Červenec 2011

Svatební cesta na Seychely 15/16 – Kokosový ořech a kakao

30. července 2011 v 9:37 | Gregor Moldavit
Seychely jsou fascinující svojí přírodou. V moři, na zemi i ve vzduchu se to hemží barevnými tvory. Třeba tihle malí ptáčkové, kteří jsou tady něco jako u nás vrabec. Jenom samečkové (si myslím) jsou barevní. (Trvá 21 vteřin) Kliknout na fotku:

Z rostlinstva nás zaujaly hlavně produkty jedlé, jako je čaj, koření a ovoce. V minulých dílech už bylo pár fotek, podívejte se na další:
banánovník
pepřovník
Dnes je v prodeji v jedné skleničce i čtyřbarevný pepř, černý, bílý, zelený a červený. Hezky to vypadá v regálu, dokonce i v jídle. Matka mě za dávných dob poučovala, že koření není zdravé, proto s ním opatrně. Odkud měla takovéto "moudrosti" skutečně nevím. Snad odvařenina středověkého církevního dogmatu, že požitek = hřích. Vše co je člověku příjemné pochází od ďábla, cesta do nebe je trnitá. (Jak to pak teprve musí vypadat v tom nebi?) Dnešní doktoři pepř vysloveně doporučují, coby velmi zdravý.
ňákej pták
muškátový oříšek
kakaovník
Pokud chcete vidět, jak vypadá kokosovník, tak to by se jmenovalo kokosová palma. Už jsem ji tady ukazoval, hlavně onu palmu, na které rostou ty obří dvojité ořechy. Ale ty kolem nás plodí pouze obyčejné.
Jak se cestovatel dočte v příručkách: Kokosová palma roste sice sama a divoce, ale každá má nějakého majitele. Vzít si tedy spadlý kokosový ořech není dovoleno.
Tak to možná platí někde jinde, ale ne tady kolem našeho bungalovu. Kokosové ořechy se povalují po zemi a nikdo si jich nevšímá. Naše pokojská Jelina, která se stará o ten komplex pro tři rodiny, občas nějaký sebere a přinese k nám do zahrady. Kdo chce, může si ho rozloupnout, vypít jeho šťávu a sníst jeho bílou dřeň.
Jelina se o nás pěkně stará, občas taky něco dostane. Ale ona pracuje ve svém tempu. Ti lidé tady nejsou možná tak chytří, aby stavěli kosmické rakety, ale zase ne tak pitomí, aby se v práci přetrhli. Když ji přijde kamarádka, tak si někde sednou a hodinu drbou. Klučík té kamarádky si vzal jeden kokosový ořech a celou dobu se s ním zabýval. Měl jsem z Německa pár bombónů, které mu zachutnaly a tak jsme si chvíli hráli spolu.
Jenom nějak nevěděl, jestli hraje hokej nebo fotbal.
Jak tedy řečeno, každý si může kokosů vzít kolik chce. Dokonce je i sníst - ehm - pokud se mu to ovšem podaří. Vezmu jeden ten hnědý, seschlý a jmu se ho pižlat.
Jenže ouha, ono to nějak nejde. Mám před sebou pěknou pevnost.
Na Seychelách jsou malé továrničky na zpracování kokosových ořechů, produkují kopru. Pracovat tam já, pak si za celý den vydělám asi tak jednu korunu. Stále se do toho ořechu nemůžu dostat. Potají doufám, že mě nikdo nevidí. Chyba lávky, vidí mě Jelina. Ne, tak se to nedělá!
Jelina si přitáhne tvárnici, kokos postaví špičkou nahoru...
... a bing, pustí ji na něj.
Ještě 2x a tu dřevnatou šlupku je možné oloupat.
Hleďme, kokosový ořech je na světě. Teď s ním jenom praštit o tu betonovou zídku, aby prasknul a šťávu nalít do hrníčku.
Vyloupat bílou dužinu taky není tak snadné, nejlepší rozbít ořech na malé kousky.

Teď to zkusím já, podívejte se na ten následující film, ať na Seychelách víte, jak na to. (Trvá skoro 3 minuty. Není na youtube, nutno nejprve stáhnout. Kliknout na tu fotku:

Pepř nebo muškátový oříšek můžeme v kuchyni dobře použít, jenom to kakao mě zklamalo.
Domníval jsem se, že ho usuším, nějak rozemelu a budu mít kakao v prášku. Jenže tak to nefunguje. Když ta semena v oné kakaové bobuli vyschnou, jsou světle žlutohnědá a bez chuti.
Pepř a muškátový oříšek poznáte, kakao je ta půlka jeho lusku a semena vpravo.
Nalistoval jsem tedy něco v internetu. Udělat z plodu kakaa tabulku čokolády je věda a firmy si to tajemství drží pro sebe. Nejstarší metoda asi bude ty boby upražit. Snad nějak podobně, jako se praží káva.

