch nejchytřejších 10000 hlav, tak vám z něj zůstane jenom stádo.)
Kerenský napsal více knih a žil ve Francii až do vpádu německých nacistů. Potom emigroval dále do USA, nabídl ale Stalinovi, že se vrátí do Ruska, aby se zapojil do boje proti okupantům. Stalin odmítl.
Kerenský roku 1967
Kerenský vyučoval v USA na universitě a politicky se angažoval. Přežil Lenina skoro o 50 let a zemřel roku 1970 v New Yorku. Církev mu odmítla křesťanský pohřeb, že jako podle nich zavinil vypuknutí komunismu na světě. (To se to v teple kecá.) Nato byl pohřben v Londýně na hřbitově "Putney Vale", vyhrazeném pro nevěřící.

Z těch nejslavnějších vůdců říjnové revoluce skončili skoro všichni neslavně. Většinou popraveni od Stalina, jako Trotzki, Kameněv, Sinověv, Bucharin a nekonečná řada ostatních komunistů pravých, či nepravých. Jak už jsem napsal, vládnoucí revolucionář po vítězství revoluce nemůže bývalé spolubojovníky na nic potřebovat. Svrhli diktátora před ním, můžou svrhnout i jeho.
Kulky, kterými byl popraven Kameněv a Sinověv, s vyrytými jmény obětí, si ve skleněné skřínce soukromě ponechal jejich vrchní kat Jagoda. Když ten byl popraven, vzal si ji kat Ježov, když ten byl popraven vzal si tu skřínku zase jeho kat Beria. Ten byl popraven za Chruščova, každý tedy popraven systémem, pro který sám tak ochotně popravoval ostatní, a tak šel ten komunismus vítězně dále. Chruščova svrhl palácovým převratem Brežněv, ale v tu dobu se už nepopravovalo. Chruščov sám zavedl tvrdou destalinizaci a tak mohl jít do důchodu. Moc volně se mu ale asi nedýchalo. Jednou se k němu dostali reportéři a on je dost ustrašeně zahnal:
"Nemůžu se k vašim otázkám vyjádřit, jsem důchodce."

Tito zastřelení pak byli vygumováni ze starých fotek a filmů a posléze z nich byl vygumován zase Stalin, což názorně ukážu v dalším dílu. K tomu pasuje i únorový Klement Gottwald s beranicí, kterou mu půjčil Vlado Klementis, na fotce vedle něj. Když ho Gottwald nechal popravit, nechal ho také odstranit z té fotky, zbyla z něj pouze beranice na hlavě Gottwalda.

Co Polák Dzeržinski? Stal se z něj masový vrah inteligence a nakonec se dostal do konfliktu s Leninem a měl sám namále. Snad tenkrát vznikl následující vtip:
Sedí tři v jedné cele.
"Proč ty seš tady?"
"Já byl proti Dzeržinskému."
Ti dva se zatváří vážně. "No to se nediv, že seš tady. A proč ty?"
"Já byl pro Dzeržinského."
"No pak je to tedy jasné. A proč seš tu ty?" otážou se toho třetího.
"Já jsem Dzeržinski."

To vše je dost neprůhledné, jako jeho smrt. Dzeržinski zemřel ve věku 49 let na jakýsi podivný infarkt. Ledacos kolem bylo dost záhadné, jistě se dodnes neví nic. Snad jen to, že u dnešních komunistů je to zářný příklad uvědomělého soudruha a bojovníka za růžové zítřky, který odstraňoval ze světa vrahy, ještě než vraždu provedli a upevňoval tím diktaturu proletariátu. Něco jako svatá inkvizice, která očišťovala svět od kacířů. Přečtěte si o něm třeba na dnešních stránkách spolku zvaného "svaz mladých komunistů Československa", ty jejich dětské články. Takový chlapeček už se vidí, jak zase zvítězí komunistická strana, on dostane pistolku, zastřelí si koho a kdy se mu zachce a bude za to brát tučný měsíční plat. To jen aby si každý udělal představu o tom, jak vypadá dnešní komunistický dorost a co by nás čekalo, kdyby se dostal k moci. Když čtu komentáře na SEZNAMu, jak všichni vzdychají po zlatých komunistech, tak bych se ani nedivil, kdyby si to dnešní Češi zase nadrobili a únor 48 se opakoval. Co se jednou v dějinách lidstva stalo, se může stát kdykoli zase znova.

Stalin
Myslím ve 2. třídě obecné jsme měli v čítance článek, "Jak Soso pomohl zvítězit".
Ve fotbale to bylo nerozhodně a šlo ke konci, když se náhle na hřišti objevil jakýsi cizí kluk, kopnul míč do brány a šel zase dále. Takže ti místní tedy tím gólem zvítězili a jeden povídá:
"Já ho znám, to je Soso z vedlejší ulice."
To jako Soso Džugašvili, tedy Stalin.
Básník tím chtěl říci, že Soso byl typ vítěze už od narození. Namítl jsem tehdy, že Soso nebyl v onom mužstvu a jeho gól byl tedy neplatný, leč měl jsem být pokárán, jako ještě v životě mnohokrát později.
"Soso pomohl zvítězit a ty buď zticha."

