Září 2011

Dobrodružství s bohem Panem

25. září 2011 v 8:47 | Gregor Moldavit
Loni jsem zde v mnoha dílech popsal řecko-perské války, uvedl něco o životě, kráse a nahotě v oné době a přidal celou řadu fotek. Dnes bych na konci článku ještě nějaké fotky přidal a k tomu písničku "dobrodružství s bohem Panem", kterou za našeho mládí zpívala Kubiška. Se Slávkou jsme si nějakou dobu lámali hlasivky, než se nám podařil vyloudit takový zpěv, který se nakonec nechá poslouchat. (Jestli to uznáváte nebo ne, můžete vyjádřit kliknutím na palec vzhůru, či na palec směrem k hlíně.) Bylo to asi tak obtížné, jako naučit se žonglovat 3 míče, nebo chodit po laně. Nemyslím, že bychom s tím mohli někde vystupovat, ale na druhé straně jsem už slyšel výstupy na pódiu se zpěvem značně horším.

Jestliže jsem psal o slavném Řecku v antické době, pak bych se snad na závěr mohl aspoň krátce zmínit i o Řecku dnešním. O Řecku neslavném, zadluženém a problematickém.
Dnes máme v plánu sjet do přístavu Pirea. Pár kroků od hotelu se srocují davy. Projdeme shlukem demonstrantů, kteří si připravují svoje plakáty. Slávka sestupuje po schodech dolu do podzemky, když zjistí, že vedle ni už nejdu. Ohlédne se a vidí můj kyselý úsměv. Nechápe a jde chvilku dále, pak pochopí. Před ní je spuštěná mříž, metro nejezdí, stávkuje se, jako vždy aspoň jednou týdně. Pro zadlužený stát jistě přesně to pravé řešení. Ale to těm lidem asi nikdo nevysvětlí. Stát má přeci povinnost dát jim to, na co jsou po léta zvyklí a stát to dělat nechce. Že na to stát přes všechny půjčky nemá, to tady zřejmě nikoho nezajímá.

Vmísím se mezi demonstranty a pokouším se něco dozvědět. Jeden mladík mě osloví. Anglicky neumí, ale prý prožil více let v bývalém NDR. Zřejmě se mu tam líbilo.
"Požadujeme socialismus!"
"To jako plánované hospodářství?" otážu se dost překvapen.
"Ano, chceme plánované hospodářství. Jenom to dá lidem vše, co potřebují, to zaručí ochranu přírody."
"Ale vždyť to bylo přesně obráceně," namítnu. "V Krušných horách vymíraly nejen lesy, ale i lidé. Plánované hospodářství, konkrétně soudruh Jakeš se vyjádřil, že s tím se nebude dělat nic, za 30 let se pak zasadí nové lesy. Byl to kapitalismus, který tam po převratu něco změnil k lepšímu."
"To je kapitalistická lež!" rozpálí se mladík.
Vzpomínám na rok 1989, byl jsem v téhle branži. V NSR se po válce napáchalo mnoho škod na přírodě. Teprve v 60. letech se zavedly přísné předpisy a pak se velkým nákladem začaly ty hříchy napravovat. Vrty, odebírání vzorků, chemické analysy, mapování zamořených podzemních vrstev a vody. To stálo miliony a ještě samo na věci vůbec nic neměnilo. V roce 1990 jsem přiletěl služebně do Berlína.
"Veškerou půdu od Berlína do Rostoku bychom potřebovali odbagrovat a poslat na Mars," řekl mi jeden odborník. Jestliže náprava škod na přírodě v NSR stála pár miliard DM, pak v NDR by se bylo jednalo o stovky miliard. Kdyby je byl někdo měl. Čísla a zase čísla, ale nikdy by mě tenkrát bylo nenapadlo, že ona je to vlastně kapitalistická lež. Jako lež se naopak ukázaly bilance východních firem. Údajně prosperující podniky v NDR pracovaly ve skutečnosti se ztrátou.

Celkem bych pochopil, kdyby ti mladí bojovali za nějaký nový systém a mě považovali za starého hlupáka, který už to nemůže pochopit. Ale oni chtějí to, co už tady bylo a neosvědčilo se. Ještě nejsou u moci a už je pro ně pravda lží a lež pravdou. Veškeré komunistické stránky v ČR jsou přesně stejné. Človek jenom žasne, jak krásně a šťastně tenkrát před rokem 1989 údajně žil, jak všechno perfektně fungovalo. Jako by někdo chtěl stavět letadlo, prohlásil bernouliho rovnici a rovnici kontinuity za neplatnou a vymyslel si vlastní fyzikální zákony, podle svých zbožných přání. Nejpozději při startu by za to musel dostat účet. Právě tak by museli dopadnout tito neokomunisté, kdyby chtěli svůj systém prakticky zavést. Pokrčím tedy rameny a jdu pryč.

Dav se dá do pohybu. Kontejnery hoří, výkladní skříně se tříští, Atény zaplňuje smrad a kravál. Co a jak chtějí tito lidé budovat nevím, zatím jen předvádějí, jak dokážou ničit.

Půjčili jsem si malé auto a objeli slavná místa. Všechno moc pěkné, problém byl vrátit se do centra Atén do hotelu. Zbývalo posledních tak 10 minut, když byla silnice uzavřena. Policajti ukazují na všechny strany, v centru Atén je demonstrace. Dvě hodiny krokem zoufale objíždíme uličkami střed města, nedá se ani zastavit ani proniknout k cíli. Jak dlouho bude ta demonstrace? Prý do rána. Tu náhle objevím skulinu mezi policejním zátarasem. Asi z nich šlo právě pár na záchod. Rychle sešlápnu plyn a prorazím do oné zakázané zóny. Ocitneme se na široké třídě, úplně sami, jako jediné auto, ovšem mezi demonstranty. Kontejnery hoří, vzduch smrdí a my s nimi zvolna putujeme městem, až se povede odbočit k našemu hotelu. To jsme měli z pekla štěstí. Snad budeme mít i štěstí při odletu a nebude stávkovat letiště.

Problém Řecka není jen zadlužení. Coby středomořská země je doslova zaplavené ilegály z Asie i Afriky, na ulicích leží opilci a zdrogovaní, nikdo neví, jestli spí, nebo už jsou mrtví. Všude se válí hromady odpadků, na rozích v centru stojí prostitutky. Obyvatelstvo je zdemoralizované a bez důvěry k vládě. Tohle žádné miliardové půjčky nezmění, spíše zhorší. Dokud jim bude EU dávat peníze za nic, nebudou sami taky nic řešit. Vždyť stačí požádat o další půjčku a ono to tak může jít do nekonečna. Jenže co když na tuhle metodu přejdou i ostatní EU-země? Zadlužené jsou konečně do poslední všechny.

Na závěr náš nový film na youtube. Tady uvidíte to krásné Řecko: Dobrodružství s bohem Panem

Smrt Nibelungů - ticho v kostele

20. září 2011 v 15:55 | Gregor Moldavit

Téma týdne "Ticho"

...
Není moc radostné vyprávět poslední díl Nibelungů. Obklíčeni ve zbytcích vyhořelého paláce, bez potravin a bez nápojů, mohli ještě den, či dva, bojovat, ale jejich osud byl zpečetěn.
Naděje jim svitla, když se ozvalo zabušení na vrata a známý hlas:
"Otevřete, to jsem já, Rüdeger."
Přináší snad jejich přítel dobrou zprávu? Našel tento schopný diplomat nějaké řešení? Burgundi rychle otevřeli. Tam stál Rüdeger - ale pancéřovaný se štítem a za ním řady jeho válečníků s meči. Co se událo?
Rüdeger řešení hledal, jenže ono žádné už nebylo. Stál ve službách krále Etzla a to znamenalo plnit jeho rozkazy. Konečně dostal i ten rozkaz na Burgundy zaútočit.
"Jestli si troufáš?" zachechtal se mu jeden z Hunů. Rüdeger mu zasadil takovou ránu pěstí, že ho zabil. Nyní už bylo jasné, že svoji čest nezachrání.
Zděšeně se dívali Burgundové na přítele Rüdegera a jeho bojovníky.
"Vzdejte se," zakřičel na ně.
"Nikdy," odpověděli Burgundové.
"Pak tedy bojujte," a Rüdeger se sám jako první vrhnul do síně. Proti němu se postavil jeho nejlepší přítel Gernot. Oba napřáhli meče a vzájemně se na ně nabodli. Tak si darovali čestnou smrt. Z Burgundů pak už nezbylo mnoho, ale družinu Rüdegera, své přátele, dokázali ještě pobít do posledního.