Jak se to dělá nevím, dám tedy 4 kakaové boby na malou pánvičku a pražím. Tvrdá semena měknou a pouští mastnotu. Než se Evropané naučili dělat z kakaových bobů skutečnou čokoládu, jak ji zná dnešní člověk, trvalo to skoro 400 let. Jestliže jsem to já nezvládnul za 20 minut, pak si nejspíš nemusím dělat nějaké výčitky. Ale nakonec něco takového podobného mám. Jenom to nějak nechce čokoládově chutnat.
Málo upražené kakao, jen tak do žlutohněda je cítit a chutná jako buráky. Prakticky přesně tak.
Pražím tedy opatrně dále, až vše na pánvi zhnědne. Nyní už můj výrobek začíná mít jakýsi nádech kakaa.
Španělé zkoušeli nabídnout svým králům takové kakaové placky, jestli by jako nebyl zájem, ale bez úspěchu. Chuť nevalná. Tak to je u mého výrobku podobné. Až zjistili, že je potřeba přisypat trochu cukru. To jsem udělal po nich, chvíli to hňácám, a skutečně, mám jakousi směs, která nechutná tak špatně. Při troše dobré vůle by se v tom kakao dalo poznat.
Slávka si udělá krupicovou kaši a nasype trochu na ni.
Hm, prý moc dobré, zrovna jako chutná kakao koupené v obchodu.

Poslední díl příště...

Svatební cesta na Seychely 14/? – Běžný život a rybolov

23. července 2011 v 13:12 | Gregor Moldavit
Dle vžité představy Evropana, musíme my tady tvrdě pracovat, zatímco na tropických ostrovech se lidé zrovna nepřetrhnou. Znají spíše zpěv a hry, neboť moře a palmy jim dají obživu bez velké námahy. Tak tomu ve skutečnosti není. Na tropických ostrovech nebyla jistě práce vynalezena, k tomu přijde okolnost, že v tropickém vedru nelze podávat takový fyzický, ale dokonce ani ne duševní výkon, jako u nás v chladné Evropě. Zkuste si sednout do sauny a vyřešit třeba těžkou matematickou rovnici. Nejspíš zjistíte, že to jednoduše nejde, musíte si nejprve ochladit hlavu. (Ono urážlivé, "Dej si na hlavu mokrej hadr." má své opodstatnění.)
Kolem roku 1960 zkoumali běloši-sociologové život Canela-Indiánů v amazonském pralese. Zjistili, že potřebují na získání všech životních potřeb ani ne 4 hodiny denně. Zbytek trávili zábavou, pořádali také různé závody a podobně. Jenže co je to "životní potřeba"? Tady bychom byli i u onoho komunistického "každému podle potřeb". Mezi potřeby těch divochů v pralese nepatřila televize nebo auto, neplatili topení, činži ani elektřinu. Právě tak tomu dříve mohlo být někde na ostrovech v oceánu. Jenže dnes se ty jejich potřeby příliš neliší od našich. I oni chtějí, když ne auto, pak člun, ale i telefon, PC, ledničku, atd... a nato potřebují peníze a na ty musí taky celý den pracovat. Pokud mají zahradu, sklízí celý rok, žádnou zimu neznají, ale to jsou jen doplňky, jako avogado, banány, kokosové ořechy, mango a podobně. Běžné jídlo musí rovněž kupovat za peníze. K tomu Seychely nejsou zdaleka soběstačné, potraviny musí nakupovat od afrických států. Pracují tedy právě tak tvrdě, jako my tady. Někdo by si myslel, že černochům, zvláště když se v té zemi narodili, vedro příliš nevadí. Jistě ho snášejí lépe než my, ale když fyzicky pracují, leje z nich pot právě tak, jako z bělochů.
Pár lidí se tu živí třeba tím, že vyrábí modely lodí. To je docela hezká práce, moc jich ale neprodají. Ty lodičky jsou dost drahé a pak je problém, jak je dostat domů. Na sousedním Mauritiu, pokud letíte s jejich společností, se smí taková loď vzít na palubu a držet celý let na klíně.
Dokonce i ryby z moře tady musí většina lidí kupovat. Rybáři, kteří mají licenci a vybavení, je většinou prodávají hned po přistání přímo na břehu, nebo v tržnici. Ono chytit rybu není zas tak lehké, jak by si někdo snad myslel.
My to nejprve zkusili sami. Slávka vzala síť, dala do ní kus chleba a vlezla do moře. Myšlenka byla prostá. Ryba bude chtít chleba, vpluje do sítě, ta se vytáhne nad hladinu, rybu vytáhnu ze sítě, mlasknu paličkou a Slávka ji udělá na pekáči k večeři. Jenže ty ryby ne a ne do té sítě vlézt. Počkaly, až se chleba rozmočí a sežraly ho z vnější strany.
Tak jsem se na ně vydal sám, s takovou malou udicí, kterou mi půjčil kolega v práci. Jako návnadu jsem vzal ty placaté šneky, které jsem před tím odloupnul ze skal v moři. Vypadá to jako mušle, ale patří skutečně zoologicky mezi šneky. Ryby mi je z háčku dle mého plánu sežraly, ale nechytily se na něj. Vzal jsem tedy zbytky koupené ryby, napíchnul na háček a ponořil se pod vodu, abych zjistil, jak to vlastně celé funguje? Po dně se hned připlazily i dvě murény, jestli by se nemohly přiživit. Jedna z nich, černě tečkovaná, je vidět na fotce vpravo dole. Na jejich kousnutí pozor, nejsou přímo jedovaté, ale nechce se to hojit. Jenže murény nejsou tak agresivní, jak se o nich říká. Už jsem je pod vodou i krmil z ruky a pohladil při tom po hřbetě.
Z toho lovu jsem sestříhal takový malý film, s trochou naší hudby. Ryby to maso sežraly okamžitě, o kůži se chvíli tahaly, ale chytnout se na ten háček, to ne. Potvory! Kliknout na fotku:

V reklamních prospektech jsou Seychely turistům prezentovány coby pozemský ráj.
Pokud si zaplatíte pokoj v luxusním hotelu s vlastní pláží,

nebo klimatizovanou kabinu takové výletní jachty, která vás odveze na nejkrásnější pláže okolních ostrovů, pak tomu tak může pár dní být. Dva týdny v takovém hotelu stojí na osobu asi od 6000 €, bez výdajů na místě. Na ceny té jachty jsem se neptal. Jenže kdo má takové finanční možnosti, ten by si nejspíše dokázal udělat božskou dovolenou i v Chánově.
Tohle už je takový běžný hotel. Je poledne, všude skoro prázdno, přesto dost hlučno. Co teprve za večera. Sem by mě nikdo nedostal. Zastavili jsme se tady pouze při objížďce ostrova Mahe a já si dal jeden tropický drink. 2 deci, pěkně udělaný a chutný, cena 7 €. Dvě deci jsou na mě jako když dáte volovi malinu, to by se za ty 2 týdny taky prodražilo.
Uprostřed té fotky je naše obydlí.

Najali jsme si tedy apartment s ložnicí a kuchyní v tomto bungalovu pro tři rodiny a sami si hospodařili. Perfektně nám všechno vyšlo. Jak jsem napsal, z našeho selského dvora a zase nazpět, se vším všudy, bez nějaké cestovky, nás těch 15 dní vyšlo na 3000 €. Měli jsme ale možnost nechat auto na dvoře firmy Höchst, kde pracuje příbuzný Slávky. Ten nás vysadil před terminálem a zase tam vyzvedl. Jinak by k tomu přišlo ještě dost drahé parkování auta na letišti ve Frankfurtu.

Pro místní i běžného turistu ovšem na Seychelách o nějakém ráji nelze mluvit. Za prvé je strašné vedro a vlhko. Oba jsme ke konci už snili o tom, jak si v tom našem domácím ráji po návratu vyjdeme do vinic v krásném dubnovém počasí.
Další problém jsou moskyti. Ačkoli jsem chodil v bermudách, nohy jsem si kupodivu nespálil, ale měl jsem je od moskytů sežrané do krve. (Na Slávku nešli, její krev jim zřejmě nechutnala. To má být nějaká spravedlnost?) Další problém jsou krysy, špína a zápach. Pláže před hotelem, parkovištěm a hlavní ulice ve městě jsou čištěny. Jenže kde nebyl právě před hodinou někdo se smetákem, tam to vypadá hrůzně. Kam se člověk podívá, leží hromady páchnoucích odpadků. Skutečně nefalšovaná africká špína. Místní, aspoň jejich většinu, to v nejmenším neruší. Existuje pochybný výrok, "když se ti to tady nelíbí, tak sem nelez." Troufám si tvrdit, že tenhle výplod není moc chytrý. Když mi zcestovalý člověk na úrovni bude vykládat, co se mu nelíbí tam, kde já žiji, pak si ho se zájmem vyslechnu a třeba i přiložím ruku k dílu, abych něco zlepšil.
Že to je věc místních a já tam nemusím jezdit, to je pravda. Jenže to platí jen do té chvíle, než někdo přijde se sbírkou na nějakou africkou zem, kde vypukla epidemie nakažlivé choroby. Takové sbírky jsou v Evropě zcela běžné. Na fotkách prospektů jsou trpící děti, ne jejich rodiče odhazující odpadky. Ti dobře vědí, že to je nehygienické a jejich děti to můžou odnést i smrtí, ale kvůli tomu přeci nebudou odnášet odpadky do popelnice.
Jedna Němka vyprávěla, že turisti hotelu se dohodli a vysbírali do čista nějakou pláž, kam chodí i místní. To jako aby jim to názorně ukázali. Jenže pár Seychelanů jim při tom ukazovalo různá neslušná znamení a druhý den tam leželo zase celé smetiště.

I u nás v Evropě jsou lidi, kteří odhazují odpadky, kde zrovna stojí. Jenže to dělá lůza a ne průměrný člověk, většina lidí chce mít své okolí čisté. V Africe jako by ten poměr byl obrácený.

S kriminalitou je to taky zlé. Turistům se už ani nedoporučuje, aby chodili sami vandrovat někam do vnitrozemí ostrova. Vězení, které leží nad námi v horách, má být dost naplněné. Když si mě Slávka večer za tmy pošle k nedalekému Indovi, že něco zapomněla do jídla, jdu s baterkou kousek po pláži vedle nás, kde sedí více osamělých mužů. Cosi popíjejí a kouří nějaké podezřelé koření. Nikdo si mě sice nevšímá, ale mít při ruce můj těžký potápěčský nůž, to nemůže škodit. Náš bungalov v noci hlídá od 6 do 6 obuškem ozbrojený zaměstnanec v uniformě.

Za kostelem je velké hřiště a večer tam lze vidět mnoho mladých lidí, věnujících se sportu. Ale pár z nich si raději každý večer, stále ti samí, přinese na pláž vedle nás lahve piva a zapálí cigaretu. Že tam všechny odpadky nechají ležet, snad nemusím zdůrazňovat. Ale bylo jich jen několik, zatímco hřiště bylo plné.
Čeho mají Seychely naprostý dostatek, je přírůstek obyvatelstva. Jenže ono pro ně už není dost místa. V horách lze ještě koupit pozemky, ale ty ceny jsou pro bohaté Araby a Rusy, místní je nikdy nemůžou zaplatit. Tak si tam cizinci staví paláce a místní se živí jak to jde. Klasické řešení ostrovních problémů bylo už i v dávné minulosti a je i dnes vystěhovalectví. Zatímco turisti sní o pozemském ráji na ostrově v moři, místní holky o bohatém muži kdesi ve městě na kontinentu.

S jednou místní rodinou jsme se tam seznámili, byl to Johnson a jeho syn Nelson. Dále je rodina ovšem ještě velmi rozvětvená. Jim se vede dobře, mají motorový člun, rybářskou licenci a ještě taxi. Nás mohli dobře potřebovat a my je taky. Ti dva nás jednoho rána vyzvedli člunem v našem bungalovu a vzali sebou na moře. Natočil jsem malý film svým celkem levným fotoaparátem, který funguje dokonce i pod vodou. Kdo chce ten film vidět, s naší hudbou, doba 4 minuty, prosím kliknout na tuhle fotku:
Příště asi dokončení...

Svatební cesta na Seychely 13/? - Dějiny – Náboženství

15. července 2011 v 21:58 | Gregor Moldavit
Co se asi odehrává v hlavě člověka, který přijde do Afriky a prohlásí:
"Milí primitivní negříci, vzýváte modly, jste všichni pohani, leč já jsem vám konečně přinesl toho jediného pravého boha, toho mého boha, toho, co skutečně je, na rozdíl od vašich bohů, kteří nejsou. Radujte se, budete pokřtěni a od teď tedy můžete po smrti přijít do nebe, což dříve pro vás nebylo možné!"

Jak ví ten člověk, že pravý je ten jeho bůh a ne nějaký jiný? Vždyť na to nemá žádné důkazy. Dokonce ani pro vlastní osobu to nemůže vědět, sám přiznává, že na něj pouze věří. Jenže na to není radno se ptát, argument bílého muže jsou pušky a děla. S tím jediným pravým bohem přichází masové vraždění a zotročení obyvatelstva, takže ten bůh bílého muže nakonec skutečně zvítězí a stane se tím jediným pravým.

Ve škole jsme se učili, že křesťané věří na jednoho boha a pohané na více bohů. Jinak se ten výraz pohan ale hlavně používá coby nadávka pro nevěřící. Mě už jím častovala celá řada lidí, všichni ve zlém úmyslu a vyslovovali ho coby urážku, což je mi ovšem celkem buřt. Nikdy jsem nepochopil, proč by mělo být správné věřit v jednoho boha, zatímco věřit v bohů více, nebo žádného, je špatné a chybné. Kdo věří v jednoho boha je chytrý, kdo ve více nebo žádného, je blbec?

Že pohani se modlí k soškám? Jenom oni? Byl jsem v jednom kostele a tam stála taková větší panenka, nebo to mohl být taky chlapeček. (Ještě to nebylo zcela vyvinuté.) Kolem na několika místech byla klekátka a napsaná jakási osnova, jak se k té sošce správně modlit. Na vytečkovaných místech si každý mohl vložit vlastní žádost, co jako by od té sošky potřeboval. Lidé tam skutečně klekali a jali se cosi mumlat. Návštěvníkům z různých zemí se to líbilo a poslali té sošce tolik šatiček, že ji každý den převlékají do nějakých jiných. Proč ne, převlékat panenku je přeci hezká zábava pro děti. Ale s vážnou tváří se k ní modlit a očekávat zázrak? Od dětské hračky? To dokážou jenom primitivní domorodci na nějakém dalekém ostrově uprostřed oceánu. Skutečně? Tenhle kostel s tou panenkou totiž stojí uprostřed Prahy.

Bílý křesťan je tedy poslední, kdo by mohl víru v nějaké sošky nebo strašidla kritizovat. Jeho víra se od takové ostrovní vůbec neliší. Převážná většina věřících žen, které jsem znal, se modlila k Panně Marii a ne k Bohu. (Tentokrát s velkým B.) Ten sám je sice trojjediný, ale ona v tom triumvirátu vůbec není. Jak je to v křesťanství s vírou v jednoho boha? K tomu přijdou všichni čerti a nekonečné množství svatých, ke kterým se lidé modlí také. Ve Starém Římě těch bohů nebylo více.

Na SEZNAMu byl jeden článek týkající se předešlé kapitoly, takže se k ní teď ještě vrátíme:

Diktátoři a jejich krvavé poklady
Sani Abacha, Nigérie, ukradl 5 miliard dolarů, Švýcarsko vrátilo 1,3 miliardy
Jean-Claude Duvalier, Haiti, 800 miliónů, Švýcarsko vrátilo 5,4 miliónu
Zin al-Abidín bin Alí, Tunisko, 5 miliard USD
Husní Mubarak, Egypt, pomohl si k 70 miliardám
Muammar Kaddáfí, Libye, ukořistil 70 miliard
Pokud jsem četl jinde, tedy Kim Il-Jong 40 miliard, Putin skoro přesně to samé, atd... atd.. V zemích, kde se buď žije skromně, nebo přímo umírá hlady.

Bylo by zajímavé získat statistiku českých majitelů švýcarského konta. Kolikpak asi mají rodiny bývalých komunistických diktátorů, jak byl například Lubomír Štrougal? Vzpomínám, že tenkrát i ostatní členové vlády opatrně namítali, že takové obohacování, jako Štrougal, musí přestat. A to si oni sami taky nežili zrovna špatně. O jejich úsporách psal Mlynář v knížce "Mráz přichází z Kremlu". Čísla roku 1989 nějak chybí, jenže od té doby už byli tehdejší politikové bezpochyby překonáni politiky dnešními, kteří nechtějí miliony, ale stovky milionů. U soudu pak s úsměvem dokazují, jak jsou legální.
Jestlipak si člověk jednou přečte, kolik tam měl nějaký český vládce a kolik Švýcarsko vrátilo?

Zvláštní, že na vlastním kontě je to vždycky plus, i když se státní rozpočet sesype a zem zadluží. Leč pozor, něco jako znárodnění vládci ještě ke kontu nepomůže, na to může taky doplatit. Mínus pak ovšem započítá do státního rozpočtu, ne soukromého.

V jednom díle jsem popsal vládu socialisty Reného, který zavedl politický systém států východního bloku. Tenkrát měl na ostrově La Digue svoji firmu na zpracování kokosových ořechů bavorský podnikatel Herbert Mittermayer. Když 1976 začal a firmu od kohosi převzal, měla 10 zaměstnanců. Investoval do ni 5 milionů DM a zaměstnával 230 lidí, při celkovém počtu obyvatelstva 2 500. Nutno říci, že firma pracovala s prodělkem, Mittermayer ji dotoval ze svých německých podniků. Roku 1978 René tu firmu zestátnil a nabídl mu odškodnění 400 000 DM, které tento samozřejmě nepřijal. To podnikatel neudělá, tím by firmu navždy prodal, raději si počká, až socialismus zase krachne a požaduje ji celou nazpět, pokud z ní ještě něco zbylo. Počet zaměstnanců šel po znárodnění rychle nazpět a přesto bylo nutno firmu dotovat částkou 9000 DM měsíčně.