Jestliže jsem napsal, že Lenin nebyl Lenin, pak Stalin Stalinem byl, (tím Stalinem, co má na svědomí 20 milionů lidských životů) měl ale ten problém, že se Stalinovi příliš nepodobal.
Stalin totiž na všech obrazech vypadal zcela zidealizovaně. Navíc taky žil v tu dobu v Rusku jeden člověk, který se mu podobal víc než on sám sobě a hrál ho ve filmech. Stalin si ho v jednom filmu spletl sám se sebou a domníval se, že je to jeho autentický záběr. Tím byl ale asi jediný, který si ho spletl s tím Stalinem skutečným. Všichni kolem věděli, že kdyby se Stalin postavil vedle svého herce, sahal by mu sotva po ramena.

Stalinův herec ve filmu Pád Berlína.
Tady právě soudruh Stalin vystupuje v Berlíně z letadla vítán šílejícím davem. (Ve skutečnosti se tato návštěva Berlína nikdy neudála.)
Stalin skutečný

Několikrát jsem slyšel rozhovor s člověkem, který se osobně se Stalinem setkal. Prý ho nepoznal, považoval za kohosi z personálu a čekal dále, kdy Stalin přijde? Jedna žena to vyprávěla:
Znala jsem ho z obrazů a filmů. Nějakou dobu jsem nevěřila, že ten malý člověk s poďobaným obličejem, který stojí přede mnou, má být ten skutečný Stalin.

Já viděl Stalina pouze ve formě pomníku, byl jsem ještě dost malý, když jsem pod tím kolosem stál. Zato Stalin byl velký, měřil 8 metrů, největší socha Stalina, jaká kdy byla vysochána. Bylo to dost ohavné a nakonec ani moc dlouho nevydrželo. Tvůrce spáchal sebevraždu a to celé zase rozebrali.

Také si ještě vzpomínám, jak odkudsi duněly výstřely z děl a lidé ustrašeně šeptali:
"Zemřel soudruh Stalin."
Celý komunismus byl orientovaný na jeho osobu, nikdo nevěděl, co se teď vlastně stane? Vzbouří se lid východního bloku, nebo se jeho nohsledi sami zastřelí? Nestalo se celkem nic.
Na prvním stranickém sjezdu Chruščov prohlašuje:
"Stalin byl největší zločinec, jakého kdy Rusko mělo."
(Chruščov ovšem kritizoval jeho masové vraždy komunistů, ne systém, který Stalin zavedl.)
Pomník sice zbourali, ale tuhle větu Chruščova jsem se dozvěděl až na Západě. Komunisti nikdy neměli tu poctivost nám ji říci.

Pokračování...

Pojdte si teď všichni s námi zazpívat: Pochod rudých námořníků

Vodka - základ státu

12. listopadu 2011 v 23:19 | Gregor Moldavit
Rusko, Rusko, ty daleká země,
žádný neví co všechno je ve mně.
Až my se té vodky napijem,
pak rázem celé Rusko rozbijem.

A proto sajme, sajme,
než nás někdo zajme.
Sajme, sajme, vodku vysajme,
se svými názory se netajme.
Tuto bojovou píseň na vojně složil vojín Hlaváček po srpnu 68. Dále je tato ještě silně protiruská, takže text neuvádím. Chci psát o vodce a ne vést protiruskou kampaň. Dokonce zcela opačně, chci Rusko vychvalovat. Vodku taky!!!
Co si hned představí Čech, když se řekne Rusko? Žádnou anketu jsem nedělal, ale asi to bude "vodka".

První výrobky vodce podobné vznikaly asi už ve 14. století, patrně skutečně v Rusku. (Nárokují si je ale taky Poláci.) Sedláci totiž měli přebytky obilí a vynalezli způsob, jak je využít, když už se nedaly ani zkrmit. Nutno si uvědomit, že obyvatelé dnešního území Ruska a Ukrajiny prodávali obilí do všech okolních zemí už v době Starého Řecka. Jeden z důvodů nepřátelství Řeků a Peršanů, 500 př.n.l., byly právě spory o ukrajinské obilí. (Za Lenina a Stalina tam obyvatelstvo vymíralo hlady a za Brežněva SSSR kupoval obilí z Kanady. Nic z toho nezavinili zemědělci sami.)

První písemné zprávy o vodce máme asi z roku kolem 1500, kdy se začíná šířit a těšit stále větší oblibě. Vztah ruských vládců k vodce byl proměnlivý, jak hned vysvětlím:

Vodka, coby hospodářský faktor, tedy z hlediska ministra financí, je věc zcela jednoznačně pozitivní. Daně z vodky, to je příliv do státní kasy, bez kterého by Rusko už těžko přežívalo. K tomu přijde průměrná délka života v Rusku u mužů pod 60, u žen přes 73 let. Důvod je zcela jednoznačně zase vodka, ženy alkoholismu nepodléhají zdaleka tak často, jako muži. (V ČR je to 74-80.)

V Rusku tedy asi ještě dlouho nebudou mít problém s prodlužováním důchodového věku na 67 let. Stát tím šetří obrovské peníze na důchodech, dále jsou lidé přes 60 také častěji u doktora, potřebují léky, ale i nákladné operace a to opět stojí miliardy. Stát, a sice ne jen Rusko, tedy musí být vděčný každému, kdo krátce po šedesátce zemře.

(Právě tak kouření je pro státní kasu pozitivní faktor. Kuřák pobírá důchod v průměru o 10 let kratší dobu než nekuřák. V Rusku jsem viděl na ulicích kouřit skoro všechny muže a hodně žen. Ale kouření tam není moc velký problém. Než se Rus stačí ukouřit, tak už se dávno uchlastal.)

Pozor! Toliko statistika. Já opilého člověka v Petrohradu neviděl za celou dobu ani jednoho!

Stát tedy šetří a vydělává, je tu ale druhá strana, která to bezpochyby více než vyvažuje - problém alkoholismu. Výpady z práce, dopravní nehody, rozvrácené rodiny, zadlužení, rvačky, kriminalita, … ten výčet by šel do nekonečna. Mimo jiné už kvůli vodce Rusové taky prohráli v dějinách nejednu bitvu. Např. 1382 využili Tataři opilství ruských vojáků, dobyli a vypálili Moskvu.

Opačně měly války vliv na stoupající alkoholismus. O Tyrolsku jsem tady už mnoho napsal. Ještě dodatek. Když skončila 1. světová války a Rakušané slezli z hor, které 4 roky hájili, byl na ně smutný pohled. Ještě mladí kluci a už těžké škody na zdraví z mrazu a zraněních, k tomu propadlí alkoholu. Rumem zaháněli zimu i strach, mnoho z nich poumíralo v několika letech po válce. (Zřejmě ten rum skutečně dostávali, ne jako ve Švejkovi, kde se dodávka rumu kdesi ztratila, zato každý voják dostal pohlednici s Panenkou Marií.) V Rusku z toho samého důvodu za občanské války fasovali vojáci na obou stranách slušné dávky vodky a za 2. světové války neméně. Když ta válka jde ke konci, je Rusko sice vítěz, ale strašně poničené a má nejen o několik milionů lidí méně, ale má i o několik milionů alkoholiků více.

První car, který z vodky udělal velký kšeft byl Ivan Hrozný. Zřídil jakási bistra, kde se vodka začala prodávat na váhu. V jakých jednotkách to nevím, v každém případě ten car zas tak hrozný asi nebyl. Ruští vládci tedy na vodce vydělávali, měnili různě zákony, ale občas se pokusili konzum i zakázat nebo aspoň omezit. První takový vládce byl car Mikuláš II., který alkohol zakázal 1914 kvůli válce. Moc neuspěl, daně mu klesly o 1/3 a vodka se pálila na černo. Další byl Lenin, hned po revoluci. (Při které byly v Zimním paláci vydrancovány a vychlastány všechny zásoby alkoholu.) Patrně ona infantilní představa, že ten nový socialistický člověk alkohol nepije, právě tak, jako nekrade, nechce za práci peníze a podobně. Byl to omyl jako celkem všechno. Když Lenin viděl, že peníze v jeho komunismu jen tak nezaniknou (a lidi chlastat nepřestanou) nechal kárných řečí a vydělával na vodce jako všichni carové před ním. Další a zatím poslední byl Gorbačov, který dal vodku jen na lístky, aby omezil alkoholismus. Tím se z ní stalo druhé platidlo po rublu a šmelilo se o sto šest. Po něm přišel Jelcin, který měl k vodce sám poměr více než kladný a nechal ji znovu téci proudem.

Vztah Rusů k vodce musí být skutečně srdečný. Škvorecký píše o večeru s jedním ruským diplomatem ve Vídni, který vyprávěl baladu o muži s vodkou. Vezl ji na saních pronásledován policií, však lid ho ukrýval. Nakonec ho však kdosi zradil a on byl na cestě zaskočen. Když popisoval, jak leutnantěnko zastřelil Kuzmu Judaseviče, strašně se u toho chechtal. Pak ale ten padouch obrátil samopal na saně a rozstřílel flašky s vodkou. Křehounká vodka stékala ze saní a vsakovala se do země... Načež se ruský diplomat, při té představě takové škody, rozbrečel jako malé dítě. (Na tom místě pak vznikl zázračný pramen rudé vodky, ke kterém putovali poutníci ze široka daleka. Kdybych věděl kde to je, zaletím si tam taky!)

Podívejme se tedy blíže na vodku křehounkou. Ten den jsme teprve přicestovali a je už dost pozdě. Hodíme kufry do hotelu a jdeme hledat muzeum. Obejdeme úctyhodnou Izákovu katedrálu, najdeme Konnogvardějskij Boulevard -
- aha, tady je to museum. Za příplatek možné i s výkladem, ale máme málo času a ruské nápisy sami dost rozumíme.

Dnešní vodka se pálí hlavně ze žita, je však možné použít i jiné obilí, kukuřice, brambory, melasa a čert ví co ještě.
První kutilové, kteří na to přišli, byli mniši. A pak že nemají celý den nic rozumného na práci. Navštívil jsem už kláštery, kde mniši prodávali vlastní likéry a vína. Dlouhou dobu tu vodku každý patlal jak se mu povedlo, až přišel tento vědec:
Není myšleno ironicky, je to sám Dmitrij Mendělejev, jehož tabulku prvků si jistě ze školy pamatujete. No a ten bádal až vybádal, že nejvhodnější koncentrace pro vodku je 38%. Mendělejev také zavedl, že se prodává na gramy a ne nějaké zastaralé jednotky. Tak tomu pak za cara dlouho bylo, než přišli bolševici. Snad to byl sám Lenin, kdo nařídil 40%, jelikož to je na západě běžná norma. Takže Car 38 a Lenin 40. Čísi dotaz na soudruha Lenina vešel do dějin:
"A to jste kvůli těm dvěma procentům museli dělat takovou revoluci?"

Vodka má proti koňaku, whisky a podobným destilátům základní výhodu. Je jednoduchá. Jak na výrobu, tak na pití. Dříve se říkalo, že nemá stejně žádnou chuť, takže se má do sebe obrátit na ex. Dnešní dražší vodka má ovšem svoji chuť i vůni a má se v puse párkrát obrátit. (Což taky dělám.) Vodku pít poněkud chladnější, skleničky nejlépe dát před tím do ledničky, aby ji chladnou držely.