Chování Burgundů už nelze nazvat statečností, spíše propadli šílenství. Když Dietrich žádal mrtvolu Rüdegera, aby ho mohli pohřbí, Burgundové odmítli.
"Pojdtě a vezměte si ji," vyzval je Volker.
Konečně král Etzel rozhodl, že i Dietrich, jako jeho vazal, musí nastoupit do boje a ten už se nezdráhal. Zaútočil s Góty na palác a mrtvého Rüdegera si skutečně vyzvedl. Hned v prvním vlně padl Giselher a Volker. I Gótové měli kruté ztráty, ale po několika dnech už zbýval ze všech Burgundů pouze Hagen a Gunther. Všech ostatních 600 mužů, nejlepších burgundských šlechticů, už padlo.
Dietrich si nechal obléci pancíř a sám vstoupil do paláce. Marně však vyzýval Hagena aby se vzdal. On sám byl rovněž mohutné postavy a v boj zkušený, jako jeden z mála si mohl dovolit s Hagenem bojovat. Za normálních okolností by výsledek byl ovšem velmi nejistý. V tu dobu už byl však Hagen po tolika dnech i nocích zcela vyčerpaný. Odmítl se však vzdát, Dietrich ho musel v souboji zranit, než ho potom mohl spoutat. Nato se vydal do haly znovu a přivedl v poutech i Gunthra. Oba pak předal jako zajatce Kriemhildě a jejím bojovníkům. Ovšem s tvrdou podmínkou, že jim nesáhne na život.

Na konci příběhu, jako by se všichni už pomátli na rozumu. Snad šílení nesmyslným zabíjením po tisících. Jde jim o zlato Nibelungů, životy vlastní či cizí je nezajímají.

Kriemhilda požadovala od Hagena, aby ji prozradil, kde se nachází zlato Rýna, tedy poklad Nibelungů, který kdys přivezl Siegfried? Hagen odmítnul, nemůže to prozradit, dokud Gunther žije, tomu je povinen mlčením. Tento byl sice její bratr, ale nenáviděla ho jako vraha Siegfrieda. Proč to Hagen řekl, a co si od této odpovědi sliboval, není vůbec jasné. Musel vědět, co se stane. Moje vysvětlení: Před svou smrtí považoval Hagen za nejdůležitější zachránit poklad Nibelungů. Kriemhilda, na jejíž rukách už byla krev tisíců, ho nikdy nesměla dostat. Pro Hagena důležitější, než život Gunthera. Pro toho už stejně nemohl nic udělat. Zlato tenkrát (zatímco dneska?) mělo větší cenu než lidský život. Gunther byl spoután jako zajatec. Za krále by byl Hagen ještě bojoval, jenže co znamená král, když jeho národ už neexistuje? Zlato má svoji hodnotu po všechny časy! Proto Hagen tuto větu vyslovil. Kriemhilda, ani kdo jiný, nikdy nesmí dostat poklad do ruky. Navždy musí zůstat na dně Rýna.
Jako vždycky a všude udělala Kriemhilda i tentokrát přesně to chybné. Pro zlato Nibelungů nechala Gunthrovi, svému bratrovi, setnout hlavu. Na to se přišla s naivitou řvoucí do nebe Hagena znova zeptat a jako důkaz mu ukázala hlavu Gunthera. Nyní už jeho král nežije, Hagen má tedy právo jí místo prozradit. Ten tím ale právě dosáhl svého a pitomé Kriemhildě se vysmál:
"Gunther věděl, kde leží zlato Rýna, snad by ti to byl i řekl, ale teď už mluvit nemůže. Zabila jsi vlastního bratra a sama se o zlato připravila. Nyní to ví už jen Bůh a já, a ze mě to nikdy nedostaneš."

Hagen von Tronje, ten, který měl být zabitý jako jediný, je ironií osudu nakonec jediný, kdo strašné vraždění přežil. Jemu samotnému na životě dávno nezáleží. Celou dobu bojoval coby perfektní zabíjecí mašina za Nibelungy, kterým je bezmezně oddán. Ti jsou nyní pobiti do posledního muže. Hagen von Tronje, ten, který zabil Siegfrieda a který vše bere jako svoji pracovní povinnost, se klidně postaví před Kriemhildu a s hlubokým pohrdáním řekne poslední větu:
"Tady máš tu svojí pomstu! Tři tvoji královští bratři a celé Burgundů plémě, pro jednoho bastarda z Tronje."
Krimhilda se rozmáchne Sirfriedovým mečem. Neporazitelný Hagen, ten, který pobil armádu Hunů, se ani nepohne a nechá si od ni setnou hlavu.

Jenže Hagen nebyl její zajatec, byl ji předán s podmínkou, že jeho život zachová. Na to už se Hildebrant neudrží, vytasí meč a pitomou Kriemhildu zapíchne.
Nad horou mrtvol tam stojí král Etzel, Dietrich a Hildebrant.