Znárodněním tedy vládce, nebo stát, celkem nic nezíská. To nejsou peníze na dlaň, leda že by tu firmu prodali soukromníkovi. Kdo ale koupí znárodněnou firmu, vždyť je to jako kupovat ukradený majetek, který má stále ještě legálního vlastníka. Navíc si každý spočítá, že až firmu přivede do rozkvětu a ta začne sypat, znárodní mu ji znovu. Takže nahrabat si z majetku kapitalistů není tak snadné. Údajně to dokázal Janošík, brát bohatým, ale když chce dnes někdo tučné konto, musí brát chudým.

Leč vraťme se k náboženství. Dnešní obyvatelstvo Seychel je z 90 % katolické. Dalo by se říci "dobrovolně", kdyby to nebyl tak strašný zprofanovaný výraz, při kterém člověku přejede mráz po zádech. (Co všechno já už musel v životě "dobrovolně" vykonat.)
Kdo se chce podívat na kousek mše, natočil jsem malý záběr kamerou. Tu si koupila Slávka, já tady spíše zkoušel, jak se s ní zachází. Netrvá to ani 2 minuty. Předkové těchto lidí sem byli zataženi jako otroci, křesťanství jim bylo vnuceno, nikdo se jich neptal. Je jistě pozoruhodné, že ti lidé to náboženství přijali a berou velmi vážně. Kliknout na fotku kostela:
V neděli má tento kostelík návštěvnost, o které se faráři v Evropě nesní. Na pár vesniček je pořádně veliký, ale oni se do něj ti věřící ani nevejdou.
V hlavním městě Viktorii najdete hinduistický chrám.
V něm jejich typická božstva. Seychely mají náboženskou svobodu, na rozdíl třeba od státu Maledives, kde je povolen pouze islám. Tady na ulicích v hlavním městě občas vidíte zahalenou muslimku, ale těch není mnoho. Na sousedním Mauritiu v každém případě mnohem více. O nějakých náboženských třenicích na Seychelách jsem nikdy neslyšel ani nečetl. Zřejmě v tomto bodě panuje pohoda a tolerance.

Jestliže v nás, evropských křesťanech, ještě přežívá pořádný kus pohanství dávných časů, lze se divit, že v afrických křesťanech neméně? Onen karibský kult voodo je rozšířený i tady. Na trhu ve Viktorii můžete koupit jeho gris-gris amulety. Více o tom celém ale nevím, žádných rituálů jsem za těch pár dní nebyl svědkem.
Tady vidíte amulety křesťanské, od těch kultu voodo se příliš neliší.

Pokračování...


Svatební cesta na Seychely 12/? - Dějiny – Kapitalismus

2. července 2011 v 13:21 | Gregor Moldavit
Kampak jdou tyhle holky a co to mají za uniformy? Půjdu nenápadně za nimi.
Aha, jdou se vzdělávat. Tak tady je ta univerzita.
Před nějakým časem tu byla diskuze o uniformách, proč ne pionýři, když je skauti měli taky. K tomu jsem dodal, že ta skautská nebyla politická, ne dorost jedné politické strany, nýbrž znamenala sepjetí s přírodou. Mezi uniformou SS a pošťáckou je prostě nějaký rozdíl. Jak je to s takovou uniformou studentskou?

Na průmyslovce v Praze, v beztřídní socialistické společnosti, existovaly dvě základní společenské třídy. Ta první, šlechtická, to byli ti, co měli super-riffle z tuzexu, nebo podobné, přímo ze západu. Ta druhá, plebejská, ta měla texasky české, nebo žádné. Dívčí oko spočinulo pochopitelně většinou na té první, šlechtické třídě. Dnes už si to možná mladý člověk neumí představit, ale vlastnit bony, nebo západní valuty, tenkrát znamenalo stát společensky na vyšším stupni. Jestliže socialismus znamenal "každému podle zásluh", pak v NDR se říkalo, "každému podle bydliště jeho tety". Kdo ji měl na Západě, ten si v socialismu liboval.

Angličané mi říkali, že jejich školní uniforma neznamená militarizaci, ale má setřít takové rozdíly. Bohatí a chudí jsou stejně ustrojeni. Tak s tím by se jistě dalo souhlasit.
Ta socha je Platon a na soklu je napsáno, že ji slavnostně odhalil James Alix Michel, třetí a dnešní president Seychel. K tomu se vrátíme.

Co se týče posledně zmíněného majetku vládců, pak si asi pravice s levicí nemá co vyčítat. Rozdíl bude snad jen v tom, že pravicoví politikové nekážou žádnou rovnost a nelze jim tedy majetek vyčítat. Pokud ho tedy vysloveně nenakradli.