V této vitríně jsou fotky z doby obléhání Leningradu. Jsou zde vidět i němečtí vojáci, jak si přihýbají a německá prostřílená helma. Jak to s tou vodkou tady souvisí, jsem nějak nepochopil. V Petersburgu je muzeum oné doby, do kterého jsme se ale už nedostali. Přesto bych o tom později taky napsal článek.
Jeden kolega mi kdysi říkal, že viděl v ruském krámě láhev vodky ve tvaru Ježíše na kříži. Tak to věřím. Nevím, kolik je druhů vodky, ale různých nádob na ni bude ještě mnohem více.
V poslední místnosti je výčep, nyní tedy přišel čas taky ochutnat.
Tak prosím 2 x 50 gramů vodky. Jakou? Hm, jakou pijete vy? Žádnou.
Zaměstnance takovýchto vlastností tedy museli aspoň měsíc hledat mezi Murmanskem a Vladivostokem, ale vyplatilo se to, jiný by si to tu třeba všechno vypil sám.

Kolik tady máte druhů? 220! Aha, jako voltů v síti, to se bude dobře pamatovat. Tak já si dám Aurora-vodku a Slávka si dá Tajga-vodku. Cink. Hm, ta chutná a hřeje v žaludku. No a pak šlapeme v povznešené náladě kolem slavné katedrály svatého Izáka nazpět do hotelu, bohatší o první ruské zážitky a zkušenosti.


Mnoho dalších vyprávění najdete v edici megaknihy.

Pokud se chce někdo ještě podívat na pár fotek z Petrohradu a poslechnout si ruskou píseň, pak prosím kliknout:

Вечерний звон - Večerní zvon


Lenin a leninismus – trochu jinak 6/6

7. listopadu 2011 v 18:38 | Gregor Moldavit
Dotaz na Radio Jerevan: Je pravda, že Vladimír Iljič Lenin zemřel na syfilis?
Odpověď: Ano, to je pravda, ale my si ho vážíme i pro jeho další výkony.

To je ono nákupní centrum přes Něvský prospekt. O tom ještě v jiné kapitole o městě Petersburgu. Dnes dále o Leninovi.

Než se dáme do politiky, podívejte se na fotky z Petersburgu, s naší hudbou a zpěvem. Tato písnička se skutečně původně jmenovala Leningradské večery.: Подмосковные вечера


Zase jednou bylo 7. listopadu, jako obvykle jsme šli, my všichni žáci naší základní školy, do slavnostně vyzdobené tělocvičny. V průčelí byla na stěně obrovská rudá 4 a vedle 0, jako že to už je 40 let, co lidstvo bylo osvobozeno od vykořisťování, co zazářila hvězda naděje pro naší planetu, ač ne všichni se ještě můžou z toho těšit. Někteří žijí stále v zemích ovládaných třídním nepřítelem... blabla... ale už brzy se zvedne…

Tento proslov, každý rok přesně ten samý, pronášela prastará soudružka ředitelka. Muselo jí být už nejméně 70 let, byla vychrtlá a hrbatá, a hrozně milá a usměvavá. Jakou funkci ve škole měla, nebylo jasno asi nikomu. Musela být už dávno v důchodu a škola měla ještě 3 další soudruhy ředitele. Komunisté takovéto funkce houfně rozdávali svým věrným, aniž by si dokázali spočítat, že to stát nemůže utáhnout ani při zvláštních Zátopkových směnách. Tahle soudružka ředitelka stála často už ráno u schodů v 1. patře a usmívala se na nás. Nikdy nás nekárala, že jsme hluční, nebo že lítáme po schodech jak blázni, jen se usmívala. Byla to fanatická komunistka oné doby, šťastná, že se dožila vítězství pracujícího lidu, systému rovnosti a bratrství, ve kterém nikdo není nezaměstnaný a ve kterém už nebudou války.* V nás viděla toho nového socialistického člověka, který jednou vybuduje onen komunismus, ve kterém každý dostane podle potřeb. Nejvyšší a poslední stupeň v dějinách lidstva.
(* že "Kdyby všechny státy byly komunistické, byl by na světě mír," bylo základním kamenem víry tehdejších komunistů.
K tomu bych odcitoval Lenina asi roku 1912:
"Můžeme začít jakoukoli válku a bude to vždy válka spravedlivá."
Veliký Mao se vícekrát vyjádřil podobně. V 60. letech pak hrozila válka mezi SSSR a Čínou, oba ortodoxně komunistické státy.)

"...pak Lenin zemřel a svoji těžkou práci předal Stalinovi..." pronášela dále soudružka ředitelka stařeckým pohádkovým hlasem. Nikdo z nás dětí by tenkrát byl neuvěřil, že ta baba lže, jak otevře hubu. Lenin nepředal práci Stalinovi, naopak před ním varoval, a při rozboru každé její další věty by historik zjistil, že ono to bylo ve skutečnosti přesně obráceně. Ale i kdybychom byli uvěřili my, nikdy ne ona. Komunista nezná pojem pravda a lež, on vidí vše správně třídně. S člověkem, jako jsem třeba já, který se snaží o skutečnou historickou rekonstrukci, je potřeba po bolševicku zatočit. (Tedy ho zavraždit.) Vždyť ten chce opět nezaměstnanost, války a vykořisťování člověka člověkem.
Jenže když jsme my děti dorostly, nebyl prakticky ani jediný z nás tím novým socialistickým člověkem. Komunistou, nacistou, jehovistou a podobně, se člověk musí narodit, tedy to mít v genech. Vychovat se k němu nedá. Stokrát opakovaná lež se pro něj pravdou nestane. Můžete děti nacpat do uniformy pionýrské, nebo hitlerjugendu a oni vám budou pochodovat a provolávat předepsané parole. Jednou se ale myslící dítě dostane do puberty, začne používat vlastní rozum a pak vám tu "výchovu" omlátí o hlavu. Totalitní politický systém se tím ovšem nemění i kdyby proti bylo 90% obyvatel. Ten určuje vládnoucí oligarchie, která má svoje ozbrojené složky, pod sebou justici a sdělovací prostředky. Tak to vzali do ruky i bolševici hned v listopadu 1917.