Nemůžu vám jistě říci,
co se tenkrát událo,
jen, že po té slavné bitvě
mnoho vdov tam plakalo.

K tomu i jejich knechti,
pro všechny své mrtvé přátele,
zde je konec naší pověsti,
smrt Nibelungů, ticho v kostele.

Starořecká nahota

12. září 2011 v 16:03 | Gregor Moldavit
Upozorňuji, že tento článek jsem již jednou zveřejnil. 17. července 2010 v 21:04

Je nahota nemorální?

"Místní barbaři mají jednu zvláštní vlastnost. Nesmějí se ostatním ukázat nazí."
Tuto zajímavost popsal Hérodotos (5. století př.n.l.), otec dějepisu a velký cestovatel, z dnešní Malé Asie. Z jeho hlediska pěkná blbost.
socha jinocha v Delfách

Chodili snad, proboha, antičtí Řekové tenkrát nazí? Chodili! Ale ne "proboha", ono jim to bylo celkem jedno. Jejich bohům právě tak, ti jednali přesně stejně. Pochopitelně ne pořád, ale antika si skutečně s nahým tělem hlavu nelámala. Ve Spartě chodily i zralé dívky úplně nahé, kdy se jim zachtělo, ale pouze do svatby. Vdaná žena už musela být oblečená. Muži zřejmě žádná pravidla neměli.

Nesmět být nahý asi blbost bude, ale tak úplně jasné a logické to celé zase není. Každá doba i kultura k nahotě zaujímala nějakou pozici, to vše se určitým způsobem vyvinulo a na tom se konečně dodnes nic nezměnilo.
Při kontaktu dvou kultur byl tedy důvod k údivu nad tím druhým. Coby student v Heidelbergu, v sedmdesátých letech, jsem byl členem universitního judo-klubu. Jednou holky po tréninku zjistily, že mají rozbité sprchy. Pár jich jelo domů zpocených, ale celá řada šla docela klidně k nám, do mužských šaten, kde se holky svlékly a šly s námi sprchovat. Pro mě, člověka z Čech, věc velmi nezvyklá. Byl jsem ovšem už v mládí na FKK v NDR, takže zase nic tak strašného. Lze si ovšem představit těžký šok několika obřezaných Arabů, když k nim do sprchy náhle přišly nahaté holky. Pak nám postavili saunu a člověk si ta vysportovaná, nahá těla těch bohyň mohl se zájmem prohlédnout každý týden. Zvykli si i arabští muslimové.

(Nemůžu si tady odpustit jednu zlomyslnost. Jistý pan Šupa měl na NOVINKY před krátkou dobou pojednání o tom, jak hluboký výstřih způsobuje negativní energii, která se hromadí kolem celé zeměguly. Co vlastně podle něj potom způsobuje úplně nahé ženské tělo, nebo třeba celá nudipláž? Naštěstí nejsou známy žádné výsledky skutečného měření, které by existenci této negativní energie potvrzovaly.)

Někdo by si možná myslel, že se v uvedeném příkladu jednalo o rozdíl mezi společností kapitalistickou a komunistickou. Tak tomu nebylo. Jistě v Čechách byly nahotinky zakázané jak ve filmech, tak v časopisech. Když v roce 68 vznikl v Praze první striptýzový bar, byla to senzace a pro ortodoxní komunisty další důkaz imperialistické ideologické diverze. Sovětské tanky pak, mimo jiné, onen bar rychle zavřely a nastolily opět vládu pracujícího lidu, který chtěl pouze budovat socialismus a žádný striptýz si nepřál. Jak už jsem uvedl, v NDR v tu dobu nejen existovaly rozsáhlé nudipláže, ale i v televizi si socialistický občan mohl klidně prohlédnout holá prsa. Byl to tedy spíše rozdíl mezi Čechy a Němci. Kde se vzal? Asi přišel ze země, kde zítra už znamená včera.
Politik Zdeněk Mlynář ve své knize "Mráz přichází z Kremlu" popisuje případ, kdy se student vsadil, že na koleji projde patro jenom v trenýrkách. Byl za to okamžitě vyhozen. Pro Mlynáře zcela nepochopitelné, něco takového byla v českých internátech věc naprosto samozřejmá, když se třeba někdo šel sprchovat. Čeští komunisti zřejmě po roce 1948 ochotně převzali tohle ruské puritánství, Němci se na něj vykašlali.