Jak je to s tou levicovou rovností? Lenin vlastnil Rolls-Royce (v době hladomoru v Rusku) a jestliže kázal vodu, pak sám pil víno. Měl také zvyk dřívějších šlechticů i pozdějších komunistických vládců, pořádat lovy. Střílel prý na zvířata přímo z kožené sedačky svého Rollse, aniž by se namáhal vystoupit. (Novotný údajně střílel i do zvířat uvázaných u stromů, ale možná je to jenom pomluva. Pravda je, že ryby lovil v sádkách. V kraji se vyprávělo, že jeho ochranka, aby soudruh president byl dobře naladěn a rozdával obálky, najímala potápěče, který mu pod vodou ryby na háček napichoval. To ale bude asi jenom vtip.)
Kam se ten Leninův Rolls poděl, je dodnes záhada. Možná ho jednou někdo ještě objeví ve stodole a stane se přes noc milionářem. Historická hodnota toho vozu musí být obrovská.

Pozdější vládci v Kremlu ho v těchto zábavách následovali. Brežněv vlastnil údajně dva Rollse. Když svrhnul Chruščova, použil proti němu obvinění, že ukázal svůj palác západním reportérům. Ne, že ho vlastnil, ale že to vlastnictví nezapíral a dokonce vystavil na obdiv.
Fidel Castro ho zapírá, vlastní prý právě tak co má zrovna v kapse. Jeho majetek se však odhaduje na 900 milionu $. (Tedy ještě před anglickou královnou, dle US-magazinu Forbes)
Nacisty těžko můžeme označit za levičáky, i když to znamená nacionální socialismus a socialismus je levicová politika. Hitler sám se zřejmě příliš neobohatil, zato jeho pravá ruka, maršál Hermann Göring, byl ve své době jeden z nejbohatších Evropanů. Kradl jak mohl a byl v tom úspěšný. Mimo jiné drancoval muzea, protože sbíral obrazy. Po válce ho poněkud napodobil soudruh Slánský, který si nahrabal za 3 roky po převratu orientální bohatství. Když ho pověsili, ovšem za něco jiného, rozkradli si to mezi sebou další členové politbyra. Paní Novotná si prý vzala prostěradla, a tak Antonín Novotný spal v prostěradlech svého spolubojovníka, kterého pomohl zavraždit. Sám zřejmě ani moc nekradl, měl konečně všechno z titulu funkce zdarma, zato jeho syn státní kasu pěkně drancoval.
Ty všechny by ovšem hladce strčil do kapsy vůdce revoluce Khadafi, nebo současná nejvyšší hvězda komunismu, soudruh Kim Jong-Il jejichž soukromý majetek ve švýcarských bankách je odhadován na desítky miliard dolarů.

Jak to vlastně vypadá se zdrojem peněz pro takového presidenta, třeba jenom nějaké malé skupinky ostrovů, kde není nerostné bohatství a lid žije z ruky do huby. Kde se ty peníze berou? Proč se pořád někdo snaží o převrat, který by ho na takové místo vynesl?

Řekněme, že se o to chci pokusit já. Najmout jednoho, všehoschopného, žoldnéře, barvy bíle nebo černé, stojí tak 10 000 $. (Jak udal president René a ten to dobře věděl.) Takže za miliónek jich máte stovku a to v Africe nebo na nějakém ostrově stačí na státní převrat. Dokonce i méně. Když v roce 1968 jela skupina mladých českých doktorů Tatrou 138 do Lambarene, narazili vícekrát na agresivní policajty. Ti je vyhnali z auta a vše prohledali. Tolik mladých kluků s jedním obřím teréňákem tam totiž může skutečně svrhnout presidenta a nastolit jiného.
Řekněme, že mám malou firmičku a zatoužím vzít to do ruky úplně jinak. Tu prodám, zůstane mi něco přes milion $. Za ty peníze udělám puč na nějakém ostrovním státečku. Musím si pochopitelně zajisti přízeň mocných rodin, takže to tak snadné zase není, ale ono se to podobně skutečně praktikuje po staletí a sice až dodnes.

Konečně jsem tedy presidentem, řečeno přesněji diktátorem (což je v mnoha státech jedno a to samé), nějakého státu, a ty výlohy by se mi měly vrátit. Jako první přijde jakýsi člověk a požádá o právo se na mém ostrově usadit. Jsem svědomitý otec vlasti, takže ho podrobím výslechu:
"Jméno?"
"Radovan Krejčíř."
"Máte doma problémy s policí?"
"Jsem bezúhonný člověk, ale oni tvrdí, že..."
"Takže máte. Pak to ovšem stojí miliónek a my vás nevydáme."