V onom souboji s Kerenským tedy Lenin zvítězil. Jenže zatknutím legální vlády se ještě tak moc nemění, jestliže lid, ale hlavně armáda a policie tu novou vládu neuzná. V tomhle bodě bolševici podali úctyhodný výkon. Během krátkého času si svoji moc všude prosadili a upevnili. Hlavou této organizace byl bezpochyby nadaný stratég, Žid Lev Davidovič Bronštein, zvaný Leo Trotzki. Člověk jistě úžasně schopný, ale zase ne natolik, aby se v té, od něj spuštěné, lavině vraždění nestal nakonec obětí i on sám.

Nyní se tedy dostáváme do oné fáze, kdy Lenin pronášel svoje výzvy:
"Věšte je vysoko, ať jsou z dálky vidět..."
Bolševici hned po uchopení moci spustili skutečně vyvražďovací mašinérii, která měla lidi zastrašit a taky zastrašila. Dzerdžinský založil onu pověstnou ČEKA, předchůdce KGB a sám podepsal desítky tisíc trestů smrti. Výrok jeho zástupce: "My neznáme jednotlivé viníky, my chceme zničit celou třídu buržoasie."
Dle dnešních českých komunistů, podtrhuji dnešních, všechno jen spravedlivé rozsudky.
Ruský spisovatel Lev Kopeljev to vyjádřil jinak:
"Když se bolševici dostali k moci, neznali žádné zákony. Ani juristické, ani morální."

S popravováním kulaků (za Lenina, nikoli tedy pouze za Stalina) je tady okolnost, která se čte jako vtip, je to ale skutečnost. Leninova rodina vlastnila velké pozemky, ze kterých dobře žila. Když v Samaře vypuknul v roce 1891 hladomor, začaly se dělat sbírky. Lenin použil svůj vliv, aby tomu zabránil:
"Vždyť uvažujte! Když jim dáte najíst, nebudou mít důvod se bouřit a dělat revoluci. Takhle v hladu navíc zavrhnou i svého boha." Tím druhým ospravedlňoval i hladomory, které ho vůbec nerušily, za své vlády po roce 1917.
Když přišla neúroda i v jeho kraji, požadoval od svého správce plné odvody, bez ohledu na hlad rolníků. Běžný kulak mohl být vydřiduch, ale mohl být i solidární s prostými mužíky. Když Lenin začal věšet kulaky jen proto, že vlastnili velké pozemky, stálo to úplně na hlavě. Skutečně by mě zajímalo, jestli se mu někdo odvážil připomenout, že v tom případě zasluhuje on pověsit jako první a nejvýše ze všech?
V oblastech, kde se obyvatelstvo bolševikům postavilo, nechával Lenin srovnat se zemí celá města a obyvatelstvo zmasakrovat způsobem tak bestiálním, že by nad tím zbledl hrůzou Džingischán. Vše se lze dočíst v díle Maxima Gorkého.

Lenin uzavřel mír, jak sliboval a jak měl s Německem předem dohodnuto. Mír za podmínek pro Rusko velmi nevýhodných. Další slib byl uspořádat svobodné volby, což ovšem plánovala prozatímní vláda už před ním. Co teď? Komunisti a svobodné volby, to nejde dohromady. Jenže ty zkušenosti tady ještě nebyly. Volby přinesly šok. Bolševici dostaly, přes všechnu propagandu, jenom jednu čtvrtinu hlasů. Lenin zavřel parlament a 200 opozičních poslanců nechal zatknout. To byly asi první a poslední volby za celých 72 let vlády komunistů.

Nastala občanská válka, ve které na obou stranách padlo více Rusů, než za celou 1. světovou válku. Bolševici zvítězili a založili impérium SSSR. V té době i pozdější zemřelo zhruba 5 milionů obyvatel hlady.

Jednoho dne přišla k Leninovi dělnická delegace s připomínkou, že nic ze svých slibů nesplnil a oni žijí hůře než za cara. Delegace byla zatčena. Nato se vzbouřili rudí námořníci v Kronštadtu a vyhlásili 3. revoluci, která měla svrhnout bolševiky. Proti Rudé armádě, za strašných ztrát na obou stranách ale podlehli a Lenin je nechal všechny postřílet. Odhadem 12 až 15 tisíc kluků, kteří mu pomohli k moci.
Toliko tedy k šílenému výroku soudruha Filipa, že Lenin byl humanista.

