Lenin a leninismus – trochu jinak 1/?

10. října 2011 v 18:43 | Gregor Moldavit
Otázka na radio Jerevan:
Lenin prý jednou po revoluci v zoufalství řekl.
"Bylo by lépe, kdybych byl zůstal ve Švýcarsku." Je to pravda?
Odpověď:
Ale jistě, veliký Lenin měl vždycky pravdu.
Měl jsem původně v úmyslu psát pouze rekonstrukci říjnové revoluce a ne o Leninovi samotném, jenže jsem se náhodou dostal na malý film v youtube. Rozhovor se soudruhem Filipem, předsedou KSČM:

Až se tento soudruh dostane k moci, budou lidé jako já viset, takže nemám důvod se ho zastávat, ale tady jsem byl spíše na jeho straně. Ta holka (jméno Bára Tachecí, Češi ji asi znají) ho přerušovala a snažila se zesměšnit. On se choval až do konce slušně. Inu v KSČM jsou slušní lidé, jak se neustále na internetu dočítám. Jenže to nic nemění na skutečnosti, že nazval Lenina humanistou. Něco takového může říci buď člověk, který o Leninovi vůbec nic neví, nebo je puncní lhář. Jelikož tento soudruh o tom skutečném Leninovi nezbytně vědět musí, zbývá pouze ta druhá možnost. Jinak zcela souhlasím se soudruhem Filipem, že Lenina můžeme obdivovat. Jeho velký životní výkon mu určitě nelze upřít. Ale humanista? Víte vůbec co to znamená "s někým po bolševicku zatočit?"

K říjnové revoluci se ještě dostaneme, teď jsem se ale rozhodl napsat tento článek. Problém leží v tom, že Lenin je pro věřícího komunistu něco jako Kristus pro věřícího katolíka. Je to mesiáš, zástupce boha, je to ikona a na tu se nesmí šahat. Ale už jsem se rozhodl. Zkusme se na toho skutečného Lenina opatrně podívat a pokládat všechna známá fakta na zlatnickou váhu.

***

Když jsem za dávných dob, ještě jako mladý kluk, přišel na západ, bylo pro mě všechno úplně nové a často nepochopitelné. Dostal jsem se tím z dvourozměrného socialistického světa do toho normálního, který má běžně rozměry tři. (To měl být později problém i pro český národ, když přišel rok 1989.) Jednoho dne jsem si tenkrát v televizi pustil malý naučný a zcela nepolitický pořad o tom, co je to vlastně doutník a všechno kolem něj. Nezbytně tam musel přijít i tehdejší doutníkový král, pan Davidoff z Zurichu. (V tu dobu už dost starý a nejspíše bez potomků, takže ten svůj slavný krámek nakonec prodal nějakému tabákovému imperiu.) No a ten pan Davidoff moc hezky o těch doutnících povídal, ukazoval, jak se správně zapalují a mně se to líbilo, ač sám doutníky vůbec nekouřím. Víte kolik stál jeho nejlepší doutník? 15$, dražší prý nemá a snad ani není. Zato si můžete koupit krabičky na doutníky, vykládané slonovinou i za více než tisíc dolarů. Nakonec ještě ten pan Davidoff povídá:
"K mému otci sem často chodíval jeden ruský emigrant, jestli by nemohl dostat doutník na dluh, že peníze nemá. Ten člověk se mému otci nějak líbil, nebo mu imponoval svým vystupováním, takže mu vždycky dal doutník na dluh. On sice slíbil jednou vše zaplatit, ale nikdy to neudělal a jednoho dne náhle zmizel. To bylo v březnu roku 1917. Teprve později jsme se dozvěděli, že odjel zvláštním německým vlakem, poslaným jen pro něj, nazpět do Petrohradu. Jméno toho muže bylo Vladimír Ilijič Uljanov, známý pak pod revolučním jménem Lenin.

S doutníkem jsem si dokázal do té doby představit Churchilla, Fidela Castro, Stalina (ten spíše fajfku) nebo kancléře Erharda, ale ne Lenina. To byl přece takový bodrý, ve všem pohotový, usměvavý strejda, vždy na žerty naladěný, v rubášce a placaté čepici. Ale proč ne, ten doutník vzal nakonec čert, jenže co ten Zurich, a co ten zvláštní německý vlak? Naše školní učebnice byly Lenina plné, jako evangelium Krista, ale o něčem takovém tam nebyla ani nejmenší zmínka. V Zurichu Lenin žil tehdy už tři roky, mimo jiné i v době únorové revoluce. Před tím trávil nějaký čas např. taky v Mnichově pod jménem Mayer, dohromady prožil 17 let v cizině. Jenže to nebylo zdaleka všechno, co k tomu čítankovému Leninovi vůbec nepasovalo.
Tady máme našeho školního Lenina, usměvavého s placatou čepicí, jak ho všichni od dětství milujeme. Na obrázku očišťuje zemi od kapitalistické špíny. Vykořisťovatel, tedy kapitalista nebo feudál, pochopitelně musí být vždycky tlusťoch k prasknutí, to je třídně správný pohled. Jenže ono už i na tom obrázku něco nesedí. Ti dva s korunou mají být ruský car Mikuláš II. a německý císař Vilém II. Jedno o nich víme zcela jistě - oba byli štíhlí elegáni. Mnohem důležitější ovšem je, že Lenin s jejich pádem neměl ani v nejmenším co dělat. Cara svrhla únorová revoluce, v tu dobu on byl ve Švýcarsku. Navíc tu revoluci nemohl vůbec do krámu potřebovat, chtěl svoji revoluci bolševickou, pod jeho vládou. Císaře Viléma přinutili k odstoupení Němci a Lenina se určitě na radu neptali. Monarchie v obou případech nebyla odstraněna levicí, komunisty, dělnickou třídou, nebo něčím podobným. Co ten pop a kapitalista, které Lenin vymetá? Ani s nimi to moc nesedí, o tom si ještě povíme. V každém případě v dnešním Rusku ti dva vymetení, církev a kapitál, zase vládnou. Už zase existují boháči a vrstva chudiny. Ale bylo tomu za vlády bolševiků skutečně jinak? V dalších dílech se k tomu taky dostaneme. Dopředu na sta let, jak jsme se ve škole učili, tento nadčlověk Lenin rozhodně neviděl.

Pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 16. října 2011 v 16:37 | Reagovat

"Ale bylo tomu za vlády bolševiků skutečně jinak?"
Byl jsem v tom raji v roce 1980 v Moskvě, Leningradu a Kyjevě. Byla to bída, bídně maskovaná. Lidé uťápnutí, pokud jsme viděli někoho pracovat manuálně, byly to převážně ženy. Metálama a pitomostma okovaní muži se poflakovali všude možně a hlavně před
obchody PIVO, VÍNO, VODKA.
I vycpaného Lenina jsem viděl 1 minutu než nás bedlivě střežený proud návštěvníků vystrkal ven.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama