Srpen 2011

Svatební cesta na Seychely 16/16 – Odlet

24. srpna 2011 v 12:32 | Gregor Moldavit
Ještě jsme na Seychelách viděli tak ledacos, ale 16 dílů o jedné svatební cestě, která svatební cestou ani nebyla, by snad mohlo stačit. Jak jsem se zmínil, žádnou slevu jsme coby novomanželé nikde nedostali, ač mě na ni Slávka navnadila na Seychely a přes ně do manželství. Nejsme tak bohatí, abychom lezli do drahých hotelů, které vábí turisty na procenta slevy. Pokud by si někdo rád přečetl o takovéto skutečné, honosné svatební cestě, pak si musí koupit časopis BUNTE, či podobný. On se tam žení každou chvíli nějaký slavný zpěvák, třeba před krátkou dobou Roberto Blanko. Na těchto stránkách pak uvidíte smokingy, patrové dorty a moře šampaňského.
Před několika dny se tam na svatební cestě přiživil i jeden žralok, sežral totiž před zraky nevěsty jejího novomanžela. Něco takového se nám mohlo stát rovněž, byli jsme v moři každou chvíli. Týden před tím byl zabit jeden turista na Spicberkách ledním medvědem. V těchto zemích taková možnost existuje a každý cestovatel si to musí uvědomit. Pravděpodobnost přijít o život po cestě autem na letiště, je dle mého odhadu ale vyšší. Potom by asi přišla statistika leteckých nehod a ten žralok by nejspíše byl na posledním místě.

Mám trochu napotápěno a se žralokem jsem se potkal vícekrát. Dokonce si ho i pohladil. (Má kůži jak struhadlo.) Většinou jde žralok potápěči z cesty, nebo se od něj nechá i spokojeně krmit. Jen jednou jsem byl v Karibiku s ještě nedospělou dcerou a zažil kritickou situaci, která mohla skončit špatně. Měli jsme ale nakonec štěstí. Ta moje dcera za pár let dospěla a vydala se sama na roční cestu kolem Austrálie. Hned ze začátku si tam udělala potápěčské zkoušky a na dně moře v korálové bariéře pak byla každou chvíli. Jednou mi napsala, že když vedle ní neplave žralok, tak se sama pod vodou bojí.

Nadešel poslední den.

My si ještě se Slávkou zaplaveme a odpoledne balíme kufry.

Rybář Johnson nám před odjezdem ještě vnutil balík ryb. Není to tak snadné, vše musí být oficiálně povoleno a zabaleno. Nastupujeme totiž do letadla s objemným balíkem, aniž bychom věděli, co je vevnitř. Ale je zapečetěný a nese celní razítko. Ukecáme to na ten nejmenší, ale i ten má pořád ještě 6 kg. Johnson nás večer odveze na letiště, však běda, letadlo má poruchu, někdy k ránu má přiletět náhradní. V balíku jsou zmražené ryby, co teď? Johnson je tedy vezme domů do mražáku. Ve zmatku nás malé autobusy rozvezou po různých penzionech. Spíme asi 3 hodiny, vstávat a nazpět na letiště. Jsme pomalí, Slávka utíká k autobusu, aby nám neujel. Všichni mladí už v něm jsou, já táhnu po úzkých schodech oba kufry, váha 40 kg. Je tropické vedro a já cítím, že už těch sil moc nazbyt nemám. Je mi 63 let, z těch mladých sportovců nikdo nepomýšlí na to, mi třeba pomoci. Když jsem s kufry konečně u autobusu, mám toho právě dost, ale sedíme a jedeme. Na letišti dochází k hádkám, lidi jsou přetažení a vynervovaní. V 5 ráno se objeví Johnson, předá nám krabici s rybami a navždy mizí. Je asi 9 ráno, když zařvou motory Boeingu 777.
Vracíme se domů, do našeho pozemského ráje, kde je v noci příjemné chladno a dá se krásně spát.

Na závěr jsme si ještě zazpívali jednu píseň, která sice není z tohoto ostrova, ale docela dobře by se na něj hodila. Takže se ten film jmenuje - Vzpomínky na ostrov Seychehiti.
Kliknout na fotku:

Konec

O čem bude další cestopis? Někdy na výročí Říjnové revoluce bychom mohli být ve městě nejřínovorevolučnějším, tedy v Petrohradu. Pochopitelně musím vidět Auroru, kterou jsme jako děti měly ve třídě na nástěnce a každou chvíli taky na talíři. To jako že jsme o ni stále slyšely, jak vystřelila a co že potom nastalo. Tuhle pohádku o ni jsme znaly lépe, než tu o Karkulce. Jestli je možné vstát z hrobu, pak mě za můj politický rozbor přijde zastřelit soudruh Dzerdžinský osobně. Ale chci ho napsat přesto. Při tom vůbec nemíním psát nějakou protibolševickou propagandu. Chtěl bych tam pouze obejít všechna místa a muzea a co nejpřesněji rekonstruovat, jak a kde se ten den co skutečně událo.

Doney Gal

4. srpna 2011 v 18:18 | Gregor Moldavit
Moje generace si jistě vzpomene na šedesátá léta minulého století. Byly to na celém světě i v Čechách kulturně velmi plodné roky. Tenkrát zazářili Beatles a každý by jistě dokázal vyjmenovat ještě celou řadu skupin, skladatelů nebo zpěváků, které jsme velmi dobře znali a jejich tvorbu sledovali. Bob Dylan, Elvis Presley, atd... Tenkrát jsme byli mladí a měli do života mnoho plánů. Nakonec jsme všichni ledacos také uskutečnili.

Na jednu písničku našeho mládí vzpomínám obzvláště rád a hraju si ji často na kytaru. Je to americká lidová a nám ji tenkrát přinesla skupina Spirituál kvintet. Jmenuje se "Doney Gal", snad ji i oni ještě dnes občas zahrají. Jeden muž a malé hříbě se táhnou osamělou, ledovou krajinou.

My jsme ji nyní se Slávkou dvakrát nazpívali, paní Holečková nám k tomu vyhotovila ilustrace a já to sestříhal do takového kresleného filmu.

Jelikož jsme jenom dva a máme taky jenom dva nástroje, museli jsme udělat trochu jinou interpretaci, než Spirituál kvintet. To se dá ale teď ještě vylepšit, když čtenáři a posluchači budou zpívat s námi.

Jelikož je tato píseň v Německu zcela neznámá, napsal jsem německý text a v té řeči jsme ji rovněž nazpívali. Kdo si myslí, že německy něco rozumí, může to s námi zkusit v této verzi.
Doney Gal deutsch :

No, a kdo ji má radši v češtině, jak ji zná už dlouhá léta, může s námi zpívat česky. Babičky (tehdejší holky krev a mlíko) s vnoučaty se jistě připojí.
Doney Gal česky :

Na dalších hudebních filmech se pracuje.