V posledním případě se ovšem nejedná o kulturu nahého těla (FKK), ale o věc ryze praktickou. Tady mají puritáni občas těžký život. Kdysi jsem projížděl Island a navštívil i jednu přírodní zajímavost. Vylezl jsem na zasněžený kráter vulkánu, sešel do jeho nitra a po ledu zamrzlého jezera došel k druhému vnitřnímu, ještě činnému kráteru. Vlezl do něj, svlékl se do naha a zaplaval si v horkém bahně. Just v tu dobu ale přišla také malá skupina autobusových turistů. Udělali to samé, co já, jen jedna trochu starší žena jaksi nevěděla. Nakonec se tedy svlékla do spodního prádla a vlezla do té horké bublavé břečky taky. Všechno dobré, než jsme zase vylezli. V ledovém větru jsme seškrabali z těla bláto a rychle se oblékli. Nebohá žena nenašla v malém kráteru vulkánu žádný paravan a oblékla si vše přes mokré spodní prádlo. To se jí prosáklo do vrchního oblečení, takže vypadala poněkud pruhovaná. V tomto stavu se potom vydala přes sněhové pláně. Snad jí moc nenastydnul měchejř.

Být nahý a na všechno se vykašlat je tedy občas docela praktické. To není jenom věc přírodních národů, které už jsou ovšem dnes často ovlivněny křesťanskými či islámskými misionáři a nevědí, kam vlastně patří. Už ve středověku to lidé brali jak bůh dal. Je známo, že v době gotické nesměla dáma ukázat ani kotníky. V té době se udála ve Španělsku následující příhoda. Následník trůnu dětského věku byl asi nemocný a začal v noci křičet. Seběhlo se k němu služebnictvo i dvorní dámy a sice tak, jak tenkrát spali, tedy nazí. Jak se dochovalo, bylo jim to všem srdečně buřt. Ráno už ty dámy ale zase nesměly ukázat kotníky.
K oné rekonstrukci bitvy v Thermopylách zněla jedna otázka, zdali Staří Řekové chodili v takovýchto "oděvech"?
Jak uvedeno, chodili často, ale ne do bitvy. Tato socha jistě neodpovídá skutečnosti. V boji hoplít nosil bronzový hrudní pancíř a chrániče nohou až nahoru přes kolena. Stehna a střed těla si musel chránit štítem.

Kolem pasu měl voják nějakou takovou symbolickou sukničku a pod ní, jak vidět, asi většinou nic. Ono to tak bylo v tomto případě docela praktické a sice z více důvodů, které si snad každý dokáže sám odvodit.

Nazí bojovali Řekové pouze na Olympiádě a sice jenom muži. Ženy, kromě kněžek různých bohů, tam neměly přístup. Nikoli ovšem proto, že muži byli nazí, ale proto, že ona společnost byla silně patriarchální.
Aby vše mohli správně sochat, bádali Řekové nad prací vědeckou.

Ve středověku se na universitách řešil problém, jestli i žena má duši? Nikdo však nikdy nepochyboval o tom, že žena má tělo. A právě tohle tělo po všechny časy motalo mužům hlavu. Je totiž velký rozdíl v tom, odhalit tělo za účelem vykoupání, nebo jeho vystavení na obdiv.

Kristus se k tomu vyjádřil:
"Kdo na ženu v hříchu pohlédne, jako by s ní zhřešil."
O to třeba jde na nudipláži, tohle dokázat. Pohlédnout na ženu bez dalších myšlenek. Pro hříšníka mého typu žádný problém, viděl jsem nahých žen mnoho, ale co má dělat nějaký svatý muž, pro kterého je žena nástrojem ďáblovým. Ten jinak než v hříchu na ní pohlédnout nedokáže i kdyby se snažil sebevíce. (Pokud je normálně sexuálně orientovaný, což už do tohoto článku nepatří.)

Co třeba tyhle holky, které zde zcela nestoudně vystavují svoji nahou kůži na obdiv?
Onen TV-pořad jsem nikdy neviděl, tahle fotka byla na internetu. Něco mi na ní připadalo nemorální, jen jsem nevěděl co. Pak jsem to pochopil. Ty jejich bikiny.

Chápu ty holky, vždyť v téhle soutěži jde o to nejdůležitější na světě, tedy o peníze. Musí se předvést v celé své kráse. Pak ale by měly být rovnou nahé, aby se vše dalo skutečně posoudit. Nahé tělo má v sobě krásu a přirozenost. V těch plavkách jsou to skutečně pouze nádoby hříchu.

Jestli se mi ty holky líbí? Ale jistě, jenom ženy s postavou odpovídající antické řecké kráse se mi líbí mnohem více.