Kromě válek přispěla k hladomorům i pomatená představa z marxistického učení, že peníze zvolna zaniknou a lidé budou pracovat zadarmo. Lenin nechával sedlákům životní minimum a zbytek úrody jim bez náhrady bral. To vedlo okamžitě k tomu, že sedláci omezili výrobu jen na minimum pro své rodiny. Nebylo tedy co brát na zásobování měst. Aby Rusko nevymřelo, vyhlásil Trotzki a Lenin v roce 1921 NEP, což bylo jinými slovy znovuzavedení kapitalismu. Lidé ještě umírali hlady a v novinách už stály inzeráty: "Nechte si z Paříže poslat osobní auto Citroen." Příslušník této nové kapitalistické třídy byl zván "nepman" a vysedával v drahých klubech s komunistickou nomenklaturou, která se od carských hejtmanů a feudálů v ničem nelišila. Lenin sám vlastnil automobil Rolls-Royce a měl zvyk dřívějších feudálů i pozdějších komunistických bossů, jezdit na lov a střílet do zvířat přímo ze sedačky auta.
Lenina při proslovu jistě viděl ve filmu každý, ale co vlastně říká? Tak co třeba tohle:
"Moji nepřátelé mi předhazují, že jsem revoluci provedl za německé peníze. To jsem nikdy nepopíral, aniž bych to činil nyní. Ale já vám říkám, že já zase plánuji za ruské peníze revoluci v Německu."
Tyto informace pochopitelně pilně sbírala i německá tajná služba a když přišlo 1919 v Německu povstání leninských spartakovců, byla vláda připravena. Rosu Luxemburg a Karla Liebknechta to stálo život.

Nevím, jestli Lenin chtěl vybudovat nový socialistický svět, nebo se jen sám stát velikým vládcem a imperátorem. Nevyšlo mu ani jedno, stal se pouze komunistickou legendou. Své moci si ani neužil. 30. srpna 1918 vycházel z továrny, kde měl proslov, když byl trefen do ramene a krku dvěma kulkami z pistole. Za atentát byla popravena socialistka Fanny Kaplan, která u výslechu označila Lenina za zrádce revoluce. (Což si tenkrát muselo myslet více lidí, nejspíše všichni.) Dodnes ale není jasné, jestli střílela skutečně ona. Bolševici na to odpověděli akcí podobnou nacistické odvetě za Heydrichiádu. Jenom tam bylo číslo popravených značně vyšší.

Od tohoto dne už nelze Lenina brát coby zodpovědného za všechna jeho další rozhodnutí. Zázrakem atentát přežil, ale nikdy se z něj nezotavil. Trpěl řadou zdravotních problémů a měl velké bolesti. K tomu přišla ještě 2x mozková mrtvice. Roku 1922 se prakticky rozloučil, dokud ještě dokázal jasně myslet. Zemřel v roce 1924 ve věku 54 let.

Stalin nechal jeho tělo nabalzamovat, udělal z něj proroka nového náboženství a sám si udělil poslání v jeho nesmrtelném díle pokračovat.

Lenin v době, kdy už o sobě nevěděl, že je Lenin

Vystudoval jsem v Heidelbergu. Jednoho dne jsme večer pili v hospodě pívo a přišli studenti medicíny. Prý měli zajímavou přednášku. Jejich profesor vlastnil podklady lékařů, kteří se o Lenina starali v jeho posledních letech. Důvod smrti byl, přes všechny další nemoci, zcela jednoznačný - Lenin zemřel na syfilis.

Viděl jsem v televizi, jak v nějakém ruském městě bourali sochu Lenina.
Nějaká babička se u toho rozčílila:
"To přeci nesmíte udělat, Lenin je Lenin!"
Já chtěl říci tímto článkem opak, tedy že Lenin není Lenin. Ten skutečný Lenin neměl s tou pozdější ikonou jménem Lenin, tímto Ježíšem Kristem komunistického náboženství, příliš společného.

Lenin a leninismus – trochu jinak 5/?

4. listopadu 2011 v 20:08 | Gregor Moldavit
Lenin říká soudruhům:
"Musíme odložit říjnovou revoluci, Dzerdžinski si vyjel na ryby."
"Bez něj by to nešlo?" otáže se kdosi.
"Bez něj ano," odpoví Lenin, "ale ne bez Aurory."

Na Finském nádraží v Petersburgu vás přivítá nadživotní Lenin namalovaný na zdi. Typický Lenin s rozevlátým kabátem. Za chvíli uvidíte dalšího, v podobném vydání.

Sem tedy Lenin dorazil 3.4.1917 zvláštním vlakem ze Švýcarska, přes Německo, Dánsko a Finsko, sebou balík německých reichsmark na financování své revoluce. Od té doby možno vidět v Petrohradu lidi s transparenty, dožadujícími se bolševické vlády. To jsou povětšinou brigádníci, kteří si tak přivydělávají. Jejich názor to být může, ale taky nemusí, jde o hodinový výdělek. Lenin na to má a žádá od Německa za čas další peníze. Zase je dostane, o tom všem napíšu v dílech o VŘSR.

Kde je ta lokomotiva 293? Ta je uvnitř nádraží, kam se člověk dostane jenom s lístkem.
"My chočem vídět lokomotivu Lenina!" dožaduji se česko-rusky. Při tolika bojovém nadšení paní v uniformě nakonec povolí a pustí nás postranními dvířky. Později je nutné na druhé straně ukecat zase někoho jiného, aby se člověk dostal ven.
Tady je!!!
Povšimněte si prosím, že i nádraží je naprosto čisté. Tady se tedy má zbylý svět od Rusů co učit. Když někam přijedu, je to první, čeho si člověk všimne. Ta čistota, tedy spíše špína, je vždy spojena s dalším efektem. Ve špinavém městě, jako třeba loni Atény, stojí na rohu dvě děvky, na chodníku leží několik opilců a kdosi tmavě zbarvený mě začne tahat za rukáv, že má doma 8 hladových dětí. (To není rasizmus, ale 50 let zkušeností ze světa.) V čistém městě se to neděje. I tady tomu prý tak za doby Sojuzu bývalo, ale nyní se vše úplně změnilo, tedy zlepšilo.
Ještě před pár lety si tu jeden časopis postěžoval, že ta sláva Lenina je zastíněna stánky s coca colou. Ať už byl Lenin kladný nebo záporný, turisté chtějí tu lokomotivu vidět. (Místní ji sotva berou na vědomí.) Tak už tady i ty kupčíky z chrámu vymetli.