Do státní pokladny odvedu manipulační poplatek 100 $ za získání občanství, zbytek z toho milionu si poukážu na své soukromé konto ve Švýcarsku. Tam se pak uchýlím, až jednou někdo zase dokáže svrhnout mě.
Různým mocnostem a podmocnostem povolím parkovat v přístavu vojenské lodě, lumpům založit v mé zemi fiktivní, podvodnické firmy. Ze státní kasy, plněné z americké rozvojové pomoci, u nich nakoupím zbraně a coby soukromá osoba se při tom nechám podplatit, abych je koupil přeplacené. Za pár let si z investovaného milionu udělám miliardu.

Pochopitelně je to nebezpečná hra. Může mě svrhnout vlastní národ, jiný podobný dobrodruh, nebo nějaký můj blízký spolupracovník, který to ode mě odkoukal. Nebo nějaký mocný stát usoudí, že tohle doupě mezinárodních zločinců vykouří a před mojím ostrovem se objeví skutečné válečné lodi. Já okamžitě rozešlu do světa fotky chudých obyvatel, sekajících cukrovou třtinu a rybáře s malým člunkem, na kterého útočí moderní křižník. Tím sice získám sympatie prosťáčků, kterým jsem zase potvrdil, jak špatný je západní imperialismus, ale to už mi krk nezachrání. Pak mě už ani Švýcarsko nevezme a moje konto mi tam navíc zmrazí. Bohatnout z válek a zločinů, to ano, ale ne si znepřátelit Francii nebo USA. Že ta moje miliarda je čistě nakradená, to je konečně každému jasné.

Ale kolik by toho vlastně v těch švýcarských bankách zbylo, kdyby se ty nakradené peníze vrátily těm okradeným? Nebo naopak, co by náhle dostal do klína člověk, který celý život poctivě pracoval a platil daně, kdyby mu vrátili vše, o co ho za ten život ti boháči okradli?
Dnešním presidentem Seychel je James Alix Michel. Že krade jsem o něm neřekl, to bylo jen tak všeobecně. On sám se lidu presentuje coby jeden z nich, je to bývalý učitel a jak jsem slyšel, 85% obyvatelstva je s jeho politikou spokojena. Co říkají na to, že jejich země v roce 2008 zbankrotovala, to nevím, nejspíš nic.

Michel měl už funkce v předešlé vládě, takže nepřinesl velkou změnu. Jde po vládě jedné strany pouze opatrně směrem k demokracii, mnohé sociální zákony ponechal. Tak např. zdravotnictví mají Seychely stále zadarmo.
Asi nelze říci, že "zavedl kapitalismus". Ten se totiž po krachu nefunkčního řízeného hospodářství automaticky zavede sám. S tím nelze moc dělat, je ovšem potřeba se s ním naučit zacházet, aby ten kapitalismus přinesl slušný život pro všechny. Ne jako v Čechách, kde za Prahou stojí řady paláců po třiceti milionech a parky jsou plné bezdomovců.

Rybář Johnson nám vykládal, že v případě nemoci, která se tady nedá léčit, má právo být zdarma dopraven do nemocnice třeba na Mauriciu.
Právo asi mít bude, ale skutečně s tím může počítat? Nedělejme si iluze o těchto sociálních vymoženostech v zemi, která je už 3 roky bankrot. Ta lidská práva jsou pouze teoretická, v praxi to není jak uskutečnit. Jedna Němka, která má dům na Seychelách a každý rok tam tráví delší čas, popisovala takový případ u své známé. Ta potřebovala větší lékařský zákrok a byla odkládána od termínu k termínu. Tak se tedy raději soukromě dohodla s doktory na ceně, tu zaplatila a konečně byl zákrok skutečně proveden.

Je to asi 3 týdny, co jedna dáma na SEZNAMu hezky vysvětlila, že na Kubě je vyšší životní standard než v USA, neboť Kubánci mají zdravotnictví zdarma a nakonec jim zbude z menšího bruta na dlaň více. Počet utopených Kubánců při pokusech emigrovat přes moře do Ameriky se odhaduje na 35 000. Patrně neznali její teorii a netušili, jak by si tam pohoršili.

Vzpomněl jsem si taky na jednoho reportéra GEO, kterého na Kubě provázel nějaký vyškolený stáťák. Mimo jiné se dozvěděl, že Kuba má nejlevnější školní sešity na celém světě. Jelikož se nejednalo o reportéra východního bloku, kteří tam jezdili sbírat všechny klady, aby mohli doma pět chválu, za kterou byli placeni, požádal tento o důkazy. Jenže v celém státě Kuba se ani v jediném krámě nedal žádný sešit koupit. Krámy zely prázdnotou, cena byla čistě smyšlená. Docela zábavné bylo, když si vyslechl přísahu pionýrů na Fidela. Coby Němec jim hned řekl, že to je prakticky přesný text přísahy SS na Hitlera, toliko přeložený do španělštiny.

Pokračování...