Vlevo vidíte nárazník lokomotivy 293. Tato deska s nápisem je z doby komunistů, jak poznáte podle první řádky. Vlastně to poznáte už podle řádky číslo 0, která chybí. Ta lokomotiva je sice srpnová, ale ani nejmenší zmínka o tom, že sem Lenin dorazil taky už v dubnu ze Švýcarska. V tomhle lhaní poloviční pravdou byli komunisté velmistři. Vždy jen to, co se hodí do krámu, ani slůvko o něčem dobrém na západě, ani slůvko o skutečnostech, které se rovněž udály, ale jim nehodily. Poloviční pravda je právě tak dobrá, jako čistá lež.
Nápis začíná: "Po červencových událostech (o nich později) prozatímní buržoazní vláda zavedla krvavý teror... atd."
Kdo má zájem, může si to přeložit dále sám. Na této lokomotivě uprchnul Lenin v srpnu 1917 do Finska a na ní se později vrátil nazpět.
Ideologicky tedy jasné, pojem "buržoazní" už znamená něco špatného. Takovou vládu bylo nutno svrhnout. A do jaké vrstvy patřil Lenin, Stalin, Trotzki, Brežněv atd...? To snad byli dělníci a rolníci?

Před nádražím se to jmenuje "Leninovo náměstí"
a na něm stojí Lenin.
Tady píšou, že to bylo 17.4.1917 a Lenin řekl:
"Ať žije socialistická revoluce na celém světě."

Už to bude 100 let a zatím naštěstí nepřišla. Marx prohlásil, že "revoluce jsou lokomotivy dějin". Třeba jsou, ale potřebuje ty revoluce lidstvo, nebo jen nějaká menší skupina lidí? V každém případě by si lidé měli uvědomit, že revoluce se nikdo nenají. (Marx sám žil z peněz Engelse, které jeho rodiče vydřeli z dělnic v textilce.) Kapitalistická evoluce dala lidstvu mnohem více a bez krveprolití. Dostal jsem už celou řadu nadávek, že jsem antikomunista a pravičák. Nemyslím, že by tomu tak bylo. Přeji komunismus každému, kdo si ho přeje sám a docela určitě mu v jeho budování nebráním. Naopak, přeji mnoho úspěchů. Ať si tito lidé založí komuny, kde budou žít a pracovat podle svých představ. Třeba se i omotají ostnatým drátem a vydávají si svoje cenzurované noviny. Ať tam žijí bez vykořisťování, bez peněz, v rovnosti a bratrství, ale ať k tomu nenutí ty ostatní, kteří chtějí žít jinak. A hlavně, ať žijí ze své práce a ne z práce těch druhých.

V únoru 1917 zahájily stávku dělnice v textilce k nim se přidala část obyvatel. Car do nich nařídil střílet, ale to už se vzbouřili i vojáci a přestali poslouchat své velitele:
"Nebudeme střílet do svých matek a sester, když z hladu protestují!"
Rudí námořníci (ještě ovšem ne rudí, jak se všude píše) jenom přihlížejí, jich se to netýká. Únorová revoluce odstranila cara a ustanovila prozatímní, buržoazní vládu. V březnu se vzbouřili i oni, tedy námořníci v Kronštadtu, postříleli nebo zavřeli své důstojníky a … Jo, to byl právě ten problém, a co dále? Proto oni potřebují novou vládu, která jim to schválí a zlegalizuje a to jsou právě bolševici. V červenci to vypadá na červencovou revoluci, která ale nevyjde. Chybí řízení. Námořníci přijdou k domu Lenina, ten vyleze na balkon, ale neví co říci. Táhnou tedy dále, dojde k přestřelkám, tentokrát do nich nechá střílet prozatímní vláda. Jejím předsedou se poté stává dosavadní ministr obrany, demokrat Kerenský. Ten chce volby a cestu vývoje, zároveň ale pokračuje ve válce. Chce uzavřít mír až za výhodnějších podmínek. Lenin mír okamžitý, za každou cenu. Vždyť je za to od Německa placen. Od teď je to souboj mezi Leninem a Kerenským. Ten nechá vůdce bolševiků pozatýkat, např. Trotzkého, Lenin uprchne na zmíněné lokomotivě do Finska. U ruského lidu má Kerenský stále více podpory, než mají bolševici. Jenže na Petrohrad táhne generál Kornilov, který chce zlikvidovat obě strany a nastolit svoji vojenskou diktaturu. Kerenský nechá bolševiky propustit a dokonce ozbrojit. Rozdá jim 5000 pušek a to je osudová chyba. Kornilov je odražen, ale bolševici ty pušky obrátí proti němu. V noci ze 7. na 8. listopadu našeho kalendáře vtrhnou do zimního paláce, prozatímní vládu zatknou a odvezou do Petropavlovské pevnosti. Ve Smolném paláci Lenin a Trotzki (hlava celého puče a do nedávna ještě menševik) provolají začátek nové doby. Poslanci ostatních stran prohlásí jejich jednání za čistou kriminalitu, ale jsou bolševickou většinou vypískáni a vyhozeni. Trotzki je posílá na smetiště dějin. Lenin prohlásí: "Všechnu moc sovětům". To byly rady, které si dělily moc s prozatimní vládou. Jenže v těch měli bolševici jasnou menšinu. Jak to má fungovat?

Lenin použije druhý den vysílačku Aurory, aby oznámil celému světu vítězství dělnické třídy. Sám se stává předsedou nové komunistické vlády.

Ozbrojený puč jedné strany se povedl. Válka, špatné podmínky pro obyvatelstvo, vzpoura námořníků a Kornilov, to vše vydatně pomohlo. Teď je potřeba z toho pro svět udělat socialistickou revoluci a hlavně, přesvědčit vlastní obyvatelstvo, které o bolševiky nestojí. Tady čeká Lenina těžká a krvavá práce.

Co se událo v těchto dnech se pokusím rekonstruovat někdy později. Tady jde hlavně o Lenina, coby jednu skutečnou osobu, na rozdíl od Lenina pohádkového, na kterého dodnes věří miliony lidí.

Podařilo se mi v Zimním paláci najít onu legendární místnost i cestu palácem, kterou oni námořníci prošli. Jenže ono to celé bylo hrozně komplikované a časově to často vůbec nevychází.

Hodiny jsou nastaveny na 02:10, kdy námořníci vtrhli do malachitového sálu s provizorní vládou. Na krbu jen malá mramorová deska s nápisem, dle výrazů z doby komunistů. Dnes tady jen tato jedna fotka:
"V tomto sále, v noci z 25. na 26.října (7.-8. listopadu) rudogardisté, vojáci a námořníci, kteří vzali útokem Zimní palác, zatkli kontrarevoluční, buržoazní prozatímní vládu."

Pokračování...

Ještě jednou link na náš revoluční film: Dějiny komunismu

Leningrad-Petrograd pro nar.soc.

2. listopadu 2011 v 16:09 | Gregor Moldavit
K otázkám a komentářům ke 4. dílu Lenina. Pro nar.soc., ale třeba i jiné čtenáře:
...Naproti Gostinnému dvoru na Něvském prospektu, byl obchod s broušenými výlohami v leštěné mosazi. Na tehdejší dobu něco nevídaného. Prodávali tam tehdy je cukrovinky ( konfety), ale opravdu v nepřeberném výběru. Existuje ten obchod? Jak dnes vypadá?...
Onen vchod s broušeným sklem a mosazí může být pouze tenhle. Naproti přes Něvský prospekt vidět Gostinij dvor.
Na této straně se prodávají nejenom takovéto suvenýry, ale i skutečné šperky a drahé kožichy. Já si chtěl koupit nějakou ušanku, ale nakonec to neudělal. Tady u nás není taková zima, abych ji užil. Navíc Němci nemají rádi, když někdo chodí v kožešině, že to je zbytečné zabíjení zvířat. Slávka si ale koupila krásný kabátek s límcem ze stříbrné lišky.
Pár suvenýrků jsme koupili, pro nás i jako dárky pro známé. Ta sova přijde v mojí pracovně do regálu, mně se sova líbí. V té matrjožce je 100 g vodky putinky. Tato Fabergé vajíčka jsou dodnes oblíbená. Co vypadá jako zlato a diamanty, je smalt a sklo, ale i tak něco stojí. Ono je to výrobně dost náročné a ani sovětský člověk nechce pracovat zadarmo. Právě v tom se Lenin, jako jeho učitel Marx, hluboce zmýlili. O tom ještě napíšu. Vedle byl krám s čokoládou, ve všech možných formách
dokonce jako bysta Lenina.
Chrám Petra a Pavla v Petropavlovské pevnosti svítil novotou.
Na výzdobu různých chrámů v Petrohradu byly použity stovky kg zlata. Ne všechno, co se tady leskne, ale zlato skutečně je. Ledacos je pouze (abych použil slovesnost J.Haška) "opatřeno levnou pozlátkou, jako celá sláva církve svaté". Ono "mramorové" obložení, je pouze namalované.
Poslední hrob je Petr I. Veliký, kterého Rusové, zvláště pak v tomto městě, vysloveně zbožňují.
Tohle zákoutí je dost nové. Tady jsou zbytky poslední carské rodiny. Teprve za Jelcina bylo povoleno je hledat a identifikovat. Za komunistů byla o nich zakázaná třeba jen zmínka. Podle Orwella - když jsme někoho zavraždili, tak nikdy neexistoval.

V tomto kostele jsem si 2x všimnul, že stojím v cestě jakémusi umělci, který cosi maluje. Slušně jsem uhnul, abych mu nepřekážel. Za nějaký čas on přišel ke Slávce a předložil tuto skicu:
Ta pokývala znalecky hlavou: "Aha, eto Lenin."
Umělec nejistě přitakal, že v principu ano, ale jinak to mám být já. Jestli by za obraz nedala 100 rublů. To je asi 2,30 €. Lenina, komunistického Ježíše Krista, jsem pochopitelně znal už coby malé dítě. Nyní jsem ho už přežil o 10 let.

O Petrohradu ještě mnoho napíšu, můj problém je ale čas.

Už jsme dali dohromady 1. film, na začátku moje záběry Aurory. Jinak vystříháno ze všeho možného, včetně Eisensteina:

Gregor